Pekelně lazová stovka 2018

Na Lazovku jsem se letos nechystal, ale jako před každou správnou akcí se najednou 3 dny před jejím zahájením začaly objevovat uvolněný registrace. Tak jsem po jedný chmátl a ušetřil Juru Talána propadení. Myslel jsme tím propadení registrace, ale později jsem pochopil, že jsem ho hlavně ušetřil propadení peklu.

Na start jsem se dostal rychle a skoro v pohodě díky přímýmu spojení Brno - Vrbové zajištěnýmu společností DivoDOS, což je Divočákova dopravní společnost (prostě Jan Divočák Týče vzal jako obvykle pár lidí z Brna - mě a Michala Turka, s příměsí Prahy - Janu Hájkovou, a jelo se). Cestou jsme se stavili napřed dokoupit pár věcí na cestu jako sluchátka, kartu do foťáku, hambáče, co se nesmí sníst v autě, pak u Hodonína na zmrzlinu a pak mi cestou kolem Bílých Karpat bylo divně. Ale v místě startu/cíle jsme byli včas a tak jsme si ještě spolu s Jardou z pod Sucháče (myslím tím Suchý vrch) stihli užít koncert místních rockových kapel MADRatz a In Justice. Díky hlavnímu orgovi Slavovi, že to takhle uspořádal! 

Ráno po noci v tělocvičně jsem se vypravil tak, že jsem z igelitovýho pytle ukradenýho od nové rychlovarné konvice vytvořil supportnú igelitku, do který jsem narval bágl a šel prvních 46 km nalehko - a to dost, protože předpověď hlásila teplo, který bylo v době startu 6 ráno jen údaj vzdálené budoucnosti. Jít bez báglu se ale ukázalo jako blbost, protože mě to na začátku dost nebrzdilo a tak jsem se nechal strhnout startujícím davem a vyběhl s nima - já, neběžec. Před akcí jsem se pasoval do kategorie nanejvýš popobíhačů a i to budu muset pro další pochodozávody asi trochu přehodnotit, protože tady jsem to krutě přepísk. 

Když už jsem po chvíli začal zvolňovat, aspoň jsem vyfotil, jak kolem mě sviští davy běžců. Opakovaně jsme se míjel i se starším cyklistou než jsme jeden druhýmu nadobro zmizeli (teď nevím, kdo byl vlastně ten rychlejší). Když jsem došel něco po čtvrt na devět na první živou kontrolu na Bradle, bylo už nádherně slunečno v té době i ještě docela příjemně. Šoupl jsem do sebe česnekovou buchtu, doplnil trochu vody a valil z kopce. Tempo už jsem ale přecejen zmírnil a postupně se nechal předběhnout další spoustou běžců. 

Ukázalo se, že je to zase hlavně břicho, který velí zpomalit, to už částečně i kvůli nastupujícímu vedru. A nejen zpomalit ale i "odlehčit". Když jsem začal vyhlížet, kam zalezu, dostihl mě Zbyněk Svoboda, který mě nařkl z přepálení startu. Já? Nikdy :) Bohužel měl asi pravdu, i když to pak sám zabalil. Ovšem já jsem mu to popřel a nechal ho zdrhnout a zalezl do lesíka, kde se na mě usmálo štěstí - nádhernej pařez s dírou porostlej suchým mechem ... to byl sen :). A kdyby nebylo jednoho dřeva, co mě píchalo do zadku, bylo by to dokonalý ... Až na to načasování, znovu se břicho ozvalo těsně u další kontroly v Podbranči pod krásnou zříceninou, kterou jsem se ale tentokrát nemohl kochat. Hospoda byla k mé smůle zavřená, takže to tentokrát řešilo křoví pod vesnicí, což už vůbec taková paráda nebyla...

Nastupoval ale opravdu pařák. Doplnil jsem vodu a snědl něco málo s velkou obezřetností. Naštěstí se břicho uklidnilo a dál už byl opravdu víceméně pokoj. Ještě před Brančem jsem se nechal táhnout rychlochodiči Standou z Ivančic a Tomášem Zagim, ale nikdy jsem moc jejich tempo nevydržel, ač jsem byl rád, že mám s kým jít a trochu pokecat. Teď už jsem šel ve společnosti normálních choců, což bylo mnohem bližší mýmu přirozenýmu tempu. Při překročení Myjavy jsem se umyl stejně jako před 2 rokama, když jsem to šel poprvý a začalo se stoupat do prvních kopců Bílých Karpat. Bohužel, za ty roky se dost změnila jedna z nejfotogeničtějších částí trasy, louka pod Kutlákovcema, kde uprostřed nádherné louky plné pampelišek stával strom se suchou kládou. Z louky bylo pole a kláda byla fuč. A k tomu vedro ... musel jsem se na chvíli uklidit do stínu jednoho z podobných stromů a zase chvíli oddechnout. Až když kolem procházela parta z Myjavy, zavěsil jsem se za ně a když jsme procházeli kolem Kutlákovců, využil jejich pomoci u pumpy s vodou. Nechal jsem si to chrstnout na hlavu. Slast! Od té chvíle se vše změnilo, aspoň an nějakou dobu. Jak vyměněnej jsem překráčel tu nádhernou vrchovinu kolem Vesného vrchu. 

Do Vrbovců už jsem nějak seskákal mufloním skokem a někdy před půl třetí jsem byl na kontrole. Tam panovala skutečná výheň a do hospody se člověk chodil ochladit. Přeorganizoval jsem bagáž a vytáhl hlavní trumf - komeťáckou šálu. Tu jsem namočil do vody, hodil na sebe a vyrazil dál, do kopcena Žalostinou. První část výstupu bylo totální peklo - dva a půl kiláku do kopce bez náznaku stínu. Zavěsil jsem se za Jara Kováče, který tam kromě sebe trápil i svou fenu. Výhledy ale byly parádní, jindy by člověk řekl, že je krásně. Cesta vedla přes osadu Hatě, kde už jsem se začal tavit a tak jsem poprosil místní ženu o vodu. Znovu jsem smočil šálu, tentokrát tak důkladně, že jsem měl vodu na rozdávání a tak jsem kropil další chodiče, kteří to s radostí ocenili a obracel tak lidi na tu správnou víru - takže se pak další den mohli slavit titul Komety i oni :-) 

Na nejvyšším kopci Žalostinské vrchoviny je malá rozhledna, která posloužila trochu jako vyhlídka, ale i jako stíniště, soustřediště turistů, aby se netoulali po louce a nekazili tak ostatním snímky, a hlavně jako odkladiště hůlek. Tuto její roli jsem si uvědomil až po asi kilometru, když se za dalším rozcestím začalo mírně stoupat. To mě vůbec nepotěšilo - představa, že jdu ten kilák v tý výhni ještě dvakrát mě srážela do kolen. Zalezl jsem do stínu a čekal na další kolemjdoucí. Naštěstí po chvíli procházela opět část party z Myjavy, jejíž dva členové Tomáš a Martin k ménu štěstí ztratili trochu tempo, aby mi po telefonické domluvě mohli pomoct najít hůlky.  Zachránili mě tak, s hůlkama jsem se shledal a mohl jsem pokračovat dál. Moc rychle to sice nešlo, ale chtěl jsem dostihnout první část Myjaváků, abych je v hospodě ve Filipovském údolí na něco pozval. 

Trasa vedla po hranici s výhledy na nádhernou oblast Čertoryjí, jednou z nejhezčích na Jižní Moravě. Užíval jsem si ji jen trochu, začala se ozývat únava a už to zkrátka nebylo ono. Od rozcestí U třech kamenů jsem se rozhodl seběhnout kopec, ale moc to nešlo a když jsem se blížil ke kuželovskému Větrnému mlýnu, už to nešlo vůbec. Sedl jsem na lavici, kde už seděl jeden z chodičů, nabídl m džus, čímž jsem opatrně nepohrdl. Ale když jsem zjistil, že to tam balí a borec u auta je kámoš, co tam pro něj přijel, zvedl jsem se, protože jsem nebyl daleko od toho nechat se zviklat taky. Vedro a únava už se mnou udělaly svý. A když se pak stoupalo k fixové kontrole nad Kuželákem, měl jsem jasno, že to fakt nepůjde. Představa, že za 10 km lezu na Javořinu byla naporostý scifi. 

Doplazil jsem se ke Káčku, kde k mýmu štěstí sedili hoši, co mě před chvíli předešli. Ládovali se svačinou a když jsem jim řekl, že to brzo zabalím, povzbuzovali mě, ať to nedělám. Řešil jsem už jen, jestli ještě dojdu na kontrolu nebo jestli rovnou sednu v Javorníku na vlak. Abych se tam vůbec dostal, snědl jsem aspoň plněnou sušenku Kubíka, kterou jsem doma ukradl malýmu Jindrovi, abych ho zachránil od zkažených zubů a závislosti na sladkým. A to byl první krok, kterej pomohl vše změnit, překvapivě jsem k tomu nepotřeboval ani už mnohokrát osvědčenýho Tigera, co jsem nesl v plechovce s sebou. Zvedl jsem se a pokračoval směrem k vlaku. Potom mě napadlo, že jestliže to balím, tak by bylo dobrý aspoň použít ty sluchátka, co jsem si koupil. A protože jsem si, dle svých vlastních rad ostatním, do mobilu nahrál píseň Běž, využil jsem ji jako možnost zkusit její schopnosti. 

Bude to asi vypadat jako marketingovej tah, jako když mně v kšeftu vykládá prodavač, že má ty boty, co zkouším, a že v nich běžně chodí jak doma tak po ledovci a že jsou super i na spaní. Ale napsal jsem tu skladbu, aby člověka povzbudila, když je zrovna v takovým srabu, v jakým jsem byl právě já. A když došlo na část textu, která přesvědčuje, aby to člověk nebalil, bylo to fakt divný - jako bych řekl zpěvákovi Perrymu, že mně má připomenout, že se na to prostě vykašlat ještě nemám. Že si mám uvědomit, kolik toho mám za sebou a před sebou a že to prostě dám ... a podobný kecy. Pohled do dálky na Javořinu sice vůbec povzbudivej nebyl, ale nějak se to ve mě zlomilo, že to prostě ještě končit nemusím. A jak jsem se tak myšlenkově rozplýval kdesi v abstraktnu, zjistil jsem, že konkrétně jsem kdesi víc jak kilák úplně mimo trasu a že tento pohled na Javořinu jsem vůbec vidět neměl! Vracet se nemělo smysl, vzal jsem to střižmo přes nádherný, i když trochu oplocený louky kolem rezervace v bývalým lomu.

 U rozhledny nad Javorníkem jsem se potkal s dalšími chodiči, se kterýma jsme se opět vzájemně uprozornili na špatný směr - v tom večerním slunci ty žlutý pásky zkrátka občas nebyly úplně dobře vidět. Nicméně od Javorníku dál po asfaltu do Filipovského údolí už jsem neměl pochyb, že to zvládnu. Cestou jsem došel ještě jednoho z borců, co se mě před hodinou snažil přesvědčit, abych to ještě nebalil, chudák kulhal a bylo vidět, že teď mele z posledního on. Podařilo se mi ho neúmyslně ještě trochu zmást svým odhadem vzdálenosti ke kontrole, ale naštěstí v tom dobrým ohledu, takže se pocit beznaděje z dlouhé cesty po asfaltu brzo změnil v nadšení, že kontrola je už za zatáčkou. Dorazil jsem na ni kolem 19:15 a ač jsem to už vůbec nečekal, potkal jsem tam ještě Myjaváky, dal si polívku a dokonce si troufl i na kofolu. Nějak jsem už věřil, že když se spravila hlava a nohy, spraví se i břicho. Možná to ale bylo v opačným pořadí a implikacích, těžko říct. Každopádně jsem z kontroly vyrážel někdy kolem třičtvrtě na 8, do uší jsem si pustil Kreator a tentokrát jsem i zjistil, že se to dá na těch sluchátkách i slušně vohulit a to se výrazně přeneslo do mýho tempa. 

Valil jsem vpřed, zastávka na Megovce na vodu od místních Komeťáků, pozdrav borcům u Káčka cestou a turbo vzhůru do kopce. Na Šibeničním vrchu už se krásně nad Moravou stmívalo a v uších mi už pro změnu zněl Alice Cooper, se kterým jsem šel víceméně celou hranici až na Javořinu. Přerušil jsem ho jen, když jsem se cestou zakecal s Lenkou z Martina a Prahy, která básnila o koncertě Pearl Jam a nechválila Depešáky. No nakonec jsme další debatu odložili, zdrhl jsem jí při výšlapu na Durdu, kde jsem předloni málem zdechl. I když už bylo hodně šero, přesněji tma, dalo se to celý jít bez čelovky, svítil měsíc, sice v necelé první čtvrti, ale stačilo to. A na Malé Javořině byl opravdu úžasnej pohled na hvězdy, Venuši a svítící civilizaci na Moravě. Vzal jsem to zleva kolem vysílače přes hlavní rozcestník na moravské straně. Proběhla kontrola vrcholové knihy a nezbytná fotodokumentace zápisů. Pak ještě letmý pohled od vysílače na Slovensko a už jsem sestupoval k Holubymu. 

Těšil jsem se na kyselicu, kterou mě tato kontrola před dvouma rokama tak potěšila. Bohužel tentokrát se nekonala, jen studené venkovní občerstvení. Trochu jsem pokecal s Lenkou, Blankou a Filipem, nechal je pláchnout a už je nedohonil. Hlavně zásluhou toho, že jsem svou blbostí netrefil odbočku a pak místo na modrou zamířil na žlutou. To jsem si uvědomil až když se začínala cesta stáčet kamsi na západ, což jsem věděl, že do Cetuny - další vesnice na trase - určitě nevede. Tak jsem to trochu střihnul lesní cestou a na modrou se tak dostal poměrně snadno, i když jsem si tím zašel dobrý dva kiláky. Pak už jsem se napojil na správnou cestu, seběhl do Cetuny, kdy jsem došel skupinu chodičů, co vyráželi od Holubyho, kdysi dlouho po mě. V Cetuně jsem ještě dvakrát stihl přejít rozcestí, ale vždycky na to někdo brzo přišel, takže jsem se vrátil na cestu poměrně brzo. Zkrátka soustředění na cestu mi už moc nešlo :) 

Následoval výstup na Roh, kde jsme se ještě potkávali s jedním chodičem, pak ale ty necelý 4 kiláky po asfaltu přes Lubinu mě úplně odrovnaly. Musel jsem na chvíli sednout v lese na cestu. Už se taky výrazněji ochladilo, takže jsem střídavě vyslíkal a oblíkal bundu a střídal ji se šálou. Když se v dáli začaly mihat světla čelovek, uvědomil jsem si jak dlouho tam sedím a že už je zase čas se zvednout a pokračovat. Světla mě dostihly u kontrolního bodu Vaďovský vrch na pomezí severního cípu Malých Karpat, odkud vedla nekonečná rovná lesní cesta až do Višňového, dalšího vysněného cíle. Před dvouma rokama tam byla vyloženě noční hostina, leželo se na karimatkách, na ohni se vařila myslím gulášová polívka a od té doby jsem nezapomněl na tu pohodu, jakou tehdy parta místních mlaďochů dokázala vytvořit.
Bohužel ne vše je na furt a tak když jsem dorazil na místo, čekalo mě zklamání, místo karimatek jen lavice, na kterých se nedalo sedět, žádná polívka, jen zase to samý, co na předchozích kontrolách - česnekový housky, sušenky a podobně. Místo omladiny to tu vzal do ruk Olaf a jeho part(nerk)a, kterej mě aspoň navnadil, že tentokrát bude polívka na kontrole v Šípkovém, jako motivace na 109. km. To teda moc velký povzbuzení nebylo, ale výhodu to mělo v tom, že se tam člověk nerozseděl, zvedl jsem kotvy a za chvíli jsem došel i Lenku a Blanku. S nima jsem pak prošel hřeben přes Plešivec, kterej musím být krásnej, pokud je tam někdy taky světlo. Ještě v lese, když se slízalo z kopců jsem jim ale zdrhl s vidinou polívky na kontrole s tím, že se tam u ní potkáme. Chvíli jsem se ještě snažil spěchat, abych tam byl před 5. ranní, abych pak mohl být v cíli do 6 a v 7 se pak svézt s Divočákem do Brna. Ale do Šípkového jsem dorazil až někdy kolem 5:10, což už vzhledem k plánované 20minutové pauze u polívky bylo vyloučeno. Ovšem zase bylo všechno jinak - jako už několikrát jsem se nechal zbytečně nalákat na něco, co se pak v podstatě nekonalo. Polívka, jestli se to tak dá nazvat, byl jen čistý bujón do kelímku, kterej se musel hledat, protože jsem si s sebou vlastní nebral a ostatní nechával pro znovupoužití na kontrolách. Naštěstí netrvalo dlouho, nějakej se našel, nalil jsem tu teplou kapalinu do sebe a ku podivu to docela bodlo. Vyrazil jsem dál, měl jsem na to necelou třičtvrtěhodinu. Ale chlapi na kontrole mě nepototěšili údajem, že to je ještě 5 kiláků. Jak 5? Lazovka má mít 113 a toto je 109? Málem jsem začal metat blesky. To už se fakt asi do 6h nestihne ... ale zkusil jsem to, rychlokrokem po asfaltu, pak bahnem kolem pole a travnatých ploch, najednou bylo skoro třičtvrtě a stoupal jsem od pole k silnici, což je ještě víc jak dva kiláky. Pro běžce, což nejsu, v pohodě, což jsem taky úplně nebyl. Ale řepkovým polem podél silnice vedla ještě slušně projetá kolej, tak jsem se nemusel ničit po asfaltu tak dlouho a za chvíli jsem byl ve Vrbovým. Jenže to je, mrcha, ještě dost dlouhý. Cestou, když jsem předcházel skupinu, snažil jsem se je strhnout k útoku na 6:00 a limit 24h, ale je to zjevně vůbec nezajímalo. Tak jsem poslední 3 minuty od náměsti už naplno běžel, ale nakonec jsem to stihl - asi 33 s před šestou.

A tak jsem mohl ze Slavových rukou přijmout pěkný diplom a následně se v cíli ještě najíst, osprchovat a tradičně tam zapomenout hůlky, zpakovat se a vyrazit s brněnskou sekcí domů. Děkuju Slavovi a organizačnímu týmu a dobrovolníkům na trase, bylo to super. Díky Divočákovi za do/odvoz a spoustě lidí cestou za podporu, když mi bylo nedobře. Hlavně Myjavákům, kteří mě několikrát zachránili :-)