Jesenická stovka 2018

Na Jesenickou stovku jsem se po propadené registraci z roku 2016 prohaluzil v roce 2018 díky veršovanému textu, který jsem poslal v rámci soutěže o posledních 8 míst:

 

Chtěl jsem se přihlásit zase jednou, jednou
na stovku, kde jsem nebyl ani jednou, jednou,
Jeden tejden, s kámošama v pajzlu
kouknu se na web a je to v haj-, haj-, hajzlu.
Registrace, děs, pozdě bylo dnes
nálady pokles, to nezachrání jazz.
Já chtěl se projít přes místa, kde voní vřes,
celej hřeben, údolí a jes-enickej les.

Dostal jsem však šanci ještě jednou jednou
nesmím ji prošvihnout ani jednou jednou.
Jedna bedna od Šeráku - Holby
plná jmen účastníků vol-, vol-,volby
Mý jméno je hrou dost zle osudovou
vybráno, leč jsou tu dva a já jsem tou
druhou osobou, co nevyběhne tmou
letos v květnu na jesenickou, -kou, -kou.

Až na tu poslední větu to byla skoro všechno pravda, protože mě na základě toho nakonec vybrali a vyrazil jsem spolu s dalšíma 219 dobrodruhy ze Šumperku od Střední školy technické, kde byl sraz všech účastníků. Už jsem na té škole jednou byl, to když jsem se kdysi snažil domluvit se se správci přístřešku na Jelení studánce - a spletl jsem si školu. Tentokrát to ale byla ta správná, dovezl mě tam jeden ze dvou Zbyňků z Brna. Ten druhej tam dorazil o něco dřív, dostal losovací číslo 159, který pak vyhrálo poukaz na boty hodnotě 3 litry - slušná cena, příště asi pojedu s ním :) Ještě před tím z Čech dorazila Blanka, která mi přivezla hůlky zapomenutý na Lazovce, takže jsem mohl v klidu vyrazit. 

Ze samotné cesty tentokrát není tolik co psát, protože vlastně žádná krize nepřišla, vše šlo skoro v pohodě. Start s dronem v nadhlavníku, focení, kamera a můj návrat pro zapomenutý hůlky do školy - takže su od začátku poslední. Na rozdíl od Lazovky se však tentokrát nemíním strhnout k běhu, takže to byla docela dobrá taktika, abych se nemusel nechat předejít davem, radši hned zkraje předcházím jednoho chodiče za druhým.

Cestou předcházím Blanku a docházím Jardu z Orlických hor. S ním procházíme Rejchartice a dál do lesa přes dobytčí obory. Nádherná krajina i v noci. Ani jsem netušil, že budou takový výhledy. Občas v dáli světla vesnic a vysílačů, nad nama krásná noční obloha plná hvězd a před nama holka s průhlednýma elasťákama ... Noční krásy jsou ale většinou nefotitelné, zvlášť za pochodu. Někde za prvním kontrolním bodem jsem se trochu urval ostatním a po červené stíhal osamoceného chodiče před sebou. Při tom vyšel měsíc, který ještě lépe dokresloval atmosféru. V půl druhé jsem byl někde na 16. km u Pekařova, kde jsme došli další a v lese pod Ucháčem, nejbližší tisícovkou ke startu, jich začalo přibývat. Došel jsem zde Vítka, se kterým jsem se potkal na startu a původně i uvažoval, že se ho zkusím držet. Ten tu však měl spací krizi a společně jsme se nepříjemně kamenitou cestou plahočili k místu zvanému Tři kameny - vyhl, kde se člověk vyhl vrcholu, kde byla možná vyhlídka. Zde zafungoval jev strhnutí davu chodičů, jakmile si jeden sedl, už si po něm sedali další, že za chvíli nebylo kam. Vítek se zvedl, já chvíli po něm a následoval sestup, seběh, v mým příápadě spíš mufloní seskok lesmo a lučmo do Nových Losin. Z nich pak přes další kopec do údolí Branné a pak po silnici do Branné. 

U studánky jsem nabral vodu a na živé kontrole na náměstí 30 km od startu jsem byl ve 4 ráno. Sešlo se nás tam spousta, před nama bylo asi 130 lidí a už byla skoro snězena čokoláda, ale pití bylo na výběr několik druhů - kofola, pivo, ionťák, energeťák Crazywolf, voda .... Začala už být ale docela kosa, oblíkl jsem dlouhý gatě (který jsem málem nechal doma), šálu a dokonce přišly vhod i rukavice, který jsem našel v kapse báglu. Zavěsil jsem se za skupinu, ve které byly i dvě holky, který měly svoje vlastní podpůrný vozidlo a vždycky se k němu někde zastavily a pak mě svěží předběhly. Já jsem se v úseku po kontrole v Branné trochu trápil, začalo svítat a to je doba, kterou prostě nemám rád. Trvalo mi, než jsem se pořádně rozešel, ale nakonec tomu pomohl zvukový energeťák Powerwolf do uší. S ním jsem se konečně rozhejbal, přeběhl Ramzovou a pak už celkem bez problémů pokračoval dál. 

U Vražednýho potoka se nekonala vražda, ale krádež - někdo šlohl kontrolní kleště, takže jsme se akorát tak proti pravidlům na místě vyfotili a šlo se dál, vzůru. Startovní pole se zde při výstupu přes Obří skály na Šerák dost roztahalo. Chata Jiřího, byla v mlze, když jsem tam kolem 7:00 dorazil a bylo necelých 5 stupňů. Neměl jsem ani větrovku, ale teplákovku a pod ní ještě jeden dlouhej rukáv, na ní vestu s šálou a byl jsem v pohodě. Napřed jsem se ale stavil na čaj a pokec na chatě - provozovatel byl překvapen, co se to tam děje za akci, že kdyby to byl věděl, byl by nachystal vodu a i něco na jídlo. 

Setkal jsem se tam s Tomem, s ním jsme vyšlápli na Keprník, kde jsem se chvíli zdržel focením a dál už jsem ho neviděl. Ono už totiž začalo být co fotit, mlha se roztrhala a otevřely se nádherný výhledy. Na Vozkovi už to bylo úplně super, tam jsem strávil ještě delší dobu. Seběhl jsem přes Vřesovou studánku k Čh. sedlu na asi 55. km, kde mi tak nějak chyběla kontrola, na kterou jsem byl zvyklej z  Pradědovy stovky. Tak jsem se trochu občerstvil sám a pokračoval dál. 

Zase jsme se sešli s Jardou a prošli ke Švýcárně.

Tento úsek se mi tentokrát líbil skoro nejvíc, šlo se mi dobře a bylo krásný světlo. K chatě jsem dorazil někdy v půl jedenácté, ale nechtělo se mi ještě zastavovat, tak jsem oběd nechal až na Ovčárnu či okolí. Bylo nádherně, ale už jsem to šel stokrát, ale i tak snímek od rozcestí na vysílač na Pradědu je prostě povinností. K Ovčárně jsem došmatlal chvíli před polednem a dal si česnečku, guláš a kofolu a pak asi deset minut čekal na placení, takže jsem tam strávil přes půl hodiny během předešly které mě mraky lidí, o kterých jsem vůbec neměl šajnu. 

Výstup na Vysokou holi v pohodě, jen škoda, že pak nebylo trochu víc času si tam povegetit. Tady na nejvyšším místě trasy, 2. nejvyšším vrcholu Jeseníků a 9. nejvyšším u nás jsem zkontroloval vrcholovou knihu a napsal do ní vzkaz Vítkovi s nadějí, že si ho přečte - doteď nevím, zda tak učinil. Pak cestou přes Kamzičník vidím někoho ležet v trávě jak lapá bronz, zrovna si říkám, že by to bylo super si tam takhle lehnout. A on to Jarda - ozval se mu problém s kolenem a nelapal bronz, ale sílu pokračovat dál. 

Koleno jsme zpevnili obvazem a pak už zase valil dál kolem májového Velkého Máje a Jeleního hřbetu. Tam jsem ho nechal pláchnout a stavil se zkrontolovat knihu na Jelení studánku a nafotit ji a nabrat vodu z povodí Odry, to doma nemám. Ještě jsem se zastavil na Pecným nafotit naposledy tu nádheru z jesenickýho hřebenu a začal sestup, seběh, seskok, přes zatracený kameny až na kontrolu ke Skřítkovi. Tam jsem doskákal někdy v 15h, napil se zase několika druhů nápojů a dál následoval úsek, kterej jsem už tolik neznal a proto jsem se na něj těšil. 

Šlo se mně suprově, v uších Sonata Arctic, ale hned při první příležitosti jsem minul odbočku a valil přes popadaný kmeny po štěrkové cestě dál. Přišlo mi, že jsou málo prošlapaný a nevidím značku, ale nějak dlouho mi trvalo, než jsem si plně uvědomil, že jdu blbě. Následoval kros přes les na trasu, teda aspoň snaha o něj. Pokus mě zavedl do jádra polomu nad Klepáčovem. Byly to popadaný borovice, ze kterých prášil pyl, hrůza. Nakonec jsem se dostal do Klepáčova na modrou značku a musel ho celej projít po asfaltce, no ňákej ten kilák jsem si asi zašel. Ale dole u hospody jsem se napojil na správnou trasu a už pokračoval dál. 

Ztratil jsem tím ale dost času, snažil jsem se hnát to, abych byl v 20 v cíli a mohl sledovat hokej. Pro zichr jsem si s sebou nesl tablet, kdybych to nestihl, přecejen začíná MS a já si dovolím vyrazit na pochod, taková nezodpovědnost! No ale ještě to nebylo úplně ztraceno, musel jsem ale dost pohnout. Šel jsem douho sám kolem dolů Smrčiny (bohužel tenktokrát nebyl čas si to místo líp prohlídnout, kdysi jsem ho tam objevil a bylo to tam dost zajímavý). Z údolí Merty byl pak krásnej pohled zpátky na hřeben. Jednou jsem to tam šlapal Čertovou stěnou z Vernířovic, to je taky slušnej záhul. 

Teď jsem měl před sebou výstup na Kamenitý kopec nad Sobotínem, za kterým jsem napřed minul zkratku, kudy vedla trasa, ale po silnici se to dalo taky a tak jsem na rozcestí se žlutou došel celkem velkou skupinu chodičů. Rychlovýstup k vysílači, pak ještě jeden vrchol a sestup k Terezínu a přes údolní nivu do Rapotína. Údolí Desné nebylo zdaleka tak děsný, jak jsem se děsil. V Rapotíně, někdy v půl šesté, jsem si dal zmrzlinu, rozloučil se s právě vzdávajícím chodičem a pokračoval dál na posledních 14 km. To by nebylo tak hrozný, ale cestou byly ještě 4 kopce a několik vyhlídek. 

Největší zastávkou byla rozhledna Bukovka, na kterou jsem se moc těšil. Pod ní jsem, jak je mým zvykem odložil hůlky a pro jistotu to oznámil skupině chodičů, kterou jsem tam došel, abych je tam zase nezapomněl, a vylezl nahoru. Nádherný výhledy, krásný počasí, jen málo času s ohledem na mý plány. Nafotil jsem, ale ještě než jsem slezl, slyším zezdola, jak někdo telefonuje, že "tam ten člověk zapomněl ty hůlky!". Tak řvu dolů, že jsou moje, ať je tam nechají - zjevně se nepočítalo s tím, že je taky můžu někdy někde nezapomenout. Bez nich bych byl vyřízenej, mufloním seskokem pokračuju dál za přítomnosti kameramanů stíhám skupinu před sebou a v Rejcharticích, kde se uzavírá jedna smyčka osmičky, si vyprošuju vodu od místních obyvatel, kterým jsem velmi vděčen, jinak bych tam zdechl. 

Při výstupu na Městské skály potkávám nečekaně Blanku s parťákem, myslel jsem, že jsou někde daleko za mnou. Na skalách se píšu do knihy a fotím a sestup, seběh, ... Energeticky náročný mufloní seskok vyvažuju tygrem, tentokrát to nebyla poslední záchrana, spíš poslední rozumná příležitost si ho dát na posilnění. Poslední vrchol Kokeš, rozcestníky provokativně nezkracují kilometrovou míru, ale protože nemám kilometráž, musím věřit jim a svým odhadům. Ty jsou sice dost podhodnocený, ale aspoň mi dávají motivaci spěchat dál, mám na to asi čtvrt hodiny. Na rozcestí na zelené značce jsem asi 8 minut před osmou. Ač neběžec, zbylých uváděných 1700 m běžím, abych stihl cíl do 8.

O minutu jsem to nedal. Možná kvůli těm zapomenutým hůlkám na startu. Jinak jsem ale byl v pohodě, pro mě to byl docela dobrej čas, zvládl jsem to bez větších nesnází, ani jsem k tomu tentokrát nepotřeboval zvukovou podporu Běž :-). Nutno ale podotknout, že jsem to celý šel v ponožkách z BVVŠ, který jsem zde zkoušel a nevěřil jsem, že v nich ujdu víc jak kilák, jak mě tísnily. Naštěstí si nohy zvykly tak, že to vůbec necítily a fusky to zvládly docela dobře.  Následoval můj trochu zmatený pohyb mezi nocležištěm, sprchou, záchodem, občerstvovnou, kde jsem si dal polívku a pokecal s dorazivší Blankou a několik hodin už odpočívající Magdalenou. Časy běžců jsou pro mě scifi a to už je mi jedno jestli je to 11 nebo 17 hodin - pro mě je to jinej svět. Nicméně i v něm mám díky svýmu jmenovci zápis u svýho jména. Bohužel jsme se nepotkali, tak snad někdy příště, pokud na mě někdy někde počká :). 

Díky orgům - zejména Martinovi - za krásnou akci, výborný zázemí a hlavně za zprostředkování sledování hokeje venku před školou, to mně fakt potěšil :). Pár výtek by se sice našlo, ale výslednej dojem z akce je velmi dobrej. Co se týká kilometráže jsme si to vyjasnili a možná pro příště by mi přišlo vhodný dát ještě nějakou tu živou čipovku na ČHS nebo (nevýlučně) na Ovčárnu. Když už se to dělá pomocí čipů, tak ať je možnost trochu víc se orientovat ve výsledcích - a nějaká ta občerstvovačka (a povzbuzovačka) navíc by bodla. Ale ono to jistě má svý důvody, proč to bylo právě takhle...