5BV - Hon na medvěda

Je to už víc jak měsíc zpátky, ale přesto mi to nedá, abych nenapsal své vzpomínky na dvě říjnové vytrvalecké akce, kterých jsem se zúčastnil. Dělilo je od sebe jen 14 dní, přesto byly něco jako den a noc, nebe a dudy, rub a líc či Jekyll a Hyde. Přitom to bylo 5BV a BLK. 

Když se někdy v září objevila zpráva, že se na Valašsku objevil medvěd - drsoň, který nemilosrdně likviduje dobytek a nebojí se civilizace, hned mě napadlo, že až se bude konat 5 Beskydských vrcholů, akce, o které už leta vím, ale nikdy jsem ji nešel, budou muset orgové trasu asi trochu přizpůsobit. Ale v tu dobu jsem se na tuto akci nechystal a očekával jsem, že budu vázán rodinnými povinnostmi. Když se ale pár dní před akcí ukázalo, že má být možná poslední víkend s pěkným baboletním počasím a povinnosti se dají odložit, zapátral jsem na netu, jestli se někdo nechce zúčastnit a nehledá parťáka (5 BV je akce pro dvojice). A hle Ondra Plašil - běhavý to člověk, ke kterýmu bych se těžko dokázal na nějakým pochodu přiblížit jindy než na startu - shání parťáka pro styl účasti na pohodu. Jdu do toho. I když jsem chtěl v sobotu na koncert Insanie, toto prostě upřednostním. Zvlášť když je start ve Vidči, hned vedle Stříteže, kde to trochu znám skrze své příbuzné. Ovšem spojení sem nebylo tak snadný a musel jsem trochu risknout dopravu. Dorazil jsem vlakem do Valmezu a od tam, jak je tamním dobrým zvykem, stopem. Řekl bych, že za kruháčem směrem na Rožnov je jedno z nejlepších míst na stopa u nás - i když to jinde nejde, tady prostě berou. Sice už byla úplná tma a já s báglem zrovna nejsem to, po čem člověk touží, aby si přibalil do auta, za chvíli mi zastavil borec a vzal mě rovnou do Vidče na základnu. 

Zde jsem se setkal s Ondrou a mnohýma dalšíma známýma chodičema, přepakovali jsme se, přečetli aktuální informaci o nenebezpečnosti medvěda a vyrazili na start na kraji vsi. Zde jsme v 22:00 dostali název a výšku tzv. nástupního neboli 0. vrcholu, Štípa 706. Po něm jich mělo následovat ještě 5. Myslel jsem, že to bude nějaký postupový místo, který nás jen vyvede ze vsi někam do lesa, ale omyl, byl to kopec kdesi 10 km daleko, za údolím Bystřice. Vyrazili jsme po silnici přes první hřeben spolu s většinou dalších.

Neměli jsme domluvenou strategii, věděl jsem jen, že Ondra je zásadním odpůrcem asfaltu, čemuž mi rozhodně nedělalo problém vyhovět. Horší však bylo, že jsem se obával, že jeho tempu nebudu stačit, a že ho budu zdržovat. Tak jsem se hned zkraje snažil jít svižně, abych to nebrzdil hned od začátku. Ondru to trochu vyděsilo, do jisté míry oprávněně. Přešli jsme první hřeben, seběhli do údolí Bystřice a přidali se ke skupině borců, kterou jsme ale svým tempem brzo nechali za sebou. Ondra v tu chvíli neměl mapu po ruce a já jsem měl jen málo podrobnou kopii, nechtělo se nám lovit podrobnější a tak jsme to vzali po zelené s tím, že to nějak napojíme pak přes Malou Bystřici. Vyloženě mě odpuzovala představa motat se v údolí po asfaltce, a tak jsme si místo toho přidali asi 150 výškových metrů. Ale byly pěkný rozhledy a v tu chvíli mi to nepřišlo jako nějký velký zlo. Ondra byl ale asi jinýho názoru. Kilometrů ani asfaltu jsme totiž moc neušetřili, seběhli po asfaltce do Malé Bystřice a vyšlapali po úbočí kopce a závěrečným krpálem přes paseku na Svantovítovu skálu a přes ni na vrchol. Zatímco přes kopce po zelené jsme šli sami, na stráni pod skalou jsme se připojili k houfu lidí a na vrcholu jsme se potkali se stejnou skupinou, co jsme ji opustili v údolí. 

Dozvěděli se zde další vrchol: Žebračka 818. Znamenalo to vylézt na hřeben Vsetínských vrchů a projít po něm asi 15 km na východ. Sestup jsme zvolili střemhlav mufloním seskokem mimo cestu po stráni rovnou do údolí Bystřičky. V jednu chvíli jsme se dostali tak moc mimo cestu, že nejschůdnější směr postupu byl hustníkem v korytě potoka. Naštěstí jsme se brzo z něj vymotali, abychom se po překonání údolí a vstupu do koňské ohrady na protějším svahu opět do dalšího hustníku zamotali. V něm jsem si obzvlášť vydatně zmáčel boty rosou, ale po chvíli jsme se dostali na asfaltku, po které jsme vyšlápli na žlutou značku do osady Kršle a přes Prostřední vrch dorazili na hlavní hřeben na Ptáčnici. 

Zde jsem začal nestíhat. Blbý na tom bylo, že zrovna tady chtěl Ondra začít běhat, jenže já jsem chtěl - spíš moje tělo než hlava - právě naopak potřeboval zvolnit. Ještě při sebězích jsem se díky mufloním skoku zuby nehty držel v kontaktu, ale cestou k Tanečnici jsem nechal Ondru běžet před sebou a došel ho, až když si dal někde na několik minut pauzu. Měl jsem toho dost, asi jsem to fakt zkraje přepálil, i když jsem to tak na začátku vůbec nevnímal. Jestli ale k něčemu měly být moje zkušenosti, tak k tomu, abych si uvědomil, že ta má nepříjemná situace je jen přechodnej stav, kterej časem pomine. Ovšem ten čas byl hodně neurčitej. S vypětím všech sil jsem se spolu s Ondrou doplazil na 1. vrchol a tam na pár (desítek) minut poseděl. Když jsem slyšel, že to tam někdo balí, říkal jsem si, že já k tomu taky nemám daleko. Něco málo jsem snědl, ale po cestě dál jsem to zase vyzvracel. Bylo mně blbě, kosa, bolela hlava, měl jsem málo vody - prostě stav, kterej je dobrej na lecos, ale ne na chození, či běhání. Ale i kdybych šel sám, tak bych to ještě nebalil, natož pak s Ondrou. Prostě jsem si užíval ryzí krizi. Naštěstí jsem tu ale měl v Ondrovi oporu, zejména v tom, když jsem potřeboval doplnit vodu. Na kontrole sice vůbec nebyli schopni poradit, kde by se dala nejbližší voda nabrat, ale Ondra objevil ještě před Soláněm prameny, ke kterým jsme zamířili. Vody bylo proklatě málo, protože už několik týdnů nekáplo, nicméně na nabrání trochy vody pro naši potřebu to stačilo.

Další vrchol byl Čarták, kopec s rozhlednou nad Bumbálkou a sjezdovkou nad Třeštíkem. Znamenalo to projít celej zbytek Vsetínských vrchů - asi 20 km. Napil jsem se sice po delší době pořádně, ale můj stav se furt moc nelepšil. Ondra se mě snažil držet při vědomí svými historkami z různých pochodů, na který jsem ale vůbec neměl náladu poslouchat a tak jsem ho zase nechal pláchnout a pinožil se po hřebeni sám. Přitom jsem se nechal předejít asi tak sto lidma. Když jsem pak Ondru kdesi v lese opět došel, zjsitil jsem, že na mě čeká už asi dvacet minut. Až když se začalo rozednívat se mi do žil začala vracet krev. Najednou se to všechno začalo jevit optimističtěji. To jsme se sešli s Filipem Mesim a v dálce pozorovali vycházejícím sluncem osvětlenou Malou Fatru. Pak si vzpomínám, že jsem za ním s odstupem asi 50 m šel neuvěřitelně dlouho naprosto stejným tempem. Pak nás někde u Benešek došel Jirka Hofman a Marta Ernstová. 

Najednou byl den. To byl bod zlomu. Něco málo jsem snědl a dal se s Martou do řeči - zejména o trávicích problémech čtyřicátníků na stovkách. Od té chvíle se mi šlo dobře a všechny, co nás v noci předcházeli jsme postupně začali dohánět. (I když ne ve všech případech se to povedlo.) Najednou jsem měl i energii vzít to přes vrchol Vysoká a zdolat tak jedinou tisícovku pohoří Vsetínské vrchy a současně i jeho nejvyšší vrchol. Při sestupu se už udělalo nádherně s krásně osvětlenýma výhledama jak na Javorníky tak na Beskydy. 

Před výstupem na Čarták jsme se sice s Martou naladili na otevřenou hospodu v hotelu Súkenická, nakonec tam ale s Jirkou zamířila sama a já jsem se rozhodl pokračovat s Ondoru vzhůru k vrcholu a oželet možnost čaje. Na vrcholu Čarták mi však naštěstí dobří lidí nabídli čaj - myslel jsem, že to byli účastníci, ale byli to ve skutečnosti orgové, kteří ho na místě pro nás vařili, dík jim! Rozhledna byla bohužel zavřená. Dozvěděli jsme se ale, že například pramen Vsetínské Bečvy je na suchu a nemá smysl k němu scházet. Měli jsme však ještě vodu, což bylo dost štěstí. Na rozdíl například od Jany Hájkové s parťačkou, které kvůli tomu musely mířit k dalšímu vrcholu - Malý Javorník v Javorníkých - přes civilizaci v údolí. My jsme to vzali cestou menšího odporu po hřebeni a hranici do Javorníků. Udělalo se už teplo na kraťasy, slunko začalo pražit a postupovali jsme po hřebeni. V jednom místě před Kasárnama se dalo z pramene nabrat (snad) pitnou vodu, tak se tam hned vytvořila fronta několika píčů.  

Pak už začala nejhezčí část celé trasy, odlesněné části Javorníků s krásnými výhledy na podzimně zbarvené lesy. Nejvyšším vrcholem trasy, což jsem v tu dobu nevěděl, byl Velký Javorník 1071. Na dalším vrcholu, Stratenci, byl stejně jako na všech ostatních místech hřebene houf lidí, ale na rozdíl od ostatních míst zde byl, díky malé rozhledně, i výhled na Slovensko, ovšem mírně v oparu. Když jsme pak přicházeli na Malý Javorník, všimli jsme si vytrvalců mířících v protisměru, což nám napovědělo, kterým směrem se půjde dál, ovšem nebylo jasno, zda hned. Na vrcholu byl z celých Javorníků asi největší dav lidu - částečně zásluhou toho, že zde byla kontrola.

 Přece jen jsem se trochu děsil, kam že nás to pošle dál, ale směr byl kupodivu dobrej - Hluboký 848, zpátky ve Vsetínských vrších. To ale znamenalo sestoupit do údolí Vsetínské Bečvy. Cestou jsem si uvědomil strašlivou věc - na vrcholu jsem, blbec, zapomněl GPSku. Naštěstí tam chvíli po mě dorazila Jana, na kterou jsem měl číslo, tak mi ji vzala s sebou a předala po sestupu ve Velkých Karlovicích. Díky jí! Bylo to jedno z mála míst na cestě, kde mohl člověk doplnit zásoby a zajít do hospody. Málem jsme tam sice usnuli, ale pak jsem se pohli dál vzhůru do kopců. Po žluté značce to šlo napřed po asfaltu, pak ale skutečně hodně vzhůru až na rozcestí Jezerné, kde byla další otevřená hospoda. Místní valach ale působil dost zabedněně, kouřil a z návštěvníků moc radost neměl, ale aspoň ňákou sodovku jsem od něj koupil, protože výstup tam byl vyčerpávající. Následoval přesun na kontrolní vrchol, kde jsme se dozvěděli poslední vrchol, číslo 5.

Vzhledem k tomu, že to byla akce 5 Beskydských vrcholů, doufal, že do skutečných Beskyd konečně aspoň tím posledním vrcholem vstoupíme. Ale houby, poslední vrchol bylo Brdo 718, kousek za Cábem, nedaleko 0. vrcholu, zase ve Vsackých vrších. To mě opravdu naštvalo. Nejen, že to znamenalo, že se skutečným Beskydům úplně vyhneme, ale navíc nás čekalo 22 km po hřebenovce, kterou jsme už jednou šli. Opravdu mi trvalo dlouho, než jsem se s tím smířil. Jako by nebylo spousta jiných cest, kam tu trasu vést. Ano, někteří asfaltomasochisti to mohli před tím jít po silnici, ale to snad normální člověk neudělal ... A proč se jde dvakrát přesně do těch míst, kde zrovna řádí medvěd? Nakonec mi to došlo. Nešlo o to, abychom my byli vystaveni nebezpečí medvěda, ale o to, abychom my, dav nějakých 120 dvojic naopak zahnali medvěda co nejdál od startu. To bylo jediný vysvětlení, na který jsem přišel. A protože jsem medvěda za celou dobu neviděl, nejspíš jsme byli úspěšní - jak jinak to taky mohlo dopadnout s Ondrou Plašilem. Ovšem když jsem takhle pochodoval po hřebeni - zrovna sám, Ondra se někde stavoval pro vodu - zastavilo u mě auto. Vystoupil myslivec, že chce vysvětlení, proč se tam po setmění procházím a co že je to za akci. Napřed jsem trochu mlžil, protože vím, jak dokážou takoví lidi prudit, nakonec jsem ale musel s pravdou ven a vybalil na něj, že za mnou jde možná ještě ňákých 100 lidí a potáhnou se celou noc. Chvíli trvalo, než to strávil, vyhrožoval medvědem, že už má na svědomí zranění člověka, pak se ale uklidnil a začal to brát sportovně a zajímat se o to, co se děje a co že je to vlastně za akci. Pak popojel s autem a když jsem ho znovu došel, už v přátelským duchu pověděl, jak to bylo doopravdy s tím zraněním, že to spadl člověk z vlečky, když ho ten medvěd vyděsil (nicméně bylo to ve Velké Lhotě, přes kterou šla naše následující cesta). Pak si otevřel lahváče Radegasta a ztratil se někde v lese ... 

Ondra mě pak dostihl u Tanečnice a spolu jsme se probojovali až na chatu Cáb. Poslední možnost jídla jsme nevynechali a dali si valašskou kyselicu a pak pokračovali dál. Na posledním vrcholu Brdo jsme se krátce občerstvili díky zásobám kontrolovače a pod Ondrovým velením zamířili po bočním hřebeni k 0. vrcholu Štípa a dál do údolí Bystřice. Tentokrát jsme zvolili cestu znovu přes hřeben Velké Lhoty. Sice asi nebyla nejkratší, ale šlo se po ní dobře, a když jsme do toho šlápli nakonec jsme ještě předběhli pár týmů. Ve chvílích první noci, kdy jsem na hřebeni během prožíval krizi, Ondra prohlásil něco ve smyslu: "Klidně můžeme zastavit, počkat až si odpočneš, ale musíme to dojít. I za cenu zranění třeba v 8 ráno." Za cenu zranění bych se mu na to sice vykašlal, ale já osobně jsem to přes půlnoc táhnout nechtěl. A tak jsme dorazili po asi 120 km do cíle v 23:43. To, že netekla teplá voda se dalo nějak překousnout, ale víc mě mrzelo, že už nebyl guláš. Aspoň polívka to řešila a tak jsem mohl zalehnout. Tak pro mě skončilo 5BV - 5 Brdů Valašska.