Stalo se to, že jsem dva týdny po Červenokostelecké stovce vyrazil opět do Čech na stovku, tentokrát do Krušných hor. V týdnu mezi tím, kdy se konalo spousta vytrvaleckých akcí, jsem si dal jen túru po Alpách, takže jsem na rozdíl od některých jiných měl stovkařskou pauzu. Páteční cesta do severních Čech byla dlouhá, díky nějakýmu sebevrahovi na Slovensku se sesypal jízdní řád u nás a všechny plány na spojení šly do kytek i s ním, nicméně rezervu jsem měl dostatečnou a na start do Ostrova nad Ohří jsem tentokrát dorazil včas. V hospodě u Rába, kde jsme se zaregistrovali, jsem měl čas akorát tak na to, abych se trochu najedl a navlíkl na sebe novou výstroj. Tu jsem doplnil po zkušenostech z předchozích akcí a toto byla první stovka pro její vyzkoušení, takže jsem se sžíval s novým báglem, hůlkama, flaškou, botama, čepicí, čelovkou, powerbankou a vším možným dalším. Akorát brýle od Vietnamců z ČK100 mi zůstaly stejný. Zkrátka byl to pro mě takový testovací pochod.
Chvíli před 22h, časem startu, nám hlavní org Dan dal stručnou instruktáž k trase s důrazem na nové úseky. Těch bylo několik ve srovnání prvním ročníkem před 3 lety, kdy jsem tu byl zatím naposledy. A zatímco minule jsem o tomto pochodu psal, že byl brutální, tentokrát Dan ještě trochu přitvrdil a přidal několik kopců navíc. Už z toho bylo jasný, že to bude náročný a dlouhý. A tak jakmile bylo odstartováno, na rozdíl od minula jsem se tentokrát nehnal nikam dopředu. I po těch letech jsem si celkem dobře pamatoval na svoje blití na klín ovcí. Začátek jsem proto rozhodně nechtěl přepálit, běžce nechal zdrhnout a vyrazil se skupinou rychlejších chodičů. Za nima už pak byli jen ti nejdrsnější, old school šlapeři s báglama na vícedenní čundr, v prestižkách a podobně. Jima jsem se předejít nechat nechtěl, takže jsem se držel skupiny s Radkem, Markem, Luckou, Mirkem, Petrou a dalšíma. A Kristýnou, se kterou jsem absolvoval už pár předchozích pochodů.
Ta na rozdíl ode mě jela už třetí stovku v řadě, přičmž se mohlo zdát (aspoň mně), že to nejtěžší už má za sebou, neboť před týdnem absolvovala naprosto šílený 24 hodinový běh na kilometrovém asfaltovém okruhu v městském parku na Kladně. Co bylo na tom kladného kromě směru jejího pohybu, to ví jen ona sama, ale přivezla si od tam částečně zničený koleno (vazy). A protože jí to do týdne doktoři ani terapeuti (nezaměňovat s teropody, ale ti by jí asi taky moc nepomohli) nespravili, bylo to na Krušných horách, aby ukázaly svou zázračnou moc a nohu jí vyléčily. Nebo taky dorazily. Já jsem byl každopádně zvědav, jak v této zkoušce obstojí a šel jsem s ní, dokud mě nepošle do háje. Počítal jsem ale, že se tak stane nejpozději na Klínovci, kde to pak už trochu víc rozbalím a zdrhnu.
Vyšlápli jsme do prvních kopců kolem zříceniny kaple na skálu a kontrolní bod Popovský kříž a pak po úbočí kopce do Jáchymova. Mauthausenské schody, těžní věže - všechno jako minule, včetně míst, kde jsem zapomněl odbočit. V Jáchymově jsme byli někdy o půlnoci, začal srpen a pokračovalo vedro, který začalo v červenci (nebo možná spíš už v červnu). Předpověď počasí hlásila na pátek totální hic, kterej mají v pátek večer ukončit bouřky a pak v sobotu má být chladněji a pršet. Během prvních 2 hodin asi 3x zahřmělo a spadly 4 kapky.
V Jáchymově jsem se pokusil něco fotit a skupina spoluchodičů mi zdrhla. Následoval jsem je ale podle hlasu dál do kopce, když tu najednou mám pocit, že se k nim blížím až moc rychle. To protože to nebyli chodiči ale ňáká parta co chlastala venku před barákem úplně mimo trasu. Chytil jsem se do jejich pasti a musel se vrátit na cestu a stíhat už dost výrazně roztrhanou skupinu.
Na vyhlídce Hadí hora jsme se potkali s Ondrou a Markem a Evou. Prostranství nad čedičovým suťovým polem poskytovalo výhledy do údolí nad kterým mezi mraky občas prokoukl měsíc krátce po úplňku a jež z druhé strany osvětlovaly blesky bouře přicházející z Německa. Vydali jsme se na sestup. Zatímco ostatní do toho šli opatrně kvůli svým kolenům, já se snažil pustit muflonem dolů, jenže se ukázalo, že nový hůlky postrádají terčíky proti sněhu. Ne že bychom tu v asi 25 stupních narazili na jeho zbytky, ale půda byla tak měkká, že se do ní hůl zarazila vždycky příliš hluboko a vytažení bylo mnohem náročnější než obyvkle. Mufloní seběh byl proto o dost pomalejší. I tak jsem ale v údolí byl o dost dřív jak Ondra a Kristýna, tak jsem se pozdravil s Olafem (ten zdravil slovem "číslo", já slovem "šestnáct") a Danem, kteří tu drželi mezikontrolu.
Následoval výstup, napřed koridorem pro cyklisty, pak vertikálou kamsi na kopec a pak ke skále Gorila. Tu jsem v ní moc nespatřil, místo ní tu byla Míša, která mě dostihla zatímco jsem fotil pářící se slimáky. Pak následoval další seběh, tentokrát už muflon celkem fungoval, takže jsme se pak potkali dole pod kopcem už na plnohodnotné kontrole pod sjezdovkou z Klínovce. Kontrolu obsluhovala Vlaďka, byla tak hodná, že na mě pamatovala s mátovým čajem. Sice bylo vedro, ale mátovým čajem se nemůže pokazit vůbec nic. Měli jsme za sebou asi 21 km a něco přes 4 a půl hodiny cesty. Vodu jsem si nesl ve velbloudovi a dvou flaškách vpředu, takže i když jsem cestou pil jak zaprášená houba, na úplný dno jsem se ještě neprochlastal. Radši jsem ale doplnil zásoby, protože k další občerstvovačce to bylo asi 23 km, navíc přes obávaný Klínovec. Najedl jsem se, popozdravoval s lidmi včetně Milana Pohla, kterej mi zase zdrhl a vyrazil po sjezdovce do kopce až na vrch Klínovce.
Šlo se mi krásně. Zhasl jsem čelovku, měsíc krásně svítil a člověk šlapal do měkké trávy dokud nezahučel do zarostlýho rigolu jdoucího napříč sjezdovkou. Když se to stalo poněkolikáté, romanitka tak trochu skončila, protože mě distihly světla čelovek Míši a Kristýny, které pro mé vnímání noční krajiny neměly pochopení. Nezbývalo mi, než do toho trochu víc šlápnout a zdrhnout z jejich dosvitu, pak už jsem si to zas užíval, že jsem skoro nechtěl, aby to skončilo. Věděl jsem, že na vrcholu mě tentokrát nečeká občerstvovačka ale jen nehezky zastavěný areál.
Když jsme tam někdy ve 4h dorazili, ještě jsem přesvědčil Kristýnu, že tady, na nejvyšší hoře Krušných hor se přece nepsokojíme s ňákým rozcestníkem u rozhledny a šli jsme najít vrchol. Obešli jsme barák k vysílači a vrchol nikde (nejspíš to bylo křoví za plotem u vysílače). Zato na grafu teploty by se tu nějaký ten extrém našel, konkrétně teda globální minimum. Z vedra dole se tu najednou stala docela slušná kosa, která si vyžádala i přioblíkací pauzu z toho mála, co jsme s sebou měli.
Následoval sestup. Většina spoluchodičů už byla daleko před nama a další za nama, tak se nám nechtělo trhat a seběhl jsem kopec s tím, že zjistím, kdo zda je někddo na dosah a počkám. Doufal jsem, že to bude chvilka a pak zkusíme někoho před sebou docvaknout. Seběhl jsem kopec až k první civilizaci, vsi Suchá. Byl jsem úplně mokrej, tak bylo nejlepší využít čas čekání a jít se zamokřit ještě víc - do rybníka na konci lesa před obcí.
Bylo asi třičtvrtě na pět ráno, ideální čas na ranní koupel. V naději, že se konečně objeví záblesk čelovky a já přicházející světlušce připravím zpestření v podobě děsivé lochnesky jsem se motal mezi vodním porostem asi 10 minut, kdy už mě začaly přecejen mrznout nohy, tak jsem vylezl a další čtvrthodinu usychal, než konečně světlonoška dorazila. Sice nečekaně pozdě, ale dle očekávání to byla Kristýna. Dala si mezitím pauzu v altánku, protože nečekala, že ještě někde počkám, zatímco já mrznul ve vodě. K dalšímu rozcestí Plavno jsem ale už pokračoval pěšmo. Půlhodinové zdržení jsem už neřešil, stíhat někoho nemělo smysl, zkrátka jsem místo krvežíznivého muflona přešel do režimu plážový lenochod a takto pokračoval dál.
Rozdenilo se a u kontrolního bodu nás dostihl Ondra, se kterým jsme pak pokračovali po mnoho dalších kilometrů. Přes lesy, dědiny, kolem Horního hradu, ohrady s krávama, louky se spoustou krásných kytek až do Stráže nad Ohří. Minule jsem tu trpěl a děsil se hrůzy jménem Nebesa, která se tyčí nad obcí a která je postupovým bodem trasy, ještě než se zamíří k občerstvovačce u nádraží. Vzpomněl jsem si, jak jsem své utrpení cestou na Nebesa zahnal písní Highway to Hell od AC/DC. A hle, najednou na reklamním poutači vidím AC/DC, sice teda jen revival, ale i tak, střídavý a stejnosměrný proud zafungoval jako vzpruha a energie, kterou jsem se snažil rozdávat ostatním.
Po ní lačnila zejména Kristýna, která to už chtěla zabalit a stočit rovnou ke kontrole. Sice to říkala, bylo mi ale jasný, že by to neudělala. Jen bylo potřeba trochu zapřesvědčovat, aby se zbytečně nezastavovala a jen odhodila zbytečnosti, co nebude potřebovat nahoře a pokračovalo se. Mně se šlo dobře, ale na xichtch protichodičů jakoby cesta dolů zanechala chmury. Nikdo nezářil nadšením, že právě vystoupil na nebesa. Možná je všechny tak štvalo, že se vrátili do pekla na zemi. Obec Peklo je sice z druhé strany, to by mrzelo tuplem, ale i tady to vypadalo, že si to vracející se Milan nebo Lucka vůbec neužívají (Milan se ale aspoň na fotku usmál). Je fakt, že Kristýna na tom byla podobně a u Ondry člověk nikdy neví - stačí, když slyší, co všechno má zrovna v nepořádku.
Dva kiláky do kopce jsme ale nakonec celkem v pohodě zvládli a nahoře na hradě Himlštejn jsem ještě udělali pár fotek. Já jsme se byl i kouknout na úplnej vrch, abych zjistil, že tam nic moc není a vydal se muflonem dolů provokativně rozdávat úsměvy stoupačům, které mi u předsestupovačů chyběly.
Nakonec dolů doklopýtala i Kristýna a Ondra, se kterýma jsme pak překročili most do Záohří a konečně dorazili na občerstvovačku na peróně nádraží. Tu jako obvykle měla pod palcem Mirka, i tentokrát tu měla výborný buchty, děkuju pekařce, bohužel už nevím, kdo to byl. Měli tu melouny a další ovoce, chleba s humusem, černou vodu, což jsou v poslední době věci, který se moje břicho učí kombinovat, aniž by to pak letělo ven.
Od kontroly jsem nabral intuitivně směr po perónu dál, což pak vyústilo ve zpestření v podobě brodění houštím z kopřiv a ostružin, ale nic, co by nějak výrazně poznamenalo dobrou náladu (aspoň teda moji). Cesta vedla kolem pramene Korunní kyselky, kterou bylo nutno načepovat do všech možných nádob (nakonec jsem ji dovezl i do Brna). Normálně ji tolik nevyhledávám, ale tady u pramene, kde vyvěrá přímo z podzemí, chutnala nadpozemsky.
A pak tu byla ještě jedna nadpozemská voda, mířila naopak přímo na zem a vše, co na ní stálo, či se pohybovalo, tedy i na nás. Konečně začalo pršet. Přišlo to při slepé odbočce k pohřební kapli Karla G.. Nejednalo se ale o božského Káju nýbrž o někdejšího majitele pramenů, který si kapli nechal postavit ještě za svého života, aby po smrti mohl vzhlížet z místa svého posledního odpočinku do křoví a poslouchat střelbu ve vojenském prostoru za zády. Jeho heslo "Per aspera ad astra" (Přes překážky ke hvězdám) bylo mottem letošního ročníku. Vzhledem k tomuto místu a počtu DNF na této akci jsme to ale přejmenovali na "Per cadavera ad astra" (přes mrtvoly ke hvězdám).
My jsme se zatím k mrtvolám nepočítali a ani déšť, který se celkem rozjel, nás nezastavil. Jen v další dědině jsme na sebe hodili bundy. Ondra to zalomil v altánku u cesty a my jsme pokračovali kolem kontroly u zastávky vlaku, kterou jsme jen haluzově neminuli, když si Kristýna jen namátkou prohlídla itinerář.
Pokračovali jsme dál přes most a krásným úsekem podél Ohře se rozkvetlými netykavkami. I Kristýna začínala pociťovat nevyspání a vzhledem k jejím stravovacím návykům nebyla ochotna to řešit energeťákem, ale jediný, co jí mělo pomoct bylo kafe. Zato já měl hlad a dal bych si polívku. Doploužili jsme se do další vsi Lužný, spolu s další skupinou neminuli kontrolu a pokračovali do Perštejna v naději, že se tam v sobotní poledne někde najde otevřená hospoda, bistro nebo aspoň kšeft. Podařilo se až to poslední, automat na kafe tam sice neměli, Kristýna ale kafe nahradila jablkem a měla po problému. Já jsem tu uspokojil touhu po polívce koláčem, kterej jsem vykoupil Milanovi. Ten se tu spolu s Luckou stavil poté, co absolvoval námi teprve očekávaný Perštejnský okruh. Byl teda si tak hodinu a půl přede mnou, stíhat ho tentokrát nebylo mým cílem a byl jsem rád, když jsme doplnili zásoby mimo jiné kofoly a pokračovali dál.
Výstup na hrozivý Perštejnský špičák nebyl vůbec tak strašný, jak se zprvu zdál, za chvíli byl člověk nahoře, odkud měl krásný výhled zpátky na město a okolí i na oblast, která nás teprve čekala. Pak následoval sestup. Trochu jsem se trhl, seběhl do údolí a vydal se do protikopce. Kristýnu, kterou jsem pak viděl kdesi hluboko pod sebou, jsem pak navigoval zvukovými pokyny, což ji celkem dobře zmátlo, ale cestu trefila správně. Ta vedla na zříceninu hradu Perštejn, což - spolu se Špičákem - považuju za nejhezčí přírůstek trasy.
Seběhli jsme dolů a potkali se zase u obchodu, kde jsem koupil další kofolu. Mezitím sem dorazil i Ondra a společně jsme pokračovali na další výstup. Ten vedl prudkým lesem, že se divím, že jsem si to od minula nezapamatoval. Dostihl nás tu Marek s Evou, kteří před tím proseděli spoustu času v hospodě. Nakonec jsme společně dorazili do Ondřejova, kde se nacházela neobsluhovaná občerstvovačka. Výborně mi sedly do chuti tortila chipsy, zatímco jiní se cpali křupkama či brambůrkama.
Furtovali jsme se tu tak dlouho, až nás dostihla nejen Ondra, ale i Klára, která tu zkoušela svoji první stovku a rovnou ve stylu téměř na těžko. Nutno jí ale přiznat obdiv, že bojovala dost statečně (ale asi jen do 87. km, to bylo ale ještě víc jak 25 km). My jsme pokračovali přes údolí a kopec do dalšího údolí, kde se spustil toho dne největší slejvák. Půlhodinová sprcha nás donutila trochu se přeoblíct (u mě to znamenalo prostě hodit na sebe bundu, nic jinýho jsem neměl) a pokračovat dál, přes Rájov do pole a loukou nahoru k lesu. Minule to bylo místo s jedním z nejhezčích výhledů, tentokrát jsme se zase nemusel zdržovat focením, protože to díky ustupujícím mrakům zas taková nádhera nebyla. Hlavně jsem se ale už těšil na občerstvovačku, která čekala v dalším údolí, nebo spíš Údolíčku, kam bylo nutno seběhnout z poměrně prudkého kopce. Odměnou nám ale byl drůbeží vývar a výborné okurky. Občerstvovači bohužel nepočítali s Kristýnou, která jich na stojáka sežrala rovnou skoro celou sklenici. Já jsem si dal buchtu a pokračovali jsme. Konečně se začalo stoupat do kopce na Mědník.
Výstup to ale nebyl dlouhý a netrvalo až tak dlouho až jsme výškových asi 300 metrů překonali. Když jsme dorazili do vsi Měděnec, honily se nad ní dešťové mraky. Na pár minut jsme se stavili do bistra, kde si Kristýna dala konečně kafe a já odolal pokušení dát si polívku, vzhledem k tomu, že za 200 m nás čekala občerstvovačka. Ta byla nakonec o mnoho stručnější než jsme čekali, ale byli jsme obdarováni posledníma buchtam z radosti místním borců, že jsme jim konečně přinesli pěkný počasí - dosud tu klepali kosu v mlze. Vzhledem k tomu, že na Moravě byly v té době teploty 39 st, tak to bylo celkem příjemné prostředí.
O co míň tu měli jídla, o to víc měli pití, zejména toho černého, takže ač to normálně nedělám, jsem doplnil i kofolu a vyrazili jsme na Mědník. Na jeho vrcholu stojí kaple, kam jsme se šli schovat před zimou (to se stává opravdu málokdy, zvlášť v létě). Pak jsme ale už zamířili dolů, kolem hornických štol, přes vesnici ke kamenným sfingám, které dávaly naději na výhledy. Vylézt na ně nebylo úplně snadné, ale nějak to šlo. Nicméně ještě lepší výhled pak byl z vrchu sjezdovky Alšovka. Zde bylo krásně vidět na České Středohoří a kus Čech.
Seběhli jsme sjezdovku, pak do údolí Širokého potoka a chystali se na nejobávanější úsek, trojzubec Janský vršek, Občina, Planina. Ty svého času Mira Habel přirovnal ke třem záporňákům z Hraběte Monte Christa, které Edmond Dantes postupně likvidoval. Tyto tři výstupy tak prosluly, že se člověk na ně postupně dostatečně připravil a dost dobře s nima byla seznámena i Kristýna, která tuto trasu šla poprvé. Ve skutečnosti to ale nebylo vůbec tak hrozné, v prvních dvou případech to bylo pár minut po vertikále do kopce. Ovšem první z nich byl vylepšen dost zákeřným způsobem. Po svahu se válely polodrahokamy! Ametyst a další odrůdy křemene, chlorit, rohovec a moho dalšího, co si nepamatuju vždy vetkané do místních krušnohorských rud. Takže nejen, že lezu vzhůru kamsi k obloze, ale ještě u toho musím sbírat šutry. U jednoho takovýho jsem se zastavil a málem minul kontrolu.
Naštěstí za mnou šla Kristýna a nevím odkud zjevivší se Míša, které mě na ni upozornily. Přešli jsme vrchol, seběhli svah ke kozám a vodám. První, Danglars, za námi. Následovala další vertikála, s vrcholovou pasekou, odkud byly krásné výhledy, nyní již trochu v podvečerním příšeří, neboť bylo už kolem 20h. Povzbuzen vrcholovým banánem jsem sestoupil, na rozdíl od mé předchozí návštěvě to tentokrát bylo po cestě, ač teda taky v podstatě kolmo na vrstevnice. Dole v údolí, druhý, Mondego, mrtev.
Ovšem třetí, Villefort, ten se jen tak nedá. Kopec Planina vydá za víc jak ty dva předchozí dohromady. Když jsem to v půli cesty sdělil Kristýně, zaslechl jsem něco, co velmi zřetelně připomnělo sprosté nadávky. Ale možná jsem měl jen unavený uši. Každopádně 42 minut od kontroly Občina jsme měli za sebou i třetí, poslední zub a mohli klesat. V horním úseku to bylo asi ještě horší cestou nahoru, ale nebylo to tak strašný a i člověk nemuflonní to měl celkem brzo za sebou. Pak už jsme nasadili čelovky a pokračovali běžmo po cestách. Sešli jsme se dole v Klášterci, kde nám orgové trasu vylepšili odasfaltováním silnice. S Míšou už jsme tento úsek šli minule, snažil jsme se tentokrát nezabloudit, ale i tentokrát jsme trochu znejistěli v areálu zámku, kudy se procházelo. Nakonec jsme dorazili na občerstvovačku na 87. km v klášterecké loděnici někdy v 21:45.
Zde, kromě Vlaďky a pomocníků, seděl Míra, Petra a několik dalších chodičů, co jsme už dlouhou dobu nepotkali. Doplnil jsem si ionťák, poseděli jsme asi 20 minut a pokračovali. Kristýna trochu váhala, jestli jít dál, ale noha se jí opravdu zázračně spravila, že už ji nebolelo ani koleno, ani prsty na nohách. A tak byla aspoň naštvaná, že už ji to nebolí a nemá to tím pádem proč zabalit. Nyní ale následoval dorážecí 25km dlouhý okruh po Doupovských horách. Musel jsem trochu zapřesvědčovat, že to nebude tak hrozný, jen nějaký 3 kopce. Nějak jsem nepočítal, že počítat bude ona, když se podívá na mapu a zjistí, že těch kopců je ve skutečnosti 5. To bylo pak jasný, že mi to cestou omlátí o hlavu. A to ještě nezmiňuju charakter některých z těchto kopců. Tato stovka se jmenuje Krušné hory nejsou krušné, nicméně o Doupovských horách z toho neplyne zhola nic. Ty jsou totiž krušné docela dost. Sice to nejsou úplně hory, ale kopce jsou tu podobně prasácký jak naproti přes Ohři.
A už ten první všechno nastartoval, výstup na Mravenčák. Když tam leze člověk za tmy, tak toho pravda moc nevidí, ale já jsem si dokázal představit, jak je to tam krásný, tymián nebo dobromysl tam voněl i v noci a z vrchu bylo vidět světla v údolí Ohře. Dorazili jsme sem ve větší skupině, ale ostatní tuto krásu až tak úplně neocenili. A od Kristýny jsem dostal úplnou sodu, že ju sem táhnu, když to mohla v klidu odpískat v Klášterci. A že už na to všechno kašle a na další stovku už se nepřihlásí. To že je přihlášena na stomílovku Podyjím jsem jí v tu chvíli radši nepřipomínal.
Cesta pokračovala zpět do sedla a od něj zase nahoru a na hrad Egerberk. Už jsem to musel hrát na to, že to vlastně ani kopec není, aby ty počty seděly, ale toho výstupu se jaksi úplně nedalo nevšimnout. Nicméně na hradě to bylo hezký, čundráci dělali oheň, akorát pro nás na něm nic neopíkali, takže jsme si akorát škrtli kontrolu, rozloučiili se s ohňem a upalovali dolů. Kristýna tentokrát sice měla čelovku i částečně nabitou, ale nějak jí to nestačilo, takže jsem šel s ní a svítil jí pod nohy. Až později se přišlo na to, že se dá její svit taky trochu lépe usměrnit. Ale aspoň jsme na sebe pak moc nemuseli čekat a vesnicí Lestkovem jsme prošli téměř bez zastávky. Jen jsme se krátce pozdravili s Mirou a Petrou, kteří si tu dávali na chvíli. Taky jsme se od nich dozvěděli, jaká úskalí nás čekají v dalším úseku.
Ten jsem neznal, posledně jsem odtud šel do další vsi a po silnici, kde hnusně pražilo slunko. Teď pražil leda tak měsíc a trasa vedla přes les po úbočí jakési doupovské hory a cestou, o které mě Robert Dubjel před startem varoval, že na ní budu na tu asfaltku ještě teskně vzpomínat. V tuto dobu už byl Robert, mimochodem vítěz, asi tak 10 hodin v cíli, a tak mohl jen teskně vzpomínat na nás, kteří se prodírají houštím a lezou po pitomých čedičových šutrech přes ještě pitomější klády a takhle furt do kopce. Jak známo, čedič poskytuje podklad pro výživnou a úrodnou půdu. Výživné to opravdu bylo, užili jsme si toho všichni až nad míru a hlavně už jsme to chtěli mít z krku. Bylo po půlnoci, takže se pozvolna začínaly dostavovat průvodní jevy pochodu v druhé noci. Oči vidí, co nemají, žaludek tráví, co nemá, hlava si myslí, co nemá, nohy kráčejí, kam nemají a svěrače povolují co nemají...
V tomto stavu jsem se nějak dokázal přemuflonit do dědiny Brodce, kde jsem čekal Boží milosrdenství. Přesněji řečeno jsem u takto pojmenované kaple čekal na Kristýnu a zbytek skupiny a milosrdenstvím bylo, že se mi do té doby podařilo neusnout. Nakopnul jsem se zbytkem už nevím čeho a pokračoval dál, vzhůru k vrchu neposvátnějšímu, na Úhošť.
Tento vrch je krásný, i minule na této krušnohorské stovce byl krásný, ale tentokrát jsem tu byl o asi 6 hodin později a většinu úhošťských krás zahalila tma. Takže místo, abychom si to místo s nádhernými loukami užívali, všichni jen hleděli, kdy už ta nekonečná placka skončí a vynoří se ta pitomá socha, u které se máme vyfotit. Nakonec jsme se jí dočkali, ale od vrcholu to byl ještě kilometr po náhorní plošině. Nicméně i teď v noci při svitu měsíce to bylo krásný, akorát u některých už nebyla dostatečná morálka na to, aby tu krásu strávili.
A tak jsme sestoupili z tohoto posledního většího kopce, doklopýtali do dědiny Pokutice a přes hráz kadaňské přehrady se vrátili na levý břeh Ohře. Ještě jsme vyšlápli do lesíka na Svatém kopečku, kde nás celkem chytla spací krize, kteou bylo potřeba řešit. Chvíli sednout, neusnout, narvat do sebe nějakej cukr nebo podobnej životabudič a pak pokračovat. Všichni nám zdrhli, na vrcholovou rozhlednu jsme lezli sami, ale nebylo toho tentokrát moc na koukání, na focení už vůbec a hlavně jsem teď už jsme se těšili, až to budem mít za sebou, protože únava druhé noci nabrala grády.
Hned pod rozhlednou jsme ale pak potkali Míšu s parťákem a vypadalo to, že toho mají úplně tak stejně plný zuby jako my. Pak ale, nevím, jestli mi v tom pomohlo právě to vědomí, že v tom nejsme sami, najednou únava ustoupila a jak jsme začali klesat, nějak začala stoupat moje síla ještě zabojovat s posledními kilometry. Kristýna se taky nějak zvetila a když jsme dorazili na pole s rozkopanou cestou, okolo které někteří naši předchůdci jen tápavě bloudili, namířili jsme rovnou na souběžnou polní traktorovou stopu a tou jsme se rozběhli k závěrečnému úseku. Zanedlouho jsme měli za sebou už celou skupinu našich dřívějších spoluchodičů a už nás nikdo nemohl zastavit. Do cíle ve škole v Klášterci jsme dorazili chvíli před půl pátou ráno.
Pro mě to byl jen jeden z mnoha pochodů, nicméně nutno říct, že patřil rozhodně mezi ty náročnější, ale díky tomu plážotempu jsem si ho užíval až pod Úhošť. Orgové trasu vyšperkovali, klidně by těch šperků mohli být i víc, kdyby z trasy odstřihli ten závěrečnej okruh za Ohří. Počasí nám vyšlo výborně, vzhledem k tomu jaký byly pařáky všude jinde po republice. Daleko významnější úspěch to byl ale pro Kristýnu, která tím dokonala třetí stovku v řadě, přitom charakterově úplně odlišnou od té z předchozího týdne. Škoda jen, že ji to zatím nenamotivovalo v této činnosti pokračovat. Naopak se zdá, že efekt to má spíš opačný - na každém kopci skálopevně prohlašovala, že s touto zábavou končí. Ale kdo ví, tento způsob sebezničení je do jisté míry návykový a jak s tím člověk jednou začne, tak je pak těžký přestat. Tak třeba se k tomu pak vrátí, a nemusí to být ani v takové míře jako předvedla Míša, která přišla asi čtvrt hodiny po nás a tím dokončila svoji 100. stovku v ČSUT. Té patří rozhodně velká gratulace.
