Krakonošova stovka se v roce 2021 poprvé, co o ní vím, nekryla – v důsledku koronaviru – s mou každoroční účastí na státním kole SOČ (kde tak se tak nějak vyskytuju už pár desítek let), zato se kryla s mou skorokaždoroční účastí na stovce Pradědově. Příležitosti jsem ale využil a dal přednost Krakonošovi před Pradědem (no to su zvědav, jak ten mi to pak dá sežrat). Jelikož je tento pochod každoročně masovou akcí jejíž kapacita 550 účastníků bývá dosažena chvíli po otevření registrace, nečekal, jsem, že bude snadné se na akci přihlásit. Vše bylo ale jinak, žádný nával se nekonal. Akce byla rozdělena do 5 startovních intervalů z náměstí ve Vrchlabí po 15 minutách, počínaje 19 h. Účastníci byli podle nich rozděleni mezi (chronologicky) dálkoplazy, tetřívky, lišky, srnky a vlky. Já jsem se po registraci zařadil do středu, tedy mezi lišky. Zapsat se na později by mohlo znamenat, že mi všici zdrhnou, ale dřív bych to možná zase blbě stíhal.
Před pochodem jsem chytil nějakej kašel, což nebylo úplně nejlepší, ale říkal jsem si, že mě třeba horský vzduch vyléčí. Do celé akce jsem navezl i zbytek rodiny a v pátek ji vezl autem do Herlíkovic u Vrchlabí, kde jsem našel ubytování. Jak se ale cestou ukázalo, cesta byla oproti odhadům asi o 2 hodiny delší, a tak místo abych se někdy mezi 18 a 19 sešel na startu s Matrinem Zbružem a domluvil se s ním, jak ho budu cestou stíhat, naše komunikace proběhla chvíli před 19 pouze po telefonu, když jsem se blížil teprve k Hořicím s nulovou šancí, že svůj startovní interval stihnu. Martin mi naštěstí (už když pak byl na trase) pomohl zjistit telč na hlavního orga, od nějž jsem si nechal potvrdit, že můžu vystartovat i později, než je můj stanovený liščí čas, a že start oproti 20 h bude otevřen do pozdních 21 h (neboť jsem zjevně nebyl jedinej, kdo se zasekl v provozu na pátečních silnicích). Vděčen za tento přístup jsem jel rovnou na registraci, vyzvedl číslo a itinerářovou mapku a až pak jel ubytovat rodinu. Přepakovávání a dobalování se sežralo určitou netriviálně dlouhou dobu, takže jsem byl nakonec rád, že jsem i tento pozdní start stihl a na trasu vyrážel asi 3 minuty před 21 h.
Donedávna tento pochod neměl ani plných 100 km, takže se nedal ani považovat za plnohodnotnou stovku, posledně se ale údajně pochlapili a dokázali trasu natáhnout přes 100. O to větší zklamání pro mě bylo, když jsem si zobrazil gpx s trasou a zjistil, že má pouhých 92,4 km. Zbývajících 7 a půl km si člověk prostě musel nabloudit sám. Na to ale byla trasa příliš orientačně jednoduchá – šlo se téměř pořád po turisticky značených cestách. Na bloudění jsem si proto příliš nevěřil a očekával, že kilometry budu muset nahnat až po dojití do cíle.
Šel jsem sám. Kdybych nebyl sám, možná bych ze začátku běžel, takhle mě nikdo netáhl a šoural jsem se tempem běžícího šneka. Prý nejsem poslední, ale za mnou ještě měl kdosi vyrazit. Ale přede mnou tma. Jen při pohledu na první kopec Přední Žalý (což je kopec známý svou velkou inverzní výškovnicí) se nad lesem objevily záblesky čelovek – odhadoval jsem to tak 20 minut napřed. Než jsem do těch míst došel, spustilo se drobný mrholení a s ním i trochu chlad. Přesto se mi ale dýchalo líp než kdybych seděl, nebo ležel doma a záchvaty kašle byly mnohem méně častý. Když jsem se převlíkal do bundy, nedaleko za sebou jsem spatřil světlo čelovky. To byl důvod zase zvednout kotvu a pokračovat. Chvíli nato jsem došel k fotografovi, který mě předem slušně poprosil, jestli si mě může vyfotit. Usoudil jsem, že orgové se na povolení zapomněli zeptat v přihlašovadle a teď to chudák fotograf musí dohánět ústně u každýho zvlášť – no to jsem mu nezáviděl. Navedl mě, že mám jít podél všudypřítomných šipek, kde měl rozmístěnou osvětlovací techniku. Šel jsem plynule dál pak po šipkách a poměrně rychle jsem vystoupil na vrchol. Až pak někdy později jsem se dozvěděl, že tento fotograf vůbec k organizaci nepatřil a po šipkách se vůbec jít nemělo. Takže prostě záškodník, co mě obral o asi 700 metrů z už tak krátké trasy a ještě mě u toho vyfotil! Bych se nedivil, kdyby měl na dveřích jméno Trautenberk...
Na Žalým byla první kontrola, kde jsem dostal čaj a zprávu, že na mě další kontrola na Horních Mísečkách počká, ačkoliv měla zavírat zhruba za hodinu a bylo to asi 10 km. Sice jsem původně chtěl stahovat Martinův náskok, ale tady jsem se na to už vykašlal a šel spíš na pohodu. Cestou jsem pro zábavu zveřejnil fotku se svým startem pod nímž se vyrojila nečekaně rozsáhlá diskuze. V tu chvíli se boj o první místo Radka Brunnera na Spartathlonu musel ve sledovanosti na internetu dělit o pozornost s mým bojem o poslední místo na Krakonošovce. Ovšem zpravodajství z K100 nebylo tak časté, aby to skutečně dávalo někomu šanci udělat si o mém postupu představu. Nehledě na to, že jsem při sledování mobilu sešel z trasy a návratem zpět jsem nahnal před tím omylem zkrácené metry. Krátce nato jsem před sebou zahlédl pohybující se světlo – první člověk, po necelých 3 hodinách pochodu. Byl to Honza z Klatov, jenž zabloudil ještě během prvních 10 km a prodloužil si je asi o další 4, takže už měl už víc jak půlku splněnou. Nutno dodat, že tento doplňkový úkol úplně za svůj nepřijal.
Spolu jsme ale celkem záhy, asi o půlnoci, dorazili na kontrolu na chatě na Horních Mísečkách. Před nama dlouho nikdo a kdesi za nama údajně běžec Juan z Venezuely. Tomu jsme dali šanci nás dojít, když jsme si zde dali česnečku, šance však zůstala nevyužita a pokračovali jsme v tandemu dál. Prošli jsme místní zástavbou. Doteď jsem nevěděl, že u nás existuje panelákový sídliště ve výšce 1000 m n. m. Ne že bych byl z tohoto poznání jakkoliv nadšen, a tak jsme rádi zalezli do lesa a pokračovali směrem na západ.
Došli jsme k místu kde cesta přetínala horský potok tekoucí z Velké kotelní jámy. Dosud nebylo moc co fotit, a tak jsem se pokusil to napravit u místních vodopádů. když už jsme tu byli pod Kotlem, tak se hodilo pod něj trochu přiložit. Rychlost se tím ale nezvýšila, neboť jsem přiložil mobil. To by mohlo být pochopeno, že jsem s ním zatopil. Ne tak, málem jsem ho ale utopil, neboť přiložení proběhlo z kapsy rovnou do potoka. Okamžitě jsem ho vytáhl a za doprovodu mnoha slov určujících směr naprosto nesouvisející s naší trasou jsem ho vybalil z ochranného obalu a sušil ho vším, co bylo po ruce. Samozřejmě první na raně bylo pro tyto účely nepoužitelné funkční triko, pak pro změnu funkční nákrčník, co jsme dostali na startu a až pak mě napadlo, mám aspoň dostatečně nefunkční bavlněný kapesník (i když zrovna ten prokazatelně fungoval na smrkání docela dost). Zcela nečekaně mobil vůbec nezaváhal a fungoval dál. Při focení vodopádů jsem ho ale pak pro jistotu držel v ruce a tomu odpovídaly výsledné fotky.
Mezi tím se mrholení změnilo v mlhu a tou se, jak známo, v noci blbě chodí, neboť když si člověk svítí čelovkou, osvětlí pouze mlhu, terén nikoliv. Proto je radno umístit si zdroj světla k zemi. Vzhledem k tomu, že Honza se světlem bojoval úplně (dokud jsem ho nedošel, myslel, že to kvůli nefunkční čelovce zabalí), nějak jsme se museli s mlhou poprat spolu. Brzo se však ukázalo, že problém má velmi jednoduché řešení. Než světlo nějak neprakticky zavěšovat na pas, byl jednodušší zhasnout. Pak bylo vidět daleko líp. Kdesi nad mlhou totiž krásně svítil měsíc (ověřeno až následující noc) a jeho světlo se mlhou rozptylovalo tak, že bylo krásně vidět na cestu. Takto jsme putovali pod Kotlem až na Dvoračky a následně Ručičky, kde už možná někoho začínaly bolet nožičky – za sebou už měly asi 25 km.
Zbývající asi 4 kiláky do Harrachova vedly nepříjemnou asfaltkou, kterou jsem se rozhodl netrápit se a seběhl ji muflonem, čímž jsem se Honzovi trhl. Na kontrole v jednom u hotelů jsem se ho pak už nepotkal, zato jsem se zde setkal s orgama, jedním odcházejícím borcem a dvěma holkama, který to tu balily. Dal jsem si tu výbornou polívku a pití a mohl pokračovat dál - zase sám. Tak sám, že jsem z toho zblbnul trasu a místo abych to vzal podél řeky, pokračoval jsem po silnici, jak mi velel nos. Ten totiž mířil po značce směrem k Mumlavským vodopádům, dalšímu postupovému cíli pochodu.
Toto místo jsem dosud znal jen z mapy a chystal jsem se sem už tak od roku 1988, kdy jsem byl poprvé v Harrachově. Konečně jsem se sem dostal, ovšem předcházelo tomu moje zazmatkování u přechodu po naučné stezce na správnou cestu, což přidalo zase dalších pár set metrů. Bylo ale někdy kolem 4. hodiny, takže na focení úplná tma (navzdory světlu rozptýlenému mlhou kdesi nahoře). Chtělo to proto dlouhou expozici, ale ne tak dlouhou, aby mě došel Jan z jihu západních Čech nebo snad dokonce Juan ze severu jižní Ameriky. Oba byli daleko za mnou, a tak jsem mohl jsem pokračovat stále sám nocí jako vlk samotář. Ovšem vlci startovali hodinu přede mnou a dohnat jsem je nemohl, neboť se dravě pustili za svým cílem, jak ve svém reportu popisuje jeden z nich, Pavel Koza. Ten ustál všechny útoky, a zatímco se vlci nažrali, on dorazil celý do cíle už před 9 ráno. Proto je to, jako by popisoval úplně jinou akci. Já se svým tempem šinul jako želva, což je plaz, tudíž bych patřil nejspíš do první skupiny dálkoplazů.
Pak už se nic dramatického nedělo. Byl jsem ve výšce asi 1300 m na hranici s Polskem a podél ní postupoval po hřebeni směrem na východ. Stále mlhou, v níž se světlo rozptylovalo natolik, že se dalo jít bez čelovky. Dalo, ale ne že by se tím řídili i ostatní. Najednou tak proti mně míří další světlo. Říkal jsem si, jestli je to zvyk na tomto pochodu vždycky někam dojít, otočit se a jít zpátky. Zpoza světla se vynořil chlap, kterej na mě hledí a zoufale hodnotí situaci: „Ty jdeš Krakonošovku? Sakra, tak to už jdu asi hodinu blbě...“ Prostě se někde v té mlze zamotal, otočil a vyrazil opačným směrem. To je hned … Jen ho mohlo trknout, že proti němu jdou další čelovkáři. Netrklo, asi to nebyly srny.
Pak se někde cestou přes Vysokou pláň kolem Snežných jam a na obchvatu Vysokého kola, naší nejzápadnější patnáctistovky, rozednilo. Ono to teda opravdu nebyl moc velkej rozdíl, ale teď bylo přecejen líp vidět šutry, po kterých šlapu. Bohužel muflonímu skoku to tady nepomohlo. Kluzkýma křivýma šutrama vydlážděná cesta z kopce byl pro muflona asi nejhorší terén, kterej si dokáže představit. Prostě tudy muflonit nešlo, dalo se to pouze opatrně seběhnout, což je však pohyb pro kolena mnohem méně zdravý a ve srovnání se čtyřnohým muflonem velmi nebezpečný.
Uvědomil jsem si, jak moudré rozhodnutí bylo nespěchat, protože teď aspoň z Krkonoš taky něco uvidím. A protože to jsou pro mě přecejen málo navštěvované hory (v těchto končinách jsem byl naposledy někdy před 20 lety), tak by bývalo škoda to proběhnout ve tmě a mlze. A tak jsem už za polomlžna postupoval přes různě pohlavní kameny až k chatě Petrovka.
Kousek za ní jsem konečně spustil naplno muflona po netvrdé cestě a předběhl dva chodiče, o nichž jsem slyšel od předchozích pocestných. Jak jsem se blížil k občerstvovačce na Lužické boudě, přestal jsem dávat pozor na cestu a najednou vidím, že su úplně mimo trasu a koukám na oblast horských chat u Slezského sedla ze špatné strany. Takže návrat a další metry k dobru. Na kontrolu jsme tudíž dorazili spolu s dvojicí chodičů současně.
V hospodě měli polívku a pití a potkal jsem zde Jirku Hofmana. Ten tu čekal na manželku a tím pádem tu tvrdnul už přes hodinu, než přijede autobus. Díky tomu jsme se zde setkali, jinak bych ho možná vůbec nedostihl. Poseděl jsem tu asi 20 minut, dočkal se tu i dříve posledního Juana z Venezuely a pokračoval dál – s vědomím, že kousek přede mnou jsou asi tak 4 lidi a pak dlouho nikdo. Lidi jsem předešel už při výstupu na první kopec, majestátně se tyčící horu s respekt nahánějícím názvem Malý Šišák. Naštěstí se ale nelezlo až na vrchol, jeho severním úbočím nás cesta zavedla do Polska, kde jsme strávili několik dalších kilometrů.
Trasa vedla po hraně nad nádhernými dolinami s jezery Wielki a Mały Staw. Mraky zde byly řidší, slunce světlejší a výhledy parádní. Ale pak, cestou k další kontrole na Luční boudě přišel problém. Na Sněžce se držel mrak a nenaznačoval, že by se hodlal pustit. A jak jsem se tak k ní blížil, stále jsem na tento úkaz hleděl, až jsem došel ke Slezské boudě a uvědomil si, že jsem tudy zatím jít neměl, Luční bouda je skoro 3 km zpátky jinou cestou.
A tak jsem to stočil a dal si tuto zpátečku, čímž jsem si přidal další kýžené kilometry. Ona je to krásná procházka, projít se přes bufurkační rašeliniště, který je prameništěm jak Úpy tak Bílého Labe, to by bylo jednou málo. Sice to celý bylo zahaleno trochu do mlhy, ale to v bažiništi nevadí.
Daleko víc mě zklamala vlastní občerstvovačka na Luční boudě. Místní org mi nabídl černej čaj a suchej rohlík, nejspíš očekával pouze lidi na dietě. Vystavený tam měl ještě kelímky s ionťákem, ale ty byly jen na koukání, stejně jako ty rohlíky, na který koukal už několik hodin. Touto dlouhou dobou se snažil zdůvodnit, proč mají tvrdost někde na úrovni mezi topasema a korundem. Jako by ten blbec nevěděl, že rohlík na vzduchu oschne. Otočil jsem se, zamával odpočívající skupině lidí, který jsem před hodinou předešel a valil zpátky. Snažil jsem se mimo jiné dojít Honzu, kterýho jsem po mnoha hodinách (poprvé za světla) potkal kousek před Luční boudou. Dojít se mi ho ale hned tak nepodařilo. A protože zážitek z Luční boudy jsem potřeboval nějak zajíst, udělal jsem (Turów stranou) radost Polákům. Na Slezské boudě jsem si dal Zapiekanku a vůbec mi v tu chvíli nevadilo, že mě odřou o nějakých 150 Kč (Zlotý jsem samozřejmě neměl). Horší bylo, že jsem měl jen českej litr a tak mi to holka Polka vrátila v českých mincích. Pro dálkovej pochod skutečně výborná výbava, nosit s sebou zásobu dvacetikorun, co se nevlezou do šrajtofle.
Aspoň, že zapiekanka byla dobrá, vzal jsem si k tomu ještě flašku coly (za pár zlatých dvacetikorun) a vyrazil na Sněžku. Taktika tohoto zdržení byla mimo jiné založena na tom, že se oblačnost na Sněžce začala trhat, a tak byla naděje, že čím později tam vylezu, tím víc toho uvidím. (Nejen) proto jsem si to ještě prodloužil cestou po polské straně.
Na Sněžce jsem byl spolu s Hofmanovýma jedním z posledních stovkařů, potkali jsme tu ale i několik rychlých padesátkařů, kteří se na Sněžce točili a běželi polskou cestou zpátky. Já jsem to konečně mohl namířit s muflonem dolů směrem na Svorovou horu. Cestou jsem doběhl Juana, který mě před tím předstihl někde na Sněžce. Spolu jsme prošli kolem Jelenky a trochu jsem se s ním pocvičil ve španělštině. Pak jsem ale nasadil salto de muflón a zdrhl mu stejně jako skupině běžců, kteří si dávali nalehko štreku od Benecka do Žacléře a tady měli za sebou asi 40 km.
Chvíli před Horní Malou Úpou jsem konečně dostihl i Honzu, a znovu jsme se potkali na občerstvovačce. Zde, na Pomezních boudách, jsme se rozloučili s povodím Odry a stočili to dolů s výhledem dlouhého asfaltového utrpení. Ovšem spolu s Honzou jsme si to (ne)dobrovolně prodloužili o několik set metrů, když jsme minuli odbočku a zamířili po asfaltu rovnou ke kravám.
Nejvýše položené místo mezi oběma Úpami bylo u Boudy Jana patřící mezi Janovy boudy. Tato zdánlivě nepodstatná věc mě dovedla k úvaze o patriarchálním kořenům našeho jazyka. Jestliže totiž Bouda Jana je Janova bouda, pak to nemusí být proto, že Jana patří Janovi (i když to tak v některých případech je), ale proto, že Jana je druhým pádem od jména Jan, tudíž Bouda Jana je pouze značení objektu pomocí přívlastku neshodného, nikoliv vlastním jménem. (Tato úvaha se ale pak samozřejmě dá vést dál, zdali je Jana obecně myšleno jako ženou Jana a podobně...) Když mám za sebou 80 km, tak mě občas napadají hrozný Janoviny. Nevím, zda napadaly i Honzu, co šel kousek za mnou, tam jsem ho nicméně viděl naposledy a dál o něm vím už jen to, že ač měl dobře našlápnuto na svou první stovku, skončil v Peci.
Byly asi 4 hodiny odpoledne a do cíle zbývalo asi 13 km. Hodil jsem do sebe polívku a kofolu, naopak vyhodil přebytečnou zátěž a jal se stíhat ostatní chodiče. Následoval ale ještě přechod jednoho velkého hřebene spojujícího Černou horu s Luční horou. Znamenalo to vyšlapat k Žižkově a pak i k Husově boudě. Když jsem kolem ní procházel, stáli tam lidi bezradně tápající nad problémem, jak z místního samobaru dostat pivo, když bar bere pouze mince a oni měli jen bankovky. Já jsem jen sáhl do kapsy a vytáhl hrst mincí. V úžasu nad mými schopnostmi (nejen coby měnič peněz, ale taky coby chodič kilometrů – svoji kilometrovou kategorii jsme měli včetně jména napsanou na vyvěšeném čísle) mi děkovali a byli rádi, že si můžou dát škopka. Bohužel kofolu tu už před tím někdo vychlastal!
Co ale bylo důležitější, že poté, co jsem dostal možnost konečně se najíst jsem zjistil, že mě opustila chuť k jídlu a energie celkově, začal jsem se třást a u párků jsem pak seděl asi půl hodiny a stejně jsem je nejedl. Nakonec noc strávil v horečkách, který do rána ustoupily, ale po pár dnech se zase vrátily. Zjevně jsem kromě Krkonoš přechodil i něco jinýho.
