pátek 4. října 2019

Pradědova 100vka 2019


Pradědova 100vka. V tom názvu je skryto víc než jen že se jedná o pochod či závod po Pradědích horách (tedy Altvatergebirge, neboli Jeseníkách a okolí), který má sto km, případně trochu víc.... Je v tom 1, což by mohl být vysílač na Pradědu, 0, protože se jedná o okružní trasu (tudíž se nakonec místo Pradědovy 100vky dával diplom za Pradědovo kolečko) a druhá 0 dělá druhý okruh, neboť se šla spíš osmička (nebo něco s ní homotopicky ekvivalentního). A to VKA by mohl znamenat výčet charakteristických prvků: výška, kilometry, adrenalin. Nebo velmi kvalitní aklimatizace? No prostě výhledy, kameny apod. A i když už jsem se "Pradědovky" v minulosti dvakrát zúčastnil, vydal jsem se znovu, protože tato trasa tentokrát vedla novými končinami přes Točník, Divoký důl a Medvědí hornatinu, což jsem oblasti, který jsem příliš neznal. Takže i když jsem měl necelý týden po stodvacetikilometrovém Dnu cesty, vyrazil jsem znovu do akce.

Vzhledem k tomu, že jsem při rozhovorech se spoluchodiči na pochodu zjistil, že tady ty moje kydy taky občas někdo čte, pokusím se nerozkecávat se o zbytečnostech, jako je v této větě uvedená skutečnost. Pro tentokrát taky trochu zkrátím výklad o své cestě na start, protože bych se musel rozepisovat o tom, jak jsem hned po práci valil dom pro dva bágly a s nima běžmo asi kilák pro Jindru do školky a s tím vším pak na šalinu, abychom taktak stihli odjezd vlaku z Krpole rovnou do Jeseníku (jen Jindru a jeden bágl jsem cestou vyložil v Prostějově). Od tam pak už busem do České vsi, kde ve škole probíhala registrace. V tělocvičně jsem si zabral matraci na spaní, setkal se s mnohými stovkařskými přáteli, zahrál florbal a v jídelně proběhla napřed večeře a pak společný pokec části účastnictva za mnou skrze klavír vyluzovaných zvuků. Chtěl jsem se sice vyspat, ale měl jsem tu možnost chvíli posedět u nerozladěnýho klavíru, tak jsem se od tam hned tak nehnal. Až jsem někdy po půlnoci zjistil, že už jsem téměř všechny účastníky svým hraním zahnal do spacáku a v jídelně zůstávají vícmeméně jen organizátoři, usoudil jsem, že už nadešel i můj čas, zamířil jsem do spacáku a někdy kolem jedné jsem snad už i spal (nebo se o to aspoň snažil).
K mýmu překvapení se ráno nekonalo žádný zběsilý probuzení šokem, jak to při takových akcích bývá, že se v místnosti rožne a začne rachot vstávajících účastníků. Když jsem otevřel oko, bylo 5:18, tj 42 minut před startem pochodu. Popakovat všechno, co jsem večer nesbalil, k tomu obvyklé ranní procesy + čaj a aspoň malá snídaně a najednou Olaf hlásí, že se za 6 minut startuje. Moc jsem toho sníst nestačil a ještě s kelímkem s čajem jsem vyrazil ven současně s Hankou, Vítkem a Míšou. Už bylo pár vteřin po startu, kdy jsme se na cestu vydali i my. A zatímco Vítek s Míšou pro začátek zaujali s rozvahou pozice mezi pěšáky, Hanka vyrazila testovat svůj kotník někam do přední části startovního pole, já jsem řešil jak se zbavit toho pitomýho kelímku od čaje. Poté, co jsem se to vyřešil v blízké popelnici, jsem zjistil nemilo věc, a to že je mi vedro. V Jeseníkách v 6 ráno koncem září to nebývá úplně zvykem. Už večer tomu trochu nasvědčoval, když jsem kolem osmé přicházel do školy v tričku, ale tady člověk nikdy neví, kdy se to změní. No, nebylo to teď ráno možná na koupání (i když, jak pro koho), ale já v obavách, že bude kosa, jsem na sebe dal z rána zapínací mikinu a na nohy elasťáky, v báglu jsem měl pro případ větru a dešt bundu a šusťákový gatě a pro případ vedra ještě kraťasy. K tomu ještě na nohy nový nákoleníky připravený pro vytažení do akce pro sestupy (na Dni cesty jsem měl ještě starý volný, se kterýma bych tady v Jeseníkách byl už po prvním sestupu bez kolen). Zkrátka ráno jsem tak dlouho váhal, co si sbalit, až jsem to sbalil skoro všechno. Teď mi ale začalo být vedro, jen co jsem se párkrát trochu rychleji pohnul, tak jsem si na první lavičce udělal převlíkací pauzu. A rázem jsem byl poslední (teda aspoň jsem si to myslel, to že Michal Turek míní tento závod pojmout jako stíhačku jsem se dozvěděl až o mnoho později). Pokračoval jsem až, když už se mi začaly ztrácet světla posledních čelovek přede mnou. Naštěstí se při výstupu do prvního kopce dost zpomalilo a mohl je jsem začínat stahovat. Sice jsem se trochu zadejchal, ale nakonec se chytl do kontaktu s rychlejšími chodiči. Ovšem pak se ukázalo, že by bývalo rozumný si trochu líp nastudovat trasu a ne jen tak se držet chodičů před sebou.
V jednom místě se totiž uhýbalo vzhůru, což jsem minul. Po chvíli cesty najednou vidím jak ke mě zleva přichází jedna světluška, nejspíš to byla Eliška K.terá pak celou bojovala o první místo s nejrychlejším mužem Františkem G. Tady se kousek vracela ke kontrole, tak jsem to po ní napodobil, jen ten útok na bednu se v mým podání už neudál. Ovšem to jsem ani neměl v plánu, ač mě k tomu někteří jako Sucháč či Olaf před startem opakovaně vyzývali - když jsem skončil "na bedně" na Dni cesty, musím to tu potvrdit. A nakonec jsem taky potvrdil, že to týden před tím byla totální haluz. Vracečkou jsem se tak dostal na Tisovou skálu, kde jsem se setkal se všema, který jsem před tím pečlivě předcházel. Ale co, tak jsem se tu aspoň mohl pozdravit s Vítkem, Blankou a dalšíma. Pak jsem se znovu rozešel rychlejším krokem, částečně i popoběhem a dostal se do závodnické prázdnoty - přede mnou nikdo, za mnou taky, takže jsem musel lovit papír a koukat, kudy se jde. 
Za chvíli jsem už stoupal podél skal a shora na mě mává dvojice červenočerných lesních skřítků, Kačka rukou, Sucháč fotomobilem - tajná kontrola u vyhlídky. Na oplátku jsem vyfotil já je, pak i výhled na Jeseník a pokračoval dál.  Po chvíli začaly zmatky se značením. V popisu bylo, že máme jít po naučných stezkách. To by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby to byly standardní zelený úhlopříčky čtverce na stromech. Jenže zde se nejspíš někdo rozhodl, že se mu tyto značky nelíbí a nahradil je plastovýma cedulkama a ty původní nechal zamalovat. Jenže ty plastový značky, na kterých bylo několikero šipek byly vždy umístěny tak, aby byly vidět ve směru shora. V protisměru, což byl náš případ, ale člověk jen neoznačený stromy, případně jiný značky, po kterých se jít nemělo. Takhle jsem se radši nechal dojít a na několikrát s pomocí jejich gps našel 2. kontrolu a pak i cestu dál. Bez gps by si tu ale člověk moc neškrtl.
Trasa vedla po jižním úbočí Studničního vrchu plném studánek, až mi bylo líto, že s sebou od startu táhnu vodu. Ale zase jsem se nemusel moc zdržovat nabíráním, jen jsem se párkrát napil. Na další kontrole na Medvědím kameni s krásnou vyhlídkou jsem došel větší skupinku, kterou jsem pak předstihl mufloním seběhem dolů k jeskyni na Pomezí. Cestou jsem vzpomínal na dobu před 3 lety, kdy jsem zde mufloní skok zkoušel poprvé. Tehdy to bylo jen z hecu poté, co jsem tam s Magdou zahlídl muflona a nechal se jím inspirovat. Stejně jak tehdy, i letos mi lidi s respektem sami uhýbali, jen teď už někteří věděli, kdo se to kolem nich právě prohnal. Odpočinek nejen kolenům po asfaltovým závěru zde stejně jako tehdy poskytla kontrola u jeskyně na Pomezí - jen Magda se tentokrát přesunula na její obsluhu. A to, jak se myslím většina stovkařů shodne, jí jde výborně. Zvlášť  je nutno ocenit nadšení, se kterým chystá jednu dobrotu za druhou už několik týdnů předem. A to nejen na tomto pochodu.
Vzhledem k tempu, který se mi podařilo sestupem z Medvědího šutru nabrat, se mi zde ale nechtělo příliš dlouho zdržovat a po pár soustech čokolády a sušenek jsem vyrazil dál. Kolem vápenky jsem prošel s Petrem Horsákem, což překvapilo nás oba, že jsme se na pochodu potkali. Pak do toho ale šlápl a zdrhl mi. Cesta pozvolna stoupala, což je sklon, ve kterým se sice snažím moc neztrácet, ale moc mi to nejde, když ostatní kolem běží a já jdu. Jak se začalo stoupat do kopců Rychlebských hor, sklon se zvýšil, což jsem považoval za neběhatelný i pro běžce, tudíž tempově udržitelný. Ovšem když mě na Lví hoře došel Milan Mikulášek, uvědomil jsem si, že jsou furt ještě různý úrovně rychlosti do kopce.
Z kopce jsem to zase rozběhl a Milanovi pláchl, abych se jím nechal dojít opět na vrcholu, tentokrát Smrku. Toto místo je zajímavý z mnoha zeměpisných důvodů. Vrchol je nejvyšším bodem Rychlebských hor a nachází se kousek od trojmezí Slezska, Polska a Moravy. Poprvé jsme se zde na této trase taky dostali na hlavní evropské rozvodí Odra - Dunaj, po němž se pak pokračovalo s odbočkami ještě dlouhou cestu. Je to vůbec jedno z nejsevernějších míst odvodněných do Černého moře, pouze Polská hora naproti přes údolí je o něco severněji.
A když je řeč o Smrku, je záhodno zmínit ještě jednu nepříjemnou okolnost. Vzhledem k tomu, že se nakonec žádnej velkej pařák nekonal, furt mi teklo z nosa a v jednom kuse jsem musel smrkat. Měl jsem plátěnej kapesník, kterej jsem ale někde na Lví hoře ztratil. Nebyla mi vůbec příjemná představa, že tam po mě někde pod smrkem (a pod Smrkem) zůstává kapesník, zatímco moje smrky musí řešit papírový kapesníky. To byl pak po celou cestu docela opruz, ale na druhou stranu můžu být rád, že jsem je aspoň měl. A to jsem pak až po pochodu zjistil, že jsem ten kapesník ztratil ve své vlastní kapse. Ono je sice hezký mít vestu, kde je vše na dosah, ale když je těch kapes moc, tak se tam občas i něco ztratí.
Následoval sestup do Ramzové. Věřil jsem si, že zase rozběhnu muflona, kterým doběhnu a předběhnu všechny, co mi cestou na Smrk utekli (dle zpráv kolemjdoucích měli být asi 5 minut přede mnou). Ale nějak mi to tady nešlo, než jsem se rozběhl, musel jsem prokličkovat bažinama na vrcholu a pak jsem nabral tak závratnou rychlost, že mě po chvíli opět došel Milan. Až při sestupu z Klínu (Nebo Klína? Vzpomínám si, že toto jsme zde řešili už dávno na lyžařským výcviku v Petříkově, ale furt nevím, co je správně ...) jsem nabral trochu rychlost a do Ramzové jsem dorazil po necelé třičtvrtěhodině od Smrku. Celý sestup mi v hlavě jela píseň Don't stop me now, jako důsledek předchozího večera, kdy jsme se ji snažili s Vítkem zahrát a zapívat. Zjistil jsem, že se z hlavy vymazat nedá, a tak mi v hlavě jela v podstatě celou cestu, až na pár úseků, kdy se mi ji podařilo vyhnat jinou vlezlou melodií.
Na Ramzové byla další občerstvovačka obsluhovaná Magdou a rodinou Tomáše Zágorška, kde jsem se trochu najedl a nechal se dojít skupinou, které jsem zase časným odchodem uprchl. Hlavně jsem ale doplnil vodu namíchanou z obou úmoří a zamířil k vražednému úseku, v tomto případě spíš jen podle názvu - další kontrola byla u Vražedného potoka a dál vedla přes Obří skály na Šerák. Na rozdíl od některých předchozích ročníků se to tentokrát u mě obešlo bez větších krizí a problémů, za řeč by stálo snad jen začínající tlačení na patě a zalepení náplastí. To proběhlo u skal, kde kolem mě prolítla jedna z účastnic, tuším Pavlína. Chtěl jsem zachytit její nástup, ale brzo jsem usoudil, že bych se akorát utavil, to zas byla ještě jiná liga. V těch chvílích jsem si říkal,  že vlastně su možná ještě příliš vpředu v pořadí a ještě mě někdo předběne zezadu. Koneckonců byl za mnou Milan, u kterýho nikdy člověk neví, jak moc to vezme vážně, a zda se mu nebude třeba chtít přidat a většinu startovního pole předběhnout.
Vylezl jsem k chatě na Šeráku, kde byla už kosa na bundu a šálu. Po chvíli váhání jsem se odhodlal vlízt dovnitř, i když jsem viděl, jak od tam lezou davy lidí znechucených davama lidí. Inu, sobota, obědočas a protože se na Šerák dá vyjet lanovkou a u chaty byla mlha a zima, všici, co si vyvezli zadek se šli dovnitř ohřát a nakrmit. Já jsem sice měl taky hlad, ale nemínil jsem zde dělat delší zastávku než jen na kofolu, abych zase neztratil tak moc času. U pinglice jsem si ověřil, zda je naděje, že bych ji (myšleno kofolu) mohl v nějaké rozumné době dostat, ona mě odkázala, že jo, když půjdu tam kamsi na druhou stranu k výčpu. Tak tam stojím asi 8 minut, zatímco všechny servírky kmitají jak nepokoj v hodinkách, až mi to už bylo divný, že furt berou další zakázky a nějak na mě nepřichází řada. Po chvíli jsem zjistil, že stojím v blbé frontě, takže přesun k objednávací kase, tam jsem teprve objednal a po chvíli dostáal pití. Hodil jsem to do sebe a šel do zimy. Celkový zdržení asi 15 minut, vyhodnotil jsem to jako úplně zbytečný. Hlavně proto, že mi pak trvalo než jsem zase rozpohyboval krev, svaly, kostru, a bůhví co všechno.
Naštěstí mě pak, jak už jsem si na tomto pochodu zvykl, došel Milan - tentokrát při výstupu na Keprník. Zavěsil jsem se za něj a dorazil s ním až na vrchol. Zde už byla fakt kosa a mlha, ale jemu se nechtělo oblíkat, tak to celý prošel v kraťasech. Při sestupu dolů jsem mu jako obvykle zdrhl, ale protože dalším vrcholem je Vozka, ke kterýmu žádný velký stoupání není, prošel jsem se i tudy sám. Až při sestupu do rokle Hučivé Desné jsem došel a předběhl chodiče, který jsem viděl naposledy na Ramzové, jmenovitě Jana V. a Tomáše S. Když jsem pak stoupal k Vřesové studánce, setkal jsem se s neúčastníkem, který chtěl původně jít taky, ale kvůli zubům se rozhodl, že to nechá na příští týden do Podkrkonoší a dělal teď v Jeseníkách jen kratší čtyřicítky.
Po výstupu na Červenou horu následoval sestup přes Točník. Tuto cestu jsem objevil někdy před 4 rokama, kdy v zimě nebyl pořádně sníh a stoupali jsme tudy nahoru. Když pak Tomáš řešil další možnosti pochodu, navrhl jsem mu, že by se toho mohlo využít. Přece jen takových kopců u nás moc není: asi na 3 kilometrech klesá o 600 metrů. Teď sice taky nebyl sníh, ale místo něj byly borůvky.  Chuťově sice nic moc, ale byly velký a hodily se. A šlo se dolů. Těšil jsem se, že rozbalím muflona, ale přecejen už měly ruce a nohy za sebou asi maratón, tak mi nakonec trvalo asi 17 minut dostat se z vrcholu Točník k rozcestí dole pod ním, což je asi 440 výškových metrů. Natěšen na "kompletní občerstvení" ve Filipovicích, jak sliboval itinerář, jsem ještě dopopoběhl ke kontrole spolu s dojdvším běžcem Standou. Těšil jsem se, jak si tam posedím a přemýšlel, co že nám to tam Magda nachystá a jestli si dám polívku nebo rizoto. Najednou vidím na parkovišti auto, u něj Olaf a tuším že Petr, jejichž nabídka se skládala z chleba + něco na to. A hlavně ani nebylo kam sednout kromě bedny pro posyp cest. Zde jsem splnil očekávání některými lidmi do mě vkládaná a dostal se na bednu, jinam se fakt sednout nedalo. K tomu jsem si dal pár chlebů se sádlem, cibulí a okurkem a nakonec mi nechybělo vůbec nic. Snad jen jsem si jich mohl dát trochu víc, protože už pár kiláků za kontrolou jsem měl zase hlad. Sice jsem něco málo jídla s sebou nesl, obsah kapes se mi postupně vyprazdňoval a sundávat bágl pro mě vždycky znamenalo trochu nesnáze a zastavení nebo aspoň zpomalení.
Měl jsem za sebou první padesátku a mířil k jednomu z hlavních přírodních špeků trasy - vodopádům na Studeném potoku, přítoku Bělé. Ač jsem o nich věděl minimálně od roku 1991, kdy jsme v těch končinách byli na školním lyžařským výcviku, ještě jsem u nich nebyl. A to přes to, že do Jeseníků jezdím každej rok několikrát, ovšem vždycky z jihu. Tak jsem se teď konečně dočkal, potok to byl opravdu krásnej a zvlášť v rezervaci Vysoký vodopád přišla pravá divočina, kdy se voda hrnula průrvou mezi skalama. Samotný Vysoký vodopád zase tak bombézní nebyl, slušelo by mu trochu víc vody, ale i tak to rozhodně stálo za vidění. Když jsem pod něj došel, břicho už se nějakou dobu hlásilo o pozornost, v botě jsem potřeboval přelepit patu a začínala být zase celkem kosa, tak jsem udělal krátkou pauzu. Během ní mě najednou předešli krátce po sobě Milan, Jan, Tomáš a nakonec i Jiří Linhart. Divil jsem se, jaktože mě předešel až teď, ale možná to bylo proto, že jako jeden z mála běžců zůstal večer v jídelně ještě po mým odchodu poctivě držel basu s organizátorama. Teď ale už těch lidí přede mnou bylo nějak moc, tak jsem v rychlosti ještě zkusil cvaknout vodopád a docvaknout vzniklou skupinu před sebou. Nakonec mi pomohli sami, když to krátce za vodopádem zblbli a mohl jsem je dojít.
Následoval výstup obávanými serpentinami strání vzhůru lesem. To Jiří zhodnotil stylově po ostravsku ve třech slabikách: "Ty p**o!". (Ta první hvězdička je tam mimo jiné proto, že nevím, s jakým i to vyslovil. Ale znělo to tvrdě. A samozřejmě krátce.) Jeho tempo jsem v tom kopci už stíhat nemínil, zachytil jsem aspoň dvojici Jan a Tomáš a v závěsu za nima jsem dovlál až na Švýcárnu. Zde už břicho hlásilo obsah žaludku pod nouzovou dolní hranicí, což jsem vyřešil jednoduše tak, že jsem chlapům zamával a zamířil do chaty na jídlo. Už na Ramzové jsem viděl upoutávku na místní jesenickou klasiku, borůvkový knedlíky, a začal jsem se na ně těšit. Jenže jsem nechtěl ztrácet moc času, tak jsem zvažoval, že bych si třeba pak jeden knedlík vzal s sebou a dojedl ho pak cestou. Nebylo to úplně levný, porce stála 149 Kč a poloviční porce stála 90 Kč, tak skutečně došlo na dva knedlíky na talíři a dva v sáčku v kapse.
I když byla kosa a mlha, už podstatně veseleji jsem vyrazil dál, po asfatce k rozcestí pod Pradědem a následně na vracečku na Praděd. Přemýšlel jsem, koho z čtveřice borců, co byli přede mnou, v tomto úseku ještě zastihnu. Nakonec nečekaně všechny, v rozestupech asi po minutě. To mě celkem povzbudilo a na vrchol Pradědu jsem dorazil od rozcestí asi za 10 minut, přesně v 18h, tj. po 12 hodinách a 61 km od startu. Velkou zásluhu na rychlosti této asfaltové chůze zde měl hlavně vítr v zádech, který v horní části shazoval značky; jedna z nich se válela u cesty kousek před vrcholem. Na vrcholu jsem zašel do baru pro razítko do tabulky. Dal jsem si záležet, abych ho natiskl a razítko pak vrátil na původní místo a hlavně nezapomněl hůlky a dal se na odchod. Pak za sebou slyším: "A ten papír si nevezmete?" Málem jsem byl bez tabulky, díky pozorným lidem k tomu nedošlo. Ještě jsem přidal zápis do vrcholové knihy a vydal se na sestup. To už se počasí zhoršilo, vítr se neztišil a začínalo pršet. Vyloženě jsem litoval paní, která se v tomto počasí snažila sestupovat s malým dítětem - těm jsem ale neměl jak pomoct. Já jsem se chystal na seběh bržděný protivětrem, ale nečekal jsem, že se tak rozprší. Takže jsem místo běhu za chůze lovil z báglu bundu a soukal ji na sebe. Až dole pod rozcestím jsem se rozběhl a kolem půl sedmé úplně mokrej dorazil na Ovčárnu. Znovu jsem se tu potkal s celou čtveřicí chodičů přede mnou a taky lesními skřítky Sucháčem a Kačkou, kteří zde provozovali kontrolu. Dostal jsem česnečku, v televizi baby házely kladivama a vůbec se mi odtud nechtělo.
Někdy před 19h jsem už zase sám přecejen vyrážel do tmy na Vysokou holi. Nedávno jsem tento výstup potrénoval s báglem, Jindrou a jeho odrážedlem na zádech a o to lehčeji se mi teď šlo. Horší bylo, že na vrchu zhoustla mlha tak, že svitem z čelovky akorát člověk osvětlil mlhu a cestu moc neviděl. Využil jsem dřívější rady Michala Turka (který v tu dobu někde u Filipovic doháněl ztrátu způsobenou zpožděným startem ještě ke všemu v opačném směru a navícové návštěvě Zlatého chlumu) a zavěsil si čelovku na pásek. Ukázalo se, že to funguje, dokonce se s tím dalo pak i mírně muflonit. Před tím jsem ale samozřejmě udělal kontrolní zastávku u vrcholové knihy na Vysoké holi a doplnil tam propisku. Pak jsem pokračoval dál, dolů po hřebeni. Šlo se mi krásně. Do uší mi hrál opět Alice Cooper a jen jsem postupoval mně dobře známou cestou, ze které nebylo vidět vůbec nic víc než asi 2 metry přede mnou.
Takto jsem došel až pod Velký Máj do rozcestí Nad Malým Kotlem a vydal se na sestup k Františkově myslivně. Cestou jsem zahlídl světlo jednoho z chodičů. Byl to Jan, se kterým jsme společně pak našli kontrolní bod u Františkovy myslivny a pak se vydali po asfaltce dolů. Cestou přes Zámčisko jsem mu trochu utekl a při výstupu Divokým dolem už jsem šel sám. Ale kdesi nad sebou jsem zahlídl světýlko, doteď nevím, kdo to byl. Každopádně po mnohých serpentinách cesty vzhůru podél krásnýho potoka, kterej  ale nebyl ve tmě vidět, jsem postupně stoupal vzhůru a cestou se potkal s turistou, co šel vícedenní čundr po Jeseníkách. Cesta vedla nahoru opět v husté mlze, byla docela náročná a musel jsem si dát pauzu pro nabrání vody z potoka a posilnění ovocnou kapsičkou - Kubíkem, co jsem zapomněl dát Jindrovi předchozí den na svačinu. Po dalších stoupacích metrech nepříliš příjemnou cestou jsem byl rád, že jsem nakonec vylezl na asfaltku vedoucí z Ovčárny na Švýcárnu. No i když ... když šel člověk pěšinou, sice byl místy povrch mokrej, kamenitej nebo bahnitej, ale bylo jasný, kam se jde.
Teď jsem stál na několik metrů širokým asfaltu a posvícení čelovky teď vůbec nezabíralo. Buď jsem si osvětloval mlhu před očima, nebo asfalt před sebou, ale nebyla šance vidět trochu dál a zorientovat se, kam kudy vlastně vede cesta. Proto jsem čelovku zhasl a po chvilce rozkoukání jsem i v naprosté tmě a husté mlze rozeznal přibližné okraje cesty. Věděl jsem, že to není daleko (dle rozcestníku 0,5 km) k odbočce na Švýcárnu, ale taky si vzpomínám, že už mě několikrát tato asfaltka svojí délkou a sklonem zmátla. Byl jsem fakt rád, že už mám Praděd za sebou a nemusím na něj, na rozdíl od některých chodičů, kteří museli kvůli stihnutí kontroly na Ovčárně pořadí přehodit. Za chvilku jsem byl u místa, který nápadně připomínalo hledanou odbočku, ale rozcestník jsem zde neviděl, a to i když jsem rozsvítil světlo. Tak jsem se držel při levým kraji cesty, jenže nic, žádná odbočka, cesta pořád stoupe, tak jsem pokračoval dál. Zjevně jsem zase špatně odhadl délku cesty a musel jsem šlapat dál. Začalo dost fučet, tak jsem makal, ať to mám brzo z krku. Ve tmě se najednou proti mě objevili, stejně jako já, neosvětlení lidi. Bylo to docela děsivý, kdybych nebyl těsně před nima rožnul světlo, skoro jistě bychom do sebe narazili. Tak jsme se jen pozdravili a stoupal jsem dál k rozcestí. Za chvíli se sklon trochu zmenšil a po pravé straně dokonce kdesi v mracích probleskly světla z vysílače. To byly jasný signály, že už tam budu. Jenže ta cesta mírně klesá, tak jsem znovu rožnul a koukám, že nalevo je svodidlo. Cože? To přece v úseku před rozcestíkem není... Popojdu kousek dál a vidím, co jsem fakt vidět nechtěl: spadlá dopravní značka. V tu chvíli mi to bylo jasný - jsem necelých 300 m od vrcholu, opět někde ve výšce přes 1470 m.  Inu, je to Pradědova stovka, tak jsem to s tím Pradědem zkrátka pojal trochu zodpovědněji, než jsem původně zamýšlel. Podruhý jsem ale už k vysílači jít nemínil, tak jsem to otočil a abych se ujistil, že se mi to nezdá, vytáhl jsem z kapsy mobil a koukl do mapy. A jak tak do něj za chůze koukám, ještě jsem to narval kolenem do svodidla - vážně super. Zhasl jsem mobil, abych zase něco viděl a rozešel se zpátky k rozcestí. Teď jsem se jen modlil, abych ho nepřešel i podruhý. Když jsem se k němu přiblížil, uviděl jsem čelovku jdoucí od Švýcárny. Ta však nezabočila nahoru a nepoznal jsem tak úplně, kde se cesta lomí. Naštěstí se mi pak podařilo zorientovat podle výpustí ze škarpy a tentokrát mi rozcestí už neuniklo. Zjistil jsem tam, že původně nalazené místo skutečně bylo tím rozcestím, jenže cestu na Švýcárnu jsem podle povrchu vůbec nepoznal - nedocvaklo mi, že je oproti tomu Pradědovu asfaltu tak rozbitá. Tak jsem se znovu vydal na Švýcárnu, cestou se pozdravil se dvěma světluškama v protisměru - byla to Blanka a Martina.
Na Švýcárně jsem sice už nečekal, že by bylo otevřeno, ale ještě mě pustili dovnitř, kde jsem potkal zadní voj celé naší výpravy, Jirku, Ivanu a Edu, kteří byli právě na odchodu. Sice se už nevařilo, ale ještě jsem je tam místní servírku ukecal, aby mi zehřála ty knedlíky, co jsem si od tam s sebou před nějakýma pěti hodinama odnesl. Byly po těch asi 20 km a dvou Pradědech trochu jetý, ale dobrý byly skoro stejně jako čerstvý. Tak jsem si dal vlastně dvě poloviční porce za cenu jedné velké. Ještě než skupina kolem Jirky Hofmana odešla, stačila se seznámit místními ubytovanými hosty, kteří v úžasu nad náročností naší stovky a hlavně nad jeho výkony v Alpách už nám, stovkařům, jen vzdávali hold a jejich debata se pak stočila na to, zda taky nezkusí příští rok nějakou stovku, třeba  Vokolo Štatlu. Pak začali hrát na kytaru a zpívat a asi mně na rozloučenou zahráli "Ještě jedno kafe bych si dal". Kafe jsem si sice nedal ani jedno, ale jak Roberta Křesťana normálně neposlouchám, tak mi to teď tak vlezlo do hlavy, že jsem na něj musel pár dní na to zajít a poslechnout si to naživo v origanále. (A bylo to parádní!)
Když jsem z chaty jsem něco po 23h vyrážel, už za mnou rovnou zamkli, aby jim tam už další stovkaři nelezli. V mlze ale nebylo moc jasný, kudy se jde. Cestu na Videlský sedlo jsem neznal a tak jsem si jen tipl, že se jde přes louku za chatou. Po ní jsem došel kamsi na kopec Malý Děd, na cestu, kde šla moje modrá značka na obě strany, skoro kolmo ke směru, kudy jsem přišel. Po pár krocích doprava jsem usoudil, že správnej směr je nejspíš na druhou stranu a začal klesat, což mě ujistilo, že jdu správně. Následovalo pár kiláků z kopce, ale i když jsem byl posilněn a trochu odpočat, na velký muflonění to nebylo a jen jsem tak nějak pajdal a snažil se nehodit hubu. Asi kilák před sedlem najednou vidím, jak se stíny začínají hýbat jinak, než od mé čelovky. Zezadu se najednou rychle blížilo světlo. To už su fakt pomalej, že mě při pokusech o mufloní sestup dohání další účastníci... Naštěstí byla pravda jinde - byl to Sucháč, správce kontroly na Ovčárně, kterej po jejím ukončení čerstvýma nohama běžmo provedl přesun do sedla na Vidlema. Vyrazil ještě spolu s Kačkou, kterou ale nechal napospas Malýmu Dědovi a hnán touhou občerstvovačky a odvozu pryč z nehostinných hor jí prchl. Hrdinně jsem ho ale svým klopýtáním zbrzdil a na kontrolu v sedle jsme tak dokráčeli spolu, ne až tak dlouho před příchodem Kačky. Opět jsem se tam potkal s Janem, kterej nechápal, jak jsem se dostal za něj, když jsem mu v Divokým dole pláchl (o mé druhé návštěvě Pradědu a Švýcárny neměl potuchy). Mým plánem zde bylo se moc nezdržovat, protože jsem se chvíli před tím navečeřel a mínil jsem jen doplnit zásoby na cestu dál - čekalo nás 20 km bez civilizace, kontrol a vůbec čehokoliv rozmanitějšího než cesta a les. Psychicky jsem se na to nakonec připravil konzumací neodolatelných utopenců od Magdy. Údajně zde byla i polívka, ale tato informace se ke mě nějak nedostala, takže jsem si ušetřil další zdržení a mohl tak vyrazit sice až po Janovi, ale ještě před dalším běžcem Miroslavem. 
Bylo kolem půlnoci, když jsem se vydával sám do pro mě neznámé oblasti Medvědí hornatiny v severovýchodní části Hrubého Jeseníku. Na rozdíl od jiných fází pochodu jsem zde ale měl prokazatelně někoho blízko před i za sebou. Snažil jsem se samozřejmě tento úsek překonat co nejrychleji a nenechat se hned dojít. Do kapes jsem si na kontrole nechal Magdou nabrat sáček sladkostí a sáček slaností a průběžně je pak po cestě ujídal. Ono taky co má člověk celou cestu dělat, když jen jde, kolem je tma a les a cesta a stromy. Koneckonců i Aleš Zavoral charakterizoval své ultrazávody tím, že se spí minimum a žere maximum. A jak říká Palo Habera, tělo si pýta a musí jesť (i když asi v trochu jiné souvislosti). Takže dokud jsem měl chuť, furt jsem do sebe něco cpal a šel, dokud jsem někde ve výstupu k Jelením loučkám nezahlídl světlo před sebou. Pak jsem teda šel taky, ale ještě rychleji, abych Jana dohnal. To už se ale přihnalo i světlo Miroslava zezadu, někde u rozcestí Pásmo Orlíka jsme se víceméně potkali, ale nechtělo se mi zastavovat a naopak jsem seznal, že je vhodná chvíle do toho trochu víc šlápnout. Nasadil jsem turbo, ale jedno ze světel se mě furt drželo a nebylo možný ho setřást. To se mi podařilo až v dlouhým seběhu k Opavské chatě. Ani jsem si v tom neuvědomil, že se tak chata jmenuje díky blízkému prameništi Černé Opavy, hlavní zdrojnice velké slezské řeky. Moje čelovka už začínala bludičkovat a konečně bylo trochu času jí vyměnit baterky. To se sice dělá za tmy dost blbě, ale naštěstí byla v tomto úseku asfaltka a tak jsem po chvíli už svítil naplno novým světlem, aniž bych se před tím někde prošel bahnem nebo křovím mimo cestu.
Pak už následovala cesta na Koberštejn. Napřed se sice šlo podezřele dolů, muselo se totiž překonat sedlo před Zámeckým vrchem na jehož úbočí zmíněná zřícenina je. V sedle na pasece jsem na chvíli zhasl čelovku. Bylo jasno a krásně svítily hvězdy a nad severovýchodním lesem na mě shora mával Orion. Jako by chtěl říct: "Kam to čumíš?" A už jsem stál v bahně ... Dál už jsem zase svítil a koukal pod nohy.
Výstup přes Zámecký vrch ke Koberštejnu byl sice přesně kilometr, do kopce mi to ale přišlo skoro dvakrát tolik. Konečně jsem ale měl vrchol za sebou a sestoupil ke skalám u zříceniny, kde byla jedna z posledních kontrol. A teď teprve mělo přijít to, čeho jsem se obával. Sestup do údolí Černé Opavy. Už jsem tu cestu kdysi šel v obou směrech a nedokázal jsem si představit, že tady tu svislici půjdu po nějakých 100 kilometrech. A taky se to jako problém ukázalo, z Don't stop me now jsem začal jaksi ignorovat první slovo a muflon už vůbec nefungoval. Tak mě napadlo, že jediný, co by ho mohlo ještě vybudit k akci je poslat na něj tygra. Ten energeťák jsem si celou cestu nesl sebou zejména pro případ usínací krize, tady jsem ho však použil spíš pro oživení svalů. A po zkušenostech z dřívějška jsem se pokusil ho nevypít hned najednou. Problém byl sice trochu v tom, že jsem neměl vhodnou flašku na přelití, nakonec to ale vyřešila zavíratelná kapsička od Kubíka, kterou jsem zapomněl na Videlským sedlu vyhodit. Tygr sice získal trochu ovocnou příchuť, ale nikomu to nevadilo. A hlavně fungoval, muflona probudil a mohl jsem pak přecejen kopec seběhnout, i když už jsem kousek za sebou zahlídl blížící se čelovku. Ale oddychl jsem si, když jsem konečně dorazil na údolní cestu, že už mám ten kopec za sebou. Teď následovala cesta podél potoka na Rejvíz, patrně nejvýše položené vesnice Slezska. Napřed bylo potřeba projít celou obec a až za jejím horním koncem číhal Olaf v autě na příchozí na poslední kontrole před cílem. Protože jsem v průběhu cesty Rejvízem za sebou už viděl nebezpečně se blížit čelovku, nemínil jsem se zde dlouho zdržovat a pokračoval. Dozvěděl jsem se, že nejbližší chodič přede mnou tu byl před 20 minutama, což už jsem na 8 km považoval za víceméně nemožný stáhnout. Ale nechtěl jsem se nechat předstihnout, tak jsem do toho šlápl. Kdysi jsem tento úsek šel a příliš jsem se ho nebál. I když to šlo mírně dovrchu, nasadil jsem turbo a valil vpřed, úseky po rovině jsem už běžel a z kopce jsem to švihal rovnou muflonem. Tak se stalo, že někde za rozcestím Bílé skály jsem konečně zahlídl čelovku před sebou. Bylo to v místě, kde byl polom a po tmě vůbec nebylo jasný, jak ho překonat. A mezi těma padlýma stromama stál naštvanej Tomáš, kterýho jsem viděl naposledy na Ovčárně a kterej se tu motal už asi čtvrt hodiny. Ve mě asi ještě fungoval tygr nebo kola od Olafa, každopádně jsem to nějak přeskákal a co nešlo, to jsem podlezl, každopádně jsem se tu příliš nezdržoval a valil dál. Mým cílem teď bylo vejít se časem do 24 hodin. Na dalším rozcestí jsem sice pro jistotu už musel vytáhnout mobil s trasou, abych se ujistil, kudy, že se má jít, protože značka byla šikovně schovaná za větvema, ale i s tím jsem se vypořádal a i před další znejistění kvůli celkem dlouhýmu úsekem cesty bez značky jsem byl za chvíli na vrcholu u poslední kontroly na Zlatým chlumu. Pod rozhlednou jsem byl za tmy, takže jsem ani nemusel smutnit, že není čas na ni vylézt, už jsem na ní beztak kdysi byl. (A rozhled je tam krásnej!) Pak už jsem jen muflonně seskákal kolem Čertových kamenů do České vsi.
Do cíle jsem dorazil v 5:35 (na 15. místě). To je u mě docela úspěch, i když tu správnou bednu, jak po mě chtěl Sucháč s Olafem, jsem nedal. To mě ale nemrzelo, v cíli jsem ještě krátce pokecal s Magdou, Tomem, kterej toho už měl taky plný brejle a Mirkou, která dorazila asi hodinu a půl přede mnou a už se chystala na cestu domů. Já jsem už byl schopen akorát tak cesty do koupelny a následně do spacáku. Sice už se začalo rozednívat, ale přecejen jsem se aspoň 3 hodiny vyspal. Následně jsem se 2 hodiny sbíral, snídal, balil a bavil s dalšíma příchozíma chodičema.

V poledne jsem se ještě spolu s dalšíma na závěr občerstvil utopencem, rozloučil se orgama a pomocníkama a spolu s dalšíma jsme vyrazili na vlak. Bylo nás 5 a někdo vymyslel, že je přece  nesmysl jít půldruhýho kiláku na zastávku Česká ves - bazén a pak půl hodiny čekat v Jeseníku, když do něj můžeme dojít 3 kiláky pěšky. To že to už nebude pohoda nalehko ale s báglama a samozřejmě  se stovkou kiláků v nohách už se v té úvaze jaksi nezohlednilo, a tak jsme se ještě skoro proběhli na vlak, neboť svačina od Magdy se samozřejmě nedala odbýt jen ve dvou minutách. Naštěstí jsme ale nikdo nebyli takovej mrzák, abychom to nezvládli a tak jsme nakonec ve složení Vítek, Michal, Milan, Slavo a já sedli do vlaku a jeli. Bylo krásně i celkem teplo a tak se s náma při cestě přes Ramzovou Jeseníky rozloučily krásným výhledem na Šerák a Obří skály. Mohli jsme tak vzpomenout, co jsme to předchozí den všecko prošli.
Díky Tomášovi, Kamilovi a celé Zágorškovic rodině a pomocníkům za uspořádání této parádní akce. Věřím, že se na ni zase někdy objevím - třeba i někdy taky jako pomocník na kontrole. Přecejen sezení na Ovčárně u ČT sport musí mít taky svoje kouzlo :)

středa 25. září 2019

Den cesty, září 2019

Po organizačně poměrně náročných týdnech před a po stovce Podyjím jsem se konečně zase mohl vydat někam se projít. Teda prošel jsem se už týden po ní, ale to jen tak na Babí lom, kde jsem si to s Jindrou v krosně na zádech rozdával do vrchu s běžcema na brněnským masakru. Hlavním výsledkem této krátké výpravy ovšem byla rozlepená špice u boty Crossroad, ve které jsem úspěšně nachodil asi 600 km od jara. Na další stovku jsem si s tím ale už netroufl a proto jsem musel přistoupit k těžkýmu rozhodnutí - buď to slepit a doufat, že to dopadne jak šalamouní boty při (a po) loňské Pražské 100 nebo to zkusit reklamovat a tím pádem si ještě sehnat jiný boty. Nevěřil jsem, že by mi opět uznali reklamaci po pokusech botu slepit, tak jsem jim je nechal a koupil si jiný, Adidasky. Seděly dobře, ale při pár procházkách do práce se mi začal ozývat nehet na palci, načatej z předchozích akcí (ono těch načatých, nebo už hotových mrtvých nehtů mám v tomto roce po stovkách asi 7 - všechny překvapivě na nohou - takže to nebyla taková náhoda). Zjistil jsem ale, že zatímco při chůzi to v těch botách docela bolí, při běhu to tolik cítit není. Takže to zavánělo buď nějakým běžeckým supervýkonem a útokem na bednu :-) nebo, mnohem pravděpodobněji, dalším fiaskem.
Na Dni cesty už jsem totiž jednou selhal a to z téhož důvodu - blbý boty, tehdy to byly otlačený achilovky, kvůli kterým jsem to zabalil po 80 km na hrázi Slezské Harty a od tam v neděli ráno stopoval domů. To se tehdy sice podařilo na jeden zátah, ale i tak jsem z toho měl pocit, že mám této akci co vracet. A tak jsem se opět vydal na start, který byl tentokrát v Přelouči a trasa mířila rovnou do Brna. Teda ne úplně rovnou, ale přes Železné hory, Třemošnici, Hlinsko, Žďárské vrchy, údolí Svratky, Sýkoř, Babí lom do Řečkovic. Celkem asi 190 km, což je vzhledem k limitu 24h mimo dosah většiny normálních smrtelníků a pro nesmrtelníky tato akce určena není. Při této akci ale není cílem dojít do cíle, jde prostě o to dojít co nejdál. Bez značení, občerstvovček a další podpory, jen přes občasné kontrolní fixové body.
Na start jsem dorazil spolu s brněnskou sekcí: Zdeňkem (Smrtem), Václavem Strnadem a Romanem Němcem. Krátce jsme se pozdravili s dalšími chodiči, převzali papíry, vyslechli pár pokynů a v 9:30 se vyrazilo. Po prvních pár krocích jsem se rozloučil s klukama s tím, že už se neuvidíme, ať pozdravují v Brně. Ale pak mě napadlo, že je to jen malá skupinka běžců a ostatní jdou až moc na pohodu a že se tím hned udělá díra. Takhle pláchnout jsem je nechat nechtěl, tak jsem se za ně ještě spolu se Standou Koláčkem na chvíli zavěsil. Standa sice pak ze skupinky odpadl, ale pro mě se ta běžecká chvíle natáhla na víc jak hodinu. Vůbec nevím proč, ale jako neběžec jsem si to vyloženě užíval, zatímco běžci nadávali, proč tak ženem dopředu.
Bylo nás 6, počasí bylo krásný a kilometry ubíhaly, chvíli po silnici, chvíli lesem, chvíli po poli. V 10:10 v bodě K1 u Jedousova po 8,5 km jsem poprvé zažil, že nohy můžou bolet z toho, že člověk neběží. To byl fakt divnej pocit, jako bych tušil, že je něco špatně - jestli jsem to opravdu nepřepálil. Takových zkušeností už mám přecejen taky pár. Ale pokračoval jsem s ostatníma, přes zámecký park v Choltici ke Svojšicím. Po většinu doby jsem se nechal řídit Romanovýma hodinkama, který ale v jednom místě ukázaly trochu nejasně a už jsme šli špatně a ještě se snažili přesvědčit další dva běžce, aby to zblbli taky. Až po chvíli jsme zjistili, že jdeme podél potoka, kterej bylo nutno překročit. Já s hůlkama jsem takovej problém neměl, někteří jiní si tam ale řádně užili bahna a kopřiv. Tím se skupinka mírně natáhla. Před Svojšicema začalo první klesání, což byl pro mě signál vytháhnout návleky na kolena a tím jsem se se skupinou rozloučil - na seběhy jsem v těchto dopoldních hodinách nebyl připraven a musel pár vteřin strávit lovením a oblíkáním návleků.
Jakmile jsem byl sám, musel jsem taky sám řešit, kudy se jde a hned přicházela nejistota. Naštěstí jsem z černobílé mapy, itinaráře a občasnýho nakouknutí do mobilu zjistil, že jdu dobře a kousek za obcí ještě zahlídl v dáli Zdeněka s Václavem. Cesta mě zavedla do obce Rašovy k rybníku Moře. Letos jsem u moře ještě nebyl, tak jsem to oslavil v kšeftu minerálkou a pokračoval dál. Jakmile jsem přešel pole, místo abych se držel u kraje lesa, mazal jsem cestou rovně dál do lesa. Až po nějaké době jsem zjistil, že jdu blbě, po cestě se ale dalo podle náznaků v mapě dojít na původní trasu. Ukázalo se ale, že musím překonat Strach. Tak se jmenoval rybník, který mi stál v cestě. Naprostou necestou, rákosím a bažinama jsem se proklestil až na tu správnou cestu a mohl pokračovat dál, ke kontrole K2 u myslivny. Zde se poprvé mírně ozvala bota, teda spíš ponožka tlačící na patě, ale nevěnoval jsem tomu moc pozornosti a jen jsem ve vsi Bukovina vysypal smetí a pokračoval dál. Došel jsem na silnici u obce Březinka, jenže jsem si blbec nějak špatně otočil mapu v mobilu a místo doprava šel doleva.


Byly krásný výhledy na krávy a Krkonoše (v dáli v oparu). Kousek před obsí Hošťalovice jsem seznal, že už jsem se pokochal dost a otočil to zpátky na Březinku a tam se napojil na správnou cestu. Kousek za vsí pro změnu neseděla cesta v mapě s cestou v mobilu, tak jsem si po krátké zacházce vybral tu kraší asfaltovou. A konečně les a CHKO Železné hory. Málo která oblast u nás tak mate názvem jako tato. Hory tu nejsou, železo taky nevidím ... Nevím, jestli tu v lesích byly skládky kovu, ale už je asi sběrači rozebrali. Ale krásně tu tady teda bylo. Studánka s čistou a doboru vodou, pěkný lesy a občas i výhledy do dálky. K tomu jsem si do uší pustil Alice Coopera a připomněl si jak týden před tím zpíval v Bratislavě. Při skladbě Steven mě mrazilo úplně stejně jak na koncertě. To se teď docela hodilo, protože začínalo být docela teplo a cesta vedla otevřenýma pláněma u obce Zbyslavec.
Na K3 na Krkance (23,5 km) jsem byl v 12:45, doba na oběd, ale ten jsem měl v plánu až v Třemošnici na zhruba 30. km. K ní se člověk dostal po červené značce přes Rudlov a Podhradí pod hradem Lichnice, na kterej tentokrát nebyl čas, tak snad příště. Do Třemošnice jsem tak dorazil v půl druhé, zasedl na zahrádku hospody u hotelu, dal si vepřo-zelo-knedlo, doplnil trochu zásob v kšeftu a po celkem asi třičtvrtěhodinové pauze pokračoval dál.


To už jsem věděl, že mě předešel Standa s Pavlem, kterým stačilo se stavit nakoupit.  Došel jsem je, už s preventivně zalepenou patou, po asi 5 km v Počátkách, odkud jsme společně postupovali do povodí Chrudimky k přehradě Seč. Cesta kolem ní byl do té doby nehezčí úsek, bylo krásně jasno a voda vybízela ke koupání, dokonce i teplota by na to asi byla. Ale teď jsem tu byl kvůli něčemu jinýmu. Šlo se dál, tunelem a po hrázi na zříceninu Oheb, což byl asi vůbec nehezčí bod celé trasy. Výhledy na přehradu a ostrov by si člověk vychutnával dlouho, ale po chvilce nakonec úspěšného hledání kontrolního bodu za telefonické podpory hlavního orga Honzy jsme se vydali na cestu dál. Následovala chatová osada Ústupky, kde jsem měl zjištěno, že je tu spousta hospod, ale jen u jedné bylo potvrzeno, že bude mít otevřeno, přecejen bylo po letní sezóně. Ale překonalo to moje očekávání, otevřeny byla asi všechny, minimálně tři hospody. V jedné z nich jsem se zase občerstvil a už sám pokračoval nádhernou cestou podél horního konce přehrady a následně proti proudu Chrudimky dál.

Jak mě chlapi Standa s Pavlem informovali, předešla je (a mě tudíž taky) ještě jedna osoba. To mi dávalo naději, že i když jim zdrhnu, nemusel bych jít celej zbytek cesty sám - očekávat, že se ještě potkám s běžcema by mě ani nenapadlo. Ale dle chlapů ona prej tak valí, že nemám šanci ji tímto tempem dostihnout. Tak jsem do toho trochu šlápl. Pokračoval jsem k Hornímu Bradlu a dál do pralesa Polom a do kopce, kde už začínalo zapadat slunce. Cestou kolem obce Hluboká jsem se spojil se Zdeňkem, že prej sedli v Trhové Kamenici do hospody na Radnici. To byla výzva - že bych je ještě dostihl? Šlápl jsem teda do toho ještě trochu víc a něco po 19h jsem byl na náměstí. A koho to nevidím? Do hospody právě leze ona osoba - Jana, kterou jsem kdysi potkal na Pražské 100. A dovnitř jsme vlezli právě ve chvíli, kdy se chlapi zvedali. Mohli jsme tak po nich převzít akorát tak zahřátý židle.


Jenže ač jsem byl z tohoto setkání s tolika lidma najednou nadšen, neodehrálo se to úplně podle plánu. Jak jsem šel dlouhou cestu sám, abych se zabavil, furt jsem něco pojídal - kapsy jsem měl plný tyčinek, hrozinek, bombónů, buráků a dalších ptákovin. Proto, když jsem přicházel do Kamenice, má představa byla jen si nechat natočit kofolu do flašky a ještě s klukama vypadnout. Jenže jak jsem viděl tu osamocenou chodičku s vidinou dlouhých nočních lesních úseků bez civilizace, zželelo se mi jí a pomohl jsem židli, aby hned tak nevychladla. Vůbec jsem neplánoval jíst a navíc hospoda vařila jen smaženej hermelín, kterýho jsem se bál, ale sedět na prázdno se mi tam nechtělo, a tak jsem si dal jen bramobory. Blbec jsem jim nepřipomněl, že brambory nerovná se brambory s máslem nebo jiným podobným sajrajtem, kterej jsem pak musel přerazit tatarkou. A tak se z původně neškodnýho dietního jídla stal docela zabijáckej pokrm, kterej o co byl mastnejší, o to hůř chutnal. Navíc příprava jídle hrozně dlouho trvala, takže jsme z hospody vypadli až někdy kolem 20h. Začátkem cesty jsem si dal nový baterky do čelovky a vyrazili jsme směr Svobodné Hamry a Hlinsko. Cestu nám zpestřoval ohňostroj. To nám organizátoři jiný akci běžně nezajišťují, tak když nemáme občerstvovačky, je aspoň na co koukat. Cestou přes skanzen Veselý kopec jsem měl tendenci přidávat a popohánět Janu, aby se držela v závěsu. Ta vzdorovala, že to neuvisí a že mám jít napřed. Já jsem byl toho názoru, že bychom měli spolu překonat ty nejpustší úseky mezi Železnýma horama a Žďárskýma vrchama (tady jsou vrchy vyšší než hory) od Hlinska po Herálec a na Devět skal, nejvyšší bod celé trasy. A to že jsem byl v tu chvíli v pohodě a rychlejší nemuselo vydržet na furt, varoval jsem, že i na mě může přijít krize. A netrvalo to dlouho ...
Už cestou do Hlinska se ukázalo, že se moje břicho se nepříliš dobře vyrovnává s neplánovanou večeří. Nechal jsem proto Janu jít napřed a sám se svalil na první lavičku, co se v Hlinsku objevila. Pokusil jsem se břicho neutralizovat houskou, šunkou a nevím, čím vším možným a přicházející ospalost řešil energeťákem. Tentokrát jsem neměl Tigera, ale Crazywolf, co mi zbyl od Podyjí. A zkrátka vlk není tygr, prostě to nebylo ono. Možná, kdyby to místo Crazywolfa byl Powerwolf, tak bych místo šílenství z toho dostal sílu, ale na poslech Powerwolfu jsem v tuto chvíli taky neměl náladu. Potácel jsem se městem, bloudil v ulicích a snažil se vymotat na modrou značku. Šnečím tempem jsem dorazil na kontrolu K10 zhruba na 70. km někdy v 22h, kde jsem se od místních holek dozvěděl, že na Janu ztrácím už asi půl hodiny. Vzhledem ke svýmu stavu teď nebylo moc reálný, že bych ji dostihl a byl jsem rád, že vůbec lezu. Tyto stavy znám a většinou mě z nich umí vyvést až rozednění. To bylo sakra daleko. K tomu začala být celkem kosa, navlíkl jsem na sebe víceméně vše, co jsem měl a šel nocí do neznámých lesů. A vzhledem k tomu, že jsem si úplně neprohlídl mapu, naprosto mě zmátlo kolikrát vlastně přecházím Chrudimku - v Hlinsku a pak v zase v Hamrech ... ale přece jsem měl skončit na jejím levým břehu... Až když jsem se pak koukl na mapu mi došlo, že se tam klikatí tak, že jsem ji přešel ještě jednou, u kontroly v Lánech. Tak proto se tam tak dlouho klesalo, místo aby se už stoupalo k rozvodí. Bylo zřejmý, že někde musím opustit povodí Labe a vrátit se do svého povodí Dunaje. Byla ale taková kosa, že víc než rozvodí jsem řešil mokrej kapesník a svůj kapající nos. Frekvence kapek byla taková, že některá z nich skoro určitě dopadla na rozvodí a roztekla se do dvou moří. Ta, co se vydala k Dunaji následovala mě nejspíš přímo do Herálce, kde jsem kolem jedné hodiny překročil Svratku a vstoupil tak na svou domovskou Moravu. Nic proti Čechám, ale toto mě vyloženě povzbudilo. Mimo jiné i tím, že jsem zde výkonem 81,7 překonal svůj předchozí zapomenutí hodnej výsledek z předchozího pokusu o den cesty a splnil tak svůj první cíl.
Sice tu cestu z Herálce na Devět skal znám ze všech cest na tento vrchol nejméně, i tak jsem ale už trochu vnímal, že už jsem nablízku známým končinám, což se o úseku od Devíti skal po Sněžné snad říct dá. A jak tak lezu do kopce, najednou před sebou vidím záblesk světla. Nebyla to světluška, bludička ani jiný strašidlo, byla to Jana, která toho taky měla dost a už trochu pomalejším tempem stoupala k Devíti skalám. Ještě jsem ji nechal jít napřed, když jsem nabíral vodu u Vysoké studánky, pak jsem ji ale už dostihl u rozcestníku a na vrcholovou skálu jsme lezli společně - jak jsem navrhoval asi 20 km zpátky. Jana se na rozdíl ode mě ale spokojila jen s kontrolou, já jsem zde však měl ještě další poslání - umístění náhradná vrcholové knihy, kterou jsem nesl s sebou. Místní kniha se na ni těšila už dobrých 6 týdnů, což v případě srpna na tomto vrcholu znamená stovky zápisů, který byly teď rozesety chaoticky po celé knize. Zaevidovat to a zdokumentovat to bude práce na dlouhé zimní večery ... Na tomto je vrcholu totiž každoročně ze všech vrcholových knih Brněnské výškovnice suverénně nejvíc zápisů - kolem 2 a půl tisíce. Na luštění obsahu knihy zde ale nebyl čas ani světlo (čelovka už začala pomalu umírat), na kochání výhledama taky ne, opatrně jsem slezl ze skály a vydal se na další stíhačku. To už mi ale byli téměř v patách Standa s Pavlem, s nimiž jsme se potkal u rozcestníku. Cestou k Lísovské skále jsem vyměnil baterky (přecejen baterky z Hrabošky za 10 Kč není úplně nejlepší zdroj energie), abych aspoň chvíli zase něco viděl a cestou podél masívu Křoviny znovu dostihl Janu. Utekl jsem jí při sestupu od Malínské skály. Měl jsem sice už dost dodělaný kolena, ale i kulhavý muflon je rychlejší než běžný stovkař z kopce. Ani jsem se nerozloučil, tak jsem se pak po přechodu Dráteníček a Blatin ještě pokusil morzeovkou vyslat pozdrav asi kilometr vzdálenýmu světlu čelovky, ovšem bez odezvy. 
Nakonec to nebylo potřeba, moje únava se začala znovu projevovat, proto jsem na chvíli zasedl do přístřeší ve Sněžným a dal si večeřosnídani, čímž jsem se nechal dojít nejen Janou, ale v podstatě i Standou s Pavlem. Posilněn jsem ale pak už vyrazil do útoku na Bohdalec a metu 100 km. Do uší jsem si pustil osvědčenej Kreator a dál už to byl Forward march warrior race ... Sice jsem jsem to kolem Líšeňskýho dvora ještě zblbnul a už po několikátý byl nucen přeskakovat potok, abych se dostal na jeho správnou stranu, to už mě ale nemohlo rozhodit. Nepodařilo se to ani lesním záškodníkům, kteří ve snaze vyčistit les od polomu, kůrovce, těžby či jiné katastrofy zrušili i cestu, po níž se mělo jít. A aby byli dost přesvědčiví, někde dokonce z živýho stromu vylámali kůru s turistickou značkou. Na vrcholu Bohdalce jsem byl naposledy při trasování pochodu z Brna na 9 skal, tehdy se však ještě nejednalo o osmistovku. Této výšky dosáhl až po přeměření někdy před 3 rokama. Příliš dlouho jsem se zde ale nekochal, otočil jsem se a pádil dolů, zatímco jsem se naposledy potkával se svými v tu chvíli ještě dovrchu bývalými stopajícími souputníky. Někde v lese na modré značce kolem půl šesté jsem dosáhl stovky, což byl můj oficiální cíl. Ale skončit někde v lese by nedávalo smysl, proto byl reálným cílem Jimramov, kam to bylo ještě asi 7 km. Není to sice moc, ale přecejen po těch kilometrech v nohách to nešlo úplně samo, zvlášť, když se trasa ještě dost výrazně vlnila - napřed výstup k samotám na Rabuňce, pak padák kolem Štarkova do údolí Fryšávky a zase vejšlap Na Louži nad Novým Jimramovem. Tam už se rozednilo, zhasl jsem čelovku a dál se už kochal výhledy a o co víc bylo vidět na cestu, o to víc jsem začal fotit. Podařilo se mi to ale pak z kopce docela rozběhnout a aspoň chvíli udržet trochu tempo.
Do Jimramova jsem dorazil dle plánu přesně v 7h. Tak nějak mě napadlo, že by to taky mohl být čas, kdy by se tam mohl vyskytnout Zdeněk s Václavem. Vůbec nevím, jak mě ta blbost napadla, nedávala vůbec smysl. Ale byla to pravda. Postávali na náměstí celkem neklidně se zjevnou nejistotou, co dál. Moc se jim pokračovat nechtělo, ale ještě bylo 2 a půl hodiny do konce, tak jsem neviděl důvod tam končit. Zvlášť když autobus jel až v 10. No jo, jenže to byl jedinej autobus široko daleko ve všech dimenzích prostoročasu... Chvilku jsem se je ještě snažil přesvědčit, ať jdou se mnou dál - já jsem byl nastartovanej a nehodlal ani moc brzdit, natož zpochybňovat svůj další postup. Viděl jsem to naivně na dalších 12 ne-li víc kiláků, takže na Karasín (120 km) nebo možná i autobusem z Víru (125 km), nejspíš po limitu. Zkrátka konečně přišel naplno druhej dech a protože vše za Jimramovem bylo jaksi nad rámec, šel jsem na pohodu a s pocitem už úspěšného pochodu. Přešel jsem most přes Svratku (po němž jsem se překvapivě na chvíli vrátil do Čech, jak pravil starý hraniční kámen), zamával klukům a už jsem si to šinul dál po červené značce. Předchozí letmý pohled do mapy, že se jedná o cestu podél řeky se ukázal být hodně zkreslující, ve skutečnosti jsem musel napřed vyšlápnout na kopec dost vysoko do lesa. V něm bylo stejně jako po celou cestu spousta hub, teď pár kilometrů před koncem jsem si ale i troufl pár bedel sebrat a dát je do boční síťky báglu. 
Ovšem pak přišel Unčín. Tu vesnici znám dlouho, teď jsem ale zjistil, že by se zde mohl konat festival Brutal Asfalt. Skutečně - člověk sotva vylezl na louku, aby si prohlídl tu krásu v údolí Svratky, když tu najednou zjistil, že stojí na asfaltu a celou tu hloubku musí zsklesat po něm. Pro čerstvý nohy hrůza, pro nohy po stovce objednávka na amputaci. A aby toho nebylo málo, i cesta vzhůru se nesla v podobným duchu. Místní jsou zkrátka tvrďáci, když i polňačky potřebují asfaltovat. Ještě jsem se trochu zamotal při hledání kontroly na Unčínem, ale pak už jsem konečně začal klesat do Dalečína.
To bylo další místo, který jsem znal z pochodu na Devět skal, moc jsem se tu teď ale nezdržoval, překročil Svratku a nadobro tak opustil Čechy. Ovšem mnou vychvalovaná Morava mi to teď pěkně dala sežrat. Už jsem tušil, že na Karasín to asi nevyjde, ale bylo třeba ještě zabojovat aspoň o Vítochov, kde byla kontrola K16 u kostela na 119. km. Věděl jsem, že to bude do kopce, ale místo abych už na pohodu pozvolna během 5 km vyšlápl asi 200 výškových metrů, po prvním výšlapu přišel sešup dolů a šlapalo se nanovo. To už jsem začínal panikařit, jestli to vůbec stihnu. Bylo něco před čtvrt na 10h a já vylezl z lesa na louku. Rozhlížím se, ale vesnice nikde. Někam zmizela?! Kouknu do mapy - sakra, vždyť je až za kopcem, ještě asi půl druhýho kiláku. To už jsem nasadil turbo, prolítl jsem louku, lesík a za zatáčkou už se otevřel výhled na první baráky, vběhl jsem do vsi a už valím vzhůru ke kostelíku, kde má být kontrola. 
Dorazil jsem k ní v 9:26, tedy 4 minuty před limitem; dle kilometráže to bylo 118,7 km. Ještě jsem si chvilku pohrával s myšlenkou zaběhnout si ještě 1300 m. To by se snad dalo za 4-5 minut. No možná v laboratorních podmínkách, na kulovým koni a ve vakuu. Kašlu na to. Sedl jsem na lavičku a koukal do dáli. Měl jsem to za sebou. A věděl jsem, že poté, co jsem za sebou nechal Zdeňka s Vaškem, jsou přede mnou 3 lidi. Nanejvýš. Seděl jsem, kochal se krásným výhledem na Vítochov, Karasín a Horní les vlevo za údolím Svratky, kam se tentokrát bohužel nešlo. A jak se tak kochám najednou koukám, že vítr mi odfoukl mapu, na které jsem měl itinerář s nasbíranýma razítkama - nejdůležitěší dokument k vyhodnocení akce. Tak chtě nechtě se musím zvednout a ještě sprintem nahánět papír po poli. Naštěstí se mi ho po chvíli podařilo najít a ulovit. Pak jsem už v klidu posvačil, dle výzvy organizátorů sebral kontrolní arch a začala druhá fáze Dne cesty, na kterou jsem se už notnou dobu těšil - cesta domů. Ale vůbec nevím, proč to chlapi tak řešili, že kvůli tomu zakotvili v Jimramově. Já se šouravým krokem přesunul do vedlejší dědiny Písečné, stopl první auto do Bystřice, odkud jel za třičtvrtě hodiny vlak, čímž jsem měl dopravu domů v podstatě zajištěnou.
Ale bylo ještě dost času, zašel jsem do kšefu ještě pro něco málo k jídlu a pití a rozhodl se využít čas stopováním. Zde se ukázala šikovnost matriálního zajištění Dne cesty. Skončí-li člověk poblíž kontrolního bodu, je žádoučí sbalit jeho arch, aby se pro něj nemuseli orgové extra trmácet. A tento arch je vždy zezadu bílý a obsahuje fixu nebo voskovku, což jsou přesně dva předměty, který stopař potřebuje. Tudíž nebylo tak těžkýzezadu napsat nápis BRNO (no vlastně bylo nejjednodušší to napsat voskovkou přímo na folii, ve které ten papír byl), ukázat prvnímu autu, co jelo a nasednout a za necelou hodinu vystoupit skoro doma u baráku.
V autě jsem si netroufl sundat boty, to jsem udělal až doma. Ač jsem čekal, že se cestou ozve pravej palec, ozývalo se leccos jinýho, ale palec skoro vůbec ne. Ale na to, že to byly nový boty, tak 4 puchýře, který jsem si odnesl, to považuju to za úspěch. Uvidíme, co za týden na Pradědovce ... Jestli bude tak krásně jako na Dni cesty bude to super.


Dovětek: Dle oficiálních jsem zjistil, že dál to dotáhli jen dva běžci (nejdál se dostal Roman Němec na necelých 140 km). Takže je z toho pro mě nakonec přece jen ta bedna ...

úterý 10. září 2019

Stovka Podyjím, zaprasený 4. ročník

Letošního pochodu a závodu Stovka Podyjím se zúčastnilo 58 (na trase 110) a 6 (zkrácená trasa 62) vytrvalců. Do cíle jich dorazila po mnoha hodinách deště celkem necelá padesátka. Před jejich výkonem nutno smeknout klobouk, čepici, helmu, nebo co má kdo na hlavě. A jak to proběhlo z pohledu hlavního orghanizátora?
(Hardegg, foto Zdeněk Vémola)

Ač je Stovka Podyjím akce klubu Korýšů, kromě mě se z nich akce tentokrát zúčastnila jen Darina, a ta se zrovna letos rozhodla jít, což jsem jí nemohl zamítnout a její role se tudíž zmenšila na přepravkyni nákladu (a Magdy) a pomocnici v cíli. S akcí mi tedy pomáhali jiní, ovšem ve většině případů již ostřílení pomocníci:

Marušák (prezence na startu, převoz lidí a materiálu, kontroly Chvalatice, Na Keplech a Hnanice)
Jana Hájková, dále jen Jana (kontrola Chmelnice, Vranov, Hnanice, cíl)
Magda (příprava občerstvení, kontroly Chvalatice, Na Keplech a cíl)
Vítek (řidič, odznačování Frejštejna, kontrola Vranov, Hnanice, cíl)
Jan Divočák  Týče + Anička + Velen (kontrola Kaja, převoz Vítka)
Hans Sedlák (zprovoznění online systému)
Helena (administrativa na startu)

během akce k nám přibyli:
Míša (řidička, kontrola Chvalatice, Vranov, Hnanice, vaření v cíli)
Honza Podhájský, dále jen Honza (zapůjčení a řízení auta, kyvadlová doprava Vranov - Znojmo - Hnanice)
Vladimíra a Luděk (Zadní voj, sběr značení)
Jiří - můj táta (odvoz materiálu a jednoho člověka z cíle)

Před akcí mi s kontrolou tratě významně pomohli kromě Dariny taky Mirek a Jana P.
Všem výše uvedeným náleží velký dík.

Mračna na letošní ročník Stovky Podyjím se začala hrnout už před startem, předpověď počasí nás přesvědčovala, že letos to opravdu není dobrá volba data. A bohužel měla tentokrát pravdu - co do počasí jsme si letos vyžrali zpátky vše zlé, co se nám vyhýbalo v předchozích 3 (vlastně 4) letech. Ale aspoň nebyl pařák jako vždycky.
Na základnu do Znojma jsem jel tentokrát sám, letošní ročník se obešel bez mojí ženy Jany P. a poprvé i malého Jindry, navzdory mé snaze ho aspoň na chvíli nechat dovézt do cíle. Bylo mi to sice na jednu stranu trochu líto, ale pokaždý, když jsem si na něj v průběhu vzpomněl, tak to bylo v duchu "no, ten by tu ještě scházel"...
Kromě mě ovšem jelo v autě ještě několik beden jídla, co se nevešly k Marušákovi a Heleně do dodávky. Toto jídlo připravovala už několik týdnů dopředu Magda, kterou jsem večer před tím navštívil v Přerově, abych pak noc trávil sháněním a vyklízením ledniček po Brně, aby se aspoň to nejnutnější nezkazilo ještě před startem. Cestou jsem to vzal ještě přes Horní Moštěnice a načepoval Hanáckou minerálku, asi 60 litrů, kdyby byla žízeň ...
Na start jsem sice dorazil s mírným zpožděním, ale pořád jakštakš, aby se nejdůležitější úkony spojené s evidenící chodičů stihly. Na rozdíl od loňska, kdy se ještě spoléhalo na dotisk některých materiálů pro chodiče, nedošel nám teď toner, ale rovnou vyplivl proud, což byl vzhledem k činnosti závislé na noťasu s nepoužitelnou baterií docela průšvih. Díky tomu jsem celkem ztratil kontrolu nad počtem lidí, hrnoucím se do prvního busu, platbama a časama startu některých lidí. A hlavně jsem pak zabil asi půl hodiny zprovozňováním online systému pro zadávání údajů s Honzou Sedlákem. Zásluhu na jeho zprovoznění má kromě něj i Helena, která, jakožto nespěchající šedesátkařka na startu poctivě povyplňovala do systému všechny údaje.
Na start do Uherčic jsem jel jako už tradičně přes Olbramkostel, kde jsem se stavoval na chatě pro některý věci. Tentokrát to byl partystan, zahradní nábytek, nějaký nádobí a hlavně oplatky, který jsem tam měl nachystaný. Po zkušenostech z dřívějška jsem je zabezpečil proti myším, bohužel zase marně. Zjevně ty mrchy umí lízt i po stropě a se spouštět se z něj jako Ethan Hunt... Zkrátka do oplatků se dostaly, ale jen to tak trochu ochutnaly a přestaly, nejspíš jim v nich chyběl palmovej olej.
Vzhledem ke zpoždění jsem se už nesnažil stihnout start prvního busu divokou jízdou jako obvykle, naopak jsem se ještě zastavil složit věci u lesa u Lesné, aby je zde o pár hodin později cestou na kontrolu naložil Marušák s Magdou. Každý 3 minuty přitom buď volal nebo psal někdo mně nebo já jemu, ohledně startu, zadávání online výsledků, dokoupení zásob, předání papírů apod. Při jednom takovým rozhovoru s Janou jsem zastavil v Lančově a rozhodoval se, zda doleva či doprava. Nakonec jsem se rozhodl zkusit se víc držet původního plánu a ještě pro kontrolu projet část cesty na kole a vydal se tak doleva. To nebyla dobrá volba.
Do organizace byl sice zapojen mimo jiné čerstvý absolvent UTMB, Honza Divočák Týče s Aničkou a malým Velenem, kteří si měli ráno převzít kontrolu Kaja v Rakousku. V pátek večer jsem ale na setkání s divočákem připraven nebyl. Během jednoho okammžiku se stihlo všecko totálně zprasit.
Divočák z pole mi vlítl zleva přímo před kapotu, náraz, a už se ta svině kutálí po silnici od auta. Chtělo by se říct, že jsem asi jel jak prase, ale nebyla by to pravda, jel jsem asi trochu rychleji a hlavně kolmo k jeho směru. Zmítá se v bolestech, ale za chvíli už se nehýbe a končí. Pro mě to vše naopak začíná a dost nanovo. Auto má rozflákaný (ale furt částečně funkční) levý světlo, blatník, nárazník a zkřivenou kapotu.
 

Jana na 1. kontrole na Chmelinci si ke mě posílá pro několik značek a dalších chybějících předmětů v běžcově Honzově autě Vítka, svátečního to řidiče, který svým řízením poctí vždy jediný svátek v roce, a to ten, kdy je naše Stovka Podyjím. Než dorazí, volám policii. Ženská na lince 158 mi navrhuje, ať toho divočáka odklidím ze silnice, oponuju jí, že to nepůjde, protože je těžkej jak prase, baba dostává záchvat smíchu, načež následuje další telefonát, kde se mě už vážně ptá, jestli fakt mám na felicii havarijní pojištění. Přijíždí policajti, kontrola všeho včetně prasete, potom Vítek přijíždí pro věci, a ještě než si prase odvezou myslivci, projíždí kolem coby vyhlídková jízda autobus s běžcema na start v 23h. Ty nakonec odstartovává v Uherčicích Vítek a po pokynu od policajtů, že s tím autem se dá dojet akorát tak do nejbližší vsi Jazovic a tam to nechat odstavený, se následně pro mě vrací a začíná další, mnohem větší improvizace.
Do toho všeho začíná pršet. Přesouváme nejdůležitější věci do auta Honzy, se kterým Vítek přijel. V V této situaci je nyní důležitá skutečnost, že na střeše havarovaného aute je zahrádka s kolem, na němž jsem mínil některé úseky projíždět.
Po notné chvíli přeplánovávání Vítek volí celkem sebevražednou variantu, bere si kolo a vrhá se v zimě, tmě a dešti na cestu na odznačování Frejštějna, zatímco já se vezu Honzovým fordem do lesa u Uherčic odznačovat úsek Grázlovy stezky. Když jsem to tam týdem před tím značil, projížděl jsem to na kole, který jsem v úseku podél dřevěných schodů vedl v rukách a držel ho vedle sebe. Teď jsem naštěstí kolo neměl, ale cesta byla už značně blativá a proto by se dalo říct i neschůdná, nakonec jsem ji nějak sklouzal bez držko-či-zadkopádů dolů. Blbý zjištění bylo, že déšť rozlepil odrazky, který se v některých případech uvolnily a spadly na zem, takže se tím soustava značení dost poškodila.
Mokrej docházím k autu a mířím do Oslnovic, kde se setkávám s právě příjezdivším Vítkem - na kole se ukázal být skoro rychlejší než v autě. V Oslnovicích střídání, Vítek do auta, kolo zamykám do místního přístřeší a probíhám odznačit prales cestou k Chmelnici. Tuto cestu jsem před týdnem musel trochu prosekat, aby se dalo projít kopřivama, během čehož se tehdy spustila bouře s přívalovým deštěm, který krásně změnil tok potoka na vodopádovou říčku. Tentokrát bylo vody taky habaděj, ale zjevně nedošlo k takové vlně a vodopády tolik vody neměly. Ale než se k nim slezlo, musel člověk sestoupit hodně divokou blativou cestou. Zde jsem už jen přichytav se všeho, co trčelo, sledoval stopy svých předchůdců, kterak tento úsek brázdili po zadku či jiných částech těl.
Jestli něco na tomto pochodu dokonale vyšlo, tak to byl můj příchod ke kontrole na Chmelnici. Těsně před ní jsem došel poslední chodiče, Luďka, Vladimíru a taky Míšu, která však byla zážitky už plně nasycena a rozhodla se to tady zabalit. Ideální načasování bylo nejen v tom, že dřív to odznačit prostě nešlo, ale i v tom, že pro Míšu zde bylo jakoby domluvený Honzovo auto čekající na uzavření kontroly, kterou zde provozovala Jana. A co víc, poté, co jsme Míšu přivzali do auta, se sama z vděku k záchraně a příslibu dovozu do Znojma nabídla, že vezme svoje auto a pomůže nám s organizací. Začalo další velké překopávání plánů, které mělo za cíl zachránit situaci po vypadnutí auta mého.
Zatímco nyní Honzovo auto jelo na kontrolu do Vranova, kde Jana chytala první běžce na kontrole u obchodu a dál pokračovalo do Znojma, já jsem se vydal na kole z Oslnovic do Chvalatic na 32. km trasy, převzít tamní tajnou kontrolu od Marušáka a Magdy. Fór je v tom, že vzdušnou časou je to mezi těmato kontrolama sice asi 3,5 km, účastníci pochodu zde ale nachodí asi 4x tolik a nejkratší cestou po silnici je to jen o něco míň. Dorazil jsem tam chvíli před 4 h, cestou jsem se setkal pod Cornštejnem s potmě bloudící odpadnuvší Mirkou a potom taky s několika chodiči v Bítově.
Kontrola v Chvalaticích byla jako zjevení. Původní plán rozbalit partystan byl osazenstvem kontroly přebit využitím mnohem praktičtější zastávky, kde se umístilo světlo a po zadýchání lidma se v ní udělalo i trochu teplo. A hlavně zde Magda spustila ve velkým svoje hody. Palačinky, chleby s kdečím, rizoto, zelenina, několik druhů čaje a jinýho pití ... Ovšem nachystat se pak na odjezd na další kontrolu a probudit odpočívajícího Marušaka trvalo asi hodinu, takže nebylo divu, že pak na další kontrole nestihli prvního běžce. Ve Chvalaticích se pak vystřídali s Míšou, ke které jsme pak někdy po hodinách dřímání a prošvihnutí několika lidí při rozednění do auta naložily zbylé zásoby. Těsně před odjezdem, někdy po 7. hodině, dorazili poslední, Luděk a Vladimíra. Byli sice durch mokří, ale neopouštěl je optimismus a dokonce měli co by dobrovolný zadní voj stále i energii sbírat značení. 

Oproti plánu (teda už jeho asi páté aktualizaci) jsme se zde tím o pár hodin zdrželi, proto jsem se už nestíhal přidat na kole k skupině, mířící autem z Vranova do Rakouska předat na kontrolu u hradu Kaja občerstvení, radši jsem se vydal chytat běžce do asi 30 km vzdálených Hnanic na 92. km trasy. Tam jsem chtěl být do 9, kdy měla začít fungovat kontrola v tamní pivovarské hospodě. Všecky zavazadla včetně flašky s pitím jsem ale už před tím nechal v autech, jel jsem jen na lehko s plachtou coby pončem a oranžovou vestou a pár věcma po kapsách.
Cestou moc nepršelo, jelo se mi dobře, až na kratochvíli při zamotání reflexní vesty do řetězu, ale za chvíli se mi vybil mobil. Zvažoval jsem u Štítar, jestli to přecejen ještě nevzít přes Vranov a vzít si tam na kontrole z auta nabíječku, ale jednak se už v tu chvíli vědělo, že Honza, majitel auta, končí coby běžec a po odpočinkové pauze přechází mezi auto-pomocníky, tudíž už bude možná na cestě do Znojma otevřít základnu, dvěk, že jsem možná nabíječku nechal ve Znojmě, třik bych se tím zdržel tak, že bych Hnanice určitě nestihl. Od plánu cesty na Vranov jsem definitivně upustil a jel k Hnanicím. Ještě byla varianta se aspoň stavit napít na kontrolu Na Keplech, to bych na to musel mít aspoň o půl hodiny víc. Tu jsem sice neměl, ale stejně jsem ji ztratil nesmyslnou zajížďkou kvůli špatně označené cestě z Podmolí ke Žlebskýmu rybníku. Tam jsem se někdy chtěl podívat, ale ne teď ...! Sjezd k Šobesu už byl v pohodě, pak přes lanový most pak po asfaltce nahoru. Sice jsem tam málem vypustil duši (svou i tu na kole), ale nakonec jsem do Hnanic k restauraci dorazil současně se Sucháčem a Jardou Gottvaldem, což se ukázalo, že jsou první běžci - což potvrdila Jana s Míšou, který to už jistly v hospodě. S klukama, kteří si zde ani nedali polívku a hned valili dál, jsem ještě pak doznačil úsek přes step Na Skále, nechal je zdrhat dál do cíle a vrátil se do hospody. Zde jsme s holkama vymysleli plán, jak vše zbývající zvládnout a vystřídal je v sezení v hospodě, Janinou powerbankou si konečně nabil mobil a zatímco venku už zase lilo, čekal jsem v suchu na příchozí vodníky a vyřizoval s pojišťovnou odtah auta.
 
Krátce po poledni dorazila dvojice prvních běžců do cíle, zatímco já teprve vyhlížel, kdy mě přijede Vítek střídat, k čemuž došlo až někdy kolem 14h. Už konečně přestávalo pršet a mohl jsem se ve větší pohodě vydat doznačit úsek v Rakousku kolem šibenice, zejména pro ty pozdní příchozí, aby měli odrazky na cestě. Cestou od šibenice k sršnímu altánku mě pak před smrtí žízní zachránila Helena, které jsem odlehčil velbloudí vak o pár hltů a šlo se jí potom o dost líp :). Sjezd zpátky k Heiligersteinu už byl parádní, i tak jsem ale zajel uhasit žízeň do Hnanic. Do hospody už dorazil i Marušák, takže tam pak s Vítkem dvě hodiny poctivě kontrolovali, obzvlášť Vítek, kterej už nemusel řídit ... :)
Já jsme se konečně odpíchl a přes pěkné stepní oblasti Havraníků a Popic dorazil do Znojma. Když jsem tam dorazil, měl jsem toho za sebou na kole kolem 75 km, tak jsem se těšil, že už budu mít pokoj. Ten byl (cimra, ve které jsme měli při startu organizátorský štáb) ale už zabranej dorazivšíma běžcema, kteří byli s Janou H. (která tentokrát nahradila ve vypisování diplomů Janu P. - kde bychom bez těch Jan byli ...), Magdou a jídlem nastěhovaní mezi moje bágly a bedny s organizačníma věcma. Panovala velmi uvolněná atmosféra, zejména z bot a ponožek, za kterou se v tu chvíli ale nemusel nikdo stydět. Koneckonců, zaprasení (jsme) byli všichni. Ještě na poslední chvíli jsem se potkal s nejrychlejšíma včetně třetího Filipa, který si z loňska zopakoval umístění "na bedně", abych jim mohl potvrdit diplomy, pak ještě odiplomoval první tři holky Majku, Andy a Mirku. Pak se zase zvedl a zajel do kšeftu pro pár věcí. 
 Poté už jsem se z pokoje v podstatě nehl, nedonutil mě k tomu ani telefonát jednoho z chodičů. Pavel, řečený Karel, totiž potřeboval vyzvednout klíče v hotelu, čehož se zhostil na jedničku Vítek dorazivší z Hnanic s Divočákovic rodinou. A zatímco Divočáci už byli mimo tento pochod, Vítek, opojen několika hodinama v hospodě a následně sezením v klubovně u burčáku, nás vytrvale zval na párty u Karla. Naštěstí jsme této nabídce odolali, i tak jsme seděli, jedli, pili, kecali a čekali na pozdní chodiče dlouho do noci. Mezi tím zazněla i nová píseň o Podyjí a to hned ve více verzích vhodných pro různé typy počasí.
Kolem půl druhé většina z nás zalehla, vstali jsme něco po 8h. Následovala poprava melounu, hromadné focení a byl zahájen úklid.
 
Po 9h pro mě přijel můj otec a jeli jsme naložit rozbitý auto. Trochu mě zaskočilo, že borec s tahačem vůbec nevěděl, kam to má odvézt a teprve to řešil s pojišťovnou na místě, ale nakonec to nějak dopadlo. I když se auto cestou na rampu ještě trochu rozpadlo.

Vrátili jsme se kolem poledne do cíle, právě ve chvíli, kdy přicházela Vladimíra. Pak už zbýval jen Luděk, který dorazil 3 minuty před 13 h, tedy těsně před 40 hodinama od startu. Za tento výkon dostal podepsaný meloun.
Pak už se vše napakovalo a protože naše auto spěchalo do Brna, zákonitě se mu ještě vybila baterka. Naštěstí byly přítomny startovací kábly a auto paní ředitelky SVČ, díky nimž se nám nakonec opravdu podařilo ze Znojma odjet. A ve chvíli (pokud) se to podařilo i severním Čechům Jirkovi, Evě, Vlaďce a Luďkovi, akce Stovka Podyjím byla pro tento rok ukončena.

Na úplný závěr proběhlo už v Brně dopíjení minerálky. A že jí bylo dost (v Podyjí ji totiž skoro nikdo nepil). Fotku, jak mě při tom podělal holub, sem radši dávat nebudu ...