Stovka Podyjím, zaprasený 4. ročník

Letošního pochodu a závodu Stovka Podyjím se zúčastnilo 58 (na trase 110) a 6 (zkrácená trasa 62) vytrvalců. Do cíle jich dorazila po mnoha hodinách deště celkem necelá padesátka. Před jejich výkonem nutno smeknout klobouk, čepici, helmu, nebo co má kdo na hlavě. A jak to proběhlo z pohledu hlavního orghanizátora?

(Hardegg, foto Zdeněk Vémola)

Ač je Stovka Podyjím akce klubu Korýšů, kromě mě se z nich akce tentokrát zúčastnila jen Darina, a ta se zrovna letos rozhodla jít, což jsem jí nemohl zamítnout a její role se tudíž zmenšila na přepravkyni nákladu (a Magdy) a pomocnici v cíli. S akcí mi tedy pomáhali jiní, ovšem ve většině případů již ostřílení pomocníci:

Marušák (prezence na startu, převoz lidí a materiálu, kontroly Chvalatice, Na Keplech a Hnanice)

Jana Hájková, dále jen Jana (kontrola Chmelnice, Vranov, Hnanice, cíl)

Magda (příprava občerstvení, kontroly Chvalatice, Na Keplech a cíl)

Vítek (řidič, odznačování Frejštejna, kontrola Vranov, Hnanice, cíl)

Jan Divočák  Týče + Anička + Velen (kontrola Kaja, převoz Vítka)
Hans Sedlák (zprovoznění online systému)
Helena (administrativa na startu)

během akce k nám přibyli:

Míša (řidička, kontrola Chvalatice, Vranov, Hnanice, vaření v cíli)

Honza Podhájský, dále jen Honza (zapůjčení a řízení auta, kyvadlová doprava Vranov - Znojmo - Hnanice)

Vladimíra a Luděk (Zadní voj, sběr značení)
Jiří - můj táta (odvoz materiálu a jednoho člověka z cíle)

Před akcí mi s kontrolou tratě významně pomohli kromě Dariny taky Mirek a Jana P.

Všem výše uvedeným náleží velký dík.

Mračna na letošní ročník Stovky Podyjím se začala hrnout už před startem, předpověď počasí nás přesvědčovala, že letos to opravdu není dobrá volba data. A bohužel měla tentokrát pravdu - co do počasí jsme si letos vyžrali zpátky vše zlé, co se nám vyhýbalo v předchozích 3 (vlastně 4) letech. Ale aspoň nebyl pařák jako vždycky.

Na základnu do Znojma jsem jel tentokrát sám, letošní ročník se obešel bez mojí ženy Jany P. a poprvé i malého Jindry, navzdory mé snaze ho aspoň na chvíli nechat dovézt do cíle. Bylo mi to sice na jednu stranu trochu líto, ale pokaždý, když jsem si na něj v průběhu vzpomněl, tak to bylo v duchu "no, ten by tu ještě scházel"...

Kromě mě ovšem jelo v autě ještě několik beden jídla, co se nevešly k Marušákovi a Heleně do dodávky. Toto jídlo připravovala už několik týdnů dopředu Magda, kterou jsem večer před tím navštívil v Přerově, abych pak noc trávil sháněním a vyklízením ledniček po Brně, aby se aspoň to nejnutnější nezkazilo ještě před startem. Cestou jsem to vzal ještě přes Horní Moštěnice a načepoval Hanáckou minerálku, asi 60 litrů, kdyby byla žízeň ...

Na start jsem sice dorazil s mírným zpožděním, ale pořád jakštakš, aby se nejdůležitější úkony spojené s evidenící chodičů stihly. Na rozdíl od loňska, kdy se ještě spoléhalo na dotisk některých materiálů pro chodiče, nedošel nám teď toner, ale rovnou vyplivl proud, což byl vzhledem k činnosti závislé na noťasu s nepoužitelnou baterií docela průšvih. Díky tomu jsem celkem ztratil kontrolu nad počtem lidí, hrnoucím se do prvního busu, platbama a časama startu některých lidí. A hlavně jsem pak zabil asi půl hodiny zprovozňováním online systému pro zadávání údajů s Honzou Sedlákem. Zásluhu na jeho zprovoznění má kromě něj i Helena, která, jakožto nespěchající šedesátkařka na startu poctivě povyplňovala do systému všechny údaje.

Na start do Uherčic jsem jel jako už tradičně přes Olbramkostel, kde jsem se stavoval na chatě pro některý věci. Tentokrát to byl partystan, zahradní nábytek, nějaký nádobí a hlavně oplatky, který jsem tam měl nachystaný. Po zkušenostech z dřívějška jsem je zabezpečil proti myším, bohužel zase marně. Zjevně ty mrchy umí lízt i po stropě a se spouštět se z něj jako Ethan Hunt... Zkrátka do oplatků se dostaly, ale jen to tak trochu ochutnaly a přestaly, nejspíš jim v nich chyběl palmovej olej.

Vzhledem ke zpoždění jsem se už nesnažil stihnout start prvního busu divokou jízdou jako obvykle, naopak jsem se ještě zastavil složit věci u lesa u Lesné, aby je zde o pár hodin později cestou na kontrolu naložil Marušák s Magdou. Každý 3 minuty přitom buď volal nebo psal někdo mně nebo já jemu, ohledně startu, zadávání online výsledků, dokoupení zásob, předání papírů apod. Při jednom takovým rozhovoru s Janou jsem zastavil v Lančově a rozhodoval se, zda doleva či doprava. Nakonec jsem se rozhodl zkusit se víc držet původního plánu a ještě pro kontrolu projet část cesty na kole a vydal se tak doleva. To nebyla dobrá volba.

Do organizace byl sice zapojen mimo jiné čerstvý absolvent UTMB, Honza Divočák Týče s Aničkou a malým Velenem, kteří si měli ráno převzít kontrolu Kaja v Rakousku. V pátek večer jsem ale na setkání s divočákem připraven nebyl. Během jednoho okammžiku se stihlo všecko totálně zprasit.
Divočák z pole mi vlítl zleva přímo před kapotu, náraz, a už se ta svině kutálí po silnici od auta. Chtělo by se říct, že jsem asi jel jak prase, ale nebyla by to pravda, jel jsem asi trochu rychleji a hlavně kolmo k jeho směru. Zmítá se v bolestech, ale za chvíli už se nehýbe a končí. Pro mě to vše naopak začíná a dost nanovo. Auto má rozflákaný (ale furt částečně funkční) levý světlo, blatník, nárazník a zkřivenou kapotu.

 

Jana na 1. kontrole na Chmelinci si ke mě posílá pro několik značek a dalších chybějících předmětů v běžcově Honzově autě Vítka, svátečního to řidiče, který svým řízením poctí vždy jediný svátek v roce, a to ten, kdy je naše Stovka Podyjím. Než dorazí, volám policii. Ženská na lince 158 mi navrhuje, ať toho divočáka odklidím ze silnice, oponuju jí, že to nepůjde, protože je těžkej jak prase, baba dostává záchvat smíchu, načež následuje další telefonát, kde se mě už vážně ptá, jestli fakt mám na felicii havarijní pojištění. Přijíždí policajti, kontrola všeho včetně prasete, potom Vítek přijíždí pro věci, a ještě než si prase odvezou myslivci, projíždí kolem coby vyhlídková jízda autobus s běžcema na start v 23h. Ty nakonec odstartovává v Uherčicích Vítek a po pokynu od policajtů, že s tím autem se dá dojet akorát tak do nejbližší vsi Jazovic a tam to nechat odstavený, se následně pro mě vrací a začíná další, mnohem větší improvizace.

Do toho všeho začíná pršet. Přesouváme nejdůležitější věci do auta Honzy, se kterým Vítek přijel. V V této situaci je nyní důležitá skutečnost, že na střeše havarovaného aute je zahrádka s kolem, na němž jsem mínil některé úseky projíždět.

Po notné chvíli přeplánovávání Vítek volí celkem sebevražednou variantu, bere si kolo a vrhá se v zimě, tmě a dešti na cestu na odznačování Frejštějna, zatímco já se vezu Honzovým fordem do lesa u Uherčic odznačovat úsek Grázlovy stezky. Když jsem to tam týdem před tím značil, projížděl jsem to na kole, který jsem v úseku podél dřevěných schodů vedl v rukách a držel ho vedle sebe. Teď jsem naštěstí kolo neměl, ale cesta byla už značně blativá a proto by se dalo říct i neschůdná, nakonec jsem ji nějak sklouzal bez držko-či-zadkopádů dolů. Blbý zjištění bylo, že déšť rozlepil odrazky, který se v některých případech uvolnily a spadly na zem, takže se tím soustava značení dost poškodila.

Mokrej docházím k autu a mířím do Oslnovic, kde se setkávám s právě příjezdivším Vítkem - na kole se ukázal být skoro rychlejší než v autě. V Oslnovicích střídání, Vítek do auta, kolo zamykám do místního přístřeší a probíhám odznačit prales cestou k Chmelnici. Tuto cestu jsem před týdnem musel trochu prosekat, aby se dalo projít kopřivama, během čehož se tehdy spustila bouře s přívalovým deštěm, který krásně změnil tok potoka na vodopádovou říčku. Tentokrát bylo vody taky habaděj, ale zjevně nedošlo k takové vlně a vodopády tolik vody neměly. Ale než se k nim slezlo, musel člověk sestoupit hodně divokou blativou cestou. Zde jsem už jen přichytav se všeho, co trčelo, sledoval stopy svých předchůdců, kterak tento úsek brázdili po zadku či jiných částech těl.

Jestli něco na tomto pochodu dokonale vyšlo, tak to byl můj příchod ke kontrole na Chmelnici. Těsně před ní jsem došel poslední chodiče, Luďka, Vladimíru a taky Míšu, která však byla zážitky už plně nasycena a rozhodla se to tady zabalit. Ideální načasování bylo nejen v tom, že dřív to odznačit prostě nešlo, ale i v tom, že pro Míšu zde bylo jakoby domluvený Honzovo auto čekající na uzavření kontroly, kterou zde provozovala Jana. A co víc, poté, co jsme Míšu přivzali do auta, se sama z vděku k záchraně a příslibu dovozu do Znojma nabídla, že vezme svoje auto a pomůže nám s organizací. Začalo další velké překopávání plánů, které mělo za cíl zachránit situaci po vypadnutí auta mého.

Zatímco nyní Honzovo auto jelo na kontrolu do Vranova, kde Jana chytala první běžce na kontrole u obchodu a dál pokračovalo do Znojma, já jsem se vydal na kole z Oslnovic do Chvalatic na 32. km trasy, převzít tamní tajnou kontrolu od Marušáka a Magdy. Fór je v tom, že vzdušnou časou je to mezi těmato kontrolama sice asi 3,5 km, účastníci pochodu zde ale nachodí asi 4x tolik a nejkratší cestou po silnici je to jen o něco míň. Dorazil jsem tam chvíli před 4 h, cestou jsem se setkal pod Cornštejnem s potmě bloudící odpadnuvší Mirkou a potom taky s několika chodiči v Bítově.

Kontrola v Chvalaticích byla jako zjevení. Původní plán rozbalit partystan byl osazenstvem kontroly přebit využitím mnohem praktičtější zastávky, kde se umístilo světlo a po zadýchání lidma se v ní udělalo i trochu teplo. A hlavně zde Magda spustila ve velkým svoje hody. Palačinky, chleby s kdečím, rizoto, zelenina, několik druhů čaje a jinýho pití ... Ovšem nachystat se pak na odjezd na další kontrolu a probudit odpočívajícího Marušaka trvalo asi hodinu, takže nebylo divu, že pak na další kontrole nestihli prvního běžce. Ve Chvalaticích se pak vystřídali s Míšou, ke které jsme pak někdy po hodinách dřímání a prošvihnutí několika lidí při rozednění do auta naložily zbylé zásoby. Těsně před odjezdem, někdy po 7. hodině, dorazili poslední, Luděk a Vladimíra. Byli sice durch mokří, ale neopouštěl je optimismus a dokonce měli co by dobrovolný zadní voj stále i energii sbírat značení. 

Oproti plánu (teda už jeho asi páté aktualizaci) jsme se zde tím o pár hodin zdrželi, proto jsem se už nestíhal přidat na kole k skupině, mířící autem z Vranova do Rakouska předat na kontrolu u hradu Kaja občerstvení, radši jsem se vydal chytat běžce do asi 30 km vzdálených Hnanic na 92. km trasy. Tam jsem chtěl být do 9, kdy měla začít fungovat kontrola v tamní pivovarské hospodě. Všecky zavazadla včetně flašky s pitím jsem ale už před tím nechal v autech, jel jsem jen na lehko s plachtou coby pončem a oranžovou vestou a pár věcma po kapsách.

Cestou moc nepršelo, jelo se mi dobře, až na kratochvíli při zamotání reflexní vesty do řetězu, ale za chvíli se mi vybil mobil. Zvažoval jsem u Štítar, jestli to přecejen ještě nevzít přes Vranov a vzít si tam na kontrole z auta nabíječku, ale jednak se už v tu chvíli vědělo, že Honza, majitel auta, končí coby běžec a po odpočinkové pauze přechází mezi auto-pomocníky, tudíž už bude možná na cestě do Znojma otevřít základnu, dvěk, že jsem možná nabíječku nechal ve Znojmě, třik bych se tím zdržel tak, že bych Hnanice určitě nestihl. Od plánu cesty na Vranov jsem definitivně upustil a jel k Hnanicím. Ještě byla varianta se aspoň stavit napít na kontrolu Na Keplech, to bych na to musel mít aspoň o půl hodiny víc. Tu jsem sice neměl, ale stejně jsem ji ztratil nesmyslnou zajížďkou kvůli špatně označené cestě z Podmolí ke Žlebskýmu rybníku. Tam jsem se někdy chtěl podívat, ale ne teď ...! Sjezd k Šobesu už byl v pohodě, pak přes lanový most pak po asfaltce nahoru. Sice jsem tam málem vypustil duši (svou i tu na kole), ale nakonec jsem do Hnanic k restauraci dorazil současně se Sucháčem a Jardou Gottvaldem, což se ukázalo, že jsou první běžci - což potvrdila Jana s Míšou, který to už jistly v hospodě. S klukama, kteří si zde ani nedali polívku a hned valili dál, jsem ještě pak doznačil úsek přes step Na Skále, nechal je zdrhat dál do cíle a vrátil se do hospody. Zde jsme s holkama vymysleli plán, jak vše zbývající zvládnout a vystřídal je v sezení v hospodě, Janinou powerbankou si konečně nabil mobil a zatímco venku už zase lilo, čekal jsem v suchu na příchozí vodníky a vyřizoval s pojišťovnou odtah auta.

 

Krátce po poledni dorazila dvojice prvních běžců do cíle, zatímco já teprve vyhlížel, kdy mě přijede Vítek střídat, k čemuž došlo až někdy kolem 14h. Už konečně přestávalo pršet a mohl jsem se ve větší pohodě vydat doznačit úsek v Rakousku kolem šibenice, zejména pro ty pozdní příchozí, aby měli odrazky na cestě. Cestou od šibenice k sršnímu altánku mě pak před smrtí žízní zachránila Helena, které jsem odlehčil velbloudí vak o pár hltů a šlo se jí potom o dost líp :). Sjezd zpátky k Heiligersteinu už byl parádní, i tak jsem ale zajel uhasit žízeň do Hnanic. Do hospody už dorazil i Marušák, takže tam pak s Vítkem dvě hodiny poctivě kontrolovali, obzvlášť Vítek, kterej už nemusel řídit ... :)

Já jsme se konečně odpíchl a přes pěkné stepní oblasti Havraníků a Popic dorazil do Znojma. Když jsem tam dorazil, měl jsem toho za sebou na kole kolem 75 km, tak jsem se těšil, že už budu mít pokoj. Ten byl (cimra, ve které jsme měli při startu organizátorský štáb) ale už zabranej dorazivšíma běžcema, kteří byli s Janou H. (která tentokrát nahradila ve vypisování diplomů Janu P. - kde bychom bez těch Jan byli ...), Magdou a jídlem nastěhovaní mezi moje bágly a bedny s organizačníma věcma. Panovala velmi uvolněná atmosféra, zejména z bot a ponožek, za kterou se v tu chvíli ale nemusel nikdo stydět. Koneckonců, zaprasení (jsme) byli všichni. Ještě na poslední chvíli jsem se potkal s nejrychlejšíma včetně třetího Filipa, který si z loňska zopakoval umístění "na bedně", abych jim mohl potvrdit diplomy, pak ještě odiplomoval první tři holky Majku, Andy a Mirku. Pak se zase zvedl a zajel do kšeftu pro pár věcí. 

 Poté už jsem se z pokoje v podstatě nehl, nedonutil mě k tomu ani telefonát jednoho z chodičů. Pavel, řečený Karel, totiž potřeboval vyzvednout klíče v hotelu, čehož se zhostil na jedničku Vítek dorazivší z Hnanic s Divočákovic rodinou. A zatímco Divočáci už byli mimo tento pochod, Vítek, opojen několika hodinama v hospodě a následně sezením v klubovně u burčáku, nás vytrvale zval na párty u Karla. Naštěstí jsme této nabídce odolali, i tak jsme seděli, jedli, pili, kecali a čekali na pozdní chodiče dlouho do noci. Mezi tím zazněla i nová píseň o Podyjí a to hned ve více verzích vhodných pro různé typy počasí.

Kolem půl druhé většina z nás zalehla, vstali jsme něco po 8h. Následovala poprava melounu, hromadné focení a byl zahájen úklid.

 

Po 9h pro mě přijel můj otec a jeli jsme naložit rozbitý auto. Trochu mě zaskočilo, že borec s tahačem vůbec nevěděl, kam to má odvézt a teprve to řešil s pojišťovnou na místě, ale nakonec to nějak dopadlo. I když se auto cestou na rampu ještě trochu rozpadlo.

Vrátili jsme se kolem poledne do cíle, právě ve chvíli, kdy přicházela Vladimíra. Pak už zbýval jen Luděk, který dorazil 3 minuty před 13 h, tedy těsně před 40 hodinama od startu. Za tento výkon dostal podepsaný meloun.

Pak už se vše napakovalo a protože naše auto spěchalo do Brna, zákonitě se mu ještě vybila baterka. Naštěstí byly přítomny startovací kábly a auto paní ředitelky SVČ, díky nimž se nám nakonec opravdu podařilo ze Znojma odjet. A ve chvíli (pokud) se to podařilo i severním Čechům Jirkovi, Evě, Vlaďce a Luďkovi, akce Stovka Podyjím byla pro tento rok ukončena.

Na úplný závěr proběhlo už v Brně dopíjení minerálky. A že jí bylo dost (v Podyjí ji totiž skoro nikdo nepil). Fotku, jak mě při tom podělal holub, sem radši dávat nebudu ...