Na přelomu dubna a května se po delší době koronavirové uskutečnila akce v poháru československých úťáků CSUT. Byl to Den cesty, tedy 24 hodin na předem určené trase, vedoucí jihozápadem Čech, severním příšumavím – oblastí, ze které jsme snad neznal víc jak asi 50 metrů cesty z někdy před 20 lety. K této akci jsem měl trochu zvláštní vztah. Díky jejímu dvoufázovému opakování, kdy se po téže trase jde ve dvakrát po půl roce, měl jsem už něco málo napozorováno z fotek reportáží z předchozího zářijového termínu. Ten jsem tehdy strávil čekáním v porodnici. Dotáhli jsme to do úspěšného konce stejně jako tehdy Roman a Honza, kteří tehdy urazili skoro 150 km. Teď bylo na čase, abych si tuto trasu zkusil taky, ač s přecejen o dost bližšími cili. Důvod pro mou tehdejší neúčast teda byl jasný a nehrálo v tom ani roli, že jsem krátce před tím šel dávat krev. V tom jsem ale naprostý začátečník a to se projevilo v plánování další návštěvě transfuzní stanice – shodou okolností zase těsně (dva dny) před Dnem cesty (tímto jarním). Sice jsem později zjistil, že jsem si mohl start pochodu naplánovat na později, ale vyrazit nejdřív, jak to šlo, byla nejlepší varianta s ohledem na možnosti dopravy z předpokládaných míst konce.
A tak jsem se ochuzen o necelý půllitr krve vypravil na start. Čekal jsem proto od sebe bezkrvý výkon navíc poznamenaný dlouhým obdobím pohybové nečinnosti. Věděl jsem proto, že to musím brát na pohodu a nesmím jít s výkonem úplně na krev, protože bych moc neměl na co. To ale ani nemívám úplně ve zvyku, pokud nejdu BVVŠ Rh++.
Už v Praze na nádraží jsme se potkali s Vítkem Zahrádkou, Martinem Zbružem a několika dalšíma stovaři. Společně jsme dojeli do Klatov. Posunutí startu organizátorem o hodinu na 17:30 jsme díky zpoždění vlaku skoro vůbec nepotřebovali, neboť jsme nabrali asi třičtvrtě hodiny zpoždění. V Klatovech z vlaku vystoupila pořádná tlupa stovkařů. Člověk respektující dlouhotrvající výzvy k izolaci takový shromáždění dlouho nezažil, nicméně trvalo to opravdu jen krátce, po dobu asi 3 snímků mobilu.
V 18:22 jsme vyrazili. Kam dojdeme jsme nevěděli, ale bylo to daleko přesně den cesty. Držel jsem se s Vítkem a Martinem, proběhli jsme městem přes náměstí až do parku. Zde se začala projevovat zvláštnost tohoto pochodu. V době covidem zavřených hospod je Den cesty opravdu sázkou téměř jen na vlastní zásoby, protože od Klatov byla první další možnost doplnění zásob až někde po 60 km. A tak jsme neváhali a využili stánek v parku s pitím a párkem v rohlíku, naládovali jsme ho do sebe a pokračovali rychlým krokem dál.
Šlo/běželo se podél říčky, kterou jsem dlouho mylně považoval za Úhlavu, ale ta teče západněji. Nicméně bez ohledu na to, to teklo od jihu, jak se na Čechy sluší a patří. Po pár kilometrech jsme začali stoupat do zalesněných kopců. První kontrolní bod byl u rozestí Hejno. Kontroly probíhaly sebefocením s nápisem DC-ovid-35 (organizátoři myslí na budoucnost a covid-19 je patrně už překonaný). Tato fotka sice nebyla povinná, ale doplňovala záznam ze sledovací mobilní aplikace vyvinuté přímo pro tuto akci. Vzhledem k předchozím pokusům o její užití a neúspěšným záznamům jsem se radši spoléhal na fotky. Mobil nám ale skrze toto udělátko umožňoval sledovat i přibližnou polohu většiny ostatních, jimž aplikace zrovna fungovala.
Když jsme někdy kolem tři čtvrtě na devět dorazili k dalšímu fotobodu u zříceniny Sv. Bartoloměje, začínalo pršet. To bylo něco, s čím se počítalo. Z kopce jsem zmuflonil ještě „namokro“, pak už jsem ale zastavil, abych se převlíkl, v čemž mě do jisté míry napodobili i Martin s Vítkem, ovšem na rozdíl ode mě s sebou netáhli pončo, ale jen lehkou pláštěnku nebo v případě Vítka jen bundu. Moc jsem jim nezáviděl, když se pak po chvíli rozpršelo pořádně. To už jsme šli s čelovkou a v dědině Javoří jsem koukal, jestli by se nenašla nějaká zastávka s přístřeškem. Nenašla, tak jsme mokli dál, až do Velhartic. Konečně jsem mohl vidět zdejší krásný velký hrad, známý z filmů a kdoví odkud ještě. Mohl, kdyby nebyla tma. Zde jsem v obci viděli akorát osvětlený kostel, u něhož jsme se předběhnout dalšími běžci a pokračovali dál.
Šli jsme tmou a kilometry přibývaly. Cestou do kopce jsme došli Olafa, který sám hrdinně vzdoroval tmě a doznívajícímu dešti. Chvíli jsme se ho drželi a společně skončili v poli, po jehož mezi jsme v blatě mířili kamsi do tmy. Až po nějaké době to Martina přestalo bavit, vstoupil do křoví vedle, aby zjistil, že jím vede pohodová lesní pěšina. Po ní jsme pak dorazili do vsi Přestanice, kde jsme u zastávky v přístřešku udělali první sedací pauzu. Teda jak kdo. Já jsem si vysypal boty a převlíkl gatě a dal si rohlík, zatímco Vítek s Martinem a dorazivším Jirkou Hofmanem pokračovali do pole dál.
Na místní rozhlednu se nelezlo a místo toho jsme udělali zase pár dokumentačních fotek a vzhůru dolů muflonem, až se za kopytama prášilo. Sestupovalo se dlouho a stále dolů do Sušice. Jak jsem mohl zapomenout na Sušici?! To byla hláška z České sody, která mi utkvěla v hlavě, i když to už je asi 25 let. Tak aspoň teď byla příležitost trochu poznat, o čem to byla řeč. Ještě než jsme do ní sestoupili jsme, zastavili jsme u kaple. Zde jsme udělali fotku s Marií Lurdskou, Romanem a Smrťákem z Brnogangu, kteří nás tu doběhli (Marie byla ta kaple, ta do gangu zatím nepatřila). Hoši to vzali nalehko a udělali dobře. Vzali si s sebou totiž Míru s autem, který jim převážel zásoby, kam bylo zrovna potřeba. A tak jsme se nachomýtli k jejich soukromé občerstvovačce. Bylo nutno se kluků chvíli držet a doběhnout s nima až k autu do Sušice, ale ten kilák se mi to ještě podařilo. Vítek a Martin se udrželi taky tak nějak v závěsu, ale na rozdíl ode mě netušili, že to je soukromá občerstvovačka a vrhli se na jejich zásoby v domění, že to je pozornost zajištěná organizátorama. No nebyla, ale hoši si to brzo vysvětlili, obešlo se to bez rozbitých obočí a tekoucí krve z nosu.
Pak jsme poděkovali celé této trojici a nechali je běžet dál. Vystartovali o 2 hodiny později po necelých 40 km nás měli. To byl základ pro slušnej výsledek. Překročili jsme řeku Otavu a začali stoupat do kopce na Žižkův vrch. Po chvíli jsme viděli, jak nás dostihují něčí čelovky. Nebyla to ale další skupina běžců, nýbrž mládežníci spěchající na pařbu u Žižkova památníku. A v lese bylo takových skupin víc, přestože byla hluboká a celkem deštivá noc. Zjevně jak jde o chlastací příležitost, z povalečů se stávají odolní turisti.
Cestou dál na mě i Vítka nějak padla únava a oba jsme potřebovali na chvíli odpočinout. Na chvíli jsme zasedli na dřeva u rozcestí na kraji Albrechtic, Martina a Jirku jsme tak nechali pláchnout. Posilnili jsme se trochu sušeným ovocem a vyrazili na výstup na kopec. Jmenoval se Sedlo, což je sice nesmysl, protože to byl vrchol, ale možná na něm někdy někdo ztratil sedlo. Na vrcholu byla přístupná rozhledna. Vidět z ní nebylo mnoho, takže nejzajímavějším objektem v ní byla nocležnice v horním patře, kterou jsme cestou nedopatřením probudili a popřáli jí dobrou noc se sdělením, že za nama jde ještě takových 70 lidí. Ale netuším, zda se někomu dalšímu chtělo nahoru.
Následoval celkem silně mufloní sestup po šutrech téměř kolmo dolů, pak lesem a namířili jsme k hradu Kašperk. Naštěstí se mírně začalo rozednívat, tak jsem aspoň jeho siluetu viděl. Pak se pokračovalo do nejvyšších hor trasy, skutečné šumavské Javornické hornatiny. Snahu dostihnout Jirku a Martina jsme definitivně vzdali, teď jsme byli rádi, že jdem a po chvíli nás dostihl další chodič. Byl to Milan, měl dobrý tempo a tak jsme se ho chytli a nepustili. Jen na chvíli jsme dali pauzu u lesní kaple sv. Jana, vysypal jsem bordel z bot a dolů z kopce se pak krásně krásně muflonilo.
Sestup ale nebyl dlouhý, celkem brzo na něj navazoval výstup na skalnatý Královský kámen. Z něj se pak už nepříliš náročným výstupem vylezlo až na Javorník 1066, nejvyšší bod trasy. Člověk by mohl vylízt výš, kdyby byla otevřená rozhledna, ale bylo brzo jak s ohledem na denní dobu tak na rozvolňování v důsledku koronaviru.
Kluci mi zdrhli, když jsem zde snídal, a tak jsem je stíhal běžmo dolů, jinam to koneckonců nešlo. Po sjezdovce a lesem do Milíkova, kde se udělalo krásný počasí. Dostihl jsem je až kousek před Vacovem, což byl hlavní cíl naší těšby v dosavadním úseku, neboť tamní benzínka dávala první příležitost k občerstvení a dokoupení zásob.
No, měli z nás radost, prý už od 5 ráno tam každou chvíli někdo zastavil. I my jsme se tam na chvíli stavili a potkali skupinu chodičů. Dal jsem si čaj, ale kluci se zase tak dlouho rozsedět nechtěli, tak jsem se jim snažil stačit, ale s kelímkem v ruce to moc rychle nešlo. Nakonec jsem je došel a předešel někde v lese u Ptákový lhoty. Následoval sestup bývalým lesem k potoku s blatouchama, kde jsme se zase sešli a spolu pokračovali podél krásné včelí naučné stezky až do Čestic k takové nic-moc rozhledně a ke kostelu na Kalvárii. Zde jsme si udělali společnou svačící pauzu a po Klostermannově cestě pokračovali přes Čestice dál.
Milan nám trochu zdrhl a s Vítkem jsme trávili cestu skládáním textu k novému budoucímu hitu popisujícímu pocity stovkaře ke konci dne cesty. Takhle jsme došli až do města Volyně, kde jsme dostihli Milana a mohli mu píseň zazpívat. Ovšem to hlavní, na co jsme se sem těšili byly otevřený kšefty a snad i hospody.
Nakonec to všechno zachránili Vietnamci. Na náměstí měli večerku a v sousední ulici byla asijsko-česká restaurace. A tak zatímco Milan už zvedl kotvy a pokračoval dál, já jsem poledne pojal jako čas k obědu a dal si smaženou rýži, v polystyrenu. Jenže zatímco Vítek si dal pálivý kung pao a celkem rychle ho do sebe naházel, moje rýže nebyla ani tak pálivá jako horká a tak jsem ji do sebe tlačil lžicí ještě asi půl kiláku až k další křížové cestě. Pak jsme se už pozvolna lesmo a silničmo přesouvali do kopců, cestou jsem pouštěl Vítkovi svoje hudební výplody a tak jsme si ukrátili cestu až na poslední hrad, Helfenburg, který jsem zlehka navštívil a pofotil. Teda určitě pro nás poslední hrad, bylo asi čtvrt na čtyři, před sebou jsme proto měli asi už jen 3 hodiny cesty.
Plán byl dojít do Blanice, odkud jel vlak ale už v 17:50, tedy nějakou půlhodinu před naším limitem pochodu. A to by bylo škoda. Cílem je jít 24h, ani o minutu míň - teda aspoň Olaf si to takhle stanovil. Mně se to taky líbilo a chtěl jsme to taky naplnit, ale jak se pak odtud dostat? V těchto úvahách jsme postupovali přes dědiny a kdesi pod hradem za Dubem jsme dovršili stovku. Tu mě napadlo kouknout se, co se děje dál na trase. Suverénně nejdál to v tu dobu táhl Honza Černocký, kterej už překonával 150 km a stejně jako my měl ještě asi 2 hodiny času. Kdesi za ním bojovali na trati brněnštní gangsteři Smrt a Roman, ale ti se teprve blížili k Protivínu. A to dávalo jistou naději. Napadlo mě, že Míra, kterej jim popojížděl se zásobama, se vlastně většinu doby nudí a až nám vyprší čas bude jistě rád za zpestření v podobě možnosti udělat si s nama výlet a hodit nás někam na vlak. Vítkovi se sice takový vtěrkování příliš nezamlouvalo, ale moc lepších možností jsme neměli a zkusit se Míry zeptat se nás tak moc nestálo (akorát zjistit telefon od Smrťáka, kterej zrovna umíral někde na trase). Mírovi jsme zavolali a k našemu překvapení to ochotně přijal a vůbec mu nevadilo, že s nama pojede kus až do Soběslavi, protože tam jel pro nás jedinej rozumnej spoj.
Takže jsme někde v Blanici přešli vlakovou zastávku, překonali vodu, která navzdory tomu, že oddělovala Bavorov a Vodňany, nebyla příliš studená, a pokračovali dál. Minuli jsme se zde ještě s Milanem, kterej si tu chytře nabíral kilometry v rámci čekání na vlak, pokračovat s nama dál už však nemínil a tak jsme ho nechali za sebou.
Vystoupili jsme na kopec Svobodná hora. Toto byl poslední fotobod, byla zde i rozhledna. Vědom si, že nás čeká poslední asi kilák a půl z kopce a mám na něj asi 17 minut, vzal jsem to ještě přes rozhlednu. Z ní toho v tu chvíli teda až tak moc vidět nebylo, ale narazil jsem si aspoň razítko (dost na sucho) a valil dolů. Muflonění bylo bez problémů, tak jsem ještě v lese dostihl Vítka a čas jsme měli v pohodě, asi 6 minut do limitu, tak jsme zvolnili a přešli do chůze. Chtěli jsme dorazit k rozcestí, kde nás měl čekat Míra. Jenže se ukázalo, že ta cesta k němu klikatí a že je to dolů ještě asi 700 m a najednou na to máme jen asi 3 minuty. Zapli jsme všechno turbo co v nás ještě bylo a stihli jsme to. Ovšem asi by to nebylo stačilo, kdyby se k nám nepřidala jedna sympatická běžkyně, která si to dala s nama. Myslel jsem, že je to některá z účastnic Dne cesty, co finišuje na stejným místě, tak jsem se jí ptal, odkud vyrážela. Ona na to odpověděla, že jen tady od posledních baráků. No to jsme měli trochu odlišnou štreku. Když jsme jí řekli, že máme právě za sebou 112 km za 24 hodin tak byla zlehka v úžasu, ale aspoň jsme si s ní udělali pěknou cílovou fotku s popelnicema v pozadí.
A to už na nás z protější strany cesty mával Míra, kterej nás tu už nějakou dobu vyhlížel. Tak jsme se rozloučili s běžkyní a celou trasou dne cesty, nasedli k Mírovi a nechali se odvézt na vlak. Pro mě toto byla nejtěžší část celé cesty, asi to byl i tou celkovou únavou, ale po většinu cesty asi 50 km jsem měl co dělat, abych se nepoblil. No nakonec … Prostě nějak jsem dojeli do Soběslavi na vlak, kde jsem zažil největší zklamání pochodu. Místo abych se šel schoulit někam do čekárny, tak jsme museli čekat venku -- nic horšího se nestalo. Netušil jsem zkrátka, že je to taková díra, že tam ani nádražní budova nepremává. Tak jsem si zanadával a šel omrknout budovu, jestli neseženu někde vodu. A najednou vidím, jak před nádražím zastavuje auto a z něj leze tempem použitého stovkaře … Honza Černocký. Zatleskal jsem mu, protože to, co předvedl si potlesk opravdu zasloužilo. Na trase proběhl neuvěřitelných 172,5 km za 24 hodin. Společně jsme pak nasedli do vlaku a jeli domů – někdo k Praze, já až pak do Brna. Dobrodružství, kdy jsem se snažil dobrat jídla v jídelním voze, jehož jediný kuchyňský zařízení byla nefunkční mikrovlnka, už sem radši rozepisovat nebudu, abych si tím ten zážitek nekazil. Jinak to totiž byla akce úplně parádní a díky za ni organizátorům, zejména Honzovi Blažkovi.
