Po nějaké době jsem se zase dostal k tomu, abych zašel zkontrolovat výškovnicové vrcholové knihy. V Jeseníkách je od mé lednové návštěvy nikdo nenafotil, takže cíl byl jasný. K tomu jsem měl za úkol dovézt malého Jindru k jeho babičce do Prostějova někdy do úterního rána, tak jsem vyrazil už v neděli odpoledne a vzal to přes Jeseníky.
Na nocleh jsem tentokrát vytipoval místo u Karlova. (Už jsem s Jindrou jednou podobnou výpravu vykonal před rokem, ale o tom jsem zatím vyprávění nenapsal...) Když jsme ale zjistili, že ono místo leží v ochranném vodním pásmu, radši jsme se z tama zdekovali nebo spíš odspacákovali a uložili se sice velmi blízko auta, ale přesto do klidu lesa. Pršet nemělo, takže to byla pohodová podširáková noc na mechu a šiškách, s vůní smrků a repelentu.
Ráno jsme nechali auto v Karlově u zastávky a autobusem jsme se vyzvezli až na Ovčárnu. V plánu jsme měli celé kvarteto nebo čtyřlístek jesenických vrcholových knih Brněnské výškovnice: Ostružná, Jelení hřbet, Vysoká hole a Praděd. Ovšem v tomto (přirozeném) pořadí by to už byl trochu větší hardcore, víc jak 30 kiláků s Jindrou na zádech se mi šlapat nechtělo, zvolili jsme proto pořadí přesně opačné, sestupné. Zkušenosti ze Schneebergu velely držet se v plánech zpátky a mít možnosti únikových cest. Vzhledem k tomu, že jsme už kvůli večerním přesunům na nocležiště na cestu přibalili Jindrovo odrážecí jezdítko a helmu, upravil jsem plány tak, abych tuto výbavu využil i na hlavní túru. Ono totiž přesvědčit Jindru k nějakýmu velkýmu chození zatím není vůbec jednoduchý. Proto se toto odrážedlo jevilo jako vhodný prostředek pro asfaltovou část cesty Ovčárna - Praděd a zpět.
Výstup byl celkem v pohodě, i když jsem Jindru táhl a občas i k tomu bylo nutno ho přesvědčovat. Ale po půldruhé hodině jsme byli konečně na vrcholu. Poslední část cesty vyšlápl Jindra už pěšky, tak jako to udělal posledně, když tu byl. Tentokrát nebyla žádná velká dohlednost, ale Jindra trval na tom, že se půjde na rozhlednu, koneckonců to byla jeho hlavní motivace. Tak jsem za nás vyplázl půl druhýho kila (100 dospělý, 50 dítě), abych viděl špinavý skla, přes který se pořádně nedá fotit. To se na, rozdíl od ceny, od posledně nezměnilo (přibližně před 10 lety jsem tam byl a to jsem za sebe platil ještě polovic).
Nafotil jsem zápisy v knize, odkud ňákej dobrák šlohl propisku, Jindra se pokydal zmrzlinou a jelo se dolů. Teda spíš Jindra jel a já jsem utíkal za ním. Možná ještě nemá ten správnej pud sebezáchovy, ale někdy mám pocit, že nezačne brzdit, dokud mu neřeknu. Takže jsme z kopce sestupovali způsobem, že se dolů řítila neřízená střela, za kterou jsem běžel a řval na ni, co má dělat ("Brzdi!", "Uhni!", "Čum na cestu!" a podobně). Vzhledem k tomu, že proti nám se zrovna valil docela dav lidí, tak se to setkalo s patřičnou odezvou u uskakujích diváků.
Dole bychom byli bývali skoro hned, kdyby Jindra neměl potřebu zastavovat na několika místech, kde to vůbec potřeba nebylo. Ale i tak jsme byli za půl hodiny U Ovčárny, kde jsem si v bufetu dali polívku a párek v rohlíku. Zdrbal jsem Jindru za to, jak to jí, když celej párek postupně z rohlíku vysoukal, než jsem zjistil, že je to párek z téměř z gumy a nedá se pořádně ukousnout. Ale polívka byla dobrá a trochu jsem tam dobil mobil. Jindra, odborník na házení klacků do vodopádů, pak objevil kousek od dětského hřiště u Ovčárny potok padající do odvodňovací strouhy a jal se házet do něj klacky. Jakmile to spatřily děcka z hřiště, stala se z toho atrakce daleko zajímavější než ňáký houpačky.
Doplnil jsem pitnou vodu na Ovčárně a začala druhá fáze výpravy - výstup na Vysokou holi. Pro cyklisty nesjízdná a dokonce zapovězená cesta, tudíž pro Jindru konec kolování. Posadil jsem ho do nosítka, na něj navěsil přes dvě karabiny bágl. Protože jsem si zapomněl z Brna vzít hůlky, můj plán byl vzít jezdítko do ruky. Jenže ty karabiny vyloženě vyzývaly k tomu na ně ještě to kolo přicvaknout. Tak jsem to na to navěsil, hodil na záda a vyšlápl na kopec. Cestou jsem se potkal s turisty (mimo jiné stovkařkou Lenkou, ale to jsem zjistil až dodatečně) a jejich úsměvnými a nevěřícími pohledy a vyslechl nejednu poznámku o šerpovi či nabídku na výměnu s Jindrou. 
Jindra se takto nechal vynést až k vrcholové boudě, kde jsem ho shodil a dál nechal konečně jít po svých. Před tím však proběhla nutná kontrola vrcholové knihy. Dle místních zvyků a podnebí byla vlhká a vyrvaná z desek a v zápisech začínal být celkem zmatek. Ale hlavně, chyběla pořádná propiska, našel jsem tu pouze pentelku se zbytkem tuhy, kterou se psalo fakt blbě. Udělal jsem fotodokumentaci knihy, když se u chaty objevili dobří lidé, kteří knize věnovali svoji propisku. Já tu svou - jedinou - už nechal na Pradědu. Vyměnil jsem knihu za náhradní, kterou jsem s sebou pro tento případ měl, ovšem na tolik náhradních tužek jsem připraven nebyl. Do teď se ze schránek ztrácely jen knihy, ale asi s přicházejícím školním rokem vzrostl zájem o propisky. Takže ponaučení - příště aspoň jednu propisku na každou knihu.
Dál k Jelení studánce jsem teda už přinutil Jindru udělat pěšky pár kroků, tj. ty 4 km mírně z kopce po hřebeni. Trochu nás popoháněly blížící se černý mraky, který postupně halily Vysokou holi a pak i Velký Máj, jen co jsme z něj slezli do sedla Nad Malým kotlem. Z důvodu Jindrova závratného tempa, kdy bylo cestou potřeba zkontrolovat každej šutr a šišku, jsme na Jelení studánku dorazili až kolem čtvrt na pět. Dobrali jsme vodu (zde voda spolehlivě tekla, i když třeba pod Pradědem u dřevěné žáby byla suchá trubka), v boudě posvačili a zkontrolovali místní knihu pro Jelení hřbet. I sem zasáhl vliv jesenického gangu zlodějů tužek, takže dokud jsem nevysomroval propisku od pocestného, nebylo čím psát. Naštěstí se v Jeseníkách vyskytují kromě toho gangu i dobrosrdeční lidi.
V boudě se chystal přespat jeden turista z Opavy, tak jsme trochu pokecali a vysvětlil jsem mu, proč Jelení hřbet pro něj není významný kopec, což mu zajisté změnilo pohled na svět. A ten je od Jelení studánky obzvlášť pěknej. Když jsem Jindrovi ukazoval, že nás ještě čeká Ostružná a pak přesun tam do dáli na jih do Prostějova, asi tomu sám nevěřil - a měl pravdu, obojí se opravdu stihnout nedalo. Když jsme odcházeli, bylo čtvrt na šest a právě začalo trochu kapat. Byli jsme už ale oblečeni do případného deště, ovšem déšť se tím jen připomněl a jen co jsme sešli pár metrů dolů do lesa, už nepršelo.
Teď už se Jindra nesl zase spolu s kolem na mých zádech a já vzpomínal, proč jsem blbec nechal doma hůlky. Sestup dolů bez nich nejen že neumožňuje mufloní seskok (to by s takovým nákladem skončilo po prvním skoku), ale i samotná chůze je pro mý kolena trochu problém. Proto jsem měl s sebou Jindrovo kolo, abych ho na něj na cestě pod Alfrédkou přeložil. Cestou mě navíc zákeřně zdržovaly keře borůvek, kvůli kterým se plynulá chůze bez zastávek provozovala jen velmi těžko. A do toho mi Jindra usnul. To by samo o sobě nebyl takovej problém, kdybych ho neměl zanedlouho přesvědčovat k přesunu na kolo. Cestou padlo rozhodnutí, že Ostružná z programu pro tentokrát vypadne a ze čtyřlístku výškovnicových knih se stane přecejen dostupnější trojlístek. Důvodem nebyla ani tolik tma, ani potřeba dorazit k babičce (měli jsme pro to pouze dolní hranici v 20h, což už jsme bezpečně nemohli porušit) ale zejména vyhlídky na mraky valící se od západu. Dle předpovědi totiž měla večer přijít fronta a bouřky. Yr.no tomu předpovídal začátek na zhruba 20h.
K bývalé Alfrédce jsme dorazili někdy po 18h. Jindra spal, ale naší jedinou šancí bylo probudit ho, aby zbytek cesty, dle rozcestníku 5,5 km, sjel na odrážedle. Samotnýmu by mi to asi moc příjemný nebylo a taky vím, jak bývá po násilným probuzení rozmrzelej, ovšem tady Jindra ukázal charakter a snažil se nedělat problémy. Sice jsem ho napřed jen vysoukal z nosítka a probral a dal mu napít, ale aspoň se nerozeřval, jak má občas ve zvyku. Tuto svou metodu jak dosáhnout svýho pro tento výlet naštěstí vůbec nepoužil. Bylo asi čtvrt na sedm, začalo pršet a já jsem s báglem v nosítku, Jindrou v jedné ruce a kolem ve druhé začal po zelené mířit do Karlova.
Po chvíli se mi podařilo přesvědčit Jindru, aby na to odrážedlo přecejen sedl a jel, napřed jen na chvíli, ale zodpovědněji to vzal asi po půlkilometru až začala cesta pořádně klesat a taky začalo pořádněji pršet. Nutno zmínit, že měl pro tento případ výbornou nepromokavou bundu a výborný promokavý tepláky a ještě výbornější sandály na nohách. Říkal jsem si, jak dobrý bylo, že jsme z hřebene už sešli, když jsme viděli jak se tam nahoře blýská. Tady v lese jsme byli poměrně v pohodě, teda jen co se týká blesků - ale člověk na věci musí hledat to kladné. Cesta mířila dolů rychle, ale déšť houstl ještě rychleji. Rychlým krokem, s popruhem kola v ruce jsme překonali další kilometr. Jindra napřed kolem vybíral tu nejméně kamenitou stopu, další půlkilometr to už byl výběr nejmenší řeky. Když už se to Jindrovi přestávalo líbit a hodlal to vzdát, vytáhl jsem virtuální trumf, kterým byl slib lízátka. Ten fungoval na další asi půlkilák, kdy už nebylo potřeba vybírat nemenší řeku, protože se cestou valila jen jedna. To už začínala přestávat být sranda, Jindru a kolo jsem popadl do ruk a zdrhal dolů posledních asi 400 m k rozcestí Mravencovce. Už je to řada let, co jsem tu byl naposledy, ale jakási paměťová stopa mi dávala naději, že je na tomto místě přístřešek. 
Naštěstí jsem se nemýlil, ale jen přeběhnout tamní louku znamenalo dopromočit i poslední zbytek ošacení, co jsem měl na sobě. Jindra to vzal úplně v pohodě, tím, že mi z náručí koukal zpátky, tak se jen podivil, že je najednou mimo déšť. Teda on ten přístřešek úplně dokonalej nebyl a suchý místo by pod ním člověk asi hledal lupou, nesměl by ji ale pustit na zem, aby ji neutopil v louži vody. Dalo se tu ale přečkat aspoň chvíli než nejhorší nápor přešel. Tu chvíli jsem "využil" k psychologickému přístupu k Jindrovi - bylo třeba mu vysvětlit, že nás ještě čeká asi 2,5 km skrze tady ten sajgon. Jindra sice zatím neví, kde je (byl) Saigon, ale docela naši situaci pochopil a odkejval, že jak se déšť zmírní, tak do toho jdem znovu.
Zapnuli jsme čelovky a vyrazili dolů. S tím, jak se déšť zmírňoval začala opět nastupovat Jindrova záliba v potocích a vodopádech. Projevovala se tak, že každých 50 m musel zastavit u odvodňovací strouhy přes cestu a prohlídnout si vodopád, který chrlila ze svahu do lesa. Tím podstatně zbrzdil tempo, ale protože téměř přestalo pršet, už to bylo skoro jedno. Postupně jsme se tak dostali až dolů do Karlova, kde jsme předchozí den hledali místo na táboření, pak na místo, kde jsme parkovali a nakonec po další dlouhé cestě vesnicí až k autu, kam jsme dorazili v 20 h. Celkem to z Alfrédky bylo přes 7 km. Dohromady celá délka cesty byla přes 23 km, z toho jel Jindra 14,5 na odrážedle, 4 km pěšky a necelých 5 km se nesl.
Ještě asi půl hodiny jsme se převlíkali do suchýho, pak následoval odjezd, nákup lízátka v první hospodě cestou a přejezd do Prostějova. Cestou déšť opět zesílil a v údolí Oslavy jsem auto málem utopil v kaluži. Spícího Jindru jsem něco po 22 h předal jeho babičce a pak pokračoval do Brna, odkud se proti mě blížila další bouřka. Už za Prostějovem byla nádherná podívaná, když Hanou osvětlovaly blesky z mračen kdesi na jihu, ke kterým jsem nevyhnutelně mířil. Když jsem najel u Vyškova na D1, přišlo pár kapek, jakoby sněhových vloček. Nebyly to vločky, nebyly to kroupy, byl to jen předvoj, outliery normálního rozdělení kapek. Trvalo to jen pár vteřin a pak to přišlo. Útok vodním dělem, náraz do stěny vody. Vidět přes to nebylo vůbec nic a dálkovýma světlama jsem se tím akorát oslnil, ale v té rychlosti jsem stihl akorát tak zbrzdit na 80 a čekat, co ještě přijde, zda mě to spláchne ze silnice či nikoliv. Ani sjet na boční pruh nešlo, zrovna jsem projížděl zúžením u rozkopanýho mostu. A zatímco se mnou si bouře dělala, co chtěla a nedovolovala mi víc, než se zuby nehty držet v pruhu, kde jsem tušil, že ještě před pár minutama byla dálnice, zleva mě najednou předjel tirák s přívěsem. Zjevně to s ním ani nehlo - asi ňákej slušnej oddíl.
Po nějaké době jsem se vzpamatoval, průjezd vodním peklem byl za mnou a už v klidu jsem pokračoval dál. Něco po půl noci jsem dorazil do Štatlu, čímž moje dobrodružství skončilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat