Pradědova 100vka 2019

Pradědova 100vka. V tom názvu je skryto víc než jen že se jedná o pochod či závod po Pradědích horách (tedy Altvatergebirge, neboli Jeseníkách a okolí), který má sto km, případně trochu víc.... Je v tom 1, což by mohl být vysílač na Pradědu, 0, protože se jedná o okružní trasu (tudíž se nakonec místo Pradědovy 100vky dával diplom za Pradědovo kolečko) a druhá 0 dělá druhý okruh, neboť se šla spíš osmička (nebo něco s ní homotopicky ekvivalentního). A to VKA by mohl znamenat výčet charakteristických prvků: výška, kilometry, adrenalin. Nebo velmi kvalitní aklimatizace? No prostě výhledy, kameny apod. A i když už jsem se "Pradědovky" v minulosti dvakrát zúčastnil, vydal jsem se znovu, protože tato trasa tentokrát vedla novými končinami přes Točník, Divoký důl a Medvědí hornatinu, což jsem oblasti, který jsem příliš neznal. Takže i když jsem měl necelý týden po stodvacetikilometrovém Dnu cesty, vyrazil jsem znovu do akce.

Vzhledem k tomu, že jsem při rozhovorech se spoluchodiči na pochodu zjistil, že tady ty moje kydy taky občas někdo čte, pokusím se nerozkecávat se o zbytečnostech, jako je v této větě uvedená skutečnost. Pro tentokrát taky trochu zkrátím výklad o své cestě na start, protože bych se musel rozepisovat o tom, jak jsem hned po práci valil dom pro dva bágly a s nima běžmo asi kilák pro Jindru do školky a s tím vším pak na šalinu, abychom taktak stihli odjezd vlaku z Krpole rovnou do Jeseníku (jen Jindru a jeden bágl jsem cestou vyložil v Prostějově). Od tam pak už busem do České vsi, kde ve škole probíhala registrace. V tělocvičně jsem si zabral matraci na spaní, setkal se s mnohými stovkařskými přáteli, zahrál florbal a v jídelně proběhla napřed večeře a pak společný pokec části účastnictva za mnou skrze klavír vyluzovaných zvuků. Chtěl jsem se sice vyspat, ale měl jsem tu možnost chvíli posedět u nerozladěnýho klavíru, tak jsem se od tam hned tak nehnal. Až jsem někdy po půlnoci zjistil, že už jsem téměř všechny účastníky svým hraním zahnal do spacáku a v jídelně zůstávají vícmeméně jen organizátoři, usoudil jsem, že už nadešel i můj čas, zamířil jsem do spacáku a někdy kolem jedné jsem snad už i spal (nebo se o to aspoň snažil).

K mýmu překvapení se ráno nekonalo žádný zběsilý probuzení šokem, jak to při takových akcích bývá, že se v místnosti rožne a začne rachot vstávajících účastníků. Když jsem otevřel oko, bylo 5:18, tj 42 minut před startem pochodu. Popakovat všechno, co jsem večer nesbalil, k tomu obvyklé ranní procesy + čaj a aspoň malá snídaně a najednou Olaf hlásí, že se za 6 minut startuje. Moc jsem toho sníst nestačil a ještě s kelímkem s čajem jsem vyrazil ven současně s Hankou, Vítkem a Míšou. Už bylo pár vteřin po startu, kdy jsme se na cestu vydali i my. A zatímco Vítek s Míšou pro začátek zaujali s rozvahou pozice mezi pěšáky, Hanka vyrazila testovat svůj kotník někam do přední části startovního pole, já jsem řešil jak se zbavit toho pitomýho kelímku od čaje. Poté, co jsem se to vyřešil v blízké popelnici, jsem zjistil nemilo věc, a to že je mi vedro. V Jeseníkách v 6 ráno koncem září to nebývá úplně zvykem. Už večer tomu trochu nasvědčoval, když jsem kolem osmé přicházel do školy v tričku, ale tady člověk nikdy neví, kdy se to změní. No, nebylo to teď ráno možná na koupání (i když, jak pro koho), ale já v obavách, že bude kosa, jsem na sebe dal z rána zapínací mikinu a na nohy elasťáky, v báglu jsem měl pro případ větru a dešt bundu a šusťákový gatě a pro případ vedra ještě kraťasy. K tomu ještě na nohy nový nákoleníky připravený pro vytažení do akce pro sestupy (na Dni cesty jsem měl ještě starý volný, se kterýma bych tady v Jeseníkách byl už po prvním sestupu bez kolen). Zkrátka ráno jsem tak dlouho váhal, co si sbalit, až jsem to sbalil skoro všechno. Teď mi ale začalo být vedro, jen co jsem se párkrát trochu rychleji pohnul, tak jsem si na první lavičce udělal převlíkací pauzu. A rázem jsem byl poslední (teda aspoň jsem si to myslel, to že Michal Turek míní tento závod pojmout jako stíhačku jsem se dozvěděl až o mnoho později). Pokračoval jsem až, když už se mi začaly ztrácet světla posledních čelovek přede mnou. Naštěstí se při výstupu do prvního kopce dost zpomalilo a mohl je jsem začínat stahovat. Sice jsem se trochu zadejchal, ale nakonec se chytl do kontaktu s rychlejšími chodiči. Ovšem pak se ukázalo, že by bývalo rozumný si trochu líp nastudovat trasu a ne jen tak se držet chodičů před sebou.
V jednom místě se totiž uhýbalo vzhůru, což jsem minul. Po chvíli cesty najednou vidím jak ke mě zleva přichází jedna světluška, nejspíš to byla Eliška K.terá pak celou bojovala o první místo s nejrychlejším mužem Františkem G. Tady se kousek vracela ke kontrole, tak jsem to po ní napodobil, jen ten útok na bednu se v mým podání už neudál. Ovšem to jsem ani neměl v plánu, ač mě k tomu někteří jako Sucháč či Olaf před startem opakovaně vyzývali - když jsem skončil "na bedně" na Dni cesty, musím to tu potvrdit. A nakonec jsem taky potvrdil, že to týden před tím byla totální haluz. Vracečkou jsem se tak dostal na Tisovou skálu, kde jsem se setkal se všema, který jsem před tím pečlivě předcházel. Ale co, tak jsem se tu aspoň mohl pozdravit s Vítkem, Blankou a dalšíma. Pak jsem se znovu rozešel rychlejším krokem, částečně i popoběhem a dostal se do závodnické prázdnoty - přede mnou nikdo, za mnou taky, takže jsem musel lovit papír a koukat, kudy se jde. 

Za chvíli jsem už stoupal podél skal a shora na mě mává dvojice červenočerných lesních skřítků, Kačka rukou, Sucháč fotomobilem - tajná kontrola u vyhlídky. Na oplátku jsem vyfotil já je, pak i výhled na Jeseník a pokračoval dál.  Po chvíli začaly zmatky se značením. V popisu bylo, že máme jít po naučných stezkách. To by samo o sobě nemuselo vadit, kdyby to byly standardní zelený úhlopříčky čtverce na stromech. Jenže zde se nejspíš někdo rozhodl, že se mu tyto značky nelíbí a nahradil je plastovýma cedulkama a ty původní nechal zamalovat. Jenže ty plastový značky, na kterých bylo několikero šipek byly vždy umístěny tak, aby byly vidět ve směru shora. V protisměru, což byl náš případ, ale člověk jen neoznačený stromy, případně jiný značky, po kterých se jít nemělo. Takhle jsem se radši nechal dojít a na několikrát s pomocí jejich gps našel 2. kontrolu a pak i cestu dál. Bez gps by si tu ale člověk moc neškrtl.

Trasa vedla po jižním úbočí Studničního vrchu plném studánek, až mi bylo líto, že s sebou od startu táhnu vodu. Ale zase jsem se nemusel moc zdržovat nabíráním, jen jsem se párkrát napil. Na další kontrole na Medvědím kameni s krásnou vyhlídkou jsem došel větší skupinku, kterou jsem pak předstihl mufloním seběhem dolů k jeskyni na Pomezí. Cestou jsem vzpomínal na dobu před 3 lety, kdy jsem zde mufloní skok zkoušel poprvé. Tehdy to bylo jen z hecu poté, co jsem tam s Magdou zahlídl muflona a nechal se jím inspirovat. Stejně jak tehdy, i letos mi lidi s respektem sami uhýbali, jen teď už někteří věděli, kdo se to kolem nich právě prohnal. Odpočinek nejen kolenům po asfaltovým závěru zde stejně jako tehdy poskytla kontrola u jeskyně na Pomezí - jen Magda se tentokrát přesunula na její obsluhu. A to, jak se myslím většina stovkařů shodne, jí jde výborně. Zvlášť  je nutno ocenit nadšení, se kterým chystá jednu dobrotu za druhou už několik týdnů předem. A to nejen na tomto pochodu.

Vzhledem k tempu, který se mi podařilo sestupem z Medvědího šutru nabrat, se mi zde ale nechtělo příliš dlouho zdržovat a po pár soustech čokolády a sušenek jsem vyrazil dál. Kolem vápenky jsem prošel s Petrem Horsákem, což překvapilo nás oba, že jsme se na pochodu potkali. Pak do toho ale šlápl a zdrhl mi. Cesta pozvolna stoupala, což je sklon, ve kterým se sice snažím moc neztrácet, ale moc mi to nejde, když ostatní kolem běží a já jdu. Jak se začalo stoupat do kopců Rychlebských hor, sklon se zvýšil, což jsem považoval za neběhatelný i pro běžce, tudíž tempově udržitelný. Ovšem když mě na Lví hoře došel Milan Mikulášek, uvědomil jsem si, že jsou furt ještě různý úrovně rychlosti do kopce.
Z kopce jsem to zase rozběhl a Milanovi pláchl, abych se jím nechal dojít opět na vrcholu, tentokrát Smrku. Toto místo je zajímavý z mnoha zeměpisných důvodů. Vrchol je nejvyšším bodem Rychlebských hor a nachází se kousek od trojmezí Slezska, Polska a Moravy. Poprvé jsme se zde na této trase taky dostali na hlavní evropské rozvodí Odra - Dunaj, po němž se pak pokračovalo s odbočkami ještě dlouhou cestu. Je to vůbec jedno z nejsevernějších míst odvodněných do Černého moře, pouze Polská hora naproti přes údolí je o něco severněji.

A když je řeč o Smrku, je záhodno zmínit ještě jednu nepříjemnou okolnost. Vzhledem k tomu, že se nakonec žádnej velkej pařák nekonal, furt mi teklo z nosa a v jednom kuse jsem musel smrkat. Měl jsem plátěnej kapesník, kterej jsem ale někde na Lví hoře ztratil. Nebyla mi vůbec příjemná představa, že tam po mě někde pod smrkem (a pod Smrkem) zůstává kapesník, zatímco moje smrky musí řešit papírový kapesníky. To byl pak po celou cestu docela opruz, ale na druhou stranu můžu být rád, že jsem je aspoň měl. A to jsem pak až po pochodu zjistil, že jsem ten kapesník ztratil ve své vlastní kapse. Ono je sice hezký mít vestu, kde je vše na dosah, ale když je těch kapes moc, tak se tam občas i něco ztratí.

Následoval sestup do Ramzové. Věřil jsem si, že zase rozběhnu muflona, kterým doběhnu a předběhnu všechny, co mi cestou na Smrk utekli (dle zpráv kolemjdoucích měli být asi 5 minut přede mnou). Ale nějak mi to tady nešlo, než jsem se rozběhl, musel jsem prokličkovat bažinama na vrcholu a pak jsem nabral tak závratnou rychlost, že mě po chvíli opět došel Milan. Až při sestupu z Klínu (Nebo Klína? Vzpomínám si, že toto jsme zde řešili už dávno na lyžařským výcviku v Petříkově, ale furt nevím, co je správně ...) jsem nabral trochu rychlost a do Ramzové jsem dorazil po necelé třičtvrtěhodině od Smrku. Celý sestup mi v hlavě jela píseň Don't stop me now, jako důsledek předchozího večera, kdy jsme se ji snažili s Vítkem zahrát a zapívat. Zjistil jsem, že se z hlavy vymazat nedá, a tak mi v hlavě jela v podstatě celou cestu, až na pár úseků, kdy se mi ji podařilo vyhnat jinou vlezlou melodií.

Na Ramzové byla další občerstvovačka obsluhovaná Magdou a rodinou Tomáše Zágorška, kde jsem se trochu najedl a nechal se dojít skupinou, které jsem zase časným odchodem uprchl. Hlavně jsem ale doplnil vodu namíchanou z obou úmoří a zamířil k vražednému úseku, v tomto případě spíš jen podle názvu - další kontrola byla u Vražedného potoka a dál vedla přes Obří skály na Šerák. Na rozdíl od některých předchozích ročníků se to tentokrát u mě obešlo bez větších krizí a problémů, za řeč by stálo snad jen začínající tlačení na patě a zalepení náplastí. To proběhlo u skal, kde kolem mě prolítla jedna z účastnic, tuším Pavlína. Chtěl jsem zachytit její nástup, ale brzo jsem usoudil, že bych se akorát utavil, to zas byla ještě jiná liga. V těch chvílích jsem si říkal,  že vlastně su možná ještě příliš vpředu v pořadí a ještě mě někdo předběne zezadu. Koneckonců byl za mnou Milan, u kterýho nikdy člověk neví, jak moc to vezme vážně, a zda se mu nebude třeba chtít přidat a většinu startovního pole předběhnout.

Vylezl jsem k chatě na Šeráku, kde byla už kosa na bundu a šálu. Po chvíli váhání jsem se odhodlal vlízt dovnitř, i když jsem viděl, jak od tam lezou davy lidí znechucených davama lidí. Inu, sobota, obědočas a protože se na Šerák dá vyjet lanovkou a u chaty byla mlha a zima, všici, co si vyvezli zadek se šli dovnitř ohřát a nakrmit. Já jsem sice měl taky hlad, ale nemínil jsem zde dělat delší zastávku než jen na kofolu, abych zase neztratil tak moc času. U pinglice jsem si ověřil, zda je naděje, že bych ji (myšleno kofolu) mohl v nějaké rozumné době dostat, ona mě odkázala, že jo, když půjdu tam kamsi na druhou stranu k výčpu. Tak tam stojím asi 8 minut, zatímco všechny servírky kmitají jak nepokoj v hodinkách, až mi to už bylo divný, že furt berou další zakázky a nějak na mě nepřichází řada. Po chvíli jsem zjistil, že stojím v blbé frontě, takže přesun k objednávací kase, tam jsem teprve objednal a po chvíli dostáal pití. Hodil jsem to do sebe a šel do zimy. Celkový zdržení asi 15 minut, vyhodnotil jsem to jako úplně zbytečný. Hlavně proto, že mi pak trvalo než jsem zase rozpohyboval krev, svaly, kostru, a bůhví co všechno.
Naštěstí mě pak, jak už jsem si na tomto pochodu zvykl, došel Milan - tentokrát při výstupu na Keprník. Zavěsil jsem se za něj a dorazil s ním až na vrchol. Zde už byla fakt kosa a mlha, ale jemu se nechtělo oblíkat, tak to celý prošel v kraťasech. Při sestupu dolů jsem mu jako obvykle zdrhl, ale protože dalším vrcholem je Vozka, ke kterýmu žádný velký stoupání není, prošel jsem se i tudy sám. Až při sestupu do rokle Hučivé Desné jsem došel a předběhl chodiče, který jsem viděl naposledy na Ramzové, jmenovitě Jana V. a Tomáše S. Když jsem pak stoupal k Vřesové studánce, setkal jsem se s neúčastníkem, který chtěl původně jít taky, ale kvůli zubům se rozhodl, že to nechá na příští týden do Podkrkonoší a dělal teď v Jeseníkách jen kratší čtyřicítky.

Po výstupu na Červenou horu následoval sestup přes Točník. Tuto cestu jsem objevil někdy před 4 rokama, kdy v zimě nebyl pořádně sníh a stoupali jsme tudy nahoru. Když pak Tomáš řešil další možnosti pochodu, navrhl jsem mu, že by se toho mohlo využít. Přece jen takových kopců u nás moc není: asi na 3 kilometrech klesá o 600 metrů. Teď sice taky nebyl sníh, ale místo něj byly borůvky.  Chuťově sice nic moc, ale byly velký a hodily se. A šlo se dolů. Těšil jsem se, že rozbalím muflona, ale přecejen už měly ruce a nohy za sebou asi maratón, tak mi nakonec trvalo asi 17 minut dostat se z vrcholu Točník k rozcestí dole pod ním, což je asi 440 výškových metrů. Natěšen na "kompletní občerstvení" ve Filipovicích, jak sliboval itinerář, jsem ještě dopopoběhl ke kontrole spolu s dojdvším běžcem Standou. Těšil jsem se, jak si tam posedím a přemýšlel, co že nám to tam Magda nachystá a jestli si dám polívku nebo rizoto. Najednou vidím na parkovišti auto, u něj Olaf a tuším že Petr, jejichž nabídka se skládala z chleba + něco na to. A hlavně ani nebylo kam sednout kromě bedny pro posyp cest. Zde jsem splnil očekávání některými lidmi do mě vkládaná a dostal se na bednu, jinam se fakt sednout nedalo. K tomu jsem si dal pár chlebů se sádlem, cibulí a okurkem a nakonec mi nechybělo vůbec nic. Snad jen jsem si jich mohl dát trochu víc, protože už pár kiláků za kontrolou jsem měl zase hlad. Sice jsem něco málo jídla s sebou nesl, obsah kapes se mi postupně vyprazdňoval a sundávat bágl pro mě vždycky znamenalo trochu nesnáze a zastavení nebo aspoň zpomalení.

Měl jsem za sebou první padesátku a mířil k jednomu z hlavních přírodních špeků trasy - vodopádům na Studeném potoku, přítoku Bělé. Ač jsem o nich věděl minimálně od roku 1991, kdy jsme v těch končinách byli na školním lyžařským výcviku, ještě jsem u nich nebyl. A to přes to, že do Jeseníků jezdím každej rok několikrát, ovšem vždycky z jihu. Tak jsem se teď konečně dočkal, potok to byl opravdu krásnej a zvlášť v rezervaci Vysoký vodopád přišla pravá divočina, kdy se voda hrnula průrvou mezi skalama. Samotný Vysoký vodopád zase tak bombézní nebyl, slušelo by mu trochu víc vody, ale i tak to rozhodně stálo za vidění. Když jsem pod něj došel, břicho už se nějakou dobu hlásilo o pozornost, v botě jsem potřeboval přelepit patu a začínala být zase celkem kosa, tak jsem udělal krátkou pauzu. Během ní mě najednou předešli krátce po sobě Milan, Jan, Tomáš a nakonec i Jiří Linhart. Divil jsem se, jaktože mě předešel až teď, ale možná to bylo proto, že jako jeden z mála běžců zůstal večer v jídelně ještě po mým odchodu poctivě držel basu s organizátorama. Teď ale už těch lidí přede mnou bylo nějak moc, tak jsem v rychlosti ještě zkusil cvaknout vodopád a docvaknout vzniklou skupinu před sebou. Nakonec mi pomohli sami, když to krátce za vodopádem zblbli a mohl jsem je dojít.

Následoval výstup obávanými serpentinami strání vzhůru lesem. To Jiří zhodnotil stylově po ostravsku ve třech slabikách: "Ty p**o!". (Ta první hvězdička je tam mimo jiné proto, že nevím, s jakým i to vyslovil. Ale znělo to tvrdě. A samozřejmě krátce.) Jeho tempo jsem v tom kopci už stíhat nemínil, zachytil jsem aspoň dvojici Jan a Tomáš a v závěsu za nima jsem dovlál až na Švýcárnu. Zde už břicho hlásilo obsah žaludku pod nouzovou dolní hranicí, což jsem vyřešil jednoduše tak, že jsem chlapům zamával a zamířil do chaty na jídlo. Už na Ramzové jsem viděl upoutávku na místní jesenickou klasiku, borůvkový knedlíky, a začal jsem se na ně těšit. Jenže jsem nechtěl ztrácet moc času, tak jsem zvažoval, že bych si třeba pak jeden knedlík vzal s sebou a dojedl ho pak cestou. Nebylo to úplně levný, porce stála 149 Kč a poloviční porce stála 90 Kč, tak skutečně došlo na dva knedlíky na talíři a dva v sáčku v kapse.

I když byla kosa a mlha, už podstatně veseleji jsem vyrazil dál, po asfatce k rozcestí pod Pradědem a následně na vracečku na Praděd. Přemýšlel jsem, koho z čtveřice borců, co byli přede mnou, v tomto úseku ještě zastihnu. Nakonec nečekaně všechny, v rozestupech asi po minutě. To mě celkem povzbudilo a na vrchol Pradědu jsem dorazil od rozcestí asi za 10 minut, přesně v 18h, tj. po 12 hodinách a 61 km od startu. Velkou zásluhu na rychlosti této asfaltové chůze zde měl hlavně vítr v zádech, který v horní části shazoval značky; jedna z nich se válela u cesty kousek před vrcholem. Na vrcholu jsem zašel do baru pro razítko do tabulky. Dal jsem si záležet, abych ho natiskl a razítko pak vrátil na původní místo a hlavně nezapomněl hůlky a dal se na odchod. Pak za sebou slyším: "A ten papír si nevezmete?" Málem jsem byl bez tabulky, díky pozorným lidem k tomu nedošlo. Ještě jsem přidal zápis do vrcholové knihy a vydal se na sestup. To už se počasí zhoršilo, vítr se neztišil a začínalo pršet. Vyloženě jsem litoval paní, která se v tomto počasí snažila sestupovat s malým dítětem - těm jsem ale neměl jak pomoct. Já jsem se chystal na seběh bržděný protivětrem, ale nečekal jsem, že se tak rozprší. Takže jsem místo běhu za chůze lovil z báglu bundu a soukal ji na sebe. Až dole pod rozcestím jsem se rozběhl a kolem půl sedmé úplně mokrej dorazil na Ovčárnu. Znovu jsem se tu potkal s celou čtveřicí chodičů přede mnou a taky lesními skřítky Sucháčem a Kačkou, kteří zde provozovali kontrolu. Dostal jsem česnečku, v televizi baby házely kladivama a vůbec se mi odtud nechtělo.

Někdy před 19h jsem už zase sám přecejen vyrážel do tmy na Vysokou holi. Nedávno jsem tento výstup potrénoval s báglem, Jindrou a jeho odrážedlem na zádech a o to lehčeji se mi teď šlo. Horší bylo, že na vrchu zhoustla mlha tak, že svitem z čelovky akorát člověk osvětlil mlhu a cestu moc neviděl. Využil jsem dřívější rady Michala Turka (který v tu dobu někde u Filipovic doháněl ztrátu způsobenou zpožděným startem ještě ke všemu v opačném směru a navícové návštěvě Zlatého chlumu) a zavěsil si čelovku na pásek. Ukázalo se, že to funguje, dokonce se s tím dalo pak i mírně muflonit. Před tím jsem ale samozřejmě udělal kontrolní zastávku u vrcholové knihy na Vysoké holi a doplnil tam propisku. Pak jsem pokračoval dál, dolů po hřebeni. Šlo se mi krásně. Do uší mi hrál opět Alice Cooper a jen jsem postupoval mně dobře známou cestou, ze které nebylo vidět vůbec nic víc než asi 2 metry přede mnou.
Takto jsem došel až pod Velký Máj do rozcestí Nad Malým Kotlem a vydal se na sestup k Františkově myslivně. Cestou jsem zahlídl světlo jednoho z chodičů. Byl to Jan, se kterým jsme společně pak našli kontrolní bod u Františkovy myslivny a pak se vydali po asfaltce dolů. Cestou přes Zámčisko jsem mu trochu utekl a při výstupu Divokým dolem už jsem šel sám. Ale kdesi nad sebou jsem zahlídl světýlko, doteď nevím, kdo to byl. Každopádně po mnohých serpentinách cesty vzhůru podél krásnýho potoka, kterej  ale nebyl ve tmě vidět, jsem postupně stoupal vzhůru a cestou se potkal s turistou, co šel vícedenní čundr po Jeseníkách. Cesta vedla nahoru opět v husté mlze, byla docela náročná a musel jsem si dát pauzu pro nabrání vody z potoka a posilnění ovocnou kapsičkou - Kubíkem, co jsem zapomněl dát Jindrovi předchozí den na svačinu. Po dalších stoupacích metrech nepříliš příjemnou cestou jsem byl rád, že jsem nakonec vylezl na asfaltku vedoucí z Ovčárny na Švýcárnu. No i když ... když šel člověk pěšinou, sice byl místy povrch mokrej, kamenitej nebo bahnitej, ale bylo jasný, kam se jde.
Teď jsem stál na několik metrů širokým asfaltu a posvícení čelovky teď vůbec nezabíralo. Buď jsem si osvětloval mlhu před očima, nebo asfalt před sebou, ale nebyla šance vidět trochu dál a zorientovat se, kam kudy vlastně vede cesta. Proto jsem čelovku zhasl a po chvilce rozkoukání jsem i v naprosté tmě a husté mlze rozeznal přibližné okraje cesty. Věděl jsem, že to není daleko (dle rozcestníku 0,5 km) k odbočce na Švýcárnu, ale taky si vzpomínám, že už mě několikrát tato asfaltka svojí délkou a sklonem zmátla. Byl jsem fakt rád, že už mám Praděd za sebou a nemusím na něj, na rozdíl od některých chodičů, kteří museli kvůli stihnutí kontroly na Ovčárně pořadí přehodit. Za chvilku jsem byl u místa, který nápadně připomínalo hledanou odbočku, ale rozcestník jsem zde neviděl, a to i když jsem rozsvítil světlo. Tak jsem se držel při levým kraji cesty, jenže nic, žádná odbočka, cesta pořád stoupe, tak jsem pokračoval dál. Zjevně jsem zase špatně odhadl délku cesty a musel jsem šlapat dál. Začalo dost fučet, tak jsem makal, ať to mám brzo z krku. Ve tmě se najednou proti mě objevili, stejně jako já, neosvětlení lidi. Bylo to docela děsivý, kdybych nebyl těsně před nima rožnul světlo, skoro jistě bychom do sebe narazili. Tak jsme se jen pozdravili a stoupal jsem dál k rozcestí. Za chvíli se sklon trochu zmenšil a po pravé straně dokonce kdesi v mracích probleskly světla z vysílače. To byly jasný signály, že už tam budu. Jenže ta cesta mírně klesá, tak jsem znovu rožnul a koukám, že nalevo je svodidlo. Cože? To přece v úseku před rozcestíkem není... Popojdu kousek dál a vidím, co jsem fakt vidět nechtěl: spadlá dopravní značka. V tu chvíli mi to bylo jasný - jsem necelých 300 m od vrcholu, opět někde ve výšce přes 1470 m.  Inu, je to Pradědova stovka, tak jsem to s tím Pradědem zkrátka pojal trochu zodpovědněji, než jsem původně zamýšlel. Podruhý jsem ale už k vysílači jít nemínil, tak jsem to otočil a abych se ujistil, že se mi to nezdá, vytáhl jsem z kapsy mobil a koukl do mapy. A jak tak do něj za chůze koukám, ještě jsem to narval kolenem do svodidla - vážně super. Zhasl jsem mobil, abych zase něco viděl a rozešel se zpátky k rozcestí. Teď jsem se jen modlil, abych ho nepřešel i podruhý. Když jsem se k němu přiblížil, uviděl jsem čelovku jdoucí od Švýcárny. Ta však nezabočila nahoru a nepoznal jsem tak úplně, kde se cesta lomí. Naštěstí se mi pak podařilo zorientovat podle výpustí ze škarpy a tentokrát mi rozcestí už neuniklo. Zjistil jsem tam, že původně nalazené místo skutečně bylo tím rozcestím, jenže cestu na Švýcárnu jsem podle povrchu vůbec nepoznal - nedocvaklo mi, že je oproti tomu Pradědovu asfaltu tak rozbitá. Tak jsem se znovu vydal na Švýcárnu, cestou se pozdravil se dvěma světluškama v protisměru - byla to Blanka a Martina.

Na Švýcárně jsem sice už nečekal, že by bylo otevřeno, ale ještě mě pustili dovnitř, kde jsem potkal zadní voj celé naší výpravy, Jirku, Ivanu a Edu, kteří byli právě na odchodu. Sice se už nevařilo, ale ještě jsem je tam místní servírku ukecal, aby mi zehřála ty knedlíky, co jsem si od tam s sebou před nějakýma pěti hodinama odnesl. Byly po těch asi 20 km a dvou Pradědech trochu jetý, ale dobrý byly skoro stejně jako čerstvý. Tak jsem si dal vlastně dvě poloviční porce za cenu jedné velké. Ještě než skupina kolem Jirky Hofmana odešla, stačila se seznámit místními ubytovanými hosty, kteří v úžasu nad náročností naší stovky a hlavně nad jeho výkony v Alpách už nám, stovkařům, jen vzdávali hold a jejich debata se pak stočila na to, zda taky nezkusí příští rok nějakou stovku, třeba  Vokolo Štatlu. Pak začali hrát na kytaru a zpívat a asi mně na rozloučenou zahráli "Ještě jedno kafe bych si dal". Kafe jsem si sice nedal ani jedno, ale jak Roberta Křesťana normálně neposlouchám, tak mi to teď tak vlezlo do hlavy, že jsem na něj musel pár dní na to zajít a poslechnout si to naživo v origanále. (A bylo to parádní!)

Když jsem z chaty jsem něco po 23h vyrážel, už za mnou rovnou zamkli, aby jim tam už další stovkaři nelezli. V mlze ale nebylo moc jasný, kudy se jde. Cestu na Videlský sedlo jsem neznal a tak jsem si jen tipl, že se jde přes louku za chatou. Po ní jsem došel kamsi na kopec Malý Děd, na cestu, kde šla moje modrá značka na obě strany, skoro kolmo ke směru, kudy jsem přišel. Po pár krocích doprava jsem usoudil, že správnej směr je nejspíš na druhou stranu a začal klesat, což mě ujistilo, že jdu správně. Následovalo pár kiláků z kopce, ale i když jsem byl posilněn a trochu odpočat, na velký muflonění to nebylo a jen jsem tak nějak pajdal a snažil se nehodit hubu. Asi kilák před sedlem najednou vidím, jak se stíny začínají hýbat jinak, než od mé čelovky. Zezadu se najednou rychle blížilo světlo. To už su fakt pomalej, že mě při pokusech o mufloní sestup dohání další účastníci... Naštěstí byla pravda jinde - byl to Sucháč, správce kontroly na Ovčárně, kterej po jejím ukončení čerstvýma nohama běžmo provedl přesun do sedla na Vidlema. Vyrazil ještě spolu s Kačkou, kterou ale nechal napospas Malýmu Dědovi a hnán touhou občerstvovačky a odvozu pryč z nehostinných hor jí prchl. Hrdinně jsem ho ale svým klopýtáním zbrzdil a na kontrolu v sedle jsme tak dokráčeli spolu, ne až tak dlouho před příchodem Kačky. Opět jsem se tam potkal s Janem, kterej nechápal, jak jsem se dostal za něj, když jsem mu v Divokým dole pláchl (o mé druhé návštěvě Pradědu a Švýcárny neměl potuchy). Mým plánem zde bylo se moc nezdržovat, protože jsem se chvíli před tím navečeřel a mínil jsem jen doplnit zásoby na cestu dál - čekalo nás 20 km bez civilizace, kontrol a vůbec čehokoliv rozmanitějšího než cesta a les. Psychicky jsem se na to nakonec připravil konzumací neodolatelných utopenců od Magdy. Údajně zde byla i polívka, ale tato informace se ke mě nějak nedostala, takže jsem si ušetřil další zdržení a mohl tak vyrazit sice až po Janovi, ale ještě před dalším běžcem Miroslavem. 

Bylo kolem půlnoci, když jsem se vydával sám do pro mě neznámé oblasti Medvědí hornatiny v severovýchodní části Hrubého Jeseníku. Na rozdíl od jiných fází pochodu jsem zde ale měl prokazatelně někoho blízko před i za sebou. Snažil jsem se samozřejmě tento úsek překonat co nejrychleji a nenechat se hned dojít. Do kapes jsem si na kontrole nechal Magdou nabrat sáček sladkostí a sáček slaností a průběžně je pak po cestě ujídal. Ono taky co má člověk celou cestu dělat, když jen jde, kolem je tma a les a cesta a stromy. Koneckonců i Aleš Zavoral charakterizoval své ultrazávody tím, že se spí minimum a žere maximum. A jak říká Palo Habera, tělo si pýta a musí jesť (i když asi v trochu jiné souvislosti). Takže dokud jsem měl chuť, furt jsem do sebe něco cpal a šel, dokud jsem někde ve výstupu k Jelením loučkám nezahlídl světlo před sebou. Pak jsem teda šel taky, ale ještě rychleji, abych Jana dohnal. To už se ale přihnalo i světlo Miroslava zezadu, někde u rozcestí Pásmo Orlíka jsme se víceméně potkali, ale nechtělo se mi zastavovat a naopak jsem seznal, že je vhodná chvíle do toho trochu víc šlápnout. Nasadil jsem turbo, ale jedno ze světel se mě furt drželo a nebylo možný ho setřást. To se mi podařilo až v dlouhým seběhu k Opavské chatě. Ani jsem si v tom neuvědomil, že se tak chata jmenuje díky blízkému prameništi Černé Opavy, hlavní zdrojnice velké slezské řeky. Moje čelovka už začínala bludičkovat a konečně bylo trochu času jí vyměnit baterky. To se sice dělá za tmy dost blbě, ale naštěstí byla v tomto úseku asfaltka a tak jsem po chvíli už svítil naplno novým světlem, aniž bych se před tím někde prošel bahnem nebo křovím mimo cestu.

Pak už následovala cesta na Koberštejn. Napřed se sice šlo podezřele dolů, muselo se totiž překonat sedlo před Zámeckým vrchem na jehož úbočí zmíněná zřícenina je. V sedle na pasece jsem na chvíli zhasl čelovku. Bylo jasno a krásně svítily hvězdy a nad severovýchodním lesem na mě shora mával Orion. Jako by chtěl říct: "Kam to čumíš?" A už jsem stál v bahně ... Dál už jsem zase svítil a koukal pod nohy.

Výstup přes Zámecký vrch ke Koberštejnu byl sice přesně kilometr, do kopce mi to ale přišlo skoro dvakrát tolik. Konečně jsem ale měl vrchol za sebou a sestoupil ke skalám u zříceniny, kde byla jedna z posledních kontrol. A teď teprve mělo přijít to, čeho jsem se obával. Sestup do údolí Černé Opavy. Už jsem tu cestu kdysi šel v obou směrech a nedokázal jsem si představit, že tady tu svislici půjdu po nějakých 100 kilometrech. A taky se to jako problém ukázalo, z Don't stop me now jsem začal jaksi ignorovat první slovo a muflon už vůbec nefungoval. Tak mě napadlo, že jediný, co by ho mohlo ještě vybudit k akci je poslat na něj tygra. Ten energeťák jsem si celou cestu nesl sebou zejména pro případ usínací krize, tady jsem ho však použil spíš pro oživení svalů. A po zkušenostech z dřívějška jsem se pokusil ho nevypít hned najednou. Problém byl sice trochu v tom, že jsem neměl vhodnou flašku na přelití, nakonec to ale vyřešila zavíratelná kapsička od Kubíka, kterou jsem zapomněl na Videlským sedlu vyhodit. Tygr sice získal trochu ovocnou příchuť, ale nikomu to nevadilo. A hlavně fungoval, muflona probudil a mohl jsem pak přecejen kopec seběhnout, i když už jsem kousek za sebou zahlídl blížící se čelovku. Ale oddychl jsem si, když jsem konečně dorazil na údolní cestu, že už mám ten kopec za sebou. Teď následovala cesta podél potoka na Rejvíz, patrně nejvýše položené vesnice Slezska. Napřed bylo potřeba projít celou obec a až za jejím horním koncem číhal Olaf v autě na příchozí na poslední kontrole před cílem. Protože jsem v průběhu cesty Rejvízem za sebou už viděl nebezpečně se blížit čelovku, nemínil jsem se zde dlouho zdržovat a pokračoval. Dozvěděl jsem se, že nejbližší chodič přede mnou tu byl před 20 minutama, což už jsem na 8 km považoval za víceméně nemožný stáhnout. Ale nechtěl jsem se nechat předstihnout, tak jsem do toho šlápl. Kdysi jsem tento úsek šel a příliš jsem se ho nebál. I když to šlo mírně dovrchu, nasadil jsem turbo a valil vpřed, úseky po rovině jsem už běžel a z kopce jsem to švihal rovnou muflonem. Tak se stalo, že někde za rozcestím Bílé skály jsem konečně zahlídl čelovku před sebou. Bylo to v místě, kde byl polom a po tmě vůbec nebylo jasný, jak ho překonat. A mezi těma padlýma stromama stál naštvanej Tomáš, kterýho jsem viděl naposledy na Ovčárně a kterej se tu motal už asi čtvrt hodiny. Ve mě asi ještě fungoval tygr nebo kola od Olafa, každopádně jsem to nějak přeskákal a co nešlo, to jsem podlezl, každopádně jsem se tu příliš nezdržoval a valil dál. Mým cílem teď bylo vejít se časem do 24 hodin. Na dalším rozcestí jsem sice pro jistotu už musel vytáhnout mobil s trasou, abych se ujistil, kudy, že se má jít, protože značka byla šikovně schovaná za větvema, ale i s tím jsem se vypořádal a i před další znejistění kvůli celkem dlouhýmu úsekem cesty bez značky jsem byl za chvíli na vrcholu u poslední kontroly na Zlatým chlumu. Pod rozhlednou jsem byl za tmy, takže jsem ani nemusel smutnit, že není čas na ni vylézt, už jsem na ní beztak kdysi byl. (A rozhled je tam krásnej!) Pak už jsem jen muflonně seskákal kolem Čertových kamenů do České vsi.

Do cíle jsem dorazil v 5:35 (na 15. místě). To je u mě docela úspěch, i když tu správnou bednu, jak po mě chtěl Sucháč s Olafem, jsem nedal. To mě ale nemrzelo, v cíli jsem ještě krátce pokecal s Magdou, Tomem, kterej toho už měl taky plný brejle a Mirkou, která dorazila asi hodinu a půl přede mnou a už se chystala na cestu domů. Já jsem už byl schopen akorát tak cesty do koupelny a následně do spacáku. Sice už se začalo rozednívat, ale přecejen jsem se aspoň 3 hodiny vyspal. Následně jsem se 2 hodiny sbíral, snídal, balil a bavil s dalšíma příchozíma chodičema.

V poledne jsem se ještě spolu s dalšíma na závěr občerstvil utopencem, rozloučil se orgama a pomocníkama a spolu s dalšíma jsme vyrazili na vlak. Bylo nás 5 a někdo vymyslel, že je přece  nesmysl jít půldruhýho kiláku na zastávku Česká ves - bazén a pak půl hodiny čekat v Jeseníku, když do něj můžeme dojít 3 kiláky pěšky. To že to už nebude pohoda nalehko ale s báglama a samozřejmě  se stovkou kiláků v nohách už se v té úvaze jaksi nezohlednilo, a tak jsme se ještě skoro proběhli na vlak, neboť svačina od Magdy se samozřejmě nedala odbýt jen ve dvou minutách. Naštěstí jsme ale nikdo nebyli takovej mrzák, abychom to nezvládli a tak jsme nakonec ve složení Vítek, Michal, Milan, Slavo a já sedli do vlaku a jeli. Bylo krásně i celkem teplo a tak se s náma při cestě přes Ramzovou Jeseníky rozloučily krásným výhledem na Šerák a Obří skály. Mohli jsme tak vzpomenout, co jsme to předchozí den všecko prošli.

Díky Tomášovi, Kamilovi a celé Zágorškovic rodině a pomocníkům za uspořádání této parádní akce. Věřím, že se na ni zase někdy objevím - třeba i někdy taky jako pomocník na kontrole. Přecejen sezení na Ovčárně u ČT sport musí mít taky svoje kouzlo :)