Jeseníky na saních a běžkách

Děj výletopisu se odvíjí od této situace: moje manželka potřebuje během víkendu doma makat, tudíž je na mě, abych nějak zabavil Jindru, a to kdekoliv, jen ne doma. Shodou okolností byl Jindra přechodně od pátku u babičky v Prostějově, a protože se během týdne dožadoval výletu někam za sněhem na saně, začal se rýsovat plán. Zatímco v pátek a sobotu ještě přecházela fronta, v neděli už bylo hezky i v Jeseníkách, což byly v té době (dle principu výškovnice) patrně nejbližší místa, kde se dalo jezdit na něčem po přírodním sněhu. A navíc tam ještě bylo několik nevybraných novoročních prémií. Takže cíl byl jasný - vybrat minimálně tu na Pradědu. Na poslední chvíli jsem proto našel ubytování v Ludvíkově nad Vrbnem pod Pradědem pro jednu noc. Moje auto zatím nebylo v provozu a navzdory lákavé nabídce přátelům přes FB se nikdo nechytl, že nám bude dělat šoféra, takže se jelo vlakem. Vzhledem k tomu, že sám jsem zatím tuto zimu neměl příležitost běžkovat, vzal jsem za vděk této možnosti a kromě báglu s věcma pro dva a saní na něm navěšených přibalil i svoje běžky (a igelitku s věcma, co se do báglu nevešly).

Pravda, když jsem lezl ze dveří, málem jsem neprolezl futrama a obzvlášť v šalině mi pak trvalo, než jsem vše ze sebe sundal, abych to pak zasel po chvíli nasadil u nádraží. V Prostějově mi do vlaku přistoupil Jindra a jeho baťůžek plný sladkostí a další kabela a jeli jsme dál na sever. Vlak z Olomouce do Bruntálu měl sice už na startu asi 10 minut zpoždění, což bylo asi o tři minuty víc než jsem měl na přestup na autobus, vlak ale do kopce přes zasněžené nečekaně zasněžené rozvodí u Dětřichova zabral a v nezasněženém Bruntále byl včas. Sice jsem se do autobusu se svou výbavou málem nevešel, ale nakonec jsme se rozjeli do tmy směr Jeseníky. Zde se ukázalo, jak moudré rozhodnutí bylo nevzít nově opravené auto (ono to nebylo až tak otázka rozhodnutí, jako spíš souhra okolností). Při cestě kdesi za Andělskou Horou nám do cesty vstoupil jelen. Autobusák situaci zvládl výtečně, zvládl zastavit a vytroubit ho. Jelen ani neodpověděl a odkráčel kamsi do lesa. Kdo ví, třeba kdybych jel autem, tak bych takový štěstí neměl a jelen by skončil jako posledně divočák a nově opravený auto taky jako posledně. Co bylo ale horší, že chvíli na to mi usnul Jindra a musel jsem pak po vystoupení z busu k celé své výbavě ještě přiložit i jeho a jeho spícího vzít do jedné ruky (přitom kdybych měl 5 ruk, tak jsou všecky plný). Naštěstí to nebylo do ubytovny daleko, tak jsem tam Jindru dones, ten se tam probral, zavelel, že se půjde na jídlo do hospody, tam měli už jen polívku, ale i tak jsme tam asi hodinu proseděli, ... a šli v ubytovně spát.

Ráno jsme narychlo sbalili věci, sedli na bus a vyjeli přes Hvězdu na Ovčárnu, kam jsme dorazili něco po 9 h. Davy lidí odpovídaly krásnýmu počasí, a i když se jelo téměř celou cestu bez sněhu, na Ovčárně už bylo dostatečně bílo. U parkoviště jsem odložil dvě kabele věcí do úschovny v chatě Sabinka a začal se chystat na túru. Vzhledem k brzké době mi bylo líto do programu kromě Pradědu nezařadit Vysokou holi. S touto myšlenkou jsem si pohrával už od začátku plánů na tuto cestu, ale nebyl jsem si pořád jistej, jak to provést. Jako nejschůdnější se mi jevila varianta nechat zavěšený saně na báglu a přesvědčit Jindru, aby to vyšlapal po svých. Tvrdost sněhu by to vzhledem k jeho hmotnosti umožňovala. To byla ovšem ryzí utopie, jak se vylezlo z busu, hned mi dával Jindra najevo, že pěšky dneska ne a přece se jede sáňkovat. Tak došlo na plán B, Jindru jsem posadil na saně, nasadil si sedák a na něj chytil přes karabinu na lano k saním. A vyrazili jsme vzhůru po červené značce nahoru.

Prvních pár metrů mi připomnělo, že Jindra už není úplný mimino a spolu se saněma něco váží - to jsem koneckonů seznal v tomto úseku už v létě, jen to nebyly saně ale odrážedlo. Teď jsem si ale po chvíli všiml, že běžkaři vyrazivší přede mnou sundávají lyže a jdou pěšky, prej to není terén na běžky. Tuto možnost jsem neměl, neboť se Jindra tvářil patřičně líně a neviděl jsem moc šanci ho přesvědčit, aby to šlapal po svých  a táhnout ho v jedné ruce a v druhé lyže mi taky nepřišlo jako to správný řešení. Cestu jsem ale nechal pěšákům a radši využil sjezdovku, co zrovna byla mimo provoz.Vyšlapal jsem teda s Jindrou v závěsu asi do její půlky. Tím, že jsem stoupal kolmo na vrstevnice nebyl se saněma problém, nenakláněly se na stranu a Jindra nevypadával. Problém nastal, kdy už byl sklon takový, že se saně začaly převažovat dozadu. To už jsem zaslechl křik a na poslední chvíli ho stáhl lanem k zemi. Nicméně při následném manévru se stejně vyklopil.

Když jsme se pak snažili traverzovat na nadějnější cestu podél jiné sjezdovky, Jindra se vyklopil ještě znovu a pak už naštvaně vylezl a došel tam po svých. Tam i on usoudil, že bude lepší, když do saní na chvíli nelézt a radši udělat pár kroků vzhůru podél sněhové zátarasy. Za ní právě připravovala sjezdovku rolba. Když nás rolbař uviděl, jak tam se svahem zápasíme, zastavil, naložil nás a vyvezl nahoru. Už jsem stopl auto na Pradědu, ale rolbu nad Ovčárnou ještě ne ... to bylo poprvé. A nebylo to špatný. Vůbec mi v tom nepřislo, že to z venku vypadá, že se to musí v důsleku sklonu svahu každou chvíli převrátit.

Tak jsme se dostali na vrch sjezdovky, kde už trochu víc foukalo, ale taky se konečně otevřel výhled. A ten stál za to. Pouhýma očima totiž byly vidět nejen Beskydy, ale dokonce Západní a Vysoké Tatry, dokonce trochu líp než Malá Fatra, kterou jsem rozpoznal až dalekohledem.

Jindra ale na tyto záležitosti jaksi neměl náladu a dával to hlasitě najevo, tak jsem ho zase zapřáhl a vylezl na pláň na Vysoké holi. Zde kupodivu nefoukalo, i Jindra přestal skučet a po rovince jsme dorazili spolu s četnými dalšími běžkaři a skialpinisty k boudě s vrcholovou knihou. Na rozdíl od loňska jsem se ke schránce nemusel prosekávat půlmetrovou vrstvou ledu, tentokrát byla docela dobře dostupná. Zato kniha byla na kost zmrzlá. Musel jsem uznat kapitulaci, protože do knihy se nedalo ani psát, ani v ní listovat a fotit její zápisy, takže jsem byl nucen prémii nechat někomu dalšímu, nejspíš až se kniha probere ze zimního spánku.

Mírně jsme se nasvačili a vyrazili na cestu zpátky. V zimním období nemám tolik zábrany pohybovat přes zákaz se mimo značené cesty, protože to beru tak, že moje stopy po nějaké době odtají a zmizí. A to včetně lavóru, co tam po nás vznikl, když jsme se snažili sjet první prudší úsek směrem na plošinu k Petrovým kamenům. Jindra se bál z kopce v saních, tak mě ukecal, abych ho vzal do náručí. Kousek to šlo, ale seznal jsem, že bude lepší v jednom rovném místě zastavit. Ovšem to rovné místo byla prohlubeň zavátá sněhem, do které se mi zapíchly špice lyží. A zatímco kdysi dávno podobná situace na sjezdovkách skončila mým zlomeným nosem, tentokrát zemi kontaktoval jako první Jindra, přičemž nárazník mu dělal baťůžek na zádech a na Jindru jsem lehl já. Protože to ale byla prohlubeň plná sněhu, padli jsme do měkkého a akorát zásoba perníků v baťůžku se změnila v práškovou instantní směs.

Bylo teda nutno změnit strategii, Jindru jsem posadil znovu do saní, chvíli jsem šel s lyžema v rukách a pak je na planince u Petráků nasadil. Cesta zde vede zadem mírně nad údolím Desné a klesá s krásnými výhledy na Dlouhý stráně a Kraličák. I to mírný klesání Jindrovi přivozovalo hrůzu, takže jsem se ho snažil uklidňovat držením lana na krátko pro snazší manévrování v zatáčkách. Chvílemi to i fungovalo. Když se cesta stočila směrem k severu, přibylo závějí, tedy nerovností cesty, což pro náš účel nebylo nejvhodnější. Platí totiž, že saně jedou dobře kolmo na vrstevnice, ale když je cesta křivá, saně (a hlavně jejich obsah) se vyklápí.

Toto pravidlo jsme v tomto úseku několikrát ověřili, až to Jindru nebavilo a chtěl domů, na chatu, do tepla, spát apod. Já jsem mu jen mohl slíbit, že za chvíli budeme na opravdové cestě, po které to už půjde dobře. Na tu se ale muselo sjet několik desítek výškových metrů, na co nás taky upozorňovala skupina skialpinistů, která se znenadání vynořila z lesa. Byli pravda trochu překvapení, touto cestu většinou rodiče s dětmi na saních nejezdí (ono se to saněma ani na hřebenovce před Vysoké holi zrovna nehemží). Nakonec jsme sjeli do Kurzovního sedla a posledních pár metrů na cestu už Jindra spal. Musel jsem ho sice vzít v saních do ruk a sjet s ním hrb ohraničující cestu, naštěstí jsem ho nevyklopil.

Následoval výstup na Praděd již odzkoušeným způsobem v závěsu na pasu. Jindra vytuhl, jen si našel polohu a svým spaním budil pozornost ostatních. Vzpomínal jsem, jak jsem tudy šel posledně po tmě v mlze a ověřil, že i v tomto úseku je v některých místech svodidlo, to mě tehdy zmátlo, když jsem místo na Švýcárnu došel na Praděd. Tentokrát byl ale cíl jasnej a výhledy z cesty taky. Jen v horní části zase jako obvykle docela fučelo. V úplné vrcholové fázi se už Jindra probral a slezl, protože jsem musel na chvíli kvůli sfoukanému sněhu ze silnice sundat lyže. V mžiku oka mi je vichr ufoukl a tentokrát jsem byl rád, že zde to svodidlo je (posledně jsem nadával, když jsem do něj po tmě vrazil). Pobral jsem zase všecko, lyže, saně, Jindru do teplejch (který už byly celkem studený) a nějak jsme ten úsek překonali, poslední kousek před vrcholem už byl zase Jindra na saních a pak už jsme se šli schovat do baráku.  Nasvačili jsme se, nafotili vrcholovou knihu a  před odchodem se opět pokochali výhledem na okolí včetně Beskyd a Tater, tentokrát už nasvětlených odpoledním sluncem.

Bylo 14:40, když jsme vyráželi na cestu dolů. Kyvadlo na Hvězdu nám jelo z Ovčárny v 15:30, ale chtěli jsme tam být v předstihu, abychom se do autobusu vešli. A čekal nás nevyzpytatelný sjezd, který nám dělal cestou z Vysoké hole takové problémy. Zde jsem ovšem už využil všechny tamní nezdary k funkčímu způsobu sjezdu: přichycení saní zepředu nakrátko a postoj obkročmo kolem saní - plužím a rukou občas lano přichytnu a směruju. Bylo jen otázka, jak dlouho mě to bude bavit. Ale šlo to. Navíc nás cestou dolů přirozeně brzdil vítr, takže se žádné zběsilé tempo nekonalo. I když Jindra asi křičel, že chce zastavit, ale nebylo ho přes vítr slyšet. 

No je fakt, že rychlost to přecejen nabralo, protože jsme byli asi za 10 minut u rozcestí a za dalších 10 u Ovčárny. Cestou už jsem si věřil i na i přepojování karabin za jízdy, což se ale ukázalo jako velká začátečnická chyba. Důsledkem nešikovného pohybu rukou jsem píchl hůlku před sebe a její držadlo si narhval přímo do rozkroku. Teda, bylo to těsně vedle ... Rychlost byla ale dostatečná na to, abych hůlku ohnul do pravého úhlu. Samozřemě že pokus o její narovnání skončil zlomením, to byla ale překvapivě jediná újma plynoucí této události. To už nás nemohlo zastavit, naopak mi už nezavazela při sjezdu a cesta od Barborky už vedla po rovině, což se dalo i s jednou holí dojet.

Dorazili jsme k Ovčárně, vyzvedli kabele v Sabince ve frontě na kyvadlo se přepakovali a nasáčkovali se na jedny z posledních míst na sezení v autobusu. Podobně jsme pak vychytali místo na trase do Olomouce a i přes neplánované skoro dvě hodiny čekání na rychlík, jsme nakonec zdárně dorazili do domů.