Loučení s ...

O akci s nevinně znějícím názvem "Loučení s turistickým rokem" jsem se před pár lety dozvěděl jako o extrémní akci, která svou celkovou délkou převyšuje 170 km a i když už jsem měl pár "nadstovek" nachozených, shodl jsem se s kamarády - normálními turisty - že taková akce už s turistikou nemá nic společného. Několikrát jsem ale od té doby jel po přerušené D8 do Německa úsek přes Středohoří mě moc lákal projít si to tam. Přesto ale téměř všechny mé dosavadní pokusy uspořádat sem nějakou výpravu ztroskotaly a toto území proto bylo pro mě stále oblastí, kterou jsem znal skoro jen z mapy.

A tak jsem se přihlásil na letošní ročník, který se možná z výše uvedeného důvodu už jmenoval pouze "Loučení". To sice už vůbec nedává smysl, ale zato si může každý vybrat, s čím se vlastně loučí. Jestli to bude zdravý rozum, jak to viděli lidi okolo mě, když jsem jim říkal, na co jsem se to přihlásil, nebo prostě zdraví, jak jsem to viděl dopředu já - to jsem se nechal překvapit. Ale vlastně jsem pořádně nevěděl, kam se půjde, jen jsem tušil, že to bude divočina. A hodně velká divočina to taky byla i pro většinu už zkušených loučičů, když byla trasa pár dní před akcí zveřejněna. Páteční 50 km trasa měřila 53 km a vedla přes východní část Středohoří. Sobotní trasa na 120 km (začínající ještě v pátek) začínala u Bíliny a pak vymetla 12 největší špeků (tj. sopečných kuželů) od Kaňkova, přes Bořeň, Milešovku až po Lovoš a pak se stočila na sever podél Labe a v různých výškových úrovních dorazila do Ústí, kde se délka krásně zarovnala na pěkných 100 km. To ale ještě NEBYLO VŠE! Následoval okruh 25 km po kopcích na pravém břehu Labe, čímž z toho zase vznikla slušná zabijárna končící v domě pionýrů v ÚnL a měřící dohromady 125 km.

Na páteční pochod se startovalo v pozdních nočních hodinách vlakem někdy ve 4 a bylo celkem vyloučeno, aby se člověk před tím plnohodnotně v podmínkách tělocvičny vyspal, což se mi bohužel ten týden nepodařilo už několik nocí před tím. S vědomím tohoto jsem šel ve čtvrtek do práce - učit na VUT v Brně matiku, kde jsem byl po 7 hodinách výuky úplně hotovej. V té době jsem se měl začít přesouvat hustým mrholením na autobus a dost jsem zapochyboval, zda mám v tomto stavu někam cestovat. Přehodnotil jsem situaci na "pátek nedám", přerezervoval si lístek na za 24h a šel se na to pořádně vyspat.

V pátek odpoledne jsem se vypravil Studentem do Prahy, kde jsem měl akorát 20 minut na přestup na vlak jedoucí z Masaryčky do Ústí. Jaksi jsem do toho nezapočítal koeficient náhodnosti při pohybu po D1. Ten bohužel v této situaci hrál hodně proti mě a dobu na přestup mi zkrátil asi o půl hodiny. Takže už cestou bylo jasno, že přestup a tím pádem i registraci v Ústí nestíhám. Domluvil jsem se s Olafem, že mě teda odbaví až v Želenici, což mi pomohlo celou situaci vyřešit, stihl jsem se tedy navečeřet u Vietnamců na Florenci a sedl jsem na vlak jedoucí za hodinu, kde jsem se přepakoval. Zatímco na svém předchozím pochodu Pradědově 100 jsem bojoval o první místo v soutěži o největší bágl, tentokrát jsem se rozhodl objem minimalizovat. To neznamenalo zmenšení počtu krámů s sebou nesených, ale jen jsem maximálně využil všech kapes na sobě a v běžeckém minibatůžku. Sice to nebylo pohodlnější, ale měl jsem skoro vše po ruce. V ÚnL už jsem se vmíchal do houfu natěšených chodičů jedoucích na start do Želenice. I když úplně jsem mezi ně nezapadl - s velkým báglem (připraveným na předání k Olafovi do auta) a v ještě stále čistých botách, které na rozdíl od většiny ostatních za sebou neměly páteční padesátku, to ani moc nešlo. Jeli jsme spolu s Vítkem, který mi povykládal, jak se jim šlo, ukázal na mobilu, jak bylo krásně, já mu pověděl, jak bylo v Brně hnusně, a nechal ho chvíli zdřímnout.

Na startu jsme vyřídili s Olafem formality (ještě jednou díky mu) i dodatečně jeho narozeniny, odstartovalo se a já měl hned od začátku problém, zda se mám držet s ostatními tempem, protože oni na tom byli přecejen kilometrově jinak. Na jednu stranu to byla pro mě výhoda, šel jsem začerstva, jenže zrovna mě to líp chodí až potom, co se pořádně rozejdu. Takže jsem si sice z pohledu normálního člověka mohl připadat jako jeden z mála rozumných (přecejen chodit 170 km, to většina lidí označí za duševní nemoc), ovšem tady jsem si mohl připadat spíš jako blbec. No ale zjistil jsem, že v tom nejsu úplně sám a po prvním kopci, kterým byl Kaňkov, se už nadobro smazaly rozdíly, přinejmenším v čistotě bot.

Následoval sestup do Bíliny k nádaží Kyselka. Těšil jsem se, že si naberu minerálku, ale místo toho nás tu čekala živá mezikontrola, aby mi sdělila, že pramen je schován mimo dosah veřejnosti do pěkné lázeňské budovy, což mě ale vůbec nepotěšilo. Pokračovalo se na vrchol Bořeň. Škoda, že byla tma, mohlo to být asi nejhezčí místo na celé trase, takhle z toho ale byl jen výstup lesem a poté i čedičovými skalami vzhůru. Cestou jsem potkal několik běžců, se kterými bych se coby prostý chodič neměl šanci potkat nebýt docela dlouhé vracečky. Na vrcholu nás uvítal Honza Sedlák se svoj zásobou flašek a krásným výhledem na noční Bílinu a středohoří. Z fotek, které jsem se tam snažil pořídit nebylo moc víc než ztráta asi 10 minut a tím i pořadí. O to mi jako chodci nešlo, ale i tak jsem se vydal trochu svižným krokem po cimrmanovsku vzůru dolů. Do uší jsem si k tomu pustil novou Metallicu, což rozhodně nedovolilo jen tak se někde ploužit. Když jsem dorazil na asfaltku, dostihl jsem Vítka, což nás oba překvapilo, protože jsem mu při předchozím setkání utekl. Nicméně Hardwired to Selfdestruct skutečně fungovalo jako doping, hrobové ticho Hrobic mi nahrazovaly kytary Kirka a Jamese, které naštěstí pomohly i přehlušit cvakání hůlek jedné spoluchodičky a tak jsem dorazil do Razic a pak ještě na konec asfaltky, kde jsem najednou vyčerpán odpadl ("selfdestruct" zafungovalo). Potřeba najíst se a napít se poprvé ozvala, ale během poslechu energického thrashmetalu to nešlo. A to jsem měl ještě v zásobě jiný páky.

Nechal jsem se zase dojít Vítkem, dal jsem si energetickou tyčinku a vylezli na Holibku a za ní čekali Olaf a Egon na první čipové kontrole. Zatímco v Bílině mě skoro pochválili, že su někde v přední třetině, teď už jsme byli kousek před koncem startovního pole, což samozřejmě víc odpovídalo mým schopnostem a předpokladům. Trochu jsme se občerstvili a pokračovali do dalšího kopce. I když se jednalo o druhý nejvyšší vrchol celého středhoří, Hradišťany 752 m, výstup na něj se mi nějak vymazal z paměti. Z vrcholové louky sice nebyl výhled, zato byla krásná noční obloha, přestože v severních Čechách se to moc čekat nedá. Zde nás dostihla a naposledy předstihla Magdalena, která to s medvědem na zádech dotáhla na 1. místo v kategorii žen (i včetně těch bez medvědů na zádech). Následovala Páková hora, která mě při sestupu donutila opět natáhnout nákolenní futrál. To bylo vždy takové malé znepříjemnění sestupů, protože přes 2 vrstvy gatí se to dělá fakt blbě. Další, už v pořadí 6. sopkou byla Lipská hora. Spoluchodiči mě varovali, že spolu s Milešovkou a Bořeněm patří mezi nejnáročnější výstupy a výstup to fakt nebyl snadný, i když jsem měl svého favorita jinde. Když už člověk myslel, že už se blíží k vrcholu a nad sebou vidí hvězdy, zjistil. že to nejsou hvězdy, ale čelovky chodičů. Fakt super ... Na vrcholu ovšem místní vrcholezci založili vrcholovou knihu, tak jsme ji poctili zápisy spolu s Vítkem a Honzou a Míšou, se kterými jsme se pak potkávali po celou cestu. Z vrcholové skály byl opět krásný rozhled, tektokrát hlavně na jih a východ, na nímž se vyjímal srpek couvajícího měsíce.

Seběhli jsme dolů vyšlápli na další kopce, Medvědický vrch, na němž bylo zajímavé zejména to, že za ním už byla občerstvovačka. To ale člověk už musel sklesat do Milešova. Zde jsme potkali vymrzlou skupinu orgů (Olaf, Egon a spol včetně Denisy, která si užila pátek natolik, že sobotu už dělala kontrolovačku). Už si nepamatuju, co tam všechno měli, jen vím, že tam nebylo kde sednout a tak mě pěkně štvalo, že tam všem svým zadkem zabírám jediné místo na várnice. Ale sezení bylo teď to, co jsem potřeboval nejvíc, nicméně i ten čaj bodl. Mezi tím průběžně Olaf hlásil, jak to vypadá se soubojem o Milešovku a že dvojice pronásledovatelů turboběžce Tomáše na Milešovce ztrácí už přes hodinu. Já jsem ale řešil jiné problémy, které do teď byly zejména nepodstatného rázu jako kdy se napít, kdy vytáhnout z kapsy tyčinku, natáhnout futrál na koleno nebo ho stáhnout a kde si sakra sednout. Začalo se rozednívat, byla kosa a následoval scénář podobný tomu z letošní B7, který taky začal vymrznutím na kontrole. Tehdy mě to vyprovokovalo k oblečení teplých spodků, které jsem hned po prvním výstupu zase sundal, dal do víka báglu a v cíli pochodu už jsem je neměl, přitom na trase se do teď nenašly. Na tuto situaci jsem si vzpomněl, když jsem tentokrát jsem poprvé za cestu vytáhl rukavice a sundal je cestou na vrchol Milešovský Kloc a říkal jsem si, že je hlavně nesmím ztratit. Výstup na tento vrchol byl mazec převyšující náročností vše před ním, stále to ale nebylo ten, kterého jsem se obával nejvíc. Nicméně na vrcholu jsem byl už za světla a přecejen jsem dal chvilku pauzu, abych se koukl do mapy a na GPS a tak jsem si sedl na kótu - zrovna zde jinej šutr nebyl - a pod zadek si hodil rukavice. To bylo naposledy, co jsem je viděl...

Pak jsem se dal spolu s Vítkem, který mě mezi tím došel, na sestup a cestu k dalšímu kontrolnímu bodu. Každý se při prvním seznámení s trasou obával něčeho, u někoho to byla Lipská hora, u někoho Vysoký Ostrý nebo Průčelská rokle, ale já jsem měl z mapy vytipovaného jiného koně a ve výsledku se to myslím ukázalo jako správná volba do soutěže o nejrozporuplnější výstup pochodu. Následoval totiž výstup na Pařez. Tento v podstatě bezvýznamný vrchol je zajímavý možná jen svými kruhovými vrstavnicemi v horních patrech a odkazuje tak na starý matematický vtip: "Proč pařez není strom? Protože obsahuje kružnice." (Ti kdo neprošli kurzem z teorie grafů, ať se nepokoušejí to pochopit.) Ovšem jeho západní svah má fakt sklon. Než jsem k němu dorazil, šlo se dlouho lesní rovinkou a jakmile jsem z ní odbočil směrem pod Pařez, všiml jsem si auta, co jede směrem ke mě. Zabočil po šipkách na trochu divočejší lesní cestu, ale auto jelo pořád za mnou mě až mě dostihlo, z něj vylezl hajný a prý jestli jsem neviděl pytláky a že je to nebezpečné se tam toulat takhle ráno. Tak jsem mu vysvětlil, že my, co tam jdeme pochod, opravdu pytláci nejsme, na což následovala reakce "Jakej pochod?". Já jsem mu říkal, že to je určitě nahlášeno lesní správě, ale on že nic neví a že bychom se tam neměli motat. Radši jsem už dál nevysvětloval, že nás právě čeká výstup na Pařez volnou sutí, protože to by ho asi trefilo. A to jsem ještě pořád nevěděl, že to opravdu bude stěna skoro maximálního sklonu volné čedičové suti schopné udržet trochu hlíny a stromy na ní. Nebylo divu, že s člověkem lezoucí vzhůru se opačným směrem vydávala spousta větví a kamenů. Vůbec jsem nedivil, že se ten lesák divil, protože kdyby tušili, že se má jít tudy, nejspíš by to zarazili hned. Ale jak jsem se pak po pochodu bavil se samotným velikým Petrem Malým, který celou akci organizoval, tak to prý vše bylo povoleno, jen si to asi neprohlédli v dostatečném měřítku. No budiž, to je koneckonců jejich blbost, ale nutno říct, že z takových výstupů, kdy člověk při výstupu shazuje kusy toho kopce dolů, dobrý pocit nemám, byl bych radši, kdyby tam po nás zůstala příroda ve stavu, v jakém byla před pochodem. Obaly od horalek vytrousené z kapes jsou samozřejmě taky dost špatným znamením a za cestu jsem jich nasbíral asi 10, ale dají se odstranit, nicméně ty šutry už na ten svah asi nikdo vracet nebude. Po stránce pohybu mi to v tomto terénu tolik nevadí, nahoře jsem byl celkem za chvilku, protože to je jeden z mála, kde dokážu někoho dostihnout, ale určitě bych to nepovažoval za idální závodiště. Ještě ale jednu blbou vlastnost měl Pařez - na vrcholu nebyla vyhlídka, takže člověk jen přes odlistěné stromy mohl tušit, jak se v údolí Bíliny drží mlha a z ní vystupují jednotlivé vrcholy. Další kopec na trase byl Zvon, na který nějaký dobrák strhl odbočku, a tak jsme si napřed trochu zašli než jsme ho našli. Navíc jsem si cestou vzůru roztrhal gatě, takže byl zážitek silný (ne nutně kladný). Ale výhled z vrcholové skály, i když  v mírném mlžnu, tentokrát byl aspoň na Milešovku, která byla naším dalším cílem. Výstup na ni začal v Černčicích ve výšce asi 500 m, takže nás čekalo něco přes 300 m, takže zase taková hrůza to nebyla, ale cestou se ozvalo břicho, že potřebuje zaplnit, takže jsem nechal zbytek skupiny jít napřed a posilnil se, abych pak nahoru v pohodě vyšlápl za chvilku.

A tak jsem se poprvé v životě dostal na Milešovku. Sice je to kopec vysoký jak Javořice nebo 9 skal, ale člověk má na ní spíš pocit jak na Ještědu, vysoko nad okolním terénem s opravdu krásným výhledem. Nicméně kvůli výhledům jsme tam nebyli a proto jsem byl možná jediný (každopádně první) ze všech účastníků, co vylezli i na rozhlednu. Sice teda viditelnost nic moc, ale furt lepší než drátem do oka ... V hospodě mezi tím proběhla kontrola, polévka a tichý boj proti Babišově EET se sdělením na ceduli, že od 1.12. kvůli tomu zavírají. Tak jsem jim ještě udělal kšeft tím, že jsem neevidovaně koupil vodu a panoramatickou pohlednici. Sbalil jsem se, nasadil návleky na kolena, do uší tentokrát pustil Rammstein a valil dolů. Protože jsem se tam rozhlednou zdržel o dost déle než ostatní, po následujících 16 km jsem šel sám. Cesta vedla přes jedno z mála mnou do té doby navštívených míst, a to silnici E55, kudy jsem mnohokrát projel. Tentokrát jsem ji přeťal kolmo a vystoupil na Kletečnou.
Zatímco Pařez byl zajimavý několika kruhovými vrstevnicemi, tak Kletečná byl čistý rotační kužel s vrchlíkem z rotačního paraboloidu, až mi přišlo škoda ho nabourávat naší necestou. Na vrcholu jsem se trochu rozdýchal a zase valil dolů ve snaze dostihnout někoho před sebou, protože jsem kdesi pod sebou zahlédl mihnout se bundu jednoho z chodičů. Na dlouho to byl jediný živáček, kterého jsem potkal. Seběhl jsem do Zbožné vsi, kde jsem si vyprosil vodu a do uší pustil Benzin, což mě výrazně popohnalo vpřed. Velemín jsem tudíž prošel bez zastávky a následným Oparenským údolím pod mostem nové dálnice D8 jsem se dostal až ke hradu Oparno. Ve stejnojmenné vsi pod ním mě už naladila na následující Lovošskou občerstvovačku hospoda s poutačem na vepřeozeloknedlo, ale zatím jsem si musel zajít chuť. Výstup na Lovoš navíc nebyl vůbec snadný po stránce orientace, protože se zde vzájemně neshodovaly rozcestník, barva značení, barva v mapě a trasa v GPS. K tomu jsem zjistil, že jsem někde ztratil itinerář, což mě mrzelo samozřejmě i z důvodu, že po mě někde na cestě válí papír. Pak následovala chvíli bloudění volným terénem ve svahu pod vrcholem zakončená návratem na jedinou možnou cestu. Brzo jsem ale zjistil, že přestože jdu správně, tak mě na vrcholu moc dobrého nečeká. Sice se otevíraly mlhavé výhledy na Lovosice, Házmburk a část cesty, kudy jsme prošli, ale bylo 15h a současně s námi tam měli cíl běžci do vrchu, a tak se ve vrcholové hospodě štosovaly desítky lidí. Byl z toho akorát totální chaos a místo toho, aby si člověk užíval dokončení "první půle pochodu" (61 km), tak byl nakonec rád, že si vystál frontu na sodovku, zdlábl párek a brzo vypadl. Sice se mi to podařilo až napodruhé, protože jsem tam pro změnu zapomněl šátek, ale zato jsem si od kontroly vyžádal ještě nový itinerář pro 2. půlku, což mě zachránilo.

Cestou dolů jsem doběhl Vítka a Pavla, se kterými jsem pak pokračoval celkem dlouho. Napřed jsme slezli do údolí Opárenského potoka a pak se vydali další dědiny. Vítek, který se na Lovoši nezmohl na stání ve frontě zatoužil po hospodě, ale naštěstí jsme ze vsi hned zase vypadli odložili naplnění jeho tužeb naneurčito, nejdále však do hospody na 79. km. Cestou na hřeben Porta Bohemica, který tvoří spolu s protějším břehem Labe Českou Bránu, se setmělo a tak jsme měli ze skal vyhlídku do tmy, ale i tak byla krásná. Cestou jsme potkali trojici chodičů se kterou jsme sestoupili do Litochovic. Zde se z kšeftu (měli překvapivě otevřeno) vynořil Míla, který se k nám přidal na dalších mnoho km. Společně jsme ve skupině 7 lidí pokračovali po asfaltce po mostě přes nový úsek dálnice do Dobkoviček. Zde se parta zase roztrhala a na další výstup jsme se pak už zase vydávali ve čtveřici s Vítkem, Pavlem a Mílou. Cestou jsem trochu bojoval s tempem do kopce, ale nějak jsem to uvisel a navrchu kopce už jsem stíhal a dokonce i ostatní nabádal ke zvýšení morálky společným zpěvem. Nakonec zůstalo u pár sólových pokusů z vlastní tvorby, což aspoň některým na chvíli převedlo na myšlenky jiné než na bolest nohou (třeba na bolest uší). S trojicí před námi jsme se opět setkali u rozhledny Radejčín, která mě potěšila kontrolou až na jejím vrcholu. Bohužel ale bylo vidět pouze tmu, takže jsme slezli a už se těšili do hospody.
Té jsme se konečně dočkali v Dubičkách v Dubici, kde byla čipová kontrola, výběr ze 2 polévek a výborný segedínský guláš a několik chodičů/běžců, o kterých jsem měl představu, že už je neuvidím. V průběhu večeře nás pobavila nepřehlédnutelná a hlavně nepřeslechnutelná dvojice manželů Hejkrlíkových (zkráceně Hej+Hej), kdy paní svým osobitým stylem "nabádala k urychlení přestávky" (prostě ho zdrbala, ať si pomalu ani nesedá, že se jí nechce vyslíkat a že hned zase půjde ...). Takových situací bylo ale za celou cestu spousta, protože jsme se s tou dvojicí míjeli mnohokrát. Ale ne vždy to bylo takhle komické.Z hospody jsme pokračovali k další skalní vyhlídce do tmy a k pěknému nočnímu vodopádu. Svým jménem se odkazoval na Moravu, ale klukům z Čech jsem vysvětloval, že na Moravě to vypadá jinak. On to totiž nebyl úplně moravský vodopád, ale jen vodopád Moravanského potoka. Tak či tak, slezli jsme do Zálezlů a tam Vítek vyhodnotil svůj stav nohou jako dále neúnosný, došel na nádr a zabalil to tam. Bylo mi ho líto, že se mu nepodaří zvládnout celou extremistickou kombinaci, ale prostě to nešlo.
Ze Zálezlů jsme vylezli do kopce až kamsi do dědiny Chvalov, odkud následoval dlouhý celkem příjemný mírně vlnitě klesající úsek lesem, svahem, chvílemi i podél skal, studánek, krtků, skřítků a dalších pohádkových bytostí do Vaňova, už zase na úrovni Labe. Zde jsem rozpoznal druhé místo, kde už jsem se někdy vyskytl, když jsem tudy kdysi objížděl zácpu na polabském hlavním tahu. Ještě kousek jsme tudy pokračovali společně v trojici s Mílou a Pavlem, než se druhý jmenovaný zastavil na krátkou pauzu s tím, že nás dojde. S Mílou jsme sice chvíli bloudili v pozdněvečerní vesnici (která už patří k Ústí) tak, abychom rozštěkali co nejvíc psů a na to je nejlepší způsob projít se tam a zpátky slepou cestou, pak jsme se ale už vydali zase vzhůru kamsi do výšin temného lesa. Pavel stále nikde, ale vzhledem k tomu, že vypadal, že je na tom nejlíp, čekali jsme, že se každou chvíli vynoří pod námi čelovka. Prvním znamením blížícího se živáčka byl opět štěkot psů a jeho četnost dávala tušit, že to nebude živáček jen jeden. A taky že ano, po chvíli se kdesi hluboko pod námi objevily světla ze dvou nebo 3 čelovek. Snažili jsme se ale jít svým tempem, i tak to vypadalo, že nás brzo dostihnou. V jednom místě kousek před dosažením vrcholu lesa si dal Míla pauzu a já ho tam nechal s tím, že půjdu dál a brzo se zase potkáme. To bylo naposledy, co jsem ho viděl a od té doby jsem šel sám dalších asi 10 km. Jen u další odbočky jsem potkal pana Heje staršího trpělivě čekajícího na svou ženu, až se mu vrátí od Milenců. Sestup k nim byl dlouhý, klesající, blátivý a celkově řekl bych zbytečný, trochu připomínající dřívější Olafoviny typu klesání 200 m do nikam a zpět. Milenci byla dvojice skal v lese, k jejichž rozpoznání v té tmě to chtělo fakt hodně velkou fantazii. Halucinace k tomu potřebné se zatím nedostavovaly, mozek mi navzdory probíhající druhé noci v bdělém stavu stále fungoval. Cestou zpátky jsem potkal Pavla a Honzu s Míšou, kteří taky nechali Mílu někde napospas lesu. Pak jsem se dozvěděl, že to Míla otočil dolů a vrátil se k autu. Netušil jsem, že má podél trasy rozmístěná auta, pro případ, že by to zabalil!

Pokračoval jsem tedy dál sám přes Podlešín a opět pěknou vlnovitou lesní cestou s občasnými výhledy do údolí nyní už zalitého mlhou. Tentokrát jsem si pustil do sluchátek Testament, pěkně mi to šlapalo, ale ozvalo se i břicho, že chce zaplnit, tak jsem si dal večeřosnídani (někdy kolem 2 ráno) za chůze, čímž jsem se nejen zaprasil, ale i zdržel, že mě za chvíli začaly opět dostihovat světla. Byl to opět Honza s Míšou, kteří to rozběhli, ale tentokrát sami bez Pavla, který zůstal někde vzadu a nevěděl jsem, jestli ho nechytlo chodidlo, se kterým měl občas problémy. Ale věřil jsem, že si umí sám poradit a že to zvládne. Já jsem měl první cíl dojít do ÚnL a tam se rozhodnout, zda podniknu i tu navícovou 25km šaškárnu. Honza s Míšou mi moc daleko neutekli, došel jsem je u kontrolního bodu Soudný vrch. Pro sebe bych ho přejmenoval na Osudný. Následující situace totiž vyvolala řetězec událostí vrcholící ... no vlastně nevím čím. Jednalo se o možná kdysi živou kontrolu, v těchto nočních hodinách o samoobčerstvovačku. Vzhledem k pokročilému stádiu pochodu už zde bylo pouze pití a trocha nakrájené syrové zeleniny. Nebýt toho, že jsem se chvíli před tím najedl, bylo by mi to možná i přišlo vhod, ale teď jsem byl čistě veden pudem nutností využití příležitosti - mám možnost doplnit zásoby, tak to musím udělat, další možnost nebude. Celou cestu jsem do teď jel na vodě s tabletami Mg s vitamíny v 1,5 l flašce s nasosávací hadicí vedoucí v případě potřeby rovnou do huby a záložním čajem v termosce. Pro pochopení dalšího dění je nutno vysvětlit, že mám problém s břichem, jen tak něco nestrávím a zejména mi dělá problém, když do sebe dostanu bublinkové pití, když zrovna nechci. Teď jsem sice neměl žízeň ani břicho moc o bublinky nestálo, ale s pitím jsem byl skoro na dně, tak jsem se jal ho doplnit, přičemž mě nenapadlo lepší řešení, než si do flašky dolít kofolu, které zde byl ještě skoro celý karton, zatímco vody jsem viděl už jen několik málo lahví. Tudíž jsem si čisté vody vzal jen půllitr do malé lahve z Milešovky do kapsy. Míša s Honzou se mi mezi tím ztratili v husté mlze a já neznalý končin Větruše jsem se vydal je stíhat. Nebyl jsme si ale jistý, po které barvě, protože zde vedla červená se zelenou, tak jsem se rozhodl situaci zkontrolovat v itineráři. Šmátrám v kapse a ... itinerář vidím, jak se válí na zemi. Tak šmátrám znovu, tentokrát pro jistotu po kontrolním archu - nejdůležitějším dokumentu, bez kterého to můžu rovnou zabalit - a nic. Tak se vracím hledat mlhou, přecejen nemohl být daleko, když jsem s ním byl před chvílí na kontrole, pátrám v listí, a bez úspěchu. Znovu si v hlavě projdu situaci a ... arch mi visí mezi vestou a bundou, chvíli před vypadením na zem. (Až o mnoho hodin později zjistím, že jsem se ve skutečnosti na kontrole nezapsal, takže můj předpoklad o omezeném úseku k hledání byl mylný!) Touto dramatickou vsuvkou jsem strávil zase nějakou chvíli, kterou jsem se pokusil dohnat běžmo, neboli spíš svým obvyklým mufloním skokem dolů k Větruši. Už cestou jsem však zjistil nemilou věc - od vody v kapse se mi zamočilo oblečení, mám od toho hlavně kapsu u kalhot. Fakt super si v mrazu zmáčet svůj ohoz. Takže flaška v kapse se neosvědčila, vylévám většinu objemu, aby to v ní tolik nešplouchalo a neproteklo špatným uzávěrem ven. Jenže po chvíli si uvědomuji, že všechno je jinak. To mi neteče voda z flašky, ale kofola z hadice! Řešení, za které bych si naliskal bylo, že abych upustil tlak z hadice, trochu jsem z ní upil, čímž jsem si do těla pustil všechnu tu napěněnou kofolu z pěkně rozskákané flašky. Bylo mi jasné, že tímto si říkám o bříšní průšvih. Mimo to samozřejmě jsem fakt nestál o to, být ulepený od kofoly a tak jsem zbytek čisté vody použil na opláchnutí ruk a kalhot. Takže jsem byl bez vody se spoustou nepoužitelné kofoly, kterou jsem mohl rovnou vylít. Mezi tím, jsem se někde zamotal v mlze u Větruše a při hledání cesty jsem si málem vypíchl oko o haluz. Haluz, že to bylo jen málem.

Byl jsem z toho všeho tak v pytli, že jsem si pustil zase Metallicu a sešlapal do města. Vůbec jsem teď neuvažoval to zabalit, i když mi v břiše bylo všelijak a jen jsem čekal, kdy to některým směrem vybouchne. Kousek za železničním mostem jsem opět došel Honzu a Míšu a s nimi pokračoval kolem nádraží Střekov ke hradu, který jsme v mlze vůbec neviděli. Dál cesta stoupala k Nové Vsi ale moje břicho se rozhodlo, že se chce nechat vypustit. I když v tu chvíli byl Honza s Míšou jedinou mojí nadějí na vodu, nechal jsem je jít napřed v naději, že se pokusím svoje břišní problémy vyřešit. Jenže abych se o to pokusil, musel jsem ze sebe poshazovat všecky vrstvy (bundu, šálu, vestu, mikinu), abych si sundal šráky, které byly až v druhé nejdolnější vrstvě. Následná akce ale stejně nebyla vůbec úspěšná, takže jsem předpokládal, že po nějaké době dojde na další. Z tohoto důvodu už jsem změnil pořadí vrstev a šráky jsem si dal nad mikinu. V tu chvíli vidím, jak se ke mě blíží světla, tak jsem se hned spakoval abych zjistil, že to jsou opět Hejkrlíci. Na dotaz, jestli tam hodlám přespat, už ani nevím, jak jsem zareagoval, nicméně zase jsme si vyjasnili, jakto že jsou za mnou, když měli být daleko vpředu. Každopádně jsem pak do toho šlápl a valil rychle zase vpřed. Důvod byl jasně doběhnout Honzu s Míšou, kteří mi přislíbili vodu, až budu potřebovat, věděl jsem, že si jí přecejen vzali dost na Osudném kopci. Jeho osud stále ještě nenabyl svého konce, protože v důsledku změny pořadí vrstev se mi nyní po nějaké době začalo jít nepříjemně a začalo mě tlačit břicho tím, jak jsem byl nepohodlně oblečen. Usoudil jsem, že takhle to nejde a za chůze jsem se rozhodl změnit pořadí vrstev zpátky. To byla patrně poslední chvíle, kdy jsem měl na sobě svoji šálu. Byla to pěkná šedá a hlavně hodně široká šála, která se dala použít jako deka. Že ji nemám, jsem zjistil až kousek za Novou Vsí, kdy jsem ji právě jako deku chtěl použít - právě jsem prožíval nejen břišní, ale i únavovou krizi a mít tu šálu, tak se tam někde do ní zabalím a vytuhnu. Ale to nešlo. Únavu jsem mohl odbourat energeťákem Tygrem, jenže to jsou bublinky a ty jsem v tuto chvíli nemohl, protože mi nefungovalo břicho. Ani čaj bych v tu chvíli asi nezvládl a tak jako záchranu v této situaci jsem vyzkoušel bombón Halls, který překvapivě pomohl s trávením. Když jsem došel k odbočce na děsivý Vysoký Ostrý, potkal jsem vracející se H+M, vyměnil si s nimi trochu vody za zbytek kofoly a od té chvíle už jsem si připadal zachráněn. Na vrchol jsem nějak vylezl a tam si dal chvíli klidu a koukání do údolí. Za chvíli mě zde došla paní Hej, která se tam jen otočila, zanadávala na manželovu čelovku a zmizela spolu s ním zase někde dole.
Potkávali jsme se pak během cesty po naučné stezce, kterou se sešelo až do údolí Průčelského potoka. Toto bylo jedno z obávaných míst, před kterým varoval nejeden znalý místních končin. Ovšem mě hlavně zajímalo, že zde byla kláda na sednutí, dal jsem si konečně čaj a buchtu a potom už konečně i tygra a byl jsem znovu v pohodě. V té naopak nebyl Honza, který se sem vrátil hledat ztracený mobil. Napadlo mě, že nejsem jediný, kdo na pochodu ztrácí věci, protože mě pořádt štvala ztráta rukavic a šály. Rukavice jsem měl náhradní, místo šály šátkočelenku, ale i tak mě to štvalo. Naštěstí mobil jsme brzo taky našli, a tak jsme sešli až do Brné nad Labem. Zde jsem se vydal trochu dřív nahoru a když jsem byl někde v půlce výstupu do Němčí, daleko za rozcestím Nad Kuželnou, vidím světlo čelovky. Že by někdo z orgů z kontroly v Němčí šel naproti? Nikoliv, byli to opět všudypřítomní Hejkrlíci! Usoudil jsem, že ti jsou schopni se zjevit kdykoliv a kdekoliv a dle jejich nadávání na značení, cesty, pochod, kopce a nevím co všechno jsem mohl být rád, že jsem to taky nakonec neschytal. Výstup nahoru za rozednívání byl ale výživný a v tomto ohledu to byla opravdu vcelku vydatná tečka, celkově od Labe to bylo skoro 500 m na výšku. Byl to skutečně poslední výstup zakončený občerstvovací kontrolou. Zde čekal Honza Sedlák se svým maskáčovým komandem, kteří celou noc (teď už den) udržovali oheň, a člověk se tak mohl aspoň na chvíli usadit v teple (z jedné strany). Trocha občerstvení bodla, ale po předchozích zkušenostech jsem to nechtěl přehánět. Hlavně ale bodla jiskra z ohně do mé nohy a propálila mi ponožku. No reklamovat pochod kvůli tomu asi nebudu, zvlášť když mi Honza Sedlák slíbil, že se pokusí ještě vypátrat mou ztracenou šálu. Během mého občerstvování na kontrolu dorazili H+M, a tak jsme se pak vypravili společně na posledních 12 km do ÚnL.
Byla docela kosa, foukal vítr, padal sníh, ale po chvíli se začalo dělat i modro, což byl na tomto pochodu zatím nevídaný jev. Cestou jsem se stavil ještě do kšeftu v Malečově, čímž jsem dokončil normalizaci stavu žaludku a pak jsme společně doputovali do Nad Olšinkami. Zde se stalo to, co už mnohokrát, turistická značená nebyla na rozcestí a tak jsme se vydali předpokládaným směrem po úbočí kopce, což jsme až po asi 10 minutách zhodnotili jako špatnou volbu a vrátili se na značku. Ale nebyli jsme tu už sami - zase tu byli Hej-ové. Vyjasnili jsme si, kudy že se tedy má jít správně a možná jim ušetřili další bloudění a společně se vydali už správnou cestou dopřes Olšinky do ÚnL. Spolu s H+M jsme do toho ale ještě šlápli a po chvíli jsme dvojici Hej-ů utekli. Sice se nám cestou udělal chvílemi slunečno, teď ale naopak začalo pršet. Už jsme to chtěli mít za sebou, tak jsme rychlým krokem zamířili k mostu a hle - před námi se opět objevili Hej-ové, kteří si někde střihli cestu (jinak by se tam nedostali). To nás docela naštvalo, tak k nim Honza naběhl a zdrbal je, jestli jim přijde v pořádku takhle zkracovat cestu kvůli pořadí. Mně a Míši se nechtělo kvůli tomu běhat, jen jsme nevěřícně koukali, že je skutečně možné, že někdo tímto způsobem zkouší bojovat o pořadí někde ve 4. desítce. Míši to nakonec nevadilo, protože v rámci EKUT jí to v součtu s pátkem stačilo na 3. místo a byla za to odměněna pohárem.

A pokud jde o mě, tak jsem taky nemusel smutnit, celé to byl boj jen v nějaké nižší kategorii. Startovní pole totiž bylo ve dvou kategoriích, 1. a 2. podle počtu pochodů na tomto Loučení. Ti v první kategorii měli při dosažení cile průměrnou délku pochodu 125 km a ti ve druhé jen necelých 90 a ještě se u toho víc nadřeli. Já jsem byl podle pořadí v cíli 9. v té první :). Ale vzhledem k tomu, že jsem chodič, nikoliv závodník, tak je mi to šumák, buřt, jedno a putna. Hlavně, že jsme se pěkně prošel a užil si krásné České středohoří a děkuji za to všem orgům a pomocníkům. Radši si nepředstavuji, co muselo být práce to vyznačit. Ale když to na nás ušili, tak si to snad užili. Jenom je mi líto, že to bylo takové mé soukromé loučení s šálou a rukavicemi ...