Pradědova stovka 2016

Na Pradědově 100 jsem byl před 2 rokama. Pochod se mi tehdy velmi líbil, i když byl docela dlouhý a na Rabštejně mě tehdy chytla docela krize. Ale bylo hlášeno, že na Pradědu je popsaná vrcholová kniha a na Vysoké holi chybí tužka, takže do Jeseníků to chtělo zajet. A když se na netu objevila registrace ke koupi, rozkejval jsem se a šel do toho. Přecejen Pradědova 120 km derniéra, navíc přes Smrk a Bradlo, kudy se tehdy nešlo a bez závěrečné asfaltky do Zábřehu, kudy se naopak tehdy šlo, to jsem si nemohl odpustit. Navíc mi Petr Martinovský měl předat lžičku, kterou jsem zapomněl na Šlápotách. Prostě mnoho důvodů se zúčastnit. Po několikadenním rozhodování spolu s Radkem Hrabčákem, zda a kdy pojedem z Brna jsme nakonec zjistili, že nejlepší bude jet vlakem. To by člověk nevěřil, že i k takovýmu řešení se dalo dospět. Nicméně ještě den před akcí jsem docela znejistěl, jestli se vůbec zúčastním, bolela mě noha od týden starého zásahu letícím střepem talíře, zjistil jsem, že musím řešit problém v pojišťovně a manželka po mě chtěla hlídat dítě (ano, už i takový problémy se vyskytly). Ale hned jsem si uvědomil, že už na jaře jsem byl přihlášenej na Jesenickou stovku a kvůli vlastnímu vytížení jsem to nezvládl. Tehdy jsem ale stěhoval bejvák, tak to fakt nešlo. A když jsem vyřešil problém s pojišťovnou a přehodil hlídání na pra/rodiče, najednou i noha přestala bolet a šlo to:).

Tak jsem v pátek sedl na vlak a jel do Bludova, odkud busem (náhradní doprava) do Jeseníku. Už cestou byla docela kosa, ale předpověď hlásila pěkný počasí s možností přeháněk. Tak jsem věřil, že to ňák půjde, zvlášť, když se vyráželo až ráno... Do České vsi jsem dorázil spolu s dalšíma chodičema v pátek večer, setkal se s mnoha více i méně známými chodiči, mimo jiné s Petrem M., který lžičku zapomněl doma. Tomáš Zágrošek mě zkásl o dalších 120 Kč za jídlo, který se objednal můj předchůdce, od kterýho jsem registraci koupil a o kterým jsem neměl tušení (večeři jsem už měl cestou). Připravil jsem vrcholové knihy (pro jistotu i na V. holi) a po večerním výkladu o výškovnici povětšinou organizátorům a jejich pomocníkům (většina chodičů už spala nebo se o to aspoň snažila) jsem taky zalezl do spacáku mezi všechny ty chrápače v tělocvičně, narval špunty do uší, ucpal to sluchátkama a doufal že usnu. Usnul jsem, ale po nějaké době mě probralo jakýsi vrnění. Když jsem vyrval z uší všechny tlumící prvky, zjistil jsem, že mi někdy v půl druhé v noc zvoní mobil, pečlivě zapakovaný ve vestě nachystané na pochod. Než jsem se vzpamatoval, všici už nejspíš byli vzůru a říkali si kterej vůl?! No to volala má žena, která právě vyhodila v domě pojistky a tím, že nebydlíme u nás doma ... ale to by bylo na delší povídání. Vytáhla mě tak ze spacáku a tělocvičny a jediným řešením se ukázalo být udělat ještě jeden budící telefonát, který po nějaké době problém skutečně vyřešil. To už jsem zase ležel ve spacáku, když mi přišla smska, že problém je vyřešen. Pak jsem zjistil, že jsem během té akce ztratil jeden špunt do ucha a s jedním se spí fakt blbě. No, nějak jsem to zkusil. A pak teprve přišel další telefon, tentokrát o tom, že už je to v pořádku. Kurňa, to jsem fakt potřeboval, aby mě kvůli tomu někdo budil...
Ráno tomu pak odpovídal stav mého vyspání. No nějak jsem se vypakoval a spolu s ostatníma asi 90 lidma vyrazil v 6 h na trasu. Tentokrát jsem tu neměl, s kým bych se aspoň na začátku snažil držet, tak jsem vyrazil svým tempem. Snažil jsem se držet za běžcema, aby nevznikla díra a po chvíli jsem je dostihl v kopci při výstupu do lesa a část jich cestou k prvnímu kontrolnímu bodu předešel. To bylo sice víceméně naposledy, ale kvůli závodění jsem tu nebyl. Už se rozednívalo a ze skály už byl pěkný výhled na údolí Bělé a na vzdálenou Biskupskou kupu. Při focení mi utekli lidi a po chvíli jsem ztratil z dohledu chodiče před sebou, který jsem znovu navázal, až když jsem došel chodiče, kteří váhali se správností směru.

Cestou k dalšímu kontrolnímu bodu vyšlo slunce a u Jitřního pramenu už krásně do červena barvilo kmenu stromů. Zde nás Honza Suchomel a Denisa Vlková obdarovali müsli tyčinkama, napil jsem se ze studánky a pokračoval dál. Na Studničním vrchu, 991 m vysokém nejvyšším vrcholu celého masívu plného pramenů a studánek, jsem shodil několik vrstev oblečiva a vydal se za občasného potkávání dalších chodičů (v tomto úseku spíš běžců) dolů. Cestu nám v jednom místě překřížilo stádo muflonů. Proběhli zleva doprava a když zjistili, že je tam plot, otočili to a valili zpátky. Jednoho jsme málem musel vymotávat z pletiva. Jejich způsob běhu mě ale pak inspiroval k seběhu některých kopců. Toho jsem využil zejména pak při pohybu z Medvědího kamenu, na němž sice byla vrcholová kniha, ale u kontrolního stanoviště chyběla fixa, tak se tu střídalo jedno sebefotící komando za druhým. Seběh dolů pak netrval dlouho, nicméně cestou mě beztak doběhl Martin Hlaváč, který mi u kontroly u jeskyně u Pomezí utekl a už jsem ho pak nadlouho neviděl. Posilnil jsem se a pokračoval dál. Kousek za vápenkou u Lipové Lázně jsem si na rovince tak pěkně kráčel a hodil držku (prostě se mi pod nohy přimotala hůlka, ještě jsem to nějak zvládl uřídit, ale pak mi tam vlítla ta druhá a to už jsem nedal a vyválel se v prachu). Pak se šlo po žluté, bylo krásně, občas jsem někoho potkal, ale výšlap na Lví horu jsem nakonec zvládl sám. Až na Smrku mě dohnal další chodič. Z tohoto placatého nejvyššího vrcholu Rychlebských hor pak následoval sestup, místy seběh (v mém podání spíš mufloní seskok) přes Klín až do Ramzové. Na tamní kontrole se nás zase několik chodičů sešlo, načerpali jsme vodu, kofolu, chleba se sádlem a s cibulí a šlo se dál. Jedním z mých častých spoluchodičů byl Eduard, se kterým jsem se potkával už od Studničního vrchu.

Z kontroly na Ramzové jsem ale vyrážel sám směrem k Vražednému potoku. A než se mi podařilo ho a další chodiče dojít, přidal jsem si kvalitní a mnohými dalšími účastníky prověřenou prodlužku doprava do kopce (před odbočkou zelené značky doprava z vozové cesty). Naštěstí jsem si včas uvědomil, že tudy se k poldru na Vražedném potoku opravdu nedostanu a po pár desítkách metrů jsem to otočil. Protože bylo krásný počasí, během výstupu k Obřím skalám se začali na cestě množit lidi - zvyšovaly se jejich počty a tento proces v úseku nad skalami ještě narostl. Na Šerák spousty lidí asi lanovkou a velká část tohoto davu se vydala od chaty vzůru dolů proti směru našeho pochodu - a podle toho to tam vypadalo. Vyvrcholilo to davama u chaty. Když jsem se tam vyplazil, neměl jsem sice potřebu jít tam na jídlo, ale i fronta na kofolu zabrala docela dost času. Nicméně příležitostí k doplnění zásob po cestě není mnoho, proto bylo potřeba každou takovou využít.

Po kofole jsem opustil dav u chaty a vyrazil na Keprník. Zatímco před 2 rokama jsem byl na Šeráku v 13:50 a na Keprníku v 14:22 (to si pamatuju, protože jsou to výšky těch kopců), letos to bylo i přes zdržení u chaty o asi půl hodiny dřív - ovšem tentokrát se na začátku pochodu nelezlo na Zlatý chlum, takže to není úplně srovnatelné. Letos však bylo daleko lepší počasí, ze všech mých dosavadních návštěv Keprníku asi nejlepší - bylo zkrátka nádherně. Totéž pak platilo i na Vozkovi a cestou k Vřesové studánce. Tam jsem po delší době došel dalšího chodiče, z Maďarska, ale vzápětí mě chytla krize, kterou jsem potřeboval chvíli u studánky rozležet, takže jsem pak pokračoval opět sám. Dal jsem si energetickou tyčinku, ta mě nakopla a z Červené hory dolů k sedlu už jsem pak nějak doklusošel.

Tam jsem opět došel pár chodičů a poprvé zkontroloval nohy. Šel jsem totiž v nových botech Adidas s pouhými 3 pruhy, takže žádnej nadstandard. Před pochodem jsem v nich šel jen asi 10 km, ale teď jsem byl celkem v pohodě, že jsem ani dovezené náhradní boty na Ramzové nepoužil. Ale už přecejen jsem cítil trochu puchýře, což jsem se pokusil řešit náplastí. Pak jsem se vypravil sám dál, ale nějak moc rychle mi to nešlo. Až když mě došel chodič Jirka. Pak jsem se na něj při výstupu na Jezerník zavěsil a posléze ho i předešel. Po nějaké době jsem opět došel Edu, utekl i jemu a vydal se kolem Švýcárny na Praděd. Zkrátka jsem se rozešel a zastavil až na vrcholu, výš už to nešlo. Nahoře jsem se konečně převlíkl z kratťasů do oblečení, co jsem si nesl v báglu, protože se docela ochladilo. 

Na Pradědu měla podle domluvy vyměnit Denisa vrcholovou knihu, ale ještě před ní to stihl přímo správce knihy v areálu, takže se jen zapsala, stejně tak i já. Po mě se totéž udělala skupina cyklistů, kteří přijeli na Praděd až ze Slavkova, takže se taky pěkně projeli. Já jsem tu měl za sebou necelých 60 km, takže něcelou půlku a trvalo mi to asi 12h. Hlavou mi proběhla myšlenka zvládnout celých 120 km za 24h, ale hned jsem si uvědomil, že to nejspíš nepůjde, protože následovala kontrola na Ovčárně s jídlem. To se taky stalo, Honza a Denisa přesunuvší se sem od Jitřního pramenu zde měli čipovou kontrolu a tak jsem tuto skutečnost oslavil borůvkovýma knedlíkama. Naštěstí tu byl i Martin Hlaváč, který zde hrdinně skončil, aby mi pomohl zbavit se posledního z knedlíků. Zde jsem si poseděl do 19h, vzal do báglu záložní knihy pro Vysokou holi a Jelení hřbet a vyrazil na horu. Na Vysoké holi výškovnicová kniha nebyla dlouho focená, tak jsem provedl fotodokumentaci, což mi zabralo nějakou dobu, za kterou mě předešlo několik chodičů. Pak jsem po hřebeni popoběhl k Jelení studánce, kde jsem navštívil tamní nocležníky, pověděl jim něco o BV a nafotil zápisy v knize. Tady to ale znamenalo asi 40 listů knihy, což zase zabralo asi čtvrthodinu. Ale co už, plán na 24h se už rozplynul, takže jsem už v podstatě nespěchal. I když to nebyla tak úplně pravda. Jak jsem se dal na další cestu, šlápl jsem do toho. Byla noc novu, ale šlo se krásně. U Pece jsem došel Hejkrlice, slavné to chodičky např. z B7. Při sestupu kolem Ztracených kamenů se ukázalo, jak blbě mi svítí obě čelovky, tak jsem si je dal na hlavu obě a s nima kopec seskákal až ke Skřítkovi. Místo něj mě tam ale docela děsivým způsobem - světlo kráčející mi vstříc - čekal Jirka, který se tu se mnou loučil a balil to tu a tímto způsobem děsil lidi. Ještě mi ale stačil poradit, že i v právě zavřené hospodě se dá stavit na kofolu, otestováno Jarem a jeho partou chvíli přede mnou. Tak jsem se tam taky stavil a pak pokračoval dál. Cesta dál vedla lesem a pak po kruté, asi 4kilometrové asfaltce až k Rabštejnu. Asi za třičtvrtě hodiny jsem byl na rozcestí u Rabštejnu. Po zkušenostech z minula jsem si dal energeťák Tiger, co jsem si s sebou nesl, první půlku jsem vypil ještě před výstupem a druhou nechal i s báglem v lese u rozcestníku. 

Na skalách jsem zase po delší době potkal Edu. Po sestupu dolů jsem se přesunul s báglem do hospody, kde orgové zajistili kontrolu s polívkou, což bylo super. Zde už odpočívalo několik chodičů, mimo jiné i Jaro a jeho parta, Maďaři a Ivana, která toho už měla plný zuby. Půlku nedopitýho tygra jsem si nechal zastrčit do vnější kapsy báglu a sám se vydal dál. Už jsem byl skoro u rozcestí Hvězda, když jsem když jsem si potřeboval natáhnout stahovací futrál na koleno, předklonil se a vylil zbytek tygra na bundu a gatě. Fakt super využití energeťáku pro ovonění svých hadrů. Ale vzhledem k tomu, jak jsem pak po několika hodinách zápolil s trávením jsem mohl být rád, že jsem to nevypil celý. Cestou pod Kamanec jsem zase chytl tak trochu krizi a ploužil se tempem umrlce. Když jsem ale za sebou zahlédl svižně se pohybující světla, byl jsem u úpatí Kamenného vrchu a do kopce mi to pak šlapalo podstatně rychleji. Nakonec se nás ale stejně několik světlušek sešlo na vrcholu u vrcholové knihy, rozhledny a kontrolního bodu. Jednou z nich byla Věra, se kterou jsem pak sestoupil přes Smrčník a Volyň. Někde mezi Mrtvým mužem a Dobrou náladou jsme došli Edu a ze zadu nás dorazil Jaro a Stano se vzchopivší se Ivanou. Společně jsme pak pokračovali směrem k Mladoňovu, kde jsem se z výše uvedených důvodů odpojil do zákeří a tuto skupinu už dále jako celek nepotkal. Akce totiž byla trochu na delší dobu a i po ní jsem neměl břicho úplně v pohodě a proto mi dostihnutí trvalo docela dlouho. Sám jsem dorazil na poslední živou kontrolu před Libinou, kde byl táborák, spousta pro mě v tu chvíli nepoužitelného jídla a pití a spící Ivana, která to zde definitivně zabalila. Po 5 minutách pauzy jsem pokračoval dál. Cestou se ke mě přidala černá kočka. Byla tak oprsklá, že se mnou šla další 3 km až do Libiny, kde jsem se jí konečně zbavil. Libina byla příšerně dlouhá a až na jejím úplným konci u nádraží jsem došel Edu a Věru. Spolu s nima jsem pak už za čím dál slabšího vnímání vyšlápl na Bradlo. Cestou jsem se snažil držet morálku hraním slovních her, ale zůstalo u jednoho chabýho pokusu a na víc ostatní neměli náladu. Na Bradlo jsem nuž nějak vylezl silou vůle a na stavu mi vůbec nepřidalo, že se začalo rozednívat. To je nejhorší část dne, tyto noční hodiny nemám rád, vždy si při nich uvědomím, že nestíhám. Tady to tentokrát tolik nevadilo, nicméně se blížilo 24 hodiny od začátku akce. Ještě dřív jsme ale překročili 100 km, čímž se tato akce u mě zařadila mezi ty úspěšné. Z Bradla už byl i výhled, ale v danou chvíli jsme si aleni nebyli jisti, na co že to koukáme. Jeden kopec, který jsem považoval za nějaký v Zábřežšké vrchovině, jsem hned zhondotil jako vhodný pro nějaký jiný pochod. Omyl, byl to ještě tento pochod - nebyla to totiž ještě Zábřežská vrchovina ale masív Bílých kamenů, které jsme měli ještě na trase. Jak se ale cestou rozednívalo, tak se současně zatmívalo před mýma očima a neměl jsem daleko k mdlobám. Zachránil mě nakonec hroznový cukr, nebo nějakej podobnej zázrak, nalezenej v kapse.

Prošli jsme dvě dědiny a po dlouhém úseku silnicí odbočili do kraví ohrady. V ní se kolem nás prohnalo stádo krav, chvíli to vypadalo na úprk před nima, ale toho bychom už moc schopni nebyli. Teda aspoň já, hned za ohradou jsem si na chvíli sedl, popil trochu mátového čaj z termosky, bez něhož bych se nemohl nastartovat. Eda s Věrou mi tak zdrhli a výstup do kopců jsem už musel zvládnout sám. Kopce to byly pěkný, zvlášť Trlina byla velmi zajímavá. Sestup z ní jsem pak pojal zase mufloním skokem a tak jsem byl po chvíli dola v Lesnici, kde jsem došel Edu s Věrou. Možná jsme z toho setkání byli všichni tak zaskočeni, že jsme asi předhlédli šipku, zkátka odbočku na louku jsme si museli vymyslet svoji, přes bránu soukromé louky a pak z ní ven, vzhůru k vysílači. Tam jsem už konečně objevili poslední K a seběhli dolů. Při výstupu z lesa pak jak když utne skončila vrchovina a začala nížina, severní část Hornomoravského úvalu. Překročení Moravy bylo už předzvěstí cíle, překročení železnice už téměř cílem a vkročení do sportovní haly cílem skutečným. Společně se tak stalo pár minut po 10h, takže po něco víc jak 28 h od startu a asi 120 kilometrech.

Zde jsem se dali trochu do hromady (sprcha, převlečení, jídlo), obdrželi ceny (diplom, medaile) a vydali se každý svojí cestou. Já jsem šel na stopa, a i když začínalo pršet, po asi 10 minutách jsem chytl auto do Olomouce. U nájezdu na dálnici směr Brno jsem pak stál asi 20 minut, než jsem chytil posun do Prostějova, kde jsem to z důvodu usínání zabalil, zašel na návěštvu k rodině a tu skoro celou prospal. Busem jsem se pak dostal do Brna někdy po 20 h.

Díky moc Tomášovi, Kamilovi a dalším, kdo se na akci podílejí, i kontrolním pomocníkům. Pokud to byla derniéra, pak byla myslím zdařilá a pokud by se orgové rozhodli v nějaké pozměněné podobě v Pradědovce pokračovat, rád se zase někdy zúčastním.