Na Šlápoty 2016 jsem se obzvlášť
těšil, přecejen cesta vedla přes vrchol Kraličáku, kde jsem byl do té
doby 2x, ale pokaždý víceméně v mlze, a přes další vrcholy
onoho pohoří jako je Klepý, Slamník nebo bezejmenný předvrchol
Souše, to vše mě lákalo dost a zúčastnil bych se asi i kdyby na
trase nebyly další lákadla v podobě pro mě domácích vrcholů
Jeřáb a Sucháč, kde spravuji vrcholové knihy. Zajímala mě ale
i cesta dál od Mladkova podhůřím Orlických hor na západ, hrady
Potštějn a Litice, kam jsem se už taky leta chtěl podívat. To že
je na cestě vůbec neuvidím jsem netušil, ale ve výsledku mi to
dojem příliš nepoznamenalo.
Z Brna jsem se svezl s Aldesem a jeho
dvěma kámoškama. Měli jsme kliku, že jely na víkend chlastat a
vybraly si k tomuto účelu jakýsi místo v javornickém výběžku,
takže stačilo trochu zapůsobit ve smyslu navigace a nejvýhodnější
trasa vedla rázem přes Staré Město. Posilnili jsme se v hospodě,
dal jsem si borůvkové knedlíky s předtuchou, že to nebudou
poslední borůvky, co ten víkend ochutnám. Na startu v kulturáku
jsme se postupně začali scházet, zdravit se s dalšími
spoluchodiči a chystat se na cestu. Většinu z nich jsem viděl
naposledy v 22 h, kdy byly Šlápoty odstartovány. S Aldesem a Kubou
jsme neměli vysoké cíle a stačilo nám se prostě pěkně projít,
běhání jsme pro tentokrát (stejně jako ve všech dřívějších
případech) přenechali jiným. Šlo se pěkně a když cestou do Stříbrnice vyšel
Měsíc, popadla mě touha ho vyfotit s chodičema za sebou. Bohužel
bez stativu nemělo moc šanci a vzhledem k tomu, že už tak jsem
byl v jedné z posledních skupin, množina svitících čelověk se
během několikerých pokusů o fotku velmi rychle zmenšovala.
Nakonec z ní byla množina prázdná a tak jsem se nemusel ohlížet
na to, že na mě případně někdo šlápne, když blbě ležím v
cestě. Z fotek stejně nic nevyšlo a dostal jsem se tak na suverénně poslední místo, takže jsem se vydal
na stíhačku. Chodiče jsem začal předcházet až v kopci
nad Stříbrnicí. Když jsem se už vmíchal mezi početné pole
chodičů na zadku poslední části ocasu zadního pelotonu, dorazil
jsem na pohraniční hřeben a po něm začal stoupat.
Bylo úžasný, že se dalo jít se
zhasnutou čelovkou, v uších mi coby dozvuk předchozího víkendu
ve Vizovicích zněl Amon Amarth a přitom jsem si mohl vychutnat
výhledy do Polska na svítící civilizaci kdesi daleko na severu.
Když jsem se takhle propracoval až do Stříbrnického sedla,
stejně jako mnoho dalších jsem zvolil špatnou cestu. Prostě jsem
se chytil chodičů před sebou a to jak jsem při letošním BVVŠ zjistil je pak člověk
schopen lecčeho, třeba pochodovat po kolejích i s vědomím, že tam
určitě cesta nevede. Zde naštěstí průšvih tohoto ražení
nehrozil, pouze jsem kousek za Franciskou došel skupinku, které už
pochyby nedaly a jala se to řešit návratem na správnou cestu. Já,
věda toho, že jsem před chvíli zahlédl v lese po pravé straně
svit čelovek (který svou četností nemohl konkurovat tomu na naší
špatné cestě) jsem strhl celou skupinu do vleku za sebe, po chvíli jsme došli na cestu vedoucí správným směrem. O tomto tvrzení
jsem zapochyboval, když jsme dorazili ke Slůněti. Super,
poprvé jsem ho našel, ale tentokrát jsem ho vůbec nehledal a bylo
mi jasný, že jdeme blbě. Ale to už se celý had čelovek vinoucí
se za mnou proplazil kolem nicnetušícího slůněte vzhůru k
pramenu Moravy.
Být na Kraličáku a nenapít se z pramenu
Moravy, to je snad horší jak párek bez rohlíku nebo věta bez
důkazu. Takže jsem vzdal snahu dorazit na vrchol spořádaně po
trase a dopřál si onen nepovolený doping v podobě pravé moravské
H2O, abych pod jeho vlivem dosáhl nejvýchodnějšího bodu Čech a
zdolal tak nejvyšší vrchol našeho 3. nevyššího pohoří a 14.
vrchol celkově (kecal jsem Ivanovi ze Slovenska, že je 19. omlouvám
se, nějak jsem ty Krkonoše přecenil). Na úplný vrchol bylo nutno
vylézt na skálu (Olaf tam zapomněl umístit K a většina chodičů
se tak okradla o výškový metry! :) ). Přestože tam byla tma, viděl jsem toho ze všech svých návštěv tohoto místa nejvíc a na
skále jsem se znovushledal s Aldesem a Kubou, udělali jsem
vrcholové foto a pokračovali dolů - jinam to nešlo.
Po chvíli klesání jsme se dostali k
polské chatě, kde čekala první mezikontrola s občerstvením. Zde
jsem si všiml Honzy S. a Petry M., známých tváří všech UT
akcí, zejména když jde o vyhodnocování nejrychlejších
závodníků, takže jsem trochu znejistěl, co tam dělají oni nebo
co tam dělám já a jak je možný, že jsem to tak brutálně
střihl. Pak mi došlo, že oni tam pomáhají na kontrole, tak jsem
se uklidnil, hodil do sebe kofolu a čokoládu, nabízenej
chlast jsem přenechal přeborníkům z Ivanovy slovenské party a valil s
klukama dál. Po hřebeni na Malý Sněžník se šlo celkem dobře,
ale už bylo potřeba jít s čelovkou, les zhoustl stejně jako
výskyt děr, výmolů a klád na cestě. Při sestupu z Hleďsebe (už sám název vyzývá k opatrnosti)
pak toto poslední zmíněné zpestření nabralo nebývalých
rozměrů, takže jsem v tu chvíli zavzpomínal na minulý rok a
skalní bludiště v Broumovských stěnách. Pro nedostatek skal však
letos byly použity klády a vývraty. Cestou necestou jsme dolezli
někdy po 2 hodině ranní na Klepý, neboli Trojmořský vrch s
pěknou novou rozhlednou, na které byla další kontrola. Využil
jsem toto úžasné místo ke svačině a chvíli jsem si tak mohl
vychutnat pohled na měsícem osvětlené pohoří Kraličáku,
hraniční hřeben, kde se ještě místy objevovaly záblesky
čelovek opozdilců, a hřeben Sušiny, kde byly v dálce naopak vidět světla čelovek
běžců o několik půlhodin přede mnou. Pohled na jih, Jeřáb,
Bukovou horu a Suchý vrch, se naštěstí zatím obešel bez tohoto druhu oživení, ale i to by byla jen otázka (trochu delšího) času. Zase
tak dlouho jsem tam ale tvrdnout nemínil, tak jsem už trochu
neladným krokem slezl z rozhledny dolů a vydal se přes skutečné
trojmoří (místo, odkud teče voda do Kladské Nisy -> Odry -> Baltu, Moravy-> Dunaje -> Černého moře a do
Lipkovského potoka -> Tiché Orlice -> Labe -> Severního moře) až na kontrolu u Olafa
na 22. km, kde jsem se zase potkal s Aldesem a Kubou.
Společně jsme pak sestoupili do údolí
Moravy, abychom ho pak rychle opustili výstupem vzhůru po sjezdovce
v areálu Dolní Morava (tady ten název dává asi tolik smyslu jako
Greenland - jednou se to ujalo, tak se tomu tak už furt bude říkat,
i když je dávno jasný, že Grónsko (zatím) není zelená země a
podél Moravy moc vyšších míst než zrovna Dolní Morava není). Sjezdovka (docela záhul) nás vyvedla na
hřbet, po kterém jsme vystoupali pod šílenou stavbu Stezky v
oblacích. Když jsem se pak ocitl rovnou pod ní při měsíčním
svitu v šeru před rozbřeskem, moc dlouho jsem se pod ní
nezdržoval, protože by mě vzhledem k této podivnosti už
nepřekvapilo, kdyby z toho vylezl vetřelec, terminátor nebo rovnou
Kurt Russell, co jde na VĚC. A tak jsem se radši vydal na Slamník,
přecejen nedávno mi kdosi na Masters of Rock připomněl, že Na
Slamníku, tam je hej. No hej mi bylo, až jsem se tam po sjezdovce
vyplazil, snažil jsem se to stihnout do východu slunce, což nevím,
jestli se povedlo, protože v místech, kde mohlo vyjít byl, mrak.
Nicméně bylo už vidět, tak se člověk mohl při vydýchávání
pokochat krásným výhledem. V tu chvíli se tam ale objevili Honza S. a Petra
M., kteří si šli vyklusat část trasy a jen tak mimochodem jim to
trvalo o asi 2 hodiny míň jak nám. To si člověk pak připadá
jak úplná lemra. Ale jistě to bylo tím, že netrávili tolik času
focením na rozhledně a vůbec to nemohl být z jejich strany tak
intezivní pochod, když trasu, kterou jsme my, řádní chodiči,
poctivě šlapali asi tři a půl hodiny, oni odflákli za půldruhé
hodiny a ani nevypadali unaveně. Takže jsem se odkontroloval a
pokračoval svým vycházkovým tempem dál.
Po rozednění jsem došel k rozcestí
pod Babuší, kde se trasa napojila na údolí Malé Moravy. To by byl
jeden z nejhezčích úseků, kdyby tam nezaúřadovali lesáci a
nevymýtili kus té krásné krajiny. Potok Malá Morava totiž tekl
ze začátku celkem plochým údolím a vzhledem k jeho celkovému klesání bylo jasné, že musí taky někdy padat voda dolů. A taky
že jo, napřed to byly jen malé kaskádovité peřeje a nakonec i
krásný vodopád. Dorazil jsem do Sklenného, kde se cesta zase
stáčela do vrchu; z ní jsem měl ještě větší obavy
než ze zmíněné sjezdovky, i když to nebylo takové převýšení.
Postupně jsem se tam zase potkal s klukama, ale výstup to byl přímo
na zdechnutí. Cestou jsem seznal, že si plně zasluhuje označení
Olafova pomsta. Sice takových kopců už bylo spousta, ale vrchol
tady toho výstupu nemá jméno, tak by se to možná mohlo zanést
do map. Na hřebeni jsem se potkal s Vítkem a od té doby jsme šli
spolu víceméně až do cíle. Ale to trochu (asi tak 100 km)
předbíhám. Sestup do údolí pak byl zpestřen mezikontrolou ve
Vysoké, kde bylo sice pěkný místo na ležení, ale kvůli tomu
jsme tam nebyli. Aldes s Kubou nám utekli a od té doby jsme je s
jednou výjimkou dobrých 20 km neviděli. Výhledy na Jeseníky a
Hanušovickou vrchovinu byly okulahodící a trochu povzbuzovaly naše
pochodové tempo, nicméně dlouhou dobu jsem šel s Vítkem a široko
daleko nikde nikdo.
Až po překonání údolí Moravy a vesnice
Podlesí (což býval úžasnej zapadákov, ale teď vypadal o dost
živěji něž někdy před 8 rokama, kdy jsem tam procházel
posledně), potkali jsme 7 chodičů na Severomoravské chatě. Moc
víc jich být nemohlo, bylo chvíli po deváté, kdy chatu otevřeli.
Můj žaludek už se nemohl dočkat snídaně, na kterou jsem si
připravil sáček mátového čaje (zkušenost z minula). A stejně
jako loni na chatě Amerika, mi barmanka chtěla nevědomky zatajit, že mají mátový
čaj a musel to řešit až její šéf. Tentokrát jsem dostal přímo
čerstvou mátu, k tomu palačinky s borůvkama, no paráda. Poseděli jsme
chvílu a zase pokračovali. Na Svaté trojici, kde byla kontrola,
jsme se jen odčipli a moc dlouho nezastavovali, i když tam bylo
jídla, až mi to bylo líto. My jsme ale měli před sebou Jeřáb,
který se jako už dříve ukázal jako skutečná borůvková hora.
Útokům borůvek bylo sice těžké vzdorovat, ale nějak jsme to
zvládli, i když s fialovou hubou. Na vrcholu jsme se zapsali do knihy i s chodiči ze
Slovenska. Pro ně to byl bezvýznamný brdek, ale pro mě nejbližší
tisícovka k Brnu a pro Pražáka Vítka nejvýchodněší místo
jeho úmoří! V knize jsme se mimo jiné dočetli, že 20 minut před
nama tu byl Aldes, a že Divočák, který už taky zapomněl, co je
to CHODIT pochody, tam byl skoro 4 hodiny před nama.
Seběhli jsme z kopce a dostali se
krásnou krajinou přírodního parku Jeřáb až na Křížovou
horu, kde jsme na popud Milana přidali k oficiálním výškovým
metrům ještě pár dalších výstupem na rozhlednu. Výhled byl
krásnej, mimo jiné na Červenou vodu a Sucháč, což byly naše další
cíle. Slezl jsem do obce, vybral prachy z bankomatu, abych to mohl
vzápětí pořádně roztočit ve stánku se zeleninou: koupil jsem
si rajče a okurek, dohromady za 3 Kč, ale paní neměla drobný za
pětikilo, tak jsem jí dal jenom 2 koruny, co jsem ještě našel v kapsa a tu jednu zbývající jí
dám příště. No uvidíme, kdy tudy půjdou Šlápoty znovu. Možná tu ale budu dřív, spojka Jeřáb - Červená voda - Sucháč je různých
obměnách klasika, kterou chodím kontrolovat vrcholový knihy, a tak by mě na ní nemělo nic překvapit. To ale nedělá výstup
do sedla Hvězda jakkoliv lehčím, zvlášť ve vedru a s nově
dokoupenýma zásobama na zádech. V půlce kopce v lese jsem musel
dát na chvíli pauzu a hned se ke mě (čistě ze solidarity, jistě) přidal
Vítek, Radek a další, kteří šli zrovna kolem. Po chvilce
odpočinku už to zase celkem šlo, takže jsem cestou ze sedla
směrem na vrchol nakonec předešel i trojici chlápků, co
machrovali před svýma babama, že si na vrchol nalehko vyběhnou.
Na Sucháči (Sucháku, jak říkají
místní) se konal radioamaterský závod, a proto na železné
konstrukci, odkud je normálně parádní výhled, trčely antény a
ani viditelnost za moc nestála. Tamní vrcholovou knihu jsem obšťstnil
svým zápisem a dočetl jsem se nejen, že Aldes je zase půl hodiny
přede mnou a že Divočák na mě naběhl další hodinu, ale i to,
že mě u chaty čeká podpůrný korýšský tým tvořený rodinou
Mikulíků (známý nejen jako melounodárná stanice Petra a Ivany
na posledních ročnících BVVŠ). Mě obdarovali jogurtem co by
snídaní na další den a krémem proti slunku, kterej jsem zapomněl
doma. Na chatě jsem si dal gulášovku a párek v rohlíku a
společně jsme pokračovali na Bradlo, cestou jsme nabrali Vítka,
vyfotili se na skalách u dalšího kontrolního bodu a posléze ze
skály se rozloučili. S Vítkem jsme přecejen chtěli aspoň trochu
ještě udržet tempo, kterému zatím mládí nestačilo. Z kopce kolem bunkru Bouda se šlo dobře a
kolem několika dalších řopíků a srubů jsme přes Vysoký kámen klesli do Mladkova, kde jsme překročili Tichou Orlici a
navštivili hospodu s kontrolou. Bylo 16 h a tím skončila první,
"noční" část cesty.
Denní část byla o pár km kratší,
tak taky zkusím o pár km zkrátit její popis, koneckonců, tak moc
jsem ji neznal a část cesty jsem prospal. Vedro mě Mladkově donutilo dát si zmrzlinu, samozřejmě v duchu akce: borůvkovou. Vyrazili
jsme s Vítkem a jedním chodičem, který se vyznačoval kloboukem a
častými zastávkami na spaní, které vždy hravě dokázal nahnat.
Vše začalo výstupem na Studenský vrch a skály, odkud byl krásný
výhled na masív Suchého vrchu a kde nám zmíněný spoluchodič
utekl, aby si pak mohl v klidu v lese lehnout. Následně jsme
sestoupili poprvé do údolí Divoké Orlice k vyrovnávací přehradě
pro Pastviny. Docela mě zmátlo množství chat na břehu a cedule o
ochranném vodním pásmu. Těsil jsem se, že se vykoupu, ale
nakonec hlavní roli sehrálo, že by bylo nutno slézt k hladině,
takže bych se zpotil jen co bych se vykoupanej vrátil na cestu.
Další obcí byl Nekoř, kde jsme se stavili na zobecněnou kofolu,
tj. ňákou barevnou brču (překlad: limonádu), ale už si
nevybavuju, jestli byla červená modrá nebo zelená, ale fakt
bodla, že jsem tam samou radostí zapomněl hůlky. Naštěstí jsem
se pro ně vracel jen od nedalekého mostu poté, co jsem se chtěl
smočit v řece. Následně jsme rozehráli slovní hru, Vítek
překvapivě neprotestoval. Koupání, jestli se to tak dá nazvat,
jsme si dopřáli až pod lávkou za Nekořem. Voda nás
příjemně zchladila a když už jsme byli na odchodu, došel nás
Belo z Košic (pěšky ale šel jen ze Starého Města, teda aspoň
doufám) a pomohl nám hru pořádně rozehrát. Nakonec nás u
Lekníkového jezírka a následné cestě do Lukavice došli Aldes s
Kubou a taky se přidali - kdo by si nechtěl zahádat fiktivní postavu
sportovce z amerického filmu s hudbou od britské skupiny ...
Takhle jsme došli na kontrolu do Lukavice, kde jsme si, stejně jako
na ostatních kontrolách dali polévku, naštěstí pokaždý jinou
a velmi dobrou a jen jsme zavzpomínali na blivajz, co jsme dostali
onehdá na pražské stovce. Zde jsme se rozloučili s Kubou, pro
něhož přijeli rodiče. Naopak nás už poněkolikáté došli
Martin s Romanou, kteří nám odtajnili trik, který zaručí, aby
vždy věděli, kudy dál: z hospody jedině po zelené - a tak vždy
do sebe před odchodem hodili dávku kapaliny připomínající vodu
v Leknínovém jezírku.
Následoval dlouhý úsek asi 15 km
téměř výhradně s černým značením, tj. úsek, kde se dalo
čekat cokoliv, neboť je známá věc, že trasa po černých
šipkách rozhodně nemusí znamenat cestu. Padla jak tma tak dost
výrazně i pochodová morálka, takže byl se slovní hrou konec a v
trojici s Vítkem a Aldesem jsme pokračovali přes kopec do hlučného
Žamberka. Konalo se tam několik venkovních hudebních akcí s
cílem navzájem se přeřvat, aby si na své přišli jak rockeři
tak diskaři. Při výstupu na vyhlídku jsme někteří (já) měli
krizi, tak jsme na chvíli zastavili na jídlo a opět nás došel a
předešel Belo. Následoval seběh temné sjezdovky a cesta lesmo
dál. Spočítali jsme, že abychom stihli otevřenou hospodu, musíme
zvládnout asi 16 km za asi 3 h. To by nebyl těžkej úkol, kdybychom
neměli za sebou už jednu celou noc a teď část další beze spánku,
ale takhle to bylo téměř vyloučený. Místo abychom zrychlovali,
tempo se snižovalo a když už bylo nejhůř, vytáhl jsem Tygra
poslední záchrany. Bohužel jsme na něj zrovna byli 4, takže si
každý párkrát lokl a tím to skončilo. A vzhledem k tomu, že
prvního jsme vyžahli s Vítkem už někde na Olafově pomstě,
nebylo dál čím povzbuzovat naše omdlévající mozky. Belo a
Vítek proto začali hledat místo pro spací odpočinek. Cestou k
němu jsme ale napřed oslavili stovku (dle Aldesovy GPS) a to přesně
o půlnoci, někde za Hůrkou u České Rybné.
Prvním vhodným
místem na spaní byla falešná mezikontrola, která byla tak tajná,
že o ní nevěděli ani organizátoři. Prostě se cestou v lese
objevila chata, kde byl táborák a u něj 3 chlapi a už předem
hlásili, že nejsou kontrola, což bylo podezřelý. Hlavně tam ale
měli volný křeslo a teplo u ohně a tak se tam Belo s klidem
východňára uvelebil a nehly s ním už ani výzvy místních, ať
sa spolu s nima napije. Vítek o tuto společnost nestál a tak se
posunul o les a louku dál, kde si dal dvacet na pláštěnce v
trávě. S Aldesem jsme zůstali sami, ale při pauze na jídlo
cestou do kopce nás za chvíli došli jak Martin s Romanou tak po
přesně 20 minutách i Vítek. Sestoupili jsme do Litic, kde čekala
další, tentokrát skutečná mezikontrola. Zase jsme se tu sešli
celá skupina, trochu jsme se posilnili a ve trojici s Aldesem a
Vítkem vyrazili dál, ale tempo zde už bylo opravdu bídné, před
očima se honily mžitky a část výstupu jsem prostě prospal,
občas jsem si musel hlídat, abych nevybočil z cesty. V tu chvíli
mi bylo skoro jedno, že místní hrad vůbec neuvidíme. Abych
neusnul, pustil jsem si opět do uší Amon Amarth, ale nějak se mi
rozbilo sluchátko, takže zážitek za moc nestál, ale aspoň na
chvíli to zabralo. Ze studánka Panny Marie, kterou jsme vyhlíželi
už hodně dlouho, bohužel tekla mrtvá voda, jak jsem se jí napil
a sedl si, začal jsem usínat. Spolu s Aldesem jsme teda radši
vstali, nechali tam Bela a Martina s Romanou, Vítek v té době už
někde zařezával v houští cestou. Sestup do Potštejna se ještě
nějak dal, nicméně výstup na Bedlouvku už byl horší. Kdybych se
býval koukl do mapy, viděl bych aspoň, že kousek nad nama je
hrad, takhle jsem pouze sledoval stále se zvětšující hloubku pod
sebou a děsil se kopce naproti přes údolí. Zezdola se ještě
stále linuly hlasy z kempovní hospody (která měla být už přes
hodinu zavřená), nicméně než jsme se tam po naprosto krokolomné
neschůdné cestě dostali (tady být bahno, tak končíme o sto
metrů níž v řece) bylo ticho. Cestou jsem ale už začal nadobro
usínat, tak někdy ve 4 ráno po překročení řeky v místě s
podivným názvem Modlivý důl jsem nechal Aldese pokračovat dál,
zalehl "na chvíli" na lavici v altánku a dál jsem o sobě
nevěděl. Věděl jsem jen o tom, že se tam po
nějaké době objevili další chodiči s touho se tam uložit, a
když jsem žádal Vitka, aby to vyfotil, tak namítal, že už taky
leží ...
Probral jsem se za svítání v 5 hodin
a první, co jsem slyšel byla Romana, když zahlásila, že jsme
trochu zaspali. Měl jsem okno jak od Billa Gatese, nechápal jsem,
jak jsme se tam dostal a co tam dělá ona a Martin a vůbec jsem
negómal, která bije. Ale když jsem viděl, jak rychle se kolem nás
prohnal spáč s kloboukem (Bořek),
který se prý konečně i vyspal, a jak mí spoluležníci hbitě
balí a prchají, tak jsem neváhal a přidal se k nim. Až cestou do
krásného skalnatého kopce, jehož jsem se před půldruhou hodinou
tak obával, jsem doopravdy začal vnímat situaci. V lese už se
dalo jít bez čelovek, ale naprosto nepřirozeně oranžově zářila
obloha. Zastavili jsme na najezení a zde přišla chvíle pro
jogurt, co jsem si nesl od Petra a Ivany ze Sucháče. Ten mě
vyloženě nakopl, únavu už jsem necítil a valil jsem vpřed, že
jsem na kopci skoro dohnal Bořka. Z louky u Porub se otevíraly
nádherné výhledy na vycházejícím sluncem ozářený Kralický
Sněžník, Suchý vrch a dokonce Praděd.
Hlavní vzpruhou ale byla
poslední kontrola u chaty č. 1., kde jsme k mému překvapení
došli Vítka a Bela. Šéf kontroly Petr nám udělal každému, co
si objednal, u mě to byl samozřejmě mátový čaj, co jsem vytáhl
z kapsy. Bohužel jsem s ním vytáhl i lžičku, jejíž osud by
vydal na další článek a to bylo zatím naposledy, co jsem ji
viděl, když nepočítám fotky z této kontroly. Ale polívka a
buchty byly výborný, jen záchod se tam nějak nekonal, tak jsem
měl celkem naspěch a vyrazil sám rychle směr les. Chvíli jsem šel
sám a samozřejmě jsem po chvíli zabloudil. Ale nebylo to
překvapivě tím, že bych nekoukal do itineráře, jen jsem si
nevšiml černé šipky, když žlutá odbočovala dolů (jak jsem pak zjistil, šipka tam vůbec nebyla). Protože
jsem se spoléhal na mobil a GPS jsem tentokrát nevzal, byl jsem
odkázán na mapu v nedostatečném měřítku a tak jsem si nebyl
jist, že jdu blbě, což se ukázalo, až jsem slezl skoro do
Potštejna a musel traverzovou cestou stoupat, abych se napojil na
trasu. Naštěstí byla v místě napojení šipka na hrad Velešov,
takže mi bylo v tu chvíli jasno, že jsem tím minul Káčko a
musel jsem to šlapat vzhůru a znovu dolů. Pak už jsem se konečně
rozešel po správné cestě a ve Vrbici došel Vítka. Následnou
rozhlednu trasa trestuhodně minula a tak jsme už bez dalších
zastávek prošli přes pár dalších děr na supernudnou cestu
bývalým vojenským prostorem, kolem zvěřince a naposledny podél
Divoké Orlice, přes silnici a dráhu až na Malý Chlum.
Zatímco ve vyšších polohách trasy (hlavně na Jeřábu a Sucháči) byly borůvky a v lesích podél
Orlice převládaly maliny, zde přišly na řadu i ostružiny.
Žampiony, kterých jsme cestou potkaly taky spoustu, jsme museli
nechat jiným. Poslední zajímavostí byl Písník, na cestě k
němuž byly jako překážky rozesety ostružiny a maliny, kterým
šlo těžko vzdorovat. Jinak byla cesta k němu taky dost otravná.
Na Písník jsem byl zvědav už od loňska, kde všichni společně
nadávali, co to zase Olaf za kravinu vymyslel. A musím říct, že
mě zklamal, že se pískem šlo jen pár metrů, místo aby se
prošel celý podélně. Z lesních plodin měly nakonec poslední slovo stejně borůvky, kterých bylo v lese za písníkem tak na kombajn. Nebyla na ně už ale síla ani nálada. Před koncem mě ještě stihl naštvat asfaltovej úsek
cesty, na kterej fakt už mý nohy nebyly zvědavý. Náladu mi ale nakonec
zvedla klasická poslední kontrola U vodárny s bahenní skluzavkou
rovnou do potoka, kterou Vítek náležitě okomentoval: ".....
......!" poté, co skončil s botama v potoku. Následovalo už
jen bludiště hustníkem a cíl. Toho jsme dosáhli ve třičtvrtě
na dvanáct, tedy skoro po 38 hodinách od startu.
Vzhledem k tomu, že jsem cestou spal,
tak nevím, jestli spíš než dálkový pochod to už nepovažovat
za puťák. Ale i tak jsme měli radost, že to máme za sebou. S
Vítkem jsme se rozloučili a s Aldesem, který do cíle dorazil dřív
přesně o hodinu, kterou jsem strávil spánkem, jsme ještě zašli
na jídlo do Dělňáku a pak se přesunuli na nádraží. Ještě
spolu s chodičem Patrikem ze Severní Moravy či Slezska jsme si
zapřestupovali až do Chocně, odkud jsme už dospali až do Brna.
Díky Aldesově ženě a dceři, že mě pak dovezli od nádru až
před barák, kroků bylo ten víkend už dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat