čtvrtek 28. července 2016

Týnišťské šlápoty 2016 - od borůvek k borůvkám

Na Šlápoty 2016 jsem se obzvlášť těšil, přecejen cesta vedla přes vrchol Kraličáku, kde jsem byl do té doby 2x, ale pokaždý víceméně v mlze, a přes další vrcholy onoho pohoří jako je Klepý, Slamník nebo bezejmenný předvrchol Souše, to vše mě lákalo dost a zúčastnil bych se asi i kdyby na trase nebyly další lákadla v podobě pro mě domácích vrcholů Jeřáb a Sucháč, kde spravuji vrcholové knihy. Zajímala mě ale i cesta dál od Mladkova podhůřím Orlických hor na západ, hrady Potštějn a Litice, kam jsem se už taky leta chtěl podívat. To že je na cestě vůbec neuvidím jsem netušil, ale ve výsledku mi to dojem příliš nepoznamenalo.

Z Brna jsem se svezl s Aldesem a jeho dvěma kámoškama. Měli jsme kliku, že jely na víkend chlastat a vybraly si k tomuto účelu jakýsi místo v javornickém výběžku, takže stačilo trochu zapůsobit ve smyslu navigace a nejvýhodnější trasa vedla rázem přes Staré Město. Posilnili jsme se v hospodě, dal jsem si borůvkové knedlíky s předtuchou, že to nebudou poslední borůvky, co ten víkend ochutnám. Na startu v kulturáku jsme se postupně začali scházet, zdravit se s dalšími spoluchodiči a chystat se na cestu. Většinu z nich jsem viděl naposledy v 22 h, kdy byly Šlápoty odstartovány. S Aldesem a Kubou jsme neměli vysoké cíle a stačilo nám se prostě pěkně projít, běhání jsme pro tentokrát (stejně jako ve všech dřívějších případech) přenechali jiným. Šlo se pěkně a když cestou do Stříbrnice vyšel Měsíc, popadla mě touha ho vyfotit s chodičema za sebou. Bohužel bez stativu nemělo moc šanci a vzhledem k tomu, že už tak jsem byl v jedné z posledních skupin, množina svitících čelověk se během několikerých pokusů o fotku velmi rychle zmenšovala. Nakonec z ní byla množina prázdná a tak jsem se nemusel ohlížet na to, že na mě případně někdo šlápne, když blbě ležím v cestě. Z fotek stejně nic nevyšlo a dostal jsem se tak na suverénně poslední místo, takže jsem se vydal na stíhačku. Chodiče jsem začal předcházet až v kopci nad Stříbrnicí. Když jsem se už vmíchal mezi početné pole chodičů na zadku poslední části ocasu zadního pelotonu, dorazil jsem na pohraniční hřeben a po něm začal stoupat.

Bylo úžasný, že se dalo jít se zhasnutou čelovkou, v uších mi coby dozvuk předchozího víkendu ve Vizovicích zněl Amon Amarth a přitom jsem si mohl vychutnat výhledy do Polska na svítící civilizaci kdesi daleko na severu. Když jsem se takhle propracoval až do Stříbrnického sedla, stejně jako mnoho dalších jsem zvolil špatnou cestu. Prostě jsem se chytil chodičů před sebou a to jak jsem při letošním BVVŠ zjistil je pak člověk schopen lecčeho, třeba pochodovat po kolejích i s vědomím, že tam určitě cesta nevede. Zde naštěstí průšvih tohoto ražení nehrozil, pouze jsem kousek za Franciskou došel skupinku, které už pochyby nedaly a jala se to řešit návratem na správnou cestu. Já, věda toho, že jsem před chvíli zahlédl v lese po pravé straně svit čelovek (který svou četností nemohl konkurovat tomu na naší špatné cestě) jsem strhl celou skupinu do vleku za sebe, po chvíli jsme došli na cestu vedoucí správným směrem. O tomto tvrzení jsem zapochyboval, když jsme dorazili ke Slůněti. Super, poprvé jsem ho našel, ale tentokrát jsem ho vůbec nehledal a bylo mi jasný, že jdeme blbě. Ale to už se celý had čelovek vinoucí se za mnou proplazil kolem nicnetušícího slůněte vzhůru k pramenu Moravy. 
Být na Kraličáku a nenapít se z pramenu Moravy, to je snad horší jak párek bez rohlíku nebo věta bez důkazu. Takže jsem vzdal snahu dorazit na vrchol spořádaně po trase a dopřál si onen nepovolený doping v podobě pravé moravské H2O, abych pod jeho vlivem dosáhl nejvýchodnějšího bodu Čech a zdolal tak nejvyšší vrchol našeho 3. nevyššího pohoří a 14. vrchol celkově (kecal jsem Ivanovi ze Slovenska, že je 19. omlouvám se, nějak jsem ty Krkonoše přecenil). Na úplný vrchol bylo nutno vylézt na skálu (Olaf tam zapomněl umístit K a většina chodičů se tak okradla o výškový metry! :) ). Přestože tam byla tma, viděl jsem toho ze všech svých návštěv tohoto místa nejvíc a na skále jsem se  znovushledal s Aldesem a Kubou, udělali jsem vrcholové foto a pokračovali dolů - jinam to nešlo.
Po chvíli klesání jsme se dostali k polské chatě, kde čekala první mezikontrola s občerstvením. Zde jsem si všiml Honzy S. a Petry M., známých tváří všech UT akcí, zejména když jde o vyhodnocování nejrychlejších závodníků, takže jsem trochu znejistěl, co tam dělají oni nebo co tam dělám já a jak je možný, že jsem to tak brutálně střihl. Pak mi došlo, že oni tam pomáhají na kontrole, tak jsem se uklidnil, hodil do sebe kofolu a čokoládu, nabízenej chlast jsem přenechal přeborníkům z Ivanovy slovenské party a valil s klukama dál. Po hřebeni na Malý Sněžník se šlo celkem dobře, ale už bylo potřeba jít s čelovkou, les zhoustl stejně jako výskyt děr, výmolů a klád na cestě. Při sestupu z Hleďsebe (už sám název vyzývá k opatrnosti) pak toto poslední zmíněné zpestření nabralo nebývalých rozměrů, takže jsem v tu chvíli zavzpomínal na minulý rok a skalní bludiště v Broumovských stěnách. Pro nedostatek skal však letos byly použity klády a vývraty. Cestou necestou jsme dolezli někdy po 2 hodině ranní na Klepý, neboli Trojmořský vrch s pěknou novou rozhlednou, na které byla další kontrola. Využil jsem toto úžasné místo ke svačině a chvíli jsem si tak mohl vychutnat pohled na měsícem osvětlené pohoří Kraličáku, hraniční hřeben, kde se ještě místy objevovaly záblesky čelovek opozdilců, a hřeben Sušiny, kde byly v dálce naopak vidět světla čelovek běžců o několik půlhodin přede mnou. Pohled na jih, Jeřáb, Bukovou horu a Suchý vrch, se naštěstí zatím obešel bez tohoto druhu oživení, ale i to by byla jen otázka (trochu delšího) času. Zase tak dlouho jsem tam ale tvrdnout nemínil, tak jsem už trochu neladným krokem slezl z rozhledny dolů a vydal se přes skutečné trojmoří (místo, odkud teče voda do Kladské Nisy -> Odry -> Baltu, Moravy-> Dunaje -> Černého moře a do Lipkovského potoka -> Tiché Orlice -> Labe -> Severního moře) až na kontrolu u Olafa na 22. km, kde jsem se zase potkal s Aldesem a Kubou.
Společně jsme pak sestoupili do údolí Moravy, abychom ho pak rychle opustili výstupem vzhůru po sjezdovce v areálu Dolní Morava (tady ten název dává asi tolik smyslu jako Greenland - jednou se to ujalo, tak se tomu tak už furt bude říkat, i když je dávno jasný, že Grónsko (zatím) není zelená země a podél Moravy moc vyšších míst než zrovna Dolní Morava není). Sjezdovka (docela záhul) nás vyvedla na hřbet, po kterém jsme vystoupali pod šílenou stavbu Stezky v oblacích. Když jsem se pak ocitl rovnou pod ní při měsíčním svitu v šeru před rozbřeskem, moc dlouho jsem se pod ní nezdržoval, protože by mě vzhledem k této podivnosti už nepřekvapilo, kdyby z toho vylezl vetřelec, terminátor nebo rovnou Kurt Russell, co jde na VĚC. A tak jsem se radši vydal na Slamník, přecejen nedávno mi kdosi na Masters of Rock připomněl, že Na Slamníku, tam je hej. No hej mi bylo, až jsem se tam po sjezdovce vyplazil, snažil jsem se to stihnout do východu slunce, což nevím, jestli se povedlo, protože v místech, kde mohlo vyjít byl, mrak. Nicméně bylo už vidět, tak se člověk mohl při vydýchávání pokochat krásným výhledem. V tu chvíli se tam ale objevili Honza S. a Petra M., kteří si šli vyklusat část trasy a jen tak mimochodem jim to trvalo o asi 2 hodiny míň jak nám. To si člověk pak připadá jak úplná lemra. Ale jistě to bylo tím, že netrávili tolik času focením na rozhledně a vůbec to nemohl být z jejich strany tak intezivní pochod, když trasu, kterou jsme my, řádní chodiči, poctivě šlapali asi tři a půl hodiny, oni odflákli za půldruhé hodiny a ani nevypadali unaveně. Takže jsem se odkontroloval a pokračoval svým vycházkovým tempem dál.
Po rozednění jsem došel k rozcestí pod Babuší, kde se trasa napojila na údolí Malé Moravy. To by byl jeden z nejhezčích úseků, kdyby tam nezaúřadovali lesáci a nevymýtili kus té krásné krajiny. Potok Malá Morava totiž tekl ze začátku celkem plochým údolím a vzhledem k jeho celkovému klesání bylo jasné, že musí taky někdy padat voda dolů. A taky že jo, napřed to byly jen malé kaskádovité peřeje a nakonec i krásný vodopád. Dorazil jsem do Sklenného, kde se cesta zase stáčela do vrchu; z ní jsem měl ještě větší obavy než ze zmíněné sjezdovky, i když to nebylo takové převýšení. Postupně jsem se tam zase potkal s klukama, ale výstup to byl přímo na zdechnutí. Cestou jsem seznal, že si plně zasluhuje označení Olafova pomsta. Sice takových kopců už bylo spousta, ale vrchol tady toho výstupu nemá jméno, tak by se to možná mohlo zanést do map. Na hřebeni jsem se potkal s Vítkem a od té doby jsme šli spolu víceméně až do cíle. Ale to trochu (asi tak 100 km) předbíhám. Sestup do údolí pak byl zpestřen mezikontrolou ve Vysoké, kde bylo sice pěkný místo na ležení, ale kvůli tomu jsme tam nebyli. Aldes s Kubou nám utekli a od té doby jsme je s jednou výjimkou dobrých 20 km neviděli. Výhledy na Jeseníky a Hanušovickou vrchovinu byly okulahodící a trochu povzbuzovaly naše pochodové tempo, nicméně dlouhou dobu jsem šel s Vítkem a široko daleko nikde nikdo. 
Až po překonání údolí Moravy a vesnice Podlesí (což býval úžasnej zapadákov, ale teď vypadal o dost živěji něž někdy před 8 rokama, kdy jsem tam procházel posledně), potkali jsme 7 chodičů na Severomoravské chatě. Moc víc jich být nemohlo, bylo chvíli po deváté, kdy chatu otevřeli. Můj žaludek už se nemohl dočkat snídaně, na kterou jsem si připravil sáček mátového čaje (zkušenost z minula). A stejně jako loni na chatě Amerika, mi barmanka chtěla nevědomky zatajit, že mají mátový čaj a musel to řešit až její šéf. Tentokrát jsem dostal přímo čerstvou mátu, k tomu palačinky s borůvkama, no paráda. Poseděli jsme chvílu a zase pokračovali. Na Svaté trojici, kde byla kontrola, jsme se jen odčipli a moc dlouho nezastavovali, i když tam bylo jídla, až mi to bylo líto. My jsme ale měli před sebou Jeřáb, který se jako už dříve ukázal jako skutečná borůvková hora. Útokům borůvek bylo sice těžké vzdorovat, ale nějak jsme to zvládli, i když s fialovou hubou. Na vrcholu jsme se zapsali do knihy i s chodiči ze Slovenska. Pro ně to byl bezvýznamný brdek, ale pro mě nejbližší tisícovka k Brnu a pro Pražáka Vítka nejvýchodněší místo jeho úmoří! V knize jsme se mimo jiné dočetli, že 20 minut před nama tu byl Aldes, a že Divočák, který už taky zapomněl, co je to CHODIT pochody, tam byl skoro 4 hodiny před nama.
Seběhli jsme z kopce a dostali se krásnou krajinou přírodního parku Jeřáb až na Křížovou horu, kde jsme na popud Milana přidali k oficiálním výškovým metrům ještě pár dalších výstupem na rozhlednu. Výhled byl krásnej, mimo jiné na Červenou vodu a Sucháč, což byly naše další cíle. Slezl jsem do obce, vybral prachy z bankomatu, abych to mohl vzápětí pořádně roztočit ve stánku se zeleninou: koupil jsem si rajče a okurek, dohromady za 3 Kč, ale paní neměla drobný za pětikilo, tak jsem jí dal jenom 2 koruny, co jsem ještě našel v kapsa a tu jednu zbývající jí dám příště. No uvidíme, kdy tudy půjdou Šlápoty znovu. Možná tu ale budu dřív, spojka Jeřáb - Červená voda - Sucháč je různých obměnách klasika, kterou chodím kontrolovat vrcholový knihy, a tak by mě na ní nemělo nic překvapit. To ale nedělá výstup do sedla Hvězda jakkoliv lehčím, zvlášť ve vedru a s nově dokoupenýma zásobama na zádech. V půlce kopce v lese jsem musel dát na chvíli pauzu a hned se ke mě (čistě ze solidarity, jistě) přidal Vítek, Radek a další, kteří šli zrovna kolem. Po chvilce odpočinku už to zase celkem šlo, takže jsem cestou ze sedla směrem na vrchol nakonec předešel i trojici chlápků, co machrovali před svýma babama, že si na vrchol nalehko vyběhnou.
Na Sucháči (Sucháku, jak říkají místní) se konal radioamaterský závod, a proto na železné konstrukci, odkud je normálně parádní výhled, trčely antény a ani viditelnost za moc nestála. Tamní vrcholovou knihu jsem obšťstnil svým zápisem a dočetl jsem se nejen, že Aldes je zase půl hodiny přede mnou a že Divočák na mě naběhl další hodinu, ale i to, že mě u chaty čeká podpůrný korýšský tým tvořený rodinou Mikulíků (známý nejen jako melounodárná stanice Petra a Ivany na posledních ročnících BVVŠ). Mě obdarovali jogurtem co by snídaní na další den a krémem proti slunku, kterej jsem zapomněl doma. Na chatě jsem si dal gulášovku a párek v rohlíku a společně jsme pokračovali na Bradlo, cestou jsme nabrali Vítka, vyfotili se na skalách u dalšího kontrolního bodu a posléze ze skály se rozloučili. S Vítkem jsme přecejen chtěli aspoň trochu ještě udržet tempo, kterému zatím mládí nestačilo. Z kopce kolem bunkru Bouda se šlo dobře a kolem několika dalších řopíků a srubů jsme přes Vysoký kámen klesli do Mladkova, kde jsme překročili Tichou Orlici a navštivili hospodu s kontrolou. Bylo 16 h a tím skončila první, "noční" část cesty.

Denní část byla o pár km kratší, tak taky zkusím o pár km zkrátit její popis, koneckonců, tak moc jsem ji neznal a část cesty jsem prospal. Vedro mě Mladkově donutilo dát si zmrzlinu, samozřejmě v duchu akce: borůvkovou. Vyrazili jsme s Vítkem a jedním chodičem, který se vyznačoval kloboukem a častými zastávkami na spaní, které vždy hravě dokázal nahnat. Vše začalo výstupem na Studenský vrch a skály, odkud byl krásný výhled na masív Suchého vrchu a kde nám zmíněný spoluchodič utekl, aby si pak mohl v klidu v lese lehnout. Následně jsme sestoupili poprvé do údolí Divoké Orlice k vyrovnávací přehradě pro Pastviny. Docela mě zmátlo množství chat na břehu a cedule o ochranném vodním pásmu. Těsil jsem se, že se vykoupu, ale nakonec hlavní roli sehrálo, že by bylo nutno slézt k hladině, takže bych se zpotil jen co bych se vykoupanej vrátil na cestu. 
Další obcí byl Nekoř, kde jsme se stavili na zobecněnou kofolu, tj. ňákou barevnou brču (překlad: limonádu), ale už si nevybavuju, jestli byla červená modrá nebo zelená, ale fakt bodla, že jsem tam samou radostí zapomněl hůlky. Naštěstí jsem se pro ně vracel jen od nedalekého mostu poté, co jsem se chtěl smočit v řece. Následně jsme rozehráli slovní hru, Vítek překvapivě neprotestoval. Koupání, jestli se to tak dá nazvat, jsme si dopřáli až pod lávkou za Nekořem. Voda nás příjemně zchladila a když už jsme byli na odchodu, došel nás Belo z Košic (pěšky ale šel jen ze Starého Města, teda aspoň doufám) a pomohl nám hru pořádně rozehrát. Nakonec nás u Lekníkového jezírka a následné cestě do Lukavice došli Aldes s Kubou a taky se přidali - kdo by si nechtěl zahádat fiktivní postavu sportovce z amerického filmu s hudbou od britské skupiny  ... Takhle jsme došli na kontrolu do Lukavice, kde jsme si, stejně jako na ostatních kontrolách dali polévku, naštěstí pokaždý jinou a velmi dobrou a jen jsme zavzpomínali na blivajz, co jsme dostali onehdá na pražské stovce. Zde jsme se rozloučili s Kubou, pro něhož přijeli rodiče. Naopak nás už poněkolikáté došli Martin s Romanou, kteří nám odtajnili trik, který zaručí, aby vždy věděli, kudy dál: z hospody jedině po zelené - a tak vždy do sebe před odchodem hodili dávku kapaliny připomínající vodu v Leknínovém jezírku.
Následoval dlouhý úsek asi 15 km téměř výhradně s černým značením, tj. úsek, kde se dalo čekat cokoliv, neboť je známá věc, že trasa po černých šipkách rozhodně nemusí znamenat cestu. Padla jak tma tak dost výrazně i pochodová morálka, takže byl se slovní hrou konec a v trojici s Vítkem a Aldesem jsme pokračovali přes kopec do hlučného Žamberka. Konalo se tam několik venkovních hudebních akcí s cílem navzájem se přeřvat, aby si na své přišli jak rockeři tak diskaři. Při výstupu na vyhlídku jsme někteří (já) měli krizi, tak jsme na chvíli zastavili na jídlo a opět nás došel a předešel Belo. Následoval seběh temné sjezdovky a cesta lesmo dál. Spočítali jsme, že abychom stihli otevřenou hospodu, musíme zvládnout asi 16 km za asi 3 h. To by nebyl těžkej úkol, kdybychom neměli za sebou už jednu celou noc a teď část další beze spánku, ale takhle to bylo téměř vyloučený. Místo abychom zrychlovali, tempo se snižovalo a když už bylo nejhůř, vytáhl jsem Tygra poslední záchrany. Bohužel jsme na něj zrovna byli 4, takže si každý párkrát lokl a tím to skončilo. A vzhledem k tomu, že prvního jsme vyžahli s Vítkem už někde na Olafově pomstě, nebylo dál čím povzbuzovat naše omdlévající mozky. Belo a Vítek proto začali hledat místo pro spací odpočinek. Cestou k němu jsme ale napřed oslavili stovku (dle Aldesovy GPS) a to přesně o půlnoci, někde za Hůrkou u České Rybné. 
Prvním vhodným místem na spaní byla falešná mezikontrola, která byla tak tajná, že o ní nevěděli ani organizátoři. Prostě se cestou v lese objevila chata, kde byl táborák a u něj 3 chlapi a už předem hlásili, že nejsou kontrola, což bylo podezřelý. Hlavně tam ale měli volný křeslo a teplo u ohně a tak se tam Belo s klidem východňára uvelebil a nehly s ním už ani výzvy místních, ať sa spolu s nima napije. Vítek o tuto společnost nestál a tak se posunul o les a louku dál, kde si dal dvacet na pláštěnce v trávě. S Aldesem jsme zůstali sami, ale při pauze na jídlo cestou do kopce nás za chvíli došli jak Martin s Romanou tak po přesně 20 minutách i Vítek. Sestoupili jsme do Litic, kde čekala další, tentokrát skutečná mezikontrola. Zase jsme se tu sešli celá skupina, trochu jsme se posilnili a ve trojici s Aldesem a Vítkem vyrazili dál, ale tempo zde už bylo opravdu bídné, před očima se honily mžitky a část výstupu jsem prostě prospal, občas jsem si musel hlídat, abych nevybočil z cesty. V tu chvíli mi bylo skoro jedno, že místní hrad vůbec neuvidíme. Abych neusnul, pustil jsem si opět do uší Amon Amarth, ale nějak se mi rozbilo sluchátko, takže zážitek za moc nestál, ale aspoň na chvíli to zabralo. Ze studánka Panny Marie, kterou jsme vyhlíželi už hodně dlouho, bohužel tekla mrtvá voda, jak jsem se jí napil a sedl si, začal jsem usínat. Spolu s Aldesem jsme teda radši vstali, nechali tam Bela a Martina s Romanou, Vítek v té době už někde zařezával v houští cestou. Sestup do Potštejna se ještě nějak dal, nicméně výstup na Bedlouvku už byl horší. Kdybych se býval koukl do mapy, viděl bych aspoň, že kousek nad nama je hrad, takhle jsem pouze sledoval stále se zvětšující hloubku pod sebou a děsil se kopce naproti přes údolí. Zezdola se ještě stále linuly hlasy z kempovní hospody (která měla být už přes hodinu zavřená), nicméně než jsme se tam po naprosto krokolomné neschůdné cestě dostali (tady být bahno, tak končíme o sto metrů níž v řece) bylo ticho. Cestou jsem ale už začal nadobro usínat, tak někdy ve 4 ráno po překročení řeky v místě s podivným názvem Modlivý důl jsem nechal Aldese pokračovat dál, zalehl "na chvíli" na lavici v altánku a dál jsem o sobě nevěděl. Věděl jsem jen o tom, že se tam po nějaké době objevili další chodiči s touho se tam uložit, a když jsem žádal Vitka, aby to vyfotil, tak namítal, že už taky leží ...
Probral jsem se za svítání v 5 hodin a první, co jsem slyšel byla Romana, když zahlásila, že jsme trochu zaspali. Měl jsem okno jak od Billa Gatese, nechápal jsem, jak jsme se tam dostal a co tam dělá ona a Martin a vůbec jsem negómal, která bije. Ale když jsem viděl, jak rychle se kolem nás prohnal spáč s kloboukem (Bořek), který se prý konečně i vyspal, a jak mí spoluležníci hbitě balí a prchají, tak jsem neváhal a přidal se k nim. Až cestou do krásného skalnatého kopce, jehož jsem se před půldruhou hodinou tak obával, jsem doopravdy začal vnímat situaci. V lese už se dalo jít bez čelovek, ale naprosto nepřirozeně oranžově zářila obloha. Zastavili jsme na najezení a zde přišla chvíle pro jogurt, co jsem si nesl od Petra a Ivany ze Sucháče. Ten mě vyloženě nakopl, únavu už jsem necítil a valil jsem vpřed, že jsem na kopci skoro dohnal Bořka. Z louky u Porub se otevíraly nádherné výhledy na vycházejícím sluncem ozářený Kralický Sněžník, Suchý vrch a dokonce Praděd. 
Hlavní vzpruhou ale byla poslední kontrola u chaty č. 1., kde jsme k mému překvapení došli Vítka a Bela. Šéf kontroly Petr nám udělal každému, co si objednal, u mě to byl samozřejmě mátový čaj, co jsem vytáhl z kapsy. Bohužel jsem s ním vytáhl i lžičku, jejíž osud by vydal na další článek a to bylo zatím naposledy, co jsem ji viděl, když nepočítám fotky z této kontroly. Ale polívka a buchty byly výborný, jen záchod se tam nějak nekonal, tak jsem měl celkem naspěch a vyrazil sám rychle směr les. Chvíli jsem šel sám a samozřejmě jsem po chvíli zabloudil. Ale nebylo to překvapivě tím, že bych nekoukal do itineráře, jen jsem si nevšiml černé šipky, když žlutá odbočovala dolů (jak jsem pak zjistil, šipka tam vůbec nebyla). Protože jsem se spoléhal na mobil a GPS jsem tentokrát nevzal, byl jsem odkázán na mapu v nedostatečném měřítku a tak jsem si nebyl jist, že jdu blbě, což se ukázalo, až jsem slezl skoro do Potštejna a musel traverzovou cestou stoupat, abych se napojil na trasu. Naštěstí byla v místě napojení šipka na hrad Velešov, takže mi bylo v tu chvíli jasno, že jsem tím minul Káčko a musel jsem to šlapat vzhůru a znovu dolů. Pak už jsem se konečně rozešel po správné cestě a ve Vrbici došel Vítka. Následnou rozhlednu trasa trestuhodně minula a tak jsme už bez dalších zastávek prošli přes pár dalších děr na supernudnou cestu bývalým vojenským prostorem, kolem zvěřince a naposledny podél Divoké Orlice, přes silnici a dráhu až na Malý Chlum. 
Zatímco ve vyšších polohách trasy (hlavně na Jeřábu a Sucháči) byly borůvky a v lesích podél Orlice převládaly maliny, zde přišly na řadu i ostružiny. Žampiony, kterých jsme cestou potkaly taky spoustu, jsme museli nechat jiným. Poslední zajímavostí byl Písník, na cestě k němuž byly jako překážky rozesety ostružiny a maliny, kterým šlo těžko vzdorovat. Jinak byla cesta k němu taky dost otravná. Na Písník jsem byl zvědav už od loňska, kde všichni společně nadávali, co to zase Olaf za kravinu vymyslel. A musím říct, že mě zklamal, že se pískem šlo jen pár metrů, místo aby se prošel celý podélně. Z lesních plodin měly nakonec poslední slovo stejně borůvky, kterých bylo v lese za písníkem tak na kombajn. Nebyla na ně už ale síla ani nálada. Před koncem mě ještě stihl naštvat asfaltovej úsek cesty, na kterej fakt už mý nohy nebyly zvědavý. Náladu mi ale nakonec zvedla klasická poslední kontrola U vodárny s bahenní skluzavkou rovnou do potoka, kterou Vítek náležitě okomentoval: "..... ......!" poté, co skončil s botama v potoku. Následovalo už jen bludiště hustníkem a cíl. Toho jsme dosáhli ve třičtvrtě na dvanáct, tedy skoro po 38 hodinách od startu.
Vzhledem k tomu, že jsem cestou spal, tak nevím, jestli spíš než dálkový pochod to už nepovažovat za puťák. Ale i tak jsme měli radost, že to máme za sebou. S Vítkem jsme se rozloučili a s Aldesem, který do cíle dorazil dřív přesně o hodinu, kterou jsem strávil spánkem, jsme ještě zašli na jídlo do Dělňáku a pak se přesunuli na nádraží. Ještě spolu s chodičem Patrikem ze Severní Moravy či Slezska jsme si zapřestupovali až do Chocně, odkud jsme už dospali až do Brna. Díky Aldesově ženě a dceři, že mě pak dovezli od nádru až před barák, kroků bylo ten víkend už dost.

Žádné komentáře:

Okomentovat