Malohanácká stovka 2020

Když jsem před 3 lety dokončil Malohanáckou stovku, odnesl jsem si z ní mnoho zážitků, a to především těch silných, ne nutně kladných. Na druhou stranu, Malá Haná je geomorfologicky celkem rozmanitá a zahrnuje mnoho zajímavých oblastí, ať už je to Drahanská vrchovina či Svitavská nebo Podorlická pahorkatina. Až na tu Boskovickou brázdu, jejíž sever je uprostřed toho všeho. Tento asi 5 km široký pruh ničeho, který se prostě nedá obejít, jsme tehdy v rámci trasy překonali čtyřikrát. Od té doby to beru jako etalon nezáživnosti, čímž se tento pochod stává jedním z psychicky  nejnáročnějších. Rovnat se mu může, (nebo ho snad i překoná) jen Letecká stovka svým závěrem podél Váhu, to je taky pěkný psycho. Ale stovku okolo Neziderského jezera jsem nešel, abych to přebil.

Abych ale Boskovické brázdě nekřivdil, ona má i své pěkné části. Kopce Chlumy, které z ní výrazně trčí, byly po dlouhou dobu jedním z mých hlavních cílů výletů. V tamním opukovém lomu se daly sbírat zkameněliny a z vrcholové plošiny byly krásné rozhledy, i bez té rozhledny, co tam teď stojí. Když jsem zjistil, že letos trasa vede pod Malým Chlumem a Boskovickou brázdu vlastně překoná jen jednou, šel jsem do toho - díky Zdeňku Smrtovi Džuniorovi Vémolovi (to jsou všechno jeho jména či přezdívky), co mě na ni zlákal cestou z Vokobergu. Na základnu do Velkých Opatovic jsme ale jeli autem v sestavě se Zbyňkem Tkadlčíkem a Majkou Balšínkovou. Oba byli na této stovce poprvé, tak jsem jim mohl zkušeně poradit, aby má moudra pak oba přetavili ve vítězství ve svých kategoriích. To, že jsem jako jedinej z našeho auta nic nevyhrál ponechme stranou, já jsem za vítězství považoval dojití do cíle. K němu to ale bylo 103 kiláků asi 2,5 km do výšky.

slavná fotka Brněnského gangu ze Smrtova archívu

V Opatovicích jsme se setkali se spoustou kamarádů ze stovek a díky blízkosti k Brnu jsem zde udělali i fotku celkem početného Brněnského gangu. Já jsem na této akci zkoušel nový mobil, takže fotky, co jsem zde pořídil, byly jeho vůbec první snímky. Podle toho to taky vypadá, nějak mě nenapadlo, že tam ten chytrák Xixaomi nebo jak se jmenuje bude mít nastavenej firemní vodoznak. Z většiny fotek se to podařilo odříznout, leč ne ze všech. Kolem 20:00 proběhlo hromadné focení a přesun busmo do Boskovic. Zde jsme napřed zablokovali zastávku přijíždějícímu nicnetušícímu autobusu, aby pak hlavní org Dušan odstartoval celou akci v 20:50.


A rozběhli jsme se. Po dlouhé době večer (moje poslední stovka s večerním startem bylo jarní Šluknovsko). Bral jsem to jako výhodu, že se konečně jednou nebudu muset v noci plazit do cíle. Tím, že trasa vedla podobně jako minule někde v půli (tentokrát asi 10 km za ní) přes základnu ve Velkých Opatovicích, nemusel jsem s sebou táhnout všechno na celou cestu, a tak jsem přistoupil k radikální změně: místo báglu jsem si naskládal všechno do kapes vesty a ledvinky. Sice jsem nabral mírně rotační kuželoidní tvar, ale zvýšený odpor vzduchu se při mých rychlostech nemohl moc projevit.

Vyběhl jsem s ostatníma přes město směrem k hradu. Ono teda moje vyběhnutí byl tak trochu úlet, hned na náměstí mě na to upozorňoval Filip Smetana, co tam jako dělám a že mám zpomalit. Hned jsem podal vysvětlení, že tam jdu jen fotit, ale podobně se chvíli na to vyjadřovala Majka, když jsme spolu drželi krok (asi tak jeden) někde mezi židovským městem a zámkem. U hradu, kde byla první kontrola, mě doběhl Smrt, ale podařilo se mi uniknout, protože se někde se u kontroly zasekl. Pak po hradním hřebeni a dál následoval padák do údolí. Před ním mě trochu varoval ještě před startem Roman Němec, já jsem to však bral jako jednu z mála příležitostí se zde mufloním skokem pohnout kupředu. Tak se taky stalo, pár lidí jsem předskákal a najednou dole na silnici už slyším, že jsem to trochu napálil. A byl to právě Roman, ale v tý tmě nebylo tak snadný poznat, že je to on. Nyní jsem přešel do režimu z loňského dne cesty - viset za Romanem, co to jde. Jenže teď se mi zdálo to tempo trochu vyšší, tak jsem ho pustil k vodě (napřed k Bělé, později k Svitavě). Věděl, že s ním a ostatními běžci závodit nechci, takže mě postupně předběhlo několik dalších lidí.

Když jsem se ale blížil k nádraží ve Skalici nad Svitavou, musela se podejít tunelem trať, což znamenalo pár kroků dolů k potoku. V tu chvíli jsem ucítil, že něco je špatně - levý koleno nefunguje. To je občasná nemoc mých kolen, že se čas od času rozhodnou vypovědět službu, proto na nich nosím stahováky, aby držely cestou z kopce. Teď to přišlo po asi 5 km. Ale projevit se to mohlo nejdřív při dalším sestupu, tj. za asi 10 km, tak jsem to nechal plavat a noha kráčela a předtírala, že je jí to jedno. Ze Skalice se pokračovalo podél smradlavého potoka zvaného Úmoří (takže už teď vím, kterej potok si zasluhuje označení Malohanácká 100ka), pak bahnitým polem z Jabloňan do Krhova a z něj už konečně vzhůru na Chlumy (teda jen pod jeden z nich).
V kopci se mi po delší době podařilo přidat, že mě chvíli nikdo nepředbíhal, koneckonců se šlo bahnem, kde se asi moc běžet nedalo a naopak jsem pak už poblíž rozcestí Pod Malým Chlumem doběhl Červenou Zuzanu, která byla už z dálky poznat podle modré bundy. Na odbočku do kopců sice nebyl čas, ale kochat se dalo i cestou, měsíc těsně před úplňkem nádherně osvětloval krajinu. Sestup z vesnice Obora do Doubravice se bohužel odehrával po silnici, už jsem tama delší dobu nešel a nevybavoval jsem si, že mě čeká z velké většiny asfalt. Takže i kdybych měl obě nohy v pořádku, asi bych tu moc velkou rychlost nenabral. Zachránit to mohl aspoň sešup do Doubravice, který vedl ze začátku nadějně bahnitou cestou lesem. Sklon sice neumožňoval mé levé noze nasadit muflona, ale aspoň jsem došlapával doměkka. Ovšem tato část sestupu netrvala příliš dlouho a brzo jsem opět došlápl na tvrdou asfaltovou realitu. To když jsem došel k novostavbám, kde si místní zbohatlíci bezohledně vyasfaltovali cestu ke svým vilám. Nohy krevní skupiny B-bahňáka tak opět musely projít asfaltovou terapií.
Cestou mě předběhlo několik běžců, kteří pak se štěstím překročili železniční trať před signalizací o přijíždějícím vlaku. Pavel Příhoda takovou kliku neměl a dokulhal jsem k němu, když zrovna u přejezdu čekal. Moc daleko jsme ale spolu nešli, rozloučil jsem se s ním hned za dráhou, když jsem zamířil do hospody pro pití. Musel jsem toho využít, měl jsem jen necelý litr čaje v termosce a i když byla celkem zima, teď jsem se chtěl napít spíš něčeho studenějšího. Sbalil jsem tam půllitrovou minerálku a hned se vydal dál, od teď na dlouhou dobu do kopce. Šlo se údolím potoka Nešůrka, kde měly být podle zvěsti popadané stromy a občasné odrazkové značení.

V jednom místě červená značka uhýbala z cesty na "pěšinu vyhýbající se brodům". Nedošel jsem po ní daleko a vidím, jak proti mě míří několikero světel čelovek chodičů/běžců vracejících se zpátky na cestu, prej je to neprůchodný. Takže se konaly brody, i když pomocí hůlek to nebyl takovej problém, ale i tak jsem trochu jednu nohu smočil. Ostatní se broděním zdrželi trochu víc, takže jsem tentokrát razil cestu já. Došel jsem k odbočce, od které byla vidět reflexka, tak ještě než jsem začal lovit mobil s trasou, zamířil jsem k ní. Až u ní jsem zjistil, že je to jen falešná stopa a tudíž je třeba vrátit se na cestu. Ale ztrácet metry úplnou vratkou se mi nechtělo, tak jsem to střihl lesmo, křovmo a trnmo, že jsem se na cestu dostal docela dodranej od ostružiní, nebo čím jsem to tam prolízal. Zastavovat se mi ale kvůli tomu nechtělo, radši jsem se dál držel na čele skupiny a nyní už stoupal po správných odrazkách vzhůru k odbočce na Doubravický hrad, kde byl další kontrolní bod. Odrazky dál vedly nějak zmateně až k poli, který se mělo překrosit naprosto necestou. Být to trochu níž nebo být tu trochu dřív, byl by to těžko překonatelnej problém, ale v mé situaci už bylo bahno víceméně zmrzlý a dalo se to přejít. Stejně ale nejlíp udělali ti, co se tu vybodli na odrazky a vzali to přímo na asfaltku. Někdy je zkrátka  nejvhodnější k přežití krevní skupina AB - asfaltobahňák.

Silnice nás dovedla do Kuniček na první živou kontrolu v hospodě na 21. km. Bylo krátce před půlnocí a večerní myslivci, nebo kdo se to vracel  v protisměru z hospody,  se mě a další spoluchodiče snažili rozhodit tím, že už je vychlastaný pivo. To mně bylo samozřejmě jedno, i když to bylo pravda. Ale ještě pár lahváčů tam někde měli, teda spíš měly - obsluhu obstarávaly sympatické slečny, což aspoň částečně některým chodičům zmírnilo stesk po vytoužené čepované kapalině. Já jsem se občerstvil pomerančem a čokoládou, přijal od slečen vodu a od Olafa razítko do kontrolního archu, ošetřil si škrábance z lesa a po pár minutách sezení pokračoval dál.

I to ale stačilo na to, aby se koleno rozsedělo a nechtělo pokračovat. V Kuničkách se přechází údolí a těch několik kroků dolů mi dalo jasně najevo, že toto není dobrý. Naštěstí to údolí nebylo hluboký a začalo se brzo stoupat, ale psychika byla v tu chvíli dost nalomená. Další kontrola byla za 20 km až v Benešově. To je ale štreka, na které práh bolesti považuju i za práh blbosti a přes něj prostě nepůjdu. Příznivou skutečností bylo, že Benešov je kousek od nejvyššího místa celé trasy, takže cesta povede převážně do kopce. Stál (i když jsem stále šel) jsem před rozhodnutím, zda pokračovat, či se ještě vrátit na kontrolu, dokud to ještě jde, a tam to nějak se ctí zabalit. To jde ale dost těžko, když mám za sebou sotva pětinu trasy. Potřeboval jsem se povzbudit pro cestu dál. Na mysli mi vytanuly slova z písně "Běž" (a myšlenky):

"A když už si myslíš, že to možná brzo vzdáš,"

(to byla právě moje situace)

"uvědom si, že ten pocit znáš,"

( hlavně jsem si uvědomil, že už jsem tento pocit dlouho nezažil)

"vzpomeň si jakej už za sebou kus cesty máš"

(na tom stavět nemůžu, těch 22 km zatím moc velkej kus není)

"bolestí už nevnímáš"

(to nebylo daleko od pravdy při cestě z kopce)

"věř si přece, že to dneska dáš!"

(o to jsem se snažil, ale moc to nešlo...)

A když jsem už šlapal někde lesem nad Kuničkama, vzpomněl jsem si na tu fotku brněnského gangu. Kdybych to teď vzdal, pokazil bych nám úspěšnost. To by byla škoda. A když jsem si vzpomněl, že mi fandí i jedni známí ze Šnekova, kolem kterého se půjde v severní části, řekl jsem si, že to ještě zkusím ...

Když zelená značka překonávala jeden málo znatelný hřeben, ocitl jsem se v bodě, o němž jsem se dlouhou dobu domníval, že je významný, dokud jsem nezjistil, že to tak není. Mohl to být bod spojitě vnímané brněnské výškovnice, který je však vyřazen Helišovou skálou u Šošůvky. S výjimkou ní jsem nemohl být takhle vysoko (asi 602 m n. m. nebo více) blíž k Brnu. Ale ne že bych to teď zrovna slavil. Cesta vedla dál na jih, tedy blíž k Brnu, z čehož tedy plyne, že musela klesat. A to pro mou levou nohu nebylo dobrý. Musel jsem vymyslet způsob, jak se s tím vypořádat. Kulhat po jedný noze se mi moc nechtělo, ale ukázalo se, že mírnej sklon ještě koleno zvládá. Takže cesta přes Žďár a Petrovice se dala poměrně dobře zvládnout, i když jsem se o nějaký velký tempo moc nesnažil. Do uší jsem si pustil Five Finger Death Punch jako přípravu na páteční koncert a hned se šlo líp. Do toho mě došel Václav z Brno-gangu, kterýmu jsem se svěřil s problémama a pověděl mu taky o tom, jak jsem se rozhodl, že náš gang ještě nechci potopit. Na to mi suše odpověděl, že to v Opatovicích balí. Vypadal rozhodnutě a dlouhou dobu jsem se mu to pak snažil rozmluvit.

Prošli jsme bodem jižního obratu ve Vavřinci a stočili to do Sloupu. Zde mě Václav zachránil, když mě upozornil na kontrolu, kterou bych jinak úplně zasklil. Následovalo ale konečně to, na co bych se za normálních okolností těšíl, a čeho jsem se nyní oprávněně děsil - sestup do Sloupu.

Loni jsme tudy šli s Pavlem Příhodou pochod Lesnickým slavínem. Zatímco tehdy to byl seběh muflonem asi na 5 minut, teď to bylo asi 20minutový trápení plný improvizace. Uvědomil jsem si, že normální mufloní skok probíhá v několika dobách, kdy se odrazím pravou nohou a o hůlky, doskočím na levou, odpružím, udělám 3 kroky a pak celý znovu. Jenže teď ten dopad na levou nebyl možný, takže jsem ho musel nahradit dopadem na pravou. To by znamenalo přehodit nohy. To ale, jak jsem zjistil, nejde. To už si dovedu představit, že se člověk snáz nají s nožem v levé ruce a s vidličkou v pravé, nebo že by hrál na kytaru vzhůru nohama nebo si čistil zuby levou rukou (doporučuju vyzkoušet). Ale změnit odrazovou nohu, to fakt ne - při několika pokusech o tuto záměnu jsem se málem přizabil. Přešel jsem tudíž do režimu kulhavého, přesněji asymetrického muflona. Znamenalo to odrazit se pravou a na ni zase dopadnout a dobrzdit hůlkama. (Bez hůlek bych zanedlouho odrovnal i pravou nohu a pak už by nebylo, co odrovnávat - dál bych tudíž mohl pokračovat leda tak stylem Meresjev.) Protože nápor na paže je takhle daleko větší, dalo se to zvládat jen po omezenou dobu a zbytek dokulhat. V prudkých úsecích to proto znamenalo přejít do nouzového režimu a klesat pozpátku.

Do Sloupu jsme dorazili něco po jedné a zatímco jsem kontroloval, kterou cestou se půjde dál a trousil po náměstí rukavice, předběhli mě další spolugangsteři David s Nikolou. Než jsem rukavice posbíral, už prachali spolu s Václavem vzhůru po zelené značce dál. Trasa vedla lesem po hřebínku mezi údolími Žďárné a Luhy, což jsou zdrojnice Sloupského potoka, který se pod Sloupem propadá, v Amatérské jeskyni přibírá Bílou vodu a stává se Punkvou. Z toho jsme samozřejmě nic neviděli (on to neviděl ještě nikdo), cesta vedla úplně na opačnou stranu, nahoru na sever.

Kousek před Ždárnou se šlo mezi poli, měsíc zářil tak, že se dalo jít úplně bez čelovky. Horší byl úsek za touto obcí, šlo se po silnici do Suchýho a začala být docela kosa. V těchto místech už byly místy souvislé fleky sněhu, chůzi to ale příliš neovlivňovalo. Ze Suchýho, což je obec známá paradoxne svým rybníkem, cesta vedla dál po žluté dlouhýma rovnýma cestama lesem až k rozcestí pod Skalkama, na kterých pro změnu žádný skalky nejsou. Před 3 rokama jsem si odtud udělal odbočku na nejvyšší vrchol celé Drahanské vrchoviny Skalky a můj záměr byl udělat to i tentokrát. Celou cestu po sem jsem váhal, zda do toho jit, či ne, když mám nohy v takovým stavu. Zvlášť když na Skalkách začne klesání. Ale když to člověk nezkusí, tak se to nedozví. Tak jsem si těch necelých 2x500 metrů k meteoradaru zašel, našel vrcholovou knihu, zaznamenal první (a nejspíš jediný) zápis z pochodu a vydal se zpátky. Cestou to trochu kouzalo, což mi umožňovalo nohu odlehčit a celkově jsem tím ztratil necelou čtvrthodinu. Navíc sklon zde není tak velký, tak se dalo celkem dobře překonat úsek po asfaltce až do Benešova, kde byla konečně kontrola s polívkou.

Zde jsem se setkal zase mnohými spoluchodiči, dostali jsme na výběr ze dvou polívek, v televizi hráli na Rebelovi Dr. Feelgood od Mötley Crue, takže skoro nemohlo být líp. Až na to že mě zrovna bolelo břicho a ve skutečnosti mi bylo pěkně blbě, což přešlo až pár hodinách další cesty. Ta vedla přes Kořenec a přes pole do údolí Bělé. Cestou jsem šel s Václavem a Jardou Přikrylem a došli jsme Ivanu Čahojovou a Petra Kotláře, abych jim pak utekl po nesprávné cestě kamsi do pole. Takže zase křížem krážem polem s bahnem a sněhem, ale aspoň tu občas byly pěkný výhledy.

Sestup do údolí už proběhl řízeně asymetrickým muflonem a dole jako jedna z hlavních perel pochodu na nás čekal brod přes řeku Bělou. S hůlkama se dal celkem dobře přeskákat po šutrech a dřevech. Abych ale s ostatníma držel basu, tak jsem jim neutekl a všechno řádně nafotil. Až pak do kopce se mi zase podařilo trochu přidat a za Pohorou jsem už pochodoval sám. Cestou jsem se trochu najedl a při sestupu k potoku Lipina jsem svým kulhavým muflonem probral Jirku Linharta téměř spícího za chůze.

Během následujícího úseku po úbočí Vrchhory se začalo silně rozednívat, že už čelovky nebylo skoro potřeba. To byl taky poslední úsek Drahanskou vrchovinou a následoval sestup do obávané Boskovické brázdy. Atmosféra mi ale teď připravila zajímavé zážitky. Zahalila celou nížinu do mlhy a nad ní se o to víc vyjímal Měsíc, který se s námi pro tuto noc loučil. Těsně než zapadl, proplul po obzoru, mírně ozářil oranžovou barvou mlhu pod sebou a zalezl kamsi za les na západě.

Z druhé strany se chystalo Slunce, to jsem ale už neviděl, protože jsem se mu ztratil v mlze. Tento úsek vedoucí napříč přes Boskovickou brázdu má asi 7 km a z toho první 3 km jsou po silnici. Jak jsem z ní sešel, nasadil do uší Megadeth - Rust in Peace, protože jedině toto mi dávalo šanci následující hrůzu přežít. Zejména ty asi 2 kiláky rovně polem, když člověk vidí jen asi 200 m před sebe bylo totální psycho, takže únik od reailty v důsledku zvukového vjemu byl jediným dostupným řešením.


Takhle jsem dorazil někdy před 8 h ranní na hlavní kontrolu na 63.km do Opatovic, místa cíle. Ovšem do cíle to bylo ještě 40 km, které se musely projít severním okruhem přes kopce Svitavské a Podorlické pahorkatiny. Na to bylo třeba se posilnit, Vyměnil jsem čelovku za sluneční brýle, doplnil vodu a čaj. Role hlavní občerstvovačky se zde ujala jako obvykle Magda, která se o nás všechny, co jsme tam přicházeli, starala jako o vlastní. Moc jí přeju, ať někdy vyléčí nohy a bude moct jít s nama. Na druhou stranu se obávám, že v tu chvíli se systém občerstvovaček na CSUT zhroutí.

Po asi půlhodinové pauze jsem vyrazil dál spolu s Ivanou, Petrem a překvapivě i Václavem, který to zde navzdory předchozím výhrůžkám nezabalil. Po chvíli jsem si vzpomněl, že jsem si zapomněl pro tento úsek chtěl přibalit Tygra. Šlo se mi ale tak krásně, že jsem to považoval za nepodstatnou zbytečnost. Pro povzbuzení jsem ostatním vykládal své historky, které jsem s konzumací tohoto energeťáku zažil a cesta nám dobře ubíhala. Sdíleli jsme ji teď ale už i s mnohými turisty na kratších trasách, které začínaly ráno a myslím, že pro ně to mohl být obzvlášť pěkný den, protože se v jeho průběhu udělalo moc hezky. A někteří taky měli zajímavý zážitek z toho, když jsem je cestou ke Smolenské přehradě svým asymetrickým muflonem předbíhal. Doskočná noha mi v tu chvíli podklouzla na zmrzlé hlíně a vyletěla nahoru. Let to byl dlouhý a dopad o to tvrdší, klasickej placák na záda. Naštěstí to odnesl jen loket odřením, záda byly překvapivě v celku, tak nevím, jestli jsem neublížil víc těm šutrům pod sebou.

Každopádně (to je v tomto případě opravdu výstižnej výraz) jsem se ale pokračoval spolu s ostatními do údolí a cestou jsme se pozdravili se Zbyňkem, který právě mířil do cíle. Za slibovaných 10 hodin to už dát nemohl, ale aspoň 12 hodin bylo blízko, nakonec se do nich o 2 minuty nevešel. Ani tak ale na mě s autem nepočkal. Ono není divu, já jsem to měl ještě na dobrých 8 hodin cesty. Spolu s Václavem jsme se trochu trhli Ivaně a Petrovi, ještě potkali v protisměru druhého běžce Libora Bolečka pohybujícího se přece jen dost odlišným tempem než my, kteří jsme prostě šli a kecali - převážně o hudbě. Usoudili jsme, že takhle by to nešlo. Tak jsem Václava vyslal, ať valí napřed a zkusí dohnat Linharta, a že třeba do kopce taky zaberu. To se mi podařilo jen částečně, žádný extra turbo se nekonalo, ale stačilo to akorát tak na předejití dvou ostřílených pochodníků na čtyřicítce.

Když jsem se vyplazil na Šnekovský vrch, snažil jsem se tuto skutečnost nezohledňovat svým tempem a pokračoval dál. Výhledy příliš nebyly, protože se ještě neroztrhala ranní mlha. Tak jsem  aspoň na dálku (nebo blízko) pozdravil kámošku Dášu přes mobil do nedalekého Šnekova, za což jsem si vysloužil povzbuzovací smsku. i taková věc někdy prostě pomůže. Teď jsem ale vyloženě krizí netrpěl a přechod přes Křenovské hradisko a dolů jsem zvládl docela dobře. Konečně se udělalo hezky a díky asi kilometrové vratce ke kontrole v Křenově jsem měl trochu přehled od lidech okolo sebe. Zde se bohužel nekonala vytoužená klobása s křenem ale jen pomeranč a čokoláda, nicméně jsem se rozhodl, že do toho šlápnu a zkusím dohnat chlapy, co jdou před mnou.  A když nedoženu je, třeba by se mi mohlo podařit být v cíli do 15:00, tj. dorazit zbylých 24 km za 4 hodiny. To už se mi podařilo na Rakovnické stovce, kde to vedlo i k mému dosavadnímu rekordu na 100 km (což bylo 18:51 - asi 10-15 minut).

Z Křenova se šlo mezi poli a lesy, chvíli po silnici, kde jsem došel Dušana Miezgu a Jaroslava a dal jim najevo, že to trochu popoženu s cílem být na dalším kontrolním bodě do poledne a případně dohnat Václava s Jirkou, kteří byli asi 15 - 20 minut před nama. Do kopce mi to šlo, tak jsem jim utekl a i občasný sestup se mi podařilo jakš takš za pomocí různých druhů muflonění překonat. Ačkoliv jsem už nikoho před sebou nedohnal, dílčí cíl být na dalším kontrolním bodě Nad Útěchovem před polednem jsem splnil. Jak už to tak bývá, nad Útěchovem je nejsevernější místo - většinou se tato informace vztahuje k Brnu, tentokrát to ale platilo o trase této stovky. Přesněji, nejsevernější místo bylo ještě kousek dál na rozcestí, odkud se už začalo výrazně a dlouho klesat. Své nové metody pro sestup jsem zde musel postupně opouštět s tím jak mě opouštěla síla v pažích a energie celkově.

Zatímco jsem takhle kulhal ven z lesa, předběhl mě Dušan s tím, že se to ještě pokusí stihnout dorazit do cíle do těch třech hodin. To jsem už ale vzdal, protože sestup mi sebral tolik sil, že jsem myšlenky na časy pro tuto fázi pochodu pustil z hlavy. Cesta vedla kolem jakýhosi vojenskýho skanzenu s nápisem "Zde končí EU". Možná to byla jen sranda, ale další nápis v komunistickým stylu typu Se sovětským svazem na věčné časy spíš dával dojem, že si to tam pořídil nějakej vymytej mozek, co si hraje na obranu vlasti proti imperialismu.

Když jsem sešel do údolí, už se udělalo úplně nádherný počasí, ale já jsem si ho zrovna vůbec nemohl užívat. Došel jsem do Pacova a hned mi bylo něco divný - voda tekla od slunka. Sice i Opatovice jsou na potoce Jevíčka, který teče na sever do Třebůvky a až pak se stáčí do Moravy, ale teď mi prostě přišlo charakterem, jako bych byl někde v povodí Svitavy, z čehož mě právě pohled na vodu tekoucí v protisměru vyvedl. Ale možná mi už prostě jen hrabalo - měl jsem za sebou asi 90 km a před sebou poslední velkej kopec - Hušák. Nějak jsem ho před tím nezargistroval a doufal, že už to bude z Pacova jen dolů, ale to byl celkem trestuhodnej omyl.
Už ani na výstup jsem neměl moc sil a mocně jsem litoval, že jsem v Opatovicích nechal Tygra. Cesta vedla napřed prudce nahoru na hodně bahnitou cestu. Holubí studánka, ke které se pak po ní došlo, mi dodala vodu, ale byl to taky bod krize. Vylezl jsem ke srubu u cesty a musel jsem si sednout - poprvé za celou cestu mimo kontrolu. Chvíli jsem oddechl, snědl pár hroznových cukrů a šel dál. Teda šel, to je dost silný slovo. Cesta vedla kolmo na vrstevnice vzhůru kamsi do nebes. Rychlostí asi kilometr za tisíc let jsem se pinožil navrch, kde měla být dle rozcestníku vyhlídka. Kulový. Jen jakási paseka a pár skal a kontrolní bod. Na vrcholu jsem byl v půl druhé a totálně vyřízenej. Ale to horší mělo přijít - nevyzpytatelnej sestup. Na rozdíl od toho předchozího jsem si teď už nevěřil vůbec, jednak jsem už neměl moc sil v pažích, abych to držel hůlkama, dvěk jsem už začal cítit, že i pravý koleno na tom začíná být špatně. To se naštěstí nepotvrdilo, ale i tak bylo toto klesání dost šílený. Šlo se blbě, cesta nebyla příliš dobře  značená, zato byla dokonale rozježděná snad tankem. Do toho mi v hlavě jela furt dokola sada úryvků písní kapely Trivium, co jsem si před pochodem pouštěl a teď jsem to nemohl dostat z hlavy ("Time will not heal all of your pain ..." apod). Po chvíli mě předešel Jarda Přikryl, kterej taky nadával, jak je zničenej, přitom mi ale hravě utekl. Když se vylezlo na paseku na jižním úbočí, otevřel se asi nejhezčí výhled z celé trasy, bohužel jsem na něj teď neměl vůbec náladu. Udělal jsem dvě fotky proti slunku a lezl dál. Předběhl mě další běžec a cestou kolem památníku sovětských zajatců už jsem neměl sílu fotit vůbec. Zde nutno říct, že jsem jim ten jeden snímek věnovat mohl, je to hromadný hrob zajatců, co zemřeli při stavbě Hitlerovy dálnice, která měla vést Boskovickou brázdou kolem Jevíčka.

To bylo mým dalším cílem, ale než jsem se tam doplazil, dostihli mě Ivana s Petrem a pak znovu Jarda a onen běžec, protože si to v lese ještě nedobrovolně prodloužili. Ivana mi věnovala tubu energetického gelu, nacpal jsem to do sebe a možná to i zabralo. Do Jevíčka, kde byla v hospodě poslední kontrola, jsem s ostatníma zvládl aspoň na dálku držet krok, tam jsem se napil točené malinovky a vyrazil dál. Možná i minuta sezení mi pomohla k tomu, pořádně se rozejít. Před nama bylo 4,5 km a poslední kopce. Odpichováním hůlkama při výstupu do prvního z nich jsem nabral rychlost, že jsem byl na vrchu u rozcestí po 100 km v 15:25, čímž jsem dokonce překonal svůj rekord na stovku hodnotou 18:35 možná o minutu. No nejsu běžec, takže na turistu je to myslím docela dobrý. I když, jako turistu by mě to ani nemuselo zajímat.

Potom už trochu ve větší pohodě jsem mohl sestoupit znovu k přehradě a nyní do kopce opět nasadil turbo, že jsem na začátku Opatovic už dostihl i Ivanu s Petrem. Vyzval jsem je, abychom to zkusili dorazit do 15:50, čímž bychom zvládli trasu do 19 hodin. I s těma bolavýma nohama jsem to rozběhl a za poslední 4 minuty se dostal až na náměstí. Na něj jsem vběhl jako první, zamířil ke vchodu. Koukám se, že ho pro nás příchozí stovkaře krásně vyzdobili... Sakra, vždyť lezu do květinářství, sokolovna je úplně jinde! Vidím, že Ivana s Petrem jdou najisto úplně jinam, mířím za nima a 20 vteřin po 15:50 nám všem třem Olaf stopuje čas. Takže jsme to v podstatě za těch 19 hodin dali.

V cíli se nás stejně jako v "půlce" ujala Magda a další pomocníci, dali jsme si spoustu dobrot, co tam ještě zbylo a už si člověk jen užíval toho, že nikam nemusí. K poslechu (a pro mnohé neutahané - zejména z kratších tras - i k tanci) hrála dívčí bigbítová kapela Rebelky, což dotvářelo pro mě parádní atmosféru. Ještě chvílu po nás dorazil Marigold, čímž se zúplnil úspěch našeho brněnského gangu, protože nejen, že vyhrál první místa v ženách i mužích, ale hlavně dorazil celý do cíle, což se muselo oslavit. Doma jsem ale slíbil, že se vrátím co nejdřív, tak jsem oslavu přenechal zkušeným slavičům Smrt+Václav+Marigold. Zatímco Roman měl ten večer ještě přenášet hokejový zápas z Kuřima, já jsem se odebral s částí gangu Davidem, Nikolou a Michalem po nějaké hodině odpočinku na autobus jímž jsme dorazili téměř spíce do Skalice a vlakem potom domů.

Akci považuju za úspěšnou a tentokrát na ni budu jistě vzpomínat skoro jen v dobrém, zejména s ohledem na to, že koleno se pár dní po akci už jeví celkem dobře. Sice jsem si od tam neodvezl pohár vítěze jako Zbyněk a Majka, či pohár devítisetnásobného stovkaře jako Jirka Hofman, či něco možná ještě lepšího jako Michal Turek, ale i tak to byl krásně strávenej den. Díky Dušanovi Machourkovi, Olafovi, Magdě a dalším pomocníkům za výbornou akci.