Masters of Rock 2022

Na MOR 2022 jsem se těšil už asi dva a půl roku. Přesně od doby, kdy jsem si zjistil, co je hlášeno za kapely a koupil jsem si lístek v obchodě Indies v Brně na Poštovské. Nevěděl jsem, že to je poslední, co zde kupuju. Přišel covid a odešel Indies (upřímnou soustrast všem Indům či Indiánům). Ale lístek byl stále platnej, i přes dvojí odložení MORu, který jsem v obou případech využil pochodem Červenokosteleckou stovkou. Konečně se měl v roce 2022 MOR uskutečnit. Červenokostelecká stovka se tedy tentokrát už zase obešla beze mě, touhy tohoto charakteru jsem proto uspokojil už o týden dřív na stovce Malofatranské, která je objektivně podstatně náročnější akcí, jak se dá dočíst ve výletopisu. Docela úspěšně jsem si tam odrovnal nohy a nebylo vůbec jistý, v jakým stavu budu schopen zúčastnit se MORu, zejména s vědomím, že se tento fesťák dá pojmout docela pohybově.

Podobně jako v dřívějších případech jsem jel sólo bez plánované cesty, a tak jsem vzal za vděk domluvenou spolujízdou skrze FB-skupinu Masters of Rock. Tam se mimo jiné už několik dní předem strašilo s obsazeností kempů, takže jsem byl rád, když mě chlapi z Lelekovic ve čtvrtek dopoledne vykopli z auta na začátku Vizovic mohl jsem si jít hledat místo pro stan. Už bylo plno skutečně plno, ale neměl jsem pochyby, že se někam vmáčknu. Podařilo se mi to na tábořišti Rázov, nepřekvapivě až u potoka Lutonínka tekoucím skrz Vizovice. Pár let zpět v něm údajně žili dokonce raci, teď jsem tomu úplně nevěřil a nikoho takovýho v něm nepotkal. Asi je už nebavilo čekat na další pořádnou hudbu a zdekovali se někam pryč.  

Díky včasnému příjezdu jsem tentokrát viděl i Fleret, tradiční úvodní kapelu, která rozhodně nebyla jen pro vyplnění času, než dorazí všici, co ještě musí ve čtvrtek makat. Publikum reagovalo pohybem střídmým, potleskem, pogováním a dokonce i veslováním, zatímco můj žaludek hlášením hladu. Jako první pokus jsem mezi očekavaně drahými stánky zvolil mou oblíbenou indickou kuchyni. Ta mě ale trochu zklamala a dále jsem se soustředil už výhradně na kuchyni evropskou (tak evropskou, jak to umí ešus na vařiči). Ostatní asijské produkty už jsem radši nezkoušel, i pokud jde o halušky. Misto toho jsem si pak jednou dal práci najít (asi) nejlevnější bramborák - za 70 Kč. Ne že by se to dalo jest, jak to bylo spálený, ale mohl jsem to přebít libovolným množstvím česneku a za příplatek i feferonek, aby na tom aspoň něco bylo dobrý.

Dalších několik kapel jsem projedl či prookouněl po areálu, nicméně třeba takoví melodeathoví Mister Misery byli hodně dobří a ač jsem si celou dobu myslel, že jsou to baby, při závěrečné představovačce jsem pochopil svůj omyl (podobně jako kdysi u Waltari). V další kapele Blues Pills už zpívala opravdu ženská (teda doufám!), celá červená. Bylo to ale taky to jediný, co mi z jejich vystoupení utkvělo v paměti. Beyond the Black jsem neznal a asi si zasloužili, abych jim věnoval víc času než dorazit na jejich závěr, nicméně i ta krátká ukázka mě navnadila k tomu si je pak ještě někdy najít. Mezitím se  hlediště už pěkně zaplnilo. 

Další kapelou už byli Amorphis, moje srdcová záležitost, která mě skladbou Into Hiding z alba Tales from the Thousand Lakes kdysi přivedla k melodickýmu death metalu. Od té doby uplynulo hodně času, vody i zemního plynu, ale láska k této hudbě a kapele zůstala, i když se jejich tvorba a sestava za to čtvrtstoletí dost proměnila. Když mi ale tuto skladbu zahráli, už jsem ten den nic dalšího slyšet nepotřeboval. Ale je fakt, že i ostatní věci jako Silver Bride, The Bee, Wrong Direction nebo nový On the Dark Waters dohromady tvořily celek, kterej zaručil spokojenost nejen mně, ale i zbytku nadšeného posluchačstva. A když se k tomu přidaly My Kantele, Black Winter Day a závěrečný House of Sleep, začaly snad amorfnět i krystalické látky.

Nemám nic proti kapele Citron, ale zařadit ho za Amorphis pro mě znamenalo zajít na jídlo a koncert trochu vstřebat. Následovalo ještě několik dalších kapel, první z nich byli Lordi. Viděl jsem je už poněkolikátý a teď jsem měl trochu obavy, co vlastně budou hrát, poté, co loni na podzim vydali 7 alb najednou. To jsem pořádně nepobral doteď, ale z této sady alb zahráli pouze skladbu Borderline, jinak byl koncert postavenej na klasikách jako The Riff, It Snows in Hell, Who's Your Daddy, Hug You Hardcore a především na albu Get Heavy. Na závěr jako obvykle zaznělo Hard Rock Hallelujah a Would You Love the Monsterman, Lordi roztáhl křídla a bylo hotovo.

Na Heaven Shall Burn jsme byl zvědav v tom smyslu, že jsem je neznal a měl jsem očekávání, že se mi to bude líbit. Pro páteční večer jim byla vyhrazena role asi největšího taháku a tak to taky pojali: na začátek vystřelili do vzduchu papírový konfety délky rozmotaných hajzlpapírů, který z části zahalily publikum, a z části zůstaly viset na stromě jak krakatice na vorvaňovi. Hudebně mě možná až tolik nechytli, ale kotel se na ně udělal slušnej, takže si člověk ten den přecejen řádně zapogoval. I když jsem se snažil šetřit nohy z výše uvedených důvodů, když jsem zaslechl mě známou Swanövskou věc Black Tears, pookřál jsem a kotel byl najednou mým domovem po zbytek večera. K závěru se kapela pomocí pyroefektů snažila zapálit nebe, ale nenačasovali to správně a další dávku konfet vyvrhli až posléze. Možná chtěli ještě, aby něco z pódia a lidí zbylo i na Sepulturu.

Když jsem ji tu viděl naposledy, tuším v roce 2018, bylo nezapomentelný, jak se od prvních taktů první skladby I Am Enemy stal z celýho hlediště jeden obří kotel. Tentokrát jsme tomu museli trochu pomoct, nicméně i tentokrát to od prvního válu jelo na plný kule, rovnou do nás rvali jednu starou věc za druhou: Arise a Territory, proloženou novodobýma skvostama jako Means to an End, kde se vyřádil především Eloy Casagrande za bicíma. Kdo se bohužel nevyřádil, byl Andreas Kisser, neboť se pro tentokrát vyřadil z důvodu smutku za zesnulou manželku. Nahradil ho Patton - ne ten z Faith no More ani ten generál americké armády, nýbrž z brazilské skupiny Project46. A ani on nás nešetřil a řezal do toho jak Andy za mlada. Publikum to ocenilo chatockým moshpitem u pódia. Až v něm se mi podařilo si pořádně si nechat udupat nohy a slízající nehty na palcích. Když toho bylo moc, člověk si šel odpočinout do circle pitu, kde jsme si na závěr zaratamahatovali a zarůtovali a šli pryč.

V noci po koncertě jsem využil potoka u stanu ke koupeli, pro smytí potu to fungovalo, jen s tou čelovkou to nebylo úplně ideál, když člověk s domláceným nohama leze kopřivama na jedinej šutr, co kouká v potoce z bahna. Ale jinak příjemná koupel (bez ohledu na to bahno, co měl pak člověk na sobě). Ráno byl člověk jako znovuzrozený, i když teda s tím slunkem mohli trochu brzdit, ve stanu byla najednou hrozná hicna, která mě vyhnala ven dlouho před tím, než bych se skutečně vyspal.  Aspoň jsem se mohl trochu projít ranním městem, nakoupit potraviny a připravit se na další náročnou šichtu.

První kapelu Forrest Jump jsem poslouchal nemístně, tedy že jsem nebyl na místě zdroje, i tak ale můžu říct, že hráli dobře, když člověk poslouchal zvuk linoucí se po areálu. Když jsem přišel na závěr koncertu na plac, bylo tam celkem plno. To se změnilo hned při další kapele Andy Rocks, kde zůstalo jen pár lidí, aby si poslechlo klasickej (hard)rock v podání holky Andy se svojí bandou. Pěkně jí to zpívalo i řvalo.

Pak mě zahnal déšť pryč, ale i v kavárenském stanu si člověk pěkně užil koncert další kapely Neonfly. Pak jsem si dal na chvíli pauzu způsobnou deštěm, hladem a dalšími přírodními katastrofami a vrátil se až na Shakru. Tento název si člověk zapamatuje hned jak vidí, že v tom slově chybí I. Ale ve skutečnosti nechybí - té kapele zdá se nechybí nic, prostě hráli starej dobrej klasickej heavy metal. Možná, že spíš někde jinde to I přebývá. 

Ani další kapela Pink Cream 69 nebyla k zahození, akorát mi od ostatních heavy-power kapel až tak moc neutkvěla v hlavě. Zato Beast in Black mi v ní utkvěli, a to dlouho dopředu. Jejich pop-metal v tom nejryzejším smyslu považuju za způsob, jak se i z kýče dá udělat umění, tak že už to kýč ani není. Ještě jsem je neviděl a byl jsem zvědavej hlavně na toho frajera, co tam válí na klávesy, na kterých je to celý postavený. Bohužel, frajer byl neviditelnej stejně jak ty klávesy a celá syntetika jela ze samplů, navíc trochu posazených za kytary, což bylo trochu zklamání, že to nevyznělo tak, jak je člověk zvyklej z nahrávek (a to nepočítám výpadek zvuku při skladbě Beast in Black). Nicméně atmosféru to mělo i tak úžasnou, vystoupení mají borci zmáklý a zpěvák Yanis Papundeklos, nebo jak se jmenuje, nás vytáhl svým hlasem až kamsi do výšin mrakodrapů Tokia a dál po dálnici na Mars. Mýmu uchu to znělo úplně dokonale jako kapela, co nesehnala zpěvačku, tak se toho chopil tady ten holohlavej sympaťák.

Pak se občerstvit a valit na The Dead Daises. Neznal jsem, ale jakmile jsem zjistil, že jde o kapelu, kde hraje basu a zpívá Glenn Hughes, legenda rockových kapel jako Deep Purple, Black Sabbath a dalších, bylo jasný, že toto by člověk prošvihnout rozhodně neměl. A sice jsem to nestihl o začátku, ale to podstatný jsem viděl, slyšel a zažil. Tím byl pro mě návrat do purplovských 70. let a jako vzpomínku na tu dobu tam chlapi šoupli Mistreated. Glenn to pojal jako trochu přestřelenou exhibici, co dokáže s hlasem. Ale co dokáže s hlasem! To by se možná i Yannis z Beast in Black chytal za koule. Ke konci tam kapela hodila pár rychlejších fláků z novější doby, muzika šlapala o stošest. Našel jsem si tam v kaluži vody místo, kde se nás sešlo pár podobných nadšenců a udělali jsme tam takovej malej kotlík, možná teda tak ešus, ale bylo nám v něm krásně.

Na závěr toho dne vystoupila italská Lacuna Coil. Hudba dobrá, sice nepatřím do předních řad jejich fandů, ale když se na ně rozjede pogo, tak není co řešit. Snad leda, jestli si k circle pitu člověk přidá i brouzdání v bahenním jezeře (nabízel by se třeba název Laguna Soil), který bylo po odpoledním dešti taky k dispozici. Několik jedinců se ujalo distribuce bahna pro ostatní a člověk měl pak zaručeno, že mu koncert zůstane ještě dlouho v paměti, či aspoň na gatích.

Noc byla o něco delší než obvykle. Ne, že by došlo vlivem hutné muziky k odklonu zemské osy nebo že by nás Taliáni stáhli s sebou na jih. Prodloužení spočívalo v přípravách sobotního programu a přizpůsobení pódia, proto končil páteční program o půlnoci a dál se pokračovalo až po 11 dopoledne. A začalo se velmi nervózně. Brazilky Nervosa by znervózněly kdekoho možná už od pohledu, když ale do davu vypálily svůj thrash a jejich pěvkyně zařvala do mikrofonu, začal z toho snad popocházet i jelen na logu.

Pro uklidnění nám pak naservírovali Trollfest, pravý norský reggae-core z oblasti výskytu severských plameňáků. Aspoň tak nějak jsem pochopil tu muziku. Byl to zkrátka úlet na růžových křídlech za zvuků asi deseti nástrojů, kterej strhával davy k mnohým davovým organizovaným aktivitám jako veslování v davu, pogo v davu, vlečení davem, lítání nad davem, kroužení kolem davu a podobně. No prostě totální ptákovina, přesněji plameňákovina. 

Styly se střídaly i nadále powermetaloví Civil War a Axxis zahráli krásně, že k tomu nemám co dodat. Snad jen že Axxisem opěvovaný Heavy Rain and Thunderstorm už ten den naštěstí nepřišly.

Thrashoví klasici Death Angel to rozjeli, jak je jim vlastní.  Viděl jsem je už poněkolikátý a pokaždý je to těžkej mazec. To i co se týká moshpitu, kde během plavbě po davu někdo šel příliš rychle ke dnu, odkud ho museli lovit záchranáři. 

Pak přišel Alestorm. Takovej plážovej pirátskej chlastací folkmetal. Nad lidmi se to začalo hemžit různými tvory jako nafukovací kachny, žraloci, či ženský (ty nafukovací nebyly, teda určitě ne ta rezovlasá nádhera nade mnou s rohem u pasu) a dav se opět dal do pohybu jako velká bouře. Vzhledem k tomu, že na severní polokouli díky Corriolisově síle rotují tlakové níže proti směru hodinových ručiček, rotuje circle pit ve Vizovicích přirozeně tímtéž směrem, neboť se chová jako hurikán. Proti té síle nejde vzdorovat, takže vzduchem lítá kdeco a kdekdo, kdo se neschoval do jeho oka uprostřed. Nanejvýš (nebo nanejníž?) se dá sednout a odveslovat pryč. To se ale s imaginárními vesly zatím nikomu nepodařilo, přesto se to zkouší skoro při každým folkmetalovým koncertě.

Po této bouři přišlo uklidnění, obloha se vyčistila, nad Vizovicema se objevila duha a na pódium nastoupili švýcarští Gothard. Výbornej klasickej heavy metal, zvlášť na pozici předkapely hlavního chodu. 

A tím hlavním chodem byli Judas Priest. Slavili 50 let na scéně, teď už to po dvou letech odkladů bude i trochu víc, ale to chlapům nebránilo, aby to rozbalili v té nejvyšší úrovni, na jakou vůbec heavy metal může vystoupit. Sice dlouholetý duo kytaristů Downing - Tipton bylo z různých důvodů postupně nahrazeno dvojicí Faulkner - Sneap, ti ale do kytar řezali rify s obdivuhodným citem a přesností. Naopak rytmika je u Judasů stálá a nehybná, Scott Travis a Ian Hill se za posledních 30 let nehli z místa. A nad tím vším se vznášel Halfordův ječák. Je mu 70 a zpívá výš než někteří ptáci (myslím pěvce, nikoliv sovy). Chlapi do svýho setu naládovali výběr z toho nejlepšího, co za tu dlouhou dobu dali tomuto světu počínaje One Shot of Glory, přes skladby jako Hell Patrol či Sentinel až po zavírák základní hrací doby, Painkiller. Až v rámci přídavků pak došlo na  hitovky Breaking the Law a Living After Midnight. A poté, co nafoukli vola, koncert skončil. Vizuální efekty byly tentokrát spíš doprovodným prvkem, šlo tu především o hudbu. A tu Judasi za těch 50 let zkrátka umí.

Neděle, stejně jako sobota, měla prodlouženou noc, to aby se stihl vyfouknout vůl a odmést trsátka z pod pódia (ne že bych nějaký našel). Bylo na to o hodinu víc, protože jedna z kapel, Orden Ogan, tentokrát posloužila pouze pro připomenutí, že problém zvaný covid ještě úplně nezmizel, na rozdíl od této kapely v nedělním programu. První proto začal hrát příjemnej finskej glam-metal Shiraz Lane.

Další kapela Long Distance Calling se nejspíš pojmenovala podle spojení se svým zpěvákem během vystoupení, zpěvák ale na nás volal z takové dálky, že nebyl slyšet ani vidět, muzika se teda musel obejít bez něj. Jednalo se prostě o takovej atmosférickej instrumetal (koukám, že to slovo fakt existuje), kterej se moc pěkně poslouchal. 

Následovaly české rocko-metalové soubory Gate Crasher a Arakain. Zejména druhý jmenovaný je zárukou nejen kvality, ale taky plného hlediště, v němž byly zastoupeny všechny generace. 

Potom se na pódium nastěhoval pražskej symfonickej orchestr a kapela Visions of Atlantis. Znělo to docela pěkně, i když teda nevím, jak to znít mělo.

A pak už začal death-thrashový trojboj: Kataklysm, Exodus a Testament. Zpěvák prvních jmenovaných Kanaďanů děkoval dalším dvěma, za půjčení nástroje, který jim zůstaly v letadle. Ještěže tak, jinak by do nás nemohli nahustit ten svůj nářez. Ještě před jejich nástupem se dav rozestoupil pro wall of death a pak se to rozjelo. I největšího circle pitu jsme se tu dočkali, trvalo to, než to člověk celý oběhl a po pár kolech si pak musel dát oraz. K závěru nasadili As I Slither a dav byl vyzván trochu otestovat schopnosti ochranky davoplavci. To, co tam crowdsurfaři předvedli byla úplná příbojová vlna, která se podle mě nemohla stíhat v tom počtu, co tam měli chlapi ve fialovým. I tak si ale zaslouží obdiv a uznání, stejně jako všichni v prvních řadách, kteří to museli podstoupit taky.

Další kapelou byl Exodus. V rámci příprav na koncert, jsem si poslední album Persona Non Grata pustil při pochodu Malofatranská stovka. Když už jsem tam kdesi nad ránem po 90 km umíral, poprvé jsem jsem slyšel The Years of Death and Dying. Ta melodie se mi vryla do paměti. Pak když to hráli zde, byla to nádhera. A nejen to, celej koncert. Když hráli Blacklist, nechal jsem se přidat na černou listinu zpěváka Zetra Souzy, když jsem se k němu a kytaristovi Garrymu Holtovi přiblížil plavbou po davu.

Poslední thrashovou kapelou byli Testamenti. Začali Rise up! a pak se prošla víceméně celá diskografie a skončilo to nejstarším albem Legacy a skladbou Alone in a Dark. Škoda, že si na tuto píseň nepozvali ještě třeba Zetra nebo Garryho, přecejen jsou to jejich parťáci z jiných kapel, ať třeba z Dublin Death Patrol nebo Slayer, byl by to úplnej all-star team, když s Chuckem Billym za Testament hráli takoví borci jako Skonick, Petersen, DiGiorgio a Lombardo.

Závěr celé akce obstarali Nightwish. Nejsem vyloženě symfonickej metalista, takže jsem se od pódia trochu odsunul dál a udělal místo mladším a nadšenějším. Ale nadšenej jsem nakonec byl i já - i když nezahráli některý svý hitovky a zpěvačka Floor na sebe strhávala pozornost trochu víc než jsem u takové kapley čekal, koukalo se na to pěkně a poslouchalo taky. V úplném finále zahráli část skladby The Greatest Show on Earth a na obrazovce se objevovaly záběry z onoho největšího představení - života na Zemi. Poslední (před děkovačkou), zde zaznělo We were here, což chápu tak, že oni (ale i celej dav, kterej to zpíval s nima) byl součástí koloběhu života a smrti. A jeho součástí byl i Alexi Laiho promítnutý na pár vteřin na obrazovce, který na tomto pódiu stál ještě minule taky a nyní už to byl pozdrav do záhrobí. Touto skladbou koncert vyvrcholil, že už by se asi ani nehodilo tam cpát nějakej přídavek. V nejlepším zkrátka přestat, nebo aspoň v lokálním maximu. A toto jeden z vrcholů to zajisté byl.

Pak už jen sbalit se, přespat, ráno budík na 5, chvíli po východu slunce na stopa. Bohužel ostatní mastristi zvolili časovej plán trochu jinak, takže poté, co mě vzal jeden místní borec do západní části Zlína, už jsem se dál během asi půldruhé hodiny nevystopoval (a že kolem jelo mastristů! :) ) a tak zbytek dorazil busem. Tím jsem si ale akci rozhodně nepokazil, bylo to výborný a snad zase za rok ...