Brtnické ledopády 2016: bahnem, ledem, břečkou, sněhem

Ač už mám pár stovek za sebou, před těma zimníma jsem měl vždycky celkem respekt, přecejen představa seknout sebou někde vyčerpáním v zimě mě nikdy moc nelákala. Ale už jsem se delší dobu neprošel nějakou delší štreku a Ledopádová stovka mi skoro zapadala do plánů. A vzhledem k tomu, že se během první půlky ledna docela ochladilo a v některých místech se držel mráz i několik dní, ba dokonce týdnů v kuse, bylo skoro jasný, že do konce ledna to nevydrží a že se oteplí. A přesně tak se stalo - předpověď na den pochodu hlásila něco kolem 8 stupňů. Taková teplota ale zase znamenala bahno, břečku a navíc nebylo vůbec jistý, jestli budou nějaký ledopády. Teda led na cestách byl, takže k pádům na něj byla situace příznivá, ne už tolik k přírodním výtvorům z ledu na skalách nad údolím Křinice. Takže zatímco pravděpodobnost zmrznutí se snížila, zvýšila se šance se přinejmenším pořádně zaprasit.

Většinou když se vydávám na stovky do Čech, snažím se to spojit ještě s něčím, když už tím směrem jedu. Tentokrát jsem to ale spojil s návštěvou ME v krasobruslení v Bratislavě (spíš než jako nadšenec, jen jako doprovod nadšenkyně, mojí manželky), takže jsem se do severních Čech přesouval přes celou republiku. Do Brna jsem přijel autobusem se zpožděním asi 20 minut kolem 14:30, o což se posunul můj program až po asi tak 15. km na trase pochodu.

Z Brna jsme jeli jsme autem s Divočákem - Honzou Týčem, v Chvojnu u Holic jsme pak přibrali Lenku s Rosem a do Mikulášovic dorazili asi čtvrt hodiny před koncem registrace. Pak byla půlhodina na přepakování a na start. Vzhledem k nejistotě ohledně terénu vládla v místnosti sloužící jako převlíkárna rozpolcenost v rozhodování, co na sebe. Nakonec ve většině případů (lidí i položek) vyhrála minimalistická varianta - co nemám, nebude potřeba. Takže jsem se nechal zviklat na nízký boty, zatímco pohory a řemínkový mačky jsem nechal na místě. Rozhodování a balení mě ale dost zdrželo, že už jsem se nestihl navečeřet (to bylo těch chybějících 20 minut), a kromě toho jsem dospěl k chybnému rozhodnutí, že nebude potřeba vláčet tablet, když mám gps. Nedošlo mi v jakým stavu je můj mobil a že je jen otázka času, než přestane fungovat.

V 21:30 bylo odstartováno, ale zatímco Divočák se ztratil v davu běžců, já s Rosem a Lenkou jsme zaujali pozici pro útok ze zadu. Po pár zastávkých způsobených nasazováním čelovky a dalších podobných opatření jsem už byl úplně na konci. Ale to jsem byl teprve na začátku stovky čítající 110 Okm (jednotka Olafokilometr má proměnlivou délku, většinou je to něco mezi 1 a 2 km). Zima rozhodně nebyla. Vyšlapal jsem, už ne jako poslední, na první kopec, kde se ale hned ukázala realita ledopádové stovky - málem jsem sebou migl na ledě. Naštěstí jsem měl tentokrát hůlky, ale jejich pružící systém byl na ledě užitečnej asi jako gumovej hřebík do rakve. Nicméně nějak jsem se vydal cestou stíhat další chodiče. Dostihl jsem Rose s Lenkou a pak kousek před první živou kontrolou v obci Kopci i Spřátelenou zvěř: Vítka s Ondrou, který jsem na startu ani neviděl. Na kontrole jsem se napil a konečně si udělal čas se najíst při čekání na Lenku a Rose. Jak došli, předešli mě a zase jsem stíhal já je. Dostihl jsem je až v údolí Brtnického potoka (čímž jsem konečně smazal zpoždění autobusu z Bratislavy) a dál jsem šel nocí delší úsek s nima, jinak nikde nikdo. Cestou mi začal naplno stávkovat mobil, nefungoval displej, takže jsme byl schopen leda tak přijmout hovor, ale už ne přečíst sms a už vůbec ne promazat plnou schránku, do které se mně snažily nacpat uvítací smsky od dederónů. Takže se mi soustavným zvukovým upozorňováním mobil akorát vybíjel, vypnout ho by ale mohlo znamenat, že už ho nenakopnu. Ale zatím nebyl potřeba. Až kdesi daleko při stoupání k Tokáni nás dostihlo světlo chodiče. Na chvíli jsem se chytl jeho tempa a dal se s ním do řeči. Povídal, jak se mu podařilo napřed minout kontrolní bod, pak při jeho zpětném zdolávání a napojování na trasu zabloudit do Německa a ztratit tak asi hodinu. Během toho jsme dorazili na Tokáň, přešli ho a vesele zamířili po asfaltce dál. Namítal jsem, že se mi to nezdá, ale chodič vypadal přesvědčivě, že ví kam jde. Pak jsem si ale uvědomil, že vzhledem k tomu, jak strávil pár posledních hodin, není úplně na místě mu důvěřovat, takže jsem zkontroloval gps a přesvědčil se, že jdeme už několik set metrů blbě. Tak jsem se trhl a zase se vydal stíhat L+R, kteří mě mezi tím zase předešli. Společně jsme pak došli až na další živou kontrolu do Rynartic. 

Cestou se otevřely výhledy na měsícem ozářenou krajinu, ze které vystupovala silueta vzdálené hory. Podle blikajících světýlek na jejím vrchu bylo jasný, že nás trasa za pár hodin zavede i tam. Na kontrole nám dali polívku a pokračovali jsme krásným Pavliným údolím Chřibské Kamenice a Studeného potoka přes Studenou vesnici na Studený vrch. Cestou jsem utekl L+R a po zbytek výstupu lezl sám. Až na vrcholu jsem dostihl další chodičku, Katarínu, se kterou jsme vylezli na rozhlednu a která mi pak zdrhla a už jsem ji dlouho neviděl. Na Studeným vrchu byla kosa, že jsem musel nasadit i rukavice, který jsem pak málem ztratil při sestupu. Vzhledem k tomu, co přišlo po několika desítkách hodin, bylo důležitý, že to bylo jen málem (omylem jsem se vrátil na místo, kde jsem je omylem nechal).

Dál jsem pokračoval sám přes louky, lesy, silnici a varhany až jsem došel lidi u skály Pustý zámek. Ty jsem ale zase nechal pláchnout, protože jsem se na vrchu chvíli zdržel. Bylo tam totiž nádherně, skála a pod ní v hloubce šuměla řeka, jinak tma a v dálce světla civilizace. Po té, co jsem si zde zapsal čas do kontrolního archu, kontrolní fixu jsem místo do sáčku visícího na zábradlí prohodil pouze dírou v něm a tak jsem ji poslal ze skály (dost blbě upevněnej sáček!). Naštěstí to nebylo tak hluboko a dalo se tam slízt, jen pár metrů pod zábradlím, takže se mi ji povedlo zachránit pro ostatní i bez skoku ze skály. Následoval sestup, překročení údolí Kamenice a výstup na další krásnou vyhlídku na Středním vrchu. Tam jsem znovu došel lidi a dál už jsem šel s nima, konkrétně s Dušanem a zkušenýma chodičkama Martinou a Pavlínou. Cestou z kopce přes bažiny a kaluže (dobře jsem si nabral, když jsem chvíli přehnaně věřil tloušťce ledu nad kaluží) k Ovčáčkovu vrchu, nebo jak se ta hromada šutrů jmenovala, se rozednilo, došli jsme Michala a dorazili na kontrolu v Prysku. V nohách jsme měli asi 43 Okm, GPS mi hlásila asi 47 km.

Kontrola byla super. Sice už neměli polívku, ale párky taky bodly, navíc orgové připravili ionťák a kromě toho, že jsem se po noci pořádně probral já, probral se mi po dlouhé době i mobil. Tak jsem zvládl zavolat manželce, ať mi nepíše, protože si to nejspíš nepřečtu. Po dlouhé době jsem se potkal s Rosem a Lenkou, přesněji řečeno jsme si jen na dálku zamávali, když jsme se u hospody míjeli a dál jsem je už neviděl. Pokračoval jsem sám, se sluchátkama v uších v rytmu Sabatonu (týden před koncertem je čas se pořádně připravovat!) na Šenovský vrch, přes Kamenický Šenov, kde jsem nevynechal povinnou zastávku v otevřeným kšeftu, a přes bažiny na Zámecký vrch. Zde byly kromě další hromady čedičů i pěkný skály a na vrcholu zřícenina s rozhlednou uvnitř. Z jejího vrchu byly nádherný výhledy na celý Český Švýcarsko, Lužický hory a Český středohoří. Při sestupu a hledání řešení svačiny mě předehnal Milan, se kterým jsme později šli podstatnou část cesty.
Cesta ale napřed vedla do České Kamenice a dál přes lesy a údolí do té Srbské, za kterou už na dlouhou dobu vstoupila do národního parku České Švýcarsko. Šlo se mi dobře, akorát mobil zvládl jen něco málo Sabatonu a Finntrollu, pak jeden telefonát, po němž zdechl a byl pokoj.

Při výstupu podél bunkrové linie jsem došel další skupinu včetně Michala, se kterým jsme pak pokračovali kolem Dolskýho mlýna (zajímavá stavba a skála) na kontrolu do Vysoké Lípy.

Další z výborných kontrol. Stejně jako na všech předchozích jsem zde došel Vítka a Ondru, kteří jak mě uviděli hned zase zvedli kotvy a zmizeli - nevěřil bych, jakou dodává moje přítomnost lidem sílu :). Po delší době jsem se tu potkal i s Katarínou a dalšíma chodičema, který jsem cestou potkával. Ale bylo kolem 14h a tak bylo jasný, že pokud mám ještě něco vidět v národním parku, musím valit a i tak je celkem beznadějný chytit ledopády za světla. Vyrazil jsem teda sám na první vrch, loupežnický hrad Šauenštejn. Nádherný místo. Jenže výstup na vrchol vedl úzkýma štěrbinama ve skále, kde byly natažený žebříky a nedošlo mi, že díky nim zde bude fungovat shormažďování osob podle principu zásobníku - last in, first out, teda v tomto případě spíš first in, last out. Bylo to totiž tak, že zatímco jsem se kochal výhledama a promazával fotky na beznadějně zaplněněné kartě, došla mě tlupa chodičů, v rychlosti se odkontrolovali, vyhlídku vysloveně odflákli a začali se hrnou na žebříky zpátky, čímž je úspěšně ucpali, takže další rychlý pohyb dolů byl nemyslitelný. Ale nevadilo to tolik, bylo tam hezky.
Nakonec jsem se nějak dostal dolů a valil dál, po červené značce podél skal s občasným krásným výhledem až na rozcestí Pohovka, kde jsem dostihl Milana. Na Pohovce jsem si na chvilku sedl na lavici, abych si zalepil nohu a srovnal futrály na kolenech před sestupem. Ale asi se mně z Pohovky nějak nechtělo, protože mezitím nejen že byl Milan fuč, ale došla mě další skupina, což jsem chápal jako známku, že jsem zas tak moc nezrychlil. Takže jsem sestup pojal trochu sportovněji a seběhl jsem to tak, že jsem svým úprkem vylekal mladou dvojici, která se asi vyděsila, že se za nima říti prase - po těch kilometrech bahnem jsem k tomu zase tak daleko neměl.

Následoval zase výstup od Jetřichovic na Mariinu vyhlídku, kde jsem už došel Milana tak, že už jsem ho příliš zdrhnout nemínil nechat a společně jsme se pokochali výhledem chvíli před západem slunce. Poslední vyhlídkou za světla byla Vilemínina skála, odkud byl celej kraj jak na dlani, ale taky tam pěkně fučelo. Dál následoval přesun zpátky na Tokáň, kde se uzavřela jižní smyčka osmičky a kde byla kontrola někde na 74. Okm. Další polívka, kofola a úprk Vítka a Ondry. Naštěstí mě ale včas napadlo si tady dobít foťák, to byla na dlouhou dobu poslední příležitost.

Dál jsme s pokračovali už za tmy s Milanem, kterýžto znalec těchto končin nás sebejistě vedl a nemusel jsem už vůbec řešit, kudy kam. Prošli jsme další údolí a úzkou soutěsku s žebříkama a na rozcestí u Eustacha jsme po delší době zahlídli před sebou světla chodičů. V domění, že jsou to kluci ze Spřátelené zvěře jsem zavelel ke zvýšení tempa. Po pár minutách jsme světla dostihli, ale nebyli to chodiči, byly to chodičky Bára a Anita. Nehodlali jsme se smířit s tím, že tím naše stíhačka končí a ještě jsme zvýšili tempo. Po několika minutách už téměř běhu do kopce jsme viděli, že světla holek za nama svítí furt z docela malé vzdálenosti. A když už jsme svýmu vlastnímu tempu nestačili a zvolnili na normální chůzi, zjistili jsme, že jdeme všici asi půl kiláku blbě. Tak jsme se vrátili a pokračovali společně už normálním chodícím tempem směrem k cyklostezce a silnici do Kyjova.

Pak, někdy kolem čtvrt na sedm se stalo to, čeho jsme se báli už od startu a kvůli čemu Divočák nepřipouštěl možnost účastnit se jinak než jako běžec: přicházela fronta. A přesně podle předpovědi, něco po 18h to bylo tady. Sice to bylo zatím jen pár kapek, ale vybalil jsem si pončo a hodil ho na sebe. Dělat to s báglem je i tak činnost bez pomoci docela složitá, dělat to po tmě s mizerně svítíci čelovkou na hlavě v dešti na krajnici silnice, kde zrovna jezdilo jedno auto za druhým, to by se na to jeden ...! No prostě jsem tím zabil několik minut a hlavně stovek metrů, o který mi zbytek skupiny prchl. Baterky v mý čelovce svítily fakt mizerně a vzhledem k tomu, že jsem cestou poztrácel reflexní prvky (blikačku naštěstí pak Ros našel, ale shledal jsem se s ní až v cíli), jediná šance byla svítit si červeným světlem čelovky a tím ji víc vybíjet. Proto jsem potřeboval dostihnout skupinu, což se mi ale podařilo až na konci silničního úseku v Kyjově, díky tomu, že na mě počkala. Zde už se dost rozpršelo a Anita se vydala někam napřed navzdory tomu, že cestou vykládala, že ji nemáme nechat ztratit se. Dál jsme ji neviděli a pokračovali ve třech po dalších skalních roklích a vyhlídkách do tmy. Cestou jsme se blíže seznámili a zjistili, že Bára se zná jak s Milanem z pochodu Hanče a Vrbaty, tak se mnou z cíle BVVŠ, kam dorazila před 9 lety do cíle své první stovky. Na to jsem ani já, jako organizátor nezapomněl, ale překvapilo mě, že tu Báru potkávám na pochodu, když jsem si vzpomněl, jak tehdy předání diplomu připomínalo spíš předání úmrtního listu. Tentokrát ale byla plná síly a působila celou dobu dobře naladěna, že jsem si říkal, že bude dobrý se jí držet stejně jako vodiče Milana. Ve srovnání se mnou měli oba furt dost energie, zejména v čelovkách.

Po návštěvě jeskyně víl s malými pokusy o ledově rampouchy a docela velkou vodní sprchou před vchodem jsme prošli údolím Křinice až k Turistickýmu mostu, kde na nás čekal org Honza s tajným kontrolním stanovištěm a svépomocí vytvořeným bufetem pod přístřeškem. Dali jsme si párek, hořčici jsem si musel vzít vlastní (na pochod se přece bez hořčice nechodí, co kdyby člověk dostal párek bez ní), poslechli si názory správců NP a vyrazili vstříc ledopádům. A překvapivě, nebyla to zase taková bída. Ledopád Opona rozhodně za ten výstup stál, Betlém v údolí potoka byl taky krásnej. Z Varhan sice zbyla už jen jedna píšťala, ale Velký sloup obstojně stál jak sloup. Nebýt Báry a Milana, asi bych neměl jak tyto krásný rampouchy nafotit, přecejen bleskem bych osvětlil akorát déšť před sebou. Naštěstí jejich čelovky dodaly dost světla na aspoň jakejsi dokumentační snímek.

Schylovalo se ale k jedenácté hodině a když Milan začal řešit, jak se další den dostane domů do Jizerských hor, usoudil, že nejlepší bude, když přidá do kroku a zkusí dorazit zbytej cesty v kratším čase. Chybělo nám asi 25 Okm, když se odpoutal a dál jsme pokračovali ve dvou. Vystoupali jsme z na vrchol Vlčí hory, kde se kapky deště roztékaly do dvou různých moří a vydali se vstříc další kontrole v hospodě. Bohužel ale tentokrát jsme měli smůlu, než jsem dorazili k Vídni v Křečanech, hospoda byla zavřená, kontrola zrušená a jen u zastávky zmrzali dva přeživší chodiči. Sice nás zklamalo, že jsme se neohřáli, ale sucho pro další cestu by nám tam stejně nedali, takže jsem to bral tak, že bude lepší jít, ať to máme co nejdřív za sebou. I když chodím na pochody, abych si je užil, nikoliv, abych se zničil, tady už začinala převládat druhá z těchto možností. Nohy jsem měl promočený a na chodilech se mi dělaly puchýře a teplo mi na ně moc nebylo. Sice jsem měl výborný pončo, na který nedám dopustit, ale uvědomil jsem si jednu jeho nevýhodu, a to že někde dole končí, takže všechna voda z něj mi teče na nohy, kde skrze netěsnící švy proniká pod gatě. Takže když jsme vyráželi po výpadovce na Šluknov a následně lesem s hodně rozvodněnou cestou, už jsem moc nejásal.
 Ale to nejlepší se teprve chystalo. Při výstupu na vrchol Vlčice, někdy kolem druhé hodiny ranní se déšť změnil v sníh. A nebylo to jen pár symbolických vloček, během několika minut bylo bílo. Bára mezi tím taky úspěšně promočila rukavice, tak jsem jí dal svoje, pod pončem jsem si držel teplo a dalo se jít i bez nich. Zatímco kontrolu Vlčici jsme našli v pohodě, s cestou zpátky už to bylo horší. Vzhledem k tomu, že byla naznačkovaná volným terénem necestou v lese a na gps byla trasa naklikaná dost nepřesně, bylo potřeba sledovat odrazky značkující trasu. Jenže to se ve vánici, kde všechno světlo čelovky odráží sněhový vločky metr od hlavy dělá dost blbě, člověk totiž při tom vidí odrazky všude. Proto docela trvalo, než jsme se od tam vymotali. Když jsme slezli dolů na silnici, měli jsme takovou radost, že jsme okamžitě zblbli cestu a museli se zase kousek vracet. Ono i sledování gpsky byl v těch podmínkách docela problém, proto jsme se řídili tak nějak intuicí, která bohužel ne vždy fungovala dobře. Sněhu přibývalo a najednou se před nama objevily stopy v obou směrech. Někdo zjevně šel proti nám a pak se vrátil. Vzhledem k tomu, že to bylo ve vsi, považivali jsme to za nějakýho místního nočního tuláka a nevěnovali tomu víc pozornosti. Tu jsme ale nevěnovali ani značkám a tak jsme přešli další půlkilák a na cestu se napojili polňačkou vedoucí kolem Kunratic. Na poli už bylo sněhu na běžky a fujavice mi říkala, že tady to taky může dopadnout všelijak - v pomočených čvachtajících botách se brodíme po kotníky ve sněhu ve vánici, kde nevíme pomalu, kde byly naše předchozí stopy. Problémy jsme řešili (nebo způsobovali?) prostřednictvím slovních her a hádanek, díky kterým nám, nebo aspoň mně, cesta líp utíkala. Jak jsme se napojili na správnou cestu, znovu jsme šli po stopách a tady už nebylo pochyb, že stopujeme někoho z chodičů.
Na posledním kontrolním bodě u kříže s vrcholovou knihou už přestávalo sněžit a věřili jsme, že už nás čeká jen kousek do cíle. Na další rozcestí jsme podle plánu pokračovali po zelené ve směru stop a nebyl náznak, že by bylo něco špatně. Ten přišel, až jsme došli na rozcestí, který nebylo v plánu a z lesa se vynořila čelovka s Milanem a sdělením, že jestli jdeme za ním, tak jdeme blbě. Ono tam totiž asi tak před dvouma kilákama bylo rozcestí třech zelených značek, a když je rozcestík zavátej sněhem, tak se člověk projde... Snažili jsme se to brát s humorem, ale bylo jasný, že už toho máme všici plný zuby, i Milan, kterej místo aby už dávno ležel v cíli tak probloudil kus noci sám, včetně toho úseku, kdy jsme šli po jeho stopách vedoucích ve směru tam a zpátky. Navíc neměl rukavice, protože do jarního počasí nebyly potřeba. Kdo by ale čekal, že přijde zima?! Je pravda, že to, že se ozve skutečný leden, asi nikho nenapadlo. Nakonec teda došel k užití i teplý sáček, kterej jsme nechali kolovat a zahřívali zmrzlý ruce. Přes Knížecí a Hraběcí a Nevímčí ještě jsme už prošli tak nějak z povinnosti, ovšem nutno říct, že bez svitu čelovek, protože nám krásně svítil měsíc, což minulou noc docel odflákl. Aspoň teď jsme si ho konečně užili, ale když jsme zblbli cestu i v posledním úseku před Mikulášovicema, až tak moc jsme rozhodnutí zhasnou čelovky nechválili. Vesnici jsme prošli tím pádem až od horního konce, a protože už bylo 6 ráno, místo cílové hospody jsme zamířili rovnou do cílové školy. Zde byly naše mokré sněžné a ledové radovánky u konce - po 33 hodinách a 110 Okm měřících dle mé gps asi 122 km.

Od Olafa jsme dostali diplomy a medaile, od dalších orgů čaj a párek bez hořčice (ta má už došla), a zatímco docházeli další chodiči jako Michal a Anita, následovala moje sprcha, která se od dob posledních sprchovačů dokonce stihla ohřát (což nebyl případ chodičů dorazivších v dřívějším období). Ještě jsem se na asi 2 hodiny pokusil vyspat. Divočák, kterej dorazil v sobotu už v 19h a Ros s Lenkou, kteří to zabalili ve Vysoké Lípě a doautobusovali do cíle, už byli dávno odpočatí a nevím kde, mi nějak opatřili na snídani čerstvý koblížky. Takže jsem se nasnídal, napakoval a když jsem se kolem deváté loučil s Olafem a Spřátelenou zvěří (Vítek s Ondrou dorazili asi o 4 h před nama), do cíle dorazil poslední z chodičů, Dušan, rekordman letošních ledopádů. Pak už jsme vyrazili zpátky sněhem zakrytou krajinou přes Panskou skálu a Nový Bor vstříc našim domovům...