Stovka Jarním Šluknovskem je má oblíbená, vede nádhernou krajinou, i když se letos trasa vyhýbala národním parkům Českého či Saského Švýcarska, vedla krásnou oblastí po pomezí Lužických hor, Českého Středohoří a Labských pískovců. Proto jsem se výjimečně přihlásil, sice jako jeden z posledních, ale přesto včas. Hned na to ale na mě přišla rýma a bolení zubů. To je dost blbá kombinace, protože člověk nemůže k zubaři, kvůli rýmě nemůže pít studený a kvůli zubům teplý. Jedinou úlevu mi občas přinášela Alpa, ale pro jistotu jsem si v lékárně nechal poradit jakejsi lék, kterej by měl pomoct, když už to ani ibalgin nezvládal. Bolelo to zejména při vyšším tepu, tedy když jsem se pokusil rozběhnout nebo o podobnou činnost. To před stovkou nebyl dobrej předpoklad. Nakonec jsem nějak přesvědčil rýmu a zubařku, tu první aby si vzala pauzu, tu druhou, aby si pauzu nebrala a vzala mě na křeslo, takže se jakštakš situace na poslední chvíli zlepšila. Pro jistou jsem si ale vzal Alpu s sebou. Prášek proti bolení jsem měl s sebou taky, ale startovat pod vlivem oblbováku se mi vyloženě nechtělo, tak jsem se na něj vykašlal a nakonec se bez něj obešel.
Stovka startovala z Nového Boru, kam jsem po složitém plánování dorazil autem, odkud ovšem nebylo zaručeno, že mi ho někdo z orgů odveze do cíle. Na nádraží jsem ho ale přebechal Renému a Evě, kteří tu pomáhali s organizací Egonovi a spol v naději, že ho nějak aspoň k cíli přiblíží. Zatímco celý večer pršelo, já jsem se balil a prodával knihy. Olaf to tentokrát naplánoval milosrdně a lejt přestalo chvíli před tím, než nás v 23:15 vypustil na trasu. S počasím to obecně nebyla žádná sláva, zatímco v druhé půli března už bylo kolem 20 stupňů, teď v půlce dubna se vrátila zima a ta největší právě do nejsevernější části Čech. Zkrátka se tato akce odehrávala v pravý čas na tom pravém místě.
Celkem sám jsem sestoupil až k silnici č. 9, po níž jsem pár hodin před tím přijel (od Německa a Polska, kde jsem se stavoval pro skoro levnej benzín). V hlavě mi doznívali Helloweeni, Keeper of the Seven Keys, což mi vyvolávalo představu, že takových Klíčů bude 7. No kdyby to, podobných špeků na nás Egon s Olafem nachystali asi 20. Jen se lišily podle toho, zda byly z pískovců nebo vyvřelin.
Nyní byl na řadě první pískovcový vrch, Havraní skály. Vzhledem, k tomu, že jsem se před startem připravil na zimu, která se zatím až tak moc nekonala, začal jsem se přehřívat. A to jsem se bál zimy tak, že jsem si byl ještě cestou v Liberci dokoupit podvlíkačky a na cestu si je narval do malýho baťůžku, kterej jsem si pořídil cestou pro změnu v Hradci. Místo jeho odlehčení jsem ale musel sundávat vrstvy ze sebe a plnil jima kapsy cestovní vesty. To mě trochu zdrželo, že se ke mně přiblížilo světlo. Byl to Ondra Plašil, na nějž jsem se zavěsil a nechal se vytáhnout až na skály. Tam jsme se pozdravili s krušnohorským duem Mirkou a Danem a pokračovali přes vrchol dál. Teda ono by se tu hodilo spíš jednotný číslo, Ondra mi zdrhl a už jsem sledoval zpovzdálí jen svit jeho čelovky. A nejen jeho, postupně mě i další našli, došli, obešli, předešli a odešli. Přitom jsem měl pocit, že se pohybuju, ale možná, že jsem jen tuto část neúmyslně vymazal z hlavy.
Následoval vrchol Ortel (nezaměňovat s vrcholem Ortler, kam bych sice taky rád někdy, ale to by musel Egon vést trasu kolem skutečného Švýcarska, nejen kolem toho Českého). Cestou na vrchol jsem se šinul vzhůru s Martinem Zbružem a Honzou Vocáskem, když tu náhle nás předletěla světelná střela, odrazila se na vrcholu od kontroly a letěla zpátky. Byla to Jana Bulíčková, stihla pozdravit, prohodit pár slov (myslím, že to bylo „zatím ahoj“ (oprava, vlastně jsem ji stihl zastavit na hudební hádanku)) a dál prchala vpřed. Já jsem se vyšplhal na vrchol, kde jsem se konečně trochu zastavil, abych zapsal kontrolu, posadil se, nasvačil, pokoukal a pofotil noční Ortel. Nevím, jestli se to tu jmenovalo po té náckovské kapele, nebo se ona jmenovala po tomto místě, každopádně tu bez ohledu na to bylo příjemně. Ovšem jakmile jsem začal scházet, podjela mi na šutru noha a málem jsem sebou plácl na skálu. Ještě jsem to ale nějak ustál a vydal se muflonisticky dolů. Cestou jsem se pozdravil s Michalem Turkem, v tu chvíli bylo jasný, že se ještě potkáme.
Nyní jsem ale postupoval sám – přes lesy, louky, pole. Kde to šlo, zhasínal jsem čelovku, protože bylo jak je na Velikonoce obvyklé těsně po úplňku a měsíc osvětloval krajinu – někdy přes mraky, jindy přímo. Pak se stalo něco zvláštního – kopec, kterej byl přímo u cesty, zůstal úplně mimo trasu. Skutečně se na něj nelezlo ani teď, ani za dalších 20 kiláků. Vrchol Šišák zůstal zkrátka ušetřen Olafova značení a našeho sebezničení. Kolem jsem jen prošli okolo kapličky a dál do sedla pod Slavíčkem. Zde jsem se sešel s Michalem Turkem a pár dalšími lidmi. Michal to suverénně namířil na jih a ostatní ho následovali, dál po žluté na Tisový vrch. Po chvíli jsme ale někteří koukli do mobilu, abychom zjistili, že jdeme blbě – jih byl dobře, ale jihovýchod už ne, mělo se odbočit doprava po zelené značce a Tisový vrch vůbec na trase nebyl. Naštěstí jsme to zjistili někde v půlce výstupu, ale Michal a další světluška už byli někde vpředu. Já jsem to ještě s kýmsi otočil a vrátil se dolů zpátky na rozcestí, kde jsme poněkud zmátli další přicházející stovkaře, protože jsme odbočili do směru, odkud měli začít přicházet stovkaři zpátky při vracečce z následující kontroly. Naštěstí to snad ale kvůli nám nikdo nezblbnul jak my a všichni jsme se spustili skalní cestou do rokle.
Najednou se před nama zjevila osvíčkovaná skalní kaple. Místo se jmenovalo Modlivý důl. To mi znělo až příliš nábožensky, tudíž jsem se tu nezdržoval, protože má víra ve spásu se tu upínala zejména k občerstvovačce ve Svojkově. O její blízkosti mě přesvědčil již občerstvený vracející se Ondra, kterého jako jediného z dřívějších spoluchodičů jsem tu potkal. Ke zmíněné svatyni jídla jsem zanedlouho dorazil s Michalem. Egon, Pavla a spol nám toho nachystali dost, tak akorát pro mě. Na rozdíl od jiných pochodů jsem tentokrát neměl problém s trávením a mohl jsem si dát celkem cokoliv, tak jsem si taky dal celkem cokoliv, od guláše, přes chleba se salámem po sušenky a čokoládu. Nechtěl jsem se tu ale dlouho rozsedět, měl jsem za sebou teprve 20 km. Chvilku odpočinku jsem pověnoval i své pravé ruce u které jsem zjistil, že se mi na ní slepily prsty. A při pohledu člověk zjistil, že je celá od krve - nejspíš to uklouznutí na Ortelu mělo tyto následky. Nebylo to sice takový zranění, jaký jsem si onehdá způsobil, když jsem si v posteli rozřízl si o loket o lahvičku s Olynthem , i tak ale bylo potřeba to aspoň přelít Betadinem. Jakmile pak dorazil z dálného východu Yetti Linhart, zvedl jsem kotvy a pokračoval zpátky.
Sám jsem prošel podél obce a přes louku, abych se dostal až do … Nového Boru. Shoda s názvem místa startu není náhodná, skutečně se trasa po asi 25 km dostala znovu do blízkosti startu. Další Káčko bylo na Chotovickém vrchu, kam vedla asi půlkilometrová vracečka. Při odbočce k ní jsem potkal Jirku Linharta, z nějž vypadlo několik nereprodukovatelných výrazů na adresu onoho zpratření trasy, a pokračovali jsme každý svým směrem. A měl celkem pravdu. Na rozdíl od předchozích asi 15 km v pískovcových usazeninách jsme se nyní dostali opět do oblasti vyvřelin. Tuto hranici jsme cestou překonali mnohokrát, až mi to začalo vrtat hlavou, jestli bude někde i vidět. Tady jsme ale byli v říši zlých čedičů. Šutry se tu válely pod skalnatým vrcholem tak nešikovně, že se skoro nedalo vyhnout tomu, aby si člověk o některej urazil nohu, vyvrkl kotník nebo aspoň zakopl a hodil držku. Jinak to ale bylo místo krásné, jen byla ještě furt tma, takže jsem se tentokrát o focení ani nesnažil. Cestou dolů jsem chvíli před opuštěním vracečky potkal Pavla Příhodu, znamenalo to, že jsem co do pořadí asi 12 minut na obě strany od nejbližších chodičů. To jsem si mohl ověřit hned vzápětí, neboť se situace opakovala hned na dalším kopci, Skalickém vrchu.
Zde jsem potkal vracečů víc, protože celá cesta od skalních sklepů (prostě takových bezdomoveckých doupat vysekaných ve skále) až nahoru zabrala asi půlhodinu. Nahoře jsem se se na chvíli posadil a posilnil se. Začínala na mě dosedat únava a navyspání a přicházející rozbřesk to překvapivě ještě zhoršoval. Cestou dolů jsem tentokrát navíc potkal Vítka a jeho partu, kteří byli asi pů hodiny za mnou.
Ve Skalici u České Lípy jsem zhasl čelovku a pokračoval na severozápad plouživým tempem po asfaltce. Oči se mi zavíraly a čekal jsem, kdy to se mnou sekne. Naštěstí na nedalekým rozcestí lesáci naskládali klády z jednoho z mnoha vykácených lesů a to tak šikovně, že tím pro mě nachystali úžasnou pohovku. Sundal jsem bágl a rozvalil se na ni a asi 20 minut jsem o sobě nevěděl.
Probudil jsem se do nového dne. Sice ještě značně plouživým a vrávoravým krokem, ale s o to větším odhodláním jsem se začal sunout vpřed. K tomu jsem si pustil do uší Judas Priest – Turbo. Šlo se po silnici do vsi a následně do kopce. Hodně do kopce. Až tam jsem se po východu slunce skutečně probral a nakopl turbo. Tu chvíli se mi šlo tak dobře, bylo krásně, ale nestihl jsem ani vytáhnout sluneční brýle a bylo po slunku. Album Turbo už pomalu končilo, z čehož plyne, že jsem necelý 2 kilometry šel skoro 40 minut – skutečně ďábelský tempo. Ano trvalo mi, než jsem se rozešel, ale když zněla závěrečná píseň Reckless, bezohledně jsem došel chodiče před sebou a už jsem je (na nějakou dobu) před sebe nepustil. Byli to Václav a Renata, došel jsem s nima k odbočce na Českou skálu. Vašek sice tvrdil, že k ní vede cesta z kopce, což jsem pojal jako výzvu k vytažení svačiny a návleků na kolena, načež se ukázalo, že si toho pamatuje jen asi půlku, tu co vede z kopce.
Ke skále jsme nakonec došli spolu a nebýt jich, arch s Káčkem bych proti bílé lmžné obloze vůbec nenašel. Chvilka focení a zapisování stačila na to, aby nás došel Vítek s Míšou. Věřil jsem, že se s nima ještě setkám, tak jsem to otočil a šlápl do toho, abych se ještě potkal chodiči před sebou. Cesta vedla přes obec Prácheň. Konečně jsem dozvěděl, odkud pocházel patrně nejslavnější zaskakující herec Karel Infeld Prácheňský v Cimrmanově hře Vlasta. Hned za vsí se nachází jeden z našich největších přírodních klenotů – Panská skála, kolem níž naše trase vedla. Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat!
Už jsem tu párkrát byl, ale vždycky to člověk okouzlí. Teď jsem mohl být rád, že jsem nespěchal a užil si tu nádheru za světla. Pak jsem do toho ale šlápl, abych byl co nejdřív na kontrole. Nacházela se nedaleko Kamenického Šenova na 39. kilometru. Šéfovala jí Eva a René Kubrichtovi, dorazil jsem tam před třičtvrtě na osm a pozdravil se s Evou Konzskou a Markem Kůsem, kteří se od jisté chvíle celou cestu nacházeli, procházeli a odcházeli přede mnou. Trochu jsem posnídal buchet a čaje, opět se potkal s později příchozími a vyrazil s dál s Pavlem Příhodou. Celou sestavu jsme popotkávali opět na vracečce k dalšímu Káčku, což bylo na Šenovském vrchu.
Dál jsem šli ale zase jen ve dvou s Pavlem, kolem žabího pramenu – první pořádné vody po delší době, přes Kamenický Šenov dál přes lesy a louky. Povídali jsme se i o topologických prostorech, teorii míry, distributivních svazech a cesta nám příjemně ubíhala. Došli jsme na vrchol Zámecký vrch, který se od ostatních čedičových vrcholů lišil hradem. Na jeho dřevěné věži bylo Káčko. Ač bylo od rána zataženo a postupně čím dál víc mlhavo, na věži se udělala taková viditelnost, že byly vidět Alpy. Ta moje a Vaškova, každý jsme si jednu nesli s sebou a tady jsme se s nima vyfotili. To si nemohli nechat ujít (teda mohli, kdybych jim v tom nezabránil) mnozí další příchozí, že jsme se nakonec na fotku s alpskou vyhlídkou ani nevešli.
Při sestupu jsme ještě potkali tři růžové Lovosice, jejichž výskyt byl zaznamenán už v březnu v údolí Lužnice. Cesta dál vedla do České Kamenice. O co rychleji jsem byl dole o to (násobeno asi deseti) víc jsem se pak zdržel, když jsem to vzal přes Penny dokoupit pár zásob. Na pochodech se řídím pravidlem „otevřený obchod nutno navštívit (další příležitost možná nebude)“ a celkem to funguje, akorát jsme tím teď ztratil kontakt se svojí skupinou. Potřeba doplnění zásob energeťáku byla ale dost velká, tak jsem ho vzal i pro Vítka spolu s pečivem, který se mi pak cestou dost hodilo. S napěchovanýma kapsama jsem pak pokračoval pod zakaboněnou oblohou dál. Zatímco několik předchozích kopců patřilo do oblasti Českého středohoří, nyní trasa překročila hranici zpátky do Lužických hor a jejich pískovců. Cesta byla krásná, příjemně se po ní kráčelo a popobíhalo a já měl možnost si pořádně rozmyslet několik úvah, který jsem v diskuzi s Pavlem nakousl.
V těchto myšlenkách jsem přešel přes vesnici a začal stoupat kolem čedičových skal připomínajích skalní útvary Dimmu Borgir na Islandu (teda až na ty stromy). Za vrcholem Stráž jsem došel až k dalším Káčku u skalní kaple vytesané v pískovci. Počkat! Pískovce? Vždyť na severním úbočí to byly čediče! Nedalo mi to a musel jsem se těch pár set metrů vrátit. A skutečně už podle vegetace člověk spatřil výraznou změnu. Zatímco na vyvřelinných podkladech rostly listnáče s bohatým zeleným podrostem, na živinně chudých pískovcích se držel pouze světlý borový les. Jen ty šutry přímo vedle sebe jsem nenašel – musel bych hrabat do země, a to už by bylo pro danou situaci trochu moc. Snad jindy (a třeba jinde, kde to nebude ani potřeba).
Tak či tak, naladěn úspěchem, že jsem hraniční místo objevil jsem postupoval dál kolem krásných pískovcových skal až k další skalní svatyni, kde se zrovna konala bohoslužba. Taktak jsem stihl proběhnout davem věřících, než uzavřeli kruh z ruk, z nějž by mě možná nepustili a coby nevěřícího narušitele obětovali bohům utopením ve svěcené vodě (studánka byla hned poblíž). Nestalo se tak, a tak jsem mohl postupovat do dalšího lesa, opět v myšlenkách na matematický problém.
Tentokrát jsem díky nim málem přešel odbočku k Pískové vyhlídce s dalším Káčkem. Úplnou haluzí jsem se zrovna koukl do mobilu, abych zjistil, že stojím u rozcestníku, od něhož ukazují šipky na jinou stranu, než kam jsme měl nakročeno. Kontrolu jsem teda neminul, ale na vracečece jsem se tu s nikým nepotkal, bodejť, všici už byli asi 2 kiláky přede mnou a blížili se ke kontrole v Prysku. K ní jsem se blížil i já, ale brzdilo mě občasný focení pískovcových útvarů protkaných tektonicky vzniklými vrstvami tvrdších nerostů.
A kromě toho začalo být hnusně. Jak jsem se přiblížil do vsi, spustilo se mrholení. Být kontrola ještě trochu dál, vytáhnu snad i pončo, ale tady jsem už byl jen kousek. Ten jsem si sice trochu prodloužil když jsem na poslední skále zblbnul cestu a míst ze schodů dolů jsem si to namířil lesem kamsi dál, až mi bylo divný, že nikde nejsou značky. Hlad mi oznámil, že by stálo za to líp sledovat mobil, a tak jsem to stočil zpátky pak už po skalních schodech dolů a konečně do hospody.
Z oken hasičské hospůdky už mě vyhlížel Vítek a spol. Hlavně tu ale byla Eva, René a Pavla, kteří mi sdělili, že moje auto už Egon dostal do cíle. Problém, jak se dostat z cíle byl tudíž vyřešen, teda spíš převeden na problém z cíle odjet autem, což se ale zdálo jako řešitelné za předpokladu, že se zvládnu trochu prospat. To znamenalo do cíle nedorazit někdy ráno, ale ještě během noci. Cíl byl ale ještě daleko, teď jsem chvíli před polednem dovršil první „půli“ trasy o délce asi 55 km. Vzdušnou čarou jsme se přitom od startu posunuli o míň jak 5 kilometrů!
Dal jsem si polívku, párek a kofolu a mohl spolu s ostatníma vyrazit vpřed. Teď už jsem šel spolu s Vítkem a několika dalšíma a cestou přes louky pod Ovčáckým vrchem se k nám připletli i Patrik a Dušan ze Slovenska. S Patrikem jsme pak vedli rozhovory na téma geologie a geomorfologie Československa, jež nás dovedly až k jednomu z nejhezčích vrcholů – opět čedičovému Střednímu vrchu.
Z jeho vrcholových skal byly výhledy jako obvykle především do mlh, ale i tak to bylo místo, které stálo za navštívení. Cestou dolů jsem trochu poodmuflonil zbytku skupiny protože jsem hledal vhodný křoví, potřeboval jsem už téměř bezodkladně odložit. Jenže vzhledem k totálně vykácenýmu lesu to byl docela problém. Nakonec jsem našel vhodný místo až asi po půl kilometru zoufalého pátrání. Nakonec vše dobře dopadlo a dál bych to nerozmazával. Celá skupina až na jednoho chodiče (bohužel teď nevím jeho jméno) mi zdrhla. To by ani tak nevadilo, ovšem dalším bodem programu na cestě měl být brod přes Kamenici, na který jsme se už dlouho dopředu těšili a děsili. Nasadil jsem teda tempo gravitačního supermuflona, ale i to bylo málo, jak jsem dorazil do údolí, nikde nebylo živáčka, ba ani mrtváčka.
Ač jsem se snažil, co to šlo, dostihnout skupinu přede mnou se mi nepodařilo a k obávanému brodu přes Kamenici jsem dorazil sám. Napřed jsem musel dost nadivoko překonat železnici a pak jsem se dostal k řece. Šířku měla asi tak 2-3 metry, sráz o vodě měl asi metr a na dohled nebylo užší místo. Už před akcí mě vyzývala Radka, že bych to měl zkusit přemuflonit. Hlavním cílem pochodu je dobře se pobavit, což jsem v tu chvíli vzal jako nejdůležitější, akorát tu teda teď nebyl nikdo, kdo by se tím pobavil nebo aspoň můj pokus zdokumentoval. Odrazil jsem se, píchl obě už značně ohnutý hůlky do kraje srazu a skočil. Už tak málo nadějný pokus pohřbilo brnknutí hůlkou o jednu větev cestou, což mělo za důsledek, že první v řece přistála pouze levá hůlka, pak moje nohy a pak teprve ta pravá, to vše následováno mohutnou příbojovou vlnou mým pádem způsobenou, která mě úspěšně zmáčela celýho (nejen) od pasu dolů. To, že byl pár metrů po proudu železniční most, kde se dala řeka v pohodě přejít, bylo vidět i v mapě, ale to byla cesta pro sraby, co si nechtěli máčet nohy, a kromě toho jsem si toho nevšiml. Mně aspoň nikdo nemůže tvrdit, že jsem na to neměl koule. To jsem si uvědomil hned, když jsem na nich ucítil vlhko. A vylučuji, že by to bylo něčím jiným než vodou z řeky.
Na velký kochání ale nebyl čas, sestoupil jsem zpátky do sedla a vyšlápl na kopec za ním. Pustil jsem se do jídla, abych dočerpal energii a opět jsem se pustil do matematických úvah. Ty mi vydržely celkem dlouho, neboť se šlo na místní poměry nezajímavou krajinou, přes les a louku, kde jediným zpestřením byl asi 300 metrový pochod po poměrně velké silnici. Chvíli po jejím opuštění mě cesta zavedla kolem starého lomu až pod Zlatý vrch. I tudy jsem před lety za tmy prošel. Teď jsem tu konečně v plné kráse spatřil, co se v tamním starém lomu ukrývá. Nádherné, až 18metrové čedičové sloupy, ze kterých je seskládaná celá skála. Kam se hrabe Devils tower, to se nedá srovnat. Nebo že by jo?
Chvíli přede mnou se tu kochala i Míša, kterou jsem chvíli na to dostihl a nedlouho poté jsme se už připojili i ke zbytku několikačlenné skupiny. Protože toto byl nejdelší, víc jak 23km dlouhý úsek mezi občerstvovacími kontrolami, nabízela se úvaha, zda na nás někde v tomto úseku nachystali orgové tajnou kontrolu. A přístřešek u Křížového buku k těmto úvahám vyloženě sváděl. Zrovna mi zakručelo v břiše, když jsem si na tuto domněnku vzpomněl. A hle, v dálce před nama přístřešek a na něm visí velké K. Byl to Míla Liška s parťákem, kteří nás tu vítali s jídlem a pitím. Mrzli tu už od rána, ale stále nám měli co nabídnout. Něco jsme pojedli, pokecali o vypadnutí Slavie z konferenční ligy večer před tím a vydali jsme se dál.
Šli jsme na Chřibský vrch a cestou jsem na Vítka vybalili, jak jinak, hudební hádanku. Vydržela překvapivě dlouho, přes Káčko Chřibský vrch, i velkou část sestupu a nakonec jsem musel řešení prozradit: byla to kapela ... no to si nechám ještě na příště. V duchu rozhovorů o hudbě jsme pokračovali dál do Chřibské a pak dál ke Chřibským vodopádům.
Další krásný místo na této trase. Strávil jsem u něj notnou chvíli, než se mi podařilo udělat na mobil obstojnou fotku. Tím jsem si nechal celou bandu zdrhnout a došel jsem ji až při výstupu na Plešivec. To byl jeden z těch nejvýživnějších vrcholů – výstup jak na pověstné Roviny při loňských Šlápotách, ovšem teď k tomu byl i stejně náročný sestup. Když už jsem si začal pochvalovat, že mi víceméně vše mokré kromě bot uschlo, začalo poprchat. Ale už to nebylo daleko na živou kontrolu v Rybništi, tak jsem nechal převlíkání na tam.
Občerstvení probíhalo v malém místním vietnamském bistru. Sice už neměli guláš, zato jsme dostali utopence a nakládaný hermelín. Tím, že jsem celou cestu smrkal a už neměl do čeho, konečně jsem si dokoupil zásobu papírových kapesníků, abych následně zjistil, že jsem se ke svojí zásobě pořádně nedostal, neboť se nacházela (hypoteticky) v jedné z mnoha kapes mé vesty. V bistru jsem na sebe hodil pončo a vyrazil spolu s Míšou dál do podvečerního deště stíhat chodiče, co vyrazili před nama.
Navigace se ujala Míša, která nás dovedla přes kontrolu na Karlově vyhlídce a Maškův vápenný vrch až do Kyjova. Kousek za ním, u Kinského vyhlídky jsme se konečně spojili s dalšími chodiči. Nebyl to ale Pavel, Eva či Marek, kteří prošlapávali bahno kdesi před nama, nýbrž Vítek, Renata a Vašek, kteří nás dostihli zezadu. Zrovna v těmito místy procházela velmi zajímavá naučná stezka, na které nebýt to pochod, byl bych strávil celkem dost času. Ten nám sežral i samotnej postup po skalních stezkách po schodech, kde se vždycky první ze skupiny zasekl a tím určil tempo celé pětice.
Bylo kolem osmé, když Vítek zahlásil, že nám ke kontrole na 95. km zbývá asi 5 km, což dávalo naději být na ní v 21 a do cíle dorazit někdy nedlouho po půlnoci. Klesli jsme až do údlí Křinice, která tvoří hranici národního parku České Švýcarsko. Vstup do něj nám byl tentokrát upřen, trasa totiž vedla zpátky do Kyjova a pak podél ohrad na sever. Pásli se v nich longhorni, kteří sem zabloudili z texaského Southforku.
Následoval průchod další okrajovou částí Krásné Lípy, Dlouhým Dolem a výstup ke kostelu Marie Sněžné, tudíž vystavěnému spíš pro účastníky Ledopádové stovky. Nyní by se hodila Marie Deštivá, nebo aspoň Hustěmživá, ale to už bychom asi chtěli moc. Každopádně žádné velké naděje jsme se tu nedovolali, naopak se nám zbortila Vítkovým zjištěním, že jsme teprve na 89. km, takže na kontrolu je to podle oficiální kilometráže ještě víc jak 5 kiláků a že ten předchozí údaj vycházel z jeho GPSky. Zde, na posvátném místě u kostela, jsem jeho GPSku proklel, neboť mi v tu chvíli její údaje odsunuly vidinu občerstvení o dobrou půlhodinu. Co naplat, zapsali jsme káčko a pokračovali dál podél obce a pak do už temného mokrého lesa. Než jsem vyměnil baterky v čelovce, ostatní mi zdrhli, dostihl jsem je až v údolí, kde kontrolovali, kudy dál.
Přešli jsme les a už notně mokří přešli obec Vlčí hora a začali stoupat na vrchol. Až zpětně mi došlo, že jsem na ten kopec už jednou lezl, ale to bylo s za světla, pěknýho počasí a viditelnosti a s rodinou. Teď to bylo za tmy, deště, mlhy a s partou magorů. Nikoho normálního by totiž nenapadlo se tam teď plahočit. Až když jsme opouštěli vrcholový bod s Káčkem, rozpoznal jsem v mlze siluetu rozhledny. Tam se ale tentokrát nelezlo, vidět by tam byly nanejvýš tak naše Alpy. Moje Alpa došla k užití až na dalším vrcholu, Křížovém vrchu, kde jsem dostal neodkladnou potřebu si s ní vypláchnout hubu. Ostatní si tuto alpskou vyhlídku ale neužívali a spěchali vpřed pod kopec do obce Brtníky, kde byla další, už poslední živá kontrola.
I zde jsme se potkali s několika dalšími chodiči, kteří nám zdrhli, jen co jsme se tu objevili. Trochu jsme se občerstvili a na oplátku jsme zvedli zadky, jakmile začali přicházet lidi po nás. Do cíle zbývalo asi 18 kiláků, ale neznamenalo to, že by to byl vyloženě důvod k oslavě. Bylo chvíli před desátou a nás čekala cesta zimou, mokrem a mlhou. Přesto jsem se ale neodhodlal převlíct se do suchých podvlíkaček, neboť nohy dolní končetiny byly celkem v pohodě. Místo toho jsem spolu s ostatníma opět zmáčel boty na trávě hned za vesnicí, neboť šipka ukazovala tak neurčitým směrem, že jsme to místo po cestě vzali loukou asi 20 metrů od ní. Za vlakovou zastávkou Brtníky jsme začali stoupat pod Vítkovým vedením po louce do kopce. Dalo by se říct, že trasa byla orientačně jednoduchá, protože se šlo furt po značce, ovšem v mlze a tmě to tak jednoduchý nebylo. Přešli jsme rozvodí mezí Kamenicí a Sprévou, tato skutečnost ale ostatní nenavnadila k většímu veselí a se mi ztratili v mlze, než jsem z kapsy vylovil Semtex pro přípitek. Šel jsem teda sám a znovu přemýšlel nad matikou, až jsem to celý vymyslel. Skupinu jsem pak došel kdesi před Pod Hrazeným, kde jsme začali trochu zmatkovat. Na podruhé se nám ale podařilo trefit správnou cestu, po níž nás Vítek dovedl až ke Káčku na Volském kameni.
Z dalšího postupu si vybavuju jen mlhu a to, že jsme u rozcestníku Na Číhané byli ve 23:15, tedy přesně 24 hodin od startu. Podle oficiální kilometráže to bylo 98,6, tudíž do stovky za 24 hodin nám chybělo 1400 metrů. Byl jsem zklamán, toto si za úspěšnou stovku nemůžu započítat. Jakou radost mi pak udělalo, když jsem si vzpomněl na Vítkovu prokletou GPSku, která tu ukazovala o dobrý 3 kiláky víc než co říkaly papíry. Byl jsem teda v pohodě, Vítek, který toho nenabloudil o moc víc než já uričtě to kilo za 24h měl, takže se pocit úspěšné stovky přecejen dostavil i u mě. To už jsme procházeli mlhou zastřené dědiny Knížecí a Staré Hraběcí, kde jsme naposledy na delší dobu opustili civilizaci a vrhli se lesu vstříc. Najednou se před nama objevilo světlo. Napadlo mě, že by mohlo jít o Libora Pavlíka, který nám po celou dobu na kontrolách unikal. Když jsme ale ke světlu došli, zjistili jsme že je to Míša, které jsme si nějak nevšimli, že nám zmizela a utekla vpřed. Společně jsme pak postupovali po lesní cestě, až jsme v lesním přístřešku zahlédli jakýsi světlo a odrazky. Tentokrát šlo už skutečně o Libora, jenž bloudil mlhou tak úspěšně, až ho naše skupina pohltila. Počet Pavlíků v ní ale zůstal zachován, protože jím nalezený přístřešek jsem hodlal okamžitě využít. Ozvaly se mi totiž chodidla, kterým už se dál nelíbilo šlapání v ponožkách plných bordelu posbíranýho na předchozích 100 kilácích. Vyměnil jsem je za suchý, zalepil zárodky puchýřů a pokračoval dál. To už se za mnou začaly objevovat světla čelovek a moje skupina byla kdesi daleko vpředu.
Napadlo mě, že si tuto ponurou situaci zpříjemním hudbou, proto jsem vylovil z kapes sluchátka, co jsem si k akci nově koupil a zasadil si je do uší. Šteloval jsem je tak dlouho, že mě předešli dva Maďaři. Konečně se mi podařilo vložit si sluchátkový špunty do uší tak, že jsem slyšel, co jsem slyšet měl a nepotřeboval jsem k tomu žádný další švindlítko typu softwarovýho bass boosteru, kterej jsem si cestou stáhl pro lepší předchozí poslech. Teď jsem si v uších z mobilu ohulil Papa Roach, což mě parádně nakoplo, že jsem pod jejich vlivem prošel i tou nejpodivnější částí trasy – přes Liščí kameny. Hoši z Maďarska se nějak sekli u jednoho rozcestí, a tak jsem pokračoval sám do vrchu jakýmsi podivným terénem. Možná to bylo kdysi cestou, ale teď to připomínalo spíš dva vojenský zákopy vedoucí bahnem asi 30 cm od sebe. Po hradbě mezi nima jsem postupoval a hledal kontrolu jejíž polohu jsem měl zaznačenou v mobilu. Naštěstí jsem ji našel bez většího zdržení, tak jsem se rozmuflonil a za chvíli jsem byl v Mikulášovicích, cílové obci.
Ale jestli se těšíte, že už toto vyprávění končí, máte smůlu, orgové nás ještě vyhnali na jeden bonusovej kopec, jímž byla tradiční Tanečnice. Pro cestu nahoru jsem zhasl čelovku v naději, že cestou po louce uvidím někde před sebou světýlka, ovšem bez úspěchu a téměř i naděje, že ještě někoho dojdu. Šel jsem proto sám dál nahoru, tentokrát za zvukového doprovodu Manowaru. Ne že by mi to k tomu úplně hudebně sedlo, ale už se mi to nechtělo řešit, tak jsem prostě lezl nahoru, co to šlo. Cítil jsem jak jsem chytil druhej dech, asi zkrátka zapůsobil Semtex nebo vidina cíle, rozhodně jsem se teď neplazil, ale rozhodně kráčel za svým cílem. Cestou jsem potkal Luďka Šrejbra a jednoho česky mluvícího Němce (nebo německy mluvícího Čecha? Už nevím...), se kterým jsme si vyjasňovali, kudy vede cesta. To nebylo úplně zřejmé kudy, neboť les byl stejně jako na moha jiných místech vymlácen. Co to udělalo s krásou místa nedovedu posoudit, přecejen určitě existují i vyholený tanečnice, jen tady na té se blbě orientuje.
Přesto se mi podařilo dobýt vrchol, a spěchat dolů. Mlha byla hustá, že jsem musel běžet po kraji cesty a čekat, kdy slítnu do nějaký škarpy či zakopnu o šutr. Konečně se přede mnou objevil houf světel. Byla to má skupina bojující s popadanýma kmenama. Předskákal jsem je a zastavil se až dole ve vesnici. Protože to nevypadalo, že bych měl naději ještě dostihnout někoho dalšího, došel jsem podle itineráře k místu označenému jako cíl, kde jsem ale dosud nikdy nebyl (přesto jsem tu už aspoň 3x stovku končil). Před barákem stálo moje auto, tak jsem si vybalil věci začali přicházet ostatní parťáci. Do cíle jsme tak nakráčeli společně v čase 2:25, tedy 27h a 10 min od startu. Nic moc, ale zase to byla docela slušná Olafovina, i co do počasí, takže zase stydět se za to nemusíme – hlavní je, že jsme dosáhli cíle.
I Olaf to ocenil a obdaroval nás medailema a diplomama. Jen se pak ukázalo, že proto, aby se člověk už nadobro mohl rozvalit do spacáku musel se ještě přesunou 300 m do školy, kde už jsem to znal z předchozích let. Zde proběhla sprcha a konečně i pokus o nocleh. Byli jsme tak významná skupina, že na nás čekala celá tělocvična spáčů, až přijdeme a zhasneme. Nebo jen prostě nenašli vypínač. Tak či tak, usínal jsem s pocitem úspěšně odšlapanýho pochodu a vyřešenýho matematickýho problému. Moc jsem se sice nevyspal, pro autojízdu to ale pak stačilo.
Zpětně děkuji Egonovi a Olafovi za krásnou akci, počasí sice mohlo být lepší, ale co už. Taky děkuju za společnost všem, co jsem se s nima nějakou část cesty prošel. V tomto musím vyzdvihnout čtveřici Vítek, Renata, Míša a Vašek, se kterýma jsem přerušovaně šel asi 70 kiláků poté, co jsem se kdesi u Nového Boru prospal na kládách. A v tom je právě ta krása dálkových pochodů.
Dovětek 1: Nakonec se nekonalo bolení zubů během pochodu, ani puchýře po něm. Jedinou zdravotní stoupou zůstala naražená levá pata od jednoho znělce na východním úbočí klíče a odřenina na prstu na ruce.
Dovětek 2: Všechno, co jsem si myslel, že jsem cestou matematicky dokázal (konkrétně šlo o určitý vztah uzávěrových prostorů a Booleových svazů), jsem po pochodu vyvrátil. I tak to ale bylo přínosem si o tom popřemýšlet...
