Týnišťské šlápoty 2025 na sever a na jih

Stejně jako tomu bylo u mnohých jiných pochodů, s ohledem na nejistotu všeho možného okolo jsem až tak moc předem neřešil, jestli půjdu nebo nebo ne a svou účast jsem jako obvykle ponechal na náhodě. Několik týdnů před akcí jsem na FB objevil Jaroslava Jiskru naděje, že se zúčastním, neboť se on potřeboval zbavit svojí registrace. Převzal jsem tak jeho pochodeň a pak už bylo jen na mě, jakou mu udělám na Šlápotách svou účastí ostudu (už z rozdílu výkonností nebylo otázkou zda, ale jak velkou). Málem nejos(t)udnější šlápotu jsem ale otiskl už týden před akcí do trávy kdesi v dolnorakouských Alpách, když mě do nohy nejspíš bodla nějaká potvora, což zamaskovala pocitem téměř stejným jako šlehnutí kopřivou. Na noze mi další den vznikl červenej flek velikosti amerického pětidolaru, když byl ještě v podobě mince (ten pětidolar, ne flek). Měl jsem proto asi 3 dny na to, abych se ho zbavil (fleku, ne pětidolaru).  A navíc to oteklo a taky docela bolelo a tak jsem 3 dny před akcí začal zlehka panikařit a shánět po kámoších, jestli se náhodou zrovna někdo nepotřebuje jet o víkendu zrušit do Orlických hor. Naštěstí to nikdo z oslovených nepotřeboval, a tak jsem se musel spolehnout na jakousi mast a kapky, který jsem si k tomu dával ve stylu feny. A ku podivu, otok zmizel a flek pozvolna taktéž. Takže mi pak už skoro nic nebránilo přicpat se do auta k Robertu Dubjelovi a Vaškovi Glosovi a svézt se s nima na start do Týniště. 

K překážkám účasti nepočítám nevyzpytatelnost počasí, neboť ještě dva dny zpátky to vypadalo, že se domluvil Olaf s Poseidonem, nebo kdo tomu šéfuje, že se celá přicházející fronta vyždíme přímo do Orlických hor, a to v době, když tam budem. Někteří se těšili, že to bude super a chystali gumáky a ploutve, jiní ale ocenili, že to druhej den vypadalo už jen jako shluk nepředvídatelných bouřek, který to území možná úplně minou.

A tak jsme se dovezli na základnu, skočil jsem na chvíli do pizzerie, kde furt neberou karty, na což vždycky zapomenu, v tělocvičně jsem se setkal s mnohými známými, shlédl jsem část vyhlášení CSUT z loňského roku, popakoval jsem se a převezl se s ostatníma autobusem do Jedlové v Orlických horách, kde byl nedaleko rybníka Start start. 

Na trasu jsme vyrazili 11 minut po půlnoci v sobotu. Had čelovek se plazil do kopce po sjezdovce, pak dál nad ní furt nahoru. Nebýt toho, že jsem se předem koukl na mapu, byl bych se nechal odrovnat hned prvním kopcem, takhle jsem ale naštěstí věděl, do čeho jdu, nebo spíš lezu. Cestou jsem se tak zvládl ještě popozdravovat s mnohými, s nimiž jsem to nezvládl v Týništi ani cestou busem. Ne teda se všemi, někteří to vzali i do kopce celkem běžecky a potkal jsem je, až na první vracečce pár km po startu, kde jsme si navzájem čelovkama svítili do xichtu. 

Navzdory předpovědím z předchozích dní to nyní dávalo naději, že větší déšť by se nám mohl vyhnout. A vzhledem k tomu, že kosa tak moc být neměla, vyrazil jsem v krátkým vrchu i spodku a dlouhou jsem měl akorát bundu a cestu před sebou. Druhá jmenovaná mě zavedla do Luisina údolí, kde jsem první jmenovanou hodil na sebe, protože už tam mi začala být trochu kosa, teda zejména jsem měl s ohledem na plány pro následující týdne obavy, abych to pak neodnesl s ňákým významnějším nachlazením, zápalem plic nebo dokonce rýmičkou.

Stoupalo se na Velkou Deštnou jen s krátkým zastavením zaúčelem smočby rtů ve studánce. Na vrchu byla kontrola tradičně na rozhledně - od dob, co je tu postavena to snad ani nejde jinak. Díky své vášni vyfotit kohokoliv, kterak zápolí na rozhledně s zaznamenáváním kontroly ve snaze neztratit dekl od fixy jsem se tu trochu zdržel a trochu promíchal své spoluchodiče. 

Od rozhledny dál jsem pokračoval s Drahou Mírou (dále jen DM), přesněji řečeno s Drahomírou Faktorovou. Náš společný sestup severní stěnou Velké Deštné nebyl dost dlouhý na to, abych patřičně rozvinul teorii o matematickém významu jejího jména a stačil nanejvýš na vysvětlení teorie mufloního skoku včetně pár praktických lekcí. DM se ukázala jako docela šikovná učednice a hned napoprvé zvládla muflonem předskákat dokonce i Ivanu Bohoňkovou (samozřejmě jen na chvíli). V jednom prudším svahu jsem jí ale prchl, čímž můj výklad skončil a dál jsem nechal DM užívat si ticha.

Seskákal jsem sjezdovku až do údolí Divoké Orlice a následně až k této řece. Není mnoho řek, které vymezují naši republiku svým korytem, zvlášť v Čechách je to celkem výjimka a tou je právě Divoká Orlice. Není proto divu, že jsem tuto vyjímečnost této řeky hodlal patřičně zdokumentovat, proto jsem tu tak radši počkal na někoho s pořádným světlem, abych viděl, jak to tu ve skutečně vypadá a mohl to vyfotit. Moje bludička totiž měla energii tak akorát na to, aby mě provedla cestou - nebudu s sebou přece tahat zbytečný fotony. Díky svým kolegům jsem tak mohl spatřit hrůzu nahánějící rozbouřené vody této nezkrotné horské řeky.  

                                                                            

Přešel jsem do Polska a nedaleko za hranicí u obce Lasówka na nás čekala občerstvovačka pod vedením Pavla Kozy a jeho parťáků. Neměl jsem úplně hlad, tak jsem do sebe jen něco málo nalil, nechal se předběhnout několika běžci a pokračoval dál. 

Stoupal jsem do mírného kopce spolu s Králičákem, ne teda se Sněžníkem, ale borcem z města Králíky. Probrali jsme historii a zeměpis a nechal jsem ho běžet napřed. Až pak mi došlo, že jsme spolu přešli rozvodí Labe - Odra, což jsme v našem rohovoru trestuhodně opomněli oslavit. Následně jsme sešli do mělkého údolí Bystřice. Tento polský malotok, jenž se v části své pouti chová jako sestra Divoké Orlice, jsme překročili a přešli další hřeben po něm pojmenovaného pohoří Bystřických hor.  

Už jsem toho začínal mít tak akorát, abych si dal pauzu a na chvíli se posadil. Bylo by pro to ideální dojít k občerstvovačce, odpočinout si a nabrat energii. K té následující to bylo jen kousek, ale byl v tom trochu háček. Trasa nevedla k ní přímo, nýbrž bylo nutno absolvovat největší olafovinu celé cesty: sestoupit o nějakých 400 metrů dolů a zase to vyšlapat zpátky, celkem takhle obkroužit asi 8 km a zabít půl druhé hodiny. To se zdá trochu moc, ale v mém případě to tak skutečně bylo. Na rozdvojce jsem se stihl pozdravit s Hankou, nejrychlejší to ženou, která právě okruh dokončovala. A jelikož má cesta nyní vedla z kopce, dalo se doufat, že rozbalím muflona. Jenže hromady větví v bahně, po kterých cesta vedla téměř veškeré muflonění znemožnily. A tak místo abych své předchůdce a nedávné spoluchodiče, kteří mi během poklesu tempa prchli, doháněl, postupně mě předcházeli další. Když jsem sešel do nejnižších partií okruhu, mohlo se zdát, že jsem na dně, ale brzo se ukázalo, že budu klesat mnohem níže, aspoň co se týká pohody. Tady mi ji ještě trochu pomohl zlepšit náznak svítání na severní obloze, což jsem se snažil vyfotit. Bohužel, výsledek odpovídal nepříliš dobrému (roz)položení mě i mobilu, kterým jsem fotil. 

Kousek nad obcí Stara Lomnica se trasa stočila zpátky na jih a do kopce. Pocítil jsem křeč, ze zásobníku (což byla ještě předchozí den obyčejná krabička uvnitř kindervajíčka) jsem vyňal tabletu s šumivým hořčíkem a jal se jej vložit do úst. Před udávením bublinama mě zachránila trubka vodou - což jsem vyhodnotil optimisticky jako pramen  (a jestli to byla nějaká stoka, tak to radši nechci vědět) - a do kelímku jsem se nabral vodu, abych v ní tabletu vykoupal. Pak se mi sice šlo hůř díky kelímku a hůlkám v ruce, ale na problém s křečí jsem tím pádem zapomněl, tudíž tableta přinesla účinek. Přinesla ale navíc i jeden nechtěný efekt a to, že mi pak začalo bublat v břiše a to navíc cestou do kopce. 

V ranním příšeří jsem spíš náhodou nepřehlídl kontrolu, u níž jsem se nechal dojít JirKou a Honzou Hiršem, pak jsem se ale na chvíli rozešel do kopce. Ten byl prudkej a i přesto celkem dlouhej. Břicho stávkovalo, síla mi najednou úplně chyběla a na dodání energie v podobě nějaké potravy jsem pořádně neměl pomyšlení. Byly to ty chvíle dna, kdy jsem si říkal, že už asi moje tělo takový věci nepotřebuje. Trvalo to  nevím, jak dlouho, ale jakmile jsem vylezl z lesa na louku, nálada se začala rychle zlepšovat. Zejména proto, že se z louky otvíraly krásné výhledy na Kladskou nížinu i Soví a Bardské hory. 

I přesto jsem nelezl o moc rychleji jak slunko, který se mělo co nevidět objevit nad obzorem. Podařilo se mi, spolu s Honzou, vydrápat se na horní louku, odkud byl výhled parádní. To zjevně usoudila i dvojice mladých v autě, kteří si v něm upravili ležení, aby v něm mohli trávit romantické chvíle mimo jiné i koukáním na východ slunce. Nevím zda došlo i na to jiné, protože jim tam poslední dvě hodiny někdo chodil kolem auta. Takže se tu asi moc nevyspali (což možná ani nebylo v plánu, třeba chtěli koukat na noční oblohu). Když jsme procházeli kolem, už ani nevypadali naštvaně, ale spíš smířeni s osudem. To já jsem byl v tuto chvíli smířen s tím, že je mi tak blbě, že dřív či později budu blít. Naštěstí se tak nestalo, když jsem kolem auta procházel, i když bych jim ten zážitek opravdu učinil nezapomenutelným. Místo toho jsem s Honzem dorazil na spojnici, kde jsem se pozdravil s Tomem Zágim, jenž měl celý okruh právě před sebou, jen ho letmo zpravil o následujících vydatných 8 kilometrech a vydal se k blízké kontrole. Ještě před ní byla na cestě jakási zřícenina, v mapě u ní byla i skála, což mi dávalo naději, že by z ní mohl být výhled na kýžený východ slunce. 

S odhadem jsem se netrefil, přesto jsem nebyl zklamán. Ještě než jsme se zanořili do lesa ke zřícenině se před nama zjevila Jana H., která sice nešla naproti nám, ale vstříc vycházejícímu slunci a stála v jednom z mála míst, odkud bylo vidět. Hlavně nám tím ale zvěstovala, že občerstvovačka je nadosah, protože ji měla na starosti právě ona. Aby tu nebylo úplně přejanováno, přidal se k nám JirKa, který však záhy zmizel v lese hledaje vrchol pro Horobraní. My ostatní jsme probloudili zříceninou (hodně zřícenou, tj. moc toho z ní nezůstalo) a dorazili konečně ke kontrole. 

Na ní byl Libor Pavlík se synem, kteří tu spolu s Janou nachystali pohoštění všeho druhu. Moje břicho bylo ale ve stavu, že co by do něj přišlo, to by se tam otočilo a šlo by zase zpátky. Jedinou mojí záchranou byla máta, kterou mi sem Jana přivezla, Liborův vařič, na němž vykouzlili suprový mátový čaj. Proseděl jsem tu asi třčtvrtě hodiny, prošly kolem mě celé generace chodičů a já tu furt seděl, pil mátovej čaj a jedl ostružinovou buchtu, co Jana předchozí den upekla. Břicho se mi tím stabilizovalo, přestalo bolet a dál už bylo jenom líp. Teda aspoň po nějakou dobu.

Odešel jsem spokojen, i když s trochou pochybností ohledně počasí. Doteď bylo hezky, ale dalo se čekat, že to tak nevydrží na furt. Sešel jsem z kopce, kde jsem opět předběhl některé předchůdce, mezi něž patřili DM, Ondra Plašil a Václav Jindrů, kterej si zapomněl vzít hůlky a celou cestu na to nadával, ačkoliv je vždycky nosí jen jako výztuž batohu. Podařilo se mi zmuflonit kopec opět dolů k Bystřici. Zde už se jednalo o mnohem hlubší údolí a i do protisvahu mě čekal o dost prudší kopec. Ještě před tím jsme se zašel kouknout k vodopádu, což jsem ale celkem rychle prokoukl, že byl podvrh z naskládaných šutrů, takže se jednalo o rukou člověčí vytvořený jez na řece.  

Zklamán z trochu zbytečných kroků po asfaltu vydal jsem se stoupat do obávaného kopce. Ač jsem to nejhorší měl za sebou, i tady jsem si potřeboval na chvíli odpočinout, během čehož mě došla skupina s DM a dalšíma. Nějak mě to nakoplo a rozpohyboval jsem se vzhůru s celkem ukecanou dvojicí v zádech. Trochu jsem jim zdrhl, ale pak jsem se někde zasekl focením a nasazováním sluchátek a pustil je před sebe. V duchu předchozích dní jsem si pustil nedávno zesnulého Ozzyho, což ostatně na tomto pochodu nebylo poprvé. 

Prošli jsme přes louky u vesnice Spalona s výhledy na hřeben Orlických hor. Chůze se sluchátkama mi ale moc nevyhovovala, tak jsem je sundal, což možná nezaregistrovala dvojice spoluchodičů, takže jsem si vyslechl, co jsem možná ani vyslechnout neměl, nicméně čísla kreditních karet ani podobný informace to stejně nebyly. Podstatný bylo, že jsme víceméně společně dorazili na další občerstvovačku. Nějak jsem nebyl připravenej na to, něco do sebe cpát, tak jsem se jen napil, pozdravil se s Nervem a Radkama (s jednou na kontrolující a jednou kontrolovanou) a putoval dál. 

Cesta vedla na nejvyšší kopec Bystřických hor. Nejsou to ale opravdové hory, nejvyšší Jagodna Pólnocna, tedy Severní Borůvková Nehora má jen 985 metrů. Byly tu borůvky a pro Čechy, co si to blbě přeloží, se tu našlo i pár jahod (teda byly tam ráno, nevím jak o půlnoci). 

Ale hlavně tu byla rozhledna. Zde jsem dostihl Zachodilovy, kteří mě, stejně jako spousta dalších, předstihli na kontrole u Jany a Libora a teď mi soustavně utíkali. Inu, nabušeni z červencového MUMu byli zvyklí maratony běhat. Tady jsme měli právě jeden za sebou, trvalo nám to necelých 8 a půl hodiny. Tedy nic, čím by se měl člověk chlubit, pokud by to byl celej výkon. Ale nás čekaly ještě skoro dva další.

Díky soustavnému horobraní jsem se nějak dostal před Jirku Kerlika, který mě vystřídal na rozhledně poté, co jsem se na ní vyfotil, kterak tuto krajinu začala halit mlha. Bylo to nejméně slunečné počasí za téměř celou cestou.  To mi ale až tak nevadilo, důležitější bylo se hnout kupředu. Cesta byla nudná a liduprázdná. Začal jsem přemítat, zda sem do horních partií vůbec někdo chodí - kdo by to taky čekal v zemi takovýho undergroundu, kde nakupovat se chodí do sklepa a místo cest mají drogy. Navíc tato byla z asfaltu a vedla dolů, bylo tak na snadě pustit dolů muflona a pokusit se své předchůdce, tedy Zachodilovce a Vaška alpinistu dohnat. Ale ať jsem muflonil, jak jsem chtěl, ani jsem je nezahlídl. Už jsem si říkal, jestli jsme se nějak neminuli, ale prostě jsem byl jen proti jejich vycvičeným nohám pomalej.

Seběhl jsem do sedla pod Jagodnou, rozloučil se s povodím Odry a sestoupil přes křoví, maliní a kopřivy k Orlici. To taky není úplně běžný, aby kousek od rozvodí tekla taková řeka, výjimkou je snad akorát Vltava na Šumavě. 

Hraniční řeku jsem přešel do vsi Neratov, o níž jsem se předchozí den doslechl, že zde mají kostel kříženej se skleníkem. Kromě toho tu v půl desáté startovala kratší trasa. Blbě jsem se koukl do papíru a marně jsem zde doufal i v občerstvovačku, z čehož jsem se musel jít vzpamatovat až do věže kostela, odkud byl na celý kostel s prosklennou střechou krásný výhled. Nutno říct, že k tomu mě ponoukla Míša, kterou jsem tu taky po dlouhé době (jen na pár chvil) dostihl. Tato zastávka rozhodně stála za to.

Pokračoval jsem dál, po asfaltce do kopce směrem k bunkru Hanička. Až k němu se nešlo, ale cesta nás zavedla k místnímu bistru, kde byla konečně občerstvovačka. Zde to měli pod palcem Honza Podháj a Marťas Fojťas. Dostihl jsem tu Míšu a pár dalších lidí, dostal jsem pití a polívku. Podobně jako na většině takových míst jsem se tu nechtěl vůbec zdržovat, ale zase jsem tu zasekl na půl hodiny. Dokonce mezi tím stihl přijít Yetti a a vysvobodit ze spárů baru podobně zaseklou Míšu. 

Zvedl jsem se, až když Jirka Kerlik, jenž mě tu taky dohnal, začal hrozit zvednutím své kotvy. Vyrazili jsme víceméně spolu, já jen o pár kroků napřed, což se v důsledku všelijakých vnějších a vnitřních vlivů následně změnilo na několik desítek, možná i set metrů, kdy už jsem naopak na nulu snížil ztrátu na duo Míša a Yetti. Ač to zní jako nabídka nanuků, byla to dvojka, se kterou se mně šlo celkem dobře. 

Teda hned, co jsem je došel, jsem jim na pár set metrů zdrhl, ale zase jsme se sešli, když jsem pak vysypával bordel z boty u autobusové zastávky u osady Horní Rokytnice. Zde jsem neměl spády k úprku vpřed. Začala mě bolet noha. Lýtko jsem měl jak v železu a byl jsem rád že lezu. Jak kdyby mi ta noha chvílema nepatřila. Zvláštní pocit. Hlavně bylo blbý, že to trvalo třeba půl hodiny, kdy jsem vážně zvažoval, jestli je moudrý se v tomto stavu vydávat dál, protože jsme na dlouhou dobu opouštěli civilizaci a následovala skoro 20kilometrová hřebenovka Orlických hor. Svým parťákům jsem se svěřil, sice taky úplně nevěděli, co s tím, ale nějak jsme to zakecali a drža Yettiho tempo do kopce jsem to po pár kilometrech nakonec rozchodil. 

Nefunkční lýtko byl naštěstí poslední větší zádrhel a pochybnost nad dokončením. Jakmile bolest opadla, šlo se mi už dobře, postupně jsme vylezli po hřebenovce kolem bunkrů až na Annenský vrch. Na vrchu místní rozhledny, kam jsme samozřejmě museli vylézt ke Káčku, jsme sešli opět v naší trojici, následováni JiKou a Milanem Mikuláškem, který se tu taky z ničeho nic zjevil. 

Kromě něj se tu teda zjevilo i mnoha dalších lidí, mimo jiné těch, co šli zkrácenou trasu, ale taky spousta lidí, co s naším pochodem neměli nic společného. Z rozhledny jsem odešel trestuhodně zbrkle, že místo abych se pořádně rozkoukal, řešil jsem, jak se rozpoložit k zábradlí, aby nás tamní fotič dobře dostal na fotku. 

Odešel jsem tudíž jako první z celé party a od jedné šedesátkařky jsem získal odhad, kdy ji předešli mí předchůdci Zachodilovi s Václavem. Šel jsem furt rovně, cesta byla celkem jednotvárná po hřebeni lesem a tak jsem se pustil do výpočtů a odhadů, kdy asi tak můžu dostihnout toto trio mílařů, jak si říkají absolventi 1000 mil přes Československo. 

Přitom jsem dospěl k zajímavému paradoxu. Vyšel jsem ze situace, kdy stíhám skupinu, která má na mě neznámý náskok, ale postupuje přibližně stejně rychle a já se snažím zjistit, jaký ten náskok je. Pokud předejdu osobu, která mi sdělí, před jakou dobou skupinu potkala, a z odhadu, kolikrát rychleji než tato osoba se pohybuju já, vypočtu, jak daleko je skupina přede mnou. Zdánlivý paradox spočívá v tom, že čím rychleji vůči této osobě jdu, tím víc zaostávám za stíhanou skupinou. To mě tak překvapilo, že jak jsem došel na rozcestí na Pěticestí, musel jsem zasednout u bufetu ke hroznové vodě, nebo co to bylo, čímž jsem samozřejmě všechny výpočty zbořil a dál se o ně nepokoušel. Neseděl jsem tu sám dlouho. Teda přesněji, seděl jsem tu sám nedlouho, navíc to "sám" vztahuju pouze na své spoluchodiče a to ještě ty, o kterých jsem věděl. Zkrátka po chvíli dorazili oba Jiří (JirKa a Yetti) a  Míša. A po další chvíli sezení se přidal i Milan. Po Milanovi pak přišel déšť a mohli jsme vyrazit dál, teda jen ve složení já, Milan a déšť, i když se domnívám, že poslední jmenovaný dělal společnost i těm třem sedičům déle zdrživším se na pěticestí. 

S Milanem jsme za lehkého pršení a velmi zajímavých rozhovorů pročvachtali kolem Kunštátské kaple a dál na Tetřevec. Od mé minulé návštěvy těchto končin na Týnišťských šlápotách před x lety se toho moc nezměnilo, fauna byla stále chudá, jen tu ceduli, co o tom pravila, jsem tentokrát už nenašel. Na následujícím kopci, Homoli, byla ale kromě kontroly i populace malin, takže jsem toho využil k doplnění vitamínu M, nebo co v nich je (biochemie nikdy nebyla moje silná stránka, ale extrapoluju to ze vzpomínky, že citron obsahuje vitamín C). 

Probrodili jsme se ještě jedněma bažinama a byli jsme na rozcestí Pod Homolí. Zde se tentokrát občerstvovačka nenacházela, zato tu byla asfaltka, která k jedné mířila. Museli jsme ale po ní urazit několik kilometrů a ještě si přidat jednu echt true olafovinu, tj. výlez kilák do kopce, kde nic není a zpátky stejnou cestou. Než k tomu došlo, seběhli jsme po asflatu asi 4,5 km ve snaze trochu snížit ztrátu na uvažovaný časový plán mířící k dokončení trasy do půlnoci. Bylo 15:50, když jsme odbočovali na žlutou vracečku a v 16:04 jsme se už točili dolů. 

Muflonit dolů byla celkem příjemná kratochvíle, jen pohled JirKy teprve stoupajícího nahoru mně provrtal díru do hlavy. Já ale spěchal, protože jsme se zase trochu přiblížil svému dílčímu cíli -  dostihnout trio mílařů. A skutečně, když jsem dorazil na občerstvovačku ve v hospodě ve Zdobnici, kterou měli pod palcem Petr a petr (a ještě junior od petra), potkal jsem se tu ale konečně i s touto stíhanou skupinou, kteří ale jak mě viděli, vstávali rychle pomalu od nedojezených jídel a prchali, protože ještě nebyla ta správná chvíle na to, abych je dostihl. 

Ta přišla nedlouho poté, co jsem do sebe hodil gulášovou polívku, vedle sebe hodil sladkej rohlík nebo co to bylo (vůbec se to k polívce nehodilo a jen Milan to zachránil před úplným vyhozením) a rozloučil se se všemi Petry nad Zdobnicí a Braněm, jenž si tu dával šedesátku. Vystoupil jsem lesem na louku a pak dlouho klesal, s mírným mufloním nádechem. Skupinu Alena a její Vašci, čili mílaře, neboli trio MUMáci a alpinista, tedy manžele Zachodilovy a Václava Jindru, zkrátka všechny tyto lidi jsem dohnal kousek před Rampuší na 85. km, což bylo přesně po dalším maratonu od minulého setkání. Tento nám trval asi o čtvrt hodiny míň. 

Další maraton už se do délky trasy nevešel, takže už jsem se nemusel držet vzadu a pokračoval jsem spolu s nima dál. Společně ještě s Milanem jsme putovali lesmo a lučmo až jsme se dostali do následující vsi Liberk, kde nás čekala občerstvovačka Lenka PP a s ní i hlavní občerstvovač Hans Sedlák, kteří nám nachystali gulášovou polívku a supermeloun + spoustu dalších pochutin. Nechtěl jsem pokoušet osud, takže jsem se moc nepřeplácal.

Časový plán byl nemilosrdný, nemohli jsme se tu rozsedět a museli jsme zase trochu pohnout vpřed. A hlavně dolů, z kopce, kde bylo záhodno předvést, zač je toho mufloní sudokopyto. Nicméně cesta pak vedla opět lesmo, potažmo potočmo. Tohoto úseku označeného jako "dobrodružný" jsem se obával, přecejen nás Jirka Učík varoval, že si zmáčíme nohy a já měl ještě stále v paměti, jak jsem tu na jedněch z minulých šlápot vzdal vyzouvání a brodil potoky v botách a pak mi v nich 40 kiláků čvachtalo. To jsem opakovat nechtěl, nicméně brody byly tentokrát milosrdné k nám hůlkařům. Václav J. měl trochu smůlu a v místě, kde to jinak v podstatě nešlo, hodil jsem mu svoje náčiní, takže holé ruce vyměnil za hole v ruce. K mé smůle do potoka během mé fotodokumentace nespadl, jak by se na oplátku za půjčku slušelo.

Proběhli jsme zbytek údolí až do Panské Habrové, překročili Kněžn(o)u poprvé, pak v Rychnově podruhé a u nádraží potom i potřetí. Cestou jsme hledali, zda se najde cestou nějakej kšeft nebo hospoda, kde by člověk dokoupil pití a jako na potvoru se trasa všem podobným zařízením vyhýbala, že měl člověk pocit, že se ony vyhýbají nám. Ale naštěstí nebylo takový vedro a zas nebyla žízeň tak veliká, cesta nám utíkala a nechala nás příjemně jít. Zvlášť když jsme s Milanem obnovili náš předchozí rozhovor o mnohých tématech z vědy a techniky a tentokrát jej rozšířili i na ostatní členy skupiny. Člověk se pak nesoustředil na to, že už má přes 80 km v nohách a spíš řešil problémy typu, jak se vyměňují koleje u vlaku nebo jaká je nejvyšší hora Horní Lužice.

Cesta nám ubíhala pod nohama a po mírném znejistění ohledně směru trasy v polích na Synkovsku-Slemenovsku jsme nakonec chvíli před 21 h dorazili na poslední občerstvovací kontrolu. Zde vládl Jirka Učík se svou rodinou za významné asistence Libora Pavlíka přemístěného sem z Polska. 

Kontrola byla typicky v Učíkovském stylu. Nechybělo vůbec nic a přebývaly jen ty kilometry, který člověk měl ještě před sebou. Kdyby jich bylo nula, tak se tam rozsedím a žeru ještě dnes. Vyhlídka na dalších asi 14 km mě brzdila v sezení a popoháněla v jezení. Ještě jsem napsal jakejsi duchaplnej zápis do místní návštěvní knihy (stylistické výtvory sypané z hlavy po sto kilometrech v nohách jsou pak zajisté vděčným objektem následné psycho-grafoanalýzy).  Krátce po našem příchodu z kontroly odešel jeden ze stovkařů, Michal Spáčil, jehož jsem potkal na první občerstvovačce v Polsku a od té doby se držel kdesi přede mnou. A zatímco já jsem tu do sebe hrnul polívku a  psal vysoce intelektuální teze do knihy, Zachodilovi a pak i Vašek zvedli kotvy. Jen já s Milanem jsme si to tu odseděli poctivě a společně pak odešli. 

Bylo kolem deváté večerní, když jsme místo opouštěli. O stihnutí do půlnoci už jsme moc nepochybovali, dal jsem si proto jiný cíl. Stejně jako loni se na zkrácenou trasu vydala i Lenka Rosová, kterou jsem ale loni stíhal marně, neboť to cestou zabalila. Letos se však držela celou svoji štreku přede mnou a bylo proto mojí snahou ji konečně dostihnout. Dle informací od Jirky a Libora vyrážela asi 20 minut před nama. To nám s Milanem dalo podnět jak ke zrychlení, tak k počítání. Vzhledem k tomu, jak dlouho nám unikala jsme se snažili odhadnout její rychlost a dobu, za jak dlouho bychom ji měli dohnat. Nasadili jsme proto ostřejší tempo a vydali se do poslední etapy. 

Cestu nám mělo zpříjemnit brodění řeky, u níž vše začalo, tedy Bělé. Ovšem Jirka Učík nakonec zprovoznil úžasnou lávku, čistě pro naše účely, takže se brodění nekonalo. Asi to bylo škoda, na druhou stranu by to nejspíš vytěsnilo všechny ostatní zážitky z cesty. Takhle jsme suchou nohou přešli vodu a brodili jsme se pak dál už jen přesličím.

Přešli jsme kopec a na louce při sestupu dolů jsme už uviděli siluety Zachodilových, kterak se blíží do vesnice Hoděčín, kde v souladu s názvem probíhaly nějaký hody, nebo zkrátka nějaká vesnická pařba. Už společně jsme se k ní přiblížili zrovna v době, když hráli 1000 mil. My jsme v nohách sice měli jen 108 kiláků, ale i tak jsme vyhlíželi , kdy se za zatáčkou objeví starej známej bílej dům v Týništi U Dubu. Ale k němu jsme měli ještě nějakých 8 kiláků, takže jsme odmítli pozvání na jídlo a spěchali, aby nám Lenka neutekla. Spolu s Milanem jsme trochu poutekli zbytku a vydali se na stíhačku. Se vzpomínkou na předchozí rok, kdy jsem posledních asi 10 kiláků stihl za něco málo přes hodinu jsem tentokrát šel o trochu víc na pohodu, ale i tak jsem do toho šlapal, co to šlo. Až na rovince vedoucí k pískovně, tradiční poslední zastávce na tomto pochodu, jsem zahlídl světlo před sebou. A dokonce byly dvě. Překvapivě to celkem i sedělo s našima odhadama, kdy bychom Lenku měli dostihnout. Lenka kráčela spolu s Michalem, co nám taky celou dobu utíkal. 

Na pochodu jsme se potkali po dlouhé době a asi poprvě, od našeho prvního setkání před 11 lety na mé první akci CSUT, jíž byla tato stovka. Tehdy, ani později Lenka do cíle nedošla a proto byla teď ráda, že se jí to konečně podaří. A podařilo, společně jsme do cíle dorazili chvíli před třičtvrtě na půlnoc, ovšem spolu s Milanem jsme si ještě počkali asi minutu na příchod Aleny a Vašků a do cíle tak dorazili společně v této 5členné sestavě.

Díky všem orgům, značičům, odznačičům, občerstvovačům, občerstvovačkám a dalším, že pro nás vytvořili zase krásnou akci.

Expedice Mátra

O akci Mátra 115 jsem se dozvěděl už docela dávno jakožto o konkurenční stovce, která zabírá v kalendáři CSUT každoročně místo v době konání mého BVVŠ. Taková není jediná, ještě si takhle lezeme do zelí s Trnavskou stovkou. Tento Č-S-H trojboj nastává každoročně začátkem června. Ač jsem o Mátře slyšel, že je to pěkný a je tam hodně jídla, tušil jsem, že coby organizátor BVVŠ se na ni nemám jak dostat. Když se ale letos víkend dostal na hranu měsíců, akce se o týden rozešly a konečně se tak nepřekrývaly (zato se BVVŠ překrylo s ValKilem, ale to už je jiný příběh). Byla to každopádně jedinečná šance se Mátry zúčastnit, i když bych v té době jinak měl dost co dělat s přípravama svýho pochodu, nehledě na práci do práce apod. Navíc Mátru jako takovou jsem znal jen z mapy a slovenské vlajky, jakožto jeden z kopečků na znaku. O to víc jsem byl na toto "pohoří" zvědav.

Nalákat Evu Strnadovou nebylo těžký, neboť ta jde v poslední době do každé šílenosti. Ta ještě ulovila Vítka Tomana a nakonec se k nám přidal ještě Vašek Glos. Naplnili  jsme auto a vyrazili z Brna od západního kraje někdejšího třetihorního moře přes jižní Slovensko a přechod Šahy (oblast, kde se možná agent Bureš nechal inspirovat, neboť se tu nacházelo mnoha čapích hnízd) do pohoří Mátry. Kopce se tu coby jižní okraj Karpat zvedají z Panonské nížiny, která tu zůstala po onom moři zůstala. Přestože to nejsou hory (hora přes 1000 m je v Mátře a celým Maďarsku právě jedna a zrovna ta se nám připletla další den do cesty), zvedají se z výšky pouhých 150 m, což z této oblasti dělá terén pro pořádnou UT zabijárnu. A tak to taky bylo.

Akce byla zajištěna celkem zvláštním způsobem. Startovné bylo typu: vlastní buchta nebo něco podobnýho, co se sežere na kontrole. Pak si člověk ještě mohl připlatit za autobusovou přepravu z cíle na start, tričko a další nepovinné položky. Ovšem povinnou položkou k registraci byla stravenka v ceně necelé tisícovky Kč. Trochu mi to připomnělo politiku nízkonákladovek, kde je letenka za pusu, ale v letadle je pak zpoplatněný pomalu i místo na stání. A hlavně mě to trochu znejistělo. I při dnešních cenách, kdy člověk prožere litr během jednoho dne? Co to bude proboha za žranici? Do čeho to jdu? Vysvětlením mi bylo, že je na trase 19 občerstvovaček. To je průměrně jídlo co 6 kiláků! Uvědomil jsem si, že to není klasickej závod v tom, kdo dřív dorazí do cíle, ale vítěz je ten, kdo toho během trasy nejvíc sežere, aby se využil předplacenej paušál. 

Když jsme ale dorazili do cíloviště v Mátraszentimre, byla pro nás nachystaná krásná chatka dozorovaná vycvičeným emu, jež byla ideální pro nocleah naší čtveřice. To mi významně změnilo pohled na cenu celé akce a dále jsem už neměl pocit, že bych se pro návratnost vložených peněz musel přežrat na každé kontrole. Stačilo to jen párkrát za cestu.

Večer jsme zalehli za zvuků jakýchsi podivných bubínků a já jsem se dočetl, že mi přijali článek, což mi významně zlepšilo náladu pro následující den nebo aspoň jeho část. Ráno jsme sedli na připravenej autobus a přejeli jižním Podmátřím do východiště v městečku Kisnána, kde se pod místní pevností už hemžily davy pohybuchtivých Zalitavců. 

Vyzvedli jsme si itineráře (vtipně označené s odkazem na místo původu příjemce, u mě byla "Kofola" a u Evy "Jožin z bažin žije na Matře"). Seznámil jsem se Györgym, hlavním organizátorem, předali jsme naše nachystané příspěvky na občerstvovačky (bez toho, aby někdo ověřil, že tam třeba ostatní nechcu prohnat gutalaxem). Já jsem v rámci chystaného BVVŠ napekl tradiční perníčky s logem, přidal k nim letáčky. Šance, že někoho ulovím na akci, která se koná o týden později někde na Moravě, moc velká nebyla, ale třeba pro příště... Pozdravili jsme se s Markem a Danielem (z ČR ani SK jsme tu nikoho známýho nepotkali) a v 7 ráno vyrazili.

Vyběhli jsme do zalesněných kopců. Po chvíli mě předbíhá jeden z Maďarů a hlásí něco jako žábakéréš, tak jsem ho taky pozdravil a běžel dál. Pak jsem ho zase předběhl při jednom z mufloních seběhů a on zase na mě vytáhl tu žábu, tak jsem zpozorněl, co že to mele a on mi ukazuje na baťoh. Měl jsem ho rozepnutej a jen se čekalo, co z něj vytrousím. Díky mu! Naštěstí jsem tentokrát opravdu skoro nic nenesl, vzal jsem si malej báglík na 5 l, z toho asi 1,5l zabral velbloud, a pak srolovaná bunda, lékárnička a pár tyčinek na prvních 16 km, což byl nejdelší úsek bez občerstvení. Víc nebylo potřeba, bylo vedro. Naštěstí ale Mátra jsou výrazně zalesněnější kopce, než jsem čekal, takže se velká část trasy odehrávala ve stínu. 

Vylezli jsme na první vrcholek, kde byla první mezikontrola a možnost doplnit vodu. To byla asi jediná občerstvovačka, kterou jsem nevyužil. Byla na kopci před prvním větším seběhem. Na základě rozhovoru s místními orgy jsem rozšířil svou slovní zásobu maďarštiny asi o čtvrtinu, když jsem se dozvěděl slova pro vlevo - ból a vpravo - jób. Pofotil jsem krásné výhledy a pustil se dolů. To, že muflon se řekne stejně jak u nás jsem se dozvěděl až později a pro určení směru,  kam mají uhnout mi předsbíhači stačily ony dva praktický jednoslabičný pokřiky (většinou pochopili, že hlásím, kam mířím). Nějak o fungovalo, ke srážkám naštěstí nedošlo, což je nakonec možná i s podivem. Až teď, když to píšu, zjišťuju, že ty slova znamenají něco úplně jinýho, něco jako "pryč" a "dobrý". Asi bylo úplně jedno, co na ně člověk řve, hlavně že uhnou. 

Pak se ale začalo se stoupat na Kékes, nejvyšší horu Maďarska, tedy i na nejvyšší bod trasy. Kopec to byl pořádnej a moje tempo se postupně zvolňovalo, zatímco jiní mě konstantním krokem předcházeli, aniž by na mě potřebovali něco hulákat. Nakonec jsem se nějak vyškrabal k vrcholové chatě, kde čekalo první občerstvení. Nevěda, co budou nabízet, jsem si nenachystal chuť na konkrétní svačinu a z mnoha druhů buchet a dalšího pečiva jsem si vybral chleba s jakousi dobrou pomazánkou, sýr a okurky a pak náhodně vybraný kousek buchty. Tady jsem zase já musel doufat, že nám tam nepodstrčil nějakej zlotřilej soupeř nějakou záludnost jako nízkoenergetickej cukr nebo podobnou nežádoucí látku.

Na chvilku jsem si sedl a i to stačilo k tomu, aby mě dostihla Eva. Té stačila k občerstvení asi tak třetina krátké chvilky, že ve výsledku pak čekala, kdy do sebe nacpu buchtu, abychom mohli jít chvíli spolu. Člověk byl rád, že může s někým prohodit pár slov. Šance potkat se s některým z dalších dvou spolucestovatelů byla téměř nulová, neboť byli mnoho km před nama a ani našimi známými z řad Maďarů se to úplně nehemžilo. Vody jsem měl ještě dost, nedobíral jsem ale čas jsme zabili mnohem významnějším činem, výstupem k vrcholové kótě na jediné maďarské tisícovce. Na nejvyšším vrcholu Maďarska jsme stanuli v 10 h, zfotodokumentovali situaci a pokračovali, překvapivě dolů. 

Cesta dolů byla zajímavá. Pustil jsem se dolů muflonem, ale po chvíli jsem pocítil na zádech vlhko a smrad. Začal jsem lovit v báglu, co že se mi to stalo s vakem na vodu. Ten byl naštěstí v pořádku, když jsem ale sáhl do hlavního fochu, ucítil jsem víc vlhka a smradu. A když jsem si všiml, že mám ruce červenohnědý netrvalo dlouho, než jsem si uvědomil, vo co tu de: pootevřela se mi lahvička s betadinem a tím červeným sejrajtem poznamenala nejen celej obsah lékárničky ale i dno báglu. Následně proběhly veškeré úkony, které si likvidace následků ekologické katastrofy tohoto rozměru vyžaduje, tedy sanace, dekontaminace a tomu všemu předcházející Evakuace - poslal jsem Evu napřed, ať nečeká, a pak mi trvalo několik mufloních seběhů,  než jsem ji dostihl. Nicméně z kopce na severním úbočí pohoří jsme sestoupili spolu, lesmo až do vsi patřičně maďarského, rozuměj nezapamatovatelného názvu. 

Jak člověk vylezl na asfalt, poznal realitu uherského slunce, který pálilo maďarská paprika. Naštěstí tu ve vsi, Parádsasvár se to jmenovalo, byla kontrola. Vzhledem k tomu, že jsem se začal trochu zavařovat, nepohrdl jsem možností na chvíli zastavit a využil občerstvovačku i k chvíli sezení. Na takový zhovadilosti ale Eva neměla pomyšlení, takže tam na rozdíl od mých několika chodů buchet do sebe hodila jen možná jeden a to včetně pití, vydala se napřed a od tohoto místa asi 90 km před cílem jsem ji přestal stíhat. To se ale taky celkem čekalo, vzhledem k našim aktuálním výkonnostem a aktuálnímu věkovému rozdílu. Ten byl mimochodem podobný jako mezi ní a Vítkem a mezi Vítkem a Václavem, takže jsme byli taková ekvidistantně narozená parta. Jak se to projeví ve výkonech, to byla otázka, nicméně se zdálo, že by to mohlo skončit i přímou úměrou. Ale to předbíhám.

Ač jsem tady na Parádní kontrole nechal Evu jít napřed, mezi ostatními účastníky jsem si přecejen našel parťáka - byl jím Maté Tarnai, jehož jsem na stovkách už asi 5 let nepotkal. Dozvěděl jsem se, že teď už na ČR na stovky nejezdí a chodí spíš ty maďarský na pohodu. Zatímco jsme stoupali, seznámil mě s tím, co mě na trase dál ještě čeká a v podstatě mi dal na výběr, jestli to mám zabalit hned nebo až po polívce, protože jsem z toho pochopil, že to bude jedna vražda za druhou. Nicméně svoji pohodu následně potvrdil, když strojovým tempem vyšlapal cestu vedoucí směrem gradientu přímo na hřeben - jako by to šlapal Michal Turek v pohorách. Dostihl jsem ho až krátce po poledni nahoře na kontrole Galya-tető, kam jsem se vyplazil zatímco on už stál frontu na polívku.

Na chvíli jsem se tu potkal s Evou, u polívky jsme ještě prohodili pár vět o tom, kde asi jsou naši kluci. Měli jsme možnost je sledovat skrze online vizualizaci, o níž se mimo jiné dozvěděli i další naši příznivci a kibicové (tj. polsky fanoušci) a člověk si tak na sebe akorát vyvinul tlak, že ho někdo šmíruje na netu. Viděli jsme, že Vítek by se měl někdy vracet z okruhu, který následoval po polívce (a po němž proto trasa opět vedla přes tuto občerstvovačku). 

Eva opět zvedla kotvy rychleji a zamířila k rozhledně na nedalekém vrcholu výšky 965. Asi jsem to blbě pochopil, když jsem se bavil s místníma a předpokládal jsem, že trasa vede až na rozhlednu. Nějak mě nenapadlo, že ač tato akce patří do CSUT, některé olafoviny se tu, na dálném jihovýchodě, nemusejí vyskytovat v takové míře, jak by člověk čekal u nás. Takže jakmile jsem dosvačil a dolezl k rozhledně, dospěl jsem ke zjištění, že se nahoru fakt nedostanu, pokud nezaplatím vlezný a že tam tím pádem asi trasa nevede. 

Vydal jsem se teda na seběh. Byl docela dlouhej a byla to jediná reálná možnost dostihnout Evu. Cestou jsem probíhal jedním z mnoha oblaků rojících se much, přičemž jsem zatesknil po repelentu, kterej jsme uvážlivě předchozí den koupili v Břeclavi a ještě uvážlivěji ho pak ušetřili použití před startem a nechali ho zavézt na kontrolu v půli - do cíloviště. V úvahách, jak se k němu po dalších 20 km dostat jsem se nějak zahloubal běža po nepříliš urovnané vozové (spíš traktorové) cestě. 

A jak tak hloubám, najednou šutr, kop do něj, a pak už jen ruka před sebe, která mě předloktím zachránila od pádu držkou přímo na kámen. Schytala to navíc pravá zadková kost a pravý koleno. Ale co hůř, jak jsem tak dopadl na zem, najednou mě brutálně chytla křeč do lýtka. To byla najednou fakt bolest, že by jeden řval (a já byl jeden). Přitom jsem se snažil dát najevo kolemběžící Anně Őrsi, která mýmu držkopádu taktak uhnula, že to půjde, ale v danou chvíli jsem byl v podstatě v šoku, co jsem to udělal za kravinu nebo spíš za krtko-křečkovinu. Válím se po zemi, ruka noha od krve, všechno přebíjí bolet v lýtku a já se snažím vylovit v hlavě výraz "spasm", abych Maďarům sdělil, že hlavním problémem je teď křeč, se kterou si nějak poradím. 

Po chvíli agónie se mi to podaří, Anna a její parta teda mizí a kolem přichází další a další, zatímco já rezignovaně sedím uprostřed cesty a snažím se je přesvědčit, že budu v pohodě. Nevím, jestli jsem si to skutečně myslel, ale zatím to stačilo k tomu, abych se po chvíli zvedl a přesunul opodál na kládu, kde jsem konečně vytáhl lékárničku, abych si zbytkem betadinu ošetřil čerstvé rány.  Občas se u mě zastavili se snahou o podporu další chodiči. Jeden z nich, Tibor z jižního Maďarska se na to moje umírání už nemohl koukat, ale místo kapslí s kyanidem vylovil z kapsy pár tablet proti křečím, jež jsem s díky přijal; tentokrát jsem si pro ušetření zátěže nenesl ani jedno z toho. Naštěstí jsem ale měl dost nápastí, takže jsem pak polepenej pokračoval dolů. 

Trasa pokračovala z kopce a postupně se mi podařilo rozběhnout muflona a dobelhat až na kontrolu v dědině Mátraalmás. Zde jsem nějak ani neměl chuť se něčím cpát, ale vzhledem k tomu, že jsem tu potkal svoje sušenky z BVVŠ, povzbudil jsem se tím, že jsem si jednu vzal na sebou. Chuť jsem na ni ale neměl a nesl jsem si ji pak s sebou hodně dlouho, abych si vyzkoušel, jaká je to pomoc, když tím krmím ostatní na svých pochodech (samozřejmě to bylo to nejlepší, co tu člověk na občerstvovačkách dostal -- vydrželo mi to až do konce mé cesty). Tak jsem se jen napil a pokračoval zase nahoru. 

To už tak snadno nešlo a zase nějakou dobu trvalo, než jsem se nahoru vyškrábal. Výstup byl dlouhý, zato prudký a zdál se nekonečný. Když už jsem měl za sebou inflexní bod a sklon se začal zmenšovat dalo mi naději, že se blíží hřeben a civilizace. V lese jsem zaslechl výkřiky dětí, což mi signalizovalo, podobně jako námořníkům ptáci na obloze, že cíl je nablízku. Na kontrolu jsem dorazil za horkého odpoledního času, pozdravil se s Markem Lutringem, který tudy tudy procházel teprve poprvé, dal jsem si další polévkový chod a pokračoval dál. 

Následoval delší, asi 8km dlouhý úsek k další kontrole Mátraháza. Vzhledem k tomu, že se sestupovalo na jižní stranu hřebene, předpokládal jsem, že se jedná o 8 km z kopce, což dávalo jistou naději ještě stáhnout ztrátu na Evu. To bylo cílem nejen proto, abych si mohl s někým pokecat trochu víc než jen Jób a Ból, ale taky abych tím minimalizoval dobu, po kterou se pak na mě bude v cíli čekat. Václav v tu dobu už bojoval o první místo v druhé polovině a Vítek se statečně držel o ne až tolik pozic za ním. 

Sestup ovšem nebyl tak dlouhej, jak jsem čekal a jakmile jsem dostihl Annu a její partu, jen jsme se pozdravili a trasa se zase začala vlnit. A já se začal přehřívat. Využil jsme proto osvěžení v potoce, načež mi zase právě dostižená skupina zdrhla. Vyplazil jsem se za ní do kopce a pak ji zase z kopce stahoval až k dalšímu potoku, pak osvěžení a takhle furt dokola. Onen dlouhej sestup se furt nějak nekonal a vedro mě donutilo vychlastal i svou velbloudí zásobu. Najednou se v lese zjevila mezikontrolní jednotka s kanystrem vody - jen na napití, ale i to stačilo, za 1,5 kiláku že prý bude kontrola. Ten jedenapůlkilák ale byl do jakýhosi nekonečnýho kopce, poprvé na této cestě jsem myslel, že zdechnu. Jak jsem dorazil na kontrolu, zasedl jsem do křesílka a asi 20 minut se nechal obsluhovat a nosit si pití a buchty různého druhu.

Pak jsem se konečně zvedl a pokračoval. Mátraháza ve skutečnosti vůbec nebyla pod kopcem, ale na bočním hřebeni, takže až nyní se konečně začalo klesat. Pauza bodla, šlo se mi dobře, a to jak z kopce k další nedaleké kontrole u železnice, tak i poté, co jsem tam jen něco malýho zbodl a pokračoval dál. 

Ovšem, jak jsem tak lezl do kopce, uvědomil jsem si, že je docela vedro, a to nejen na slunku, ale právě i ve stinném lese. Řešil jsem, jak se zchladit, co si ještě můžu vyslíct, zatímco jsem vylezl na hřebínek z něhož jsem zase klesal zpátky do údolí k železnici. S radostí, že už se můžu trochu rychleji rozpohybovat, jsem spustil muflona. Cesta nebyla příliš prudká ani úzká, ale i zde se našel šutr nachystanej na to, aby mě poslal k zemi. Tentokrát jsem ale letěl na levou stranu a skončil jsem na zádech v listí, takže jsem si jen oklepal a pokračoval dál. Odnesl jsem to bez větších následků, hlavním důsledkem bylo, že jsem si srovnal obě strany, co se týká modřin, takže s případným kulháním jen na jednu stranu byl teď konec. Přes to, jak jsem byl dobitej, jakmile jsem se znovu ošpolouchl v potoce, připadal jsem si dobitej i po stránce svěže a valil jsem údolím dál. 

Na sledovači jsem občas zašmíroval a koukal, že Eva zase není tak daleko, takže bych ji při troše štěstí mohl ještě dohnat na další občerstvovačce, což byla hlavní zastávka v místě našeho předchozího noclehu a budoucího cíle v Mátraszentimre, těsně před půlkou na nějakým 55. km. Šlápl jsem do toho, předešel několik chodičů a na kontrolu dorazil včas, že jsem tu potkal nejen našeho emu, ale i naši Evu. 

Další úlohu sehrálo, že jsme si sem nechali ze startu přivézt několik pytlíků s našima věcma. V jednom měly být klíče od auta, na který jsem celou dobu myslel, že je nesmím zapomenout vrátit do Vaškových bot, nebo se pak jinak nedostane ke svým věcem, co si nechal u mě v autě. Já se tam ale potřeboval dostat k repelentu, protože jsem seznal, že mraků much už bylo dost. Oba tyto kroky se mi podařilo splnit, nalezení onoho pytle netrvalo zase tak dlouho a repelentem jsem se nastříkal tak, že i emu zalezl do úkrytu a ve frontě na polívku přede mnou najednou nikdo nebyl. Když jsem ale dostatečně dlouho nemohl najít další pytel, kam jsem si připravil energeťák, co mi předchozí den přivezla Eva, nejen, že mi Eva zase zdrhla, ale navíc jsem na cestu dál vyrážel bez něj. Nalezl jsme pouze velkou plechovku Tygra, kterou jsem jen načal a z půlky vypil, vypil-li víc bych pak víc vrhal. Jediný co, tak jsem si vzal bundu a ze pár pochutin pro případ, že mi zrovna nesedne nabídka buchtoidního pečiva. Hodil jsem do sebe polívku a pokračoval dál. Furt v naději, že když do toho šlápnu, tak ještě doženu Evu, která ale byla už zase nějakých 20 minut přede mnou.

Kolem třičtvrtě už nevím na co jsem vyrážel dál. Šel jsem skrz ves a les, přes svah a vlek, kde stín je víc než den a mu pak šlus, já šel vstříc tmě. Víceslabičněji řečeno, byl už pozdní večer, poslední máj, a večerní máj byl blízkým nesnázím čas, což jsem zatím ale netušil. Přes sousední dědinu s výhledem zpět na nebývalý to jev, sjezdovku v Maďarsku, jsem se ještě vyšvihl přes kopec k další kontrole. 

Z povinnosti jsem do sebe hodil jednu sušenku a dozvěděl se, že Eva je možná tak 5 minut přede mnou. To mě nakoplo, že jsem se jen letmo koukl do mapy a valil. Trasa vedla nyní po severozápadním úbočí Mátry víceméně po vrstevnicové asfaltce a po několika kilometrech se stočila na jih, aby obkroužila Ágasvár, jeden z nejšpičatějších kopců této oblasti. Když jsem se rozešel do patřičně vysokého tempa, seznal jsem, že je na čase začít běžet. A to nejen proto, že začalo pršet (ve skutečnosti spadlo jen pár kapek, ale v dálce se zlověstně zablýskalo). Nejen, že tak brzo dostihnu Evu, ale ještě stihnu západ slunce na Ágasváru, kam pochopitelně mířila trasa. Rozběhl jsem to na mě celkem rychle a vytrvale, všem spoluchodičům poblíž jsem zdrhl a valil vpřed. Čekal jsem, kdy zase potkám někoho dalšího a zda to bude Eva. Nechtěl jsem furt čumět do mobilu, abych ji šmíroval, kde se nachází, stačilo jen trochu vytrvalosti a ... po asi 20 minutách běhu po liduprázdné cestě mi to nějak přestalo štymovat. Koukl jsem se na mapu a hle: po asfaltce běžím asi 5 a půl kiláku, ale v půlce se mělo odbočit doleva a teď už jsem měl být o několik set výškových metrů jinde. Fakt super zjištění, zvlášť s vědomím, že můj pohyb může někdo sledovat online, tak jsem si jen představil, jak se někdo baví tím, že mě šmíruje a místo, aby mi napsal "jdeš blbě ,vole!", tak se u mísy chipsů s nohama na stole popadá za břicho. Nejspíš to sice nikoho nezajímalo, ale mě tato představa hnala dál, abych co nejdřív svou chybu napravil a nemotal se dlouho mimo trasu. K tomu stačilo zdánlivě málo, vrátit se jen asi půlku úseku mimo trasu a pak po červené značce do kopce a napojit se na správnou cestu. 

Bohužel ne všechno, co tvrdí mapy.cz je pravda a netýká se to jen výškových údajů. V tomto případě mám na mysli právě tuto červenou značku, kterou potkal podobnej osud jako 100Podyjákům známou zelenou značku z Oslnovic: zkrátka v místech kudy kdysi vedla, byla nyní (nejen) kopřivová džungle. Značka nejspíš fungovala ještě pár let zpátky, což dosvědčovaly ještě přežívající značky z některého z předchozích ročníků Mátry 115. Ač bych to nebyl čekal, tak toto byl pro mě nejhorší úsek cesty, a když jsem touto opravdu necestou konečně vyšplhal na trasu, musel jsem zase několik minut odpočívat a lapat po dechu. Kolik času mi tato chyba zabrala se říct nedá, protože v tuto chvíli to byla ztráta možná 45 minut, ale připravil jsem se tím o tolik fyzických a taky psychických sil, že jsem z toho čerpal zpoždění ještě v mnoha dalších kilometrech. Cestou se už opravdu setmělo, já musel nakopnout čelovku, k čemuž jsem ale sebe dokopal až u chaty, kde byla občerstvovačka. Před ní ale bylo třeba vylézt na vrchol. Když jsem viděl z jaké výšky se ke mě v protisměru vracejí světýlka, měl jsem dojem, že jsou to objekty na obloze a k nám dolů se snášejí mimozemšťani. Musel jsem zase na chvíli sednout, abych popadl dech a přesvědčil nohy, aby to vyšlapaly. 

Nahoře byla kontrola a tak jako všude jinde i zde lidi nabízející minimálně vodu. Jen jsem se trochu napil, ale na chvíli sedl s výhledem na severozápad, kde už před delší dobou zmizelo slunce. Cesta dolů bolela možná ještě víc jak ta nahoru, byl jsem tak vyřízenej, že už ani muflonit moc nešlo a už jsem se viděl na kontrole v hospodě pod horou. 

V hospodě mi nabídli jakousi buchtu, nebo prej to byl rýžovej nákyp, ale tady už se začalo ukazovat, že strategie "sežer co můžeš" není úplně ta nejlepší, pokud se má člověk kromě toho i pohybovat. Dal jsem jen něco málo k pití, a rozvalil se na lavici. Za nedlouho už jsem na ní ležel a hlava se začínala chystat do stavu spánku. Asi půlhodinu jsem tam takhle skomíral, dokud jsem z vedlejší místnosti nezaslechl televizi. Hrálo se finále ligy mistrů mezi PSG a Interem a dozvěděl jsem se, že PSG vede 2:0. Sice mi bylo úplně jedno, kdo vyhraje, ale i tak mě to probralo a povzbudilo k dalšímu postupu. Na chvíli zafungoval i muflon, že jsem poodběhl chlapům, co odcházeli z kontroly spolu se mnou. Už se výrazně ochladilo a byl jsem rád, že jsem měl bundu. 

K další kontrole v dědině Falloskút, což vlastně bylo jen kousek od cíloviště Mátraszentimre, to nebylo daleko a nějak jsem se k ní doplahočil (do cíle to ale bylo furt ještě skoro 50 km). Byl jsem rád, že jsem se trochu vzchopil a nechtěl jsem se tu příliš zdržovat. Ale konečně meloun! Doteď jsem vždycky mohl občerstvit pouze pohledem na ohlodaný slupky. Co na tom, že jsem na něj teď vůbec neměl chuť, taková příležitost se přece musí využít! 

Teda opravdu musí? Litovat jsem začal celkem brzo. Zatímco mí spoluchodiči, se kterýma jsem strávil poslední asi 2 kiláky, mi nemilosrdně zdrhli, já se musel přesvědčovat, abych se zvedl ze sedačky. Radši jsem nic nepil, abych nepokoušel osud a musel jsem nějakou dobu jít, než mi to v břiše slehlo, abych do něj hodil něco suchýho a pak až tam začal lít nějakou další tekutinu. Prošel jsem ves Mátrakeresztes a začalo se stoupat do kopců. Šel jsem sám, temnou krajinou kamsi do neznáma. Skoro 6 km nás tu nechali živořit bez občerstvovačky! Šlo se mi dost blbě, takže i takovej krátkej úsek jsem šel půl druhé hodiny. Až jsem postupně vylezl do sedla a kousek za ním se objevila další kontrola. 

Dolezl jsem sem vyřízenej jak výjezdní doložka a padl na lavici u stolu. Dal jsem si kolu a odsunul se na jinou lavici, na které jsem se natáhl a na nějakou mně neznámou dobu vytuhl. Říkal jsem si, že takhle hotovej jsem byl naposledy asi, když jsme kdysi před 30 rokama poprvé s kámošema zkoušeli obejít Brno a po 80 kilákách se plazili někdy ve 4 ráno na šalinu. Teď mi do těch 80 ještě asi 5 chybělo, ale hlavně odtud žádná šalina nejela. Jediná možnost jak se odsud dostat by byla, kdyby Vašek vzal auto a přijel pro mě, nebo to tudy vzal rovnou při cestě dom. Hlavou se mi skutečně honily myšlenky, že to asi nevzdám jen proto, že bych nechtěl naší partě pokazit úspěšnost (což ostatním mohlo být jedno), ale hlavně by to byla přítěž ostatním mě tu někde lovit. A taky co když mě někdo na dálku šmíruje po netu? Ale bůhví, co se mi tam honilo ve skutečnosti, neboť jsem napůl spal a napůl vnímal maďarské žvatlání kolem sebe. Když už mě to přestávalo bavit poslouchat, zvedl jsem se a přesunul zpátky na lavici u stolu s jídlem. Furt jsem byl rozespalej, ale chtěl jsem tomu dát šanci, a tak jsem si dal polívku. Na druhým konci lavice seděl Maďar v oranžovým triku, nevím jestli byl tak blbej nebo to udělal naschvál, ale zkrátka bezohledně zvedl zadek tak, že odlehčil svůj konec lavice tak, že jsem se z toho svýho samozřejmě začal kácet na zem, přičemž jsem na sebe vylil polívku (vývar s nudlema), a to tak šikovně, že jsem pak nudle lovil nejen z trika, ale i ledvinky a báglu, jenž byl šikovně umístěn pod lavicí. To jednoho nase/probe-re a tomu druhýmu je to úplně u zadku. Teda ve chvíli, kdy jsem to řešil, už i ten jeho zadek byl kdesi pryč. Zkrátka toto byla dost neplánovaná vzpruha, která mě zvedla a naštvaně jsem pokračoval dál.

Šel jsem z kopce do údolí, kde mě překvapila kontrola - táta s klukem, ač byla hluboká noc, kluk byl čilej a pohotově mě odčipnul a zaznamenal do systému. Z povinnosti jsem tu sezobl nějakou pochutinu a pokračoval směrem do divočiny, o které už Mark a Maté vyprávěli strašidelné příběhy. Příběhy o hrůzostrašném temném údolí, kudy vede trasa, kterou jakoby sám strašlivý Olaf naplánoval, neboť zprvu cesta znatelná mezi padlými kládami není a následně ji vystřídá výstup až kamsi do nebe na horu Mušli.

Tyto báje byly naštěstí přehnané,  stačilo se párkrát zohnout a párkrát přeskočit a první z těchto úseků měl statečný Honza za sebou. Pak ho čekala zkouška druhá, výstup na Mušli. To už bylo horší, i pro takového hrdinu, jakým jsem byl já, který to chrabře zatím nezabalil, protože zkrátka nebylo pořádně kde. Nutno dodat, že jsem se snažil i nasadit tempo a vzhledem k tomu, jak se mi zadařilo v první části, věřil jsem, že i s tou druhou se obstojně popasuju. Ovšem zase tak v pohodě to nebylo, přesněji řečeno, než jsem tam vylezl, několikrát jsem málem zdechl. Musel jsem si na chvíli sednout a něco do sebe dostat, i když jsem věděl, že nejsu daleko od občerstvovačky. 

K ní jsem ale dolezl až za dlouho, protože i poté, co jsem se konečně dostal na hřeben, kde bych se ze jiných okolností zabýval zajímavým výhledem, musel jsem ještě přidat pár výškových metrů, který jsem vyloženě protrpěl. Vyškrabal jsem se na vrchol a tam nečekané - na skalním vrcholu Muzsla (takže to možná byla spíš mužla než mušla) měli tři lidi rozdělaný oheň a u něj obří trs banánů, kanystry s vodou a zase spoustu dalšího občerstvení. Na banány jsem chuť neměl, ale dal jsem si jako obvykle kolu a něco málo na jídlo, doplnil vodu a na chvíli si sedl a abych pokračoval dál.  

Moc dlouho jsem se tu u ohně nezdržoval - asi jsem chtěl mít trochu náskok, až nás z tama budou vyhánět lesáci a ochranáři, holt zvyk z našich lesů. Zamířil jsem po hřebínku dál, cesta vedla následujících asi 5 km v různých sklonech furt dolů po hřebeni. Někde se dalo jít, někde běžet, někde muflonit a někde ani to. Cestou se rozednilo a já se dostal do stepní krajiny s vápencovým podložím. Byla to celkem prudká stráň a moje tělo už bylo tak dodělaný, že jsem tu už muflona ani nezkoušel. Rozvzpomněl jsem se ale na dávnou metodu, jak řešit sestup - otočit se a jít dolů pozpátku. Sice to nebylo bůhví jak rychlý, ale kolena to šetří a dolů jsem se nějak dostal, aniž bych přidal další kotrmelec do sbírky. 

Konečně jsem byl v údolí a překročil jsem potok Dios patak nedaleko obce Szurdokpüspőki. Zde, v lese v nejzápadnějším místě trasy se přede mnou najednou zjevila jakási lesní diskotéka - z repráků hrála hudba a všechno tam svítilo a blikalo a to vše jen dokreslovalo atmosféru místní občerstvovačky. Stůl plný poloprázdných flašek dosvědčoval, že se tu přede mnou občerstvilo přibližně 140 lidí. Mě toto prostředí příliš neuchvátilo a byl jsem rád, když jsem zase jen něco málo pozřel a pokračoval dál. Sice to bylo místo nedaleko civilizace, kde by to šikovní baliči dokázali zabalit, ale na to jsem teď neměl sílu, a tak jsem se plahočil dál, tentokrát už směrem severovýchodním. 

Do cíle to bylo asi 28 km, což už mě dokázalo povzbudit. Abych ale nebyl nemile překvapen, nastudoval jsem z mapy, že mě čeká ještě asi 6 dalších kopců. Situaci mi na kontrole potvrdili, takže jsem byl nemile nepřekvapen, což zase až o tolik situaci nezlepšilo. Mnohem lepší bylo zjištění, že v podstatě co kopec, to občerstvovačka. 

Ale to úplně nejlepší bylo, že zatímco s rozedněním jsem pookřál, tak s novým dnem jsem stupeň okřávání zvýšil na maximum. Podařilo se mi znovu nastartovat a najednou jsem si začal užívat pochod ranní krajinou. Nevyhnutelé výstupy na kopce mě sice děsily, když na ně ale došlo, vždycky se mi s nima podařilo nějak vypořádat. 

Prvním byl Jánosvára. Lezlo se na něj do prudkýho kopce, ale vrcholu jsme se vyhli a i když mě cestou předešel ten oranžovej zloduch, kvůli němuž jsem se polil polívkou, cestou dolů jsem ho zase předmuflonil --  teď už to totiž šlo. 

Občerstvovačka se nacházela u potoka pod dalším kopcem. Nastudoval jsem si v materiálech, že tu bude polívka a taky že byla, i když teda úplně studená, přestože se tu sedělo u ohně. I tak jsem ji do sebe hodil a celkem bodla. Pozdravil jsem se tu s dvojicí lidí, který jsem cestou už viděl - kdesi dávno před 60 kilákama jsem je viděl sestupovat úplně opačným směrem do Mátraalmásu. Tím se ukázalo, kolik jsem ztratil svým zdržením na odbočce a pod Agasvárem a následným několikerým vytuhnutím. Teď už jsem byl ale zpět v pohodě, že mě ani moc nerozhodilo, že se má následně stoupat stěnou o sklonu žebříku, kde ovšem byla vedena skutečná turistická značka. 

Výstup vedl na kopec Havas. Zde byla další občerstvovačka, která ani nebyla v plánu. Opět pohoda, voda, jídlo, tentokrát i s bubnovým doprovodem. Byl to buben, který jsme slyšeli v noci na sobotu v nocležišti v Mátraszentimre -- připravoval se na nás, až nás tím tu bude moct povzbudit. 

Do cíle jsme měli ještě necelých 20 km, ale už se nepředpokládalo, že by to měl někdo nezvládnout, proto se tu podepisovalo pokořitelské tričko. S jedním z orgů jsem se dal do řeči a pověděl jsem mu, že ač toho mám plný kecky, tak je mi jasný, že oni, co tu teď sedí, tak jsou podobně vyšťavení jak my, a rovnou jsem ho pozval na BVVŠ za týden, kde si ty role můžeme přehodit. Hlavně jsem mu pochválil, že muselo dát spoustu práce vytahat ty zásoby na všechny ty vrcholy, a to jsem přitom nevěděl, že mluvím přímo s tím, kterej měl tento úkol na starost. Bohužel nevím, jak se jmenoval, ale všechna čest mu i ostatním orgům!  

Úplně rozsedět jsem se tu nechtěl, tak jsem nasadil muflona a seběhl dolů. Na rozcestí Fajzatpuszta byla další občerstvovačka, zhruba na 100. km, opět u ohně. Nabídli mi párek, sice studenej, ale využil jsem příležitost si ho na ohni i opéct, tak jsem si zpříjemnil ráno a všechny chmury z noci byly nadobro pryč. 

Párek mě nastartoval tak, že jsme se zvedl a valil na kávu. Ne že bych až tak změnil svůj jídelní režim a začal do sebe lít tuto černou kapalinu ráno (od jisté doby kafe téměr nepiju, na pochodech tuplem a ráno už vůbec ne), nicméně Káva byl název dalšího kopce. A když teda ne kafe, tak aspoň černá voda, v tomto případě to byla Pepsi, zatímco ve většině ostatních případů to byla CocaCola někde dokonce Kofola. S místním osazenstvem, což byl chlap a nejspíš dvě dcery bivakující pod přístřeškem, jsem prohodil pár slov a valil zase dolů. 

Ale ne až tolik dolů, naštěstí k nám byli trasovači tentokrát milosrdní a sestup končil záhy v sedle, odkud už zase následoval výstup na další kopec Tót - hegyes. I zde, na poslední osmistovce trasy čekalo občerstvení, byla to celá parta mladých, co si tu udělali lesní piknik a na pánvích na ohni smažili palačinky. To jsem nemohl vynechat, ale nechtěl jsme se tu zbytečně zdržovat, tak jsem do sebe jednu hodil na stojáka a valil dolů. Stejně nechápu, kde to orgové všechno nabrali, takových dobrovolníků. Byli úplně všude. 

Nedaleko pod kopcem se z trasy oddělovala odbočka k poslednímu kopci. Byla to asi 2kilometrová slepá cesta, kde jsem po delší době začal potkávat lidi, se kterýma jsem kdysi kdesi kamsi šel a se kterýma jsme se viděl naposledy někdy předchozí den před 60 kilákama. To mě nakoplo ještě víc a zbrzdil mě až svah v závěrečné fázi výstupu na kopec Világos Hegy. Sice to byla dlouhá odbočka, ale pro mě to bylo to nejlepší na konec. 

Odlesněný stepní i trochu skalnatý vrchol s výhledy na celou Mátru, kde člověk viděl, kudy všude se před tím prošel. Nevýhodou však bylo, že tu slunko pražilo ostošest a nepohrdl jsem proto nabídkou vody od místních kontrolních orgů. Dokonce mi s ní polili čepici, takový tam ještě měli zásoby. Nebo jsem možná vypadal tak zničeně, nevím. 

Ale já se cítil dobře a mířil jsem do cíle. V průběhu jsem koukal na netu po ostatních, kde se nacházejí. A zatímco Václav byl v cíli už od předchozího večera (skončil na úžasným 2. místě) a Vítek dorazil 10. někdy kolem půl 3. ranní, Eva trasu dokončila někdy po 8 ráno. Zbývalo, kdy dorazím já.

Kolem 10:15 jsem začal sestupovat z Világoše a když bylo kolem 11 a já přetínal silnici k závěrečnému výstupu do Mátraszentimre, zjistil jsem, že mi zbývá asi 18 minut do 12 hodin od příchodu Václava do cíle. Vzhledem k tomu, že jsme v autě měli mezi sebou stejné věkové rozestupy, nabízelo se to udržet i tady, což vycházelo po 4 hodinách. Vítek a Eva to ale neveděli, tak to už trochu porušili. Nicméně já jsem to mohl ještě zachránit a tak jsem od poslední vesnice Bagolyirtás poslední dva kiláky běžel. 12 hodin od Vaška uplynulo, když jsem byl asi 600 metrů do cíle, tak jsem se pak už nehnal a vychutnal si to, na co jsem se už asi půl dne těšil. Do cíle jsme dorazil po skoro 29 hodinách. 

Kdybych závodil, tak si je to výsledek hodný zapomnění, ale protože jsem svým drtivým finišem (tj. souvislou chůzí posledních pár km) dosáhl výsledku, jenž mě zařadil na 100. pozici v kategorii mužů (po mě jich do cíle dorazilo z původních asi 226 jen 36), tak můžu být nakonec spokojen. A hlavně trasu jsem si užil, i když byla těžká jak maďarský prase. Cestou jsem si říkal, že jsem možná narazil na svoje meze. Ale možná jsem se jen blbě vyspal. A kdybych to nebyl zblbnul pod Agasvárem, tak bych třeba obstál líp. Ale taky jsem to mohl klidně i zabalit, od toho jsem tentokrát nebyl vůbec daleko. Ale nestalo se.

Popozdravoval jsme se nejen s přáteli z auta, ale i se známýma Maďarama, v chatce se osprchoval, najedl několika chodů jídla, rozloučil se s Győrgym, od něhož jsme dostal tričko, a zasedl do auta a vedla Václava - řidiče na cestě zpátky - a na část cesty možná i usnul. Tak (teda až příjezdem do Brna) skončilo naše velké Matranské dobrodružství. 

Některý z fotek poskytla Eva, díky jí.