Kořeny - den cesty 2025

Den cesty, neboli 24hodinovka na předem zvolené povětšinou terénní trase, je akce u níž není snadné zvolit, zda o ní psát v čase přítomném, minulém, předpřítomném či budoucím nebo ještě nějakém jiném, podobně jako je to u kapel, které svou činnost na několik let uspí a neví se, zda někdy budou pokračovat. V tomto případě na ni navázalo něco, co by v případě kapely byl nějaký revival nebo "tribute band". Tvůrce tedy původní myšlenku zachová, a to dokonce tak, že se o tento počin zajímají i původní autoři, aniž by k němu přímo dali svoje posvěcení. V tomto případě byla tímto pokračovatelem akce Kořeny, která, když zůstanu u příměru k hudbě, původní nevyhraněný (ovšem v posledních letech čím dál více industrializovaný) styl posunula do kategorie old school black metal, ke kterému se (možná nevědomky) odkazovala svým logem, ale především myšlenkou návratu ke kořenům. A jelikož mi kromě toho velmi významně připomněla i album Roots od Sepultury, při výběru hudby pro tento pochod jsem měl jasno.

Stará škola to skutečně byla, zejména co se týká zajištění. Založena byla v duchu: dej kilo, tady máš popis trasy a běž. Teda skoro tak, trochu se od tohoto stylu uhnulo zveřejněním trasy na internetu předem a zajištěním občerstvovačky někde na 63. km. Start byl v Plzni a trasa vedla na severovýchod, kde se po asi 60 km stočila na západ a následně obešla západočeské krajské město ze severu a vrátila se do něj ze západu, aby svýma skoro 180 kilometry dávala naději, že to nikdo během 24 hodin nezvládne. To sice nebylo úplně jistý, ale mně to mohlo být jedno, stačilo by mi mnohem míň. 

Přijel jsem do Plzně vlakem chvíli před sobotním poledním startem, nevyspaný po brzkém vstávání a stále smutný z předchozího večera, kdy jsem se odhodlal zajít na Kometu a místo euforie z postupu do finále na vlastní oči byl nucen sledovat potupnou porážku od Sparty v 6. semifinále extraligy. Další zápas se proto hrál v neděli na Spartě, kam jsem při troše štěstí mohl ještě zajít, pokud bych cestu z Plzně domů přerušil zastávkou v Praze. To byla ale teď budoucnost daleká víc jak 24 hodin a nejméně 90 km, které se počítaly jako mez pro hodnocení v CSUT. Na start u plzeňského nádraží jsem dorazil tak akorát, abych se stihl zaregistrovat a pozdravit se s přáteli. Na plánovaný bod programu nákup kebabu už tak moc času nebylo, zvlášť když jsem se přes místní velkou silnici snažil přejít po nadchodu, z něhož se vyklubala slepá cesta na rozhlednu. Z ní jsem spatřil hned za silnicí kebabárnu, kam jsem stihl zaběhnout, koupit jídlo, vrátit se na start, ještě přelít tygra do lahvičky zavěšené v popruhu báglu a přesně v poledne s ostatními vyrazit. 

Vzhledem k tomu, že právě začal obědočas, byl prvním úkolem cestou kebab zbaštit, proto jsem se nikam nehnal, a jakmile jsem přešel první řeku, Radbuzu, přidal jsem se ke skupině obdivovatelů řek a dalších krajinných zajímavostí čítající Míru H., Patrika M. Míšu S., Evu K. a Marka K., jenž nám coby místní znalec dával výklad hodný průvodce na zájezdu. Má osobní znalost trasy skončila dosažením mostu u soutoku Radbuzy se Mží, tj. místa vzniku Berounky, a další naše kroky tedy vedly krajinou pro mě nepoznanou. Vstoupili jsme do Zámží, jež se vzápění změnilo v Poberounčí, o čemž sice Marek tvrdil, že neexistuje, ovšem my s Patrikem, pořadatelé stovek v Podyjí a Pováží, jsem věděli své. Nutno říct, že v této sestavě se člověk nenudil a celých asi 3 kiláky po asfaltu byla jedna velká sranda, že člověkovi ani nevadil provokující Vašek Jindrů, který jezdil kolem s kolem a hlásil nám informace o přibližném stavu pořadí. 

Taky aby mi to vadilo, když to byly celkem užitečný informace. S Vaškem jsem jel už vlakem do Plzně a ujasnili jsme si cíle. Ten můj se odvíjel od faktu, že na občerstvovačce na 63. km bude 60 porcí guláše. A vzhledem k tomu, že se přihlásilo něco přes sto lidí, nebylo vůbec jistý, že na každýho příchozího vyjde. Tím byl stanoven můj cíl - být na guláši do 60. místa. 

Protože jsem příliš nespěchali, od čela pelotonu až k nám napočítal Václav zhruba 85 osob, a tím bylo rozhodnuto. Jakmile jsem spořádal kebab, bylo třeba zaměřit úsilí na další jídlo, neboť moc možností cestou nebylo. A vzhledem k omezenému objemu báglu jsem měl s sebou jen menší zásobu jídla na celý víkend. Tedy, dost bylo srandy a protáhl jsem krok. Záhy jsem docvakl Martinu, Ivanu a Radka, bylo to těsně před prvním překročením Berounky. A ačkoliv jsme dosud šli víceméně po rovině, k řece to šlo přecejen z kopce, a proto jsem udělal pár rychlých kroků skočmo. Na to však čekal i můj mobil ledabyle umístěný do kapsy ledvinky a vydal se absolvovat tento úsek skočmo taktéž. Kdyby ovšem neskočil přímo do cesty, tak abych něj šlápl, tak by se mi možná ten debil mobil nebyl rozbil. Takhle jsem ze země sebral už jen zátěžový blok se schopností občasného zavrnění. To nebylo dobrý.

Musel jsem situaci trochu přehodnotit. Od teď žádný focení, hudba, mapa, komunikace a hlavně navigace. A pro cestu zpátky žádnej idos ani nákup jízdenek se zákaznickou slevou. Focení holt přenechám jiným a nebudu se jím zdržovat. A navigace? Co už, mám papír a je to návrat ke kořenům v plné síle. Koneckonců, že mobil není potřeba, jsem si ověřil už minule na Černohorských šlápotách. Akorát že tam jsem téměř celou trasu znal. Tady ji naopak téměř celou neznám, v tom je celkem podstatnej rozdíl. Itinerář s popisem byla v tuto chvíli má jediná zbraň proti bloudění. Samozřejmě kromě naděje, že půjdu s někým dalším. 

V těchto úvahách jsem vystoupil kolem Ejpovického, našeho nejdelšího, tunelu na první kontrolní bod u rozhledny na kopci Chlum. Zde se od nás odpojil Václav, který to zamířil domů k Mělníku a na cestu jsem ho vybavil svou přebytečnou čelovkou, abych ji sebou nemusel táhnout. Bohužel mě ztráta funkčnosti telefonu natolik rozrušila, že mě vůbec nenapadlo zajímat se o možnosti výstupu na rozhlednu. Místo toho jsem jen zaznamenal kontrolu a vydal se muflonem z kopce. Nemilosrdně jsem předběhl několik chodičů a v boji o guláš se posunul o několik míst vpřed. Do další dědiny jsem už dorazil úplně sám. Sice jsem vůbec nevěděl, kde su a kam du, ale hlavně, že mně to ti za mnou nesežerou. Ještě jsem měl ale dost práce před sebou: dle Václavových odhadů a následného odpočtu mi to vycházelo, že ke kýženému 60. místu mi chybí asi 17 pozic. Měl jsem na to ale ještě celkem dlouhou štreku. I tak mě ale tento prvek v organizaci skutečně donutil uvažovat závodním stylem a hlídat si pořadí jak nikdy předtím. 

Postupoval jsem podle itineráře, podél údolí Berounky krásným lesem plným květin. Nemohl jsem fotit, tak jsem se aspoň kochal v naději, že to za mě udělají jiní. U Dolanského mostu jsem přešel silnici a Lucii Č., která do toho dobře šlapala, ale bojovala celkem osamoceně, i když pár dalších jedinců bylo na dohled. Zamířil jsem do kopce, trochu přidal do kroku a za chvíli si odškrtl několik dalších úkolů. Při průchodu obcí Chrást jsem byl ve 14 h po 14 km na odhadovaném pořadovém čísle 74, tedy s počtem 14 zbývajících položek.

Bylo jasno a celkem vedro, na první půlku dubna dost velký, kolem 22 stupňů (i když před rokem už bylo i hůř). Trochu jsem to předvídal a vzal si s sebou i kraťasy, ovšem dosud jsem cestu absolvoval v dlouhých černých elasťákách a nyní jsem se v nich začínal vařit. Průchod rozpálenou obcí mi vůbec příjemný nebyl, zvlášť když mi pár lidí, co jsem měl co nevidět dohnat, nečekaně zmizelo z dohledu. Mělo se jít po naučné stezce, na kterou jsem po chvíli nejistoty a cesty podél železnice skutečně narazil a po louce se vydal z města dál. Zanedlouho jsem ale už kapituloval a v přístřešku abslovoval rychlopřevlek. Teda on nebyl asi zas tak rychlo-, stačili mě dojít vycházkáři, kterých jsem pár minut předtím ptal, zda tudy viděli někoho běžet. Říkali, že asi jo, ale úplně přesvědčivě to neznělo. To báby u cesty dál už si byly jistý, že během poslední půlhodiny, co se tu šinuly, tu nikoho rychlejšího nepotkaly. To už začínalo být podezřelý. Nicméně itinerář mě vedl k soutoku Klabavy s Berounkou, k němuž jsem celkem haluzově dorazil. 

A najednou koukám, Mich Al Turek s parťákem Alexem. Oni teda koukali taky, kde se tam beru, ale pokračoval jsem s nima. Byli přesvědčeni, že jdou dobře, já taky, ale když jsem se zpětně (doma) podíval do mapy, za pravdu musím dát jim. A to i v tom, že jsem si to o pár set metrů zkrátil. To jsem v tu chvíli vůbec netušil, nicméně nejspíš jsem tím předešel několik lidí, a tak jsem nyní naprosto ztratil povědomí o svém pořadí, nicméně Turek odhadoval, že jsme docela vpředu, což se moc neslučovalo s mojí představou, že jsem se mohl posunout max o 5-10 lidí vpřed. Pokračovali jsme tedy spolu a občas se pocestných poptali, zda cestou potkali nějaký vytrvalce a kolik jich asi tak bylo. Odhady se dost lišily, od 15 do 40, ale furt to bylo o dost míň než mnou odhadovaných 60. Dávalo to teda naději, že už jsem dosáhl cíle být v první šedesátce a dál stačilo pozici udržovat. To ale zkrátka znamenalo makat a nenechat se moc předejít. 

Bylo furt vedro a poté, co jsme prošli kolem zříceniny Telínského mlýna, jsem využil u dalšího jezu možnost nabrat vodu na smočení a nedlouho poté studánku na napití. Jinak moc příležitostí ke zchlazení nebylo, nalil jsem vodu na sebe jak kdyby byla půlka léta - nějak jsem se od zimy zatím neaklimatizoval na vyšší teploty a docela jsem se přehříval. Kluky jsem moc dlouho neudržel, ale i když už jsem se tak moc hnát nemusel, přecejen se mi hodilo mít Al Turka a Al Exe aspoň na dohled, abych furt nemusel žmoulat papír s itinerářem z kapsy ven a zpět ve snaze něco z něj vyčíst. S rozestupy tak akorát na dohled jsme vystoupali do Stupna, přešli železnici a pokračovali po až příliš vyasfaltované cestě kamsi mezi pole a dědiny, kde mi chlapi definitivně zmizeli. Dalo se tu aspoň užívat si výhledy do kraje na nejvyšší kopce Křivoklátské vrchoviny Radeč a Brno, kde jsem coby Brňák trestuhodně ještě nebyl.

Tyto věci jsem ale teď neřešil, postupoval jsem do další vsi, Přívětic, kde mě dostihl jeden ze zpozdilých běžců, jehož jsem kdesi před Chrástem předbíhal. Dali jsem se do řeči o pravděpodobnosti stihnutí guláše, charakteru této akce a jejímu srovnání s původním Dnem cesty, načež jsem trapně zjistil, že onen běžec je jeho organizátor Honza Blažek. Znal jsem ho jen skrze jeho profil na FB a nyní jsem ho nepoznal, neboť čepici přes uši tentokrát asi nechal doma. Společně jsme dorazili do Radnic, kde byl na 33. km druhý kontrolní bod a vietnamská večerka sloužící jako neoficiální občerstvovačka. Opodál, na trávě a zídce u kostela se tak sešlo hned několik mých předchůdců spočívajících ve fázi nabírání nové energie pro postup dál, včetně Milana Pohla a Turka, kterej ale nespočíval a mazal dál. U Vietnamců jsem si koupil malou flašku černé vody, ale až následně mi došlo, že je to taky jedna z mála možností dobrat vodu nečernou. Pro tento pochod jsem měl zásobu tekutin ve velbloudovi, jehož jsem ale málem vyřadil z provozu zapomenutím jedné jeho části, gumové násosky. Ukázalo se ale, že je to část zbytná a doma zůstala, aby mi ušetřila asi tak gram váhy a mohl jsem se místo toho zatěžovat nefunkčním mobilem a spoustou náhradního oblečení pro cestu zpátky. Takto přeplněnej bágl se obzvlášť projevil, když jsem s cílem doplnit vodu zašel do blízké hospody a při zpřístupňování velblouda málem vysypal obsah báglu do dřezu. Naštěstí většina obsahu zůstala na baru nad ním. Mobil jsem tím ale neoživil a jen bylo v přítmí poznat, že se jeho displej zmítal ve smrtelných křečích.  

Návštěva hospody mi trvala tak dlouho, že mezi tím ostatní chlapi od kostela odešli, s výjimkou Milana a ještě jednoho, kteří mi tam hlídali věci, než se konečně vrátím. S Milanem znalým této oblasti jsme pak postupovali dalších asi 70 km, skoro bez rozdělení. Je to jeden z parťáků, se kterým se výborně dokážu sladit jak tempem tak intelektuálně, a tak jsme postupovali spolu a neměli moc důvod to měnit. Šli jsme krásným údolím Radnického potoka s mnohými více či méně schůdnými lávkami umožňujícími se vyhnout brodům, pak podle Berounky a do kopce, abychom si střihli jeden z jejích meandrů.

Na místní poměry to byl velký výstup, po němž jsme se potřebovali na chvíli posadit. Vybrali jsem si k tomu místo na kraji louky, tak akorát, abych si při vstávání nabodl ruku na jakýsi bodláky, nebo co to tam rostlo. Radši jsme se z tama zvedli a pokračovali dál s vyhlídkou brzké hospody. Tu v obci Hřešihlavy jsme ještě radši minuli, neboť jsme seznali, že se tam hřeší hlava nehlava a že radši sestoupíme k Prachárně u Berounky na trase Rakovnické stovky do obvyklého občerstvovacího útočiště Olafa. Seběhli jsem dolů, abychom zjistili, že místo něj je tu pouze zavřená hospoda. Mufloním seběhem jsem se Milanovi trochu vzdálil a kolem Berounky proto pokračoval trochu napřed, než mě Milan dojde. Netušil jsem, že těch asi 100 metrů mi stačí k tomu, abych sešel z cesty. Červená značka totiž údolí opustila tak rychle, jak do něj vnikla, zatímco já sveřepě postupoval dál chatovou osadou v údolí. Milan se za mnou ale neobjevoval, a tak jsem pojal podezření, že něco není v pořádku. Neměl jsem ale mapu, takže jsem radši došel k chatařům na konci osady, abych od nich zjistil, že jdu skutečně blbě. Musel jsem se teda vrátit, čímž jsem si nevědomky doplnil chybějící stovky metrů ubrané zkratkou u Chrástu. Výstup na hřeben mi dost rozhýbal jiný svalstvo než bylo dosud potřeba, a protože se mi podařilo nevypustit duši úplně, po výstupu nahoru jsem výrazně pookřál. 

Slunce už se blížilo obzoru, krajina upadala do stínu a teplota začala klesat. Na louce nad lesem jsem proto dohnal převlíkajícího se Milana. Vzhledem k tomu, že nám otevřená hospoda stále unikala (nebo my jí), vzali jsme za vděk místním hostincem v budově obecního úřadu obce Chlum. Nebyli jsme první ani poslední, kdo se tu stavil. Polívku, po níž jsem toužil, sice neměli, nalil jsem do sebe teda aspoň trochu černé vody, a mohli jsme pokračovat. Chlad a tma se zvýšily natolik, že jsem nasadil nenáhradní čelovku a nákrčník, o němž jsem se cestou na start domníval, že jsem ho zapomněl doma a málem kvůli němu v Praze spustil celkem složitou logistickou operaci. To rukavice měly svoje jistý místo v bundě vlečené celou dobu na báglu a obojí teď přišlo vhod. Zahřáli jsme se až cestou do Zvíkovce, jímž jsme se vymotali až k mostu přes Berounku. Zde jsem se konečně dostal do druhého mnou dříve navštíveného úseku; tento patřil k trase Rakovnické stovky,  které jsem se někdy před 6 lety účastnil. Proti jejímu směru jsme podruhé a naposledy přešli Berounku a vydali se proti toku říčky Javornice proslulé svými četnými brody, podobně jako to bylo u Radnického potoka. Tady jsem seznal, že pro moje kraťasy toho dne už služba skončila a převlíkl se do dlouhých gatí a Milana poslal napřed. Neutekl mi ale moc, zanedlouho si na mě počkal s foťákem a očivypalujícím světlem, aby mě zachytil, kterak si za úplňku razím cestu noční loukou. Fotka se sice ne až tak úplně povedla, zato oči jsem měl vypálený celkem úspěšně.

Dalším cílem byl Marek, což nebylo jméno chodiče blížícího se k nám zezadu, nýbrž nejsevernější místo trasy a rozcestí, kde jsme se z údolí Javornice odpojili a stočili trasu na jihozápad. Chvíli na to nás chodič Nemarek, ve skutečnosti Pavel, došel a za kontrolním bodem v obci Lhota i předešel, zatímco já trochu utekl Milanovi. Už jsem se příliš těšil do další vsi Chříč, kde byla vytoužená gulášová kontrola. Dorazil jsem tam chvíli před třičtvrtě na 11. Kontrola byla v místnosti pivovaru, kde se asi půl roku nevětralo a plíseň byla cítit ve vzduchu, tak jsem radši otevřel okno a sedl si k němu. Atmosféru ale v kladném duchu dokresloval kytarista loudavě brkající pro zvukový podkres. Guláš tu na mě zbyl, byl jsem tu kolem 23 místa, takže moje počty vůbec neseděly, vzhledem k tomu, že jsem za posledních 35 km skoro nikoho nepředešel. Byl jsem ale celkem utahanej, takže než přišel Milan, na chvíli jsem se natáhl na lavici a věda toho, že jsem už dosáhl svého prvního cíle, do hlavy se mi cpala úvaha to tu zalomit. Přijdivší Milan mi ji naštěstí pomohl svou přítomností vytěsnit. A abych se ještě víc probral, na chvíli jsem si půjčil kytaru a pak i klavír a probral i všechny ostatní. Nemaje zdroj hudby pro pochod, musel jsem se po této stránce obsloužit sám, což jsou vždy vítané (aspoň mnou) způsoby zpestření cesty. 

Dál jsme se vydali někdy kolem čtvrt na dvanáct a přes další dědiny dorazili opět do údolí Berounky, tentokrát na její levý břeh (ovšem s řekou po levé ruce). Procházeli jsme oblast obcí poetických jmen čítajících již zmíněné Hřešihlavy, Kozojedy, Rakolusky, Holovousy, Všehrdy a mnohé další. Nyní se tu odehrávaly nové příběhy, které mohly obohatit oblast o nové názvy jako Světlohlavy, Mufloskoky, Uspimysly, Vlhčiboty či Močimeze.

Na názvy dědin na mapě jsem ale nyní nemohl moc koukat a byl v tomto odkázán na Milana. Ten celou dobu básnil o hradu Krašov, který byl na naší trase. Bylo však velkým zklamáním, že ho od jeho poslední návštěvy uzavřeli a zpoplatnili, takže jsme se dostali akorát k jeho vstupní bráně a mohli si akorát užít výhledy do měsícem osvětleného údolí Berounky a na měsícem osvětlený ceník vlezného pro případ, že se trefíme do otvíračky. Předběhl nás tu další z chodičů a jemu v patách jsme pokračovali dál. Milan se pak trochu zdržel a do další vsi jsem onoho světlonoše stíhal sám. Byl to Pražák Michal a dohnat se mi ho podařilo až za dalším lesem u obce Buček v údolí Kralovického potoka. Společně jsme pokračovali až do města s nudným názvem Kralovice a cestou mi vykládal o stomílovce na Reunionu a dalších jeho absolvovaných dobrodružstvích. 

Na kralovickém náměstí jsme pak zasedli ke stolu u místní kebabovny, dali si večeřosnídani a když odbíjela třetí hodina, přidal se k nám i Milan. Problémem ale bylo, že oba Mi- spoluchodiči na kontrole v Chříči doplnili s vodou s nadměrným množstvím chloru (nebo to bylo savo?) a svoje zásoby si tak znepitnili. Možná by bývalo na místě sladit tamní podivný název vesnice s ostatními a přejmenovat ji na Chlorovody. Nyní jsme však řešili, co dál, protože nejbližší benzínka po cestě otvírala až v 6 a jiný zdroj vody (benzín potřeba nebyl) jsme v mapě nenašli. Vypadalo to dost beznadějně. Michal trochu poodešel vstříc svému osudu směrem ke klášteru Mariánský Týnec na kraji Kralovic, zatímco já s Milanem jsme okukovali všemožná zákoutí města, jestli na nás někde nevykoukne pítko, pumpa, studánka, sprcha, cisterna, noční bar, tající ledovec nebo něco podobnýho. Že se tu ale nedaleko velkého svatostánku přímo před nama zjeví andělé, to jsme nečekali. Vypadali jak chlap a ženská vracející se ve čtvrt na čtyři z nějaké kalby. Když je ale člověk oslovil s dotazem na nejbližší zdroj vody, jednomu z nich se v ruce zjevila petka s H₂O, kterou nám věnovali a zachránili nás před zhynem žízní. Jestli byla svěcená, to jsme nezjišťovali, nicméně k záchraně bohatě stačila. Abychom zachránili i Michala, musel jsem trochu popoběhnout a dohnat ho. Nakonec to ale dopadlo ještě úplně jinak. Než jsem ho stihl dostihnout a sdělit mu radostnou novinu, že smrt žízní se odkládá na neurčito, přišel další zázrak. Před kostelem se totiž zjevil další spasitel, tentokrát vypadal jak Olaf. Netušil jsem, že se to tu kolem kláštera bude hemžit zachránci a člověk si nakonec bude muset vybrat, čí vodou bude spasen. Tady už jen chybělo, aby Olafovi z auta hrál Personal Jesus. Nehrál, byl klid, kosa, ale Olaf jen v mikině seděl u stolu plnýho jídla a pití a vypadal spokojeně, že nás vidí (poté, co jsem mu přestal svítit do xichtu). My jsme spokojenost opětovali, doplnili vodu do zásobáren a něco málo jídla do chřtánu (na zavináče jsme si ale nikdo netroufli, nechtěli jsme zneuctít půdu v okolí kláštera) a pokračovali. Michal odešel o něco dřív, zato než jsme se odkolíbali my s Milanem, dorazil Zdeněk Rajnošek, který nás pak cestou dál stíhal. Dostihl nás, když jsme se na chvíli zastavili na lavičce u křížku směrem na Plasy, další město trasy. V něm jsme přešli jsme Střelu, naposledy vyfotili zapadající měsíc a pomalu pozhasínali čelovky. 

Začínal nový den, ale taky nový charakter cesty. Prašná rovinka lesem kolem kaolinových lomů, před kterou mě varoval už Honza Blažek, jenž, vědom si tohoto prostředí, zvažoval, že se tady na to vykašle a vezme to jinudy (pokud vím, tak se tak ale nestalo). Nebyla to ale žádná hrůza, zažil jsem mnohem nudnější úseky. S Milanem jsem si povídali a cesta nám dobře utekla. A taky já jemu. Měli jsme za sebou rovnou stovku a taky teprve 19 hodin, takže jsem seznal, že bych to chtěl dotáhnout aspoň na 120 km a překonat tak svůj předchozí výkon ze Dne cesty. Znamenalo to ale dojít dál, než kam plánoval Milan. A protože se koncové místo mělo zaznamenat mobilem, (můj byl toho času už v těžkým komatu), řešil jsem, jestli se mi podaří ještě dohnat někoho z chodičů přede mnou a vyfotil se s ním v koncovém místě. Proto jsem v jednom vyvýšeném místě trochu popoběhl a nechal Milana se Zdeňkem za sebou. Bez mapy ale nebylo úplně jednoduché se tu orientovat, v itineráři byl popis docela stručný, protože v něm byly popsaná jen místa, kde se měnil směr, přičemž někdy byly názvy míst trochu matoucí a místy chyběly úplně, zkrátka občas by se v tom prase nevyznalo, nicméně praseti to taky mohlo být jedno a mně zas bylo jedno, co si o tom prase myslí. Musel jsem se teda víc spoléhat na vlastní orientaci a vědomí, že jdu směrem na jih k Plzni, což v tomto případě znamenalo jít dolů, jak jsme u nás na Moravě zvyklí.

Po cestě značené občas červenými trojúhelníky jsem došel do obce Horní Bříza (nový název by mohly být Bludichody), překonal železnici a za ní se zastavil u mapy, abych se pokusil sladit popis s mapou a realitou. Ladění mi trvalo tak dlouho, že dorazil Milan se Zdeňkem a nasměrovali mne na naučnou stezku vedenou neznatelnou pěšinu podél trati. Byv rychlejší jsem jim ale stejně zanedlouho zdrhl a znovu cestu zblbl. Naštěstí jsem to včas pochopil a pak nějak náhodně spletí pěšin prošel lesem a vylezl z něj na silnici nedaleko místa, kde se z lesa právě nořil Zdeněk. Potvrdil mi domněnku, kam mám jít a už nadobro jsem mu zdrhl. Z kopce lesem, pak podél tratě a polem do Záluží (tady už by to byly Nohoboly). Z dálky jsem si všiml, že na dohled mám jednoho chodiče asi 3 minuty před sebou, tak jsem do toho šlápl v naději, že snad ještě někoho zvládnu potkat. 

Postupoval jsem podle itineráře a kde to šlo, koukal jsem do map na informačních tabulích naučné stezky. Ve chvíli, kde se mělo jít 100 m po zelené jsem zahlédl stovkaře, kterak míří ze zelené pryč, tak jsem se ho snažil přesvědčit, že jde špatně. Byl to Alex, se kterým jsem se potkal naposledy v Radnicích někdy před 80 km. Měl pravdu on, chyba v desetinné čárce, těch metrů po zelené se mělo jít jen asi tak 10 a hned se zahlo na červenou mířící do plánovaného cíle mnohých, na 117. km u Košutky, konečné tramvaje v severní plzeňské městské čtvrti Bolovec. 

Bylo ale teprve něco po 10. h a tak se mi podařilo přesvědčit Alexe, aby se mnou pokračoval dál. Sice už jsem toho měl celkem dost a vůbec by mi nevadilo se na nějakou delší chvíli posadit, na druhou stranu, nebyli jsme si jisti, co nás v dalších pár kilometrech čeká. Věděli jsme jen, že se půjde kolem Petrovy jeskyně a pak lesem na vrchol Krkavec. Jeskyně byla sice malá, ale pěkná pískovcová díra. Od ní vedla cesta do vrchu tak mírně, že jsme stoupali stále v napětí, kdy už to konečně začne. Vrch Krkavec byl zjevně vrcholem plzeňské výškovnice a včetně názvu a rozhledny v mapě mě to vedlo k přesvědčení, že to bude pořádnej kopec. Nebyl. Jen jakejsi hrb s asi 50 metrů prudšího stoupání. Když jsem na jeho vrcholu viděl, že rozhledna nepřevyšuje výšku stromů, upustil jsem od plánů aspoň tady na rozhlednu vylézt a zasedl ke kofole. Alexe jsem nechal odběhnout a jak jsem dopil, vyrazil jsem na poslední sestup za ním, směrem dál na sever. Dostihl jsem ho po chvíli muflonního seběhu a společně jsme dorazili do našeho cíle, vsi Ledce (Strastikonce) asi 10 minut před polednem. V nohách jsme měli něco přes 123 km, dál už nemělo smysl, a tak jsme to tu zabalili, patřičně se zdokumentovali, odeslali orgům a počkali hodinu na autobus. 

Čas jsem využil k vykoupání v rybníku. Jak se dalo čekat už podle původního názvu obce, voda nebyla teplá, přesto jsem se nemohl dočkat, až do ní vlezu. Hlavně nohy se těšily, až sundám boty. Koupil jsem je (ty boty) teprve před necelým týdnem a tento pochod mi je docela dobře pomohl rozchodit (ovšem doufal jsem, že už více nebude třeba). Sice to trochu odnesla pravá noha jedním prasklým puchýřem, ale jinak dobrý. Ovšem jak jsem vylezl z vody, přišla bolest, jakoby mi strčil nohy pod parní válec řízenej nosorožcem – nedalo se na nich vůbec stát a málem jsem začal řvát. Nevím, co to bylo, ale jak jsem se utřel a oblíkl do čistýho oblečení, tak to trochu přešlo. Sice cesta zpátky na bus moc příjemná nebyla, ale nějak jsem to přežil.

Nastala poslední fáze výpravy, cesta domů. Při předchozích dnech cesty jsem ji vždy řešil stopováním, ale teď jsem byl rád za autobus do Plzně na nádraží. Dorazil jsem tam s Alexem kolem půl druhé, koupil si pizzu a v bistru se stihl setkat s hlavním orgem akce Kosťou, Olafem a dalšími spoluorganizátory a taky některými účastníky, jež jsem viděl naposledy v Plzni před zhruba 24 hodinama. Pro cestu dál jsem měl na výběr několik spojů do Prahy a následně do Brna. Vzhledem k tomu, že jsem nemohl použít mobil s předchozího dne zakoupenou In-kartou, řešil jsem, jak se dostat domů, abych na cestě nenechal celý jmění. Přímá jízdenka stála přes 6 kil, tak bylo jasný, že tudy ne. Použil jsem tedy radši metodu integrování per partes. Díky radám Vaška cestou do Plzně a Olafa na místě jsem vybral spoj, který zastavuje v zastávkách na krajích krajů, kde se protínají oblasti integrovaných systémů. Znamenalo to projet a postupně cestou koupit lístky pro kraje Plzeňský, Prahu+Středočeský, Vysočinu a nakonec Jihomoravský, do jehož hlavního města jsem dorazil někdy v 8 večer. Dohromady mě to stálo necelý 4 stovky, jen o pár korun dráž než mě vyšla cesta se slevama do Plzně. Zastávku na hokej v Praze jsem si ale odpustil z únavy i z přesvědčení, že bych našim přinesl smůlu. A udělal jsem dobře – když jsem po příjezdu pustil přimej přenos, Kometa už vedla 2:0 a nakonec vyhrála 3:1 a odčinila páteční zápas. I když mám mezi Sparťany pár kámošů (škoda, že se mnou pochod nešel Honza Podhajský, se kterým jsme se na dálku štengrovali), tak není pro Brňáka o moc větší radosti než z vítězství nad Spartou – obzvlášť, když ji počtvrté za sebou vyřadí v semifinále. Mobil se mi tím sice nespravil, ale i tak to byla pro mě krásná tečka za krásným víkendem.

Díky orgům za krásný zážitek, Olafovi za občerstvovačku a pomoc s nalezením cesty dom, spoluchodičům za společnost a fotografům za fotky, jmenovitě to jsou: Alex Borovec, Ivana Čahojová, Jirka Hofman, Milan Pohl, Míša Svobodová, Michal Turek a Tomáš Zahálka.