Loučení 2025 - mrazivá stovka v Českém středohoří

Severočeskou akci Loučení jsem absolvoval kdysi dávno, v dobách, kdy se skládala ze dvou etap a já se zúčastnil pouze té druhé. I tak se mi do hlavy vryla jako drsný pochod drsnou krajinou pořádaný drsnými pořadateli za drsného počasí. Časově mi to taky úplně nevycházelo a možná navíc kvůli vzdálenosti od Brna jsem se této akci po několik let vyhýbal a vždycky pak jen se slzou u oka sledoval jak se na ní mí stovkařští přátelé krásně odrovnali. Letos se okolnosti jevily úplně stejně, takže jsem se s myšlenkou účastí na Loučení rozloučil ještě dřív než pořádně přišla. Na ten víkend jsem měl v plánu úpravy v bytě a tomu jsem taky přizůsobil noc na pátek skoro celou noc chystal byt na útok řemeslníka. Ten ale zvládl práci celkem rychle a po zjištění, že moje přítomnost další den už nebude doma nezbytná, objektivní překážky mé účasti Loučení na byly pryč.  Tak už jen zbývalo si narychlo pořídit registraci a vyrazit na autobus. Abych se nenudil hned od začátku, už v šalině mi cestu zpestřil revizor, když mě nechtěl nechat pípnout kartu poté, co jsem si po vstupu do vozu jen zašel shodit bágl, abych s ním neblokoval vstup ostatním. Jako jedinej v šalině nechápal, že je to slušnost ostatním nezavazet a až po hromadné výzvě ostatních přestal prudit a žádat mou občanku a  nechal mě pípnout. Jinak cesta po busem přes Prahu, Florenc a Holešovice proběhla nad očekávání hladce. 

Na základnu v ÚnL jsem dorazil asi tak minutu před koncem evidence, 10 minut před odchodem zase zpátky na vlak a chvíli před odjezdem na start do Povrl - Roztoků, kde nás v 23:20 hlavní org Petr Malý spolu s Olafem vypustil na 120 km dlouhou trasu. Jelikož jsem se Loučení účastnil po dlouhých 9 letech, v mé paměti mi utkvěly především vzpomínky na výstupy po spádnicích, přes klády, suťovými poli a obecně mimo cestu. A hned první metry letošního ročníku potvrdily, že jsem tu správně - z výše uvedeného tu bylo všechno. Teplota se pohybovala (velmi pomalu) někde pod nulou, to ale zatím nestačilo na ztvrdnutí blata na cestách, takže pokud se v něm nechtěl hned člověk vyválet, musel si hned od začátku dávat bacha. 

Vyšlápli jsme v hadu čelovek na vrch prvního lesa, kde se trochu ztratilo nejen značení, ale i mnozí z mých předchodičů a zejména předběžců, a to včetně úderné skupiny s Hankou Váchovou, kterou jsem tak haluzově potkal u první kontroly. Nechal jsem ji, aby mi utekla, jinak by to byla cesta do pekla. Teda ona to tak trochu cesta do pekla byla i tak, jen jsme to ještě nevěděli.

Trasa vedla po kopcích na levém břehu Labe a občas nás zavedla na některou z vyhlídek, kde jsme si mohli užít pohled na noční údolí. Na jedné z nich jsem nechal jsem se pěkně doběhnout (a následně i předběhnout) Evou a Čapínem, kteří mi upláchli zatímco já se zdržel ve snaze vyfotit pohled do pekla. Jako by v dáli za Ústím nad Labem něco hořelo. Ostatní mi teda zdrhli a vzhledem k tomu, že cesta vedla do údolí, vydal jsem se smřemhlav muflonmo dolů. Po skupině mých odběžců ale nebylo vidu, slechu, hmatu, chuti ani čuchu. Musel jsem se proto spolehnout na sebe a sledování značek a mobilu.

 Teplota už značně klesla, cesta už ztvrdla, takže došlap byl čím dál méně příjemný. Dorazil jsem do dědiny Povrly a vyhlížím, zda uvidím nějakého živáčka. Najednou v dálce vsi vidím mihotání čelovek, tak se vydám za nima rychlou chůzí, ale světla čelovek mi  stále unikají. Přidal jsem, a furt. Tak si říkám, že to je divný a po chvíli, jak se přerušila zástavba ty záblesky zmizely. Bodejť, byly to odrazy mojí čelovky. Holt, když jsem jí jednou dal nový baterky a nevysvítil ji v kapse, tak jsem na takovej dosvit nebyl zvyklej. Mohl jsem teda zase zvolnit a nechal se dojít Pavlem. P. My máme Petra Pavla, Slováci mají Pavola Peterka (a bohužel není PP jako PP i co se týká prezidentů). Pavol sice taky občas zvolil zlý smer, ale vždy si to včas uvědomil, a pak se vydal tím správným (a já ho mezi tím pokaždý předešel). Takto jsme stoupali z civilizace na přes ploty a pastviny na Kozí vrch. Cestou jsme opět došli Evu s Čapínem. Společně jsme se pak vyfotili na vrcholu. Fotografie zde pořízená působila pekelně, až Tolkienovsky. 

Tajuplný oheň v dáli dělal dojem, jako by se probrala některá ze třetihorních sopek. Svítila do dálky jako Sauronovo oko. Před ním se tyčily dvě věže komínů kdesi v Ústí zářícím do tmy. Člověk se nemohl ubránit dojmu, že se před ním rozkládá země Mordor. Pak mi konečně došlo, co to tam v dáli vidíme. To, na co koukáme je přece Středo-země. A za ní Středo-HOŘÍ! To, že by se mohlo jednat o plamen z chemičky až v Litvínově, což mi následně bylo sděleno, mi přišlo daleko méně pravděpodobné, tak to sem ani psát nebudu. 

To už radši napíšu, že vzhledem k na místní poměry dlouhé vracečce jsme se tu potkal s mnoha, který jsem pak třeba za celou cestu už ani nepotkal, a to v obou směrech. S kým jsem se ale potkal, byl opět Pavol, Eva a Čáp, se kterýma jsme ještě vystoupali na další kopec Strážný a pak seběhli do ústecké čtvrti Mojžíř, na jejímž kraji provozoval Olaf s Hansem Sedlákem občerstvovačku. Nestartující Vašek Glosoval trasu slovy, že zde by čekal, vzhledem k nechvalné pověsti této čtvrti, nějakou piko-varnu. Hansův vařič byl sice malý, předponu piko by si ale určitě nezasloužil, navíc v mojí přítomnosti ho ani pořádně nevyužil a neviděl jsem tudíž, jak od něj chytá les (jak je to místním severočeským zvykem), aby dal Sauronovi znamení, že mu naše společenstvo míří vstříc. Teda ne úplně přímo - s Evou, rodilou Blanskačkou jsme to ještě museli vzít přes hrad Blansko, aby ho mohla porovnat s tím svým. Já ho můžu provnat s hradem Blanskem (v mužském rodě) nad Pustým žlebem, který je o poznání v divočejším stavu a přinesl mi v letošním roce velmi nepříjemné zážitky končící ve špitále. Tady bylo jediným úskalím, jak hrad vyfotit, protože můj mobil nemá tak kvalitní stabilizátor, abych to dal z ruky a při umístění na šutr z toho taky nakonec nic moc nebylo. Takže jsem nakonec ukradl fotky od Evy.

Dál jsme pokračovali přes údolí i spolu s Ondrou Plašilem do dalšího kopce a vsi, za kterou nás dostihl Michal Turek. Tentokrát mimořádně nikoho cíleně nestíhal ani nedělal nikomu doprovod, a tak si na nás udělal chvílu čas, aby nám pověděl, co jsme ani slyšet nemuseli.

Společně jsme vystoupili na Erbenovu rozhlednu, opět s krásným výhledem na okolí a společně se vyfotili, načež jsme už seběhli do města a roklí v Bertině údolí dorazili na základnu. Ne však do cíle, ale teprve na živou kontrolu na 30. km. Občerstvili jsme se, převlíkli, popotkávali a porozlučovali se s ostatníma a ve skupině spolu s Evou a Čapínem rozšířené o několik dalších lidí jsme pokračovali dál.

Přešli jsme Labe na jeho prvý břeh, kde se měla odehrávat většina trasy. Průvodcem nám byl Jirka Kerlik, místní patriot, který mi vyložil seznam podělávek, který se mu stihly naskládat do asi kilometr dlouhého přesunu z práce na základnu pochodu. Říkal, že si při tom vzpomněl na mě - inu, není nad to být inspirací pro ostatní. 

Kosa byla dost velká, horší ale byl smrad, který se městem linul. Už na levé straně na sídlišti to páchlo všelijak, tady ve Střekově to ale mělo jiný grády. Napřed to byl smrad z nějakýho motoru, kterej znemožňoval se normálně nadechnout, ale tímto zamořeným územím jsme museli projít. Pak ale přišla ještě mnohem horší fáze, když k nám zavanul dech Setuzy, z toho je mně blbě ještě teď. Příště by měl Petr Malý dát do doporučené výbavy plynovou masku. Nechápu, jak tam lidi můžou bydlet. Aby se člověk nadechl, musel strčit hlavu do kontejneru s odpadem, kde byl smrad snesitelnější. 

Nevím, jak, ale nějak jsme Ústím prošli a stoupali vzhůru. Snažil jsem se ještě (dost neúspěšně) vyfotit neosvětlený hrad Střekov a ostatní mi mezi tím zdrhli. Chvíli mi trvalo, než jsem své tělo srozuměl se skutečností, že teď už opravdu začnou kopce, a tak jsem se plahočil lesem sám se světlama ostatních v nedohlednu. Neměl jsem ale až tak důvod se hnát vpřed. Brzdilo mě vědomí, že slunce vychází asi za třičtvrtě hodiny a když jsem procházel Novou vsí, měl jsem to na vyhlídku na vrcholu Vysoký Ostrý - nejlepší místo na pozorování východu Slunce - asi 2 km. Skupinu jsem ale stejně potkal ještě před tím na vyhlídce Sluneční stráň nad údolím Labe. 

Rozhodl jsem se, že na východ slunce zkusím počkat, proto jsem nespěchal a něž jsem vylezl na horu, rozednilo se. Na vrcholovou skálu jsem vylezl až ve chvíli, kdy ji ostatní opouštěli. Do východu slunce zbývalo asi 20 minut, jež jsem využil k mírnému nasnídání a výraznému promrznutí. Na vyhlídce se během toho vystřídalo několik návštěvníků. Jedním z nich byl Yetti. Podivil jsem se, že není v kraťasech a místo toho byl kompletně zakuklen proti zimě, jak by to udělal normální člověk. Už to bylo divný. Ale poté, co místo, aby mě v pár slovech zpražil, jako obvykle, ale slušně mě požádal, že si mě vyfotí, bylo vidět, že je něco špatně. A taky že jo, nedaleko za vrcholem to zabalil a předčasně stočil do cíle. I to se holt stává.

Já čekal do půl osmé na vycházející slunce, který ale jako na potvoru zůstalo ukryto za mrakem. Na chvíli mě tu v čekání doprovodila Míša, ale po minutě beznaděje to otočila dolů. Chvíli po půl jsem to odpískal i já a ve chvíli, když se k vyhlídce přiblížil Libor Pavlík, zvedl jsem a pokračoval k dalšímu Káčku. To se nacházelo na blbě přístupném skalnatém Mesiášově vrchu s vyhlídkou Panny Marie. Tato rodina to měla zjevně ošéfovaný podstatně líp, protože se tu mlhy roztrhaly právě ve chvíli, kdy se slunce vyhouplo nad sedlo mezi kopcema na jihovýchodě, navíc současně s mým příchodem, (ačkoliv s tímto klanem nemám co do činění). Předchozí kopec se mohl snažit být vysokej a ostrej jak chtěl, ale to tady zjevně nestačilo. Setkali jsme se tu ve skupině zahrnující mimo jiné Míšu S. a Milana M. a společně jsme pofotili scenérii Českého Středohoří osvětleného ranním sluncem. Pak následovala o poznání tvrdší realita, když jsme museli sestupovat sutí po občas velmi volných šutrech. 

S vědomím, že mi předchozí skupina utekla jsem se rozmuflonil do údolí a ačkoliv jsem na ni měl ještě přednedávnem ztrátu asi půl hodiny, setkal jsem se s jejími členy dole v Brné pár metrů nad hladinou Labe, odkud se, jak už je tu tradicí, stoupalo zpátky nahoru Průčelskou roklí. Evu, Jirku a spol jsem dostihl už na jejím začátku a nekonečný výstup nahoru jsme tak absolvovali spolu. Cestu jsme si zpříjemnili hádankami. Teda aspoň já. Každopádně mi tentokrát utekla mnohem rychleji, než když  jsem tudy lezl poprvé, na minulém Loučení. Tentokrát jsme ty 3 km vyšlápli za třičtvrtě hodiny. Nahoře nás dostihl David Mišurec, jako první a jediný padesátkař, kterého jsme potkali. Spolu s ním jsme nenašli kontrolu, tak jsme se aspoň, my stovkaři, vyfotili - David už byl vpředu a jeho trasa se odkláněla pryč.

Nás čekal pro změnu sestup dolů. Teplota klesla ještě dřív a s omrzlým xichtem jsem se opět vydal rychlokrokem dolů. Šlo to docela dobře, a za asi 35 minut jsem měl další 4 kiláky za sebou. Měl jsem ovšem trochu problém s pitím - šlauch od velblouda mi jako už poněkolikátý zamrzl a tak jsem vysomroval od jednoho z domorodců vodu v kapalném skupenství. Potkal jsem se tu taky s Ivanou B., od které jsem dostal kousek čokolády, která mě celkem nakopla, že jsem soutěsku Rytinu vyběhl celkem rychle. Nikoho jsem tu ale už dál nepotkal. 

Cestou jsem zase začal bojovat s jídlem - nevzal jsem si ho moc a tak jsem byl rád téměř za všechny možnosti. A jednu mi poskytla sama příroda, teda možna ne úplně sama, ale jsem vzal za vděk jabloním podél cesty. Teda abych to upřesnil: pokud si správně vzpomínám, tak prof. Fuchs zkoušel studenty matematiky, když na test zařadil úkol definovat jabloň, přičemž správná definice byla "strom, který plodí jablka", což následně plodilo vášnivé diskuze o nutnosti studovat agronomii pro studenty odborné matematiky. Zde se ovšem ukázalo, že i tato definice má své výjimky, pěstitelé ovoce tady totíž byli o poznání dál a na stromech tu rostla rovnou jablečná zmrzlina - otázka tudíž je, zda se stále jednalo o jabloně. Tak či tak, docela dobře jsem si zmrzlýma jablkama zpestřil jídelníček obshující zejména corny tyčinky a dětský výživy. 

Pomohlo mi to především přejít sedlo (upřesňuji, že s malým "s") a přes dědinu Tašov a výstup sjezdovky až na rozhlednu na Lucemburkově kopci. Historii tohoto místa neznám, ale možná se tak nazývá protože svou výškou připomíná nejvyšší místo Lucemburska. Tam jsem ještě nebyl, ovšem i zde to byl můj prvovýstup, tak jsem se pokochal mně dosud neznámým výhledem, věřím, že i zajímavějším než umožňuje vrchovina jižního Beneluxu - tam jistě nemají Děčínský Sněžník, Krušné hory či kopec Sedlo, který tvořil dominantu jihovýchodního obzoru.

Pokochali jsme se spolu s Milanem a přesnuli se na občerstvovačku do hospody. Dostal jsem dobrou polívku, dokonce jsem si mohl přidat i druhej půlšufánek. Zvláštností tu ale byla i návštěva podivnýho maníka, kterej nás štengroval, že 54 kiláků za 12 a něco hodiny je bída a že by to dal za 8 nebo něco v tomto smyslu. Jaro Kováč mu sice vysvětloval, že by zdechl v prvním kopci, ale borec se nedal začal vysvětlovat, co už všechno prošel a proběhl. Pak ještě machroval s nejvyššíma horama okresu Děčín, kde ho uzemnil Milan s Pěnkavčím vrchem, tak se borec zdekoval a šel si radši ven zapálit a sypat si na hlavu popel z cigaret (teda to aspoň předpokládám - na co jinýho by je měl?).

Já jsem se zvedl taky a spolu s Evou a hospodu opustil. Bohužel jsem záhy zjistil, že nemůžu najít sluneční brýle, a tak jsem nechal Evu běžet napřed a protože se mně vracet nechtělo, začal jsem řešit, jak se dovolat někomu do hospody. Když jsem sehnal číslo na Čapína, byl už pár metrů za mnou. Dál jsem zkoušel sehnat číslo na Jirku Kerlika. Když se mi to konečně podařilo, dovolal jsem se mu, ale i on byl už na cestě. Zbývalo zkusit někoho z lidí, co tam ještě nedošli. Nabízel se Libor Pavlík, ale ještě něž jsem na něj sehnal číslo, zjistil jsem, že už to cestou zabalil. A Vítek Zahrádka byl tradičně nedostupnej, takže toho jsem ani nezkoušel. A tak nakonec bylo nejlepší řešení se ještě jednou kouknout do kapsy od bundy a brýle najít v ní. 

Sestup z Lucemburska se tedy trochu zdržel, pak jsem ale  mohl konečně spustit muflona a seběhnout do údolí a následně spolu s Jirkou Kerlikem do protikopce. Nešlo se mi moc dobře, nejspíš proto, že jsem tu trochu odbyl pohled do mapy a nějak nepočítal s takovým výšlapem. A tak se stalo, na tomto pochodu poprvé a naposled, že jsem si potřeboval únavou na chvíli sednout a narvat do sebe nějakej energetickej gel. Získav ho darem jsem na množství nekoukal a tak jsem nevěděl, jestli to mám do sebe dát celý nebo kolik se toho vlastně jí, ale nebyla toho moc velká dávka. A možná to i pomohlo, protože jsem pak už bez přestvávky vylezl na kopec Magnetovec. Na chvíli jsem si sedl na šutr a jak je z názvu patrno, nějak mě nechtěl pustit dál. Nakonec jsem se nějak odlepil, to když na místo dorazil Martin Kreidl a poradil mi zkusit, co udělá magentické pole s kompasem na mobilu. Účinek nulový. Nejspíš proto, že se tu o žádný významný naleziště magnetitu nejedná a místo působí přítažlivě pouze na neznalé geolegy, kteří to sem jdou zjistit, případně na turisty znalalé výskytu skalního hřibu (který byl ale mimo trasu).

Cestou jsem měl problém se zamrzlou hadicí od velblouda. Dle rad Jany H., že je dobrý hadici vyprázdit, se tudíž ukázalo, že po rozmrznutí na kontrole má problém zcela triviální řešení: po každým pití hadici zvednout s otevřeným uzávěrem a voda steče zpátky do velboudích útrob. Akorát mokrej cucák je pak dobrý ještě trochu ochránit, ale to už je jen místní problém. Co se člověk po takových letech nenaučí...

Sestoupil jsem do dalšího údolí. Dostihl jsem Evu, Čapína a dalšího do party, Lukáše, se kterým jsem absolvoval část noci na BLKu. Teď byl krásný den, ale zatímco my stoupali k jednomu z nejvyšších míst trasy, Bukové hoře, slunce pozvolna klesalo k obzoru. Ne ale dost rychle, a tak abychom jej zastihli přímo na vrcholu, trochu jsme si přidali kilometr a délky a několik set metrů výšky díky mé navigační chybě. Samozřejmě ale šlo jen o časovou a délkovou kompenzaci pro případ, že bychom si to někde omylem střihli. 

A tak se stalo, že jsme na vrchol Bukové hory, za vysílač na Humboldtovu vyhlídku, dorazili přesně v době, kdy se slunce chystalo zapadnout. Ozářeni zapadajícím sluncem jsme se ještě chtěli vyfotit opět v naší pekelné sestavě, ale málem jsme kvůli tomu prošvihli samotný západ slunce. Naštěstí ne úplně, byl vidět krásný zelený záblesk těsně před tím, než se Slunce celé schovalo, přímo za Milešovku. Hezčí západ slunce jsem asi v životě neviděl (a mimo život si to nepamatuju).

              

Následně se začalo stmívat, a tak jsme vyrazili dolů, přímo na vytouženou občerstvovačku v Zubrnici na 74. km. Na vrcholu, ještě před západem slunce, jsme se potkali s Jarem Kováčem, ale ač jsem se vezl na muflonovi a chtěl být dole ještě před nutností rožnout čelovku, Jaro mi zdrhl tak, že jsem ho dostihl až chvíli před 17h v hospodě. Občerstvení byl teplé i studené a gulášová polívka s přidaným zelím se ukázala jako dobrá kombinace, čímž tak vznikla výborná Zubernická zelňačka. 

Potkal jsem se tu s osazenstvem kontroly v podání Petra Řehánka, Dani Ešlerové  a dalších a taky s o mnoho rychlejšíma borcema jako byl zrovna Luboš Greschner, který už měl za sebou 22 km smyčku a chystal se na cestu do cíle. Naše další cesta totiž sestávala z okruhu vedoucí přes nejvyšší horu Sedlo a přes zbývající úsek do cíle v Ústí. Vrátil-li bych se k inspiraci u Tokiena, tak nás čekala Cesta tam a zpátky. Vydal jsem se na ni teď už jen s Evou a Lukášem, zatímco Čapína jsme nechali napospas hospodě a všem jejím nástrahám, jak je teplo, jídlo a pití, a pak taky Vítkovi, kterej ale měl dorazit až tak za 2 hodiny (ve skutečnosti byly víc jak 3). My tři stateční jsme vyrazili chvíli před 18h do tmy a zimy (možná že ne až tak stateční, ale do zimy a tmy až tak jo).

Díky Eviným hodinkám jsme šli víceméně tupě za šipkou a tak si z cesty, podobně jako v některých úsecích BLKu až tak moc nepamatuju. Teda napřed jsme prošli Týniště, což by za jiných okolností mohlo věstit cíl, ale tady to byla jen jedna bezvýznamná dědina na cestě. Pak se šlo přes pole, lesy, louky, nocí, tmou za zpěvu hlasu, až jsme se dostali na výhled na jih s obzorem překlenutým září z 60 km vzdálené Prahy, jehož velkou část nalevo zaclonila velká černá hora - Sedlo. Zatímco jsem se nepříliš úspěšně snažil o fotodokumentaci (umístit mobil, aby se nehejbal úplně nešlo), dostihl mě Jirka, a tak jsme šli následně ve čtveřici. 

Společně jsme takhle dorazili ke kopci Sedlo. Zde se plně projevila absurdnost jeho názvu, z čímž jsem se asi úplně nesmířil. Dostali jsme se do sedla mezi vrcholy Malé Sedlo a Sedlo. Je to jako kdyby se dům jmenoval Dveře a pak se tak říkalo i jeho střeše. Sedlo je bod, který není lokálním extrémem a přitom je v něm tečná rovina vodorovná. Sedlo je bod, kde vrstevnice není jednoduchou křivkou, tedy sama sebe protíná. Prostě sedlo nemá vrchol, ale Sedlo ano. A dokonce dva. Aspoň. 

Už výstup na ten nižší budil obavy, neboť jsme při pohledu kamsi do výšin spatřili čelovky sestupujícího Milana s Jarem. Po celodenním mrazu byl podklad zmrzlej a tudíž místy o hubu, při cestě nahoru to ale až tak nevadilo, takže jsme vrchol zdolali celkem rychle a brzo se vrátili do sedla mezi Sedla. Nyní následoval výstup na větší z nich. Jirka, který jako jediný z nás to tu znal, nás varoval, že to je nekonečný, podle mapy to přitom mělo být asi jen 1,5 km. 

A tak jsem začal stoupat s tím, že to nekonečno chcu mít co nejdřív za sebou. Vystoupal jsem do lokálního maxima celkem brzo, ale tušil jsem, že to ještě nebude ten hlavní vrchol. A taky že nebyl, cesta se trochu zhoupla a stoupala dál. Ve tmě v lese nebylo úplně poznat, kam dál cesta vede, tak jsem prostě šel dál, až jsem došel na další vrcholek. Zase nic, cesta vedla dál. To se několikrát opakovalo. Vždy, když už jsem se blížil k vrcholu se přede mnou objevil další. Objevil se ale tím způsobem, který používají astronomové pro detekci nezářících objektů na obloze, tj. tím že jsem ho neviděl. Viděl jsem jen jeho tmu a díky ní jsem neviděl, co bych jinak viděl, kdyby tam ten vrchol nebyl, tj. světla civilizace v Polabí, které se jižně od tohoto kopce rozkládá. A tak jsem šel dál a vždycky se za vrcholem objevila další tma a tak jsem stoupal dál s tím, že na příštím vrcholu už tma nebude. Počet tem ale stále rostl a když jich bylo kolem 10, už jsem je nepočítal. Cesta vedla postupně skalnatějším terénem a hřeben čím dál víc připomínal Babí lom, který nezasvěcenému taky občas přijde nekonečný. Téměř po třičtvrtěhodině jsem konečně dorazili do globálního maxima tohoto kopce, jehož jméno radši už nebudu vypisovat a následně i na vyhlídku s kontrolním archem. 

Potkal jsme se tu s Jarem a Milanem a následně i se zbytkem svých spoluchodičů, ale zatímco ostatním stačilo si zaškrtnout kontrolu a něco rychle vyfotit, já zabil focením trochu delší čas a všici mi tudíž upláchli. Ale zde, na nejvyšším místě trasy, si to o krátké zastavení říkalo. Zde, na jihovýchodním okraji Českého Středohoří člověk spatřil tmou zahalené Polabí ukrývající posvátnou horu Říp, kde kdysi praotec Čech pronesl památná slova o zemi zaslíbené, mlékem a strdím oplývající, která však nyní oplývala zejména světly civilizace, včetně fabriky ve Štětí, jejíž dým se vznášel vstříc Orionu, jehož na rozdíl od většiny dalších hvězd ještě nedokázal zahalit světelný smog Prahy.

Kochal jsem se tak dlouho, až mi zmrzly ruce a vydal jsem se na sestup. Jenže tady už to bylo fakt o hubu. Jakmile si člověk stoupl na svými předchodiči uklouzanou cestu, jel. Jízda by ale nebyl problém, horší bylo, že její směr nebylo úplně snadný ovlivnit a o zastavení nemluvě. Po pár prvních pokusech se ukázalo, že jedinou cestou je se cestě vyhnout. Mimo ni se dalo už s jistou mírou opatrnosti spustit muflona, a tak se mi podařilo po chvíli dostihnout kluky. Ovšem Eva nikde. Lukáš mi zahlásil, že ji ztratili někde nahoře, že možná někde blbě zahla. To nevěstilo nic dobrýho. Pokud na těch ledových plotnách někomu uklouzne noha, může se dost nepěkně rozmlátit, horní část byla docela skalnatá. Vrátil jsem se teda na horní svah, který jsem před chvílí muflonil a vyhlížel, zda ji někde neuvidím nebo neuslyším. Na moje volání do lesa se ozývalo jen hrobové ticho. Na telefon taky nereagovala. Tak jsem to holt vzdal a doufal, že klukům prostě utekla a že se najde někde vpředu. Tím mi samozřejmě oba borci zdrhli a zbytek cesty zpátky do Zubrnice jsem musel absolvovat sám.

 

Mezi tím se mně vybil mobil, na poslední chvíli jsem ale vyhrabal z báglu powerbanku a napíchl ho do ní. Přitom mně zmrzly ruce, tak jsem vytál dar přítele Joula - hřející sáček, který prohnutím plíšku pouští teplo. Ač jsem ho nepoužil asi tak 20 let, tak stále fungovalo a umělo zahřát. Bohužel se nevešlo do rukavice, takže jsem vždycky v jedné ruce držel hůlky a druhou si hřál v kapse o teplo. Tímto se pohyb dost zpomalil, nicméně nějak jsem postupoval. Dalším problémem ale byla s přicházející nocí přicházející únava. Vzhledem k tomu, že můj poslední spánek byly asi 3 hodiny ze čtvrtka na pátek a teď už byla sobota večer, naděje, že zvládnu dorazit do cíle, aniž bych sebou někde sekl se s každou minutou výrazně snižovala. Chtělo to být co nejdřív na kontrole. Moje tempo ale připomínalo želvu v autoškole, takže naděje, že tam brzo budu byla už dávno zakopaná pod drnem. Naštěstí jsem s sebou ještě měl Tygra, tedy další dar přítele Joula, kterej jsem si šetřil na dobu podobnýho průšvihu. Zasedl jsem na chvíli do zastávky, posilnil se a pokračoval. 

Cesta mě zavedla na starou, místy zarostlou železnici po níž vedla trasa. Ta byla ozvláštněna přechody přes potok po traverzách, to bylo ale jen příjemným zpestřením ve srovnání se závěrečnýcm úsekem, kdy bylo nutno projít několik km po pražcích. Chvíli to dávalo naději na zrychlení, protože vzhledem k jejich rozchodu byl nejefektivnějším způsobem pohybu běh, tj skok před dva pražce, ale vzhledem k jejich kluzkosti to byl taky nejsnazší způsob, jak si na nich zlomit nohu. Naštěstí jsem teď díky tygrovi úplně nespal a ještě víc mě probral telefonát, když mi volala Eva, že v pořádku dorazila na kontrolu, takže jsem poplach vyvolaný Lukášem vyhodnotil jako planý. Nějak jsem teda pohybem, jenž by nejspíš obstál na ministerstvu švihlé chůze, dopajdal chvíli před půlnocí až do Zubrnice, zpátky na kontrolu v hospodě, kde jsem konečně zasedl ke stolu. 

Tentokrát jsem si dal na poslnění těstoviny a připravil se spolu s ostatními na cestu dál. Zatímco Eva se převlíkala do izofolie a Jirka doplňoval tekutiny, já to vzal "na Zágorška" - zalomil to a pak asi půl druhé hodiny zblízka četl dřevo stolu. Ospalost si to na mě vymohla, že jsem svý parťáky pustil napřed a rozhodl se počkat na Čapína s Vítkem. Mezitím se kolem mě vystřídalo několikero poutníků a když odcházel Vocas s parťákem, probudili mě sdělením, že si na kluky ještě tak dvě hodiny počkám. To už bylo trochu víc, než jsem zamýšlel, tak jsem vyhodnotil pauzu jako dostatečnou, navlíkl na sebe všechno včetně náhradního trika a záložních rukavic a někdy ve 2 jsem se se Zubrnicí nadobro rozloučil a vydal se na poslední etapu, tedy Návrat krále. 

Cesta vedla opět přes Týniště, jehož cedule byla o poznání omrzlejší než, když jsem tudy procházel před 8 hodinama. I můj xicht dostával přecejen větší dávku mrazu (teplota klesla někam k -10 stupňům), tak jsem ho zahaloval nákrčníkem, na kterým mi ale přimrzala vlhkost a následně tak působil jako krunýř. Nebránilo mi to ale v pochodu přes Sokolí hřeben a seběhu do Velkého Března, odkud jsem pak zase stoupal do jednoho z posledních výstupů k vsi Březí. Šel jsem celou dobu sám, tak jsem si pustil hudbu do uší a začal potkávat lidi. 

Napřed to byl Martin a Stanislava, kteří vyrazili z hospody o hodně dřív, aby stihli ještě docela slušně zaboudit, pak Vocas a jeho parťák Michal, kteří už se "těšili" na Budovský vodopád, k němuž vedla trasa. Bylo to jedno z nejhezčích, ale taky nejnebezpečnějších míst trasy. Stačil krok blbě a člověk letěl několik metrů ze skály. V nějaká míře se to podařilo Jirkovi Kerlikovi, naštěstí ale bez větších následků. Já jsem se této gravitační zkratce vyhl, a tak jsem se k vodpádu pak zašel ještě kouknout extra a rozhodně jsem toho nelitoval - část jeho dopadliště byla zamrzlá a tvořila krásné ledové útvary.

Něco jsem nafotil a pak už sešel na cestu podél Labe vedoucí do Ústí. Přes jeho část na pravém břehu jsme vystoupali ještě pod další vrchol onoho názvu, který už radši nebudu vypisovat (ale místní jsou jím zjevně posedlí) a pak jsem klesal už k řece a přes mrznoucími mlhami halené Labe přešel po mostě k poslednímu Káčku a následně do cíle. 

Celkově to mělo asi 120 km a trvalo mi to 31 a půl hodiny. Pozdravil jsem se s podřimujícím Olafem, naštvaným Turkem, kterýmu ujel vlak, poloodpočatou Evou čekající na odvoz, spokojeným Vítkem, který to dotáhl na bednu, potlučeným Jirkou, jenž dorazil 20 minut přede mnou a Patrikem, kterej tu už nějakou dobu chlastal s Jarem a Dušanem před odjezdem zpátky na Slovensko a několika dalšími více či méně unavenými tvářemi. A Petrem Malým, kterýmu (a dalším orgům) vděčím za pěknou akci, která nezklamala, i když byla tentokrát náročná zase jiným způsobem.