Trhosviňácká 100

Trhosvinský pochod nebo Trhovosvinenská padesátka nebo Trhosviňácká stovka nebo jak se vlastně ten pochod jmenuje, prostě stovka trhlých sviní, mě nalákala celkem hned, jak jsem zjistil, že se zařadil do kalendáře CSUT. Přecejen se v této oblasti jižních Čech akce tohoto seriálu příliš často nevyskytují a blízkost Novohradských hor dávala naději pěkné trasy. A v tomto ohledu rozhodně nezklamala. Dílem osudu jsem na pochod vzal svoje auto, nabral do něj Lucii Horelicovou, Michala Turka a později v Jindřichově Hradci i Janu Bulíčkovou a nevzal do něj Divočáka, kterej si vezl zadek sám ve svým autě, v němž se ani nesměl najíst. 

Na start jsme dorazili v 21, chvíli před uzavřením registrace, takže nebylo až tak moc času na všechny úkony jako pozdravit se se všema, zapózovat s nima na fotce, najíst se,přepakovat se do stovkařského a vyslechnout informace od organizátora. Ač jsem se během jídla snažil, tak ten poslední bod jsem až tak úplně nezvládl, v zašumělé místnosti ke mě toho až tak moc nedorazilo, nicméně (domnělou) hlavní odlišnost od ostatních pochodů, a to že se na kontrolách opisuje písmeno, jsem si zapamatoval. Ještě byla řeč o obsahu obdržených papírů, který jsem si nestíhal přečíst a značení, ale vzhledem k tomu, že se ze začátku vždy držím ve skupině, věřil jsem, že to pochopím za chodu či běhu. Vzhledem k tomu, že na předchozí stovce (spíš po ní) jsem ztratil hůlky, využil jsem zásob zbytků starších holí a posestavoval z nich funkční pár, ne až tak sourodé barvy, ale aspoň podobného typu. Před 22h jsme vylezli před budovu hospody a kulturáku Junior, dopozdravili se s ostatníma a nechali se Jiřím a Olafem odstartovat.

Vyběhli jsme do ulic nočního městečka. Divočáka, se kterým jsem vyrazil, jsem pustil někde na náměstí napřed a někde následně se zavěsil za Janu Bulíčkovou. Její tempo mi celkem vyhovovalo a jako obvykle jsem očekával, že se s ní utavím a pak mi zdrhne a já pak někde zdechnu. Přenechat ji Turkovi nešlo, ten začínal volněji, jak je jeho zvykem a pak ji stíhá ze zadních pozic, což se mu tentokrát až tak nedařilo. Jana mi ale stačila docela dlouho, společně jsme se vymotali z města do prvního lesa kolem rybníků a přes první vesnici. Cesta mi utíkala dobře, a když jsme se přiblížili k prvnímu Káčku kdesi za Pěčínem, začala mi utíkat i Jana. Káčkem myslím kontrolní bod, nikoliv první písmeno názvu postupového bodu, jimiž se to ze začátku hemžilo: Klažary, Kamenná, Kondrač, Klení, Kohout, Kozí hřbet, Kamenice ... Kontrolní body K-x byly jinde, zpravidla někde v nepojmenovaných Končinách. Tak jako v případě prvním, kdesi u stromu za rybníkem. 

Ke Káčku jsem dorazil chvíli po Janině odchodu a než jsem si průchod zaznačil do papíru, dostihl mě další běžec, jenž si všiml, že se u kontrolního stromu kromě sáčku s fixama válí ještě cosi dalšího. Už jsem byl na odchodu, když slyším, jestli prý mi nechybí občanka. Nechyběla, ale ukázalo se, že ji tam (spolu s penězma) nechala Jana. Celý balíček jsem popadl a vydal jsem se stíhat tuto zapomětlivou občanku, abych jí předal její zapomenutou občanku. Jenže Jana už byla pár set metrů přede mnou a dostihnout ji bylo docela těžký. Následující kiláky byly tak ve znamení stíhání svítící bludičky kdesi na obzoru a já musel trochu víc zabrat, abych ji dohnal. Blbý bylo, že když se mi to podařilo, ukázalo se, že to není Jana, ale Renata Pátková, kterou Jana nechala za sebou. Naštěstí se zanedlouho, kdesi na silnici za Klažanama objevil i seběh, kde se mi Janu podařilo docvaknout a předat jí zásilku. Pak jsem se s ní ještě chvíli vezl, ale kousek před Kamennou, tedy necelých 10 km po startu, už jsem se odpojil a zvolnil. Přitom mě předešlo pár lidí a já jen z povzdálí sledoval, jak se jejich světýlka blíží k vesnici. 

Zůstal jsem osamocen, což by byla vhodná příležitost pustit si hudbu, ale nechtěl jsem úplně vyčerpávat mobil. Neměl jsem totiž nabíječku a k nové powerbance, kterou jsem si pro doplnění energie nesl, jsem si nenesl ten správnej kábl. Takže jsem se v tichu a tmě noci zase trochu víc rozpohyboval a někde v lesích před Klením dostihl Renatu, kterak pátrá dalším Káčku. Nebýt jí, nejspíš bych ho minul. Společně (a pak i nespolečně) jsme putovali do nového dne, dál a výš směrem k prvnímu kopci, Kohoutovi. 

Cestou jsem se pozdravili s Olafem na kontrolním stanovišti u myslivny, kde se právě občerstvovala Hanka. Ta na to měla na rozdíl ode mě nárok, protože už absolvovala 6kmový okruh přes Kohouta a všechny části jeho těla. To mě teprve čekalo. A jak stoupala výška, klesala viditelnost a padala mlha. Zkoušel jsem ji prorážet světlem různými způsoby a část cesty jsem tak šlapal s čelovkou navinutou na ruce, ve které jsem držel hůlku. No, chtělo by to trochu vychytat, ale je pravda, že aspoň jsem byl na rozdíl od k rozpoznání, na rozdíl od světlohlavců v protisměru. Tak jsem se tu minul s Nervem a Sucháčem, teda aspoň jsem tak nějak vytušil, že jsou to oni, jedno světlo totiž svítilo podezřele vysoko.  Vylezl jsem nahoru, kde jsem se potkal s Renatou a Michalem Turkem. V mlze a tmě bohužel nebylo nic vidět, ale i tak jsem byl rád, že jsem navštívil tento nejvyšší vrchol (871) mně dosud neznámé Soběnovské vrchoviny. Nejsou to vyloženě hory, ale furt je to vyšší než třeba Brdy nebo Vysočina.

Následoval mufloní seběh po zádech kohouta. Mlha se občas roztrhala a místy bylo z pasek vidět, že kdyby bylo něco vidět, mohlo by to být pěkný. Takhle jsem se ale hlavně soustředil, abych si nerozbil na šutrech hubu a nepřeválcoval mě Turek valící se za mnou. Pak přišel déšť, slibovaný předpovědí. Pončo jsem si tentokrát kvůli němu ale nebral a na kontrolu u myslivny jsem dorazil patřičně mokrej chvíli před Turkem a půl druhou, přesně hodinu po sobě, když jsem tam šel poprvé. Nakrmil jsem se, doplnil vodu a s Michalem pak společně pokračoval dál dalších 10 kilometrů. Napřed jsme vylezli na další vrchol Vysoký kámen. Být tam za světla, určitě bych si to užil trochu víc, ale i takhle bylo vidět, že jsou tu krásný skály a šutry pokrytý mechem. Tím se koneckonců určil charakter několika dalších kopců - les, šutry, mech, tma a mlha.

Přestávalo pršet a seběhli jsme do Benešova nad Černou, na dlouhou dobu poslední větší civilizace, neboť naše cesta konečně zamířila do Novohradských hor. Michal začal trochu usínat, tak jsem ho nechal trochu za sebou, ale po dvou kopcích a asi 20 minutách mě zase dohnal. Sešlo se na cestu, kde jsem zase začal usínat já, a to naopak znamenalo, že už Turka nedoženu. A to ani když jsem do sebe nalil energeťák - nebyl to holt ten pravej Tygr, ale jen nějakej Clever za pár korun. Ale aspoň jsem trochu přestal usínat a postupoval lesem směrem k dalším Káčkovým vrcholům - Kuní a Kraví hoře. 

Na první z nich jsem kontrolní fixu našel ve vrcholové knize, kde jsem však byl prvním stovkařem, co se tu zapsal. Sestup po šutrech s mechem lesem ve tmě a mlze byl trochu o hubu, zvlášť díky mý čelovce, kterou jsem se snažil šetřit, neboť baterky v sobě už moc šťávy neměly. Ale stačilo to ještě na výstup na Kraví horu, kde jsem chvíli před pátou ranní vyšlapal na rozhlednu, abych si zapsal kontrolu, pokochal se výhledem do mlhy a málem přišel o mobil při pokusu o samofocení. Nebýt mlhy, nejspíš bych se kochal mnohem déle, na východě už byla patrná záře blížícího se slunce zatímco dole pod nama a v západních civilizacích, znatelných při občasné díře v mlze, ještě vládla noc. 

Při sestupu z rozhledny se začala už tma mírně měnit v šero a ke stejným světelným hodnotám konvergovalo světlo mé čelovky. Už se mi ji nechtělo trápit výměnou baterek, tak jsem to sešel místy více místy méně znatelnou stezkou, aniž bych na ní rozeznával odrazky. A nebylo tak ani tak baterkou jako spíš tím, že jsem šel blbě. To jsem zjistil až asi v půli kopce, nicméně sestup jsem dokončil a do následující dědiny Hojné vody dorazil z opačné strany, přitom tak, že jsem si cestu nezkrátil. 

Při výstupu na další a náš nejvyšší vrchol trasy - Vysokou 1032 - jsem už čelovku nepotřeboval a mohl si užít ranní výhledy severovýchodním směrem. Cesta vedla podél severovýchodních skal a postupně vystoupala až k vrcholu, kam jsem dorazil v 6 h. 

Následoval docela příjemný sestup po trase značené červenobílými fáborky. Muflonem jsem po chvíli dostihl osobu - byla to Lucie, se kterou jsme do Trhosvin jeli. 

Držel jsem se jí jen chvíli, než jsem se někde na rovnější části zdržel a ztratil z dohledu. Slunce už začalo svítit a já se blížil ke kontrole po 50 km, kam jsem (po menší zacházce na jednom rozcestí) dorazil chvíli před 7 ranní. K mýmu překvapení jsem tu ale místo Lucie potkal kromě vlídných orgů ještě Libora Pavlíka.

Obdarován jsem byl obloženým chlebem se šunkou sýrem a zeleninou a než jsem ho do sebe nacpal, dorazila konečně i Lucie, která si dala zacházku o dost poctivější. Libor nám utekl a protože zdejší občerstvení lákalo k delšímu vysedávání, vyrazil jsem až s Lucií asi čtvrt hodiny po něm. 

Od té doby jsem si dal za cíl Libor dostihnout, což mi pomáhalo držet tempo. A protože se Libor neflákal, nebyl to vůbec jednoduchej úkol. Ovšem při výstupu po asfaltce do dalšího kopce Točníku jsme do toho šlápli a na vrcholu jsme byli asi tak 8 minut po něm a po seběhu do údolí Černé už jsem mu byl téměř v patách. Změřit jsem to dokázal u kontrolního bodu u rybníka Zlatá Ktiš, kde jsem Libor spatřil běžícího v místech, kde jsem se vyskytl 4 minuty poté.

A u následujcího rozcestí už jsem byl prakticky v závěsu - nějaký 2 minuty. Vydal jsem se za ním, ale koukám na mapu ... Mapa ukazuje, že trasa vede jinam! Značku tu nikde nevidím ... Co teď? Popošel jsem dál a zavolal jsem na Libora do lesa, ale z něj se nic neozvalo. Zjevně v Rakousku fungují jiný pravidla. Tak jsem koukl pořádně na mobil, kudy že se pak do Rakouska má přejít a koukám, že se cesta podezřele dlouho drží na české straně. Jak se ale má dostat na kontrolní body na Nebelsteinu a Mandelsteinu, když je furt u nás?! Nutno podotknout, že jsem se nepřipravil dostatečně a nestáhl si mapu rakouské oblasti do mobilu a byl jsem v tomto odkázán na datový signál. Tady nebyl pomalu ani ten telefonní, natož internet, takže jsem byl v ... lese. Přesto, že jsem měl uloženou trasu pochodu, tak ta se mi v případě nenaládované rakouské mapy prostě zobrazila tak, jako by Rakousko bylo mimo tento svět, prostě to sprostě přepočítalo trasu pouze po české straně a na cestu přes rakouský steiny se prostě vybodlo. Zkrátka si to místo mé uložené trasy vymyslelo trasu svoji. To je vážně funkce k nezaplacení (proto je taky zadarmo).

 Počkal jsem proto několik minut s výhledem na rozcestí na Lucii, která neomylně zamířila stejnou cestou jako Libor. Vrátil jsem se teda a vydal se ji stíhat oba. Vzhledem k tomu, že jsem tu vůbec neviděl značení a trasa v mobilu mi nefungovala, byl jsem odkázanej na stopování rychle se pohybující Lucie, která mě ale už cestou autem úplně ze všeho nejdřív varovala, že vůbec nemá orientační smysl. Teď byla ale mojí jedinou záchranou, snažil jsem se ji proto uviset a co nejdřív docvaknout. Po delší době ale zase začalo pršet, zprvu to byl jen takovej příjemnej letní deštík, ale po chvíli ho už bylo tak říkajíc zu viel a začal jsem se mu bránit kapucou, zatímco Lucie mi zase zdrahala vpřed. 

Dostihl jsem ji až na rozcestí, kde jsme společnými silami váhali, kudy se asi má jít a kde jsem se od ní dozvěděl, že ani ona nemá funkční navigaci. To jsme byli výborná dvojka. Jedinou šancí bylo chytnout se trasy podle rakouských rozcestníků dle popisu v papírech, to ale ze začátku vůbec nefungovalo (např. modrý značení jsme vůbec nezaregistrovali, všude jen samej rot-weiss-rot). Společně jsme ale usoudili, že na Nebelstein to nejspíš bude nahoru a skutečně jsme po chvíli došli k bráně oznamující, že zde už jdeme správně. Po chvíli jsme byli nahoře a ještě před tím, jsme se potkali s Liborem vracejícím se z vrcholové vyhlídky. 

Něco po deváté jsme na ni vystoupili i my a vzhledem k tomu, že se udělalo krásně, kocháním jsme zase natáhli čas tak, že se má ztráta na Libora opět protáhla na nějakou čtvrthodinu. Vidět tu ale bylo krásně, i když jsem neměl úplně přehled, jaké obce a kopce jižních Čech a Waldviertelu vlastně vidíme. Jeden byl ale výraznější než ostatní - přesvědčen o tom, že se jedná o náš další cíl Mandelstein jsem docela znejistěl Lucii, kam že se to teda vlastně jde, když jeden z postupových bodů má být vesnice Harbach, kterou naopak rozpoznala ona s jistotou. Až později jsem zjistil, že kopec, na něhož koukáme, je ve skutečnosti nám dobře známá Vysoká. To, že jsem nás oba klamal jsem sice nevěděl, bylo mi ale čím dál víc líto, že jsem si doma do báglu nepřibalil papírovou mapu oblasti, jak jsem to dělával dřív. 

Udělali jsme zápis do vrcholové knihy, na rozdíl od předchozích vrcholů jsem nebyl první, koho to napadlo, v tomto případě jsme navazovali na zápis Divočákův. Po pokochání jsme se vrátili na cestu, zmuflonil jsem na štěrkovou cestu a začal sledovat rakouské turistické značení, protože rozpoznat, která červenobílá značka patří k organizaci pochodu, to se dalo poznat někdy jen stěží. V naději, že seběhem trochu stáhnu Liborův náskok jsem se pustil dolů i kolem infobudky o rašeliništích a pak po loukách kolem kapličky na samotě u lesa, kde se otevřely krásné výhledy, kolem hotelu se samoobslužnou občerstvovnou a další části obce Maissen u Harbachu. 

Dole v údolí jsem si musel opět dát, po překročení nějakýho -bachu, bacha na značení, protože to pochodvý jsem tu zaregistroval jen velmi zřídka a podle toho rakouskýho prostě Češi chodi neumí (přesněji, já neznám Čecha, co by podle toho chodit uměl).  Prošel jsem kolem velbloudů a jaků nebo jak se ta kráva jmenovala, ale místo abych někde v dáli před sebou zahládl pohybujícího se živáčka, spatřil jsem živačku ne až tak daleko za sebou, byla to samozřejmě zase Lucie (teď to byla zase pro změnu ona, kdo si cestu zpestřil oklikou).  

Něco po čtvrt na 11 jsem dorazil do Harbachu na slibovanou picí občerstvovačku, nalil jsem do sebe 2 kelímky černé vody a pokračoval. Dle popisu u kostela rovně a po modré na Mandelstein. Tyto pokyny se vzájemně vylučovaly, u kostela šly všechny značený trasy doprava a pak se u mostu dělily na více cest. Jediná modrá na Mandelstein, kterou jsem tu našel, vedla přes most doprava a pak do kopce, kde se v lese rozdvojila. Když jsem zjistil, že ale odtud modrá uhýbá a točí se zase dolů do vsi, zvolil jsem cestu druhou, mířící správným směrem na Mandelstein po trase číslo 11. Šlápl jsem do toho s tím, že 2,5 km mi nesmí trvat o moc dýl jak 20 minut a s tím, že v 11 chci být na vrcholu. Šlo se tu krásně a skutečně, byl bych to možná i stihl, kdybych nebyl na posledním rozcestí zvolil jinou cestu. 

Dostal jsem se tak na cestu na hřebeni, kdesi poblíž vrcholu, a nevěděl, na kterou stranu se mám po ní vydat. Když tu náhle proti mě míří Libor. Nechápali jsme, každej něco jinýho, ale já jsem byl vlastně rád, že ho vidím, neboť mi bylo jasný, že jsem ho asi vůbec nestáhl, ale aspoň jsem mu řekl, jak se ho snažím dohnat a jak mi furt zdrhá a že už na to kašlu. Daleko lepší bylo projít si skalní okruh na Mandelsteinu s vyhlídkama na krajinu a nádhernou bouřku, která se nezadržitelně blížila ke mě. Při cestě z vrcholu jsem se opět potkal s Lucií, pozdravil se s ní a běžel dál na skalní vrchol Hut. Tam mě déšť dostihl. Schovat se podskalní "klobouk" se mi až tak moc nechtělo, radši jsem pokračoval skalama dál s tím, že třeba to v lese níže nebude tak hrozný. 

Níž jsem se ale moc nedostal, protože už v lese nahoře to bylo dost hrozný. Cestou jsem dle popisu sledoval červený puntík a podle něj postupoval. Ovšem puntíkovaná cesta mě zavedla kamsi doleva z hřebene do míst, kde jsem boj proti dešt vzdal a schoval se na chvíl pod mírně převislou skálu (s tesknou vzpomínkou na mnohem lepší místa, kterýma jsem před tím opovrhl). V polodešti jsem si sedl na polomokrou zem, výsledkme čehož byl celomokrej zadek. Chvíli čekání, než se bouřka přežene jsem využil k snězení chleba z poslední živé (a valemi vzdálené) kontroly a doplnění energie. Po chvíli déšť ustal, zvedl jsem se, abych pokračoval, když zrovna procházeli kolem turisti a já si uvědomil, že mám zadek jak prase. Ale holt sviňácká stovka, tady to nemůže nikomu vadit. 

Co ale bylo horší, že cesta, po které jsem se vydal, vůbec nevedla tam, kam jsem chtěl, ale po chvíli se stočila nahoru a vrátila mě na hřeben, kde už jsem byl. Smyčka! Zrada! Cesta na ni vůbec vést neměla a mělo se jít po hřebeni dál. Důsledkem bylo nemilé zjištění: pauzu jsme si udělal mimo cestu, zatímco ostatní už  mě nejspíš dávnou předběhli po správné cestě kolem. Trochu tu na mě padala únava, mozek nefungoval úplně v běžném režimu a nedokázal úplně správně odhadovat čas. Nabyl jsem dojmu, že jsem strávil pauzou příliš moc času a po pár dalších odbočkách podobného typu jsem seznal, že už mě museli všichni předběhnout. Přitom bylo teprve poledne, tedy 14h od startu a měl jsem za sebou asi 75 km, tady čas přibližně 18:40/100km, což na chodce jako su já není zas tak zlý. 

Zlý ale bylo, když jsem těsně před další obcí Heinrichs bei Weitra zase ztratil cestu. Podařilo se mi nakopnout internet a viděl jsem, že se má jít kolem nějakých skal, tak jsem k nim zamířil přes les, no cesta byla klasicky delší, zato horší. Ale na trasu jsem se dostal a už jsem se od ní nemínil odklonit. 

Přešel jsem severní konec vsi a zamířil do pole. Stejným směrem ale zamířila druhá vlna bouřky. Utéct se mi jí nepodařilo, zmoklej jsem ale aspoň spočinul v nejsušším místě široko daleko, vklíněnej do výklenku pod skálou v lesíku uprostřed polí. Odpočinek jsem, využil ke komunikaci s fandící rodinou a přáteli a taky ke zjištění, že jsem nebyl úplně poslední, protože mě zde právě jeden z chodičů předstihl. Dále jsem to ale už s jistotou tvrdit nemohl, proto jsem vstal za lehkého dopršávání pokračoval v chodičově šlépějích vstříc hranice s ČR. Cestou jsem ještě dokončoval messengerovou komunikaci, kde jsem zmiňoval, kolikrát jsem už zabloudil, zatímco jsem sešel z cesty a zabloudil v krésném pohraničním lese. 

Toto dobrodružství mimo trasu netrvalo až tak na dlouho, po chvíli jsem se na ni vrátil a záhy se napojil na hranici. A bylo to tu - hraniční patníky! Tento pojem si získal zásluhou letošní stovky Jarním Šluknovskem velmi nedobrou pověst, tady ovšem neznamenaly nic tak strašlivého, jako když je Olaf náhodně rozmístil do neprostupné krajiny v česko-saském pohraničí. Tady, na jižní hranici Čech, totiž vedla po hranici skutečná pěšina, kudy se dalo jít, možná i běžet. A navíc to tu bylo moc pěkný. Sem tam byla sice cesta zpestřena balvanem nebo bažinou, ale celkově to byl pěkněj úsek. Jen to Káčko, co se tu mělo hledat bylo nějak k nenalezení. 

Byl bych ho hledal asi mnohem dýl, nebýt holky, co se na trasu připojila zleva. Byl bych totiž býval odbočil na trasu padesátky, odkud se ale ona právě na mou trasu připojila. Na první pohled jsem nepochopil, že patří k pochodu, bágl měla velkej, jako by chtěla některej z těch patníků odnést - to by ovšem nesměl být plnej a už předem těžkej. Inu začátečnice, která to bere poctivě z gruntu. A že jí to i tak šlapalo. Těžko se samozřejmě srovnávat s lidma, co mají o nějakých 60 km míň, ale i tak si zasloužila obdiv. A to zejména, když přišla fáze nejmokřejší. 

U obřího přírodního hraničníku trasa uhla z hranice a zavedla nás podél potoka k místu, kde bylo nutno brodit. Pokusy o přeskok, jsem po loňském Šluknovsku už radši vynechal a po vzoru ostatních (a že se tu sešlo účastníků) jsem vyzul a přebrodil. Nebýt brodu, botu bych býval vůbec nesundával, už tak jsem měl nohy mokrý přes promočený boty, o to bylo tím pádem horší sundávat ponožky a pak je zase nandat. Byla tu i možnost projít to v botech, zkušenost z Týnišťských šlápot 2020 mi však říkala, abych neblbnul a vyzul se, protože jít ještě asi 30 km v čvachtajících mokrých botech, to se mi fakt nechtělo. 

Druhá fáze tohoto úseku plného zážitků byla bahenní, kdy byl člověk nucen projít několikrát několik metrů či desítek metrů bahnem. S tezí o sviňáckém pochodu na mysli jsem se už bahnu nebránil a docela jsem si tento úsek užil. Hlavně teda proto, že jsem měl po delší době trochu společnost a především díky blížící se kontrolní občerstvovačce u Zevlova mlýna.

Zde zevlovaly davy lidu, zejména toho padesátkařského, stovkaře jsem v něm nenašel ani jednoho. Nicméně jsem se tu dozvěděl, že jich jsou ještě tak 2/3 na trase za mnou, což mi vyvrátilo mé zkreslené představy o časových ztrátách. Vůbec jsem toho času tolik neztratil, ale pořád jsem si nemohl být jistej, kde jsou mí skoroparťáci Lucie a Libor. Dal jsem si proto rychle polívku, pomeranč a valil vpřed.

I když se mi baterka v mobilu vybíjela skoro tak rychle, jak jsem šel, do konce už nezbývalo tolik a seznal jsem, že je právě ten čas pustit si do uší nějakej ten nakopávač. Zatímco jsem procházel přes Nové Hrady a míjel hordy padesátkařů, do sluchátek jsem si pustil novou Metaliku. Zatímco Vivaldi nahrál 4 roční období, Metla jich zvládla rovnou 18x tolik. A otvírák alba 72 seasons je právě ten nakopávák, kterej jsem potřeboval. Měl jsem teda v záloze i poslední Megadeth, ale na něj nakonec ani nedošlo. Metallica mi tu plně posloužila neboť se mi s každým dalším poslechem začíná líbit víc. Na rozdíl od prvního poslechu při premiéře v kině jsem u toho tentokrát vůbec neusnul! A co víc, rozběhl jsem se po modré značce stíhat imaginární stovkaře před sebou. Nevěděl jsem vlastně koho. Ale až když hrálo Chasing Light, najednou vidím, že dobíhám někoho světlou čelenkou - to nemohl být nikdo jinej než Libor. 

Těch 15 minut jeho náskoku mi trvalo stáhnout asi 8 a půl hodiny. Teď už jsem ho nepustil a ani jeden jsme neměli tendenci zdrhat napřed. Společně jsme dorazili na kontrolu do hospody v Petříkově, poseděli chvíli u pití a zanedlouho pokračovali dál. Cestou jsme se bavili o značení trasy, povídal jsem mu, kolik jsem toho nabloudil a jak jsem měl problémy se značením. Libor moc nechápal, o čem to mluvím, vždyť to bylo značený dobře, všechny ty šipky a fleky ... Šipky a fleky? Já jsem šel po fáborkách... Pak jsem zjistil, že jeden z papírů s kilometřáží má ještě druhou stranu popsanou informacema o značení. Kdybych si to přečetl nabo aspoň líp na startu poslouchal, věděl bych, že kromě červenobílých fáborků se tu používá ještě dalších asi 10 druhů značení, nejspíš aby to neměli chodiči tak jednoduchý. A já furt proč po sobě pořadatelé těch ostatních závodů ty značky neuklízí, že je pak v lese bordel a vypadá to hrozně, ale to byl jedinej vjem, kterej mi z toho vytanul na mysli. Jinak jsem všechno dokonal vytěsnil, takže jsme se divili, že jsem to vlastně celý prošel. 

Zbývalo už jen pár vesnic placatou krajinou jižního Třeboňska, kraje rybníků. Netřeba hor, aby byla krajina pěkná, ovšem jak je to moc placatý, tak mi většinou moc rychle nohy nešlapou. Dnes byla výjimka, s Liborem jsem se držel i v občasných popobězích, možná i proto, že na něj trochu doléhala únavová krize. V obci Olešnici, v 17h Libor hlásil 100 km, tedy za rovných 19 h. Za vesnicí následovala poslední větší terénní vlna, při klesání od Kostelíku do údolí Žárského potoku, kde jsem trochu Liborovi zdrhl, abych ho pak nechal doběhnout dole, když jsem fotil bouří zbarvenou potoční vodu. 

Někde za vesnicí Hrádek najednou slyším rychlý kroky. Byl to Milan Mikulášek, pádící rychle vstříc cíli. Měl jsem jěště docela dost sil, tak jsme si říkal, že ho zkusím uviset, co to půjde a Libora jsem tak nechal za sebou, ač jsem před tím doufal myslel, že do cíle už dorazíme společně. Milana jsem taktéž pobavil svou interpretací značení trasy a společně jsme do Trhových Svin. Až na jejich konci, při stoupání do posledního kopečka nás dostihl Libor. Už jsem myslel, že ho neuvidíme a on nás takhle nečekaně doběhl a předběhl. Do cíle už to bylo z kopce, ani můj muflon už ho ale nedohonil a nakonec byl z nás v cíli první, jen pár vteřin přede mnou a Milanem, to vše 13 minut po 19 h, což nám dalo celkový čas necelých 21 a čtvrt hodiny na 107 km. 

V cíli na statku Buškova hamru na nás čekal Olaf a místní orgové, účastnické listy, klobásy, zákusky a několikero již dorazivších chodičů valejících si tu šunky už několik hodin (Nerv, Sucháč, Ondra Plašil, ...).  Mýmu postupu po fáborkách ignorujícím většinu značení se ale divili všichni stejně. Každopádně pro zpestření pochodu to fungovat mohlo, pro zkrášlení trasy až tak moc určitě ne.

A taky tu bylo jedno překvapení: měli tu téměř vše včetně místnosti pro spaní v muzeu, jen sprcha tu jaksi nebyla. Tu mohlo nahradit jen umyvadlo nebo potok, což byla moje volba. Navzdory zejména odpolednímu letnímu počasí, teď večer už byla docela kosa a voda byla úplně ledová. Koupel v ní proto byla stylovým završením. Pro mě, kdo studenou sprchu doma považuje za plýtvání vodou to ale byla zkušenost v tu chvíli přebíjející celou stovku.

Zbytek večera ale už byl o to víc v pohodě, s Edou, Evou a Markem a dvěma padesátkářkama jsme si zazpívali s kytarou (jen škoda rozladěnýho klavíru), pak jsem v noci počkal na příchod Jardy Netušila a Martina Čapka, a někdy po půlnoci se odebral do spacáku s cílem se vyspat. To se ale moc nepodařilo: napřed díky hlasitým projevům nepravidelně přicházejících stovkařů, pak díky rezonanci chrápačů kolem sólisty Olafa, jenž sám způsoboval malé zemětřesení.

Ráno jsme dojedli zbytky zákusků a dalšího jídla, vypili téměř všechny zásoby výborných sirupových čajů a rozjeli se domů. Spolu s jedním z téměř posledních příchozích stovkařů, Milanem Hotou z čerstvě mistrovského hokejového Třince, jsme se pak projeli přes Rakousko a Telč a výlet zakončili v Brně kolem 14h.

Stovka jarním Šluknovskem 2023 a dva bonusy u Červené Vody

Původně jsem se šluknovské stovky v tomto roce účastnit nemínil, rodinné důvody mě totiž vedly k tomu, že budu mít na starosti dva syny. Takže jedinej způsob, jak se do akce zapojit, mohl být přijet někam na trasu a přicmrndávat tam na kontrole, což ovšem za přítomnosti dvou malých kluků není úplně nejlepší způsob podpory. Jeden z nich ale včas onemocněl, takže se doma situace přeorganizovala tak, že má žena zůstala s klukama doma a já jsem z pocitu nepotřebnosti vypadl na víkend pryč. A velikonoční víkend má 4 dny ...

Tak jsem se vypravil přes čtvrteční večerní Prahu do pátečního ranního Děčína. Při přestupu v Ústí jsem se setkal mimo jiné s Matějem Oravcem, co si to šel jen tak na pohodu zaběhnout bez potřeby takových  zbytečností jako je čelovka nebo znalost předpovědi počasí na večer - taky proč, když těch 105 km při kterých našlape možná 5 km dovrchu zmákne za půl dne. V místním bistru jsme zašli na čaj, kterej jsem si pak vezl až do Děčína. Při výstupu jsem pak nějak narychlo sbalil svoje věci, že jsem si neuvědomil, že kelímek s nedopitým čajem skončil v kapse vesty. Výbornej nápad...! Naštěstí tam bylo už jen trochu na dně a zadeklovanej, ale i to stačilo na zmáčení obsahu kapsy. Kelímek se ale pak hodil (do koše, ale až za hodně dlouho). 

Dorazili jsme na registrační stanoviště u parkoviště za nádražím. Předpověď slibovala ráno zimu a později déšť. V Děčíně vysvitlo slunce a v naději, že je to pro tento víkend naposledy, co ho vidíme, bylo třeba při ranním světle vše zfotodokumentovat. A to jak registrační proces spolu se všema známýma, co jsem tu potkal (a že jich tentokrát bylo), tak cestu na start i vlastní start Olafem v 7:55 a pak první úsek při výstupu na první kopec, Pastýřskou stěnu, odkud byl krásný výhled na Děčín a údolí Labe. Slunce se ale drželo mimo mraky překvapivě dlouho, takže se dalo čas od času něco vyfotit.

Nějak se stalo, že se na startu přimotal do přední části pelotonu, takže tomu odpovídalo tempo společníků a taky rychlost, s jakou se kolem mě střídali. Při sestupech jsem muflonil co to šlo, a snažil jsem se ostatních držet zuby kopyta, ale málo platné, cestou nahoru do Maxiček mi většina souputníků zdrhla.

Několik z nich jsem dohnal a předehnal při cestě dolů, zasekl jsem se až chvíli před koncem seběhu, kde jsem narazil na Divočáka, naštěstí s velkým D, tedy Honzu Týčeho, s nímž jsem chvíli postupoval, než mi zase prchl. S ním a mnohýma dalšíma jsem se pak potkal na živé kontrole v Čertově vodě, kam jsem dorazil chvíli před půl desátou. Na svůj start se chystala i Radka Šmahelová, jež mi předchozí večer pomohla přežít Prahu. Vyšlo to tak, že jsem sem dorazil asi 10 minut do jejího startu, což byla akorát tak doba k naplnění žaludku párkem s chlebem a vodou s mátou a buchtou s další buchtou.  Místní občerstvovačka byly zkrátka velkolepá.

Většinu předchozích spoluběžců/chodičů jsem tak nechal upláchnout a kromě Radky jsme do dalších kilometrů vyrážel spolu s Kačkou a několika dalšíma (převážně ženskýma, tak to prostě vyšlo). Teda,  napřed jsem je nechal všechny utéct, abych je pak aspoň částečeně dohnal. Radce jsem při jednom sestupu utekl, Kačku a pejskařskou padesátkařku jsem pak na dohled dostihl při stoupání k další kontrolní vyhlídce Jeptiška. Ale zatímco já jsem za nima kdesi vlál, sotva lapal po dechu a energii se snažil doplňovat zvýšenou dávkou hroznového cukru, holky kecaly  celou cestu, že možná ani nepoznaly, že se leze do kopce. Dostihl jsem je spolu s ostatníma až na vyhlídce, ale než jsem se trochu pokochal výhledem, už mi zase zdrhly, přestože Kačka očekávala, že se do rozhovoru zapojím (na to bych ale asi neměl). 

Docvaknout se mi je už nedařilo, začaly mě chytat křeče do lýtek. Pár dní před akcí jsem se vybavil tubou s hořčíkovýma tabletama, doma jsem ale pak objevil ještě jednu, skoro plnou, tak jsem se tak dlouho rozhodoval, kterou vzít, až obě zůstaly doma. V kapse vesty jsem naštěstí našel trochu prášku z hořčíkových tablet ne tak úplně zavřených do krabičky z kindrvejce. Prášek z něj se mi vysypal do kapsy dost nešikovně, nicméně i ten mi teď mohl pomoct, potřeboval jsem ho ale rozpustit ve vodě. Naštěstí byla nedaleko v údolí říčka s vodopádama, kde jsem nabral do kelímku od čaje vodu, rozpustil prášek, kopl to do sebe a dál šel jako znovuzrozen, ač byl teprve Velký Pátek. 

Taky to nefungovalo zase tak dlouho. Došel mě Vítek s Radkou a několika dalšíma kámošema a spolu s nima jsem pokračoval k Dolnímu Žlebu, ale těsně před ním se uhlo na vracečeku do asi kilometrovýho kopce. Zde člověk potkal další spoustu známých, který mi už jinak nadobro zdrhli a už jsem je pak neviděl. Vracečka vedla do krásných skal a výstupem na šutr před vyhlídkou, kterou jsme spolu s Markem Ondrou společně oslavili křečí do nohy. Zajedl jsem to jeho hořčíkem a zmuflonil dolů, do Žlebu, kde se mi ale pak už moc rychle nešlo a tak mě postupně všichni předběhnutí došli a předešli. Poté, co mi zdrhl Honza Podháj jsem zůstal na dlouho sám. 

Cesta vedla kaňonem Labe a pozvolna stoupala po jeho levé straně až ke Klopotskému potoku. Nějak jsem si vůbec nevšiml, že jsem vstoupil na hranici s Německem. Čeho jsem si ale všiml byl krásný vodopád padající do umělého jezírka. Cesta dál vedla podél potoka krásnou roklí, z níž se později odpoutala doprava a zamířila dovnitř hloubi Saska. Šlo se podél hrany kaňonu Labe, do nějž bylo vidět však jen z pár míst a jinak se cesta netvářila jakkoliv zvláštně. 

Nasadil jsem tu takový tempo, že mě za chvíli došlo několik lidí včetně Marka a trojice padesátkařských vytrvalkyň od Lovosic. Zkrátka mi to tu moc nešlapalo. Vzpruhu mi dal až výhled po výlezu z lesa, když se před nama na louce objevila skála Zirkelstein. 

To že se poleze nahoru byla věc nevyhnutelná, s tím jsem byl smířenej, ale znamenalo to, že se blíží 30. km, kde má být u trajektu přes Labe kontrola s jídlem. To mi v tu chvíli chybělo ze všeho nejvíc, tentokrát jsem si na cestu nezval téměř nic a což bylo trochu málo, proto jsem stále doplňoval energii cukrovýma tabletama, ale toho jsem měl brzo plný zkažený zuby.

Nyní bylo třeba vylézt na Zirkelstein. Při výstupu jsme se po delší době opět potkal s Vítkem a Honzem, ovšem to jen na chvíli, když jsme si navzájem zavazeli na úzkých schodech vedoucích na skálu (ze skály). Vyšlápl jsem spolu s Markem a dalšíma parťákama nahoru a rozdejchával jsem to tam jak leklá ryba. Ale výhled byl krásnej, jen už ranní sluníčko dávno zalezlo za mraky. To ale moc nevadilo, pařák jsem moc nepotřeboval. Ten by ocenila možná leda Radka, co to šla v kraťasech a se kterou jsme si pak zavazeli, když jsem po schodech ze skály sestupoval (podporoval ji v tom Yetti, Jakub a další).

Dalším kontrolním bodem byla hned vedlejší skála, nebo spíš stolová hora, Kaiserkrone. Spolu s Markem jsme napřed museli projít vesnici Schönu, kde nám sice nápisy popřály Veselé Velikonoce, ale jinak bylo spíš smutný, že si tam někdo postavil barák do cesty, díky čemuž nás zmátl, že jsme se od tam, ještě spolu s Lovosičačkama, nemohli vymotat. Nakonec se nám to podařilo a i vrcholovou skálu jsme zdolali. Opět jsme potkali Vítka a Honzu, dle propočtů byli stále asi 10 minut před nama. Snahu stíhat je jsem tak nějak vzdal a i když jsem na tom nebyl fyzicky zrovna nejlíp, nemohl jsem vynechat sousední vyhlídku, na kterou se hrnula většina místních turistů. 

No zas taková bomba to nebyla, abych kvůli tomu musel ztrácet čas, lepší výhled by byl ještě z další vyhlídky, ale na tu už se mi nechtělo. Později se ukázalo, že toto nebyla úplně dobrá volba. Musel jsem totiž ještě zklesat do údolí Labe, přes nějž mě měl převézt přívoz. Netucha, kdy pojede, jsem nespěchal víc, než by bylo zdrávo. A pohyb po schodech dolů mi vůbec zdravej nepřišel, neboť zde vedla cesta po schodech a to muflon nemá rád. Do údolí k přívozu jsem tudíž dorazil právě ve chvíli, kdy loď odplouvala a mohl jsem tak akorát na dálku vidět, jak mi z ní Vítek a spol mávají. 

Hned za řekou čekala občerstvovačka. Byl jsem od ní pár set metrů, ale nemohl jsem k ní. Napřed to byl hroznej pocit, ale pak jsem seznal, že i pouhej odpočinek není vůbec od věci, takže jsem se rozvalil na schodech a čekal, až přívoz připluje a nabere mě. Mezi tím dorazila Radka, která nějak zapomněla Eura, tak mě využila jako sponzora plavby přes Labe (cena 1.8 E /os). Než jsme ale vypluli, dorazil Libor Pavlík. Pak to stihla ještě parta německých cyklistů. Naděje, že celkem rychle pojedem dál už byla dávno pryč, nicméně nakonec jsme se na druhou stranu přecejen dostali a kolem 14h jsme se už mohli krmit na kontrole na druhé straně. Nekonalo su tu sice nic teplýho, ale i chleba se sýrem, salámem a okurkem docela bodl. Nakoplo mě to tak, až jsem tam z toho zapomněl brejle. 

Při výstupu Schmilkou spolu s Radkou jsem je až tolik nepotřeboval, následně jsme ale vstoupili do NP Saské Švýcarsko, a poté, co mě Radka pustila napřed, se začaly trhat mraky. Šlapal jsem dovrchu co to šlo v naději, že dojdu někoho před sebou. Skupina, co překonala řeku předchozím trajektem byla ale aspoň čtvrt hodiny přede mnou. Jediným chodičem na dohled tak byl kousek za mnou Libor vyrazivší z kontroly o něco později. Vystoupil jsem na nejvyšší místo německé části NP, Grosser Winterberg, kde se sice provokativně sedělo a žralo (a pilo, čemuž neodolali jedni z mých předchůdců), čemuž jsem já odolal. 

Následoval sestup, seběh, muflon dolů. Musel jsem celkem často kontrolovat trasu na mobilu, protože vedla na jakousi rádobyznačenou stezku skalama a nechtěl jsem tam zbytečně bloudit. Nakonec orientace nebyla tak těžká, loni přiložili k dílu ruku nejspíš frajeři z petardama, co neměli lepší nápad, než si udělat v lese v národním parku ohňostroj, a díky nim lehl popelem les na obou stranách hranice. Nyní bylo díky tomu krásně vidět, kudy vede cesta. Ovšem nejen to, ale i to, jak se s touto nepříjemností příroda vypořádává. Mezi černýma kládama a pahýlama už se zelenala travička, mech a podrost obecně. Kousek dál v rokli už nebylo po ohni památky, tam vládla zima a vzhledem k ranním mrazům zde přežívaly ledové jevy. 

Mně se tu ale rozpojil pásek hůlky a než jsem přišel na to, jak se spravuje, musel jsem zastavit, pustit před sebe kluky a nechat se dojít a předejít Liborem. Poté, co jsem hůlku spravil, následovala konečně ona obávaná cesta mezi skalama. S orientací tu ale problém nebyl, jen to trvalo asi půl hodiny, než jsem se tímto skalním městem promotal. Dostali jsme se tu až na cestu s krátkou vracečkou na vyhlídku Goldsteinaussicht, kde jsem zase po delší době potkal několikero svých předchodičů. Vyhlídka byla nádherná, jen se tu dříve slunečná obloha začala zase trochu víc mračit. 

Seběhli jsme po cestě k hospodě Zeughausu, pak přes údolí Křinice na kontrolní bod na Pohlhornu a pak dál z kopce ke kontrole v údolí Saupsdorfbachu. Zde nám nachystal občerstvení Hans Sedlák - chleby se sýrem, salámem, sádlem a dalšíma přísadama. Nadlábl jsem se tak akorát, aby mi utekl Vítek, ale abych se dost zasytil a doplnil vodu. Spolu s Markem jsme pak opustili národní park a zamířili do Saupsdorfu na poslední úsek první půle. 

Bylo půl šesté a dle předchozích úvah jsem počítal s příchodem na kontrolu v Mikulášovicích v 18h, což by znamenalo přibližně 10h cesty od startu. A hlavně, kolem 18h mělo podle Aladina začít pršet a já jsem si protidešťový vybavení na první půlku nebral. Proto jsem se snažil dorazit první půlku co nejrychleji. Ne že by se mi to úplně podařilo, vyšlapat přes kopec  Wachberg, přejít hranici a seběhnout do Mikulášovic mi trvalo ještě skoro hodinu.

Asi 20 minut po 18 jsem byl v cíli. Ovšem cíl v tomto případě není pouze místo, je to situace. Já v této situaci nebyl, neboť jsem šel stovku, takže jsem potřeboval dorazit ještě druhou půlku. Dal jsem si výbornou polívku, pokecal s Olafem, Vítkem, Honzou a dalšíma, přepakoval si trochu věci a váhal. 

Ne až tak, zda pokračovat, i když jsem se pravda docela motal a prosedět zbytek dne v hospodě by mi určitě přišlo příjemnější než se někde trmácet tmou. Ale sedět jsem sem nepřijel. Váhal jsem ale hlavně, jestli si vzít pončo nebo ne. Původní předpověď počasí se trochu změnila a hlavně podle aladina mělo už v Mikulášovicích dávno sněžit. Místo toho pouze začínalo drobně poprchat, takže jsem usoudil, že se bez ponča obejdu. Když jsem ale vyrazil ven, poprchání zhoustlo, že jsem se přecejen pro pončo vrátil a narval ho do baťůžku, tak že zabralo tak asi 2/3 jeho objemu. Musel jsem pak proto hodně pít z velbloudího vaku, aby nepraskl. A zatímco Vítek s Honzou vyrazili na trasu, já ještě zamířil do večerky pro náhradní baterky. Chytl se mě ještě Petr Hurtik, jenže zatímco jsem nakupoval, on zmizel neznámo kde a pak už jsem ho neviděl. Bylo 19 hodin, když jsem vyrážel stíhat kluky přes okrajové části Mikulášovic a pak přes okrajové části republiky. 

Dohnal jsem je až na hranici, která v následujícím úseku hrála roli cesty, v tomto případě vedla řečištěm potoka. To, že tuto strategii trasování bude Olaf praktikovat asi na třetině zbývající části pochodu jsme ještě nevěděli. Potok to byl krásnej, a zatím Honza s Vítkem hledali, zda se to dá někudy obejít, já jsem fotil vodopádové kaskády.

Následoval úsek lesem, kde už nadobro padla tma a postupně jsme nasadili čelovky. Já jsem prozatím zůstal u původních polovybitých baterek, aspoň jsem měl šanci, že uvidím i něco kolem (ne že by to fungovalo). Cestou přes dědinu Dolinu jsem kluky zabavil osvědčenou hádankou, ovšem zas až tak moc je to nechytlo, aby nám to vydrželo na víc než na výstup ke Káčku na Spáleném vrchu.  Tam jsme spatřili, že se k nám zezadu blíží další světlo, světlonošem byl Libor. Po sestupu následoval úsek po silnici a dlouhej výstup na Ječný vrch. Cestou nám zdrhl Honza, následný sestup jsem sice spustil muflona, postupným přibýváním vody ve vzduchu se ale vlhčil i podklad, tudíž člověk (a muflon) střídal louže s bahnem. Seběhli jsme k obci Lipová, podél níž jsme se záhy dostali do hospody U Pytláka, kde na náš čekala kontrola: Egon s parťákem a pinglice se zelňačkou. Byla výborná, doplnila energii ale taky sežrala asi půl hodiny času. 

Nasadil jsem protibahenní návleky na boty a něco před půl jedenáctou jsme vyráželi dál, v podstatě ve čtveřici s Vítkem Honzou a Liborem, akorát jsme se nikdy všichni čtyři nesešli. První kdo se trhl byl opět Honza, nebavilo ho poslouchat naše kecy, kterýma jsme si s Vítkem krátili cestu do vrchu na Jáchyma. Nám to ale pomohlo, ani to nebolelo a Jáchyma jsme pozdravili někdy v 23h na jeho vrcholu, i když už docela kapalo. Ovšem furt mě to nevedlo k tomu hodit na sebe pončo, takže jsem postupně mokl ale nesl si ho s sebou. A mělo být hůř. 

Kaple na vrcholu byla poslední stopu civilizace na českém území, dál už se přešlo na hranici a po ní pokračovalo na sever. Až na samotný konec, Nordkapp neboli severní pól České republiky. Jak je zvykem na Nordkappu, většinu roku je tam hnusně a počasí se snažilo zachovat tuto tradici. Mrholení zhoustlo natolik, že jsem na sebe konečně hodil pončo, ač už jsem byl úplně mokrej. Bylo to někde pod Hutbergem, kousek před tím, než jsme došeli k přístřešku. V něm jsme na chvíli počkali na Libora jistícího situaci zezadu. V mezidobí si tu Vítek ustlal a možná by to i zalomil nebýt včasného Libora příchodu a mého odchodu. 

Pochod po hranici pokračoval k rozcestí Severní s hraničním sloupem. V naději, že na severní bod dorazíme o půlnoci jsem spěchal, cesta se začala motat kolem potoka, ale furt ne a ne vyvrcholit nebo spíš vysevernit. K přistřešku u nejsevernějšího bodu jsem dorazil asi až tak 10 minut po půlnoci. V něm měl pro změnu tendenci vytuhnout Libor, zatímco já jsem psal zápis do místní "vrcholové" knihy. Tak jsme radši vstali a posunuli se k opravdu nejsevernějšímu místu. Po navštívení východního "pólu" ČR jsem si tak po 25 letech přidal i ten severní. 

Udělali pár dokumentačních fotek a pokračovali dál. Nyní nás však čekal úkol hodný Chucka Norrise, a to vydat se od severního pólu na sever. Ovšem zatímco Chuck Norris by v této zkoušce zajisté selhal, protože by se do takové akci nepustil, tak Olaf si s tímto úkolem poradil a tudíž do toho namočil i nás. A když píšu namočil, tak to doslova, byli jsme mokří od hlavy k patě a co nezvládl déšť, tomu pomohla mokrá tráva a křoví, kterým občas cesta procházela. 

Jeden takovej úsek mě naprosto zmátl a začal jsem bloudit. Hoši příliš nevládli a ač zde na dalekém severu Vítek ulovil pro účely konzumace tygra (u mě v báglu), až tak úplně ho to nenakoplo a ploužil se stále zombičtějším krokem a navigace tak byla na mě. Na jednom rozcestí jsem nějak blbě přečetl z mapy značení trasy a vydal jsem se špatným směrem. Padla mlha a klukům jsem brzo zmizel, ale stihl jsem i je svést na špatnou cestu. Uvědomili si to naštěstí asi dřív jak já, kterej jsem to pak řešil přejitím na správnou cestu z kopce po žluté značce. Ovšem i tuto fázi jsem zblbnul a odbočil ze značky příliš brzo a místo abych klesal lesní cestou do vsi Georgenbad, šlapal jsem po asfaltce po úbočí kopce. Včas jsem si toho ale všiml a našel jsem spojku na žlutou značku, po níž jsem se vydal. Cesta vedla totální bažinou, kde jsem čekal, kdy se z ní vynoří Jožin, i když zde by to byl spíš jeho saský příbuzný Helmut von Sajrajt. Nakonec se z ní nevynořil ani jeden, a mou samotu narušil až telefon Vítka s Liborem, kteří hledali, kde jsem se jim ztratil. Vyjasnili jsme si situaci a nedlouho poté už jsme se potkali v Georgenbadu, nejsevernějším místě nejen této trasy, ale dokonce všech pochodu CSUT v jeho historii.  

Dál se tedy šlo logicky na jih, teda spíš na jihozápad, a cesta postupně stoupala na vrchol Valtenberg. Déšť řídl a mlha houstla, že nebylo vidět na krok. Zhasl jsem proto čelovku a stoupal potmě, což bylo pro orientaci mnohem lepší, jen občas člověk šlápl do bahna či dostal větví do xichtu. Stoupalo se po sjezdovce nahoru, šlo to pomalu, za to blbě. Nakonec jsem se nějak vyškrabal nahoru k osvětlené věži, kde jsem se trochu zamotal a odkud pokračovala cesta ještě mnohem horší než ta doteď. 

Poté, co jsem poodešel ze záře osvětlení věže, jsem vstoupil do husté mlhotmy, která tu halila rádobyznačenou rádobycestu. Když jsem svítil pod nohy, viděl jsem leda šutry a větve, když jsem zhasl, nepoznal jsem vůbec nic, protože tu jaksi chyběla cesta, po níž trasa vedla. Jakýmsi vodítkem byla čára v mobilu, která mi ukazovala že jsem pár metrů mimo trasu, což bylo i zřejmý vzhledem k tomu, že jsem se motal kdesi v křoví mezi kládama. Mobil mě ale dokonale oslnil, že jsem pak stejně viděl kulový, takže jsem šel jak slepec oťukávající terén hůlkama. Na to se dalo zvyknout, muflonit z kopce tímto způsobem sice nebylo úplně jednoduchý, ale nějak se mi podařilo dostat se na cosi co připomínalo cestu a vedlo to přibližně správným směrem. Mezi tím jsem za sebou uviděl Liborovo světlo, kterak to razí dolů svojí a jinou cestou. Zjevně měl tento problém víc jak jedno řešení. Já jsem byl ale spokojenej s tím svým, když jsem došel na cestu Locherweg, která mě dovedla až k místu, kde bylo auto a u něj ... 

Pavla s bramboračkou! Bylo to jak sen, úplný zjevení. Polívka byla tak super, že dost možná i přebila vývar v Mikulášovicích. Ještě před polívkou jsem ale dostal od Pavly čočku, že jdu pozdě, protože mě čekali tak před hodinou. Inu, severní mlha byla je krutá a s tím Pavla nepočítala :). Byla ale tak štědrá, že mi dala polívky přes kopírák a vůbec se mně od tam nechtělo, ač jsem věděl, že se tam nemůžu rozsedět, protože bych tam vytuhl a zmrzl. Navzdory tomu, ona vypadala, že je úplně v pohodě, ne jak občas člověk potkává na kontrolách zombie lezoucí z aut či stanů, aby si člověka zapsaly a dali člověku výběr ze samoobslužné nabídky.  

Tato občerstvovačka vyloženě splnila svou funkci, občerstvila mě a já jsem tudíž mohl mnohem lépe naladěn pokračovat dál. Nadšení vydrželo asi tak 600 metrů, během nichž jsem se jakousi cestou necestou dostal k hranicím. Zde se ukázala pravda: dalších 13 km se jde nikoliv po cestě nýbrž po hranici. Nechtěl jsem se nechat jen tak zastrašit, do uší si pustil Lordi, a při písni Down with the Devil se pustil muflonem dolů z kopce. Bylo jasný, kdo je ten Devil, co to trasoval, ale neproklínal jsem ho, neboť to zajisté udělalo těch asi 40 lidí přede mnou. Zvlášť úsek potokem za německou lesní klinikou byl výživnej, ovšem takových ve skutečnosti bylo víc. Jak si člověk v půlce trasy v Mikulášovicích říkal, že v druhé půlce už nic hroznýho nebude, neboť nás tu nečekají žádný skalní města, tak to ještě netušil, že tu půjde úsekem, kde se bude střídat pouze bahno s křovím, kládama a potokem. To pak člověku otevřelo oči, ač je měl v té tmě otevřeny i tak. Bílý hraniční patníky už mi už lezly na mozek, že se mi začaly zjevovat jako duchové a člověk je už viděl i tam kde nejsou. Naštěstí to bylo párkát ve skutečnosti a nebyly to patníky ale kontrolní archy Káček, ale i tak to člověka doblblo, že byl fakt rád, když se z tohoto šílenýho úseku po mnoha kilometrech odpojil na skutečnou cestu. 

Zbývalo už jen posledních asi 8 km přes město Sebnitz a kopec Tanečnici do Mikulášovic. Rozednilo se, že jsem mohl zhasnout čelovku, a chvíli před sedmou jsem byl v německé spící civilizaci. To by ale nebyl Olaf, kdyby nám tam nenachystal ještě nějakej svůj špek - cestu vylepšil výstupem na vrchol přes,  jak jinak, křoví, kde nebylo zajímavýho vůbec nic, jen to byla další z možností, kde se zaprasit a případně ještě roztrhat hadry o ostružiní. Prošel jsem město, a po mírném bloudění jsem ho i téměř po správné cestě opustil, zapsal poslední Káčko na výpadovce pod Tanečnici a někdy ve třičtvrtě na 8 překročil hranici zpátky do ČR. O asi třista metrů dál jsem dovršil kilo, bylo to v asi 7:49. Takže i když jsem do 24 h nedorazil do cíle, stihl jsem v tomto limitu stovku, což pro mě, chodiče, znamená úspěšnej pochod. Já jsem se však tentokrát hnal za jiným cílem - chtěl jsem stihnout Divočáka než odjede z Mikulášovic. A to plánoval kolem deváté.

Zbývalo přejít Tanečnici a seběhnout dolů. První úkol se podařilo splnit ještě celkem dobře, zvlášť díky tomu, že tu byl člověk oproti dřívějším návštěvám za světla, ač v mlze. Horší to bylo se sestupem. Trasa nebyla značená, ale dle trasy na mapě v mobilu vedla rozbahněnou traktorovou cestou, kde se nedalo jít, natož běžet. Cesta se dělila na dvě, zvolil jsem tu s víc kalužema a větvema, aby byla trochu rozmanitější a užil si v závěru cesty i něco jinýho než jen bahno. 

Ve třičtvrtě na 9 jsem byl v cíli. Hlavní úkol jsem teda téměř splnil, až na to, že jsem dorazil pouze do Slovanského domu. Přitom Divočák, jestli neodjel, spal ve škole. Olaf mi nadělil diplom a jako cenu nevím za co jsem dostal ještě dvojitou porci místní výborné polívky. Tímto skončil pochod Stovka jarním Šluknovskem. Byl náročnej, ale krásnej. Orgům moc děkuju za trasu zaručující množství silných zážitků.  

Odteď dál jsem přešel do fáze, kdy jsem začal ztrácet věci. Začalo to tím, že jsem s Petrem Malým řešil převoz a hlavně můj odchod a málem v cíli zapomněl medaili od Olafa. Přesunul jsem se (z posledních sil, s báglem na těžko) do školy, kde jsem našel spícího Divočáka, kterej mi neujel, sláva. Konečně jsem se vyzul z promočených bot, osprchoval jsem se, převlíkl a při snídani na něj počkal a pokecal s ostatníma budícíma se chodičema. Nohy to zvládly nakonec bez puchýřů, jen s modrýma nehtama. Někdy v půl jedenácté jsme ještě pozdravili příchozího Vítka a Libora, pak jsme nasedli do auta a jeli směr Východní Čechy, kde jsem si dal ještě bonusovej výlet. Aby se víkend využil i nějak ve prospěch výškovnice, vzal jsem s sebou vrcholový knihy pro výměnu na Suchý vrch a Jeřáb. 

Divočák mě hodil za Žamberk, odkud jsem se dostopoval na Červenovodské sedlo. Dál jsem pokračoval už pěšky natěžko do sedla Hvězda, odkud jsem si někdy po 18h vyběhl na Sucháč, pokoukal trochu z rozhlednové konstrukce, vyměnil knihu a seběhl zpět a pak natěžko pokračoval do Červené Vody.

Zde jsem seznal, že není kam spěchat, vytipoval jsem si místo k noclehu a zašel na klobásu do hospody. Během jídla a čumění na fotbal jsem ale zjistil nepříjemnou věc - nemůžu najít čelovku. Nejspíš jsem ji nechal během klábosení s Petrem Malým v cíli. První, dost nepříjemná ztráta. Jít na čundr bez čelovky, to není úplně ono, zvlášť pokud má člověk před sebou asi 4 km cesty mimo civilizaci. Vycvičen z předchozí noci jsem ale věděl, že toto zvládnu, neboť mě tady žádný Olafoviny nečekají. Pro jistotu jsem ale v hospodě nabil mobil a během toho ještě prohledal bágl. Taky jsem řešil, kterou čepici si dát, vyhrála to kšiltovka zatímco čepici adidas přes uši skončila neznámo kde. Další ztráta. Asi mi už ten den nefungovala hlava a některý věci jsem nedokázal správně vyhodnotit. Třeba jako předpověď počasí. Věděl jsem, že nějaká přeháňka může přijít, na to jsem byl připraven, ale kdybych věděl, co se žene, asi bych plán natáhnout se pod strom na hřebeni přehodnotil. 

Lezl jsem na něj od Šanova přes kolem JZD a vzhůru po louce. Na některý místa ale jakoby dopadalo zvláštní světlo, působily mnohem světleji než okolí. Moje nohy se tím světlem ale vůbec neosvětlily. Až pak mi došlo, že to není světlo, ale že stojím na sněhu. Což ale byla trochu nečekaná okolnost. I když bylo na Sucháči bílo, tady ve výšce kolem 700 m jsem to ještě nečekal.

Na hřebeni nebylo těžký najít pěkný místo pod stromem s výhledem na protější kopce Hanušovické vrchoviny. Ze spodu bylo měkko, až když jsem tam posvítil mobilem, zjistil jsem, že jsou to ovčí bobky. Ale těm se nedalo vyhnout, tak jsem radši mobil zhasl a šetřil baterku. Někdy kolem  jedenácté jsem konečně zalehl do spacáku, abych konečně po stovce usnul. Jenže do průhledu spacáku mi čas od času ze stromu káplo. Překryl jsem se proto celtou, na které jsem ležel a snažil se to nevnímat.

Bylo asi půl třetí, kdy už kapání přešlo ve vytrvalej déšť. Probudil jsem se a viděl jsem, že mám celej spacák mokrej. Choulit se dál pod mokrou plachtou na tomto místě mi nedávalo smysl, jediným řešením bylo posunout se k přístřešku o asi 2 km dál, nahoru směrem k Jeřábu. Sbalit všechno v tomto mokrým stavu a bez čelovky, to byl opravdu silnej zážitek. Ale člověk v tu chvíli úplně zapomněl na útrapy způsobený stovkou. Tady se bojovalo o suchý život.

Popakoval jsem věci, hodil na sebe bágl a na něj pončo, abych bez čepice v několika kapucách vyrazil na cestu. Mokrou plachtu jsem šikovně sbalil tak, že mi celou cestu mokřila gatě i bundu pod pončem, neboť se mi nechtělo ji cpát do báglu a ruce jsem chtěl udržet s hůlkama pod pončem. Někdy v půl  čtvrté jsem dorazil k přístřešku, naštěstí v něm nebyl moc bordel a naopak tu bylo docela sucho, takže jsem mohl rozložit vše včetně spacáku a konečně se vyspat. 

Ráno jsem sbalil věci a nalehko vyrazil na Jeřáb. Počasí bylo nejisté, ale po chvíli sněžení už srážky téměř ustaly a jen mírně mrholilo. Sněhu s nadmořskou výškou přibývalo a na vrcholu, v 1000 m ho bylo místy možná i 10 cm. 

Vyměnil jsem knihu a seběhl zpátky k přístřešku, vzal jsem bágl a zamířil zpátky do Červené Vody. Cestou jsem se stavil na místě prvního nocležiště pro zapomenutou kšiltovku, čepici zapomenutou v hospodě jsem ale už nenašel, ani poté, co jsem do hospody zavolal. Seběhl jsem na vlak a v 11:09 vyrazil domů. Cesta už proběhla celkem v pořádku až na přestup v Ústí nad Orlicí, kde jsem pro změnu zapomněl hůlky. Sice už byly stejně opotřebovaný, vydržely přibližně rok, což průměrnou dobu mých hůlek výrazně převyšuje. Takže na příští akci si holt musím pořídit nový. 

Jinak to byl ale pěknej víkend, i když počasí tomu moc nepřálo.