Kořeny Mže s přídavkem

Plzeňská akce Kořeny se mi v roce 2025 natolik zalíbila, že jsem si s chutí dal její další ročník. Nejen kvůli jejímu old-school charakteru, kde se to s organizací a zajištěním vůbec nepřehání, ale taky s ohledem na trasu, která je každý rok jiná. Zatímco v předchozím roce vedla podél Berounky, tentokrát byla hlavní řekou určující směr Mže.

Vzhledem ke stejnému časovému rozvrhu akce jako v předchozím roce, proběhla ve stejném režimu jak ranní cesta z Brna, tak přestup a setkání s příteli v Praze a tak i samotné dění v Plzni (akorát tentokrát s trochu větší rezervou) před nádražím. Tedy, podobně jako loni jsem si koupil kebab, vyfotil start z věže, pozdravil se s všemi účastníky, nafasoval papíry, poslechl si nejen pár organizačních pokynů od hlavního orga Kosti W., ale taky nepřekvapivou kritiku místní pizzy od Honzy Vocáska a v pravé poledne spolu se zhruba stovkou vytrvalců vyrazil na 24hodinovou cestu. Rozdíl byl ale v počasí, zatímco loni bylo už od začátku vedro, tentokrát se oteplovalo jen velmi pozvolna a na startovišti se ještě válely hromady sněhu. 

Ovšem s úderem dvanácté se rozslunilo, takže zatímco jsme vybíhali z centra přes Radbuzu a dál na jihozápad, počasí se měnilo postupně ze zimy, na příjemno, teplo až vedro. Tentokrát jsem si dával bacha, abych nebyl debil a nerozbil nebo neztratil mobil, a to i během focení během. Trasa se v této rané fázi odehrávala v radbuzsko-mežském meziříčí, ovšem co by to bylo za návštěvu Plzně, kdybych si nevyfotil aspoň jeden soutok. Tak jsem to vzal ještě k ústí Úhlavy do Radbuzy, pozdravil se s rybářem, a pokračoval dál zpátky na trasu, a zařadil se k častým či méně častým parťákům. Trasa nás zavedla k přehradě České údolí a od ní do lesa, kde jsme povodí Radbuzy opustili. 

K prvnímu kontrolnímu bodu jsem dorazil někdy chvíli po 13h, rychlost něco přes 8 km/h byla ovšem pro mě příliš neudržitelná a i tak jsem měl pocit, že se ve srovnání s ostatníma flákám. A taky že jo, úplně jsem netlačil na pilu, neboť akce Kořeny tentokrát nebyla jediným cílem mé výpravy do Čech, a proto jsem ještě i v neděli odpoledne měl v plánu být schopen pohybu nebo aspoň postoje. Takže jsem trasou proplouval pozvolna zvolňujícím tempem, kdy mě občas docházeli a předcházeli mnozí vytrvalci jako Vocas, Lucka Čechalová, Martin Zbruž, Ivana Bohoňková, Pavel Příhoda nebo třeba Jura Nedas, se kterým jsem na pochodu potkal po skoro 12 letech od své druhé akce ČSUT - Pradědovy stovky 2014. Pak tu byl Čapíno s parťačkou Míšou, jejichž útok se mi ale často dařilo odvracet, nebo Kristýna, s níž zápolení většinou skončilo plichtou. Zatímco já byl odkázán pouze na své síly, ona, zprostředkovatelka vyšší moci, mohla doufat v pomoc shůry, jenže to tady v rovinaté krajině, kde žádný hůry nejsou, stejně nemohlo moc fungovat. A tak mnou navržený cíl dojít do Konstantinových lázní se stal pro ni (stejně jako pro mě) pouze (be)zbožným přáním. 

Šinuli jsme se přes okrajovou část Plzně s provokativním názvem Nová hospoda vyzývajícím k pauze, dál do Vejprnice, kde jsme chvíli před 14 h dosáhli 14 km. To bylo pro srovnání s předchozím rokem zrychlení dávající naději, vůle udržet tuto rychlost však u mě tentokrát nebyla dostatečná. To se projevilo například v další vsi, Tlučné, kde jsem sice odolal zmrzlině, ke které zahl Čapíno, ne však malinovce v hospodě, kde jsem si na chvíli sedl a koukal na tenis. Čtyřhru BJKC, tj. dříve Fed Cupu, proti Švýcarkám  sice naše holky prohrály, pak to ale naštěstí otočily a postoupily dál. Abych postupoval dál já, musel jsem zvítězit nad pohodlím u televize a dolepit se od ní. Trochu jsem tím nechal poodejít většinu souputníků a v podstatně řidším startovním poli pokračoval k Myslince, přes louky do Doubravy a přes les do Rochlova, k druhému kontrolnímu bodu. Čas chvíli před 16h a délka něco přes 28 km znamenala, že se držím nad 7 km/h. 

U kontrolního bodu jsem našel něčí energetickej gel, tak jsem ho uklidil tam kam patří a obal pak vyhodil do poslední popelnice ve vesnici. Tyto gely na mě ale nějak viditelně zvlášť nepůsobí, spíš to beru jako psychologickou vzpruhu, což mi asi pomohlo projít kolem zříceniny čehosi a lesem kolem lesních bunkrů. Od nich následovalo něco na této cestě  nevídaného, skoro kilometrovej seběh. Přes pár menších vln se takhle sklesalo až do krásného údolí Mže, k přehradě Hracholusky. Bylo celkem vedro, do xichtu mi svítilo slunko a vzhledem k omezeným možnostem doplňování zásob vody, přišla vhod hospoda u cesty. Tak jako u těch nejlepších stovek, i tato trasa procházela přes Vranov. Měli tu v hospodě nejen vodu na doplnění, ale i kofolu. A co víc, párek v rohlíku za 30 Kč, to už jsem dlouho neviděl! Asi se zde právě projevilo snížení ceny ropy po otevření debaty o uzavření dohody o otevření Hormuzského průlivu po jeho uzavření ze strany Íránu po jeho bombardování ze strany USA. Ten párek jsem teda neviděl ani tady, protože jsem si ho nedal, ale vzpomínka na něj mi zůstala. 

Cesta pokračovala do krásného údolí, nyní už to byla řeka Mže. Přešli jsme ji k 3. kontrole a po úbočí levého břehu pokračovali kolem Stříbrných vodopádů. V mapě jsou označovány jako Stříbrské, ale koncovka -ský  je ve vztahu ke kationtu stříbra naprosto nelegální. Vodopády sice neměly barvu stříbra (ono tam toho celkově moc neteklo, šířkou to byly to takové monopády), ale vzhledem k tomu, že stříbro nabývá oxidačního čísla 1, nejednalo se o vodopády stříbrnaté, stříbřité, stříbrové či třeba stříbřičelé. Došli jsme kolem nich ale do města, které se Stříbro jmenuje. Někdo by tento kov mohl brát jako dobrý výsledek závodu, ale my všichni jsme mířili dál. A výš.  

Bylo kolem půl osmé a zatímco někteří se tu stavili na pizzu a jiní na kafe, já jsem spořádal něco ze svých zásob a pokračoval dál. Měli jsme za sebou asi 46 km a přicházel večer. A místo zrychlení přišel jeho pravý opak. A hlavně Mže. Následný úsek podél ní vedoucí k jediné občerstvovací kontrole trasy byl dlouhý jako celá cesta od startu do Stříbra, napřed šerem a pak tmou, nekonečným údolím, kdy se nám nad hlavou otvíraly výhledy na noční oblohu. Hvězdy zářily a budily v člověku očekávání, kdy přijde srpek měsíce, místo srpku ovšem přišla rovnou kosa, že byl člověk rád i za jeskyni na převlečení a chvíli odpočinku, kam zaleze a čeká až u Mže. Ale když mu tam furt ostatní svítí, že ho ani umžít nenechají, tak se pak musí nocí protloukat dál a výš proti proudu řeky, jejího přítoku, jeho přítoku a tak dál přes Svojšín až kamsi k Mariánským lázním. Z cesty bych snad vypíchl jen setkání s Alicem Cooperem (dvourozměrným na plakátu ve Svojšíně), zahánění vlka ještě daleko před Vlkovicemi a časté bobrem nahlodané stromy. V některých případech to vypadalo, že bobři tu prostě turisty nechtějí a proto jim rovnou nahlodali strom s turistickou značkou. To už je vyšší úroveň organizovaného zločinu.

Pak někdy nad ránem začalo pršet, řady mých souputníků rozšířili Nerv s Míšou a na kontrolu ve Vlkovicích na 92. km jsme došli celkem úspěšně spláchnutí. Setkal jsem se tam tak, mimo jiné, se dvěma dvojicema  Martin + Míša a po delší době taky s Jurou, kterej tu čekal až přestane lejt, zatímco ostatní si už vycpávali žaludky gulášem, buchtama a tekutinama různých barev, vůní, chutí a teplot. Podobně jsem se občerstvil i já a jelikož orgové této akce vždy myslí i na hudební vzpruhu, jal jsem se připravené kytary, abych polospící osazenstvo bistra, včetně sebe, trochu povzbudil.

Dál jsme vyrazili už za končícího deště na několikakilometrovou vracečku na trasu. Zatímco cestou ke kontrole jsme potkávali živé žáby, ale co do účastníků tu bylo mrtvo, nyní jsme potkávali živé chodiče a mrtvé žáby, i když jsme se je před tím snažili přesvědčit, že asfaltka není pro ně to pravé prostředí (myslím ty žáby - chodičům jsme to říkat nemuseli, ti to ví). Jenže žáby to vidí jinak, pro ně je asfaltka často zážitek, na kterej nezapomenou do konce života. 

Vzhledem k tomu, že jsme se dostali do oblasti západočeských lázní, bylo taky na místě, nebo na čase, potkat nějaký ten minerální pramen. A jeden takový tu byl, jmenoval se Horka a voda v něm byla navzdory názvu úplně studena. Ale teplotou nepřekvapil tak jako svou barvou, vůní a chutí. To protože to vypadalo hnusně, smrdělo hnusně, ale chutnalo výborně. A když jsem si tuto zázračnou narezavělou vodu přilil do flašky k mátovému čaji, došlo k nějaké chemické reakci a ve flašce jsem měl najednou černou vodu. Takže tajný recept zní: máta s vodou - studenou horkou.   

Nedaleko trasy se pak nacházely mofety, což jsou výrony plynu v bahně, projevy postvulkanické činnosti této oblasti. Bohužel jsme ale na jejich místě našli už jen díry v zemi, kde se nedělo vůbec nic. To by člověk nevěřil, co se dneska krade. Vrátili jsme se na trasu a pokračovali dál, do kopce, až jsme přešli místní rozvodí a po téměř 100 kilometrech opustili Pomží. Vstoupili jsme do nového povodí, kde se dala, navzdory stále zatažené obloze, očekávat přecejen vyšší teplota, neboť jsme došli k řece Teplá, která se pak ve Varech vlévá do řeky, kterou Ohře. Do této oblasti jsme vstoupili v obci Ovesné Kladruby. Nevěděli jsme, co kladruby jsou, jestli se máme těšit na vločky nebo jinak zpracované obilí, a nepomohlo nám to osvětlit ani kostel ani hřiště s houpačkama a tak návštěva slibně nazvané obce zůstala daleko za očekáváním. Po nudných asfaltkách jsme pokračovali dál. Vzhledem ke značně pokročilé době se už výrazně snížil stav našich zásob a člověk pak byl rád za to, co mu dá krajina, ať už to byla pryskyřice, pupeny lípy, mravenci nebo žížaly. I když teda poslední jmenovanou pochutinu zas tak často vyhledávat nebudu. 

Oteplení na trase pak dokládal taky přechod z obce Mrázov do Teplé, mnou posledního dosaženého kontrolního bodu. Byla ale ještě asi hodina a půl času a tak by bylo škoda to zapíchnout tady a nevyužít k dalším několika kilometrům po asfaltu. A když se k tomu přidá ještě lesík s památníkem leteckého neštěstí, nakonec poledne odbylo v obci Loučky, kde jsem, stejně jako Kristýna, dovršil něco přes 112 km. Sice jsem tedy neposunul svůj rekord z předchozího roku, ale o to koneckonců nešlo, hlavně, že se člověk prošel s dobrými lidmi pěknou krajinou. Díky Kosťovi Wiesnerovi a jeho týmu za uspořádání této akce.

Zbývalo se už jen nějak od tam dostat. Začalo pršet a stopovat v tom moc nešlo, zvlášť, když tudy jelo jedno auto asi tak co čtvrt hodiny. A tak jsme ještě pokračovali a dorazili do slavných obcí Afterspoon a Withoutsatelite na vlak, kde jsme to zaokrouhlili na neoficiálních zhruba 120 km. 

Pak jsme se převlakovali do Plzně, kde jsme se popotkávali ještě s dalšími účastníky a dorazili do Prahy, kde mě pak ještě večer čekala druhá fáze víkendu, koncert v Karlíně: Exodus, Carcass, Kreator

Měl jsem trochu pochybnosti, jako po 24hodinovým zápřahu a 120 km v nohách zvládnu ještě odstát či odpogovat další aspoň 4 hodiny na metalovém koncertě, ale dosud jsme neměl příležitost to zkusit. A ukázalo se, že to jde. 

Navzdory obavám, co tam budu dělat s pochodovou výbavou, jsem se úspěšně vyhl jinak celkem důkladné šacovací kontrole u vchodu a na place pak byl i s báglem a dokoupeným jídlem. Sice to bylo trochu nepraktický, když jsem s tím vším vlezl do moshpitu, ale mobil, co jsem tam při wall of death ztratil, mi pak někdo podal a věci povypadaný z roztrženýho pytle jsem taky nějak posbíral. Takže v pohodě. 

A koncert byl naprosto super. Exodus sice měli trochu kratší set, než bych doufal, a nezařadili tam víc věcí z nové desky, ale už na ně se vytvořil v zadních končinách hlediště dost slušnej kotel a atmosféru to tedy mělo hned od začátku. Pak přišli Carcass. Není to sice úplně můj styl, ale hráli výborně a užil jsme si to za mírného usínání a prožívání se vzpomínkama na právě skonečenou akci. Ale hlavní hvězdou byli Kreator. Ti hráli jak starý tak nový věci s důrazem na poslední desku Krushers of the World a byla to naprostá bomba. Odcházel jsem spokojen a ještě jsem si užil procházku na vlak, kterej mi jel o půlnoci do Brna. A to byl konec mého českého dobrodružství.  

Černohorské šlápoty počtvrté

Když jsem v roce 2025 absolvoval potřetí Černohorské šlápoty, byl jsem víceméně přesvědčen, že už to stačilo a napřesrok si najdu jinou zábavu než topit se v bahně a ošmajdávat si podrážky asfaltem nebo se rovnou nechat přimrznout zadkem ke kládě. Ale situace se změnila, když jsem zjistil, že se trasa obrátila, a to dokonce tak, že místo levého břehu Svitavy povede po pravém břehu Svratky. Toto sice zdánlivě dává smysl tak leda v Komárově a níže, ale skutečnost byla taková, že ač trasa začínala jako obvykle v Řečkovicích a mířila jako obvykle do údolí Ponávky, oproti předchozím rokům byla celkově vychýlena na západ. Díky tomu vedla hned na 4 vrcholy brněnské výškovnice, některé tohoto roku ještě nezdokumentované, tudíž skýtající šanci získat novoroční prémii. A to jsem nemohl nechat jen tak být.

Proto jsem po mnohých obvyklých zmatcích při přípravách dorazil na start necelou třičtvrtěhodinu před startem (pozdější vlny) pochodu. Tentokrát jsem si dal záležet, abych v autě nenechal mobil jak loni. A zatímco ostatní se mohutně posilňovali, převlíkali a jinak chystali na noční štreku, já jsem mohutně finišoval s přípravama náhradních vrcholových knih. Vašek Jindra se na poslední chvíli rozhodl (nebo spíš za něj rozhodla jeho páteř), že nejde, a tak mi nabídl pomoc s dopravou knih blíže místu jejich určení, aniž bych je rval do již tak nacpanýho báglu. Snažil jsem se totiž nepřecenit míru občerstvovaček a nachystal si spoustu menších pochutin na cestu. Navíc jsem měl připravenou i zásobu mátového čaje, kterou ale bylo nutno přečerpat z termosky do flašky. To jsem si nedovolil dělat přímo nad stolem v místnosti a z důvodu časové tísně jsem tudíž využil pozici u okna. Objem termosky byl ale o něco (asi tak o půl litru) větší než čtvrtlitrovka, do které jsem se ho snažil dostat, a já tak získal jedinečnou příležitost zjistit, jak funguje izobarický jev, kdy s klesajícím objemem klesá teplota, a to přímo na vlastní kůži: moje ruce byly jistě o dost chladnější jak vřelá kapalina z termosky a její objem klesající volným pádem na moje prsty teplotu celkem rychle ztrácel a zatímco jejich teplota vzrůstala a já tiše úpěl. Přihlížející Václav k tomu dodal cosi o nelití piva z okna, pod kterým ale tentokrát naštěstí nikdo neseděl, takže jedinou obětí byly moje opařený hnáty. Na funkci to naštěstí nemělo vliv a tak jsem se pak s poloplnou flaškou čaje mohl konečně odebrat na start. Podobnej záměr ještě s plechovkou Tygra jsem už zrealizovat nestihl, tak jsem jej jen smutně opustil v naději, že ho nebudu potřebovat. 

Snaha ještě se potkat s kamarádama na startu a udělat společné foto s partou z Mátry byla tentokrát silnější a naštěstí se záměr zdařil. Potkali jsme se s pouze přihlížejícím Václavem Glosem, na vítězství cílícím Vítkem a hnát před sebou Jarmilu chystající se Evou. Naše setkání netrvalo o moc déle než expozice fotky. Pak zaznělo odstartování a vyrazili jsme - Vítek vpřed, aby byl co nejrychleji v cíli, Eva spolu s Jarmilou někde za ním, Václav zpátky do klubovny (aby dal Vítkovi šanci, tak se radši vůbec neúčastnil) a já k autu, tenokrát pro zapomenutý  hůlky. Rázem jsem se tak ocitl na chvostu startovního pole. Když jsem se hlásil ke startu v druhé vlně, časoměřící Olaf se divil, jaktože jdu s běžcema. Patrně zapomněl, že jsa Brňák, dřívější start jsem tu zatím nikdy nestihl, ovšem potvrdit jsem mohl skutečně jen to, že "jdu" s běžcema. Přitom jsem ale zjistil, že v první, rádoby chodecké skupině jsou osoby mnohem rychlejší. O to větší motivaci jsem měl, abych, ještě než přejdu do rekreačního módu, zkusit aspoň ty pomalejší rychlonožce z první skupiny dorazit. Jejich časy jsem zjišťoval z občasných zpráv a zápisů ve vrcholových knihách cestou. 

Vyběhl jsem proto tak, abych brzo zbytek skupiny dohnal a dole v údolí se postupně prokousával vpřed. Kdesi v blátě údolí Ponávky jsem předstihl Kačku, Dana Mártona, který si sem udělal z Maďarska výlet cíleně na tuto akci už pošesté (to vůbec nechápu) a mnohé další, až jsem v Lelekovicích dorazil Evu a její partu včetně Jarmily, Patrika, Mikuša, Čapína a dalších. Cesta vedla přímo na Babí lom a zatímco já udivoval některé své spoluběžce svým nečekaně svižným tempem, oni udivovali mě svou schopností cestou do kopce kecat, a to s takovou intenzitou, že ve snaze jim zdrhnout jsem dosahoval onoho svižného tempa. 

Když jsme dorazili na rozhlednu na Blomu, pokoukali jsme na krásné noční Brno a Měsícem osvětlené okolí a v mírně přemíchané sestavě pokračovali dál. Podobně tomu bylo i po výstupu na vlastní vrchol, kde jsem si dal navíc za cíl zapsat se do vrcholové knihy. Na chvíli jsem se posadil, abych vydechl, zjistil jsem, jak si stojím (nebo v tomto případě sedím) vůči ostatním, tj. například že po 10 km mi už někteří zdrhli o dobrou půlhodinu a že z čelní skupiny jsem, navzdory svému domnělému vražednému tempu, nestáhl vůbec nic. 

Značně demotivován jsem pak provedl fotodokumentaci a z pozice asi předposledního pak klesal do Svinošic, odkud jsem pak stoupal na Bukovec a trochu i pořadím účastníků. Opět jsem se popotkával se stejnými lidmi, až jsem na vrcholu Bukovce načapal Evu a spol., kterak se zapisují do knihy, a přitom z ní neodčerpali prémii. Nechtělo se jim ztrácet čas focením a prémie tak spadla do klína mně. No co už, obětoval jsem se. Sice jsem očekával, že jen vyměním knihu za tu, co jsem s sebou nesl od startu, to ale nebylo ještě nutné, takže jsem nafotil pár stran knihy, vrátil ji do schránky a pokračoval ve stíhačce. 

Čelní skupina mi dle časů z první občerstvovačky u Černé Hory na 24. km pořád unikala, ovšem něco se mi už na ni podařilo stáhnout a v tomto jsem hodlal i pokračovat, dokud to půjde. Seběhl jsem z vrcholu, kolem rozcestí přes mně dobře známé bažiny, které se ještě důvěrněji seznámily s mojí pravou nohou a vnitřkem boty. Čvachtaje jsem pak dopajdal na asfaltku a na ní dostihl a následně předstihl několik zkušených stovkařů jakýma byli Patrik (pro nějž byla asfaltka holým utrpením) a Čapíno (pro nějž by bylo utrpením to jít bez ženské, což se mu tu naštěstí nestalo). Odtrpiv si tu obě tato úskalí už v předchozích ročnících (ve dne a v protisměru), valil jsem celkem v pohodě, i když sám a po asfaltu, dál podle jakéhosi neplánovaného plánu vzniklého v mé hlavě na základě zjištěných údajů o rychlosti mých předchůdců. Na Jedli jsem tak byl víceméně podle plánu a i když název svádí k tomu, abychom se zde najedli, odložil jsem to až na občerstvovačku za Jedlí. Napřed jsem musel z vrcholu sestoupit, takže jsem nakopl muflona a z vrchu už valil rychlostí tak akorát, abych přeběhl odbočku a mazal kamsi do pr...ava, přičemž trasa vedla doleva. Naštěstí jsem tu ale právě minul Jirku Hofmana z první skupiny, kterej na stačil houknout, že valím blbě a zachránit mě tak od neplánované změny neplánovaného plánu a možná i neplánované návštěvy nedaleké Prdlavé studánky. Tohoto osudu jsem byl tudíž ušetřen, díky Jirkovi, stejně jako návštěvy Spešovské rozhledny, díky orgovi Františkovi, který ji na trasu letos nezařadil. Místo ní jsem se mohl těšit na brzkou občerstvovačku u Černé Hory, ke které jsem dorazil nečekaně už před půl dvanáctou; byla zkrátka ještě brzštější než jsem čekal. U ní jsem doplnil vodu do velblouda, snědl kousek chleba se sádlem a cibulí a vyměnil u Václava knihu pro Bukovec za knihu pro Babylon. Časoměřící Olaf se trochu podivoval mojí roli knihonoše, ale na vysvětlování nebyl čas a nechtělo se mi tu dlouho zdržovat, neboť stále bylo koho stíhat. 

Napřed to bylo trio Eva, Jarmila, Jana, které jsem dostihl v Černé Hoře, abych jim na chvíli utekl k pivovaru, nakoupil si předpůlnoční Grenu a opět se zavěsil za jejich paty. Prošel jsem černohorský asfalt a u k rozcestí Horka po 28 km dorazil přesně o půlnoci, tj. po 4 hodinách od startu. Zatím jsem ale rychlost držel a valil dál ve snaze dorazit co nejdřív na Babylon vyměnit tamní plesnivou knihu, aby se měli ještě za mnou chodiči možnost zapsat do nové knihy. K němu bylo potřeba ještě projít 10 km bájným bahnem údolí Býkovky. 

Dolní část, po Býkovice, byla relativně v pohodě, šlo se ještě celkem zmrzlou bažinou a držel jsem se v závěsu za Janou Smítalovou. Ta zde byla na své první stovce a s pohodou stovkařské začátečnice přehopsala bahno v údolí za Býkovicemi a zdrhla mi do tmy (a v cíli byla za necelých 21 hodin). Oproti tomu já, jehož nohy už pár desítek stovek prošly, jsem zkušeně chytil únavovou krizi a začal v bahně zpomalovat. Silou vůle jsem se ale ještě jakštak držel v pohybu a šinul vzhůru, po většinu cesty sám, než jsem došel světlušky u Kunčiny vsi a místního umělého menhiru Stonehenge. Toto místo se mi vrylo pod kůži. Nejen noční scenérií s krásným výhledem na noční Babylon, ale hlavně pitomým kovovým plechem trčícím z lavičky rovnou do holeně. Sice přes gatě, ale i tak jsem měl zajištěno, že na toto místo jen tak nezapomenu. 

Únava šla v tu chvíli stanou, kulahaje vstříc vrcholu klopýtal jsem dál a výš, kolem občasných sněhů až dosáhl jsem Babylonu, místa u rozhledny, kde jsem konečně dostihl partu z první vlny pochodu. Byli tu byl mimo jiné Nerv, Míša a Míra, se kterým se tu záhadně potkávám při každých ČH šlápotách. Vyměnil jsem plesnivou knihu se zápisy a pozdravy od Vítka, Jury Nedase a dalších za novou, do níž jsme se patřičně zaznamenali a než jsem dokončil akci výměny knihy, nechal jsem ostatní prchnout. Nyní už nebylo vlastně kam spěchat, cíl byl splněn. Udělal jsem pár kroků a byl jsem na vrcholu 656, nejvyšším bodě trasy. Vpravo svítil Sýkoř, v dáli na jihu zářilo Brno a nade mnou byl krásně vidět Měsíc, jemuž dělal společnost Jupiter. Kdyby byl člověk upír, jenž nesnese sluneční světlo a umírá ve chvíli, kdy si uvědomí, že Měsíc jen odráží světlo od Slunce, možná by to tentokrát i přežil, neboť část světla šla i od Jupitera, který vydává víc energie než přijímá (sice ne v podobě světla, ale to by se upírovi říkat nemuselo). 

Po zkušenostech z některých předchozích pokusů o noční focení jsem tu tentokrát nasával atmosféru pouze očima (a pusou z šlauchu velblouda, i když tam šlo prvotně o hydrosféru) a oblažen tímto zážitkem se vydal nyní už dolů na dlouhý sestup po červené přes Rašov do Jamného. Cestou jsem došel Kristýnu, zkušenou spolubojovnici z předchozích stovek, se kterou jsme pak zápolili ještě v dalších kilometrech. Někde v lese před Jamným, kam jsme se těšili na další živou kontrolu, se kolem mě mihla dvojice čelovek - byla to Eva, která, jak slíbila, hnala před sebou Jarmilu jak nadutou kozu. Teda přesně nevím, jak to správně probíhá, ještě jsem asi nadutou kozu neviděl a už vůbec ne, jak ji Eva žene, nicméně z pozice muflona můžu potvrdit, že rychlost sudokopytníků měly obě holky obstojnou. Trasa před Jamným ale začala trochu olafovatět, sešla ze značky a začala se prodírat houštím, přesněji řečeno, houštím začala prodírat nás, až nás nakonec vyplivla u studánky. Zde se dalo dobrat vodu, i když možná ne úplně pitnou, ale to v noci nikdo nevidí. 

Až když jsme pak dorazili k občerstvovačce, mohli jsme si dát co hrdlo ráčí chleba s jakousi pomazánkou, či sádlem a vodu nebo čaj. Moje hrdlo ráčilo párek, na kterej jsme se ale měli těšit až na další kontrolu, do 20 km vzdálených Štěpánovic. Musel jsem se teda spokojit s chlebem a sádlem a vyrazil dál. Šlo se do kopce, z kopce, lesem, polem, vsí a údolím, až jsme s Mírou dorazili do Lomnice.

Společně jsme zavzpomínali na jeho loňský úspěšný MUM, kde jsem mu dělal dvorního dodavatele melounů na trasu. Když ale Míra zjistil, že jsem tento občerstvovací prvek nyní nezajistil, ztratil motivaci dál pokračovat a pomalým tempem se dál šinul už rovnou na vlak. Už bez něj jsem pokračoval křížovou cestou přes Veselský Chlum, kde začalo svítat, a dolů do Borače, kam jsem už dorazil za denního světla. Tamní kontrolní bod byl trochu jinde, než jsem čekal, a to jsem si to čekání prodloužil pauzou na zamrzlých schodech místního úřadu tak dlouho, než se tu objevil Čapíno s parťačkou. 

Chvíli jsme pokecali a rozešli se několika špatnými směry, abychom se pak zase vrátili a sešli na původním místě. Nakonec jsme kontrolní bod našli a vesnici opustili po správné cestě, vedoucí do kopců na pravém břehu Svratky. Cesta mířila do bočního údolí potoka s vodopády; jak by řekli Severočeši či Východomoraváci, na Brno dobrý (je to sice dost mimo Brno, ale furt v okrese Brno - venkov a navíc rozlišovací úroveň obyvatel z některých vzdálených krajů není nutno přeceňovat). Ať už to byly krásný vodopády nebo jen zarostlej šumící potok, vyšlapali jsme kolem něj až na rozlehlé louky na kopcích. Na rozdíl od Lysé hory jsem tentokrát nedal dostatečný důraz plánům na poziční synchronizaci s východem slunce, takže jsem slunce poprvé sptřil, až když se vyplazilo nad les kousek od Babylónu 506, nejvyššího vrcholu této části trasy. Zde, v místě, kde ještě před asi 10 lety stála rozhledna postavená za podpory EU. Pak ale podpora skončila a nepodpořená rozhledna šla k zemi. Nyní se zde nacházelo pouze ohniště a vyžraná bedna samobaru (až později jsem zjistil, jaká úskalí přináší vyrážet až po Michalu Turkovi).

        

Následoval krásný úsek loukami s výhledy na všechny strany, pak obcí Zahrada a výstup na neméně krásný kopec Křivoš se stále funkční rozhlednou, které zjevně podporu ještě nesebrali. Bylo pěkně a výhledy sváděly k nespěchání - on ke spěchu vlastně ani nebyl důvod. Do cíle zbývalo sice ještě asi 50 km, ale začínal krásný předjarní den. Seběhl jsem dolů do Štěpánovic natěšen na párky. Na občerstvovačce nás čekal trochu šok. V obci se právě konal masopust a v souladu s ním jsme na kontrole nedostali párek, nýbrž pórek! Nasekanej si ho mohl člověk dát na chleba se sádlem nebo jakousi pomazánkou. Využil jsem všech možností, který skýtala nejen kontrola, ale i kapsy moje a dalších spolusedících, a vytunil si chleba navíc ještě sušenými červy a řádně poctivým chillim. 

Nakonec jsem tedy neodcházel úplně zklamán. Částečně snad díky naději, kterou nám tu dali, neboť prej párky jsou na další kontrole, v Bítýšce. To ale bylo ještě nějakých 22 km. Cestou ještě Tišnov s kšeftama a spoustou hospod po cestě. Tomu všemu ale předcházel postup údolím Svratky a výstup na Květnici. Šli jsem na ni spolu s Markem Ondrou a cestou jsme probrali mnohé plány na další akce. Vlastní výstup byl o dost jiný než v předchozích letech, ve dne jsem si ho užil úplně jinak - chladové či únavové krize se tentokrát nekonaly, naopak mě krásné počasí zavedlo až na Velkou skálu. Výhled z tohoto místa byl krásný a vůbec se mi odtud nechtělo - koneckonců, po Babím lomu toto byl v podstatě jediný skalní vrchol na trase.

Až pak jsem seskákal do Tišnova, kde jsem se v různých občerstvovacích a restauračních zařízeních popotkával zase s mnohými účastníky, včetně Kristýny a Víti Randýska. Doplnili jsme zásoby, probloudili rozkopaným náměstím a zamířili na další zajímavé místo, rozhlednu Klucaninu. Výhled nezklamal, akorát bylo potřeba nějak začít řešit přehřívání a sundávání vrstev, což příliš nešlo dohromady s množstvím nakoupených zásob dole v Tišnově. Pro úsporu místa jsem do sebe nalil Tygra, jehož jsem si pořídil spíš s preventivních důvodů, kdyby se ještě nějakým způsobem ozvala krize. Teď už vůbec neměla šanci. 

Seběhli jsme dolů do Hradčan a mírně nasycen z výdobytků tišnovského Tesca opovrhl jsem návštěvou tamní dobré hospody. Přecejen čas utíkal o dost rychleji než já k Bítýšce. Přešel jsem Sokolí kopec, což byl snad jedinej delší úsek, kudy jsem ještě nešel. Do Bítýšky jsem dorazil chvíli po 15h a natěšen na párky jsem vynechl jsem i množství dalších možností občerstvit se. Navíc se mi tu nechtělo zdržovat, do cíle to bylo ještě nějakých 24 km. A kontrola mi v tomto vyšla vyloženě vstříc - důvod ke zdržení nám tu vůbec nedala, neboť párky už před nama prej vyžral Turek. Někde se stala chyba. Toto se ale nedalo svádět ani na Matrix ani na soudruhy z NDR. To že tam nechají Turka nekontrolovaně zbodnout, co mu přijde pod ruku, to je známka nezvládnutí situace. Člověk se mohl najest na mnoha místech cestou, kdyby věděl, že tu bude o hladu. No pár chlebů se sádlem tu ještě měli, k tomu vodu, čaj a dokonce kofolu. Tím to sice úplně nevyžehlili, ale aspoň nám, pozdně příchozím ušetřili čas, kterej nás ale ve skutečnosti zajímal daleko míň jak párky, na který nás už asi 40 natěšovali! 

Nasr...kav kofoly jsem pokračoval dál směrem na hrad Veveří. Cesta podél Príglu se tu, jak známo, po pár km začne celkem vlnit. Kristýna, která tu šla se mnou, absolvovala celkou štreku po sem bez hůlek, což jsem si zejména v nočních bahenních úsecích příliš nedokázal představit. Nyní jsem jí na chvíli  půjčil svoje hůlky, napřed do kopce, abych si odlehčil sobě ruce a jí nohy. Překvapivě to celkom fungovalo. A hle najednou jdeme z kopce a ona nasazuje mufloní skok! Moje nohy naštěstí byly dostatečně v pohodě, aby si na těch pár terénních vlnách poradily i  bez hůlek, ale vidět, že mé teoretické lekce muflonění ukryté ve výletopisech nesou výsledky, to bylo k nezaplacení. Proto mi taky za ně nezaplatila a po chvíli hledání kontroly na mostě pod hradem mi zdrhla po žluté značce směrem zpátky k Bítýšce, ovšem tentokrát po levém břehu. 

Dostihl jsem ji a dvě Sloveny, se kterýma jsme se taky cestou potkávali, až nedaleko studánky u Třech křížů. Teď už se žádné tři krize nekonaly, snad ani jedna. Krizová situace přišla snad jen když jsem si uvědomil, že trasa dál nejde lesem, jak tomu bylo v předchozích letech v protisměru, ale dolů po křížové cestě do Chudčic a pak po z větší části vyasfaltované cyklostezce proti proudu potoka Kuřimky. Bolelo to už od pohledu na mapu. 

Zde jsem ale začal trochu tlačit na pilu já, doufal jsem, že se mi podaří dorazit do cíle do 20 hodin, což by bylo 24 h od startu, víc mi v danou chvíli přišlo pro danou trasu nepatřičné. K tomu bylo ale nutno zvládnout asi 14 km za 2 a půl hodiny, tedy neflákat se a nasadit trochu rychlejší chůzi. U Moravských Knínic jsem se ještě pozdravil s Markem, jenž tu bojoval s nějakým druhem asflatídy. Trasa vedla z Knínic do Kuřima. Když jsem se k tomuto městu blížil s prázdný břichem stále nesmířen s párkovým osudem, mé oči spočinuly na budově masokombinátu, kde jsem před rokem nakupoval 45 kilo párků pro BVVŠ a pak mi jich několik kilo zůstalo v ledničce. Bylo to jako vyslechnout si v Arktidě historku o tom, jak se lékárník v lékárně doslova potil. 

Abych zabránil trudomyslnosti, musel jsem přitlačit na pilu ještě trochu víc a výrazněji zrychlit. Daniel Bernoulli by měl asi trochu námitky, že nedodržuju jeho princip (neboť vyšší tlak znamená nižší rychlost), ale Bernouli Nebernoulli, prostě jsem do toho u předposlední kontroly u vodní kaple šlápl (myšleno obrazně, vodě jsem se tentokrát vyhl), že jsem Kristýně zdrhl a valil přes kopec do cíle. 

Naštěstí se mi šlo docela dobře, že jsem následujících 5 km na Babu stihl za necelou hodinu, takže jsem ještě měl dost času nafotit zápisy v knize a dorazit zbylý 2 kiláky s asi 10min předstihem před 20h. A stihl jsem to tak akorát, abych se před cílovým barákem potkal s Vítkem, který to celý zvládl nejrychleji - v cíli na mě čekal víc jak 10 hodin, a to ještě cestou stihl udělat zápisy do všech vrcholových knih. Tomu se říká plnohodnotný výkon! Můj výkon byl vše možné jen ne velký, neboť výkon je energie za čas. Spíš bych řekl, že jsem vykonal stejnou práci jako on a věnoval jí navíc velký čas, což samo zní dost náročně a nepříjemně, že už to na veličinu výkonu není nutno převádět. Tak či tak, závod, nebo spíš pochod, ještě přesněji výlet jsem si užil a to, že nebyly na cestě párky, mi nakonec zážitek nezkazilo (dokud se s tím Turek trapně nepochlubil na netu!), v cíli je konečně měli a já si místo nich nakonec dal topinku s masem. A to byla taková pěkná tečka, za tím naším dobrodružstvím.