Na Malohanáckou stovku jsem se vydal, protože to není daleko od Brna a
už jsem se nějakou dobu pořádně neprošel; toto navíc byla pěkná
příležitost si to vyzkoušet v pravých zimních podmínkách. Bylo to týden
před Ledopádovou stovkou, která měla mít délku víceméně rovnou stovku,
což jsem taky považoval za lákadlo, ale jestli dám tento dvojboj jsem si
nebyl úplně jist. Týden před tím jsem si sice přivezl z Beskyd docela
slušnou rýmu, ale to mě přece nemohlo zastavit. Ale jako základ pro
další problémy to nebyl špatnej.
Ovšem na to, že byla
zima, bylo docela dost sněhu, a nechtěl jsem se proto vydat do akce bez
hůlek. Problém byl ale, že jsem je, jak je mým dobrým zvykem, zapomněl
na poslední stovce, loňském Loučení, a od té doby plnily roli exponátu
Olafova mohutného depozitáře zapomenutých předmětů. Do Prahy jsem se
kvůli tomu nechystal, a tak jsem využil schopností svých přátel a po
trase Olaf, Mirek a Eliška se vydaly hůlky na Malohanáckou stovku taky.
Tak
jsem se sešel v pátek 3. 2. 2017 večer v sokolovně ve Velkých
Opatovicích s Eliškou, hůlkama a dalšími účastníky pochodu, včetně
Michala, který mi poskytl více než malé množství indulony na nohy.
Vzhledem k tomu, že jsem takhle ryzí zimní stovku ještě nešel, napakoval
jsem si bágl teplým oblečením a zásobama občerstvení s tím, že rozhodně
bude třeba si ho spoustu vzít s sebou. Ale až pak jsem začal studovat
trasu a uvědomil jsem si, že se vlastně dají nechat věci v sokolovně. A
tak jsem naopak nakonec vyrazil úplně "na lehko" - mým jediným
zavazadlem byl foťák a hůlky a všechno ostatní včetně termosky s čajem,
jídla, lékárničky a základního náhradního oblečení jsem měl různě po
kapsách. Ovšem co se týká obuvi jsem na lehko nešel, na rozdíl od
většiny ostatních jsem měl boty nad kotníky - a za celou cestu jsem toho
nelitoval.
Proběhlo hlavním orgem sparťanem Dušanem
organizované startovní foto na pódiu, odkud jsem mu vyslal jasný pozdrav
svojí komeťáckou šálou a v 20 h se vyrazilo na trasu. Ta vedla po
turistických cestách přes 3 kraje a severní částí Boskovické brázdy a
vrchovinami v jejím okolí. Z Vekých Opatovic nás zavedla brzo do lesa a
když se procházelo kolem přehrady Smolná, začala se mi mršit jedna věc
za druhou. Napřed mi, chvilku po první zapnutí, vyplivlo světlo - zrada,
špatné baterie. Takže jsem jel hned od začátku na náhradní čelovku,
kterou jsem se ale radši snažil šetřit a kde to šlo jsem ji měl zhaslou.
To ale vůbec nevadilo, šlo se bez světla dobře. Horší bylo, že v prvním
kopci, kde jsem se pokusil použít hůlky, jsem zjistil, že nepůjdou
úplně rozložit jak potřebuji a tak jsem se musel celou cestu ohýbat asi o
pár stupňů víc, než by bylo zdrávo (náhradní hůlky s sebou zatím
nenosím), což se v půlce taky projevovalo. A bylo mi jasno, že průšvihům
není konec, ale na ten hlavní jsem si musel ještě nějakou cestu počkat.
Po menších zmatcích na Červeném kopci jsme sestoupili znovu do nížiny,
kde jsme prošli pod mostem, o němž jsem se mylně domníval, že je
železniční. Přitom to byl most staré německé dálnice, kterých jsme za
cestu podešli několik. Tento prvek sloužil na trase jako úkryt před
případným deštěm nebo sněžením, což se ale zatím nekonalo, pouze byla
nízká oblačnost a mlha, jejíž hustota se v průběhu cesty měnila.
Cestou
jsem se potkával s mnoha chodiči. Kousek za Jevíčkem jsme se sešli s
Karlem, Jarem, Petrem a ještě dalšíma a zatímco se kecalo, postupně jsme
se zanořovali mimo civilizaci do hloubi lesa. Šlo se nám dobře, aspoň
teda mně, ale i ostatní na to vypadali, protože se dobrá nálada
neztrácela ani ve chvíli, když jsme zjistili, že jdeme mimo značku,
blbým směrem, cestou zapadanou kládama neprošlapaným sněhem do úplně
zbytečnýho kopce. Ale přece se nebudeme vracet. A tak jsme se dostali
trochu oklikou zase na značku, kde jsme si zase zvolili každý své tempo a
už v roztrahané sestavě jsme dorazili na 1. kontrolu v Chornici.

Cesta prošla ještě kolem cedule hranice krajů. Vysvětleme si něco o oblastní politické vlastivědě: zatímco Velké Opatovice patří k okresu Blansko, tedy do Jihomoravského kraje a oblast Věžnice a Kladek ke kraji Olomouckému, Jevíčko, Chornice a Jaroměřice, což jsou samozřejmě taky obce hluboko na Moravě, jsou součástí kraje Pardubického. Přitom třeba z Jaroměřic je to blíž i do Zlína než do Pardubic (o Brně a Olomouci nemluvě)! Tady musí být místní za toto rozkrajování opravdu rádi ...
Cesta do Opatovic vedla polem a byla děsná, mlha houstla a přidalo se mžení. Konečně člověk viděl světýlka z obce, jenže to byl omyl, pouze jakesi mlýn asi kilák před opatovickým nádražím. Hlavní omyl pak spočíval v domění, že když už jsme u nádraží, tak máme vyhráno. Od něj vedoucí ulice Nádražní se ukázala být zhmotněným nekonečnem a mráz tomu přidal korunu, přesněji řečeno ledovou polevu, čímž tuto cestu z velké míry zneprůchodnil. Když jsem v protisměru potkal Michala jak svařepě vykračuje do druhé půle, v duchu jsem ho litoval, že nevyměkl. Ale zatímco jemu to šlapalo na pohled úplně v pohodě, já jsem s bolavým břichem, problémovýma kolenema, totální rýmou, rozmočenýma nohama a zádama bolavýma od blbě rozmístěné hmotnosti v kapsách a přehnaného předklánění k hůlkám (a to jsem tu zatajil ještě spoustu dalších položek svého bohatého aktuálního chorobopisu) byl žhavým kandidátem na hypochondra roku.
V tomto stavu jsem dolezl do sokolovny někdy v 5:45, zasedl mezi přede mnou doplazivší se mrtvoly, sundal mokrý boty, zalepil puchýře, vzal suchý fusky, dal si čočkovou polívku, čaj-nečaj, a obdržel mapu na druhou část s myšlenkou, že mám aspoň co na prohlížení na cestu vlakem domů. Když jsem ale viděl, jak postupně mrtvoly okolo mě ožívají a vyrážejí dál, nakonec jsem se nechal strhnout k pokračování taky, i když jsem většinu z těchto nemrtvých už dále neviděl.

Přes ně sice oficiálně trasa nevedla, ale uhýbala asi 500 m před nima, ale bylo by trestuhodný se nejvyššímu vrcholu Drahanské a celé Brněnské vrchoviny takhle vyhnout. Provedl jsem kontrolu a zápis knihy a vrátil se na cestu, přičemž jsem se potkal s dalším chodičem, co tam měl namířeno. Dál jsem šel dlouhou štreku až do Boskovic sám. Do Suchýho jsem znal dlouhou, nudnou, víceméně furt rovnou cestu, a musel jsem to pak chvilku rozsedět v zastávce než jsem se vydal na cestu do Velenova. Měl jsem ale problém s časem, spočítal jsem si, že asi nestíhám být v cíli do 19 h, což byla doba akorát na to, abych mohl sednout na autobus domů. A protože jsem si nevzal věci na přespání, byl to docela zásadní problém. Se svým zpožděním jsem se sice ještě pokoušel zabojovat sebíháním kopců, ale vzhledem k mýmu zdraví se musí každej lokální vrchol oslavit natažením futrálů na kolena před sestupem a dole pak zase sundat, což hrozně zdržuje, takže jsem toho až tak moc nenahnal. Do hospody v Boskovicích jsem dorazil někdy po půl třetí, opět jsem se sešel se Slovákama a rozjednal možnost jízdy s nimi na vlak nebo rovnou do Brna. Zabalil jsem proto možnost stíhání autobusu a upnul se k možnosti jízdy s nima. Horší ale byla skutečnost, že jsem měl před sebou strašidelnej úsek polem, před kterým mě varoval už jeden z chodičů kratší trasy v hospodě na Pohoře a zvažoval jsem dokonce, že bych to po případném schválení Dušanem obešel po silnici. Ale neudělal jsem to a vlastně jsem nelitoval, protože bez té hrůzy by to zkrátka nebylo ono. Před tím jsem si ale ještě v Albertovi opatřil náhradní baterky a jakejsi placebo energeťák - svýho Tygra jsem zapomněl na základně v Opatovicích.

Vyrazil jsem tedy z Boskovic s asi půhodinovým zpožděním za Slováky, takže jsem cestu po zelené značce podél železnice přes Boskovickou brázdu jsem šel sám. Už z mapy bylo vidět, že to bude na zastřelení, protože v těch polích ani není strom, kde by se mohl člověk oběsit. Tak to sice úplně nebylo, pár stomů se tam našlo, ale jinak to byla fakt docela síla. Několik km rovně, pak zase doleva, pak doprava, bloudil jsem v mlze snahem jak v kazašských stepích, kde jediným znakem člověčiny byly stopy v docela mělkém sněhu a hlubokém bahně pod ním. V půli takto podivné cesty se zjevila oáza - rozcestí s kaplí a ohništěm na táborák; asi si tady v těch polích dávají místní vícedenní puťák. Hrozná představa. Cestou kolem obřího stohu slámy jsem se vymotal na asfaltku - za jiných okolností bych ji proklínal, ale teď jsem byl velmi rád. Vzhledem k tajícímu sněhu už jsem měl ale v botech dost mokro a na silnici jsem pocítil krutou nevyhnutelnost puchýřů. Kousek za dalším z podjezdů pod neexistující dálnicí jsem si musel chvíli odpočinout, napřed na kousku rádobysucha u silnice, pak už ve skutečném sedišti v zastávce u odbočky. Nalil jsem do sebe energeťák, chtunal jak kyselina fosforečná, která chutná podobně jak kyselina citrónová, jen je trochu kyselejší. Ale zase jsem nějak aspoň duševně pookřál a vylezl přes Bačov do kopců vedoucích k obci Vísky, kde byla další kontrola. Chtěl jsem tam být v 17 h, což jsem nestihl o asi 20 minut, ale jak jsem si slíbil, tak čelovku jsem rožnul až po kontrole. Na ní jsem se tentokrát vůbec nezdržoval, snažil jsem se dostihnout Slováky, se kterýma jsem se potkal před kontrolou. Kdybych okolo toho podivnýho stavení tolik nebloudil a kdyby měli vchod jako normální fungující zařízení na straně k přístupové silnici, taky by mi to bývalo pár minut ušetřilo. A hodně minut by mi bývalo ušetřilo, kdybych býval v mlze a tmě nezabočil blbě ze vsi a místo jití po zelené opět neprošlapával stopy kolem jakýchsi soch sněhem do kopce kamsi úplně špatně. Ale to už mě nemohlo rozhodit, na cestu jsem se pak nějak napojil a lezl dál do kopce a z kopce dolů do Kladorub, což je sice malá obec, ale byl v ní automobilné provoz, jakej jsem snad za celou cestu nezaznamenal.


Díky Jardovi, všem orgům za pěknou akci a všem co mi na cestě pomohli ... a že jich tentokrát bylo!
Dodatek: dva dny po akci jsem už natvrdo marodil s teplotama a tím jsem nadobro odpískal možnost účasti na Ledopádech. Dvojboj se teda z mé strany nekoná.