Pochod krajinou Severočeských jednotek na jaře a v létě

Na tuto akci s názvem skoro tak dlouhým jako má ta naše okolo Brna jsem se vydal ještě na jaře, abych dovršil čtveřici stovek v ČSUT konanou vždy po jarním úplňku. Takže po Letecké, Šluknovské a Rakovnické stovce následovala další severočeská, tentokrát v Českém Středohoří, která začala a taky skončila v Terezíně. Byla věnovaná vzpomínce na 42. severočeskou jednotku (pokud si správně vzpomínám). Byla ale tak dlouhá, že jsem ji dokončil až v létě.

Řekl bych, že bylo trochu na škodu, že start pochodu byl v sobotu až o půl deváté, kvůli Pražákům. Teda aspoň na ně to hlavní organizátor Hans von Aussig (Honza Sedlák) svedl. Přecejen ale nejdelší den v roce by bylo záhodno využít jinak než spaním či čekáním na start. A tím, že většna účastníků se registrovala až ráno, bylo večer v Terezíně patřičně mrtvo. Jen pár odvážlivců z řad orgů (kromě Hanse taky Magda a Vítek) a účastníků (kromě mě ještě Zuzana a Andrea) se pokusila tuto skutečnost svojí přítomností zvrátit. A poté, co několik z nás navštívilo podvečerní Ohři a večerní hospodu, jsme se ubytovali ve strašidelných komnatách staré pevnosti. Noční předpochodovou spací atmosféru pak z nedalekého litoměřického festivalu oživovaly zvuky death metalu. Ať žije Terezín!

Ráno se vyrazilo už ve větším počtu (ale i tak to byla dost malá skupina asi 30 vytrvalců) rovinami Polabí směrem k Lovosicím. Hned za Terezínem se otevřely výhledy na Středohoří, což nás krásně navnadilo na další průběh trasy. Pár kiláků jsem se držel se skupinou běžců, ale jen tak, abych se tím neodrovnal. Spolu s Michalem Turkem a Andy Novákovou jsme pak trochu zazmatkovali při přechodu trati, kde jsme nejen že ztratili cestu a šli po železničním náspu, ale dokonce minuli první kontrolu. Jak jsem ale pak zjistil na první tajné kontrole v Lovosicích od Jany Hájkové, nebyli jsme jediní. A protože jsem odpadnuv od běžců dokráčel na kontrolu normálním tempem, byl jsem pochválen coby první skutečný chodič - přede mnou tam byli jen běžci, co to odflákli a vůbec si tu cestu nevychutnali :) 

Andy mně na kontrole zdrhla a následně mě předešla i Blanka a ještě Spoluchodič, se kterým jsem se potkával i na Rakovnické 100 a nevím jak se jmenuje. Protože jsem do GPS nějak nestihl nahrát trasu a v mobilu, kam jsem si sice nahrál Locus s trasou jsem zase neměl offline mapu, navíc ten mobil nebyl úplně spolehlivej kvůli napájení, šel jsem hlavně podle papírů. V Lovosicích jsem tak měl jasnej plán sehnat mapu. Naštěstí trasa vedla kolem infocentra, kde měli mimo jiné i mapy zdarma ke stažení rovnou z regálu. Problém byl tudíž vyřešen, přecejen papír se nevybije.

V Lovosicích skončila nížina a začalo se šlapat na Lovoš. Byl to výživnej vejšlap, zvlášť v tom vedru. Předchozí dny sice byla vyšší teplota hrubě přes 30 stC, teď to nebylo tak hrozný, ale bylo pod mrakem vlhko a jak v tropech, že byl člověk zpocenej už na startu. Tady se ale na chvíli i ukázalo slunko, což bylo ještě horší. Spolu se Spoluchodičem jsme si tu dali nějakou oražovou vodu, výborně bodla, ale já jsme si ještě dosypal hořčík do vody v báglu. Byly to ale šumivý tablety, který začaly pěnit docela brzo, což se pak cestou dolů natřásáním báglu předvedlo jako ne úplně dobrej nápad, protože nasosávací hadice tlak nevydržela a začala sprchovat vše, samozřejmě nejvíc mně. Úplně mokrej, tentokrát od tohoto pití jsem seběhl dolů. Cestou naštěstí nastal slunovrat a začalo středoevropský léto, ve kterým to brzo uschlo. 

Následoval hrad Opárno a údolí pod mostem D8 do Velemína. Většina z prvních asi 2/3 trasy pro mě byla vzpomínkou na Loučení 2016, kde jsem ale podstatnou část šel za tmy, takže jsem se teď těšil, že konečně uvidím, kudy se šlo. Tehdy jsem si pod dojmem čerstvě koupeného lístku na koncert pouštěl do uší Rammstein,  který mi shodou okolností zůstal na kartě do teď, tak jsem ho sjel znovu. Benzin, Rosenrot atd ... Nakopl výborně. Ještě jsem se ve vsi stavil do kšeftu (dle strategie každej otevřenej kšeft nutno využít) koupil müsli tyčinky a popovídal si s prodavačkou o stovkách (byl jsem tam už několikátej stovkař). Když se ptala, jak dlouho to chodím a nějak jsem při tom zmínil svůj věk, tak z toho vyplynulo, že v jejích očích stovky dělají člověk mladším. Což je zajímavý, člověk se většinou po pochodu zařadil schopností dalšího pohybu spíš mezi pozdní důchodce... 

Cestou pod Milešovku se hrozivě zamračila obloha. Blanka, které jsem na Lovoši zdrhl a teď mě zase došla, mi oznámila, že vzhledemk tomu, že ptáci lítají nízko, bude pršet a asi do minuty opravdu začalo. Bylo to ale jen pár kapek, nicméně její předpovědní schopnosti by jí mohla závidět i kdejaká zkušená žába. Na rozcestí pod Milešovkou nás čekala občerstvovačka, ale neměl jsem moc hlad, tak jsem si dal myslím jen vodu. Cestou vzhůru jsme pak předcházeli rodiny s děckama. Jeden chlap cestou mi byl povědomej. Když jsme vystoupil nahoru a patřičně se zavlažoval malinovkou (na Lovoši jsem byl ještě na jaře, ale na Milešovce už v létě), chlap došel mě a ukázalo se, že i já jsem byl povědomej jemu. Byl to Pavel z Olomouce, spolužák ze studií v Brně na matice. Studovali jsme spolu před 20 rokama a on si hned spojil, když mě viděl v tričku s nápisem konkurenční akce Stovka Podkrkonoším, že to budu já, co jsem tehdy pořádal stovku okolo Brna. Zjevně se taková informace udržuje i v hlavách lidí, co na BVVŠ nikdy nebyli - to je dobře :). Ale že si na to vzpomněl tady kdesi na Milešovce, to jsem fakt čuměl. Mně přitom trvalo o trochu dýl, než mi docvaklo, o koho jde. Zakecali jsme se asi na 20 minut, čímž pádem byla Blanka dávno pryč a začali mě docházet další chodiči. Rozloučil jsem se, natáhl nákoleníky a vydal se muflonně seskočmo dolů s nejistotou jestli ještě někoho před sebou dojdu. 

Následoval sestup k silnici, pak po úbočí Kletečné do stejnojmenné obce, po silnici k železnici a na rozhlednu Radejčín. Tam mi dvojice turistů jdoucích opačným směrem od ÚnL sdělila, že kousek přede mnou jsou lidi. To mi sice úplně neštymovalo, ale vyšlo najevo, že "kousek" mysleli časově vzhledem k jejich pohybu v protisměru, takže se ten kousek, což mohlo být 10 minut, musí násobit minimálně dvěma, spíš vícma, protože šli natěžko. Takže jsem následující úsek podél Labských vyhlídek šel sám bez naděje na setkání s někým dalším, ale to vůbec nevadilo. Bylo krásně a když člověk nemusí spěchat, je to paráda. Zvlášť výhledy na údolí Labe byly úžasný.

 

Cestou jsem si taky konečně pořádně prohlédl vodopády na Moravanském potoce a (trochu cestou necestou) došel do Moravan na kontrolu. Tady jsem nadobro vzdal pokusy o stíhání Blanky či snad běžců před ní, protože se mi tu Jana, která sem přejela z Lovosic, s parádně zásobenou kontrolou přesně trefila do chutí a potřeb - těstovinový salát, buchty, kola, kofola, třešně, ... až jsem se bál, co přijde potom. Tak se mně odtud nechtělo a zase jsem se tu zakecal (naštěstí jen řečí), že jsem si uvědomil, že bych se měl zvednout, až když mě došli další chodiči. Předal jsem jim štafetu v obsazování židle a vyrazil zase sám dál. Bylo ale pořád hezky, odpoledne, krásně svítilo a přitom jsem si už asi i zvykl na tu teplotu, že jsem nějak zvlášť netrpěl vedrem. Vyhlídka Skalky byla naprosto úžasná a stejně tak dobrý byly třešně na cestě dál k Vaňovu a v tu chvíli mi ani nevadilo, že to byla celkem dlouhá asfaltka. Nicméně cestou k Vaňovu jsem se snažil najít, kde že Hans ukryl další kontrolu. Z papírů bylo patrno pouze, že je to někde nad Vaňovem. Na jednu stranu je to chytrý, že to není určeno blíž, protože, kdo by to chtěl nějak odrbat a vymést jen ty kontrolní stanoviště, tak stejně nemá jinou možnost, než projít celej ten úsek až dolů k Vaňovu, protože oblast NAD VAŇOVEM je úsek několik km končící až přímo příchodem do Vaňova. A tak to skoro taky bylo, Káčko bylo kousek před obcí a vynořilo se přede mnou v době, když už jsem zvažoval, jestli mám volat Hanse kvůli nenalezené kontrole. 

Kontrolu jsem teda našel, o to hůř však dopadla SD karta z foťáku, již jsem sice dopadnout neviděl, ale nejspíš skončila někde ve Vaňově, když jsem si volal se svým tátou a nechal si od něj popsat, kde že se nachází jím opěvovaný čedičový vějíř u Ústí. A ukázalo se, že je to přímo místo kolem něhož trasa vedla. Napřed se sešlo dolů k Labi, kde jsem si trochu smočil ruce a xicht a pak už se přiblížil k oné čedičové skále zvané Vrkoč. Svojí strukturou mi dost připomínala islandský Hljóðaklettar, jen ponořený do hlubokého lesa, což dávalo víc dojem nějakého tropického ostrova. Hned za skálou se stoupalo údolím vzhůru, kde vystupovaly na povrch pískovce, takže tady by si geolog určitě užil. Na tím vším se tyčila skála s vyhlídkou a dalším kontrolním bodem a opodál se přes čediče valil (snad aspoň v době velkých dešťů) vodopád. Teď bylo sucho, ale dalo se to představit ... Další cesta pokračovala na Soudný vrch a přes Větruši do Ústí, kde v areálu Muzea civilní obrany byla kontrola v půlce cesty. 

Doplnil jsem trochu sil polívkou a sodovkou a vyrazil dál podle pokynů - přes kruháč na most a přes Labe do Střekova. Jenže org, co mě tam poslal, zapomněl zdůraznit, že se mělo hned na začátku po přechodě přejít na druhou stranu 4proudé silnice, protože na té mé po asi 200 m podél svodidla končil chodník. Došel jsem po ní až k železniční dráze, za kterou to dál nešlo a pod kterou se mělo podejít. Za svodidlem v křoví spal (teda doufám, že spal) nějakej týpek, asi ňákej jehož home je les. Nevyrušilo ho, ani když jsem kolem něj po asi 10 cm širokým hodně nadzemním svodidle procházel. Pode mnou jezdily auta a zvlášť úsek pod mostem, kdy jsem byl nalepenej na stěnu nebyl úplně ideální, ale nějak se to zvládlo. Příště si budu pamatovat, že bude lepší to přejít hned na začátku.

Přechod přes Labe už byl v pohodě, ve Střekově jsem odolal pokušení koupit si zmrzlinu, za což jsem byl odměněn zralými morušemi, kterých jsem si pár za chůze natrhal (to by člověk nečekal, co všecko cestou sežere). Dál mě hnala touha (teda spíš povinnost) vystoupit na další bod trasy, vrchol Vysoký Ostrý do západu slunce a taky trochu stáhnout náskok Blanky, která byla v Ústí půl hodiny přede mnou. Vejšlap mi dal dost zabrat. Zatímco před 3 rokama na Loučení jsem tu bojoval s břichem, teď přišla celková únava. Asi jsem moc chtěl a už jsem neměl kde brát. Když jsem vylezl na vrchol (těsně před kterým jsem se ještě slušně zamotal ve vyšlapaných cestičkách), sice jsem ještě měl sluneční svit, ale už nebyla síla. Před vypitím železné rezervy v podobě energeťáku Tigera mě ještě zachránil sosací Kubík, ale i to mělo jen omezenou účinnost. Nicméně výhledy z vrcholové skály do asi půl kiláku hlubokýho údolí Labe byly krásný, ovšem stromy to tu zarůstají až příliš a na západ toho moc vidět nebylo. 

Následný mufloní seskok cestou dolů se moc nekonal, nebyla síla, tak jsem jsem kulhavým krokem sešlapal na hlavní cestu a po ní k asfaltce. Zde jsem doufal v tajnou kontrolu, která by mi moc pomohla. Opravdu se zde objevilo auto, ovšem u něj vidím místo občerstvení jen vystrčenej zadek nějaké osoby, co si sem přijela ulevit ... Ani jsem neměl sílu se tomu zasmát a prokračoval jsem dál. Cesta už začala klesat zpátky po naučné stezce a za chvíli se začalo stmívat. Pro povzbuzení jsem do sebe nalil tygra, sice úplně nezabral, ale taky neublížil. 

Daleko víc mě povzbudilo, když jsem kousek před sebou uviděl Blanku, jak zrovna rožíná čelovku. Zrovna jsem měl v plánu udělat totéž. Myslel jsem, že jestli ji dojdu, bude to až o dost později. Na to ona - kde se flákám a jaktože jsem ji došel až teď. Společně jsem klesli až na dno údolí, kde jsme se v Brné stavili do hospody napít. Blanka do sebe otočila pivo ještě než jsem usedl ke stolu, ale to mi nevadilo, s místními Brňáky a Brňačkami jsem si ještě chvíli pokecal, poslechl country kapelu a vydal se dál. Naštěstí se tentokrát nelezlo Průčelskou roklí až do nebes jak tehdy při Loučení, ale jen po úbočí kopců k potoku Rytina, podél nějž se stoupalo tentokrát. Sice jsem Blanku došel a následně jí i utekl, ale ten výstup mě úplně odrovnal, ve vsi Čeřeniště jsem byl úplně hotovej a to se ještě dál šlo na kopec Vimperk. Na něm byla kontrola, která mě měla povzbudit, ale já tam dolezl už zase současně s Blankou a úplně zombícím krokem. Padl jsem a ani jsem nevěděl, co vlastně chci. Osazenstvo kontroly, tuším, že tam byla Magda, se snažilo co to šlo, ale po pravdě už ani nevím, co jsem si tam vlastně dal. Ale zase nebylo tak zle, aby se nedalo jít dál. Blanka to tu znala podstatně líp jak já, takže jsem se jí nechal vést a neměl vůbec potřebu jí kamkoliv zdrhat. Šlo se přes Lbín k Hradišti. To bylo jedno z mála míst v této části Středohoří, co jsem znal, kdysi dávno jsme tu na vrcholu přespávali. Tentokrát nám cestu zpestřovaly zvuky vzdálené hudby. Napřed jsem myslel, že se jedná opět o litoměřcký fesťák Death Cofee (konal se po oba dny), ale po nějaké době jsem zjistil, že se zvuky zesilují a tudíž že se nápadně blížíme ke zdroji. Postupně jsem v tom rozeznával hudbu od Beatles přes Raye Charlese k Elvisovi až jsme vylezli u tábořiště, kde hrála živá kapela. Sice byla jedna ráno a před pódiem bylo jen pár ožralců, ale kapela se nevzdávala a na jejich popud tam přidala Traktor od Visáčů a pak ještě přitvrdila, když tam šoupla pár fláků od Judasů. To už mě probralo a došel takhle na Hradiště, kde na "mým" místě (a přímo teď na naší stezce) zase někdo spal. Akorát tam spáči měli i psa, kterej je při průchodu každýho chodiče spolehlivě vzbudil. A když k tomu přičtu zvuky fesťáku z Litoměřic, který měli přímo pod sebou, museli si užít příjemnou noc.

Následovala podivná část trasy po naučné stezce přes Lysou horu. Zvláštní na ní bylo, že samotná stezka nebyla vůbec značena, a aby tento zvyk zůstal zachován, pochodové značení v tomto úseku zmizelo nadobro taky. O to beznadějnější pak bylo najít kontrolu. Byli jsme rádi, že jsme našli aspoň cestu ke skále a pak dolů, ale bylo to celkem o hubu. Dalším bodem trasy byl Plešivec. Výstup nebyl ani tak hroznej, jak jsem se obával a nahoře mě překvapilo, že na úplným vrcholu nebylo vůbec nic. Kontrola totiž byla až na vyhlídce nad suťovým polem. Blanka se toho dopředu děsila po zkušenostech z dřívějška a když ukázala střemhlav dolů, že tudy se má pokračovat, znejistěl jsem i já. Ale po chvíli bloudění jsme našli správnou sestupovou cestu a to už byla paráda. Když se zhasla čelovka, mraky osvětlený světlama z města a možná i Měsícem nebo snad i sluncem schovaným ještě kdesi na severu za obzorem, bylo krásně vidět celou scenérii kamenného moře. Jak se ale vlezlo trochu pod stromy, už bylo potřeba rožnout světlo, aby se člověk nezlámal. Kousek za Plešivcem byla zamčená samoobčerstvovačka na číselný kód, byla zde v bedách hlavně voda a další pití. Ale o to jsem nouzi úplně neměl a tak jsme se spíš ze zvědavosti podívali, zavřeli to zpátky a pokračovali. V obci Kamýk se šlo kolem hospody, kde ještě v pozdní dobu vysedávali patřičně nalití štamgasti. Pověděli jsme jim, kam jdeme a byli z toho překvapení. Když jsme jim ale řekli, že za sebou máme už asi 90 km, to už vůbec nechápali. 

Pokračovali jsme ke Kalvárii, cestou se už skutečně rozednilo a mohli jsme čelovky už nadobro zhasnout. Výhledy byly opět parádní. Cesta podél Labe byla navzdory Blančině předpovědi příjemná a zvlášť vidina blízké kontroly v Malíči na obecním úřadě mě hnala vpřed. Bohužel se ukázalo, že v itineráři chyběly asi 3 kilometry, takže jsme se já na polívku a Blanka na kafe museli těšit ještě další chvíli. Zklamání pak bylo hlavně pro Blanku, na kontrole, kterou zajišťovali dva vojáci, neměli kafe ani cokoliv dalšího, co chtěla. Já jsem byl spokojen s polívkou. Vyrazili jsme dál s vědomím, že kousek před nama jsou lidi. Nechápal jsem jací, když nejbližsí běžec se nám dle informací z kontrol furt vzdaloval. A ukázalo se, že to nejsou běžci, byl to Olaf a rodinka jeho přátel - i s dvěma děckama šli padesátku, celou noc. 

Došli jsme je na Radobýlu, což byla taková závěrečná perla Středohoří. Nafotil jsem a v podstatě se rozloučil s Blankou, protože jsem se chtěl pokusit stihnout být v cíli do 24 hodin, což ale ona neplánovala. Následně jsem utekl i Olafovi a jeho partě a v Litoměřicích kolem nádraží vystoupal na poslední, podle mě zbytečný, kopec, Mostnou horu. Asi z tamní rozhledny může být výhled, ale předchozí výhledy už to přebít nemohlo. Naopak nás to zavedlo kamsi do lesa, kde chyběla kontrola (vracel jsem se kvůli ní asi půl kiláku a nic ...) a navíc jsme se tím úplně vyhnuli centru města, kam bych se býval rád podíval. A minuli jsme tím i kšefty, který už v té době mohly být otevřený. A tak jsem prošel po mostě přes Labe u soutoku s Ohří a pak podél ní až do Terezína k památníku obětí války. Do cíle v pevnosti jsem dorazil něco před půl devátou, tedy asi 15 minut před vypršením 24 hodin. 

Hans mi předal diplom, ještě jsem si pak zašel koupit jídlo k Vietnamcům a vykoupat do Ohře. Na to jsem se těšil celou cestu a nezklamalo to. Pak jsem se ještě natáhl a počkal až do cíle dorazí Jirka Hoffmann, kterýmu se uvolnilo auto a tak mohl vzít mě i Olafa do Prahy. Tam jsme pak zašli s Olafem na oběd a rozprchli se (já se rozprchl za dalším čtvrtmiliónem lidí na Letnou). Ale to už byl zase jiný příběh.

Díky Hansovi za pěknej pochod. Škoda, že šlo to tak málo lidí, když do toho věnoval tolik úsilí. Možná je to proto, že se trasa dost shoduje s Loučaním (některými ročníky). Každopádně jsem rád, že jsem ho zase trochu víc poznal. A taky děkuju Blance, že jsme spolu prošli většinu trasy. Když tu nebyl Vítek jako chodič, musel jsem se navěsit na ni :)