Týnišťské šlápoty pod oblohou bez komety

Po 3leté vynechávce jsem se opět vydal na Týnišťské šlápoty. K této stovce už mám přecejen trochu zvláštní vztah, v roce 2014 to byla má první akce v rámci CSUT a tentokrát jsem se na ni vydal už počtvrté. I když se trasa mění, všechny ročníky mají víceméně společnou charakteristiku: výšlap do kopců, pochod v krásný horách, náročný sestup do podhůří, využití posledních kopců k vyčerpání účastníků a psycho-fyzio-masakr v rovině na závěr. Přitom ta poslední fáze má většinou takových 35 km, letos na nás byl však Olaf hodný a závěrečná rovina měla jen asi 20 km.

Seběhlo se to tak. Z Brna vzala Anna Korobko/vá minibus, do nějž se vešel celý Brněnský gang, přesněji všichni, kteří zrovna z Brna chtěli jet – jednalo se o mnohonárodnostní, přitom brněnskou sestavu čítající zástupce Moravy, Běloruska, Ghany, Uzbekistánu, Ruska a Ukrajiny (přitom ty poslední tři zastupovala sama Anna) a bůhví čeho ještě. Gang se tudíž příliš nepřekrýval třeba s tím, co byl na Malohanácké stovce, ale i tak si tato sestava nakonec do Brna odvezla hodně slušná umístění, s výjimkou mě. Ale to trochu předbíhám.

V Týništi jsme se sešli na základně v tělocvičně U Dubu s ostatními účastníky a organizátory s Olafem v čele. Protože jsem se ale nestihl najíst, zašel jsem si na pizzu k nádraží a zpátky. Tato procházka mi pomohla i vyřešit problém, který se ukázal už před tělocvičnou, když na nás během focení zaútočili komáři. V pizzerii naštěstí měli repelent, tak jsem se tak dlouho stříkal, až mi dali pizzu bez předešlé žádosti rovnou do krabice a vypakovali mě od tam. Část jsem snědl cestou zpátky na základnu a na ní, část mi ale ještě zbyla na následnou cestu na start do Náchoda. Nasáčkovali jsme se do busu, na mě zbylo poslední sedadlo, čestné místo uprostřed zadní pětky a dál už se štosovala ulička. Když jsme se rozjeli, z otevřených oken začal vát vítr, že se autobus změnil na docela slušnej mrazák. Naštěstí jsem ale seděl uprostřed, takže na mě táhlo z obou stran stejně, takže jak můj krk, tak pizza v krabici prochladly celkem rovnoměrně.

V Náchodě jsme vystoupili na parkovišti před hraničním přechodem. Chlapi napřed zaútočili v širokém pásu na protější stranu silnice, jako by šli dělat v rojnici a v souladu s nařízeními hygieny dodržovali rozestupy, ve skutečnosti šlo jen o nesynchronizované kropení křoví. Zda a jak to řešily ženy, ušlo mojí pozornosti. Obě pohlavní skupiny pak přešly po hlavní řeku Metuji a u hospody Bavorka jsme v 23 h vystartovali na trasu. Ta začala stoupáním do kopce přímo po hranici v polském stylu kolmo na vrstevnice. Navnazen z předchozích akcí jsem se neostýchal kráčet dopředu rychleji a trochu ostatní chodiče předbíhal, což se mi později vymstilo. Čímž i teď trochu předbíhám. 

Ještě před pochodem jsem svůj zrak opakovaně mířil na severozápadní oblohu. Měla tam být vidět kometa Neowise, která se na obloze vyskytovala už pár týdnů a toto měla být jedna z posledních příležitostí ji vidět. Pro tento účel jsem se vybavil foťákem a dalekohledem. Vzhledem k tomu, že se startovalo z poměrně dost osídlené oblasti, chtělo to vystoupat aspoň trochu výš do kopců a částečně uniknout světelnému znečištění. Bohužel, co nezvládly fotony z pouličního a jiného osvětlení, to bezpečně zajistil mrak, který se během našeho stoupání vzhůru nasunul pod kola Velkého vozu a kometu tak před mým zrakem dokonale ukryl. Abych foťák netáhl úplně zbytečně, pokusil jsem se nafotit aspoň ostatní chodiče kolem, ale nějak jsem to ve spěchu blbě našteloval, že z toho vylezly jen tmavěbarevný rozmazaný zadky. Úspěšně jsem se tím ale propadl a většinu už nedostižně nechal před sebou. Při seběhu z prvního kontrolního bodu, to už jsem na rozdíl od minulého pochodu použil čelovku, jsem sice ještě muflonem pár lidí předběhl, ale takových úseků už pak cestou moc nebylo. Čímž zase předbíhám. 

Pod kopcem zpátky u Náchoda v Bělovsi čekala první tajná kontrola, kde Olaf s Peterem rozdávali značky do papírů a Filip blesky foťáku do xichtů. Olaf mi zase připomněl, že nejsu běžec, což jsem mu potvrdil s tím, že mufloní skok za běh nepovažuju. Ale ještě jsem si na něj potom vzpomněl. Čímž ... no pojďme dál.

Následovalo stoupání z Bělovsi po bunkrové stezce k Dobrošovu. Olafova moudra jsem se jal zohlednit už zde a už jsem nikoho nepředháněl - prostě jsem se zavěsil za první osobu, ke které jsem došel, a to že se jednalo o pohlednou krátkovlasou účastnici je věc čistě náhodná. Následně jsem zjistil, že jde o Lucii z Trutnova. A nebyla to jen sličná slečna, ale taky docela slušná mašina, kterou zase nebylo tak jednoduchý uviset. Sice jsem se dostal na chvíli před ni, ale jen se člověk zastavil na focení bunkru, už byla před mnou. A to jsem fotil dost krátkou expozicí, že z toho vlastně nic nevylezlo. Prošli jsem kolem bunkrů Březinka (mimochodem, ten doporučuju při nějaké další cestě navštívit, od jeho návštěvy můj malej syn ví, co to znamená tma jako v pytli) a Lom a cestou se ke mě přidal slovenský vytrvalec, tuším že Patrik z Trenčína, s nímž jsme se chvíli stihli pobavit o organizování pochodů, Podyjí, vedru a tak podobně. Ono totiž vedro docela bylo. Předpověď nás ubezpečovala, že teplota moc hluboko dolů nepůjde, proto jsem se ani moc nenavlíkl a moc hadrů s sebou ani neměl v báglu. Ale přecejen, aby bylo někdy kolem půlnoci a já se potil jak Žanek Husůj v Pakostnici, to jsem úplně nečekal. 

Po krátkém poklesu kolem Jiráska (dalšího bunkru) se šlo k Jeřábovi. Za ním vedla cesta po louce k osadě Amerika, kde jsem na pár dní shodou okolností před rokem byl. A při dotazu oné spoluchodičky, zda to tam znám, jsem to tak nějak musel přiznat, že zrovna tuto cestu mám projitou. Což nemohlo dopadnout jinak, než že jsem vzápětí zblbnul cestu, sešel z ní a strhl s sebou rovnou několik lidí. Důvodem sice nebyla úplně moje neznalost místa, ale zmatky ohledně změn trasy a naučné naučné stezky, ale i když to bylo jen zacházka pár metrů, v tu chvíli jsem tam byl za vola já. Nicméně, následně jsme v menší skupince seběhli k Americe, kde nás čekala už druhá mezikontrola, tentokrát v podání Hanse a Magdy. Té jsem dle domluvy přenechal foťák a dalekohled a odlehčen o tato závaží a občerstven trochou vody nyní mohl směle pokračovat dál.

Zvláštní je, kolik těch Amerik u nás máme, nedávno se kolem jedné z nich šlo na pochodu u Broumova, ale zatímco tehdy se od ní mířilo k chatě Hvězdě, tudíž světlu, nyní se stoupalo k chatě Jiráskově, tedy temnu. Tomu pak odpovídala fotka, kterou jsem tam pořídil, ač jsem fotil už na automat v mobilu, i jeho expozimetr určil dobu temna jako tu nejvhodnější. Z těchto ponurých výšin (odkud je za světla krásnej rozhled) vedla dál cesta dolů do pekla. Ovšem tato highway to hell nebyla tak prudká, abych po ní mohl spustit muflona, jak jsem původně zamýšlel, takže dostihování mých předešlých spoluchodičů se hned tak nekonalo a podařilo se mi to až za vsí Jizbice při klesání na dno údolí řeky Olešanky, kde se právě osada jménem Peklo nachází.
Mufloní tempo jsem se pak snažil přeměnit v turbo i cestou do protisvahu, kde jsem došel mimo jiné Martina Nerva Hlaváče a spolu s ním vyšplhal až k rozhledně Sendraž. Tu jsem si matně pamatoval ze Šlápot z roku 2015, tehdy jsem tudy šel v hloubi druhé noci a v hlavě se to tudíž hemžilo už vším možným, z čehož realita zabírala jen chabou menšinu. Naštěstí jsem ji pak loni navštívil znovu, abych zjistil, jak krásnej výhled z ní je. Ten byl teda i tentokrát, ale bez denního světlo to zkrátka nebyl plnohodnotnej zážitek (ani půlhodnotnej, protože ani dvě takový návštěvy by mi k němu nejspíš nestačily). 

O to hodnotnější pak byl zážitek na první oficiální občerstvovačce v hospodě v Sendraži. Stejně jako většina ostatních jsem se zde ale dlouho nezdržoval, jen něco málo do sebe hodil, nechtěl jsem si ale rozhodit trávení, tak jsem moc neriskoval a celkem záhy vyrazil dál sám do tmy. V dálce přede mnou ale furt svítily čelovky, sice se pak ztratily, ale kontrolovat mapu, kilometráž nebo trasu v mobilu jsem příliš nemusel. Trasa  totiž byla tak mohutně vyznačkovaná, že by z ní sešli pouze hloupý, slepý či nepozorný (což byl pak taky několikrát můj případ). Ale nebudu předbíhat. A cestou z kopce nebylo moc koho (a že to byl pěkně dlouhej úsek). Jen na jeho konci v údolí jsem potkal bleskového Filipa, který se tentokrát z rychloběžce obsadil do role fotografa a zachycoval neopakovatelné momentky. 

V údolí jsem se trochu svlažil (voda je vážně super vynález, zvlášť když je hodně mokrá) a pokračoval dál za občasného setkání s dalšími chodiči. Jeden ze nich měl pak štěstí, že su nedaleko, když se před nama ze tmy vynořila zřícenina hrdu Frymburk a s ním i strašák na pochodu. Tím je tradičně minutí kontroly, před kterým jsem ho zachránil tím, že jsem si jejího umístění na stromě zavčas všiml. 

Cesta pak vedla dolů a nahoru, lesem nelesem, polem nepolem, tisem netisem a tak dál. Poutní místo Rokole, kolem nějž vedla, mou pozornost příliš neupoutalo a v hlavě mi vůbec neuvízlo. Zato si vzpomínám, že se mi v lese podařilo ještě trochu udržet tempo, zezadu na mě však stále dotíralo světlo něčí čelovky. Opět to byla krátkovlasá Lucie, ta samá jako před tím. Společně jsem se takto vyhnali na asfaltku a zamířili do Tisu na kontrolu. Měli jsme za sebou 21 km za 3:20, tedy 6,3 km/h, což je pro mě docela první kosmická rychlost. S tím se muselo něco stát a taky se stalo.

Dál nabrala cesta mírný spád, ovšem příliš malý na to, abych pustil muflona. Místo něj jsem pustil spolubojovnici k vodě do údolí, protože na rovinkách jí to zjevně docela dobře běhalo, což se o mě říct nedalo. Moje cesta pak taky nabrala - myšleno abstraktně - mírný spád a ten se postupně stával prudším. Dokud jsem ještě v dálce viděl záblesky světla přede mnou prchající běžkyně, měl jsem jakousi oporu pro pozornost a šlapalo se mi poměrně dobře. Jak ale zmizelo, začalo se mi chtít spát a tempo začalo stoupat. To sice zní jako nesmysl, ale vzhledem k tomu, že dnes je populární nazývat tempem převrácenou hodnotu rychlosti a měřit ji v minutách na kilometr, smysl to dává - tato veličina stoupala stejně jako moje touha někde zastavit a dát si pauzu.
Poprvé jsem to udělal někde kolem 25. km, chvíli si sedl, pořádně jsem se napil, něco málo snědl a pokračoval dál. Po chvíli se za mnou objevilo světlo, což mě trochu navnadilo zase se pohnout trochu rychleji, ale už to moc nešlo. Strojovým tempem robotické želvy jsem se šinul lesem a nechal se předběhnout v pohodě kráčejícím chodičem. Cestou jsem se upínal k živé kontrole na 33. km, ale to bylo ještě sakra daleko. Napřed jsem musel dojít k mrtvé kontrole na zelené značce Pod Lužany. Bylo to na loukách s krásným výhledem a dole pod sebou jsem viděl záblesky čelovky, z čehož jsem vyvodil, že chodič před mnou zase není tak daleko a třeba bych ho mohl ještě dostihnout. Zapsal jsem si čas 3:19 a rozběhl se mufloním skokem z kopce po asfaltce. I když to bylo po tvrdým, byla to zase trochu změna a bylo vidět docela daleko, tak jsem zhasl čelovku a vyloženě si ten seběh užíval. I když jsem si byl vědom, že takhle můžu minout odbočku, protože všechny značky byly reflexní a bez nasvícení nebyla šance je vidět. Pak mě napadlo, že taková odbočka může přijít celkem brzo, protože je kolem spousta luk a lesů a Olaf by to přece netáhl tak dlouho po asfaltu. Kochání jsem teda asi po půl kiláku musel přerušit a kouknout do mobilu, abych zjistil, že jdu úplně blbě - vůbec se z toho kopce po asfaltce sbíhat nemělo. Inu, když se člověku nejde dobře, není nad to si to zpestřit asfaltovou prodlužkou z kopce kamsi k Polsku a zpátky. Celkově mi to zabilo 11 minut, ale kdybych to proseděl na zadku, asi by to mělo pro tělo lepší účinek.
Takhle jsem se dostal zpátky na trasu a zavěsil se za několikero světlušek, co právě prošlo kolem kontrolního bodu. Vlekl se za nima jak sliz ze slimáků, kterýma byla cesta taky slušně vyznačkovaná. Postupně mi docházela voda a občerstvovačka byla jako by čím dál víc v nedohlednu. Zatím jsem do sebe ládoval především hroznovej cukr, ale už jsem ho měl plný zuby, a tak se schylovalo k použití železné rezervy, což je u mě osvědčenej energeťák Tygr. Z následné cesty si vybavuju akorát bunkr Skutina a dál už mám víceméně výpadek. Vím jen že jsem došel arboretu, za kterým jsem se cestou do vrchu pár kroků snažil držet za procházejícíma chodičema, pak jsem ale už bezodkladně na chvíli sedl na zem, ač tam pořádně nebylo kam. Potřeboval jsme se vzpamatovat a usoudil jsem, že Tygra už není na co dál šetřit. Tady se ukázalo, že někdy 1 je lepší než 2. Před cestou jsem si koupil dva, jednoho na pochod a jednoho pak na nedělní cestu domů a při balení jsem si je rozdělil do báglů. Odcházel jsem z Týniště s tím, že ten jeden Tygr zůstal v báglu v tělocvičně. Z toho ale bohužel nevyplývá, že ten druhej tam nezůstal s ním. A to jsem ověřil právě při této pauze u cesty, když jsem svůj pochodovej bágl prohledal skrz na skrz. To byl dost blbý zjištění. Tak jsem se jen zabalil do větrovky a chvilku odpočinul.

Jak tam tak sedím, uvědomil jsem si, že tu něco silně páchne. Přepálenej začátek. Příliš dobře mi toto uvědomění nedělalo, ale musel jsem se s tím nějak vypořádat. Blbý bylo, že jsem přesně nevěděl, jak se to projeví. Napřed přišla zimnice, byla mi hrozná kosa, choulil jsem se do bundy, zatímco chodiči okolo vesele pochodovali v krátkých trikách, i když bylo půl paté ráno. Jak jsem se tam tak pomalu sunul vpřed, začala mě předbíhat skupina známých a parťáků z minulých pochodů. Už nepředbíhám je, ani tok textu, teď mi bylo blbě a celej pochod se tu lámal, nebo spíš spolu s vyhlídkama dál drtil na prach. Bylo mi skoro na blití. Iske, kterej zrovna šel se mnou, se mě pokusil zachránit bombónama s jakousi colovou příchutí, ale moc to nezabralo stejně jako jeho historky o soustavném odkládání střevního nákladu při pochodech. Ale i tak mě na chvíli povzbudil, než jsem ho nechal za údolím potoka šlapat dál sólo. Bylo už světlo, že se dala zhasnout čelovka, ploužil jsem se na kopec a jak jsem došel k místu, kde se dalo rozumně sednout, padl jsem na zem. Netrvalo to ale ani minutu, dorazil ke mě Jarda Přikryl a vytáhl mě od tam, že co tam ležím, za chvíli je kontrola. Teď už to fakt bylo kousek, ale já jsem se tam musel ještě nejak dokodrcat.

Spolu jsme tam dorazili někdy kolem páté hodiny. Můj mozek ale pracoval v nouzovém režimu skenujícím okolí pro potřebu svalstva svěračového a ještě před kontrolou vydal signál nohám zamířit doleva, neboť systém detekoval ToiToiku na obzoru. Zajímavý je, že s kýmkoliv jsem o tom pak mluvil, tak si toho nevšiml. Nebyl to sice JohnnySer-vis, ale i tak jsem se po nějaké době boje dobral k výsledkům, o kterých mi cestou Iske vyprávěl. Ovšem, ani tato událost mé problémy úplně nevyřešila. Když jsem se někdy po čtvrt na šest domotal ke kontrole v zastávce, zamával jsem si s právě odcházejícím Jardou a Iskem a pozdravil se osazenstvem kontroly pod vedením Martina Čakrta. Spolu s Nervem hned ochotně nabízeli vodu a ležení s dekou u přístřešku, protože viděli, že na tom nejsem nejlíp. Nevím jakou jsem měl barvu, ale sundal jsem ze sebe bágl a vestu, udělal pár rychlých kroků bokem do zákrytu na trávník a padl na kolena do polohy modlícího se mohamedána. Jmenovalo se to tu Dobřany, ale já jsem se cítil hrozně, i když zvracení se sice úplně nekonalo. Toto modlení k alláhovi ale netrvalo moc dlouho, oba Martinové si mě po chvíli všimli se snahou mi pomoct. Musel jsem jim přiznat, že jsem to na začátku v tom teple přepálil a zkrátka nebyl-li bych býval debil, možná bych byl teďka neblil ...

Lehl jsem si teda aspoň na deku, přikryl se pončem a bundama, nechal si nalít kofolu a čekal, co bude dál. Návrh svézt se rovnou zásobovacím autem na vlak jsem s díky odmítl, přecejen jsem v tu chvíli byl ve stavu patu, tj. dokud jsem se nehnul, byl jsem v pohodě. A protože na tomto pochodu není časové omezení (čehož plně využil Luděk Šrejbr, ale to je zase jiný a mnohem delší příběh), mohl jsem tam ležet jak dlouho jsem chtěl. A to trvalo asi půl hodiny, než jsem se přesunul do zastávky, abych zjistil, co to tu všecko na nás nachystali. Teda bylo tam tolik chodů, že si to ani nepamatuju a koneckonců jsem měl pořád trávení dost rozhozený, že jsem nechtěl riskovat. Už vůbec nevím, co jsem si tam dal, mám dojem, že snad jen kofolu a pak patku chleba se sádlem. Nejvíc mě dostalo, že tam byl klavír. Škoda, že bylo ještě moc brzo na to dělat tam kravál. V té chvíli by se nejvíc hodilo zahrát Show must go on, protože jsem se právě vzpamatoval, abych pokračoval dál. Díky Dobřany, Martine, Ivano a všichni, co jste mi zde pomohli!

Od teď dál už to byla víceméně pohoda. Vyrazil jsem spolu s Tomášem Zágorškem, kterej tam přišel v trochu podobným stavu, ale moc dlouho se tam nezastavil a radši se ke mě a ještě jednomu chodiči s kloboukem přidal. A abychom tu pohodu udrželi, spustili jsme s Tomem rozhovor o všem možným, v jehož důsledku nejen, že jsme za chvíli pouze dva, ale navíc jsme vůbec nezaregistrovali, že jsme prošli kolem rozcestníku, na němž byla nalepená kontrola. Nějak jsme se zkrátka nekoukli do papírů, že bychom hned po kiláku a půl od Dobřan měli něco odškrtávat. Prostě jsem si cestu po delší době zase užíval, že trochu funguju, ale přitom se vlastně příliš nesoustředil na to kudy se jde.

Takhle jsme se prokecali až k tajné kontrole u Prázovy boudy, kde byl Hans a zastávka se zbytky jídla po předešlých chodičích - těch bylo necelých 90. Dal jsem si těstovinový salát a pokračoval dál s Tomášem, Víťou Randýskem a dalšíma v zádech. Výhledy se otevřely a bylo krásně. Až když jsme přišli ke kontrole K10 u hotelu Panorama u Deštného jsme zjistili, že jsme s Tomem předešlou fixovou kontrolu minuli, což bylo nutno pořešit s Olafem po telefonu. Slíbil nám za to hodinu navíc, což jsme s díky přijali, hlavně že jsme se nemuseli asi 8 km vracet.
Nyní následoval sestup do první části Deštného a přechod hory a následný sestup, kde byla na 48. km další kontrola. Byl to docela záhul vyšlapat to, ale nějak se to podařilo a na cestu dolů, když už jsem se chystal pustit muflona, najednou zazvonil telefon a kus sestupu jsem tak místo toho prokecal. Do Deštného jsme dorazili někdy po deváté, dali si vytouženou polívku a kofolu a odpočinuli si. Zrovna se zde i schylovalo ke startu trasy na 70 km, tak jsme se pozdravil s některými známými a v půl desáté, chvíli před jejich vypuštěním na trasu jsem spolu s Milanem M. vyrazil dál, zatímco Tomáš ještě nabíral sílu v poloze čtenáře stolu.

Výstup do Luisina údolí byl celkem v pohodě, cestou mě ale začal předcházet štrůdl sedmdesátkařů. Byl mezi nima i Honza, se kterým jsme před dvěma týdny společně finišovali na Červenokostelecké stovce. Chvíli jsme pokecali a pak jsem ho nechal svištět vzhůru. Od sedla v Luisině údolí (což je dost nesmysl, ale prostě to tak je) jsem s ostatníma už víceméně držel krok nebo je případně i nechával za sebou. Kromě pochodníků se tudy totiž na Velkou Deštnou šinuly procesí i ostatních turistů - co taky čekat v sobotu v půl jedenácté dopoledne za pěknýho počasí. Před vrcholem jsem se svlažil u studánky, doplnil vodu a za chvíli dorazil na vrchol k nové rozhledně. Ještě jsem na ní nebyl, výstup byl v pohodě, jen přítok lidí nahoru převyšoval jejich odtok dolů a nahoře jsme se tak trochu hromadili, že tam za chvíli skoro nebylo k hnutí. Kontrola na tomto nejvyšším bodu trasy ve výšce přibližně 1135 překvapivě ale byla v pořádku a výhled do kraje byl úžasnej - přes celý Orlický hory, do dálky bylo vidět od Krkonošů přes polské Valbřišské, Stolové, Soví, Bystřické, Kladské a Rychlebské hory až po Kraličák a možná i Jeseníky. Pofotil jsem, slezl dolů, trochu se posilnil a vydal se na sestup. Napřed mírně vrcholovou plošinou na zpevněnou cestu, které se ale taky nechtělo nějak prudce klesat.

K muflonu jsem se přiměl, až mě a Milana předběhla dvojice vysmátých sedmdesátkařek Míša a Petra, společně s nima a dalšíma chodičema jsme sestupovali severovýchodním úbočí směrem do oblasti Orlického Záhoří. Tuto část světa jsem ještě neznal a moc příjemně mě překvapila. Už vyhlídka nad Bedřichovkou byla krásná, jen hledání fixky u tamní kontroly zabralo trochu dýl než by člověk chtěl. Potkal jsem se tam s ostřílenými slovenskými chodiči Erikou a Jozefem, z kopce jsem jim utekl a pak pokračoval orlickou nížinou.

Cesta se motala loukama než došla pod sjezdovku v Jadrné, kterou bylo třeba vyšlapat. A to je vždycky záhul, zvlášť když má člověk v nohách 60 km. Do nich mi chybělo asi jeden a půl kiláku, ale trvalo to ještě skoro hodinu. Nejen, že jsem se pomalu vlekl vzhůru, ale nahoře na hřebeni čekal Aleš a Petr s kontrolou. Naprosto ideální svačinou v tomto místě byl pro mě meloun. A ten, co tam měli byl fakt dobrej. Toto bylo pro mě asi nejpříjemnější místo na trase, vůbec se mi odtud nechtělo. Ale musel jsem se přecejen zvednout. Koneckonců na následující hřebenovku jsem se taky těšil, za světla jsem ji ještě nešel. Teď bylo asi půl jedné, nad hřebenem se vznášely mraky tak akorát, aby nebylo úplný vedro a cesta byla tudíž velmi příjemná.

Vedla přes skalku na Homoli, kde byl další kontrolní bod a pokračovala na Tetřevec. Těžko říct, proč se tak ten vrchol jmenuje, když dle tamní informační tabule místní nepříliš bohatá místní faunu zahrnuje jen pár ptáků a tetřev mezi nima není. Jestli se tím názvem nějakýho chtěli místní ochranáři přilákat, tak to asi zatím nefunguje. Hřeben byl ale pěkný i bez nich, místy bažinatý, zejména v úseku kolem Kunštátské kaple, kde probíhala svatba. Vybrali si k tomu pěkný místo, jen si musel ženich dávat bacha, aby mu nějaký místní Jožin z bažin neunesl nevěstu. A taky aby se jim na fotku nepřimotal zrovna někdo z probíhajících běžců či chodců na pochodu. Snažil jsem se tam moc nemotat a pokračoval k Pěticestí. Tam jsem se nechal zdokumentovat Zdeňkem Černým, který zde dělal fotodokumentátora stejně jako před 2 týdny na Červenokostelecké stovce.
Tím, že z pěticestí vede šest cest jsem se nenechal zmást a pokračoval na vrchol Zakletý a po sjezdovce do Říček. Tam se muflonilo jedna báseň, i když teda nohy by se možná ještě radši zvolily klid někde u vody. To se mi poštěstilo, teda aspoň co se týká té vody dole v Říčce, když jsme ji překračovali spolu s dalším z mnoha chodičů, vesměs sedmdesátkařů, které jsem cestou potkal. Udělalo se tak krásně, až to nebylo hezký, přesněji řečeno, jak ubývalo mraků, o to větší vedro bylo. Stoupali jsme na úplně holý kopec nad Říčkama, do polí, kde byla kontrola. Krásné duchovní místo s křížkem a sochou modlící se madony. Až když jsem přišel blíž a socha se pohla, zjistil jsem, že se nejedná o sochu, ale o holku s mobilem. Nicméně roli osvícené bytosti nám ráda sehrála i na místě, požehnala nám pro další cestu a vydali jsme se dál. Ne že bych se během pochodu stal věřícím, ale s přibývajícíma kilákama na pochodech většinou opadají mé zábrany při navazování kontaktů s cizími lidmi, zvlášť takovými jako byla tady ta kost u křížku.

Pokud se o nějakých polích dalo říct, že jsou krásný, tak to byly asi právě tyto. Prošlo se kolem místního menhiru a cesta začala klesat. Z dědiny Horní Rybná to už bylo jen asi 2 km na kontrolu, z kopce jsem to pustil muflonem a už jsem se těšil na živou kontrolu v "Souvlastní, autobusová zastávka". Tak divnej název to místo mělo, nechtělo se mi tomu věřit, potřeboval jsem to vidět na mapě a hlavně se připravit na to, co mě čeká. Sice jsem měl mapu v mobilu, ale nechtěl jsem ho zbytečně vyšťavovat. Ono ne že bych s sebou neměl nabitou powerbanku, pro jistotu, že ji úplně nevyčerpám, jsem doma jaksi zapomněl kábl.
Měl jsem s sebou ale i obyčejnou papírovou mapu pokrávající celou oblast od Náchoda po Častolovice, tj. prvních 100 km trasy. Skutečně jsem v ní našel osadu jménem Souvlastní, kam jsem se s touhou po kontrole vydal. S vidinou blížící se občerstvovačky jsem přidal do kroku do vsi. Zahlédl jsem tam sice slunečník s prodejem zmrzliny, kterou bych si byl dal, ale přecejen kontrola za rohem mi nedávala možnost zastavit. Jen ta autobusová zastávka furt nikde... Až když jsem došel do centra, downtownu Souvlastní a koukl do mapy, zjistil jsem že Souvlastní má svou vlastní zastávku úplně kdesi včudu dole v údolí a trasa k ní vůbec touto dědinou nevedla. Co hůř, údajně jsem takhle zmátl i lidi za sebou, kterým jsem ale zdrhl a možná že tam v těch podivných končinách někteří bloudí svou vlastní cestou dodnes. Mou vlastní cestu tak osud určil po asfaltu, čímž jsem si sice přidal asi 2 kiláky, ale aspoň jsem se nemusel vracet.
Ke kontrole jsem tudíž dorazil v době, kdy tam někteří z mých předchozích spoluchodičů už nebyli a někteří právě odcházeli. Zdržel jsem se tam asi 20 minut, během kterých jsem do sebe téměř nepřetržitě lil, stejně jako na všech ostatních kontrolách, černou vodu - na té jsem to tentokrát celý odjel. Někdy kolem půl už nevím čeho jsem vyrazil dál. A jak tak jdu po silnici a přecházím most přes řeku Zdobnici, najednou u mě zastavuje auto. Říkám si, že mě nějakej řidič chce zdrbat, že se mu motám v cestě. Když tu najednou "Jende, jsi to ty?!"  WTF? Takhle mi říkali spolužáci na základce, no kurňa, vždyť je to Mülla, skutečně jeden z nich! No to mě teda dostalo. Nechápali jsme jak jsme se mohli potkat v takový díře (teda spíš vedle ní), o který jsem do teď neměl tušení, že existuje. On hned, že mě okamžitě poznal, že ten pochodující týpek nemůže být nikdo jinej než já, no to měl možná pravdu. Rozhovor ale trval jen do chvíle, než jsme začali blokovat provoz v obou směrech, tedy aut a chodičů, tak jsme se rozloučili a pokračovali dál.

Chvíli jsme se z toho setkání vzpamatovával a během toho vystoupil po velmi mravenčí cestě až k silnici a na vrchol Rampuši. Nutno říct, že odtud pocházející Rampušák, vládce Orlických hor, má své pohoří má pěkně na dlani, aspoň pokud jde o jeho nejvyšší část. Pokochal jsem, pofotil a sestoupil přes Rampuši dál do údolí jakýhosi potoka. Vedro už mě donutilo ke změně režimu, vestu jsem dal do báglu a šel jen v tričku. To mi najednou vlilo novou krev do žil a zase jsem do toho trochu šlápl a do uší jsem si pustil hudbu.  Napřed jsem prošel obec Liberk kolem dřevěného kostelíka a následně přes kontrolní bod na hradišti Rychmberk, odkud se kleslo do údolí Liberského potoka, do nějž se výše uvedený potok tekoucí z Rampuše výše proti proudu vléval.

Nyní přišel jeden ze zlatých hřebů této trasy. Asi není pochyb o schopnostech Olafa natrasovat pochod tak, aby vedl přes hory, doly a bory šumějící po lučinách, případně i po skalinách. Ale že objeví i u nás údolí kam patrně lidská noha skoro ještě nešlápla a první šlápoty, který touto divočinou prorazí cestu, budou ty Týnišťský, to jsem opravdu nečekal. V údolí byl kromě potoka pouze les, pěšinu si tam Olaf a jeho značkaři (zejména Jirka Učík) museli zkrátka vymyslet. A tak se brodilo tam a zpátky a celkově se zde potok překonával asi 7x. Při prvním pokusu o přeskok jsem došlápl tak blbě, že jsem si nabral do obou bot. Vyhodnotil jsem to jako to nejpříjemnější, co moje nohy za posledních asi 24 hodin potkalo.

Popošlo se kopřivovou stezkou k dalšímu brodu. Kdybych se nebyl zmáčel, možná bych ještě zvažoval vyzouvání, tady ale došlo na rázné řešení - projít to vodou. Nutno podotknout, že je trochu rozdíl v tom trochu si nabrat a rovnou se vodou projít. Vzpomněl jsem si na mnohé účastníky letošního BVVŠ, kteří obcházeli celou trasu v promočenách botách a byl jsem rád, že jsem se tehdy utrpení plynoucího  z rozmočených noh vyhnul. Věděl jsem teda, že příjemná procházka řekou je ve skutečnosti předzvěstí dobrovolného sebezničení, bral jsem to ale i jako projev sounáležitosti s výše uvedenými hrdiny. Šel jsem přes další a další brody, do uší mi hrálo album s příznačným názvem Harakiri od Serje Tankiana a v čvachtavých botách se blížil k občerstvovačce. Bylo ovšem nabíledni, že toho jednou budou moje nohy litovat, protože jsem měl před sebou ještě asi 45 km. Ono ale zase nebylo moc jiných možností, vyzouvat se a obouvat u každýho brodu - to bych tam byl ještě teď.

V obci Panská Habrová, nedaleko místa, kde se Liberský potok vlévá do Kněžné, se šlo kolem domu s vyvěšenou fotkou zatmění Slunce od M. Druckmüllera, což sice vůbec s daným dnem místem ani událostí nesouviselo, ale připomnělo mi to, že večer zase bude třeba kouknout na oblohu na kometu (i když bylo jasný, že tak, jak ji letos vyfotil on, ji určitě neuvidím). Na kontrole jsem se pak setkal zase s mnohými známými tvářemi, který jsem nečekal, že ještě potkám, posilnil se černou vodou a párkem a možná se tu až zbytečně dlouho zdržel. Iske, kterej až sem doběhl, se tu rozhodl, že už další běžecký cíle nemá a hodlal jít se mnou. No ne, že bych nestál o parťáka, jen jsem musel počkat až do sebe naláduje vše, co si na kontrole poručil, aby pak měl zase co v lese odkládat.

I tak jsme ale pak celkem dobrým tempem pokračovali kolem přehrady Ivanské jezero a hotelu Studánka, kde nás opět zvěčnil všudypřítomný Zdeněk Černý, který se svou ženou projížděl trasu na kole. Cesta dál nás zavedla do Rychnova. Už vzhledem k názvu mi dlouhý asfaltový průchod městem příliš nevoněl, hnala nás však touha sednout na chvíli do hospody. Na náměstí sice několik hospod dle mapy je, ale nakonec bylo otevřeno jen v té, která v ní není. A poté, co jsem si objednal kofolu, jsem zjistil, že točenou už nemají a začali mi nabízet drahý malý nebo divný pití. Nakonec to "vyhrála" jakási domácí malinovka, údajně půllitr. Bylo toho tak možná 4 dl vody, kterou člověk dostane tak, že vezme sklinku od malinové marmelády a vypláchne ji studenou vodou, přidá plátek pomeranče, led a dvě slámky, který se pak budou moct vyhodit. Padesát korun teda mohlo přinést asi i lepší užitek, ale s Iskem jsme aspoň chvíli poseděli a mohl jsem si v klidu přečíst jeho potetovaný končetiny - ať už to byl text od Trivium či Machine head.

Mezi tím nás předešla parta kolem Víti Randýska a následně i Erika s Jozefem, což mě přimělo přidat do kroku a dohnat je. To se mi podařilo až daleko za městem poté, co jsme u nádraží dvakrát přešli koleje, těsně před pádem šraněk a průjezdem vlaku. Vystoupalo se na terénní vlnu podél údolí Kněžné, po jejímž vrchu se pak asi 3 kilometry šlo. Pustil jsem si do uší Lordi, do noh turbo a všechny na dohled předehnal. Jenže pak přišlo to, co přijít prostě muselo - rozmočený mokrý nohy už nevydržely tlak boty a začaly vzdorovat puchýřema a mozku to hlásily ostrou bolestí. Kapituloval jsem v lese těsně před sestupem, neboť další kroky dolů už bych šel hodně přes práh. Musel jsem nohu vysoukat z bot a mokrých fusaklí, pak bolavý místa omýt a popřelepovat náplastma a pak nějak vsoukat s ponožkou do bot. Jenže mokrá noha na sobě nápast vůbec nedržela navíc jsem neměl nůž ani nůžky. Náplast včetně polštářku jsem tak musel ručně trhat, hrozná disciplína. Nakonec jsem si do ponožek nacpal papírový kapesníky a po několika minutách pokusů jsem konečně zaparkoval nohama v botách tak, že se s tím dalo pokračovat. Co se ale nepodařilo byl plán, kterej jsme si s Iskem dali a to být na další kontrole za světla. Tento záměr spolu s tmou padl ještě v lese, kterým jsem pokračoval. Bez čelovky už bych neviděl, kudy kam, protože cesta se celkem vlnila nahoru dolů. Až někdy po půl desáté jsem u kontroly u zvoničky došel světlušku Moniku před sebou a spolu jsme pak vyrazili vstříc další občerstvovačce. Nejprve jsme se ale museli nadobro vypořádat s Kněžnou řekou. Tu jsme naposledy přešli u želeničního přechodu a pak po poli a silnici došli k jejímu nadřazené řece Bělé, do níž se záhy vlévala. Už podél společného toku Bělé jsme pak ve tmě dobloudili do civilizace v Častolovicích. Z této obce následovala nekolikakilometrová odbočka do vedlejší vsi s cílem využít bydliště orga Jirky ke kontrolnímu a hlavně všemi po loňsku opěvovanému občerstvovacímu stanovišti. Spoluchodičku jsem nechal trochu za sebou a obcí jsem pak procházel sám, což bylo dobře, protože jsem šel blbě. Nic závažnýho, jen jsem zahnul o ulici později, a když jsem pak na správné ulici uviděl, že si tam sedá někdo s čelovkou na lavičku, usoudil jsem, že jsem právě minul tajnou kontrolu a musel jsem se tam vrátit. Ve skutečnosti ale šlo jen o krátkou zastávku Moniky u zdroje vody, což nebyl důvod, abych se tam vracel. Tudíž jsem to zase otočil do správného směru a pospíchal vpřed do kopce.

Cesta šla po asfaltu, toho ale bylo za tu dobu dost, že se to tu už skoro ztratilo. Zavedla nás do pole a jím pak do dědiny Paseky, kde byla kontrola. Koukaje před sebe na Velký vůz jsem se zahleděl do míst, kdy by měla být podle předchozích informací kometa, že první, čeho jsem se na kontrole dožadoval, byl dalekohled. Když Magda, která zde sloužila spolu s Jiřím Učíkem a jeho rodinou, přiznala, že můj dalekohled skončil u Hansa a už někde odpočívá v cíli, Jirka a jeho dcerka pohotově dodali náhradní řešení - svůj vlastni dalekohled + bednu a židli k tomu. Před pochodem jsem položil dotaz, co je v Pasekách tak úžasnýho, že se kvůli tomu přidává tolik asfaltu. Teď už vím, že tato občerstvovačka nejspíš překonává všechny ostatní svýma možnostma, který účastníkům dopřává. Chodů občerstvení bylo tolik, že už jsem to ani nevnímal, ale kde jinde vám na požádání připraví astronomickou pozorovatelnu? Jen tu kometu tam nějak nevykouzlili, tak jsem to po nějaké době marných pokusů vzdal, zkrátka jsem ji na obloze nenašel. Ale je pravda, že na severozápadě bylo stále dost světlo, přestože už bylo po 22h. S Jiřím jsme si pak chvíli vyjasňovali jak to bylo s trasováním cesty sem, proč se mám těšit na cestu k všemi vychvalovanému soutoku a tak podobně. Je vidět, že to vzal z velké části za své vlastní dílo a tak přistupoval jak k značení tak i této kontrole - vše bylo dotaženo do detailů. Jen jsem zde jeho a Magdino úsilí nemohl úplně docenit, protože takovou žranici si po sto kilákách neužiju, když mám ještě dalších 20 před sebou. Musel bych to tu zapíchnout, ale to bych přišel o další špe(r)k trasy - cestu k soutoku Orlic. 

Pojedl jsem něco málo palačinek a někdy před půlnocí vyrazil spolu s Luďkem, jedním ze sedmdesátkařů, na poslední úsek. Vrátili jsme se do Častolovic, naposledy přešli Bělou a následně její nadřazený tok Divokou Orlici, do níž se kousek níže vlévá. Pak jsme vstoupili na terénní vyvýšenou plošinu nad řekou a pár kiláků se šinuli tamním pěkným lesem. Nějak mi ale začínaly docházet síly a potřeboval jsem trochu zvolnit, Luďka jsem nechal utéct a v tu samou chvíli se mi rozpadla hůlka. Když už to mělo někde přijít, je dobrý, že tady, kdy už se žádný velký sestupy konat nemají. S Luďkem jsme se pak potkali jetště na začátku obce Zdechov nebo jak se to tam jmenovalo, kde už jsme zase příliš nevládl, přecejen druhá noc... On seděl a snažil se vyfotit kometu, ale i když mu mobil fotil pěkně, kometu jsme na tom opravdu neviděli. Už mi to bylo skoro jedno, potřeboval jsem trochu povzbuzení a tamní hospoda u rybníka poskytovala poslední možnost tuto touhu uspokojit. Koupil jsem si energeťák a nanuka a v opačným pořadí je do sebe nacpal. Bylo potřeba se něčím nadopovat, protože následoval najšílenější úsek celé trasy, asi 3 km cesty rovné jak našponovaný lano. Zatímco Luděk mi spolu s dalšíma zase zdrhl, zde mě po dlouhé dohnal a předehnal Tomáš Zágoršek. A i když už byl daleko přede mnou, světlo jeho čelovky bylo vidět ještě hodně dlouho a to samý se dalo říct i při pohledu zpátky na svělo, který naopak stíhalo mě.

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se odtud dostal do pískovny, kde bylo v souĺadu s týnišťskýma tradicema nutno zdolat něco jako písečný přesyp, jen odkrytý těžbou. Musím říct, že to bylo úžasný zpestření. Teda ono i kdyby nám tam dal Olaf chůzi po namydlené kládě na vodou, tak by to asi bylo lepší než pokračovat v monotónním konstantním charakteru předchozí cesty. A tak jsem se postupně vymotal i z lesa do dědiny Světlá, odkud vedla cesta naposledy přes Divokou Orlici. Pozorný čtenář si jistě všiml, že když jsem zmínil přechod přes řeku, následoval její soutok s něčím větším a takhle to už šlo od potoka v Rampuši. Rampušák v podobě skřítka by se pak vezl po vodě přes Liberský potok, Kněžnou a Bělou do Divoké Orlice, jejíž konec už se blížil, neboť jsem už byl v závěrečném úseku mířícímu k soutoku Divoké a Tiché Orlice. K němu vedla stezka v kopřivách prošlapaná desítkama předem jdoucích chodičů a běžců. Proto měla tolik ohlasů - v první fázi možná ne úplně kladných, ale jistě na to budou účastníci ještě dlouho vzpomínat. Olaf sem navedl trasu i s kontrolou údajně na můj popud.
Je pravda, že jsem se ho někdy loni ptal, jak je to tam s dostupností soutoku. A když jsem nedávno zjistil, že tam trasa letošních Šlápot vede, zajásal jsem - přecejen jestli mi bylo Týniště nad Orlicí něčím známý tak právě tímto soutokem. Teď jsem tam ale bohužel byl v noci a moc toho vidět nebylo. Ale i tak jsem byl u začátku řeky Orlice. Její soutok s Labem v HK už naštěstí nebyl na trase tohoto pochodu, takže jsem to stočil dle odrazek do pole k Týništi a přes město jsem 5 minut po půl čtvrté dorazil do cíle. Vzhledem k minutí kontroly mi však Olaf přidal hodinu, takže jsem se s časem 29:35 umístil na krásném 75. místě. Na oslavu to nebylo, ale aspoň jsem brněnskýmu gangu neudělal DNF, což by dost pokazilo jeho výbornou úspěšnost, kterou měly na svědomí zejména ženský, umístivší se na 1., 3.,4 místě, přičemž Anna brala rovnou 2. flek celkově. Asi dobrej oddíl. V cíli jsem je ale už nepotkal, zato Olaf zde byl stále a furt vzhůru, aby nás vítal, kontroloval tabulky a předával diplomy. Děkuju mu, že tento pochod kdysi před 29. lety s rodinou založil a my se můžeme díky tomu dobrovolně na jeho trase zničit. A kdo chce, může si to i užít, což se mi podařilo, jak to jen šlo. A i když jsem to po 33 km málem zabalil, nakonec jsem se vzchopil a zážitky budou jen kladný. Díky všem, co s akcí pomohli, byl to obrovskej kus práce, kterej odvedli, jak značením, tak přípravou občerstvovaček či technickým zajištěním. Mně by sice nevadilo nemít značku na každým druhým stromě, protože bloudění beru jako součást zážitku, ale člověkovi to výrazně usnadňuje pochod a výsledky by pak nejspíš nebyly takový jaký jsou - nejrychlejší běžec byl v cíli už v 13:11, takže by to za tu mou dobu stihl dvakrát.
Najedl jsem se, chvíli pokecal s ostatníma, co ještě nešli spát, pak se osprchoval a zalehl. Všecko mě ale bolelo a nebylo to vůbec příjemný. Byla to tentokrát hodně náročná stovka.
Ráno, po nepříliš úspěšném spánku jsem pak nespěchal jsem, brzký odvoz s Divočákem jsem vynechal a spolu se Smrtem využil nabídky Davida Kuneše k odvozu. Měl jsem z toho i z úspěšné akce za mnou takovou radost, že jsem tam půlku věcí nechal. Mimo jiné boty, který mi pak pomohla doručit Zuzana. Bylo by jich škoda, právě dokončily svou desátou stovku. 

Červenokostelecká stovka 2020

Po delší době jsem se vypravil na organizovanou stovku, poprvé po pauze v důsledku koronaviru. Během ní bylo zrušeno spousta akcí a některé byly přeloženy na jindy, což udělalo v kalendáři pěknou paseku, ale zase je lepší to brát pozitivně - když už to mělo přijít, tak rok 2020 se bude v dějepisu aspoň dobře pamatovat.

Červenokostelecká stovka však byla touto pauzou ovlivněna zcela minimálně, konala se jako obvykle začátkem července a zúčastnilo se jí něco přes 70 lidí. Ovlivnění přišlo snad leda z toho směru, že nebýt covidu-19, byl bych v té době na fesťáku Masters of Rock, na který jsem měl lístek. O to víc nás (nebo aspoň mě) bylo na startu, kde jinde než v Červeném Kostelci, což je město ve východním Podkrkonoší. Z Brna mě přivezl svým autem Jan Divočák Týče, cestou jsme v Ústí nad Orlicí přibrali Lenku. Ta dle svých slov ještě stovku nešla, do teď maximálně běžela asi 45 km dogtreking a cestou jsem pak řešili, jestli bude pro ni lepší běžet a pak zvolnit, či zdechnout nebo rovnou začít trochu pomaleji. Nakonec to bylo ještě trochu jinak. A to i co se týče počasí. To nám totiž slibovalo déšť a ochlazení víceméně od začátku pochodu o půlnoci minimálně do poledne. Když jsme ale cestou projeli pár přeháněk, pochopili jsme, že fronta přišla trochu dřív a díky tomu se mokrá noc naštěstí vůbec nekonala. Zatímco většina účastníků zašla před startem ještě do hospody, využil jsem času a ještě se na chvíli natáhl na žíněnku v tělocvičně a téměř natvrdo usnul. Naštěstí jsem se pak asi půl hodiny před startem probral, oblíkl se na předpokládané chladné počasí, abych se pak těsně před startem po zjištění, že je vedro, ještě znovu převlíkal.

Vyrazil jsem spolu s davem a během prvních minut jsem se popozdravoval s mnohými, co jsem v tělocvičně nepotkal. Pak se tempo na čele zvýšilo, startovní pole se začalo natahovat, až se začala přede mnou tvořit díra. Pochodů, kdy jdu sám a před mnou nikdo, jsem v poslední době šel spoustu (on totiž nešel ani nikdo za mnou a ni vedle mě), teď jsem se teda jal docvaknout chodiče, nebo v tomto případě spíš běžce před sebou. Vyběhlo se z města kamsi na polňačku a po ní do Rtyně v Podkrkonoší. Cestou přes města svítilo pouliční osvětlení a dokud jsem za někým běžel, nestálo za to vytahovat čelovku. A já furt za někým běžel. Nějakou dobu to byla Lenka s Dušanem, pak za Rtyní ještě Míša a Andrea. 

Před Malými Svatoňovicemi jsme se dostali na rovinu, kde jsem nechal běžce běžet, já se za běžce napovažuju, zvlášť pokud jde o roviny. A toto byla, jak by řekl můj syn, příliš prudká rovina. Nicméně za obcí jsem rychlou chůzí ještě spolu s Yettim cestou do kopce dohnal celou výše uvedenou skupinu, ještě spolu s Iskem, a toto úderné komando pak společně zaútočilo na první kontrolní bod u Žaltmanu, nejvyššího vrcholu hřebene Jestřebích hor. Až na nejvyšší bod 740 m n. m. jsme nešli, kontrola byla z důvodu přestavby rozhledny u rozcestníku, kde se měl opsat údaj o vzdálenosti k vrcholu. Záznam proběhl pro většinu účastníků fotkou rozcestníku na mobil a pokračovalo se dál. Skupina se trochu roztrahala a protože ve vrcholové části byla cesta opět dost rovinatá, většina běžců mi pláchla. Nicméně pořád jsem se měl koho držet a koukat mu pod nohy.

Po asi kilometru naše značka uhýbala z pohodové a pro mě neběhatelné vozové cesty na sešup lesní pěšinou. Naštěstí jsem měl před sebou lidi, jinak bych se ve tmě nabodl na větev trčící z klády přímo do cesty, což už by byl důvod rožnout světlo. Cestou dál k chatě jsem proto radši dával víc bacha. Na Jestřebí boudě byla pro nás připravena várnice s výborným čajem. Trochu jsem se bál, jestli mi to sedne, už jsem se takhle jednou dost sekl, ale na štěstí mi z něj nevyplynuly jiný následky než povzbuzení pro cestu dál, dolů lesem podél potoka. Protože se šlo z kopce, můj mufloní skok přecejen většinu spoluchodičů předehnal, což se projevilo zejména na sestupu po vozové cestě, kde jsem skupině zdrhl úplně do tmy, do které nezasahovaly světla běžců za mnou. Konečně jsem si mohl užít pochodu tmou s orientací podle korun stromů, jak nás to učili kdysi na táboře. 

Ve vsi Radvanice jsem dostihl Andy, která mi zdrhla už na Žaltmanu, teď jsme spolu šli do kopce a tak jsem se od této zkušené červenokostelecké stovkařky dozvěděl, co nás čeká, v podstatě něco jako nuda, nuda, šeď, šeď minimálně po Teplice nad Metují. Přitom jsme vylezli na kopec, kde se nám značka ztratila kamsi do pole či louky, nebo co to bylo. Čelovkářům se do něj nějak nechtělo, tak to vyšlo na mě, abych tak nějak volil tu nejvíc prošlapanou brázdu. Překvapivě mě následovali a pravděpodobně jsme šli správně, přestože jsem před sebou viděl víceméně jen stíny, z kopce to navíc muflonilo celkem dobře, až na tu mokrou vysokou trávu. Na spoluchodiče světlonoše jsem počkal, až když se došlo k příčné cestě.  To jsme ale následně vyhodnotili po olafovsku, že to příliš připomíná cestu na to, aby po ní vedla trasa.  A taky že jo, skutečně se šlo kolmo na ni pořád dál z kopce, teď už lesní pěšinou, ze které se pak stala cesta a dovedla nás do Janovic. 

Tam přišla opět rovinka, kde jsem se od Andy dozvěděl, že nás nyní čeká víceméně placka, případně jen takové vlnky než se dostanem do Adršpachu (zkráceně Adru) a do Teplic. Je dobře, že pod jejím velením nejedu někam na moře, protože první z těchto vlnek měla na výšku asi 100 výškových metrů, z čehož většina se odehrála na prvním kilometru. Po něm jsme se dostali na trasu obkružující rezervaci Adršpašsko-teplické skály. Napřed vedla víceméně po vrstevnici, kde mě všichni na dohled předběhli, pak ale začala klesat, kde jsem zase všem na dohled utekl. A znovu tma, les a koruny stomů. Až následně jsem zjistil, že potok, k němuž jsme se zklesali, byla Metuje v místě jejího vtoku do Adršpašských skal. Nicméně, pokračoval jsem dál, až jsem kousek před Adrem  dostihl opět Dušana a Lenku a s nima dorazil k Olafovi na samozvanou občerstvovačku. Nechal jsem se pohostit colou a sušenkama a zdrbat, že su moc rychlej a že jako neběžec tam nemám, co dělat, protože tam bylo přede mnou jen asi 12 lidí. Je pravda, že to sem bylo 25 km a my jsme sem dorazili za 3 hodiny a 20 minut. 

To bylo opravdu dost na pováženou, vzal jsem si to k srdci a po další tři čtvrtiny trasy jsem se už začal chovat zodpovědněji, víc jak chodec než běžec. Kecám, nevedlo mě k tomu ani tak vnitřní hnutí, jako spíš terén - prostě pokud jde o rovinky, fakt běžec nejsu, a protože další cesta vedla do Teplic kolem skalního města údolím Metuje, byl to pro mě terén, kterej ze mě udělal zase zpátky chodiče. Tudíž mě tu opět předběhla Andy a Míša a pak jsem šel až do Teplic sám. Chtělo by se říct, že jsem v tomto úseku zhasl čelovku, to bych ji byl musel ale za noc aspoň jednou rožnout, což se nestalo. Zkrátka, napřed se trochu protrhala oblačnost, že byl vidět i měsíc a pak už se rozednilo. Už jsem proto nepotřeboval za někým viset a parazitovat na jeho světle, takže jsem přirozeně zvolnil. Cestou jsem dobral vodu z úžasného Bučnického pramene a po téměř celou další cestu to pak byla voda, čo ma drží nad vodou.

V Teplicích se moje plouživé tempo ukázalo jako příliš pomalé, protože se za mnou objevil chodič, ale těsně než mě dostihl, přišel sešup k Metuji, kde jsem mu zase utekl. Prošel jsem městečko a vydal se stoupat na hřeben Nad Studánkou. Cestou mě už nadobro onen rychlochodec došel a zatímco jsem si potřeboval na chvíli sednout a vysypat boty, on do toho šlápl a zmizel kamsi dolů z kopce. V tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že právě sedím na hlavním evropském rozvodí Odra-Labe. Jistě by mi to vědomí pomohlo, protože seběh do úmoří Baltu mi moc nešel, muflon pořádně nefungoval a chlapa před sebou už jsem nedohnal. Když jsem se blížil ke studánce, podle níž se celé toto pohoří jmenuje, začalo se to podél cesty hemžit výstrahama, že se blížím k jakýmusi podezřelýmu dětskýmu táboru, a že se tam nemám moc zdržovat, nekoukat tam, nepřemýšlet o tom, co se tam děje a nejlíp úplně zapomenout, že jsem tam byl, nebo ... Přecejen tady kdesi na konci světa v pohraničí se můžou dít věci, o který člověk neví. Skončit zavřenej v lágru jsem nechtěl, studánku jsem proto radši ani nehledal a pokračoval dál. 

Vodu jsem stejně měl a daleko víc mě zajímal otvírající se výhled na slunce vycházející za hřebenem Javořích neboli Valbřišských hor, kam vedla naše trasa. Ještě před tím mě dostihl další z chodičů, se kterým jsme prošli Vernéřovice až do Meziměstí, kde jsem ho nechal pláchnout. Neměl jsem totiž moc důvod spěchat. Už cestou před tím jsem si uvědomil, že jedna z mála občerstvovacích stanic je v Ruprechticích a dle informací v papírech se měla otvírat v 7 h, před tím tam měla fungovat jen voda. Olaf sice uváděl na FB, že se otevře už od 6:30, přecejen jsem ale tam nechtěl půl hodiny tvrdnout a těšit se na čaj. Když jsem procházel Meziměstí, bylo chvíli po šesté a na začátku Ruprechtic něco po půl sedmé. Ale ta vesnice má asi 4 kiláky a z toho dva ještě člověk musel dojít ke kýžené hospodě. 

Cestou začalo lejt, a tak jsem ještě přidal a něco po třičtvrtě na sedm jsem tam byl. Ukázalo se, že hospoda jako taková ještě opravdu nepremává, jen má ven vystrčenou zásobu občerstvení k volnému užití, dle informací v papírech od organizátora to bylo pro běžce. Ale já se za běžce nepovažuju, tak jsem musel počkat, až hospodu otevřou. Tak jsem se zase pozdravil s Andy a Míšou a nedávno mne předhonivším rychlochodičem a nechal je opět prchat s tím, že se je ještě pokusím třeba dohnat, pokud se tam dlouho nezdržím. To se ale trochu vylučovalo  jednak s vylučováním, dvěk s čekáním, jestli v 7  skutečně otevřou. Úplně tak se nestalo, začali přicházet Iske, Vítek, JirKa a další. Když už jsem se loučil, že jdu, objevila se někdy asi 8 minut po sedmé paní a hospoda začala fungovat. To jsem si přecejen nemohl nechat ujít, dal jsem si aspoň teplou vodu pro svůj mátovej čaj, k tomu buchtu, co jsem si nesl, a tato snídaňová kombinace mě plně nastartovala pro další pokračování. Na Andy a Míšu jsem měl skluz půl hodiny, což bylo docela dost.

Zase sám, což se mimochodem pro zbytek cesty příliš nezměnilo, jsem vyrazil na Ruprechtický Špičák 881, nejvyšší vrchol na české straně Valbřišských hor. Podařilo se mi vyloženě nasadit robotí turbo a za asi 50 minut jsem byl nahoře. A jak tak razím strojovým tempem nahoru, vidím, jak se před mnou vzhůru škrábe modrý pán, spíš kmet či děd než chlap. Nevěděl jsem, zda patří k pochodu, pozdravil jsem se s ním a ukázal mu záda; měl jsem pocit, že jsem ho musel psychicky zdeptat svým úprkem vzhůru. Když jsem pak počítaje 100 schodů vylezl na rozhlednu a kochal se výhledem do kraje, vidím, jak je tento modrý pán pod rozhlednou, za chvíli leze nahoru, já se furt kochám a fotím, on je nahoře taky, udělá pár pohledů do kraje a za chvíli je dole. Sakra, toho jsem trochu podcenil. Výhledy do zamračené krajiny jsem dofotil, sestoupil dolů, kde jsem pána opustil a spustil se po hraničním hřebeni dál na východ. Tento úsek cesty jsem kdysi šel na Olafových Týnišťských šlápotách, cesta vedla vyloženě v jeho stylu - kolmo na vrstevnice, tak jak to mají Poláci přinejmenším zde ve Valbřišských horách ve zvyku. 

Seběh muflonem byl sice trochu o hubu, ale dalo se to. Následoval výstup na další kopec a tak to šlo dál. Pravá noha ale začala pociťovat jakejsi přerostlej nehet na ukazováčku a musel jsem jít trochu přes bolest. Chvilku jsem se zastavil, abych si sundal bundu a najednou pán v modrým... Nechápal jsem, kde se tu tak rychle vzal, měl jsem pocit, že šel z vrcholu jinam a já jsem navíc mufloním úprkem valil vpřed ... zjevně ne dost rychle. Podařilo se mi ho sice ještě na chvíli jedním seběhem setřást, v dalším sedle jsem však potřeboval nehet na noze už řešit (kapesním nožem - to byla taky teda radost), a tak jsem se nechal nadobro předejít. Vůbec nevím, kdo to byl, ale nandal mně to teda hezky, přitom byl tak aspoň o 20 let starší ... Psychicky jsem teda nezdeptal já jeho, ale spíš on mě: místo abych naháněl holky, nechám se tu předběhnout důchodcem. Bylo na čase přijmout to jako skutečnost a nějak se z toho vzpamatovat. K tomu jsem měl úsek cesty po hranici na kontrolu v Janovičkách.

A kontrola tentokrát opravdu bodla. Zkušenost říká předem si rozmyslet, co si na kontrole dám, ať pak zbytečně nezdružuju výběrem, nekombinuju a neexperimentuju. Párky ale v hospodě neměli, za to mi nabídli hovězí vývar. Je fakt, že tím se většinou nic nepokazí. A tady se opravdu nepokazilo. Tak dobrej vývar jsem totiž asi ještě nejedl. Nebylo v něm nic navíc ani namíň, prostě jak to udělali v hospodě Na vyhlídce, tak by podle mě měl správnej vývar chutnat. Břicho si to užilo, nohy si asi 10 minut odpočaly a pak jsem zase pln energie mohl pokračovat. Chvíli na to jsem mohl domů radostně zahlásit, že mám za sebou už skoro 60 km a přitom jsem na trase teprve 10 hodin. 

Ještě během telefonátu ale přišel déšť a tak dotazy, jestli tam máme taky tak hnusně, jak zrovna bylo na Moravě, jsem už nemohl odbýt jen tak, že tam máme hezky, ale spíš tím, že budu brzo testovat nový pončo, koupený právě k tomuto pochodu. Fungovalo dobře, prošel jsem v něm k zajímavému místu, kde se stýkaly hranice Čech, Slezska a Kladska. Místo jsem si nafotil a pak jsem zpětně zjistil, že zde byla kontrola. Cílem bylo opsat letopočet, kdy byl hraniční kámen postaven, což se dalo z fotek snadno přečíst. Jinak ale lilo a foťák jsem moc nevytahoval. Sice jsem měl trochu motivaci se hnout kupředu, protože dle informací z kontroly holky odcházely asi 20 minut přede mnou (což by znamenalo, že jsem je asi o 10 minut stáhl) byl to ale jen odhad. Navíc se moje tempo začalo hodně snižovat, místo aby s rostlo s klesající nadmořskou výškou po trase z hor do Čech. Následoval totiž přechod Broumovské kotliny. Přišel čas na vyzkoušení nových sluchátek za 45 Kč. Pustil jsem si do nich Alice Coopera, zvládly to poměrně dobře, ale těžko říct, jak bych to vnímal, kdybych to neznal. Takhle jsem si mohl s Alicem zpívat v dešti a šlo se mi krásně. 

Když jsem dorazil do Broumova, bylo poledne a už nepršelo, koupil jsem si v bistru kebap a pokračoval dál směrem k Broumovským stěnám. Cesta vedla v polích a mezi stromy se čas od času objevila třešeň, v některých případech ještě s plody. Když jsem takhle došel k jedné, z níž ještě ne všechno bylo orvaný, usoudil jsem, že je čas zastavit a pár třešní si natrhat - tento požitek mi toto léto zatím utíkal. Jenže pochopitelně všechno, co ještě na stromě bylo, bylo mimo dosah ruky. V tom se ukázala šikovnost teleskopických holí. Dosud někdo mohl pochybovat, proč teď v létě na hůlkách nosím protisněhové talířky  - a ejhle, on je to ve skutečnosti nástroj pro trhání ovoce - v jednom z talířků je totiž vykousnutá díra pro navlečení stopky a šikovným trhnutím pak člověk sundává jednu třešni za druhou. Užíval jsem si to, dokud se na dohled neobjevili další chodiči.

Uvědomil jsem si, že bych se zase měl hnout a hl se vpřed. Trochu jsem chodičům zdrhl a jal se stoupat od Ameriky až k nejbližší Hvězdě. Tudy jsem taky tehdy před lety na Šlápotách stoupal, tehdy čerstvě oživen mátovým čajem v hospodě Amerika v teplém letním počasí, nyní sice bez občerstvení, zato v příjemné teplotě po dešti. Kopec to byl ale stejně prasáckej jak minule, kus vedl po schodech a skoro kolmo vzhůru. Na vrchu u chaty Hvězda jsme měli spočítat počet schodů. Vyloženě mi zatrnulo, protože nebylo řečeno odkud. Jedním z možných výkladů totiž bylo počítat to od začátku výstupu! Ale vracet se kvůli tomu dolů se mi fakt nechtělo. Doufal jsem, že bude stačit těch 22 schodů u chaty. 

Nechtělo se mi zde zdržovat a pokračoval jsem dál - těšil jsem se na skalní města v Broumovských / Polických stěnách. Vyhlídka na skalní divadlo byla opět nádherná. A protože celková trasa měla podle určitých výpočtu po odečtení vrcholu Žaltman pod 100 km, snažil jsem se to dohnat odbočkou k Supímu hnízdu. A udělal jsem dobře, skály a vyhlídka na Supovi byla supr asi tak stejně jak ta supa Na vyhlídce přímo naproti přes kotlinu. Když jsem se pak vrátil zpátky na oficiální trasu, bylo mi jasný, že jsem pravděpodobně pustil některý chodiče před sebe, šel jsem však opět sám, takže jsem si nemohl být vůbec jistej, kolik takových lidí bylo. 

Cesta vedla krásnou Kovářovou roklí a pak kolem rybníka s mnou nenavštívenou hospodou a přes kopec do Police nad Metují. Až tam jsem poprvé zahlédl před sebou osamělého chodce. Ač už se mi nechtělo moc běžet, přecejen jsem zatoužil si pochod zpestřit a po asi 35 kilometrech se na chvíli přidal k chodiči Ondrovi, abychom na chvíli pokecali. Měl z oblasti Police spoustu zážitků, takže jsem ho nemusel dvakrát pobízet, aby se rozvykládal. Cesta nám takhle pěkně ubíhala, společně jsme prošli Žďár a poté Maršov. Všechny tři zmíněné obce mají ve svém názvu nad Metují, ale až u té třetí je to skutečně pravda, předchozí dvě obce si to daly do názvu nejspíš v naději na nějakou velkou povodeň. Při seběhu do údolí Metuje v Maršově jsme předstihli dva starší účastníky pochodu, kteří šli padesátku, byl to Zdeněk Černý, který pohotově vybalil foťák a za pohybu vypálil úplně parádní fotku.

Z údolí Metuje se stoupalo celkem příkře, Ondra bez hůlek mé tempo už neudržel a utekl jsem mu. Už delší dobu jsem ale měl na dohled onu dvojici, která mě pronásledovala za Broumovem, tak jsem jim to teď vracel. Byli to manželé Klapkovi, kteří se mezi ultratrailisty vrátili po dlouhých letech a navzdory jejich staršímu datu narození měli dost vysoké tempo. Stoupalo se po dost nepříjemným asfaltu, ale jak se vylezlo na polní kopec, opět se začalo klesat, tentokrát do dědiny Horní Dřevíč. Ta už nebyla nad Metují, neboť byla nad Dřevíčem a tento potok si vyhloubil údolí ještě víc než jeho nadřazená Metuje. Při sestupu jsem konečně předběhl Klapkovy, ale pak ve vsi mě hned zase došli a chvíli jsme si popovídali, jak se nám jde. 

Cestou z údolí na další kopec jsem nasadil trochu vyšší turbo, a tak se se mnou rozloučili, že mám prej pozdravovat v cíli. Říkal jsem jim, že to můžou udělat sami a že se určitě ještě potkáme a utekl jsem jim. Kdesi nad nama bylo vidět další dva lidi, ke kterým jsem se blížil. Byli to dva padesátkaři a dostihl jsem je až těsně před vrcholem Turov. To bylo moje velký štěstí, byli to chlapi znalí trasy a věděli, že zelená šipka mířící do Červeného Kostelce je past! Chytlo se do ní spousta chodičů. Správná šipka se zelenou značkou byla zezadu stromu, naprosto neviditelná a mířící na Švédský vrch. Poděkoval jsem a vydal se sám dál z kopce. 

Už mi začala docházet voda ze zdroje u Teplic a taky energie, začal jsem to řešit vším možným, co jsem našel po kapsách - müsli tyčinkou, jablkem, hroznovým cukrem - a trochu jsem zvolnil. Přitom jsem stále sledoval čas, bylo asi čtvrt na pět a v 17h mínil Divočák odjíždět z Kostelce. Bylo vyloučeno, abych to stihl, do cíle to bylo ještě necelých 10 km, ale i tak jsem se snažil spěchat, kdyby náhodou na mě mínil počkat. Šlo se okolo bunkrů, což by za normálních okolností byl jistě důvod aspoň k zastávce, ale já jsem na to nyní neměl ani čas ani náladu - za celou cestu se mi tu šlo asi nejhůř. 

Naději na zahnání této menší krize dávala hospoda v Chlívci, kde měla být kontrola a to se taky podařilo. Sice mě tu opět předběhli Klapkovi, ale jakási místní cola a doplněná voda mi pomohla dostat se zpátky do pohybu. Ještě jsem tu stihl pozdravit s Ondrou a pokračoval dál. Bylo 17h, když jsem lezl na Švédský vrch, poslední kopec trasy, po něm následoval už jen asi 7kilometrový sestup do Kostelce. S Divočákem jsme se ale domluvili, že tak dlouho už čekat nemůže a jel. Naopak se svou ženou jsem po telefonu probral možnosti a seznal, že když už su tak brzo u cíle, mohl bych stihnout vlak v 19:11, kterej mě ještě poměrně brzo dostane domů. Je to tak, že pokud se mi po stovce podaří v neděli věnovat rodině, jsou to plusový body, který pak můžu využít pro nějakej další pochod, tudíž jsem se této možnosti chopil a cestou dolů už naplánoval výlet na neděli, kdy už mělo být i na Moravě hezky, na Velkou Javořinu. 

Cesta do Kostelce byla dost dlouhá na to, abych svým mufloněním ještě někoho dostihl a to se taky kousek před cílem podařilo. K mýmu překvapení to ale nebyli Klapkovi, nýbrž Lenka, tentokrát však nikoliv s Dušanem ale se svým manželem, který ji přišel na poslední úsek doprovodit. Chvíli jsem s nima pochodoval, ale vzhledem k postupujícímu času jsem pak usoudil, že v cíli pak nebude moc času na všechny úkony, co chcu před vlakem stihnout, tak jsem do toho ještě šlápl. Tím jsem vyhecoval i Lenku a navíc se k nám zezadu přidal ještě jeden chodič - nyní běžec - Honza. Společně jsme tak dorazili do cíle těsně po 18h. Jak jsem řešil odjezd vlaku, vůbec mě nenapadlo, že by mohlo být záhodno dostat se s časem pod 18 hodin, což se mi podařilo na stovce jen jednou a to před měsícem na BVVŠ. I tak to byl ale můj 2. nejrychlejší čas a v cíli bylo přede mnou jen 22 lidí. Ale to jsou údaje, který by mě jako chodiče vlastně vůbec zajímat nemusely. Co mě zajímalo, byla sprcha a hospoda a pak přejezd na nádraží, kam mě později zavezl Lenčin manžel. Díky mu!

V cíli jsem se pozdravil s hlavním organizátorem Antonínem, Olafem a již došlými stovkaři včetně Klapkových, kteří dorazili asi 6 minut přede mnou. V hospodě jsem se setkal s pohodu v cíli si užívajícím Dušanem, který mě pohostil kofolou, a s Andy a Míšou, který dorazily asi 24 minut přede mnou. S gulášem, na kterej jsem se těšil, jsem se hospodě potkal jen letmo, protože jsem si ho díky jeho nepříliš rychlé přípravě vzal do pixle a snědl ho až ve vlaku, kterým jsem spolu s Ondrou Plašilem a Honzou Vocáskem opustil Kostelec. Tím se akce uzavřela, moc se mi líbila a dík patří organizátorovi Antonínovi i Olafovi zhostivšímu se občerstvovačky a pomoci v cíli.