Červenokostelecká stovka 2020

Po delší době jsem se vypravil na organizovanou stovku, poprvé po pauze v důsledku koronaviru. Během ní bylo zrušeno spousta akcí a některé byly přeloženy na jindy, což udělalo v kalendáři pěknou paseku, ale zase je lepší to brát pozitivně - když už to mělo přijít, tak rok 2020 se bude v dějepisu aspoň dobře pamatovat.

Červenokostelecká stovka však byla touto pauzou ovlivněna zcela minimálně, konala se jako obvykle začátkem července a zúčastnilo se jí něco přes 70 lidí. Ovlivnění přišlo snad leda z toho směru, že nebýt covidu-19, byl bych v té době na fesťáku Masters of Rock, na který jsem měl lístek. O to víc nás (nebo aspoň mě) bylo na startu, kde jinde než v Červeném Kostelci, což je město ve východním Podkrkonoší. Z Brna mě přivezl svým autem Jan Divočák Týče, cestou jsme v Ústí nad Orlicí přibrali Lenku. Ta dle svých slov ještě stovku nešla, do teď maximálně běžela asi 45 km dogtreking a cestou jsem pak řešili, jestli bude pro ni lepší běžet a pak zvolnit, či zdechnout nebo rovnou začít trochu pomaleji. Nakonec to bylo ještě trochu jinak. A to i co se týče počasí. To nám totiž slibovalo déšť a ochlazení víceméně od začátku pochodu o půlnoci minimálně do poledne. Když jsme ale cestou projeli pár přeháněk, pochopili jsme, že fronta přišla trochu dřív a díky tomu se mokrá noc naštěstí vůbec nekonala. Zatímco většina účastníků zašla před startem ještě do hospody, využil jsem času a ještě se na chvíli natáhl na žíněnku v tělocvičně a téměř natvrdo usnul. Naštěstí jsem se pak asi půl hodiny před startem probral, oblíkl se na předpokládané chladné počasí, abych se pak těsně před startem po zjištění, že je vedro, ještě znovu převlíkal.

Vyrazil jsem spolu s davem a během prvních minut jsem se popozdravoval s mnohými, co jsem v tělocvičně nepotkal. Pak se tempo na čele zvýšilo, startovní pole se začalo natahovat, až se začala přede mnou tvořit díra. Pochodů, kdy jdu sám a před mnou nikdo, jsem v poslední době šel spoustu (on totiž nešel ani nikdo za mnou a ni vedle mě), teď jsem se teda jal docvaknout chodiče, nebo v tomto případě spíš běžce před sebou. Vyběhlo se z města kamsi na polňačku a po ní do Rtyně v Podkrkonoší. Cestou přes města svítilo pouliční osvětlení a dokud jsem za někým běžel, nestálo za to vytahovat čelovku. A já furt za někým běžel. Nějakou dobu to byla Lenka s Dušanem, pak za Rtyní ještě Míša a Andrea. 

Před Malými Svatoňovicemi jsme se dostali na rovinu, kde jsem nechal běžce běžet, já se za běžce napovažuju, zvlášť pokud jde o roviny. A toto byla, jak by řekl můj syn, příliš prudká rovina. Nicméně za obcí jsem rychlou chůzí ještě spolu s Yettim cestou do kopce dohnal celou výše uvedenou skupinu, ještě spolu s Iskem, a toto úderné komando pak společně zaútočilo na první kontrolní bod u Žaltmanu, nejvyššího vrcholu hřebene Jestřebích hor. Až na nejvyšší bod 740 m n. m. jsme nešli, kontrola byla z důvodu přestavby rozhledny u rozcestníku, kde se měl opsat údaj o vzdálenosti k vrcholu. Záznam proběhl pro většinu účastníků fotkou rozcestníku na mobil a pokračovalo se dál. Skupina se trochu roztrahala a protože ve vrcholové části byla cesta opět dost rovinatá, většina běžců mi pláchla. Nicméně pořád jsem se měl koho držet a koukat mu pod nohy.

Po asi kilometru naše značka uhýbala z pohodové a pro mě neběhatelné vozové cesty na sešup lesní pěšinou. Naštěstí jsem měl před sebou lidi, jinak bych se ve tmě nabodl na větev trčící z klády přímo do cesty, což už by byl důvod rožnout světlo. Cestou dál k chatě jsem proto radši dával víc bacha. Na Jestřebí boudě byla pro nás připravena várnice s výborným čajem. Trochu jsem se bál, jestli mi to sedne, už jsem se takhle jednou dost sekl, ale na štěstí mi z něj nevyplynuly jiný následky než povzbuzení pro cestu dál, dolů lesem podél potoka. Protože se šlo z kopce, můj mufloní skok přecejen většinu spoluchodičů předehnal, což se projevilo zejména na sestupu po vozové cestě, kde jsem skupině zdrhl úplně do tmy, do které nezasahovaly světla běžců za mnou. Konečně jsem si mohl užít pochodu tmou s orientací podle korun stromů, jak nás to učili kdysi na táboře. 

Ve vsi Radvanice jsem dostihl Andy, která mi zdrhla už na Žaltmanu, teď jsme spolu šli do kopce a tak jsem se od této zkušené červenokostelecké stovkařky dozvěděl, co nás čeká, v podstatě něco jako nuda, nuda, šeď, šeď minimálně po Teplice nad Metují. Přitom jsme vylezli na kopec, kde se nám značka ztratila kamsi do pole či louky, nebo co to bylo. Čelovkářům se do něj nějak nechtělo, tak to vyšlo na mě, abych tak nějak volil tu nejvíc prošlapanou brázdu. Překvapivě mě následovali a pravděpodobně jsme šli správně, přestože jsem před sebou viděl víceméně jen stíny, z kopce to navíc muflonilo celkem dobře, až na tu mokrou vysokou trávu. Na spoluchodiče světlonoše jsem počkal, až když se došlo k příčné cestě.  To jsme ale následně vyhodnotili po olafovsku, že to příliš připomíná cestu na to, aby po ní vedla trasa.  A taky že jo, skutečně se šlo kolmo na ni pořád dál z kopce, teď už lesní pěšinou, ze které se pak stala cesta a dovedla nás do Janovic. 

Tam přišla opět rovinka, kde jsem se od Andy dozvěděl, že nás nyní čeká víceméně placka, případně jen takové vlnky než se dostanem do Adršpachu (zkráceně Adru) a do Teplic. Je dobře, že pod jejím velením nejedu někam na moře, protože první z těchto vlnek měla na výšku asi 100 výškových metrů, z čehož většina se odehrála na prvním kilometru. Po něm jsme se dostali na trasu obkružující rezervaci Adršpašsko-teplické skály. Napřed vedla víceméně po vrstevnici, kde mě všichni na dohled předběhli, pak ale začala klesat, kde jsem zase všem na dohled utekl. A znovu tma, les a koruny stomů. Až následně jsem zjistil, že potok, k němuž jsme se zklesali, byla Metuje v místě jejího vtoku do Adršpašských skal. Nicméně, pokračoval jsem dál, až jsem kousek před Adrem  dostihl opět Dušana a Lenku a s nima dorazil k Olafovi na samozvanou občerstvovačku. Nechal jsem se pohostit colou a sušenkama a zdrbat, že su moc rychlej a že jako neběžec tam nemám, co dělat, protože tam bylo přede mnou jen asi 12 lidí. Je pravda, že to sem bylo 25 km a my jsme sem dorazili za 3 hodiny a 20 minut. 

To bylo opravdu dost na pováženou, vzal jsem si to k srdci a po další tři čtvrtiny trasy jsem se už začal chovat zodpovědněji, víc jak chodec než běžec. Kecám, nevedlo mě k tomu ani tak vnitřní hnutí, jako spíš terén - prostě pokud jde o rovinky, fakt běžec nejsu, a protože další cesta vedla do Teplic kolem skalního města údolím Metuje, byl to pro mě terén, kterej ze mě udělal zase zpátky chodiče. Tudíž mě tu opět předběhla Andy a Míša a pak jsem šel až do Teplic sám. Chtělo by se říct, že jsem v tomto úseku zhasl čelovku, to bych ji byl musel ale za noc aspoň jednou rožnout, což se nestalo. Zkrátka, napřed se trochu protrhala oblačnost, že byl vidět i měsíc a pak už se rozednilo. Už jsem proto nepotřeboval za někým viset a parazitovat na jeho světle, takže jsem přirozeně zvolnil. Cestou jsem dobral vodu z úžasného Bučnického pramene a po téměř celou další cestu to pak byla voda, čo ma drží nad vodou.

V Teplicích se moje plouživé tempo ukázalo jako příliš pomalé, protože se za mnou objevil chodič, ale těsně než mě dostihl, přišel sešup k Metuji, kde jsem mu zase utekl. Prošel jsem městečko a vydal se stoupat na hřeben Nad Studánkou. Cestou mě už nadobro onen rychlochodec došel a zatímco jsem si potřeboval na chvíli sednout a vysypat boty, on do toho šlápl a zmizel kamsi dolů z kopce. V tu chvíli jsem si ani neuvědomil, že právě sedím na hlavním evropském rozvodí Odra-Labe. Jistě by mi to vědomí pomohlo, protože seběh do úmoří Baltu mi moc nešel, muflon pořádně nefungoval a chlapa před sebou už jsem nedohnal. Když jsem se blížil ke studánce, podle níž se celé toto pohoří jmenuje, začalo se to podél cesty hemžit výstrahama, že se blížím k jakýmusi podezřelýmu dětskýmu táboru, a že se tam nemám moc zdržovat, nekoukat tam, nepřemýšlet o tom, co se tam děje a nejlíp úplně zapomenout, že jsem tam byl, nebo ... Přecejen tady kdesi na konci světa v pohraničí se můžou dít věci, o který člověk neví. Skončit zavřenej v lágru jsem nechtěl, studánku jsem proto radši ani nehledal a pokračoval dál. 

Vodu jsem stejně měl a daleko víc mě zajímal otvírající se výhled na slunce vycházející za hřebenem Javořích neboli Valbřišských hor, kam vedla naše trasa. Ještě před tím mě dostihl další z chodičů, se kterým jsme prošli Vernéřovice až do Meziměstí, kde jsem ho nechal pláchnout. Neměl jsem totiž moc důvod spěchat. Už cestou před tím jsem si uvědomil, že jedna z mála občerstvovacích stanic je v Ruprechticích a dle informací v papírech se měla otvírat v 7 h, před tím tam měla fungovat jen voda. Olaf sice uváděl na FB, že se otevře už od 6:30, přecejen jsem ale tam nechtěl půl hodiny tvrdnout a těšit se na čaj. Když jsem procházel Meziměstí, bylo chvíli po šesté a na začátku Ruprechtic něco po půl sedmé. Ale ta vesnice má asi 4 kiláky a z toho dva ještě člověk musel dojít ke kýžené hospodě. 

Cestou začalo lejt, a tak jsem ještě přidal a něco po třičtvrtě na sedm jsem tam byl. Ukázalo se, že hospoda jako taková ještě opravdu nepremává, jen má ven vystrčenou zásobu občerstvení k volnému užití, dle informací v papírech od organizátora to bylo pro běžce. Ale já se za běžce nepovažuju, tak jsem musel počkat, až hospodu otevřou. Tak jsem se zase pozdravil s Andy a Míšou a nedávno mne předhonivším rychlochodičem a nechal je opět prchat s tím, že se je ještě pokusím třeba dohnat, pokud se tam dlouho nezdržím. To se ale trochu vylučovalo  jednak s vylučováním, dvěk s čekáním, jestli v 7  skutečně otevřou. Úplně tak se nestalo, začali přicházet Iske, Vítek, JirKa a další. Když už jsem se loučil, že jdu, objevila se někdy asi 8 minut po sedmé paní a hospoda začala fungovat. To jsem si přecejen nemohl nechat ujít, dal jsem si aspoň teplou vodu pro svůj mátovej čaj, k tomu buchtu, co jsem si nesl, a tato snídaňová kombinace mě plně nastartovala pro další pokračování. Na Andy a Míšu jsem měl skluz půl hodiny, což bylo docela dost.

Zase sám, což se mimochodem pro zbytek cesty příliš nezměnilo, jsem vyrazil na Ruprechtický Špičák 881, nejvyšší vrchol na české straně Valbřišských hor. Podařilo se mi vyloženě nasadit robotí turbo a za asi 50 minut jsem byl nahoře. A jak tak razím strojovým tempem nahoru, vidím, jak se před mnou vzhůru škrábe modrý pán, spíš kmet či děd než chlap. Nevěděl jsem, zda patří k pochodu, pozdravil jsem se s ním a ukázal mu záda; měl jsem pocit, že jsem ho musel psychicky zdeptat svým úprkem vzhůru. Když jsem pak počítaje 100 schodů vylezl na rozhlednu a kochal se výhledem do kraje, vidím, jak je tento modrý pán pod rozhlednou, za chvíli leze nahoru, já se furt kochám a fotím, on je nahoře taky, udělá pár pohledů do kraje a za chvíli je dole. Sakra, toho jsem trochu podcenil. Výhledy do zamračené krajiny jsem dofotil, sestoupil dolů, kde jsem pána opustil a spustil se po hraničním hřebeni dál na východ. Tento úsek cesty jsem kdysi šel na Olafových Týnišťských šlápotách, cesta vedla vyloženě v jeho stylu - kolmo na vrstevnice, tak jak to mají Poláci přinejmenším zde ve Valbřišských horách ve zvyku. 

Seběh muflonem byl sice trochu o hubu, ale dalo se to. Následoval výstup na další kopec a tak to šlo dál. Pravá noha ale začala pociťovat jakejsi přerostlej nehet na ukazováčku a musel jsem jít trochu přes bolest. Chvilku jsem se zastavil, abych si sundal bundu a najednou pán v modrým... Nechápal jsem, kde se tu tak rychle vzal, měl jsem pocit, že šel z vrcholu jinam a já jsem navíc mufloním úprkem valil vpřed ... zjevně ne dost rychle. Podařilo se mi ho sice ještě na chvíli jedním seběhem setřást, v dalším sedle jsem však potřeboval nehet na noze už řešit (kapesním nožem - to byla taky teda radost), a tak jsem se nechal nadobro předejít. Vůbec nevím, kdo to byl, ale nandal mně to teda hezky, přitom byl tak aspoň o 20 let starší ... Psychicky jsem teda nezdeptal já jeho, ale spíš on mě: místo abych naháněl holky, nechám se tu předběhnout důchodcem. Bylo na čase přijmout to jako skutečnost a nějak se z toho vzpamatovat. K tomu jsem měl úsek cesty po hranici na kontrolu v Janovičkách.

A kontrola tentokrát opravdu bodla. Zkušenost říká předem si rozmyslet, co si na kontrole dám, ať pak zbytečně nezdružuju výběrem, nekombinuju a neexperimentuju. Párky ale v hospodě neměli, za to mi nabídli hovězí vývar. Je fakt, že tím se většinou nic nepokazí. A tady se opravdu nepokazilo. Tak dobrej vývar jsem totiž asi ještě nejedl. Nebylo v něm nic navíc ani namíň, prostě jak to udělali v hospodě Na vyhlídce, tak by podle mě měl správnej vývar chutnat. Břicho si to užilo, nohy si asi 10 minut odpočaly a pak jsem zase pln energie mohl pokračovat. Chvíli na to jsem mohl domů radostně zahlásit, že mám za sebou už skoro 60 km a přitom jsem na trase teprve 10 hodin. 

Ještě během telefonátu ale přišel déšť a tak dotazy, jestli tam máme taky tak hnusně, jak zrovna bylo na Moravě, jsem už nemohl odbýt jen tak, že tam máme hezky, ale spíš tím, že budu brzo testovat nový pončo, koupený právě k tomuto pochodu. Fungovalo dobře, prošel jsem v něm k zajímavému místu, kde se stýkaly hranice Čech, Slezska a Kladska. Místo jsem si nafotil a pak jsem zpětně zjistil, že zde byla kontrola. Cílem bylo opsat letopočet, kdy byl hraniční kámen postaven, což se dalo z fotek snadno přečíst. Jinak ale lilo a foťák jsem moc nevytahoval. Sice jsem měl trochu motivaci se hnout kupředu, protože dle informací z kontroly holky odcházely asi 20 minut přede mnou (což by znamenalo, že jsem je asi o 10 minut stáhl) byl to ale jen odhad. Navíc se moje tempo začalo hodně snižovat, místo aby s rostlo s klesající nadmořskou výškou po trase z hor do Čech. Následoval totiž přechod Broumovské kotliny. Přišel čas na vyzkoušení nových sluchátek za 45 Kč. Pustil jsem si do nich Alice Coopera, zvládly to poměrně dobře, ale těžko říct, jak bych to vnímal, kdybych to neznal. Takhle jsem si mohl s Alicem zpívat v dešti a šlo se mi krásně. 

Když jsem dorazil do Broumova, bylo poledne a už nepršelo, koupil jsem si v bistru kebap a pokračoval dál směrem k Broumovským stěnám. Cesta vedla v polích a mezi stromy se čas od času objevila třešeň, v některých případech ještě s plody. Když jsem takhle došel k jedné, z níž ještě ne všechno bylo orvaný, usoudil jsem, že je čas zastavit a pár třešní si natrhat - tento požitek mi toto léto zatím utíkal. Jenže pochopitelně všechno, co ještě na stromě bylo, bylo mimo dosah ruky. V tom se ukázala šikovnost teleskopických holí. Dosud někdo mohl pochybovat, proč teď v létě na hůlkách nosím protisněhové talířky  - a ejhle, on je to ve skutečnosti nástroj pro trhání ovoce - v jednom z talířků je totiž vykousnutá díra pro navlečení stopky a šikovným trhnutím pak člověk sundává jednu třešni za druhou. Užíval jsem si to, dokud se na dohled neobjevili další chodiči.

Uvědomil jsem si, že bych se zase měl hnout a hl se vpřed. Trochu jsem chodičům zdrhl a jal se stoupat od Ameriky až k nejbližší Hvězdě. Tudy jsem taky tehdy před lety na Šlápotách stoupal, tehdy čerstvě oživen mátovým čajem v hospodě Amerika v teplém letním počasí, nyní sice bez občerstvení, zato v příjemné teplotě po dešti. Kopec to byl ale stejně prasáckej jak minule, kus vedl po schodech a skoro kolmo vzhůru. Na vrchu u chaty Hvězda jsme měli spočítat počet schodů. Vyloženě mi zatrnulo, protože nebylo řečeno odkud. Jedním z možných výkladů totiž bylo počítat to od začátku výstupu! Ale vracet se kvůli tomu dolů se mi fakt nechtělo. Doufal jsem, že bude stačit těch 22 schodů u chaty. 

Nechtělo se mi zde zdržovat a pokračoval jsem dál - těšil jsem se na skalní města v Broumovských / Polických stěnách. Vyhlídka na skalní divadlo byla opět nádherná. A protože celková trasa měla podle určitých výpočtu po odečtení vrcholu Žaltman pod 100 km, snažil jsem se to dohnat odbočkou k Supímu hnízdu. A udělal jsem dobře, skály a vyhlídka na Supovi byla supr asi tak stejně jak ta supa Na vyhlídce přímo naproti přes kotlinu. Když jsem se pak vrátil zpátky na oficiální trasu, bylo mi jasný, že jsem pravděpodobně pustil některý chodiče před sebe, šel jsem však opět sám, takže jsem si nemohl být vůbec jistej, kolik takových lidí bylo. 

Cesta vedla krásnou Kovářovou roklí a pak kolem rybníka s mnou nenavštívenou hospodou a přes kopec do Police nad Metují. Až tam jsem poprvé zahlédl před sebou osamělého chodce. Ač už se mi nechtělo moc běžet, přecejen jsem zatoužil si pochod zpestřit a po asi 35 kilometrech se na chvíli přidal k chodiči Ondrovi, abychom na chvíli pokecali. Měl z oblasti Police spoustu zážitků, takže jsem ho nemusel dvakrát pobízet, aby se rozvykládal. Cesta nám takhle pěkně ubíhala, společně jsme prošli Žďár a poté Maršov. Všechny tři zmíněné obce mají ve svém názvu nad Metují, ale až u té třetí je to skutečně pravda, předchozí dvě obce si to daly do názvu nejspíš v naději na nějakou velkou povodeň. Při seběhu do údolí Metuje v Maršově jsme předstihli dva starší účastníky pochodu, kteří šli padesátku, byl to Zdeněk Černý, který pohotově vybalil foťák a za pohybu vypálil úplně parádní fotku.

Z údolí Metuje se stoupalo celkem příkře, Ondra bez hůlek mé tempo už neudržel a utekl jsem mu. Už delší dobu jsem ale měl na dohled onu dvojici, která mě pronásledovala za Broumovem, tak jsem jim to teď vracel. Byli to manželé Klapkovi, kteří se mezi ultratrailisty vrátili po dlouhých letech a navzdory jejich staršímu datu narození měli dost vysoké tempo. Stoupalo se po dost nepříjemným asfaltu, ale jak se vylezlo na polní kopec, opět se začalo klesat, tentokrát do dědiny Horní Dřevíč. Ta už nebyla nad Metují, neboť byla nad Dřevíčem a tento potok si vyhloubil údolí ještě víc než jeho nadřazená Metuje. Při sestupu jsem konečně předběhl Klapkovy, ale pak ve vsi mě hned zase došli a chvíli jsme si popovídali, jak se nám jde. 

Cestou z údolí na další kopec jsem nasadil trochu vyšší turbo, a tak se se mnou rozloučili, že mám prej pozdravovat v cíli. Říkal jsem jim, že to můžou udělat sami a že se určitě ještě potkáme a utekl jsem jim. Kdesi nad nama bylo vidět další dva lidi, ke kterým jsem se blížil. Byli to dva padesátkaři a dostihl jsem je až těsně před vrcholem Turov. To bylo moje velký štěstí, byli to chlapi znalí trasy a věděli, že zelená šipka mířící do Červeného Kostelce je past! Chytlo se do ní spousta chodičů. Správná šipka se zelenou značkou byla zezadu stromu, naprosto neviditelná a mířící na Švédský vrch. Poděkoval jsem a vydal se sám dál z kopce. 

Už mi začala docházet voda ze zdroje u Teplic a taky energie, začal jsem to řešit vším možným, co jsem našel po kapsách - müsli tyčinkou, jablkem, hroznovým cukrem - a trochu jsem zvolnil. Přitom jsem stále sledoval čas, bylo asi čtvrt na pět a v 17h mínil Divočák odjíždět z Kostelce. Bylo vyloučeno, abych to stihl, do cíle to bylo ještě necelých 10 km, ale i tak jsem se snažil spěchat, kdyby náhodou na mě mínil počkat. Šlo se okolo bunkrů, což by za normálních okolností byl jistě důvod aspoň k zastávce, ale já jsem na to nyní neměl ani čas ani náladu - za celou cestu se mi tu šlo asi nejhůř. 

Naději na zahnání této menší krize dávala hospoda v Chlívci, kde měla být kontrola a to se taky podařilo. Sice mě tu opět předběhli Klapkovi, ale jakási místní cola a doplněná voda mi pomohla dostat se zpátky do pohybu. Ještě jsem tu stihl pozdravit s Ondrou a pokračoval dál. Bylo 17h, když jsem lezl na Švédský vrch, poslední kopec trasy, po něm následoval už jen asi 7kilometrový sestup do Kostelce. S Divočákem jsme se ale domluvili, že tak dlouho už čekat nemůže a jel. Naopak se svou ženou jsem po telefonu probral možnosti a seznal, že když už su tak brzo u cíle, mohl bych stihnout vlak v 19:11, kterej mě ještě poměrně brzo dostane domů. Je to tak, že pokud se mi po stovce podaří v neděli věnovat rodině, jsou to plusový body, který pak můžu využít pro nějakej další pochod, tudíž jsem se této možnosti chopil a cestou dolů už naplánoval výlet na neděli, kdy už mělo být i na Moravě hezky, na Velkou Javořinu. 

Cesta do Kostelce byla dost dlouhá na to, abych svým mufloněním ještě někoho dostihl a to se taky kousek před cílem podařilo. K mýmu překvapení to ale nebyli Klapkovi, nýbrž Lenka, tentokrát však nikoliv s Dušanem ale se svým manželem, který ji přišel na poslední úsek doprovodit. Chvíli jsem s nima pochodoval, ale vzhledem k postupujícímu času jsem pak usoudil, že v cíli pak nebude moc času na všechny úkony, co chcu před vlakem stihnout, tak jsem do toho ještě šlápl. Tím jsem vyhecoval i Lenku a navíc se k nám zezadu přidal ještě jeden chodič - nyní běžec - Honza. Společně jsme tak dorazili do cíle těsně po 18h. Jak jsem řešil odjezd vlaku, vůbec mě nenapadlo, že by mohlo být záhodno dostat se s časem pod 18 hodin, což se mi podařilo na stovce jen jednou a to před měsícem na BVVŠ. I tak to byl ale můj 2. nejrychlejší čas a v cíli bylo přede mnou jen 22 lidí. Ale to jsou údaje, který by mě jako chodiče vlastně vůbec zajímat nemusely. Co mě zajímalo, byla sprcha a hospoda a pak přejezd na nádraží, kam mě později zavezl Lenčin manžel. Díky mu!

V cíli jsem se pozdravil s hlavním organizátorem Antonínem, Olafem a již došlými stovkaři včetně Klapkových, kteří dorazili asi 6 minut přede mnou. V hospodě jsem se setkal s pohodu v cíli si užívajícím Dušanem, který mě pohostil kofolou, a s Andy a Míšou, který dorazily asi 24 minut přede mnou. S gulášem, na kterej jsem se těšil, jsem se hospodě potkal jen letmo, protože jsem si ho díky jeho nepříliš rychlé přípravě vzal do pixle a snědl ho až ve vlaku, kterým jsem spolu s Ondrou Plašilem a Honzou Vocáskem opustil Kostelec. Tím se akce uzavřela, moc se mi líbila a dík patří organizátorovi Antonínovi i Olafovi zhostivšímu se občerstvovačky a pomoci v cíli.