Dne cesty na trase z Přelouče do Brna jsem se zúčastnil v roce 2019 a dá se říct, že celkem úspěšně. Zvládl jsem tehdy přes 100 km, což považuju za standardní míru úspěchu na 24hodinovce, kterou tato akce je; dokonce jsem se tehdy haluzově umístil na 3. místě. Trasa vedla z Polabí přes Železné hory a Českomoravskou vrchovinu do Brna, její délka byla 190 km, což bylo na 24 hodin záměrně přes míru únosnou pro účastníky této akce. Na podzim jsem z ní ukrojil necelých 120 km a tak zbývalo asi 70 km trasy, které jsem nevyužil.
V červnu 2020 se akce opakovala, jen se vyráželo večer. Já jsem se jí zúčastnil jen neoficiálně v protisměru. Důvodů k tomu bylo hned několik:
- v původním směru z Přelouče jsem už šel na podzim a bylo škoda jít to znovu tu samou štreku, když velkej a krásnej kus cesty Hornosvrateckou vrchovinou zůstal mnou nenavštíven
- v pátek v době startu jsem měl ještě práci na hodnocení SOČ (středoškolské odborné činnosti, v porotě za matiku) a z téhož důvodu jsem musel být na příjmu v sobotní dopoledne, proto jsem se nemínil účastnit soutěžně
- když můžu vyrazit rovnou z domů, je to jednodušší než se trmácet kamsi do Čech :)
- chtěl jsem potkat víc lidí než minule, což logicky musí nastat, pokud všichni neodpadnou ...
A tuto formu vřele doporučuji všem, co už si to jednou ve správném směru prošli. Jinak by se cesta vlastně vůbec nevyužila a celkem se divím orgům, když už ji používají dvakrát, že právě směr není to, co se u ní mění. Další motivací pro tento neorganizovaný pochod byla potřeba vyměnit knihu na Devíti skalách, což dělám na této trase koneckonců vždycky. Z Brna to bylo na jejich vrchol něco málo přes 100 a dle domluvy s bráchou jsem mohl pak přespat u něj na chatě ve Svratce, jen jsem tam neměl dorazit moc pozdě v noci. To se ale začalo bořit hned ze začátku.
Zatímco oficiální pochod začal v pátek už před 19 h z Přelouče, já jsem ještě úřadoval se SOČkou a teprve po 21 h se balil na cestu. Snažil jsem se optimalizovat náklad s ohledem na možnosti doplnit zásoby ve vesnicích cestou, a jen ojedinělé možnosti doplnit vodu. Navíc počasí slibovalo vedro, vlhko a nakonec i bouřky, takže podle toho se musel člověk vybavit a hlavně pak mít i něco na převlečení na cestu zpátky na chatě. Takže když jsem si bágl oblíkal a říkal jsem si, že je to těžký, ale holt litr a půl vody se prostě pronese. Až pak jsem se zhrozil, když jsem viděl flašku s pitím teprve nesbalenou stát na lince. Nicméně v 23:00 jsem se přece jen vydal na cestu, přímo od baráku v jižním Krpoli. Oficiálně jsem se na trasu napojil až po asi 5 km v 23:35, kdy jsem dorazil cestou podél Ponávky k nádraží v Řečkovicích .
Podél tohoto potoka jsem pokračoval dál na sever přes Mokrou Horu a údolím Ponávky do Lelekovic, kde jsem byl týden před tím v rámci základní trasy BVVŠ. Zde jsem využil pítko, poslední mně známý zdroj vody pro noční část trasy. Následoval výstup na Babí lom, který je naopak na trasách BVVŠ Rh+ a Rh++, které jsem absolvoval v týdnech před tím a tudíž mě v těchto končinách nemělo co překvapit. Z tohoto přesvědčení nemohlo vyplynout nic jinýho než zabloudění a výstup na divoko neznámým temným lesem. Až když zmizel i poslední náznak cesty, vytáhl jsem mobil s mapou, abych zjistil, že už su kdesi na západním úbočí kopce a musím stoupat doprava. Nakonec jsem se nějak proklestil až na žlutou značku vedoucí od Kuřima k rozhledně. Tam jsem dorazil v 1 hodinu, potkal zde nějaký spáče, ale na věži jsem byl sám. Příjemně pofukovalo a výhledy byly úžasný, ale moc dlouho jsem se kochat nemohl a pokračoval jsem po hřebeni dál.
Na vrcholu jsem zkontroloval stav vrcholové knihy a hlavně si zaznamenal první kontrolní bod K25. Následoval sestup k Jelínkovi. Zatímco týden před tím svítil úplněk tak, že bylo skoro i v lese vidět na cestu, tentokrát se ještě na měsíc čekalo a v lese byla hluboká tma. Ovšem čelovka stále jela na baterky z minulého týdne, ty už to nejlepší teda měly za sebou. Seběh k lelkovadlu se s nima ale ještě zvládl a to byl koneckonců pro tuto noc ten nejnáročnější úsek. U Jelínka jsem se konečně nadobro odpojil od trasy BVVŠ a zabočil na sever. Studánka, která byla kousek dál cestou, byla bohužel nepoužitelná, měl jsem ale ještě dost zásob a žízní jsem nehynul.
Když jsem se blížil ke Svinošicím na louce jsem zaslechl štěkat srnce. Je to docela děsivej zvuk a kdo ho nezná, může ho považovat za štěkání nějaké krvelačné bestie. Ale já jsem nebyl venku v noci poprvé, tento zvuk přece jen znám, tak ač to znělo fakt dost hrozně, bez obav jsem šel po cestě dál. Štěkání se ale opakovalo a po chvíli jsem už za plotem z pár drát zahlídl odlesky očí. Překvapivě se mezi štěkáním občas ozvalo i mírné zavytí. Takové zvuky jsem od srnců ještě neslyšel, ale kdoví, co tam vlastně ti srnci prováděli. No patrně nic, protože se ukázalo, že to nebyli srnci, ale mou čelovkou docela rozzuření psi, kteří hlídali stádo ovcí a jen dva dráty je držely ode mě. No nezdržoval jsem se víc než by bylo třeba a plynulým krokem od tam radši zmizel, nevypadalo to totiž, že by ti psi byli uvázaní na řetězu ...
Když jsem procházel Svinošice, vyšel měsíc. Nebyla to sice tak bombézní podívaná jako před týdnem, i tak to ale stačilo na to, aby mě to rozhodilo a nasměrovalo kamsi do lesa mimo značku. Vracet se mi ale nechtělo a tak jsem to tentokrát vzal přes vrchol Dubového kopce k altánku, odkud jsem si zaběhl k rozcestí, kde jsem správně očekával další kontrolu. Vrátil jsem se k altánku, seběhl do Lipůvky, překročil státní silnici a zastavil se až u hřbitova. Zpoza tamního kostela totiž krásně svítil měsíc v poslední čtvrti.
Dál už trasa vedla trochu mně méně známýma cestama, nad Lipůvkou se stočila doprava po zelené, která vedla napřed trochu bahnitým lesem, na což jsem pak teskně vzpomínal, když přešla v asfaltovej sestup do údolí Lažánky a vesnice Skaličky. Tam jsem byl něco před 4. ranní, procházel jsem kolem dětského hřiště. Všiml jsem si že tam mají kromě skluzavky a průlezky pěkného srnce na lození pro děcka. A jak tak jdu okolo, srnec se pohnul a začal chodit taky. Takže on to nebyla součást hřiště, ale jeho uživatel. Kousek za vsí jsem odbočil k partyzánskému památníku, to jsem měl dle měřáku v mobilu stráveno 30 km za 5 hodin cesty, což na moje poměry nebylo špatný. 
Rozednívalo se, cestou jsem prošel kolem studny s výtokem vody a kousek dál za ním už jsem mohl čelovku nadobro zhasnout. U památníku byla další kontrola, ale mě zde víc zajímalo, zda se mi podaří dostat na výhled a stihnout východ slunce. Šanci na to dával kopec Stanoviska vzdálený asi 3 km, kde byla další kontrola. Po půl hodině cesty dost promočeným lesem jsem byl na odlesněném hřebeni a mokrou cestou mimo trasu jsem stoupal k vrcholu. Sice jsem si promočil boty, ale stálo to za to. Výhledy byly krásný i do údolí Lomničky a po chvíli jsem se dočkal i východu slunce kdesi za lesem.
Po této fotopauze jsem se vrátil na trasu, kde jsem po chvíli odškrtl další kontrolu, tentokrát K22 a vydal se na sestup do údolí. Tento úsek jsem trochu znal, v roce 2014 tudy vedla památná trasa z Brna na Devět skal, kterou ale skoro nikdo nepamatuje, protože se toho moc lidí tehdy nezúčastnilo. Sešel jsem do Jamného, kde zase trasy rozešly.
Začal zde přírodní park Svratecká hornatina, kterým se pak šlo docela dlouho. Napřed přes kopec po žluté do Šerkovic, kde jsem se pro změnu dostal do údolí Besénku a po modré kolem pěkných skal v pp Luzichová do Lomnice. Měl jsem v plánu někde doplnit zásoby, ale zase se mi je nechtělo tahat zbytečně daleko. A určitě se mi nechtělo čekat 20 minut do 7, než otevřou kšeft. Jenže ten v Lomnici na náměstí otvírá v sobotu už v 6:30, kdo by to čekal?! Tak jsem tam chtě nechtě prostě vlezl a volný místa v báglu a kapsách jsem podoplňoval energeťákem, buchtama a pitím. Zde jsem se taky spojil se Sucháčem, kterej byl na cestě v oficiálním směru už na Devíti skalách a hlásil plnou knihu. To byl jasnej důvod tam dojít a vyměnit ji. Vědomí, že on už má za sebou skoro stovku za 12 hodin zatímco já 40 km za 8 h mi velelo, abych pohnul. Hned za obcí jsem ale usoudil, že bude potřeba řešit vedro, a tak jsem se snažil vybírat cestu ve stínu, protože na slunku se to nedalo moc vydržet. Šel jsem po Cimrmanově naučné stezce směrem na Sýkoř.
Přešel jsem silnici vedoucí do Synalova a kolem Synalovských kopanin až k hájence, kde naučná stezka končí, je umístěna Cimrmanova hlava a vrcholová kniha pro Sýkoř, ač není vůbec na vrcholu. Zde prostě není nutno dosáhnout vrcholu, stačí Cimrmanovo pohlaví. Knihu jsem zfotodokumentoval a pokračoval po žluté dál. Cestou jsem vyhlížel další Káčko, ale nikde nic. Možností, kde by mohlo být bylo víc, ale protože jsem coby neúčastník neměl seznam kontrol, nemohl jsem si být jistej, zda jsem nějakou neminul. Na organizátory jsem ale neměl pořádnej kontakt a tak jsem šel dál, z kopce dolů do Skorotic a dál do údolí Svratky. Bylo takový vedro, že jakmile jsem uviděl řeku, začal jsem řešit, jak se v ní vykoupat, ale byl k ní blbej přístup a plaval tam nějakej bordel, že jsem se na to vykašlal a pokračoval do Nedvědice. Až tam jsem objevil další kontrolní bod. Na něm jsem si taky opsal číslo na hlavního orga Honzu, jemuž jsem zavolal, abych se dozvěděl, že jsem přecejen jedno Káčko minul - u silnice na Synalov (tam jsem to opravdu nečekal a ve vedru jsem se snažil valit rovnou do lesa).
V Nedvědci jsem byl v 9:30, půl hodiny před plánovanou pauzou pro SOČku. Původně jsem se tu chtěl stavit doplnit zásoby, ale nějak po cestě nebylo kde, tak jsem obec prošel a pokračoval podél Svratky. Až kousek dál jsem udělal zastávku v lese u studánky Slovanka, kde jsem dobral vodu. Tento úsek jsem ale už opravdu chtěl využít ke koupeli, vhodné místo se tu ale hledalo dost blbě. Až když se pěšina odpojovala jsem našel poslední možnost. Sice tam ležela jakási zdechlá husa nebo co to bylo, ale dělal jsem, že tam není a ten smrad z toho jsem si taky moc nepřipouštěl. Řeka zde ale byla krásná, zejména poté, co jsem z ní vylovil igelitovej obal od čehosi, kterej se tam zjevně koupal už dost dlouho. Až pak jsem se tam odhodlal ponořit. Ale teda stálo mě to hodně přemlouvání - asi su moc velká máčka, ale ta namáčka byla dost strašlivá, voda měla asi o 40 stupňů míň než okolní svět, proto jsem se tam akorát tak ponořil, otočil a s pocitem právě rozmraženého měkkýše vylezl. Po úspěšné koupeli jsem ale chytil druhý dech a mohl pak začít řešit studentské práce na tabletu, který jsem si pro ten účel nesl. Akorát že skype jsem měl nainstalovanej na mobilu, takže jsem na to potřeboval další ruku, do další hůlky s navlečeným tím igelitem, kterej jsem nesl do nejbližší popelnice. To je nějak moc ruk ... no prostě nějak jsem se tímto způsobem dostal do další dědiny Ujčova.
Tam jsem měl v plánu si na chvíli k tomu sednout, aby komunikace proběhla přecejen pohodlněji. Jakmile jsem to udělal, ve vesnici snad začal sjezd traktorů nebo co - nebyla snad minuta, ve které po hlavní silnici přes ves neprojížděl traktor nebo jemu podobný hlučný hovado. Tak jsem si s kolegy zodpověděl pár otázek o studentských pracech, zvedl kotvy a opustil tento Traktorov. Opět jsem přešel Svratku a vydal se po červené značce proti proudu potoka do bočního údolí. Cestou jsme řešili teorii pseudonáhodných posloupností, Hausdorffovu míru, diofantické rovnice a spoustu dalších témat, kterýma se člověk běžně na pochodech zabývá. Bylo to tak zábavné, až jsem z toho ztratil cestu. Ovšem, moje nepozornost nebyla jediným viníkem, značka byla nejspíš trochu přeložena a přešla potok dřív než na mapě, nicméně jeden strom se značkou v původních místech byl a o to víc mě to mátlo. Nakonec jsem se od tam nějak vymotal, práce jsme ohodnotili a pořadí určili a komunikaci s kolegy jsem ukončil chvíli po poledni ve Štěpánově, poté, co jsem opět překročil Svratku.
V plánu jsem měl též stavit se někam na oběd a tak, ač většinou jím až někdy kolem 14 h, teď jsem nepohrdl restaurací a dal si místní kanco-zelo-knedlo (zelí bylo červený a knedlík dvou druhů). Trochu jsem přitom zavzpomínal na Podyjí a prase, který jsem takhle připravil někomu jinýmu a bůhví, kdo ho takhle připravil mě a jakou cenu musel zaplatit on. Z hospody jsem vylezl do popoledního vedra. Najednou v protisměru vidím cyklistu a chvíli za ním probíhat v protisměru běžce. Od pohledu mi nebyl povědomej, namakanej atlet s podpůrným týmem. Skoro ani neodpověděl na pozdrav, jen se na můj dotaz jestli běží Den cesty se zašklebil, že tak maximálně půlku. To jsem nepochopil, a tak jsem šel dál. A po chvíli se to opakovalo znovu - běžec s podpůrným týmem ve směru pochodu. Ten byl však sdílnější a dozvěděl jsem se od něj, že je to závod z Herálce do Brna. Takže není divu, že jsem ty borce neznal, naši budou přecejen někde dál. Můj původní plán byl začít je potkávat od Víru dál, dle zpráv z trasy jsem ale usoudil, že budu rád, když to nebude dřív jak na Zubštějně, což byl další kontrolní bod trasy. 
Vejšlap byl strašnej, v tom vedru jsem myslel, že zdechnu, a to se šlo většinu cesty lesem. Ještě se prošlo obcí Pivonice, což věřím, že muselo působit pro většinu ostatní stovkařů jako ráj na zemi (ať už to člověk chápe jako pivo a nic nebo pivo + anglicky pěkné), mohla to být zkrátka vzpruha pro Smrta, kterej po mě chtěl, abych mu v protisměru nějakýho škopka ze Štatlu dovalil. Jeho jsem zde sice zatím nečekal, ale minule jsem spolu s ním a Romanem Němcem z našeho neoficiálního Brno gangu zabrali první tři lichá místa v umístění, takže jsem věřil, že se s nima už brzo začnu potkávat v rámci jejich útoku na obhajobu, ke kterýmu se snažili ukecat i mě. Ke kontrole na hradě Zubštejn jsem ale přecejen dorazil dřív než kdokoliv z nich, a mohl se tak pokochat výhledema do kraje a do asi 350 m hlubokýho údolí, z kterýho jsem právě vyšlapal nahoru.
Červená značka vedla dál do Víru přes dědinu Kobylnice a já už za každou zatáčku vyhlížel, kdy potkám někoho z protichodců. Až když jsem dorazil skoro do oné vsi, jmenovkyně s dědinou na trase BVVŠ, zjistil jsem, že trasa Dne cesty nevede po červené, ale zpátky do Pivonic a pak po žluté. Tak jsem to vyhodnotil, že nejmenší zlo bude vyšlapat kopec zpátky k poli a pak to nějak překrosit na tu správnou cestu - jen zde už reálně hrozilo, že mi tu první běžci utečou, čímž by se můj záměr akce dost výrazně zkazil. Musel jsem proto ještě přidat, ale nakonec to nebyla taková hrůza, vzal jsem to polňačkou do lesa k Bajerově kopci a průsekem střemhlav dolů přes šutry, klády a veverky na tu správnou cestu.
Na ní se vyskytlo i pár potůčků, kde si člověk mohl aspoň smočit zpocený ruce, ale jinak jsem se vařil a čekal, kdy začnu bublat. To se naštěstí nestalo, ale po seběhu do údolí Bystřice do Hrdé vsi u Víru už jsem se nemohl dočkat hospody. Ta však podle mapy byla pouze v hotelu v části obce, kam trasa vůbec nevedla. Naštěstí se kousek od soutoku Bystřice se Svratkou objevil bowlingový klub, kde měli žlutou sodovku a hlavně klimatizovanou místnost. To, že bych tím mohl minout někoho z účastníků, jsem teď vůbec neřešil, připadal jsem si, že jsem vstoupil do jiné dimenze prostoru, jako kdyby ta slastná chvíle chladu a pití nebyla z tohoto světa. Ještě jsem si jednu nechal načepovat s sebou a vrátil se ven do horké reality.
Měl jsem v nohách asi 75 km, podle kilometráže Dne cesty ale jen asi o 10 míň. Ještě jsem smočil čepici ve Svratce a přesunul se k Jezerní stěně. U hráze vývařiště pod vírskou hrází jsem se - přesně podle původního plánu - konečně setkal s prvním běžcem Dne cesty - Filipem Smetanou. Bylo něco před čtvrt na čtyři, tedy asi 20,5 h a on měl za sebou už 125 km. Byl rozhodnutej, že do toho ještě šlápne. A šlápl, za ty zbývající 3 a půl hodiny ještě zvládl přelízt Zubštějn a dostat se až do Nedvědice. Pro mě to byla obrovská vzpruha, že teď už začnu potkávat dencestáře. Když jsem šel ten pochod loni, ač jsem se účastnil regulérně, potkal jsme za celou cestu asi 9 lidí. Proto jsem doufal, že v tomto směru to bude lepší.
Hned za Vírem byl úžasně silnej zdroj pitné vody, nejspíš posílané přímo z přehrady, která slouží jako zásoba pitné vody pro Brno. Využil jsem ho jak k pití tak k chlazení a začal stoupat ke Karasínu. Mezi tím se zatáhlo, spadlo pár vytoužených kapek a v dálce byly slyšet hromy. Někdy po půl čtvrté jsem potkal dalšího běžce, Laďu Stanča, teď už to byl však chodič, v danou chvíli dokonce sedič, i tak se ale pak dopracoval k hodně slušnýmu výkonu, stejně jako Filip ještě toho dne přelezl Zubštejn, což byl z celé trasy asi největší záhul. I když docela slušnej byl i výstup na Karasín, kam jsem právě lezl.
Už jsem tu byl kdysi, ale místní rozhlednu jsem ještě nenavštívil, tak jsem to dodržel i pro tentokrát, jen jsem si koupil nanuka a pokračoval dál, teď už zase z kopce dolů přes ves a po asfaltu do Vítochova. Těsně před ním jsem přistihl dalšího rychlochodiče Jana Vocáska, jak to na rozcestí balí a jde směrem na Bystřici. Jen jsme se pozdravili, on zanadával na sledovací aplikaci v mobilu a šli jsme si každej po svým. Přišlo mi to ale trochu divný, času měl ještě celkem dost. Ve Vítochově jsem dolezl ke kostelu, kde jsem splnil svůj další postupný cíl - napojit se na podzimní pochod v protisměru a propojit tak Brno s Přeloučem. Kus krásné cesty jsem měl za sebou, kus ale ještě před sebou, protože na 9 skal to bylo ještě asi 35 km a bylo už po páté hodině. To místo u Vítochova má ale v sobě takový kouzlo, že jsem zde zůstal sedět asi čtvrt hodiny a vůbec se mi odtud nechtělo - stejně jako minule, ale to už jsem byl tehdy v cíli. Teď mě čekala cesta přes lesy do dolů do dalekého Dalečína.
I když to nebylo tak dávno, co jsem tudy šel, zas tak dobře jsem si ji nepamatoval, snad s výjimkou překročení potoka, kterej měl teď ale podstatně víc vody - zjevně se už stihla projevit místní bouřka na jeho horním toku. Ještě jsem si pamatoval pěknou skálu, ale zatímco minule jsem na její fotku neměl čas, teď jsem neměl už dost šťávy v mobilu. Prošel jsem i úsek lesa, kterej jsem ale vůbec nepoznal, protože se vlastně nekonal. Konala se místo něj pouze obrovská paseka po celé stráni skoro až dolů k řece. 
Konečně jsem došel na louku s výhledem na Dalečín, kde bylo vidět, jak se od severu hrnou mračna. Bylo 18 h, když jsem byl na kraji této obce, což víceméně znamenalo, že bych musel běžet, abych stihl být do 18:50 (což byl konec oficiálního pochodu) v asi 7 km vzdáleném Jimramově, obvyklém cíli chodičů na této trase. A hlavně, že budu muset pohnout, abych dorazil nějak rozumně na Devět skal a do Svratky. Tam těch kiláků chybělo ještě daleko víc. Nicméně v Dalečíně, když jsem procházel kolem zříceniny hradu začalo konečně pořádně pršet. Nechtěl jsem ale být hned mokrej, tak jsem zalezl pod střechu na zápraží domu a než jsem na sebe navlíkl protidešťovou bundu (teda aspoň jsem si to o ní myslel), bylo po dešti. A tak jsem pokračoval dál. 
Další Káčko bylo nad Unčínem a stejně jako loni jsem cestou k němu zabloudil. V porovnání se značkou v mapě jsem šel úplně blbě, ale když jsem to zjistil, už nemělo smysl se vracet. Vyšel jsem na louku a koukám, že kdesi pode mnou na cestě na stromě visí papír. Že by to byla kontrola? Ale dostat se k němu znamenalo obejít louku po cestě. A jak tak jdu, najednou vidím na jiným stromě viset K15. Kdybych to byl střihl přes louku, byl bych to minul. Ale po chvíli jsem zjistil, že je to trochu jinak. To když jsem uviděl chlapa s báglem u toho stromu s původně spatřeným papírem. Byl to Víťa Randýsek, kterej si zde odškrtával K15. Byly tu 2 stanoviště K15 asi 50 m od sebe. No to jsem teda nečekal. Ale hlavě už jsem nečekal, že se tu ještě s někým potkám a už vůbec ne Víťu, se kterým jsem šel svůj první Den cesty před 2 lety. Byl úplně promočenej, ale na rozdíl ode mě už byl v cíli - 10 minut před limitem dorazil na 111 km, čímž se dostal na 6. flek v tentokrát dost silné konkurenci. Za toto setkání jsem byl vyloženě rád a aby toho nebylo málo, přímo u kontrolního bodu měli chatovou akci nějací lidi, čirou náhodou to byli Víťovi kámoši :)
Já jsem se teda rozloučil a pokračoval dál. Tuto cestu jsem si ale pamatoval až příliš dobře - peklo zvané Brutal asfalt mi tehdy dost dodělalo nohy. Půl druhýho kiláku asfaltkou do kopce ale tentokrát nebyla taková hrůza, pomohlo mi to naopak udržet trochu lepší tempo, ale nezlobil jsem se, když to skončilo. Pak už jsem jsem měl jen proběhnout kousek lesa a budu v Jimramově. Spěchal jsem, abych tam nepřišel moc pozdě, protože jsem tak nějak doufal, že bych se tam ještě případně mohl v hospodě setkat s pozdními stovkaři, co tam zakončí 24 hodin, konkrétním příkladem byl Jirka Hofman, o němž jsem věděl, že tam má mít auto. Proto jsem měl v plánu hned zaútočit na hospodu, tam chvíli pobýt, dát si utopence, hlavně nabít mobil a valit dál. Ovšem nakonec to bylo trochu jinak.
Už cestou z Unčína se začaly valit další černý mraky a z nich lítat blesky. Teď už se to opovážlivě blížilo a když jsem vylezl na kraj lesa, přišly první kapky. Už to ale bylo kousek od obce, tak jsem to bral jako krátkou zvládnutelnou spršku. Byl to ale ve skutečnosti brutální průplach, kterým jsem se sice snažil vzdorovat během, ale naprosto marně. Most, kterej mě zavedl zpátky na Moravu, mě teď vůbec nezajímal a jak dorazím do centra obce, rozhlížím se, ale nikde žádná hospoda. Ptám se místních a dozvídám se strašlivou věc: hospoda tam není. Prej jen jakýsi bistro. Naštěstí v něm bylo i v sobotu večer otevřeno, a tak jsem ho okamžitě využil k úkrytu. Sice to nebyla hospoda, ale měli tam všechno potřebné od zásuvky na nabíječku po utopence. Jen nikoho ze stovkařů jsem tam nepotkal a když jsem o tom mluvil s místníma, tak se všichni celkem přesvědčivě tvářili, že takovýho exota jako já, kterej by šel 100 kiláků za den, vidí prvně - teda i co se týká dneška.
Jak jsem tam tak seděl a čekal, až Poseidón konečně usoudí, že už poslal na horní tok Svratky vody dost, seznal jsem, že útok na 9 skal už by pro tento den byla utopie, kde veškerý naděje na zdar sebere voda a utopí je. Zavolal jsem proto bráchovi do Svratky, že už jako rovnou jdu ... až na to, že to bylo asi 20 km po silnici. Ovšem furt míň, než bych namotal po kopcích trase. Tak jsem nabil nový baterky do čelovky, zabalil se, co to šlo, do už tak promokající protidešťové bundy a šel do Svratky s tím, že se pokusím něco stopnout. Teď v sobotu večer, mokrej, v dešti - na stopování ideální podmínky, zvlášť když jsem šel po silnici směrem na Jimramovské paseky, kde jelo jedno auto tak za 10 minut. 
Když už nic, tak aspoň rozbouřená Fryšávka, podél které cesta vedla, stála za kouknutí. Za Novým Jimramovem, kde jsem se definitivně rozloučil s trasou Dne cesty, jsem se musel rozhodnout, zda to stejným způsobem, tj. téměř bez naděje něco stopnout, dojdu až přes Líšnou až do Sněžného nebo dám šanci stopování na trochu větší silnici přes Daňkovice. Rozhodl jsem se pro druhou variantu, ta navíc vedla přes vesnici Javorek, kde byla dokonce hospoda. Připadal jsem si dost zoufale a ptal se místních, jestli někdo nepojede do Svratky (ono to v hospodě, kde se chlastá moc velkou naději obecně nemá...), s čímž jsem samozřejmě nepochodil, jen jsem se dozvěděl, že v Daňkovicích je hospoda, kde budu mít větší šanci. Tak jsem poděkoval, dal si jednu bezovou vodu a pokračoval do čím dál většího šera. Nahoře na hlavní silnici od Poličky už nejezdilo vůbec nic, takže jsem se prošel až do Daňkovic. 
Když jsem dorazil k odbočce ke zmíněné hospodě, zrovna vidím, jak od hospody vyjíždí auto, tak jsem na něj mávl a ono k mýmu velkýmu překvapení zastavilo. Byla to mladá dvojici z Hradce Králové, která si ten víkend udělala výlet na Vysočinu, a vzala mě. Chvílu mi trvalo, než jsem ze sebe zesoukal mokrou bundu, abych jim moc nezamokřil zadkem sedadlo. Když už jsem tam seděl, tak jsem jim navrhl, jestli si nechcou udělat se mnou výlet do Svratky. Ač měli v plánu neurčité nocležiště za Sněžným, na můj návrh k mýmu velkýmu štěstí kývli a hodili mě tam, na chatu už jsem došel pěšky. A pak už jsem se převlíkl do polosuchých věcí, co jsem si nesl s sebou a přespal. To už nepršelo.
Ráno jsem ještě vzal bráchovi auto a zajel na Devět skal vyměnit knihu. Na parkovišti jsem zastavil vedle auta, jehož posádka zde zjevně přespávala - a hle, Hradečáci, co mě večer vezli. Tak jsem jim navrhl, jestli si se mnou nechcou ještě dát 9 skal, ale to už v plánu neměli, spíš se divili, že mně se ještě chce po té náloži z předchozího dne. Ale toto byl jen krátkej výstup 2 km pro knihu a sundat tamní K12 (na hrozně blbým místě) a zase zpátky. Když jsem pak vs Svratce vrátil auto a rozloučil se s bráchou, kterej hrál na tamním golfovým hřišti turnaj, bylo vidět, že včerejší bouřka bude mít pokračování a než jsem došel do Svratky na bus, začalo opět slušně lejt. To už jsem četl, jak je v povodí Svratky 3. povodňový stav, a tak byl nejvyšší čas z tama vypadnout. Nakonec se to podařilo, i když se autobus místy trochu koupal.
Celkově jsem odjížděl se smíšenými pocity. Když jsem koukl na FB na příspěvky o Dnu cesty, tak jsem pochopil (teda snad), jakto že jsem těch lidí potkal tak málo, dokonce míň než v opačným směru. Až na těch pár výjimek, to běžci většinou v noci přepálili a vedro je pak tak utavilo, že to během dne postupně zabalili. I Sucháč, kterej to zapíchl už někdy dopoledne a stihl čtyřiadvacetihodinovku za nějakých 12 hodin - to je výkon hodnej Chucka Norrise. Nejvíc mě ale mrzelo, že jsem se nepotkal s nikým z Brno gangu, protože to nezvládli dotáhnout dál než do Jimramova (teda Smrt se ještě pokusil o kilák za něj, aby tak přebil výkon z minula a hned se zase vrátil zpátky.)
I já jsem toho mohl stihnout víc, celkem jsem za těch 24 h Dne proticesty ušel asi 106 km, což je i míň než z Přelouče do Jimramova, ale holt jsem do toho musel řešit tu SOČku a pak už bylo počasí proti. Ale pěkně jsem se prošel, po týdnu jsem si dal zase stovku (celkově přes 500 km za 6 týdnů), propojil celou trasu a potkal se s pár lidma. A hlavně jsem nakonec i tu knihu na 9 skalách vyměnil, takže svědectví o dobách koronavirových v ní zaznamenaná nám už nikdo nevezme.
Žádné komentáře:
Okomentovat