Po třech letech jsem se opět vydal na Pražskou stovku. I od mého posledního dálkového pochodu - Krakonošovy stovky - už uplynula nějaká doba. Tu jsem vyplnil z velké části bojem s viry, ať už to byl jakejsi rýmičkovirus, neštovirus u dětí doma nebo koronavirus, kterej jsem si užil před Vánocema, někdy v době, kdy měla (se) Pražská stovka původně proběhnout. Takže ač byl kvůli covidu termín akce posunut na únor, dobu nedlouho po vrcholu omikronové vlny, byl jsem připraven zejména po stránce virů, ale ne až tak víry v úspěch. Očekávané odpadání omikronem zasažených přihlášených přišlo poměrně pozdě, a tak jsem přijal registraci dost tvrdě odpadnuvšího Vládi a přiřadil se do druhé vlny startujících, tedy Krakonošovou terminologií něco mezi plazy a srny.
Start mé skupiny byl určen na 11.2., 21 h z Mílina u Příbrami a trasa mířila stručně řečeno podél Vltavské kaskády na sever. Už ve vlaku z Prahy jsem se potkal s Kačkou a Liborem a při přestupu ve Zdicích už byl stovkařů plnej perón a taky celkem kosa oproti celé cestě z Brna. V následujícím spoji jsem, coby spolucestující mých budoucích spoluchodičů Radky a Honzy, řešil další postup. Nebyv syt, jal jsem se před zahájením akce nakrmit v místní krčmě nedaleko místa počátku pochodu. Šnycl, co mi nabídla Radka, jsem s díky odmítl, protože smažený moc nejím a nechtěl jsem, aby mi bylo blbě. Radši jsem šetřil čas a podobně jako jiní se přešatil do hýbavého oděvu.
Po výstupu v Milíně na nás zaútočila sněhová vánice, kterou se podařilo Olafovi pozdržet až na náš příchod a dobu pochodu první skupiny - nejspíš má nějakou dohodu s Poseidónem. Po setkání s Olafem, Vítkem, Evou, Pavlou a dalšími organizátory a po registraci v místní škole přišlo zjištění, že hospoda poblíž startoviště nepremává a jedinej zdroj potravy je v motorestu asi 2 km od startu. Tam si k mému štěstí právě žaludky plnila Jana Háj. a Jan Podháj., osazenstvo kontrol na trase, kteřížto se tak stali záchranou hladovějícího Jana P. (tj. mě), když mi Jana Háj. (dále jen Jana) dovezla jediný převozubilní jídlo, co tam měli - smažák s bramborama a tatarkou. Na jeho pozření jsem měl asi čtvrt hodiny před startem. Nastalo rozhodování ve stylu:
Žaludek říká: “Sežer to všechno!”. Hlava říká: “Necpi se před startem!”. Hlava je moudřejší. Moudřejší ustoupil, tudíž jsem to do sebe příborem z Vítkova skládacího nože naházel v závodním tempu a jen se mohl děsit, co to se mnou cestou udělá.
Přesně v 21 h jsme z centra Mílina vyrazili. Aleš Palásek, s nímž jsem absolvoval loni na pár stovkách několikero kilometrů, navrhoval, že poběžíme spolu, ale držel jsem se s ním jen chvilku, než jsem zbrzdil, abych si pošteloval nový hůlky. Místo něj jsem se chvíli držel s Kačkou, od které jsem se dozvěděl, že si každej týden potrénovala na asfaltovej běh, ale že si půjde svým tempem. Tak jsem se jí nedržel a vydal se vpřed. Trasa mířila k Vltavě a byla v první části poměrně rovinatá, pro mě tudíž nevhodná k udržení se ostatních, neboť většina mých souputníků byli běžci, mezi který až tak moc nepatřím. A tak se přede mnou jednou v lese udělala díra, kterou jsem už nedocvakl. Spoléhal jsem na seběhy, kde bych mohl trochu muflonit, ale nebylo jich tolik, abych se tím nějak významně posunul vpřed. A tak mě dostihla Kačka, které jsem ještě stačil prchnout z kopce, pak jsem se ale zasekl při focení kaple na Makové hoře. A tak když nepomohl muflon, bylo třeba si oživit postup hudbou.
Ten den vyšlo nový album Halo od Amorphis, což bylo nutno využít, a tak jsem se při krásných hudbách The Moon a Dark Waters kráčel při měsíčním světle přes mnohé potemnělé vody lesních potoků. U jednoho jsem dostihl Kačku a po jeho překročení se začalo stoupat vstříc první fixní kontrole. Má rychlost do kopce čím dál víc nezvyšovala (takže tu byla záporná 3. derivace mé ujité vzdálenosti dle času), no zkrátka jsem se vlekl jak šnek a Kačka mi nadobro zdrhla. Nepomohl ani dlouho očekávaný seběh do údolí Vltavy, který bylo nutno přerušit z velmi zábavných důvodů: cesta totiž vedla jakousi podivnou vegetací, která vzdáleně připomínala přesličky, nebo ještě víc kartáče v automyčce. Jediným štěstím bylo, že večerní sníh a déšť byl dávno pryč, a tak se tudy šlo za sucha. Stejně ale obdivuju Olafa, že nám sem pro zpestření dokázal vysázet tento pravěký porost (to musel chystat dlouho dopředu!), vyšperkovaný občasným ostružiním (to už tak super nebylo).
Když se člověkovi podařilo z tohoto houští vykouknout, viděl lesním průsekem do údolí Vltavy, která zde byla přehrazena naší nejvyšší (91 m) betonovou hrází orlické přehrady, známou mimo jiné ze současného seriálu Devadesátky, kde se pod ní hledaly sudy s mrtvolama. Zatím jsem se ale cítil dost živej a stádium mrtvoly jsem měl ještě dlouho před sebou. Proto jsem tu byl pouze pozorovatelem architektonického díla. Z dálky se tak vysoké nezdálo a o to delší expozici to chtělo, když jsem se ho snažil fotit a zabil jsem tím zase spoustu času.
Nicméně ztrátu jsem pak trochu stáhl při seběhu do údolí, kde byla první občerstvovačka na chatě u Ivany Čahojové, která tam spolu s Edou, Radkem a dalšíma nachystala pro chodiče jídlo o mnoha chodech. Její nabídka mi úplně rozhodila plán moc se tam nezdržet a stíhat Kačku, kterou jsem možná zahlídl coby jedno ze světel mířících nedaleko kontroly vzhůru do kopce. Jenže hovězí vývar a super speciální knedlíky s kari byly silnějším argumentem, a tak jsem tu chvíli poseděl až mě do(a před)stihlo několik lidí včetně Radky a Honzy.
Povzbuzen chutí vyrazil jsem vzhůru dál do svahu kolmo na vrstevnice. Cesta svým sklonem místy připomínala spíše lezeckou stěnu než trasu pochodu, nějak jsem to zvládl kolem staré štoly a dokonce bez jištění. Teda musel jsem se občas ujistit jestli neminu kontrolu, který byly tentokrát dost silně nerovnoměrně rozloženy. U jedné z nich jsem dostihl Radku a po seběhu dědinou jsme přešli do chůze a klábosení (především o muzice). Přerušil ho až mufloní seběh prudce z kopce dolů, kde jsem předstihl poslední z prvních chodičů. Vůbec nebylo patrný, že jsem se dostal až k hladině Vltavy na břehu nádrže Kamýk. Po dalším z výživných výšlapů jsem se dostal k vyhlídce na Solenickou podkovu, kde ale bohužel nebylo vidět moc víc než další z chodičů z 1. vlny, Vlaďka a Ondřej a další.
Dál jsem se už na delší dobu odpoutal od spolukráčejících a vydal se tmou stíhat další světlušky. Jejich hustota se však výrazně snížila, a tak jsem putoval sám přes les, mez a ves. Potkal jsem se s Jirkou Hofmanem (chvíli mi trvalo, než jsem ho poznal) a několik dalších lidí (který jsem v mnohých případech vůbec nepoznal, ač oni zdravili mě). Možná že to bylo muflonem, který zatím bez problémů fungoval a rychlý pohyb mi umožňoval udržovat se na poměrně vysoké teplotě, že jsem se dosud obešel bez rukavic. Někde kolem 25. km jsem dostihl Milana Hotu. Společně jsme došli k prvnímu nepřehlednému místu, kde někdo změnil značení, čímž jsme se nechali zavést kamsi na mýtinu. Kontrola trasy v mobilu nás pak dovedla křovím zase na správnou cestu, ovšem pohybující se světla dole v údolí dávaly dojem, že ne každej si trasu v gps zkontroloval. Pochopil jsem to tak, že se celá skupina za nama nechala zmást a sešla až do údolí nejspíš na zelenou značku. Nám se podařilo dostat se na správnou, leč odznačenou cestu, po níž jsme postupovali až do osady Vápenice, kde se cesta se zelenou značkou sešla. Zde bohužel sešla i má energie a začal jsem se loudat. Po chvíli mě došel Milan, který mě podržel při životě až k dlouho očekávané kontrole na 30. km. Tušil jsem ale, že to má být pouze venkovní malé občerstvení, kde osazenstvo Jana, Jan, Vítek a další celou noc mrznou, abychom se mohli trochu najíst a zase rychle vypadli. Tudíž jsem nečekal žádný zázemí, o teple nemluvě. O to větší překvapení bylo, když jsem na kontrole spatřil příspěvek dalšího pomocníka Zdeňka: přenosný táborák, u nějž se dalo ohřát.
Sesul jsem se na špalek u ohně, u nejž seděla Blanka a Pavlína a na chvíli se snažil vypnout. Pozřel jsem trochu jídla, nemohl jsem ale vynechat ionťák, kterým jsem tuto kontrolu pomohl zásobit, byl to roztok z koncentrátu ještě od Podyjí, tudíž už bylo na čase ho spotřebovat. A přišel vhod, stejně jako čaj od Olafovy mámy. Dočkal jsem se tu i sýrových šneků od Jany pro něž jsem před kontrolu patřičně upravil své tempo. Napřed jsem si dal chleba se sádlem, kterej jsem si asi až nepatřičně osolil, což se záhadně projevilo až posléze, když jsem konzumoval šneky. Měl jsem pocit, že to museli být šneci z Mrtvého moře, neboť slanost převyšovala na můj vkus snesitelnou dávku. Po prvním vkusu pak už proto přišel nevkus a pokus slanou chuť zahnat vodou. Až po mnoha dnech jsme analýzou situace došli k tomu, že za to nemohli šneci, ani Jana, ale nejspíš moje nešikovnost při manipulaci se solí.
To už jsem se ale rozloučil s osazenstvem kontroly a vyrážel dál. Byla ale docela kosa, proto jsem začal z kapes lovit vše možné na sebe, zejména rukavice, kterých jsem zjistil, že mám podezřele lichý počet, který se navíc lichostí lišil od počáteční parity, sudosti. A nebylo to bohužel tím, že bych nějakou rukavici našel. Naštěstí jsem měl ještě v báglu nový teplý rukavice, kterých jsem si teď vyloženě užil.
Překonal jsem (podchodem) silnici číslo 18, dříve nejdelší federální silnici z Plzně do Michalovců tvořící jakousi páteř Československa, a pokračoval dál, tentokrát s Ondrou Plašilem. Můj stav se po kontrole zlepšil jen na chvíli, Ondra na tom nebyl o moc líp, a tak jsme se spolu plahočili a pro povzbuzení si cestou vyprávěli o nemocech, co nás postihly za poslední měsíce (teď si uvědomuju, že na mě se v tom rozhovoru vlastně asi vůbec nedostalo). Občas jsme ještě někoho předešli, ale pak se taky už začali objevovat běžci z třetí startovní skupiny. Cesta nás dovedla do vsi Vestec opět téměř k hladině Vltavy, kterou jsme opět neviděli, tentokrát to však už byla Slapská nádrž. Ta má však délku 46 km, takže ač jsem její hráz znal už z předchozích ročníků coby místo bahenních radovánek v závěrečné třetině, zatím to vůbec neznamenalo, že bychom už byli nějak významně blízko k cíli. Ale už to bylo míň jak 100 km a ve vsi Hřiměždice (což je název, kterej bych si asi nezapamatoval, ani kdybych tam bydlel) jsem měl za sebou první maraton, tedy skoro třetinu 135 km dlouhé cesty. Moje tělo to oslavilo téměř úplným kolapsem, ze kterýho mě mohl vytáhnout jen tygr. Toho jsem si tentokrát přibalit nezapomněl, tak jsem jím připil Číňanům na ten jejich novej rok tygra, protože stejně za to můžou oni. Díky jejich olympiádě jsem několik dní a nocí předem poctivě trénoval nespaní. V pátek před akcí jsem si takhle dal v rámci tréninku skeleton, super-G, biatlon a dva hokeje. Proto jsem se celou dobu obával, kdy mě toto přetrénování dožene. Překvapivě teď hlavním viníkem krize nebyla ospalost ale spíš celková únava. On to byl maraton za nějakých 7 hodin, takže na mě furt docela výkon, a tím že člověk čumí na bednu, jak ostatní makají, ne že by to až tak člověkovi pomohlo. Chvíli jsem spočinul v jinovatkou omrzající trávě, popíjel tygra a pozoroval čelovky okolo pobíhajících běžců z 3. vlny. Mezi nima se znebezejmenil Dušan, jehož pozdrav mě probral k životu. Přelil jsem zbytek tygra do prázdné kapsičky od kubíka a jal se pokračovat v pohybu vpřed.
Tygr zabral a dál už šlo všechno k lepšímu. Ne, že bych si z cesty nějak moc pamatoval, ale do uší jsem si pustil Křížovou výpravu od Trivium šel do Háje. Přes další les a ves jsem se dostal opět do blízkosti vody. Zde, v Hubenovské zátoce jsem za sebou zahlédl rychle se pohybující světla. To nás právě předbíhali první z posledních startujících. Údajně byl jeden z nich Tomáš Štverák, ale poznat to z toho mihnoucího se světla bylo pro mě v tu chvíli nemožný. Zvlášť když jsem se víc soustředil na Mládka, kterýho do lesa vyhrávala Pavlína, jejíž skupinu spolu s Blankou a Pepou jsem v této oblasti dostihl. Pomalu se schylovalo k 6. hodině ranní a já se blížil lesní stezkou s občasnýma překážkama v podobě popadaných stromů na kontrolu v Cholíně, kde jsem to už znal ze své první pražské stovky před 7 lety. Tehdy jsem sem dorazil ve chvíli, kdy se zde dojídal pudink. Vidět, jak se tím někteří cpou a jiní už vylizují hrnec mi tehdy změnilo pohled na občerstvovací systém stovek. Prostě platilo: první přijde, první žere. Proto všici na stovkách tak spěchají. Ale já pořád patřím mezi ty, co se na stovku jsou spíš projít než najest, takže jsem sem dorazil pozdě i tentokrát a nemínil jsem se tu ani tak moc zdržet.
Jenže orgové nám nachystali brutální hostinu, které jsem se vůbec nesnažil vzdorovat. A hlavně, na můj popud udělali kotel pudinku! Napřed jsem si ale dal povinnou polívku, pozdravil ses mnohýma, co mě cestou někde předešli, aniž bych je neviděl. Ondra Plašil si dal odvážně plnej talíř pudinku, k tomu já jsem zase až takovou odvahu neměl a zůstal jsem jen u jedné misky, protože jsem netušil, co to se mnou udělá - na stovce jsem něco takovýho ještě neměl. Ale v kombinaci s výborným závinem jsem zde prožil opravdu pěkné brzké ráno.
Na cestu jsem se vydal těsně před svítáním, na mostě přes přehradu jsem už zhasl čelovku a na Dubový vrch jsem stoupal s Michalem Turkem už za světla. Chvíli jsme pokecali a nahoře u kontroly se se mnou rozloučil, že dál půjde svým tempem (tudíž, že mi zdrhne). Ovšem muflon s tím úplně nesouhlasil, za povzbuzování spoluchodičů jsem Michala po pár desítkách metrů předskákal a sešli jsme se pak až V Pekle.
Zde mě ale doběhl i Ondra Pátek, dvojnásobný vítěz Stovky Podyjím. Tak se mě chytil a postupovali jsme spolu a cestou jsme si povídali. Po asi 268 metrech jsme se rozloučili a už jsem ho pak neviděl. Naopak mě opět zezadu dostihl Michal, s nímž jsme postupovali vstříc nejhezčí části cesty, Albertovým skalám. Před tím nás ještě dostihl Aleš Zavoral. Tomu dělalo trochu větší problém se s nama udržet, do kopce podřadil, že se nám taky za chvíli téměř ztratil z dohledu. Ne však úplně a jak cesta dosáhla vrcholu, krátkodobý muflon se vydal za vytrvalým beranem. Nebýt jedné terénní vlny, byl by ho v seběhu k přehradě možná dostihl. Aleš zjevně nasazuje berana, nikoliv skopce, neboť (na rozdíl od mého muflona) umí i do kopce.
Rychlonožmo jsem se dostal do zátoky přehrady a nedaleko zahlédl dvě stovkařky, kterak odškrtávají 8. kontrolu. Automaticky jsem se za ně zavěsil a až ve chvíli, kdy jsme bloudili v křoví jsem seznal, že než koukat po babách by bývalo lepší občas zkontrolovat mapu. Ta hlásila, že stačí projít kolem chat na lesní cestu a po ní na trasu, což jsem hlásil i já svým spolubludičkám, leč mé rady byly přijaty s nedůvěrou, a tak jsem zůstal sám. Znenadání jsem se tak dostal týlu Turka, kterej nechápal, kde se nyní beru na cestě za ním. Vysvětlil jsem mu, že jsem zatím byl s dvouma ženskýma v křoví a dál už jsme to nerozebírali. Přecejen jsme dorazili k něčemu zajímavějšímu - pěšině pod skalními srázy Albertových skal.
Tento úsek mě kdysi inspiroval k vymyšlení stovky Podyjím, protože některé úseky podél Dyje připomíná. Vedla tudy cesta i tehdy v roce 2014, to jsem tudy ale šel potmě a bylo mi blbě, takže jsem si to chtěl teď mnohem víc užít a prohlédnout. Do snímků se mi sice furt motal Turek, z něhož vlál cár látky, a občas i nějakej ten běžec jako třeba Titus nebo Jirka Štos.
Skály tentokrát žádný výraznější úskalí nepřinesly, užili jsme si jejich krásu a výhledy při ranním slunci. Na konci se cesta už přestala vlnit a Turek konečně práskl do koní a nadobro mi zdrhl. Naopak na horní vyhlídce jsem po dlouhé době dohnal i Radku s Honzou, se kterýma jsem se na chvíli ještě potkal na nedaleké následné kontrole. Zde to byl opět Vítek a Jan, kdo tvořili většinu osazenstva kontroly. Konečně jsem si tu vzpomněl, na co jsem zapomněl při prvním setkání s nima - vyložit u nich zbytečnosti. Vzhledem k tomu, že Olaf před startem vyhrožoval, že některý úseky můžou být bez hrotů na botách neschůdný, nesl jsem s sebou řemínkový mačky, kterých jsem se tu ale rád zbavil. Trochu jsem se najedl, zejména mi zachutnala paštika, už nevím z čeho to bylo, ale byla moc dobrá. Bohužel jsem se tu potkal i s Liborem, kterej to tu balil. Mohl mi však aspoň poskytnout zásobu svýho prášku na ionťák, kterým jsem si obnovil zásobu pití. V hlavě mi doteď jela celou cestu píseň, kterou by bylo bývalo na místě v této situaci Liborovi zazpívat, Vítek ale nevzal ukulele a já jsem kytaru nechal v Brně. Bez nástrojů jsme do toho nakonec nešli a tak jsem šel já, dál.
Seběhl jsem do údolí Musíku, kde mě předstihl další rychloběžec Václav, zapózoval na vratké lávce, prohodil pár vět a zdrhl vzhůru do kopce. Následně jsem zjistil, že jsem někde cestou ztratil kšiltovku a zatímco jsem ji hledal na sobě a skrze mobil na předchozím stanovišti, do/předstihly mě obě bludičky z křoví. Ukázalo se teda, že to nebyly žádný ořezávátka, ale pořádný turboženy. Tím nemyslím, že by se jmenovaly Boženy (neznám jejich jména, ale dle časomíry žádná Božena letos na stovce nestartovala) nebo že by měly něco společnýho s turem či dokonce s Turkem. Byly to ženy, co v pravou chvíli do kopce zapnuly turbo. Blondýna, co startovala v mé startovní skupině, si mi postěžovala, že kvůli Olafovu varování o neschůdnosti terénu si nevzala hůlky. Načež se podařilo zapnout turbo do kopce i mně, blondýna to ovšem úplně v pohodě uvisela a nahoře na kopci do toho šlápla pořádně a zmizela kdesi v lesích. Jak by to vypadalo, kdyby si ty hůlky vzala, si ani nechci představit.
Po chvíli odpočinku jsem vyrazil spolu s Radkou kolem brány Otíkova JZD na další úsek. Konečně jsme mohli po asi 50 km pokračovat v přerušeném rozhovoru o hudbě. Tím jsme si trochu ukrátili (nikoliv zkrátili) rovinatou další cestu. S vyhlídkou další kontroly po asi 20 km se hodilo trochu odvést myšlenky od cesty, což myslím, že se nám celkem dařilo. Jedno z mála míst, co mi z této části cesty utkvělo v paměti, byl pohled opět po delší době na Slapskou nádrž, tentokrát z vyhlídky Na Vrchovnici. Jinak si spíš pamatuju, jak probíhaly hudební hádanky. Ale to tu nebudu prozrazovat - kdoví, s kým ze čtenářů se potkám na cestě příště a bylo by škoda to tu vystřílet :).
Cesta dál vedla kolem obce Měřín, kde mi přeběhl mráz po zádech jen při vzpomínce na tu strašnou hospodu, kde byla kontrola před 7 lety. Ještěže Olaf objevil Klub přátel Loutí, kam byla umístěna další kontrola, tentokrát už na 88. km. Dorazil jsem sem již sám poté, co jsem Radce trochu prchnul, jelikož se začal hrát hokej s Ruskem. To ona pochopila záhy, když jsem na celej les zařval GÓL padnuvši v první třetině. Pak jsem do toho ale šlápl a chvíli po začátku druhé třetiny jsem už byl v hospodě. Oproti loňské brdské stovce jsem si předem místo koukání na zápas nezajistil, ono “zatím” nešlo o play-off (ne že by pak do něj naši prošli). O to větší radost mi udělalo, když v hospodě měli hokej puštěnej. Osazenstvo kontroly tvořili Eva a René a Jana Bulíčková, kteří mi nabídli mimo jiné polívku. Vzhledem k následujícím dění tuto kontrolu považuju za nejlepší ze všech a už navždy ze mě bude přítel Loutí. Když totiž Eva naznačila svou nespokojenost s remízovým stavem 1:1, bylo třeba, aby se tam začal někdo fandění věnovat zodpovědněji. Zaujal jsem proto místo na lavici poblíž usínajícího Tomáše Vrzáčka a dalších mrtvol a neplánoval se brzo zvednout. A zjevně moje fandění zabralo, začalo to tam padat a na konci třetiny jsme už vedli 3:2.
Mezitím Eva průběžně hlásila zprávy o tom, jak do cíle dobíhají první vytrvalci. Na vítězství v některé z kategorií (muži či ženy) bylo potřeba rychlost skoro 10 či 7 km v hodině, startovat v poslední skupině a být nositelem slovenského geografického jména (Oravec, Dunajská). Bylo jasný, že na bednu už to nedotáhnu (pokud nebudou mít bednu tak pro 100 lidí), takže bude užitečnější dofandit hokej až do konce, vzhledem k tomu, že mi to šlo líp jak vlastní pochod. A tak jsem zde proseděl ještě celou třetí třetinu. Během ní padlo ještě několik gólů, kofol, párků, palačinek a možná i lidí, když jsem si měnil ponožky (spíš myslím, že ostatní měli tendenci poměrně hbitě se zvedat). Dle mých odhadů se sem mělo brzo doplahočit i duo Martinů Fojťas s Čapínem, který jsem viděl nespěchat na minulé kontrole. Vyšlo to přesně tak, dorazili do hospody a společně jsme se dočkali i výhry našich v prodloužení. Rusy porazit je vždycky příjemný, natož když jim dáme 6 gólů. Této hokejové pauzy na pochodu jsem si pak cenil o to víc, že to bylo to poslední koukatelný, co naši hokejisti na této olympiádě předvedli. Pak už jen Jágrovi k padesátinám dali nepostup do čtvrtfinále.
My jsme ale dál postupovali. Finále sice bylo ještě daleko, blízko však byla tma, od Fojťase jsem proto vysomroval náhradní baterie do čelovky a mohlo se vyrazit. Společně s Martinama a Honzou Šedou jsem se držel asi 8 km přes vsi, lesy a Teletínský lom, kolem rybníka a znovu do lesa.
Pak někde poblíž jedné z nemnoha fixních kontrol jsme se roztrhali a na občertstvovačku na 99. km v Hostěradicích jsme dorazili každej zvlášť, já chvíli před 19h. Byla to opět Ivana a spol, jejíž hody na 17. km jsem využil jen velmi střídmě. Jelikož toto už byla předposlední jídelní kontrola, nebylo na místě se příliš brzdit a tak jsem si tentokrát dal jelení (nebo srnčí? Už nevím, ale myslím, že nebyl mufloní…) guláš a k němu ony futuristické knedlíky. Takovou baštu jsem tu vážně nečekal. Už byla zase docela kosa, ovšem na rozdíl od předchozí noci bylo jasno. A zdejší kontrola byla venku. Osazenstvo kontroly zde nyní zahrnovalo i fotiče Filipa, který se čas od času objevil někde na trase, aby nás zachytil v těch nejzásadnějších momentech pochodu, jako například když jsem obdržel misku s pudinkem, nebo jak vyhrožuju Sparťanům, ať do Brna radši nejezdí (tak to sice nebylo, ale k fotce s komeťáckou šálou si může člověk domyslet ledacos) [ Poznámka: text píšu až poté, co Sparta dostala v Brně 2:1 .].
Komeťácké šály jsem si ale vážil čím dál víc, protože jsem jaksi pozbýval teplé čepice (narychlo jsem na ni doma před odchodem nenarazil), druhýho nákrčníku i kšiltovky (kterou jsem cestou někde ztratil). Do toho se mi začínaly rozpadat zipy jak na báglu tak na bundě. Holt únava po sto km přišla i na moji výbavu. Nechtěl jsem si tím ale zkazit náladu a vyrazil dál směrem k Sázavě. Cesta lesem v jednu chvíli vstoupila do nečekaně skalnatého území, kudy si soutěsku razil malý potok. Být tu za denního světla, viděl bych i, jak tu padá voda Třebsínského vodopádu. Nyní mi sem sluneční světlo dopadalo pouze odražené od povrchu Měsíce, což scenérii dávalo zvláštní ráz. Bohužel toto prostředí nebylo zachytitelné foťákem, ač jsem se snažil mobil přesvědčit všelijak. Po několika minutách pokusů o fotku se už přihnaly čelovky, který scénu trochu změnily, dofotil jsem a bylo na čase zase pláchnout. Ani jsem si neuvědomil, že jsem se tu napojil na trasu P100 z roku 2018, jedinou dosavadní Pražskou stovku, kterou jsem dokončil. Z ní se však uhnulo, jakmile to šlo, a to s cílem vzít to přes Medník, poměrně dost prudký kopec nad údolím Sázavy. Cesta však nešla až přes vrchol, a tak jsem celkem brzo zase sestoupil dolů na úroveň řeky.
Na mostě v Pikovicích jsem měl za sebou asi 105 km a to právě 24 h od startu. Zbývalo posledních 30 km. Napřed vystoupit na kopec, projít dědinu, seběhnout z kopce, a na dalším kopci zase přes ves. Takhle jsem někdy po 23. hodině dorazil na kontrolu do hospody na 116. km. Zdlábl jsem ten den už asi 4. vývar, nalil do sebe malinovku a pokračoval. Teď už jsem šel do finále, zbývalo posledních asi 20 km bez dalších kontrol. Do uší jsem si pustil popmetalový Beast in Black, což mě neuvěřitelně nakoplo. Už mě takhle v úvodní fázi vyšťavili Amorphis, když jsem si při jejich doprovodu zaběhal a pak to odnesl vyčerpáním. Teď mi ale do hlavy jelo album Dark Connection a já vyrazil do temnot za spojením s předchůdci Radkem a Honzou. Podle mých odhadů a údajů z kontroly měli být asi hodinu přede mnou, což se na 20 km dalo stáhnout dost těžko, dal jsem tomu ale přecejen šanci a valil vpřed. Ve vsi Zvole jsem dostihl dvě chodičky, přešel potok, pole a znovu se zanořil do lesa, jímž jsem v dost příkrým svahu sklesal na dno. Seběh muflonem však stále fungoval a dole už jsem zahlédl pohybující se světla čelovek. Byl to Jarda Přikryl a Dušan Miezga. Předstihl jsem se při výstupu do prudkýho svahu. Bohužel jsem ale tolik nevěnoval pozornost značení a hlavně mapě. Jinak bych si všiml už napoprvé, že se má jít doleva a nemusel strhnout oba spoluchodiče na špatnou cestu. Ti si to aspoň včas uvědomili a vydali se správně, zatímco já postupující pod vlivem hudby jsem měl v tom ohledu delší vedení. Naštěstí mi po chvíli došlo, co se stalo, otočil jsem to a brzo jsem chlapy došel a vydal se s nima hledat správnou cestu. Bohužel v tomto úseku začala bolest blízkého okolí Prahy. Navzdory Olafově někdy až přehnané pečlivosti s níž lepí šipky a značky skoro na každej strom, tak tady byl někdo taky pečlivej a všechno to postrahával. Káčko na vyhlídce nad Ohrobeckým údolím jsme ale našli, o to horší to pak bylo s cestou dál, ale i s tímto úskalím jsme se vypořádali dobře. A co víc, při sestupu do údolí k nádraží Jarov jsem najednou předcházel dva lidi. A hle oni to Radka s Honzou. Setkání teda přišlo o dost dřív, než jsem čekal, ale nutno říct, že kilometry vůbec neodsýpaly tak rychle, jak bych doufal. Napodruhý jsem odškrtl kontrolu u vlaku a pokračoval dál.
A pak se to stalo. Tempo, který jsem dosud byl schopen držet se najednou začalo sklánět do oblasti želv a lenochodů. Lezlo se příkře vzhůru sklonem, kterej byl v tu chvíli na mě prostě moc. Ještě chvíli jsem za sebou udržel pomalu se blížící čelovky. Po krátkým seběhu však přišel dalším kolmej výšlap vzhůru a to už jsem nechal ostatní docvaknout. Pak jsem vyšlápl výš a málem jsem docvakl sám sebe, když jsem hlavou narazil v plné rychlosti prchajícího šneka do větve. Přišlo chvilkové omráčení. Ono ve stavu, ve kterým jsem byl, člověk většinou nechce o hlavu lámat větve stromů. Popošel jsem k vrcholu a na chvíli se skácel k zemi a před sebe pustil Jardu, Dušana, Radku a Honzu. Uvědomil jsem si ale, že je furt dost cesty před náma, vstal jsem a pokračoval. V lese mezi stromama jsem zahlédl, jak se Honza blíží k budově vysílače na vrcholu. Když jsem popošel blíž, zjistil jsem, že tam nic takovýho není. To jen oči, který jsou v provozu přes 40 hodin, si umí občas něco vymyslet, co by se jim líbilo a mozku to pošlou trochu upravený. Naštěstí jsem se udržel ostatních a po chvíli jsme došli na skutečný nejvyšší vrchol Hradiště s rozhlednou Závist, na jejímž vrcholu byla umístěna kontrola. Bohužel byla taková kosa, že fixa nepsala a tak mám z toho vrcholu pouze fotky, jak ostatní koukají a fotí. Sestoupili jsme a v domnění, že už to bude dál v pohodě, jsem spustil muflona z kopce. Bohužel jsem u rozcestí minul odbočku, takže jsem si přidal asi 600 metrů, ale to už bylo jedno. Vrátil jsem se a dostihl Radku, která byla ráda, že s ní někdo jde.
K Praze jsme se blížili tak, že už jsme v ní byli, jen to bylo dalších ještě asi 6 km do cíle. Během nich mi vyplivl mobil, roztrhl se zip na kapse, došly kapesníky, nezabral tygr, ohnuly se hůlky a mrzl xicht tak, že jsem střídavě sundával nákrčník z čela na nos. A pak mě to napadlo. “Réspírátór, a jó”, jak by řekl Ivan Mládek. To byl způsob, jak se konečně zahřát na xichtě. Takže sice se mi blbě dýchalo, ale aspoň už mi nebyla taková kosa.
Přes Modřanskou rokli jsem přešel už sám, Radku a Honzu jsem nechal za sebou stejně jako Jardu a Dušana před sebou. Když jsem procházel kolem omrzlých zaparkovaných aut v Modřanech, bylo někdy po 4. hodině ranní, a na šalinu (nebo spíš tramvaj) tudy odcházela jedna z úspěšných běžkyň. Záviděl jsem jí, že už to má za sebou, ale představa, že z cíle někam v tuto dobu mizím, se mi vůbec nelíbila. Těšil jsem se, až tam dolezu a padnu do spacáku. To se mi nakonec podařilo, do cíle jsem dorazil krátce před půl pátou ranní. Trvalo mi to skoro 31 a půl hodiny a do cíle jsem dorazil 82 z asi 165 startujících. Ti nejrychlejší by to za tu dobu zvládli dvakrát. Na druhou stranu, kam se hrabu na naše poslance, těm by to ani nestačilo na jedno jednání sněmovny.
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.
OdpovědětVymazat