Černohorské šlápoty

Když jsem se dozvěděl, že je únorová stovka Černohorské šlápoty zařazena do poháru ČSUT, neváhal jsem ani chvilku, že se zúčastním. Je to totiž brněnská stovka pořádaná KČT a není tolik příležitostí, abych se mohl odrovnat na domácím pochodu spolu se stovkařskými přáteli, aniž bych ho sám organizoval.

Cestou na start jsem se setkal s Olafem, jedoucím na pochod coby vrchní časoměřič. Jako místní jsem jel na start samozřejmě jako jeden z posledních, takže jsem se tu už mohl pozdravit se spoustou přátel ze stovek. Až po mě se tu ale objevily hlavní postavy ženské kategorie, Majka a Klára. A čím později na start dorazily, tím dřív pak dorazily do cíle. Druhá jmenovaná se totiž zvládla nejen během asi třech minut vypravit, ale pak za 11 a půl hodiny celej závod vyhrát - současně s mužským vítězem Václavem ze Slovenska. 

Pokud čtenář pojal podezření, že čtení proběhne podobně rychle jako šlápoty těchto vítězů a už nyní je v cíli, tak jej vyvedu z omylu, k takové změně v mé tvorbě zase nedošlo. Dokud si pochod pamatuju, tak ho zaznamenám, abych si pak mohl připomenout třeba těžko opakovatelné chvíle, kdy se chvíli po startu v 20 h po asi 100 metrech od startu Vítkovi urval popruh od báglu, nebo že mě po asi jednom a půl kilometru doběhla Majka (jev nebývalý) a Paťo (což už je jev i bývalý). V této společnosti jsme pak proběhli celej úsek podél Ponávky. S vědomím nebezpečí, které s sebou přináší zavěšení se ženskou jsem záměrně ubral a nechal Majku vláčet už jen Patrika, kterej to vzdal o pár set metrů dál poté, co s ní doprobral plány na všechny další možný akce (v jeho případě je ale možný úplně vše). 

Celkem rychle jsem se tak dostal na kraj Brna v "širším stovkařském" smyslu, tedy na trasu BVVŠ a po dalších pár kilometrů se jí drželi. V tomto případě to znamenalo vystoupit na most v České a zamířit na západ. Vzhledem k tomu, že jsem dosavadní úsek zvládl poměrně rychle nyní zpomalil, začalo mě předcházet velké množství účastníků a člověk mohl ve tmě jen hádat, o koho se jedná. Někdy to bylo snadný - když slyšel nadávání, bylo jasný, že se blíží Honza Vocásek, nebo když slyšel ženskou hlas, bylo pravděpodobný, že mě brzo dojde Michal Turek. Někteří se příliš nahlas neprojevovali, takže jsem se o přítomnosti Milana Mikuláška a Jirky Kerlika dozvěděl, až na základě zrakového vjemu podpořeného čelovkou. A pokud člověk spatřil holý nohy, byl to jasnej Yetti. Zhruba v této sestavě, ještě spolu s Majku vpřed pustivším Patrikem, jsme vstoupili do temných hvozdů Baby. Nikoliv přes takto zvaný kopec, ale přes přírodní park Baba. A když jsme u těch bab, tak nesmím zapomenout, že ženskou tažnou roli v naší sestavě zde zastávala Pavla, mírně zaskočená kvalitou místního bahna při výstupu na sedlo Pod Sychrovem. Dále už následoval první sešup a muflon směrem k Jinačovicím, kam jsme dorazili někdy po 21h. Zavzpomínali jsme u základů německé dálnice na natáčení videoklipu Běž a vydali se dál do Podkomorských lesů na Senařov. 

Tam jsme se odpojili od trasy BVVŠ a uhli na sever směrem do Moravských Knínic. V některých fázích postupovala naše skupina synchronizovaně tak, že vybraná osoba (která se vybrala sama) zapojila v zadní části svého těla raketový pohon. Osobu samotnou hnal vpřed reakční silou zatímco ostatní pudem sebezáchovy ve snaze zachránit se před nebezpečným plynem. Když už se to nedalo vydržet, spustil jsem s muflona pronásledovaného Turkem. Cesta nás vyvedla z lesa a následně mezi polema se skláněla dolů kolem kapličky dál do vsi. Tu kapli mi tam byl čert dlužen. Nejen, že jsem tam jejím pokusem o focení zabil několik minut času, že mi pak skupina nenávratně zdrhla, ale co hůř, ještě jsem během toho zlomil hůlku (naštěstí ale šla ještě sešroubovat a použít). Jedinej dobrej důsledek toho byl, že mě dostihl Vítek, kterýmu se podařilo vyřešit urvanej popruh vysomrovanou sichrhajckou a spolu jsme tak mohli nadávat na osud a současně se přibíjet se, kdo je větší MacGyver.

Ještě spolu s Jirkou Kerlikem, jenž se taky někde zdržel, jsme dorazili do Moravských Knínic a pokračovali dál po tělese staré dráhy směrem do Bítíšky. Následně jsme se opět zanořili do Podkomorských lesů a po celkem nekonečné cestě podél obory došli až k odboče u 3 křížů. Po sešupu ke studánce přišlo zklamání, že voda není k pití, proto celkem omezené zásoby občerstvení musely být řešeny jinde. První (a na dlouho i poslední) takovou možností byly hospody ve Veverské Bítýšce, kam se mělo dojít cestou podél řeky, což jsme trefili až napodruhý, zacházka to ale nebyla moc velká a o to větší byla radost, když jsme v hospodě pak viděli spoustu spoluchodičů, jak těch, co nás během předchozí cesty nechali za sebou, tak i takových, co vystartovali o hodinu  před nama - Blanka, Ivana, Pavla a Radek a Radek. Kromě toho se tu o zábavu staralo kytarové duo spolu se zpěvačkou. Dali jsme si utopence, pití a na přání nám k tomu hudebníci zaimprovizovali blues a na závěr nás Klusem vyhnali do klusu.

Nedlouho poté jsme dohnali Jardu Přikryla a Standu Koláčka (dalšího, co to šel v kraťasech) a po chvíli i Jiřího Valu, který to šel jen tak mimo soutěž, neměl to asi zapotřebí, když těch stovek už našlapal přes 400. Pak jsme se pustili do postupu údolím Svratky směrem do Tišnova. Šlo se dobře, až na to, že se cestou zčista jasna (ale v souladu s předpovědí) spustil docela slušnej slejvák. Naštěstí netrval dlouho a když jsme došli k Herolticím, už nepršelo. Až někde v místech největších bažin na závěr lesního úseku údolí jsme došli skupinu Ivany a spol. Spolu s nimi jsme se pak prošli přes Březinu a s nimi v závěsu dorazili na 34. kilometr do Tišnova, kde byla první a současně předposlední živá kontrola na trase. 

Nachystáno tu bylo občerstvení, ale zatímco ostatní se cpali chlebama, banánama, čajem a kdví čím dalším, já jsem hledal papír pro evidenci. Prošel jsem několikrát všech asi dvacet kapes, kde by mohl být, a nic. Olafovi jsem tudíž zahlásil ztrátu, nafasoval náhradní, ale doslechl jsem se, že někdo hned na začátku nějakej papír našel. Nejspíš mi vypadl díky mé šikovnosti hned po startu. Vítek na mě čekal, až se teda zkontroluju a občerstvím, posílal jsem ho napřed, ale nakonec jsme vyráželi na cestu dál společně. Ta vedla stále podél Svratky na severozápad přes ústící Besének až do Štěpánovic. Ač by se dalo říct, že nebylo kde blbě odbočit, nám se to podařilo několikrát a aby se to využilo, tak to bylo vždy ve společnosti několika dalších lidí, s Jardou a Standou a Blankou a spol s nimiž jsme cestou několikrát setkali i rozetkali. Když jsme se přiblížili do Štěpánovic, zahlédli jsme v dáli před sebou světla čelovek vzdálenějších chodičů. 

Opustili jsme údolí Svratky a šlapali do kopců Svratecké hornatiny. Když už jsme měli většinu výstupu za sebou, dostihli jsme Patrika. V sestavě s ním, Vítkem, Jardou a Standou jsme pak prošli krásnou oblastí Veselské lady. Krásná byla i teď v hluboké noci, sice tu docela fučelo, ale otevíraly se výhledy do dáli Vysočiny na vzdálené svítící vesnice za údolím Svratky. Moc jsem to tu neznal a zpětně to byl pro mě jeden z nejhezčích, ač nefotitelných úseků trasy. Následoval po dlouhé době první seběh, do Lomnice, kde jsem na náměstí dostihl kráčející nohy jak Járy Cimrmana na začátku jeho naučné stezky, tak i  Václava Jindry. Zatímco na Malohanácké 100 jsme spolu zmákli závěrečnou část, tentokrát jsem ho zastavil jen na chvilku, aby mi půjčil trochu alpy na vypálení huby (podrobnosti asi vynechám, neboť na to, že mě celou cestu bolela kvůli aftě dáseň se zapomenout nedá - i po 25 letech od jiné noční cesty okolím Tišnova s podobným problémem mám tyto vzpomínky stále živé). Pak už Václav práskl do koní a spolu s Jardou a Standou (to nejsou ty koně) mi prchl, zatímco já s Vítkem a Patrikem jsme doplňovali zásoby z předchystané vody, co jsem si předem ukryl v květináči u velké kašny s morovým sloupem. 

Na cestu jsem vytáhl svačinu, jedinej rohlík, co se mi kromě velbloudího vaku, termotrika a ponča vlezl do minibaťůžku. Sice jsem měl hlad, ale na to abych se cpal nebyla úplně vhodná situace. A to ať se šlo dolů veřejným půjezdem zakázaným nebo nahoru soukromým průchodem povoleným. Buď mi v ruce zavazely hůlky nebo jsem se jídlem dávil cestou dovrchu. Nakonec jsem to do sebe nějak nasoukal při jedné z terénních vln při výstupu po červené značce k Rašovu. Cesta se po pár kilometrech vynořila z lesa na náhorní pole s krásnými výhledy. Obloha se postupně rozjasnila, že byly krásně vidět hvězdy, výrazná byla Kasiopea, Velký vůz a Sýkoř, což sice není hvězda, ale vysílač na této nebližší sedmistovce k Brnu svítil taky, navíc červeně. A to tak krásně, že jsem to neponechal bez pokusu o vyfocení. Kluky jsem požádal, ať si dají chvilku pauzu a zapózují, ale po nekonečné době stavění foťáku do stabilní polohy v dost silným větru už byli dávno pryč, zatímco já se furt snažil zavěsit foťák na poutka hůlek. Nakonec jsem musel na fotce přistihnout sám sebe, abych na ní měl i nějakou stopu čelovky, výsledek ale stejně stál za zlomenou lasturu. 

Pak jsem se vydal svižným krokem vpřed, abych kluky dohnal přes kilometrovou polní cestu. Dostihl jsem je odpočívající těsně před Rašovem, kde jsem podnikl pár dalších nepříliš úspěšných pokusů o focení, zatímco kluci právě sváděli boj s únavou a tasili proti němu energeťáky. Paťo se přecejen zvedl o něco dřív s tím, že si možná ještě ve vesnici na chvíli sedne. Pak jsme se zvedli s Vítkem i my a sestoupili do vsi. V Rašově jsem se na kousek cesty napojil na trasu své lednové padesátky, a tak jsem věděl, že se musí projít přes další soukromý pozemek, tady však na rozdíl od Lomnice cestu opatřili rovnou cedulí se zákazem vstupu. Ze strany od silnice ji někdo šikovně otočil, aby nepůsobila tak odpudivě a dalo se projít bez větších výčitek svědomí, hromada dřeva natruc nasypaná majitelem pozemku na cestu přesto působila poněkud znejisťujícím dojmem. Tak znejisťujícím, že jsem se vůbec nedivil, že tu někdo před nama zastavil a při rozmýšlení opřel hůlky o sloup a pak je tu zapomněl. S vědomím, že totéž se před časem stalo Jardovi Přikrylovi na Veselím rozcestí (to není hrubka, tak se to tam jmenovalo), poradil jsem Vítkovi, aby hůlky vzal s tím, že třeba jejich majitele dojdem (já už jsem na rozdíl od něj jedny měl). Až po půlkilometru Vítek přišel s hypotézou, že to jsou hůlky Paťovy, kterej si je tam opřel zatímco vytuhl někde uvnitř autobusové zastávky. Abychom tuto variantu vyloučili, snažili jsme se ho kontaktovat, ovšem nikdo z nás na něj neměl telefonní číslo. Zavolali jsme proto ústřednu, tedy Olafa. Ten nejspíš nečekal, že ho bude někdo v půl paté ráno otravovat s podobnýma dotazama, tak Vítkovi žádost o telefon odkejval a tím pro něj záležitost skončila. Myslím, že se pak ráno divil, že má v seznamu od nás přijatej hovor. 

Bez naděje na kontaktování jsme teda šli po červené přes občasné polomy až k silnici a křižovatce u Kozárova. Zde, v jednom ze nejchladnějších míst trasy jsme se odpoutali a vyrazili ještě dál a výš, na skutečný vrchol, kam se odvážili jen ti nejstatečnější a nejhladovější, což jsme byli my, neboť jsem nám k tamní rozhledně předem zavezl zásoby občerstvení. Cesta přes pole byla sice větrná, ale byl z ní a z vrcholu (oproti lesnaté minulosti) nádherný výhled, jak na západ na Sýkoř, či na východní Boskovickou brázdu tak zpátky na jih, kde v dáli zářilo Brno. Zde člověk viděl v plné kráse těch 50 kiláků, co má právě v nohách. Na dlouhý kochání ale někteří neměli čas a jiní náladu a tak jsme se posunuli k rozhledně, udělali rychlozápis do vrcholové knihy (jedná se o vrchol Brněnské výškovnice) a u chaty se pustili do konzumace občerstvení. 

Po chvíli se k nám od východu přiblížilo světlo. Byl to samozřejmě Patrik, ten jako jeden z mála pochopil, že bez výstupu na Babylon by nebyl tento výlet jaksi úplný. A samozřejmě ho taky nalákala zásoba pití a to málo jídla, co jsem sem nachystal. Ještě tam po nás i něco zůstalo pro případ, že by někdo další dorazil, což se ale myslím nestalo. Nemohli jsme tam tvrdnout příliš dlouho, byla kosa a za chvíli by z nás byly rampouchy. Poslal jsem kluky napřed, dopakoval se a už sám seběhl cestu východním směrem do Kunčiny vse. Cestou jsem původně ještě chtěl fotit výhled, ale začalo se rozednívat, a v tu chvíli nebyly pořádně vidět ani obrysy krajiny a ani světla vesnic, takže jsme nakonec vyfotil akorát flek sněhu u cesty a běžel k silnici na oficiální trasu, kde ho bylo ještě trochu víc. 

Ve vsi jsem potkal opět Jiřího Valu a u kontrolního rozcestníku Patrika a Ivaninu partu. S Paťem jsme se pak vydali na seběh do údolí Býkovky stíhat Vítka. Kamzíkovi Paťovi jsem se muflonmo utrhl a po chvíli jsem už spatřil světlo Vítkovy čelovky. A nejen jeho. Zacházkou a zdržením na Babylonu jsme se v pořadí dostali za mnohé naše zachůdce, z nichž se tak stali předchůdci. Dalším takovým byl Marek Ondra, se kterým se teď Vítek brodil bahnem. Co do jeho množství bylo údolí Býkovky asi nejlepší, i když mu některé pozdější úseky taky dělaly slušnou konkurenci. Markovi jsme uprchli a přes mnohé brody a popadané stromy jsme se nakonec dostali do Býkovic. Už dlouho před tím se dalo jít bez čelovky a kousek za vesnicí nám vyšlo slunce. 

Vzhledem k tomu, že se pochod jmenoval Černohorské šlápoty, bylo zřejmé, že se půjde přes Černou horu. Zavzpomínal jsem, jak jsem v létě potkal ultratrailisty při tréningu v Durmitoru; tam ale tento pochod nevedl a museli jsme se nyní spokojit s Černou Horou na kraji v Boskovické brázdy. Jak jsme se k tomto městu blížili, čím dál víc jsem váhal: vzhledem k našemu tempu bylo pravděpodobné, že stihneme být v ČH před 8h, což byla doba, kdy se otvíral stánek s místním nealkopitím stvořeným v místním pivovaru. Pro tento případ jsem si i zde nachystal flašku s pitnou vodou pro doplnění zásob. Dorazili jsme sem s Vítkem jen asi 10 minut předem, doplnil jsem zásobu a pak jsem se (i když bylo ještě před osmou) dobyl do obchodu, abych si tu koupil černou černohorskou Grenu. Na ni jsme se těšil, že bych byl i počkal ty asi 4 minuty do 8h. Pro Vítka to byla neznámá chuť a povzbudila nás natolik, že nás za chvíli v kopci za městem došel Marek. 

S výhledy zpátky na Boskovickou brázdu a Drahanskou a ČM vrchovinu jsme šlapali na masív Jedle a Bukovce. Cesta byla zpestřena úsekem polomů, jinak se ale šlo docela dobře, počasí bylo sice chladné, ale částečně slunečné. Jak jsme vystoupali na hřebenovou asfaltku, zrychlil jsem z kopce a oběma parťákům jsem se na chvíli vzdálil. Po chvíli jsem dostihl Poláka Stanislawa, jehož jsme už několikrát předešli. Nedlouho potom, mě opět dostihl Vítek a spolu jsme pak absolvovali nesmyslnou odbočku směrem na východ. Byl to jeden z úseků trasy, kdy měl člověk pocit, že trasa prošla během plánování rukama Olafovi: sice delší, za to horší. A jelikož se nám vůbec nelíbila, není nad to si ji ještě prodloužit tím, že člověk mine odbočku. Takhle jsme zmátli nejen sebe, ale i Stanislawa. Po sem jsem si věřil, že mám tempo, kterým můžeme ještě někoho před sebou dostihnout, ale tím jak jsme se tu zasekali jsem této myšlence dával čím dál menší naději. 

Tu mi pak nedalo moc ani zjištění, že se nejde do Blanska přímo po modré, ale po červené po asfaltce přes Hořice. Což o to, cesta míjí hospodu, ta ale byla zatím zavřena a vzhledem k tomu, že jsme byli spíš v poslední čtvrtině co do pořadí účastníků, většina z nich se tudy prohnala ještě za časného koňořehtání (kuropění, se tady, na koňském ranči, asi moc nekonalo) a mohli jsme tak obdivovat jen zavřený dveře. Zmuflonil jsem do Blanska, přes řeku a mířil kolem nového mostu ke kontrole. 

Plán být tu v 10h jsem o pár minut nestíhal, nicméně dozvěděl jsem se, že se sem žene sněhová bouře a radši jsem chtěl pohnout a mít to co nejdřív všechno za sebou. Vidle mi do toho hodila hned šipka na mostě u nádraží, jejímž jediným úkolem bylo potvrdit chodičům, že jsou blízko kontrole, efekt byl však úplně opačný, neboť mě zavedla na opačnou stranu řeky, odkud jsem mohl na kontrolu jen smutně koukat. Tak či tak, na kontrole stejně měli jenom pro mě nepoužitelný potraviny, takže jsem si tu jen převlíkl triko a ... dorazil Vítek. Bylo mi blbý zdrhnout, ale než se občerstvil a zalepil si zničenou patu, uplynul nějakej ten čas. V době, kdy do cíle dorazila Majka, jsme my vyrážali dál, kolem ústí Punkvy do Svitavy, pak do Klepáčova a dál do lesa. Cestou jsem Vítkovi už přecejen zdrhl a dál postupoval sám ve snaze dohnat někoho před sebou. Cítil jsem, že mám tempo, že to bude jen otázka chvilky, než někoho dojdu. Jenže za celej úsek lesem přes vrch Pokojná bylo v lese stovkařuprázdno.

Až když jsem míjel Olomučany, všiml jakési dvojice stoupající do lesa naproti. Dle zvěstí z předchozí kontroly a zveřejněné časomíry byli někde přede mnou Eva Konžská s Markem Kusem (omlouvám se jim za zkomolení jmen, ale nikdy si asi nezapamatuju, jak je to správně, tak jsem to rovnou napsal blbě). Přidal jsem turbo, abych je dohnal a zjistil, jestli jsou to skutečně oni. Ale ve chvíli, kdy jsem je už měl téměř nadosah, vidím, jak u rozcestníku odbočují z červené značky doprava a mizí za zatáčkou. Došel jsem k rozcestníku, jenž ukazoval, že Máchův památník je doleva. Nenechal jsem se zmást a pokračoval po červené na vrchol k památníku. Konečně jsem se jednou nenechal strhnout svými předchůdci a jen jsem se zamyslel nad tím, že bůhví kam bych došel, kdybych tuto dvojici slepě následoval a nekontroloval rozcestník. 

Když jsem vylezl k památníku, potkal jsem tu chlapa, co mě ochotně vyfotil. Byl to Milan Šima jdoucí naproti bráchovi Radkovi, jenž se nacházel ještě dost daleko za mnou. Vyfotil jsem ještě výhled na údolí Svitavy, Brno, Pálavu a rakouské Leiserberge a vydal se na mufloní sestup. A jak tak pádím, najednou přede mnou kdosi sedí na kládě ... Vítek! A co hůř, právě ho míjí Stanislaw. WTF?! Nechápal jsem. Co tu dělají? Vždyť jsem Vítka nechal už před hodinou někde daleko za sebou? Tady se ukázalo, že jednak moje představa o rychlém pohybu byla docela mylná, dvěk že Vítek s Polákem nejsou vůbec tak pomalí. A hlavně, třik, že se přes Máchu vůbec jít nemělo! Teda aspoň podle gpx trasy v mapě. Takže proto, že se mi nechělo vytahovat každou chvíli mobil, protáhl jsme si trasu přes vrchol - ovšem vůbec by mi nedávalo smysl se připravit o nejzajímavější místo této části trasy. 

S Vítkem a Stanislawem jsme se rozběhli po asfaltce směrem k Novému hradu. Cestou začalo konečně sněžit - byla to typická aprílová přeháňka, která donutí člověka zabalit se do všeho co má, aby to mohl zase za 3 minuty všechno sundávat. A to vše za běhu, neboť Stanislaw se mi držel stále v patách. A to i v úseku po hradem, kde už jsem konečně dostihl Marka s Evou. Byli to skutečně oni, ti, co u rozcestníku zahli správně a kterých, kdybych se byl držel (a pak pustil), byl bych býval asi tak o 2 kiláky dál. Se Stanislawem jsme seběhli do údolí, podešli železnici a podél ní okolo dvojtunelu číslo 8 a klikatící se Svitavy došli k mostu, po něm přes řeku a hurá do kopce.

Teda já jsem si "hurá" zrovna neříkal, postupně se mi líbil čím dál míň, a to i v místě, kde se trasa stočila na víceméně vodorovnou štěrkovou cestu klikatící se nad údolím Šebrovky. Jenže o co vodorovnější ta cesta byla, o to dýl trvalo, než se po ní vylezlo na hrb oddělující povodí Svitavy od povodí Ponávky. Do něj jsme se dostali až těsně před Vranovem, kam jsme dorazili někdy před půl druhou. Šlo se mi hrozně, zjevně se dostavila v současné době často zmiňovaná energetická krize. A taky se o ní píše, prej že ustupuje - k tomu ale bylo potřeba něco dostat do břicha. Stanislaw měl zřejmě podobný touhy a jakmile spatřil, že u konečné autobusu mají hasiči nějakou akci, kde něco vaří ve venkovních kotlech, bez rozpaků k nim zamířil s cílem vysomrovat nějaký jídlo. Že neuměl česky mu v tom vůbec nevadilo, nicméně vysvětlil jsem mu, že tam pro nás nic nemají a že budeme muset na polívku do hospody. To bylo to, na co jsem se poslední asi 3 kilometry těšil. 

Zapadli jsme do hospody Na Gruntě k česnečce. Moje dáseň nebyla schopna styku s tak horkou kapalinou, takže než jsem se do polívky pořádně pustil, Stanislaw ji do sebe hodil a zmizel. Mezi tím kolem nás prošli Marek a Eva a dorazil Vítek. Ten si dal kromě polívky ještě Hofmanovu trojkombinaci: pivo, kafe, rum. Než to všechno do sebe dostane se ale zase nechtělo čekat mně, a i když jsme se ještě na chvíli zakecali s pinglem Martinem, absolventem cyklistických ČS 1000 mil, nakonec jsem kolem 14h zvedl zadek v naději, že se snad pomalu rozpohybuju směrem  cíli.

A kupodivu to docela šlo. Docela dobře se mi kráčelo a hlavně jsem si děkoval, že jsem do hospody zašel, což jsem ještě v oblasti Máchova památníku považoval spíš za zbytečnost. Do cíle teď zbývalo 11 km a ve snaze být tam do 16h jsem se snažil se neflákat.  Naštěstí byla cesta v první fázi víceméně z kopce, neboť vedla po trase BVVŠ kolem Jelínka a po zelené na jih, u křížové cesty však neobočila doprava, ale přes lesácké bahenní rejdiště pokračovala lesem dolů do údolí Ponávky. Tu jsem překročil u odbočky na Ořešín, kam posléze trasa vystoupila. To byl poslední kopec, když nepočítám samotné Řečkovice, kam to bylo ještě asi 5 a půl km. Jenže Ořešín, ač je z něj krásný výhled, bolí asfaltem. Nasadil jsem tlapky na hůlky, zapnul muflona a za pár minut jsme byl v údolí Rakovce pod Ořešínem a ani to tak hrozný nebylo. V tu chvíli jsem už tak nějak tušil, že to stihnu a nemusel jsem úplně tlačit na pilu. 

Do cíle jsem dorazil chvíli před 16, ale jen co jsem se zapsal, už tam byl i Vítek. Byl jsem docela hotovej, většina stovek v poslední době mi sedla líp. V cíli mi Olaf předal diplom a můj ztracený arch, který mu chvíli před mým příchodem předal Marek Ondra, jenž dorazil asi půl hodinu přede mnou. Vůbec jsem to nechápal, jak se to mohlo stát, ale nejspíš ten papír putoval jako štafeta mezi lidma a předával se vždy poté, co ho někdo vytrousil z kapsy. Příště asi požádám, ať se mi tam lidi aspoň podepíšou, ať z toho mám aspoň památku na ty, co mi arch nesli cestou. Cestou Černohorských šlápot, která sice někdy ne úplně dávala smysl, ale v celku byla velice pěkná a taky náročná. Nevím jestli to bylo asfaltem nebo bahnem, tady na té trase vlastně nebylo nic moc mezi tím, takže to byla záležitost pro plnohodnotné AsfaltoBahňáky. Úhrn kladných zážitků na ní však byl vysoký - díky za to orgům z KČT a všem pomocníkům, co akci připravili.