Další věc, kterou jsem musel ještě předem vyřešit, byly boty. Tím, že jsem se rozhodoval na poslední chvíli, jsem byl v podobé situaci jako před P100, kdy jsem boty koupil pár dní před akcí a patrně nebyly dost rozchozený (teda ty byly blbý právě až ve chvíli, kdy jsem je rozchodil). Následně jsem je ale vyreklamoval ve Sportisimu a vyměnil za jiný, ale nevhodný na stovku. Ovšem teď tam pro mě žádný vhodný boty neměli, musel jsem do Decathlonu. Tam jsem sice našel nějaký za 1400 Kč, co mi seděly, ale měl jsem dost pochybnosti o jejich voděodolnosti. Tak jsem sáhl po jiných, snad odolnějších, sice seděly míň, ale za 379 Kč nemůže člověk chtít žádný zázraky :) Levnější obuv snad mívá jen Tom Zahálka, když jde bosej. Ve snaze předejít problémům z dřívějška jsem se je snažil rozcházet od začátku týdne. A zatímco mírné tlačení v levé botě odešlo, v pravé výraznější tlačení přišlo. Následující noc jsem to řešil tak, že jsem do boty narval rozevřený kleště rukojetí dovnitř. Možná to i pomohlo. Každopádně rada, abych to s rozcházením nepřeháněl, aby se nerozpadly ještě před startem taky nebyla úplně od věci.
V pátek před akcí jsem měl ještě plno povinností, a tak jsem se samozřejmě zase pakoval na poslední chvíli a pochopitelně se mi do toho doma motaly děti, takže bylo otázkou, co všechno zapomenu. Tříletýho Jášu například zaujal můj velbloudí vak, tak jsem ho nechal, ať mi ho zprovozní a nalije mi do něj (za dohledu mámy) minerálku, což sice udělal, ale v půlce nalívání ho to přestalo bavit a přesvědčoval mě, že už mi to stačí. Objemově a hmotnostně by to jistě bylo dobrý řešení, do malýho běžeckýho batůžku se toho moc nevejde, zvlášť když tam člověk narve kvůli celodennímu dešti pro nejhorší případy pončo, bylo ale potřeba vzít si dost pití a jídla, protože kontrol s občerstvením bylo na trase velmi skromné množství, první taková až v Borači po 45 km. Proto jsem doufal v návštěvu hospody v některé z vesnic první části trasy. Loni jsem to šel s Vítkem a podařilo se nám to v Bítýšce ještě večer před zavíračkou, přecejen to ale bylo přes 20 km a kdoví, co se podělá a kdy tam člověk dorazí. Proto jsem chtěl radši ít dřív a využít možnost vystartovat s chodci a pomalejšími běžci v 18:30. Jenže když se člověk ještě zdržuje takovýma věcma jako minimalizace klíčů a místo velkýho svazku po bytě hledá, kam mu děti schovaly záložní dvojici nutného minima klíčů abych se dostal domů, to se pak stane že člověk nestihne šalinu, případně to co jede místo ní.
Na místo jsem tudíž dorazil pár minut po půl sedmé, když už byl první vlna pryč. Na startu byla místní parta orgů ze straré školy KČT a Olaf ze staré školy CSUT, kterej mě nemilosrdně zařadil ke startujícím v hlavním voji v 20:00, stejně jako Libor Pavlíka, Kláru B., Ondru P., Marka O., Nerva H. a další. Jen Standa s Mírou, co přišli chvíli po mém příchodu, chvíli po svém příchodu taky odešli. My ostatní a zbývající jsme se na startu najedli - někdo si dal polívku, někdo dvě (díky Kláro), někdo klobásu - a pak jsme se vydali konečně na start. Spustil jsem navigaci, natáhl návleky a v 20h se rozběhl s ostatníma. Rozběhl, protože tady už se nedalo čekat, že tu bude někdo od startu kráčet pěším krokem. Jsa neběžec jsem samozřejmě očekával, že je jen otázkou času, než se dostanu do týla davu a možná spolu s Markem budeme dělat zadní voj. Pokud se někdy snažím zvýšit rychlost pohybu, pak je to za pomoci hůlek. Ty jsem si před odchodem tak poctivě vybíral (za nutné asistence dětí), až jsem si vybral ty, který jsem před časem odepsal a pak je jen částečně spravil. Přesněji řečeno, kdysi jsem jednu z nich ohnul, aby se dala zaaretovat a později ji ve snaze spravit zase narovnal. Tím se ovšem nevyřešila aretace. To jsem zjistil hned na začátku při seběhu k nádraží, takže jsem s každou hůlkou jinak dlouhou pajdal jak muflon s amputovaným sudokopytem. Kopec to ale nebyl moc dlouhej a na dlouho byl poslední, tak jsem se na chvíli uchytil za Petru smočenou stejně jako všichni ostatní ustupujícím deštěm a mazal vpřed. Boty, který jsem v týdnu rozcházel, se zatím nerozpadaly. Pro případ, že by se tak stalo na prvním kilometru, jsem měl v záloze odbočku do Dekáče, kolem kterýho trasa vedla, kam bych to v případě potřeby dal reklamovat a vyměnit; ještě jsem tam měl ty odzkoušený boty za 1400. Ale na to nedošlo, naštěstí, jinak nevím, jak bych v nich bojoval s vodou a bahnem. Proti němu jsem se vybavil podobně jako v ostatních případech tím nejmodernějším hi-tech vybavením. V tomto případě to byly vysoký návleky do sněhu, jiný jsem nesehnal. Ale už v údolí Ponávky, kde bývá bahno i za sucha, jsem byl za ně rád, neboť to bylo první bahenní koupaliště. Jakstakš se mi jím podařilo probrodit až k rozcestníku poblíž bývalé železniční stanice Brno Jehnice, kde byla první neživá kontrola. Do jedinýho papíru, co jsme na startu dostali, jímž byl arch s číslama v tabulce, jsme si zapsali kód z cedulky na rozcestníku, teda pokud to nepřeběhli jako někteří, nezapomněli svou psací potřebu jako někteří jiní a neprotrhl se jim papír při pokusu o zápis jako mně. Pro další případy jsem se jal zálohovat kódy na foťák mobilu.
Tím, že jsem jako jeden z mála tuto kontrolu nepřeběhl a razil jsem chvíli vpřed bez vizuálního napojení na předchůdce, najednou jsem seznal, že jdu blbě, neboť trasa nebyla vedena jak loni podél dráhy, ale po červené až do Lelekovic. Trochu jsem pojal podezření, jak je to s tou navigací, ale valilo se do kopce a neměl jsem čas to sledovat. Až po krátkém seběhu a následné další špatné odbočce před paloukem v údolí jsem usoudil, že by bylo záhodno zkontrolovat, co se vlastně v těch hodinkách děje. Ne že bych o nich do teď nevěděl, ale daleko víc jsem vnímal hrudní pás, se kterým jsem si připadal jak idiot, co ze sebe nechává dělat pokusnýho králíka, blbě se mi s tím dýchalo a přemýšlel jsem, jak se toho krámu zbavit. Utěšoval jsem se aspoň tím, že naměřím aspoň něco tady tím rychlým běžeckým tempem a pak to kdyžtak sundám. Celkem brzo jsem ale na něj zapomněl, to když jsem zjistil, že ty hodinky vůbec nemají spuštěný měření, takže všechno úsilí přišlo vniveč. Hodinky jsem předtím zkoušel, ale zjevně málo. Měření jsem teda zapnul, ale zase jsem k tomu neuměl zapnout navigaci. Místo toho mi to každou chvíli vrnělo a házelo podivný hlášky a čísla, ve kterých jsem se vůbec nevyznal. Byl jsem varován, že ty hodinky můžou být psychická přítěž, ale že to přijde takhle brzo jsem teda nečekal.
Zklamanej jsem pokračoval dál, teď už sám mezi zahrádkama do Lelekovic. Cestou jsem se chtěl povzbudit aspoň nějakou sladkou vzpruhou, ale jak jsem po ní šmátral, nahmatal jsem v kapse ten velkej svazek klíčů, co měl zůstat doma. Místo povzbuzení přišel opačnej efekt. Kdybych je nenašel, vůbec by mi nevadily, i když fyzikálně by v tom žádnej rozdíl nebyl -- tak jako to bylo v případě sáčku plnýho šroubků a matek pro opravu schránek na vrcholové knihy, kterej jsem našel v kapse gatí, až když jsem je pak doma dával do pračky. V žebříčku zbytečností, co jsem s sebou kdy nesl na stovce, bude tato položka hodně vysoko a doufám, že tam dlouho vydrží.
Zanedlouho se za mnou objevilo ještě jedno světlo, nebyl jsem ještě úplně poslední. Byl to Ondra Plašil, kterej na rozdíl ode mě měl navigaci zmáklou a poznal, kdy odbočit z červené značky. Vzhledem k tomu, že jsme nedostali itinerář, tak hodinky nebo mobil byly v podstatě jiný možnosti, jak sledovat trasu. A zatímco Ondra se teprve rozbíhal k pro mě naprosto neuvěřitelnýmu výkonu (celých 116 km dal pod 17 a půl hodiny), já už pomalu začínal končit. O něco dál, na mostě u České, najednou koukám, že se za mnou objevují další a další světla, včetně Daniela Mártona, kterýho bych čekal, že už bude někde v Jinačovicích. Kousek za hospodou v České mě doběhl i Honza Vocásek. Abych mu nepokazil náladu, začal jsem nadávat na hodinky, jak nefungujou, načež se ukázal jakou zkušený Garminář a navigaci mi pomohl spustit - díky mu! Od teď jsem na hodinkách už uměl zjistit jak čas, tak i to, kam se má jít a možná i vzdálenost a rychlost, ale to mě v danou chvíli nezajímalo, stejně jako tep, teplota, tlak, rosný bod, index lomu krve ve vakuu nebo co já vím, co to všechno měří. To, že jsem se přehříval, jsem věděl i bez nich, takže jsem shodil bágl, bundu a vestu, abych si sundal mikinu a všechno zase navlíkl zpátky. S Honzou jsem sice chvíli držel krok, ale zatímco on se rozpovídal o hodinkách a všech problémech a nesnázích s nima spojených, já jsem jeho negativní pohled na svět opětovat nemínil a popravdě ho až tak moc neposlouchal. Vnímal jsem totiž něco jinýho. Jak večer lilo, tak bylo teď v noci všude v lese mokro. Ovšem proč mám tak mokrou mikinu, kterou jsem si právě uvázal kolem pasu? Sáhl jsem si na ni trochu víc a .. ždímám! Že on za to může ten hi-tech velbloud, co mi ho plnil Jáša! Detekoval množství vody v prostředí a na základě AI vyhodnotil, že nezemřu žízní, proto spustil režim redukce objemu a vypustil mi všechnu minerálku ven. Ze všech sil jsem se ji snažil hadicí vypít, ale proti gravitaci jsem moc šancí neměl. Zvlášť proto, že jsem mohl tento režim vypnout až poté, co vylezu totálním bahnem na hřeben k rozcestí pod Sychrovem. Na stolek u tamního posezení jsem ze sebe shodil významně odlehčenej bágl, rozbalil ho a vytáhl prázdnej vak. Nebyl prasklej, jak jsem se zprvu domníval, pouze hadička byla odpojená. Jo, když si člověk nezkontroluje po dětech výsledek jejich pomoci, pak má mokrej zadek. Schytalo to teda hlavně pončo, kterýmu voda nevadí (a víc už jsem ho cestou nezmáčel), náhradní ponožky (na útok trojským koněm ani velbloudem zevniř batohu nebyly připraveny) a zejména ta mikina, kterou kdybych byl nechal na sobě, tak by zůstala suchá.
Během této události mi zdrhl Honza a předešla ještě trojice, z nichž jeden byl Olbryš z PL a ty další jsem zatím neznal. Popakoval jsem věci a zvažoval co dál. Myšlenka zahnout po žluté domů mě sice napadla, ale vzhledem k tomu, že velbloud nebyl prasklej a byl snad ještě použitelnej, tak jsem tu myšlenku ze sebe shodil a zdupal do bahna. A že ho bylo. Kopec dolů z tohoto rozcestí je jím vyhlášenej, tam by se mohlo těžit. Muflonilo se v něm celkem dobře, že jsem za chvíli docvakl světýlka před sebou, ovšem bylo potřeba vyřešit zásobu vody, tak jsem se stavil u Marušky do studánky a částečně zásobu doplnil.
Tím jsem se zdržel natolik, že už jsem světlušky před sebou nadobro ztratil z dohledu. Ovšem ještě jedna čelovka vzadu se přecejen objevila. Blátivou cestou se blížila pomalu, takže poté, co jsem doplnil vodu, sbalil jsem ji a pokračoval sám dál, přes les a z kopce do Jinačovic. Zde jsem potkal otevřenou hospodu, stavil jsem teda aspoň pro vodu. Měli tam ňákou tancovačku, takže když se tam objevilo něco mezi vodníkem a Jožinem z bažin, sklidil jsem víc pozornosti jak kapela. No, hlavně jsem koupil flašku vody, před hospodou zaznamenal kód a valil dál. Kdesi před sebou jsem zahlédl pohybující se světýlko, což značilo jediné - teď už su fakt poslední (ve skutečnosti tu byl ještě někde 2 hodiny za mnou Michal Turek, ale to jsem vůbec netušil). Prošel jsem kolem základů staré dálnice, kde se dřív točil klip Běž. Vzpomínky na něj mě docela nakoply a tak jsem šel. Ještě než jsem došel k lesu, dostihl jsem světlonoše, byl jím Marek Ondra, jehož jsem tu už naháněl při prvním koronavirovém ročníku BVVŠ. Tentokrát jsme spolu došli k Senařovu a dál jsem pokračoval sám a roli pseudouzavírače zadního pole opět přenechal jemu. Zatímco loni jsme tudy procházeli ve větší skupině, která mi postupně zdrhala, tentokrát jsem byl já ten, co zdrhal, ale výsledek byl v obou případech stejnej - dolů do Moravských Knínic jsem sestupoval sám. Cestou jsem si uvědomil, že se s těma krátkýma hůlkama jde fakt blbě. Došlo to až tak daleko, že jsem se snažil hůlky narovnat a spravit. To první se překvapivě podařilo a zbývalo jediné, zaaretovat hůlky. Pak se ale ukázalo, že oprava aretace spočívá ve vyšroubování a trochu pročištění roztahovacího mechanismu. Nějakou haluzí se mi to za cesty podařilo, hůlky byly opět plně funkční a mohlo se zase vesele, ač osaměle, muflonit.
Na co jsme nezapomněl, bylo, že bych chtěl stihnout do půlnoci otevřenou hospodu v Bítýšce, takže jsem se snažil do toho šlapat, co to šlo. Když jsem před Chudčicema odbočil na jih do lesa, všiml jsem si před sebou po delší době světýlka. Přemýšlel jsem, kdo z mých posledních předchůdců se takhle zapomněl vzadu, ale byl jsem úplně mimo. Byla to Martina Němečková, která vyrážela s první skupinou a teď tu osaměle bojovala - až mi jí bylo líto, před sebou jsme měli ještě dlooouhou štreku. Co se jí nepovedlo na Brno-9Skal, to zvládla tady, do cíle skutečně dorazila a trasu si užívala skoro 35 hodin, šla to noc, den a noc. Úžasná vytrvalost! Já jsem ale přecejen měl trochu menší cíle a stačilo by mi těch hodin podstatně méně, pokud to vůbec dojdu. Takže jsem se rozloučil a pokračoval. Po chvíli se projevil další ze super hi-tech IT-AI vynálezů, moje čelovka. Vyhodnotila, že je zbytečný, abych furt svítil po lese a přepnula se do režimu Energy saving mode, prostě začala blikat. Ale protože pravidelné blikání unavuje oči, spustila režim blikání v nepravidelných intervalech a na různých úrovních jasu, s čímž se jít vůbec nedalo, takže jsem ji vypnul sám, pokud se k tomu dřív neodhodlala sama. A ono se ukázalo, že to myslela vlastně dobře. Pro jistotu jsem měl vzadu na hlavě červenou svítilnu (která fungovala bez problémů), jinak jsem ale dopředu vůbec nesvítil a když jsem se po chvíli rozkoukal, šlo to v pohodě. Seběh muflonem ke studánce pod 3 křížema byl sice trochu drsnější, ale když to člověk zná, tak se to dá. Bohužel voda byla nepitná, tak jsem jen svlažil xicht v tůni a pokračoval tmou dál, k silnici, přes most zamávat Štatlu a hurá do Veverské Bítýšky.
Hospoda, kde jsme loni s Vítkem dohnali předvojníky byla dnes zavřená, tak jsem musel doufat v jinou, naštěstí jich je ale v VB několik. Bylo 23:23 a na měl jsem za sebou 23 km, což jsem oslavil u Kocourků. Zde jsem přisedl k Jirkovi Hofmanovi a Víťovi Randýskovi, kteří se coby předzadní voj předního voje posilňovali pro další cestu a lili do sebe jednoho panáka za druhým (teda já viděl jen toho jednoho, ale myslím, že ten druhej byl prázdnej na stole). Já do sebe nalil kofolu, a nechal jsem chlapy jejich tempu a šel dál. Údajně někde přede mnou byla Ivana a Maďaři. Cestou podél Svratky jsem se pak snažil vyjasnit si své schopnosti chůze s a bez čelovky. Použil jsem ji jen na pár místech, kde se přelízaly skály příkře nad hladinou řeky, kde by nebylo radno šlápnout vedle a kde člověk přizpůsobil terénu rychlost.
Jinak se dalo jít furt potmě, až do Březiny, kde jsem po delší době narazil na živočichy z ČHŠ - byli to zmínění Maďaři, ale moc jsme si nepokecali, a tak jsem mazal dál. Ale už jsem toho měl taky docela dost a nějaká ta pauza se mi chtěla hodit. Před rokem byla kontrola v Tišnově, kde byl Olaf s občerstvením. Teď v Tišnově, nedaleko za Březinou oficiálně nemělo být nic, ale kde je Olaf? Kontrola Borač neměla časomíru, takže do otevření té další bylo ještě spousta času - Tišnov se vyloženě hodil, že by nás tu mohl překvapit. A skutečně mě Olaf překvapil - nebyl tam! Tak jsem si udělal občerstvovačku i bez něj, chvíli jsem poseděl, pojedl, pokecal (se energeťákem když jsem ho otvíral), nalil energeťák do sebe a valil dál. Tentokrát na Květnici.
Není to tak dlouho, co jsem na ní byl se svýma klukama, tehdy to byl divnej výlet, protože jsem neměl mobil - dovede si to někdo představit? Nemám z tama fotky, ale bylo něco vidět, například výchozy ametystů, který jsou tam vyhledávaným ale taky pro těžbu zakázaným nerostem. Tentokrát jsem tam viděl, kromě výhledu na Tišnov při výstupu, velký kulový, ale koneckonců kvůli šutrům jsem tam tentokrát nebyl. A navíc byla mlha. A v té mlze jsem zahlédl světýlko. Nevím už ani, kdo to byl, ale když jsem ho předbíhal, upozornil mě, že mám zhasnutou čelovku. To já upozornil jeho, že v mlze vidím víc než on s čelovkou. Trochu níž už se mlha rozplynula a už asi s čelovkou mohlo být něco vidět, ale určitě jen to, kam člověk posvítil. Já jsem sice viděl blbě, ale s mnohem širším obzorem, bez vržených stínů. Co na tom, že jsem na zemi nepoznal bahno od listí; pokud byla někde kláda nebo šutr, tak to poznat bylo, takže se dalo Květnici docela pohodlně za pár minut zmuflonit až do údolí Besénku.
U jeho ústí jsem dohnal Ivanu Čahojovou. Společně jsme šli kousek, nafotil jsem pár bledulí cestou a pokračoval vpřed, v mírném začínajícím dešti. U Štěpánovic se rozpršelo trochu víc, ale dle radaru to nemělo mít dlouhého trvání, takže jsem se už ani nesnažil vytáhnout mokrý pončo a spolehl se na impregnaci své bundy. Fungovala docela dobře, dostihl jsem v ní Libora, po delší době někoho z mé startovní skupiny. Společně jsme šli směrem do Borače, a protože já šel bez čelovky a spoléhal se na ukazatele z hodinek, občas se stalo, že jsem někde blbě zabočil, protože zase tak chytrý ty hodinky nebyly, aby mi to hlásily včas. Jednou jsem kvůli tomu musel šlapat sráz lesmo nahoru, podruhý zas naopak vymetat bahno mezi kalužema v údolí. Kabrňák Libor se však nenechal zmást a na rozdíl ode mě šlapal do kopce zpátky na trasu, to je nutno přiznat, že na toto jsem se vykašlal. Nicméně určitě jsme si to oproti původní trase ani jeden nezkrátili a na kontrolu do Borače na železniční zastávku jsme dorazili chvíli po sobě a hlavně po návalu většího počtu lidí, kteří nám vyžrali a vychlastali skoro všechny zásoby (přesněji, už i oni tam prej sušili hubu a spořádaly to hladový krky před nima). Libor už neměl vodu, naštěstí tam dělali párky a na to měli ještě kanystr s kohoutí vodou, kterážto byla po našem příchodu přeřazena do nejvyšší hodnotové kategorie, protože do té doby jaksi nikoho nenapadlo, že by se třeba ta voda dala pít a lidi odcházali naštvaní a na suchu. Takže párek, chleba, voda - vlastně mi tu nic moc nechybělo. Akorát mi tu nedovolili zahrát si na klavír, nevím, na co ho tam teda měli, když na něj nikdo nehrál ...
Tam jsem opět dostihl Míru, s nímž jsme prošli kus údolí přes několik brodů přes potok. Dokud se nerozednilo, ani jsem neviděl, jakým bahnem kráčím a tolik jsem to neřešil. S příchodem denního světla jsem si ale podvědomě dával víc bacha a postup šel aspoň zdánlivě pomaleji. Ovšem když jsem to chtěl zkontrolovat na hodinkách, zjistil jsem, že bylo měření přerušeno. Zkrátka, tak jak blbě mi vždy fungovala Strava na mobilu, tak se podobné chyby nevyvarovaly ani tyto hodinky. Tady to bylo ale nejspíš způsobeno nějakým pohybem ruky, se kterým tlačítka na hodinkách nepočítaly a vynechaly proto asi dva a půl kiláku. No bylo jasný, že už tak bude ten záznam hodně narušenej, pozdě jsem začal a teď to přerušil, takže to pak stejně budu muset nějak doladit. Nicméně teď jsem tyto věci neřešil a užíval si s Mírou krásné blátivé cesty.
Následně jsem se ale trhl i jemu a docvakl další, tentokrát Petra Komžáka, Lindu Nemcovou a Olbryša. S Petrem jsme pokecali o stovkách a došli do Býkovic, kde jsem se rozloučil a valil jsem vpřed. A zatímco dvojici Petr a Linda jsem se postupně vzdaloval, Olbryš mi byl stále v patách. Ten, jak známo, se před ničím nezastaví (a někdy je to až docela za hranou) a tak setřást ho bylo nesnadný, takřka nemožný. Údolí tu bylo už dost placatý a jak je to rovný, tak to není pro mě. Nicméně trochu jsem mu přecejen cukl a po předběhnutí ještě jedné účastnice (Veronika) jsem dostihl Standu a Míru, kteří startovali hodinu a čtvrt přede mnou. Nějak záhadně jsem teď držel tempo, že jsem docvakl i takový zkušený borce, tak jsem čekal, kdy se to podělá. Ale tomu naštěstí zabránila následující kontrola Horka před Černou Horu, kam jsem společně dorazili. Olaf tu dělal časomíru, po dlouhé době jsem tu potkal i Honzu Vocáska a další borce. Hlavní organizátor mi udělal mátovej čaj, dal jsem si chleba se sádlem a cibulí, chvíli jsem si sedl aspoň na kus PETu na zemi a bylo mi dobře, že mi pak nevadilo ani ťapat další dva kiláky do ČH.
Jak mi Honza na začátku cesty pomohl nakopnout měření, tak se mi nyní snažil i pomoct ušetřit baterku v hodinkách, výsledkem čehož bylo ale, že se trasa ukončila a uložila. Zapípalo to kvůli všelijakým novým rekordům, co jsem na sobě překonal (protože to byl můj v podstatě první běh) a mohl jsem začít odznova. To by asi tolik nevadilo, ale jsou to chytrý hodinky. A takový chytrý hodinky mě nechtěly nechat po 80 km jen tak začít provozovat ňákej Běh. Že se na to už mám vybodnout a dát si radši vegáč a pohodu. Nečekal jsem, že budou takhle oprsklý a chvíli trvalo, než jsem je přesvědčil, aby mi do toho nekecaly a spolupracovaly.
Ani ostatní se na kontrole ale moc nezdrželi, takže jsem měl zanedlouho v patách už zase Olbryše. Před rokem mě předběhl ve Vranově a letos jsem mu to chtěl vrátit, takže jsem nepřipouštěl, že by mě předehnal. Proto jakmile jsem ho zahlédl, šlápl jsem do toho. Jenže jak už to v hororech bývá, ať se oběť snaží sebevíc, nikdy není dost rychlá na to, aby se za ní nemohl objevit chlap s motorovou pilou. Tak jsem valil dál a dál, předešel jsem zase dalšího běžce, ale Olbryš byl furt za mnou. Opustili jsme Klepáčov, pak furt dál do kopce, do lesa, ale my jsme pořád valili a naháněli se. Najednou cesta odbočila mimo zpevněnej povrch. Minul jsem tu odbočku i loni a letos opět, takže střih přes les na trasu a Olbryš byl zase o pár metrů blíž. A tak jsem musel do toho šlápnout ještě víc. Jenže po čem to šlapu! Močál! Rychle jsem se snažil dostat na kámen, jinak by mě Olbryš dohnal a byl se mnou byl ámen. No naštěstí se mi to jakštakš podařilo, a na pevné cestě už to šlo. Konečně se cesta stočila dolů a mohl jsem spustit muflona. Ale moc to nešlo. Tak jsem si aspoň četl zprávy na mobilu, které mě povzbuzovaly, abych mu zdrhl. Snažil jsem se co to šlo, po silnici kolem Olomučan a pod Máchův památník, kde už jsem ho měl zase v patách. Už jsem z něj chytal depku, tak jsem se snažil to rozběhnout směrem k Novýmu hradu. Jenže tam je to na mě furt moc placatý, takže se žádnej velkej úprk nekonal. Až od hradu dolů do údolí Svitavy jsem konečně spustil muflona, předběhl dalšího účastníka a dorazil dolů k dráze.
Akci jsem pak zaregistroval do výzvy Rozběháme Česko, protože jsem se v pátek skutečně rozběhl z Brna. Uznali mi to a dokonce to spolu s výkonem Václava Glose pomohlo Brnu na celkový druhý místo v soutěži. Takže se to celkově dá považovat za úspěch. Děkuju orgům za pěknou akci, zajistit by se asi dala i trochu líp, ale mně osobně se to moc netklo, takže si vlastně nemám na co stěžovat. I boty to vydržely a i když jsem v nich prošoupal fusky asi za dvě kila, furt se to vyplatilo - nohy to daly bez puchýřů, jen pár dočasných otlaků a slezlých nehtů. Už jsem zvědavej, jak se mi v nich půjde příště. I když teda nevím, teď jsem se zpětně jsem se dočetl, že jsou to boty ideální na příležitostnou nenáročnou turistiku za suchého počasí...
Žádné komentáře:
Okomentovat