Na Týnišťské šlápoty 2024 mě nalákal Tomáš Zágoršek na ValKilu, když zjistil, že jsme na tom stejně co do počtu stovek v ČSUT a že toto bude naše 50. Pro mě to bylo navíc výročí 10 let od mé první akce v ČSUT, což byly Týnišťské šlápoty 2014. A když se k tomu přidá, že to je jedna z těch nejhezčích stovek, co se v ČSUT každoročně chodí, bylo to hned několik důvodů do toho jít. Trasa vedla přes Kralický Sněžník, Kladskou kotlinu, podhůří Orlických hor a po kopcích podél Divoké Orlice do cíle v Týništi nad Orlicí. Nechával jsem si ale furt rezervu v tom, že by situace doma nějak znemožnila mou účast a tak jsem si registraci koupil až z druhé ruky. První šanci mi vyžral Pavel Koza, druhou možnost jsem už nepustil, byla mi předkoupena Pavlíkem, ovšem Liborem, tak jen stačilo změnit všechny ostatní údaje a byl jsem přihlášen.
V době, kdy jsem registraci kupoval, jsem zrušil uvažovanou účast na padesátce podél Dyje, kam mě chtěl vytáhnout Štěpán Dvořák. Mělo být 30 stupňů, tak do toho jsem jít nechtěl, nejsu sebevrah. Ovšem krátce poté se ukázala předpověď na den Týnišťských šlápot: asi 33 stupňů. Doteď jsem se takovým teplotám na stovce vyhýbal a když bylo někde 28 stupňů, krvomíza velkého korýše začínala vařit. Jenže z toho už se nedalo vykecat a bylo zjevný, že má 50. stovka bude co do teplot ta nejdrsnější. Od té chvíle mi v hlavě zněla píseň od Buddyho Hollyho: That will be the day when I die.
Dalším problémem se jevily být boty. Ty předchozí jsem si koupil na Šlápoty, ovšem na Černohorský a od té doby jsem v nich ušel ještě dalších asi 6 stovek. A vzhledem k tomu, že mě čím dál víc tlačily, bylo třeba se jich zbavit. Zvenčí se furt ne a ne rozpadnout, uvnitř se ale rozlepila jakási vnitřní vložka a tak jsem to v Decathlonu vyreklamoval a koupil si místo nich jiný, sice za asi dvojnásobnou cenu, ale stačilo připlatit zase jen nějakých 350 Kč a byly moje. Netlačily a po jedné procházce a jednom proběhnutí na Hády jsem měl dojem, že jsou v pohodě.
V pátek jsem se, jak to mám ve zvyku, na poslední chvíli sbalil a vyrazil na vlak. Už při cestě šalinou jsem si uvědomil, že jsem doma nechal vestu, což u mě znamená asi tak polovinu věcí. Naštěstí to tentokrát nebyla taková hrůza, chyběl mi ale zejména kábl k mobilu, což mi pak ve vlaku pomáhala řešit Petra Smočková a později Michal Turek s nimiž jsem cestoval. V Týništi jsme udělali klasickou zastávku v pizzérii, kde jsem si všiml, že tento téměř povinný bod programu mnozí vynechávají. I tak tu ale už seděla parta kolem Blanky, Radka a dalších včetně Václava Jindry, jenž ještě pořádně neslezl z kola po přejetí Československa a už se tu hlásil do služby jako výpomoc na pochodu. Posilněni pizzou jsme se pak přesunuli na základnu, kde jsem Olafovi předal zásilku od Václava Glose s cenama pro vítěze předchozího ročníku ČSUT. Vyhlášení se pak téměř zvrhlo v udělování cen Ivaně Bohoňkové, které do toho občas vstoupil Václav Jarčuška nebo Hanka Váchová. Ivana snad nebodovala akorát v kategorii muži do 40 let (tato kategorie totiž nebyla vyhlášena).
Už při balení doma jsem váhal, jestli si vůbec brát věci na spaní. Start byl v 1:30 kdesi v Polsku, kam se ale vyráželo ze základny v Týništi někdy po 23 a tomu předcházely všechny předstartovní procesy, takže před pochodem na spaní čas nebyl a vzhledem k délce a mým zkušenostem s tímto pochodem jsem ani nemohl čekat, že času na spaní bude nějak moc po mým příchodu do cíle. Trasa měla 120 km a jak známo, Olaf s Jirkou Učíkem nás na ní rozhodně nešetří, je to každoročně jedna z nějtěžších akcí v české části ČSUT. Takže doufat, že se pak ještě vyspím by bylo projevem nemístného optimismu. Michal a Petra sice sebejistě tvrdili, že se to do 24 h stihne, ale Jana Bulíčková, která přijela o něco později, byla taky o něco obezřetnější, zejména proto, že tuto trasu šla naposledy v dobách, kdy jsme ještě byl schopen držet její tempo, než totálně zvlčila na Turko-evropských akcích (tj. akcích s Turkem po Evropě). Já jsem to neviděl optimisticky, ale zase se nedalo vyloučit, že se někde cestou zruším a ukončím a pak by bylo dobrý mít možnost se natáhnout v cíli. Pro tento případ jsem si teda spacák a karimatku vzal a vybalil v tělocvičně. A když už jsem to udělal, tak jsem si dal za cíl, že to dám do nedělního rána, abych ten spacák využil, když už jsem ho rozbalil, pokud bych to cestou nezabalil.
Busem jsme dorazili na start, cestou jsem se teda pokušel o spaní, ale zatímco mé spolusedičce Petře z Jičína se to asi podařilo, já jsem úplně úspěšnej nebyl, neboť přes uličku seděla Radka F/M s parťákem, kteří to pojali jako poslední možnost si před pochodem pokecat. Tuto fázi se snažím vytěsnit, takže o ní psát nebudu. Mnohem zajímavější bylo, když jsme konečně vystoupili a sestoupili k vodopádu Wilczky, kde jsme něco pofotili a připravili se na start. Ten sice v šumu vody úplně zanikl, nicméně v 1:30 se houf necelé stovky lidí vydal do pohybu a pochopil jsem tak, že akce už skutečně začala.
Napřed pomalu a pak stále rychleji jsme stoupali na první kopec, Igličnou. Když už se pole účastníků roztrhalo a sklon začal naše tempo brzdit, ociti jsme se na křížové cestě. Divočák Jan Týče toho využil pro odhad vzdálenosti k vrcholu podle obrazů na křížové cestě. Vnesl mezi nás tudíž filozofický problém, zda takhle Ježíš může pomoci k orientaci. Ač jsem se stavěl do role skeptika, jakože Bůhví, jak dlouho tam Ježíše nechají viset na kříži a podobně, přecejen jsme za chvíli byli na vrcholu u prvního Káčka.
Cestou dolů jsem pustil muflona a většině spoluchodičů zdrhl. Najednou se přede mnou zjevila mokrá kaluž přes celou cestu, nestíhám uskočit, Ježiš, co teď? Že by pomohlo jeho požehnání z vrcholu křížové cesty? Zkusil jsem to jak on po vodě. Nefungovalo to, zabořil jsem se do bahna. Příliš mě to ale nezbrzdilo, po chvíli jsem předskákal Míšu Svobodovou a Petru Smočkovou (ta měla boty překvapivě suchý) a Dušana Miezgu a dokráčel do jiné části dědiny, z níž jsme před hodinou vyráželi.
Zde proběhla rychlomezikontrola u Olafa, na rozdíl od Dušana jsme se tu stavil na trochu pití. Kelímek jsem nechal doma ve vestě a musel jsem improvizovat krabičkou na špunty do uší o objemu asi tak jedno deci. Kofola do ní nalitá zaplnila objem pěnou, zbytek jsem na sebe při pokusu o pití vylil, zkusil jsem to dvakrát a vzdal to. Stačilo to na to, abych pak zase houf lidí mohl stíhat, tentokrát při výstupu do kopce. Dušana jsem téměř docvakl u dalšího Káčka. Krátce jsem se tu pozdravil s Yettim, jenž se zde cítil nesvůj ve společnosti sudokopytníků Muflona, Jirky Barana a Pavla Kozy. Já jsem z tohoto zoa prozatím prchl dál za půlměsíčního svitu lesem k silnici. Od ní se pozvolna a pak prudčeji stoupalo nahoru na Kraličák. Světla přede mnou i za mnou. To za mnou se blíží, ale to tak nenechám, já se blížím k tomu před sebou. Napadlo mě zvolit strategii: nenechat se zezadu dostihnout, dokud nedostihnu toho před sebou ... induktivně to ale znamená že se nemůžu propadnout v pořadí, což zjevně fungovat nebude nafurt. Ale aspoň přes pár lidí jsem se takhle dostal a dostihl Dušana. Doteď nevím, kdo byl to rychlý světlo za mnou ale vzhledem k tomu, jak rychle jsem šel (a předcházel běžce před sebou), muselo to být ultraturbotempo. Tento způsob postupu jsem udržel po chatu pod Kraličákem, kde byla první oficiální občerstvovačka někde na 14. km.
Zde operovali Jana Hájková s Liborem a jeho juniorem Matějem, přesněji přišel jsem až do fáze po operaci, kdy Jana s kusem prstu ukrojila i kus melounu. Libor, nejen že mi přeprodal registraci, ale pověřil mě i abych nechal po trase šlápot proběhnout jeho vestu (přesněji řečeno, nabídl mi, jestli ji nechci, když jsme tu svou zapomněl doma). S radostí jsem to přijal, byla to má první zkušenost s běžeckou batohovestou a už tady jsem ji Liborovi chválil. Dostal jsem tudíž úkol obsadit s ní pozci v TOP 5. Já mu teda slíbil, že se pokusím udržet pozici leda tak v TOP 50, což se mu moc nelíbilo, ale zase o moc vyšší cíle jsem si zatím dávat nechtěl, neboť zkušenost říká, že na této trase můžu čekat cokoliv.
Nezdržel jsem se tu moc dlouho, s Dušanem a Pavlem jsme valili nahoru k novýmu mixéru. Tak se říká nové rozhledně. Budila spoustu vášní během své stavby, taky jsem byl proti, protože mi přišlo, že je z vrcholu volný výhled a taková stavba tam není potřeba. Ale holt už tam stojí a musí se s tím člověk smířit. Asi je to hlavně otázka zvyku, i když nedokážu posoudit kolik králíků se kvůli ní ze svého sněžníku odstěhovalo. Cestou nahoru bylo docela chladno, dle očekávání to byla jediná fáze pochodu na dlouhej rukáv (dokonce hned na dva) , tak jsem na sebe hodil větrovku, abych ji využil. Na vracečce pod vrcholem jsem potkal sbíhající běžce a pokud jsem se nespletl, tak jedním z nich byl Luboš Greschner, což se mi myslím nikdy nepodařilo abych ho takhle daleko od startu potkal (nicméně byla to asi kilometrová vracečka, takže to rozhodně neznamenalo, že bych mu byl nějak moc nablízku).
Kontrola na Kraličáku byla až na vrchu rozhledny, kam člověk musel vystoupit, aby si ověřil, že je tam stejná tma jako dole a jako kdykoliv jindy (pro vysvětlení, na Kraličáku jsem byl poněkolikátý a vždy to bylo buď potmě nebo v mlze). Teda něco vidět bylo - na východě nad Jeseníkama svítil Jupiter a trochu severněji, někde za Rychlebskýma horama už přicházel den, zatímco dole pod nama byla stejná noc jak v Čechách, tak v Polsku tak na Moravě. Z rozhledny byly tušit obrysy i dalších hor na jihu - Jeřábu, Sucháče a Bukové hory. Sucháč byl vidět teda mnohem líp než ostatní hory, neboť tu dělal s Kačkou kontrolu, chvíli jsem s nima pokecal a pokoukal a do temné krajiny. Kromě této živé kontroly byla na rozhledně ještě jedna osoba, ta však připomínala spíš mrtvolu - smolař roku, co si ustlal do spacáku na mezipatro kovové rozhledny, kde zrovna tu noc má projít asi 100 lidí nahoru a dolů. Ale vypadal, že ho to nevzrušuje - možná díky zásobě flašek, co měl okolo sebe.
Do východu slunce ještě zbývala asi hodina, takže čekat tu na něj by byla ztráta času a ten bylo lepší využít k přesunu na rozhlednu na Klepým, což bylo asi 7 km. Vydal jsem se na sestup a postupně se začalo rozednívat. Za hodinu by se to stihnout asi dalo, zvlášť z kopce (trojmořský vrch Klepý neboli Klepáč je skoro 300 m pod úrovní Kraličáku). Jenže zejména první část byla značně šutrovitá a v cestě stojí kopce Malý Sněžník a Hleďsebe. Při výstupu na první z nich mě dostihla Míša, které jsem sice pak ještě cestou do sedla Puchače utekl, ale nadobro mi zdrhla při výstupu na Hleďsebe, kde jsem si hleděl zejména toho, abych neprošvihl východ slunce, když už bylo jasný, že to na rozhlednu nestihnu. To jsem si radši našel pěknej flek v borůvčí a asi 5 minut si počkal.
Nechal jsem si tak upláchnout i Dušana, Pavla, Petru a možná ještě někoho dalšího, nicméně zastávka to byla příjemná, zejména tím, že to byla nečekaná občerstvovačka. S fialovou hubou jsem se pak konečně přesunul na Trojmořský vrch na rozhlednu, kde jsem byl sice možná 20 minut po východu slunce, ale i tak to bylo hezký. Při sestupu bylo nutno udělat povinnou vylučovací pauzu na trojmoří, kde se vylučovaná kapalina rozlije do třech moří (nemám zmapovaný geologický podloží, takže tomu jen tak věřím na základě reliéfu).
Celej sestup dál po hranici, už mimo povodí Dunaje, až skoro k Dolní Lipce jsem pokračoval sám. Navzdory velkýmu klesání mi to moc rychle nešlo a spíš než bych někoho došel se lidi blížili ke mě zezadu. Klesali jsme po hranici až do nížinné oblasti Kladské kotliny. Podobně jako v každé nížině je to nudná krajina se zajímavým okolím, proto jsem s tu kochal výhledy vpřed na Suchý vrch, vlevo na Jeřáb a občas zpátky na Klepáč.
Je to ale zvláštní nížina, kterou vede celkem neznatelné rozmoří, tudíž neznatelné bylo i kudy má vést má pohraniční cesta. A když se v jednom místě nějak podivně obcházelo jakýsi houští, nejspíš jsem přehlídl značení a vydal se po tom, co zde nejvíc připomínalo cestu. Tím se mi naskytla příležitost zabloudit, kterou jsem bez váhání využil. Až kdesi v hloubi povodí Odry na polském území mi došlo, že se kochám pohledem na Orlické a Bystřické hory z ňákýho divnýho úhlu a že jdu nejspíš blbě. A taky že jo, naštěstí to ale nebylo moc daleko přes pole zpátky na cestu, stačilo to ale na to, abych před sebe pustil rychlochodce, co mi zde v placatých končinách Kladské kotliny prchli. Ono jak to jde rovně, tak to není pro mě - zatímco oni běželi já jsem se jen tak ploužil a spíš jsem se těšil, až zase budem v kopcích.
Ale ještě víc jsem se těšil na občerstvovačku, přímo v Mladkovském sedle. Zde jsem se objevil pěšky znovu po 23 letech. Tehdy jsem zde, v místě hraničního přechodu Dolní Lipka - Boboszów, zakončoval přechod republiky z Mikulova. Nyní jsem byl asi ve čtvrtině své trasy a hlavní, co mě zajímalo, bylo občerstvení na kontrole u Vítka a Nerva. Měl jsem štěstí, že jsem tu byl ještě relativně brzo, kdy slunko ještě moc nepražilo, později myslím, že už kluci museli nabízet vařenej chleba a praženou vodu, neboť zde jedinej stín byl ten, kterej jsme vrhali na jídlo na stolech.
Poseděl jsem tu asi 20 minut, během nichž dorazilo několik lidí a tak jsem se zase zvedl a pokračoval ještě stále po hranici dál na západ. Až u železnice cesta nadobro opustila Polsko a zamířila na jih do povodí Labe. Bylo to místo na trase, který připomínalo trhlinu v zemské kůře, jaká bývá při styku litosférických desek např. v Thingvelliru na Islandu. To muselo dát práci, když si člověk uvědomí jak pomalu se ty desky pohybují.
Nedaleko za tímto místem jsem došel na silnici a předběhla mě Kateřina Koudelková, které to po rovině na rozdíl ode mě běželo a po chvíli se ztratila někde v polích. Navzdory předpovídanýmu vedru se zde ale šlo krásně příjemnou trávou, pofukoval větřík a slunce svítilo přes mraky - paráda a výhledy byly stále krásný.
Následoval výstup do kopce masívu Bukovohorské hornatiny (dle současného geomorfologického členění to patří do Orlických hor, ale údolí Tiché Orlice to od zbytku dost významně odděluje). Došel mě tu Divočák, s nímž jsme stoupali kolem bočních bunkrů tvrze Bouda po sevrozápadním konci masívu Suchého vrchu.
Vzhledem k tomu, že se mu nedařilo mi utéct, chytil jsem se ho s cílem, že s ním půjdu, než dojdeme Lenku startující v 9 z Letohradu. S ní a s jejím nynější manželem Rosem jsme TŠ absolvovali před 10 lety (do cíle jsme dorazili tehdy jen já a Divočák a to bylo taky naposledy, co jsem s ním udržel tempo). Při tomto pochodu (ač se s tehdejší trasou protnul leda v cíli) se mi vybavilo několik vzpomínek, třeba i na to, jak jsme tehdy kdesi u Deštného předcházeli jakousi pomalou holku se sluchátkama, ona to byla Hanka, která teď, po 10 letech, všem chlapům i ženským natrhla zadky a ukázala záda (jejich zadky a svoje záda (teda ne že bych ji vůbec od startu viděl)) a do cíle dorazila s velkým náskokem na ostatní někdy po asi 16 hodinách. To ale předbíhám, teď bylo ještě ráno a i ona měla ještě kus cesty před sebou. Ve vedru. I když to zatím nebylo tak hrozný, jak jsem se bál. Během dopoledne se oblohou občas prohnal i nějakej ten mrak a teplota se držela někde kolem 25 stupňů a ještě to celkem šlo. Na Vysokém kameni jsme měli za sebou 40, takže třetinu cesty, bylo právě 9 h.
Do Těchonína v údolí Tiché Orlice jsem seskákal muflonem, pěkně jsem se ale u toho zavařil a dole ve vsi, když jsem viděl lidi s nanukem v ruce, hned jsem zamířil do kšeftu za kostelem. Vzal jsem si tam nějaký sušenky ale hlavně studenou kofolu. U pokladen čekalo několik lidí a přímo přede mnou stála taková pohledná kost v hodně letním ošacení, že by mi za ní normálně nevadilo 10 minut tvrdnout ve frontě, ale lidi když mě viděli, pochopili, že jsem tam nepřišel očumovat baby a že asi spěchám a pustili mě před sebe. A je fakt, že moje pudy teď opravdu spíš směřovaly k oné orosené kofole, kterou jsem do sebe hned před obchodem z části nalil - to byl jeden z nejhezčích momentů celé akce. Zbytek jsem si ale nechal na cestu, přešel jsem Orlici a začal stoupat do protisvahu.
Tam už jsem zahlédl partu vedenou Divočákem, kterou jsem svojí odbočkou pustil před sebe. Vylezl jsem nad louku a nalil do sebe zbytek kofoly. Nádhera... Postupně jsem pak docházel členy skupiny jednoho po druhým při výstupu kolem Studenských skal. Stačilo ale jen málo a byl průšvih. S vědomím, že je za chvíli občerstvovačka, jsem se ani na skalních vyhlídkách nemínil moc zastavovat, v jednom případě jsem ale udělal výjimku, což mě zachránilo. Kde se vzala, tu se vzala, zjevila se za mnou Jana. A že jako kontrola... Cože? Ano, stál jsem u Káčka a místo abych si ho zaznačil, fotil jsem z vyhlídky a jen díky Janě jsem ji neminul.
Pokračoval jsem pak s ní k cestě, kde jsem jí poodběhl, abych před kontrolou dostihl Divočáka, se kterým jsem dorazili na kontrolu Studenský les. Zde to měli pod palcem Ondra Pátek, Martin Čakrt a Ivana Bohoňková. Čakrt, jakožto zkušený krotitel všelijakých cizokrajných zvířat, oproti dřívějším ročníkům nenabízel hmyzí speciality ale jen speciální chleba. Hmyz tu totiž byl teprve ve fázi sběru, a to s pečlivým výběrem těch nejkvalitnějších jedinců rychlostí jedna vosa za hodinu. Zbytek vos otravoval, jak to šlo. Chleba jsem tedy dostal s jakousi hmyzuprostou paštikou, která však byla z Čakrtových vlastních zásob, což mu nejen že nevadilo, ale naopak jsem za to je ještě sklidil téměř poděkování (prostě jsem mu sežral svačinu a on mě ještě pochválil, že mi chutná). Pak dorazilo několik dalších lidí a bylo na čase, abych posezení na nepříliš stabilní židli hned vedle vosího hnízda přenechal někomu jinému, takže jsem se zvedl a s Janou pokračoval dál. Bral jsem to tak, že dokud zvládám uviset lidi jako ona nebo Divočák, vedu si docela dobře. Historie nebude řešit to, že zrovna ani jeden z těchto dvou neměl zrovna svůj den, nebo spíš naopak ho možná právě měl ... no zkrátka jsem se zatím držel.
Následoval postup kolem Divoké Orlice. Tedy řeky. V řece je voda. To byla v tom vedru ta hlavní zpráva. Pastvinské přehradě jsem se ještě coby místu pro koupání vyhl a pro zchlazení postačila krásná studánka u cesty. Hospodu v Nekoři jsem tentokrát vynechal, zato koupací zastávku v lese pod mostem přes Orlici jsem zopakoval jako před lety. Voda, co mě drží nad vodou, nádherně to člověka osvěží a může pak pokračovat, i když zase v těch propocených botách.
Trasa pak vedla přes kopec a silnici I/11, odkud postupně klesala dolů do Letohradu. Po zkušenostech z minulých pochodů jsem si před touto akcí pořídil nový hůlky, abych se vyhl problémům s úchytem pásku. Vůbec by mě nenapadlo, že to po 50 kilometrech rupne i v nových hůlkách. A teď co... Dorazil jsem na začátek Letohradu a hned u jednoho z prvních baráků jsem požádal o pomoc. Napřed to byla žádost o hřebík, lidi to byli ale velmi štědří a sami mi pak nabízeli všechno možný, že jsem tam u nich dostal půllitr bezové šťávy na napití na místě, hůlku mi spravili ve svěráku a ještě jsem dostal pití do flašky s sebou. Jen jsem si blbec neuvědomil, že mám ty hůlky dvě a že je jen otázkou času a kilometrů, kdy rupne i ta druhá. Nicméně moc dlouho jsem tam trčet nechtěl a byl jsem rád, že jsem pak nohy zase rozpohyboval. Bylo poledne a mně mezitím utekla skupina několika lidí, který jsem se jal nahánět.
Hned ze Letohradem jsem dostihl Honzu Vocáska a Martina Zbruže a kousek před nima na dohled už to byl i Divočák a Jana. Ta si před Letohradem stěžovala na břicho a toužila po nějakým jiným pití, než co bylo na kontrolách, tak jsem jí přinesl bezovou vodu. Moc mi jí ale neupila, neboť mezi tím vyřešila problém v Letohradu v jakési ultracukrárně, kde kromě věnečků a rakviček pro mrtvoly nabízeli i energeťáky a ionťáky pro ještě nemrtvé stovkaře.
Stále jsme patřili mezi živé, ale mohlo se to brzo změnit - jak Divočák varoval, čekaly nás nejhorší kilometry. Po asfaltu na slunku z obce Písečné do kopce do Žampachu. Tady už se nedalo mluvit o tom, že by nás mraky nějak milosrdně chránily, tady už to pěkně pražilo. Cesta vedla zprvu podél nějakých kachních rybníků, nevydržel jsem to a skočil jsem tam za nima. Teda napřed jsem ze sebe odstrojil báglovestu, ledvinu a brejle, jinak jsem se celej od pasu nahoru namočil - pravda, nebylo to úplně pohodlný, ale účel to splnilo, byl jsem mokrej a to bylo hlavní, šlo se mi pak mnohem líp.
Jenže Jana a Divočák mi zdrhli a asflatka se v jednom místě stáčela podezřele dolů. Teď co - Divočák pravil nahoru, ale taky říkal, že po asfaltu. Naštěstí mě opět nevědomky zachránila Jana, která se na kraji lesa na neasfaltce ještě zastavila, aby si natřela nohy nebo co, přičemž jsem si jí všiml a navedla mě tak na cestu dřív, než bych to z mobilu zjistil na špatné cestě. Cesta do Žampachu pak už proběhla v pohodě, na kontrolu jsme dorazili společně někdy po 13h.
Zde tomu jako obvykle šéfoval Petr Malý, který jako obvykle rozádval užitečné rady jako kdy jede autobus, a že to v tom vedru nemá cenu a podobně. Pro mě ale byla důležitá kofola, polívka a sprcha! Paráda! Ovšem, jak jsem se sprchou zchladil, najednou jsem zjistil, jak mi ztěžkly nohy a vůbec se jim nechtělo vstávat. I se snězením polívky jsem měl v tom vedru problémy. Mezitím se ale zase trochu promíchalo osazenstvo a zatímco již rozsedivší se Dušan a Metoděj, kterej šel velkou část cesty s ním, odešli a Jana už taky zvedla kotvy, na kontrolu se přihrnuli kluci Vocas se Zbružem, Radek Šnevajs a dokonce Turek. To už bylo nebezpečný. Ten navíc zavětřil, že chvíli před jeho příchodem odešla Jana, a začal vyhrožovat, že se tu moc dlouho zdržovat nebude. Tak to jsme se zvedli i my s Divočákem a Zbružem a hurá dál, na hrad.
Cesta na zříceninu Žampach byla velmi vtipná, pěšin tam vede asi deset, ale trasa vedla houštím kopřivama po vertikále a přes plot na vyhlídku. Udělali jsme pár fotek, zapsali Káčko a pokračovali dál. Divočák mi zdrhl, já jsem zase zdrhl Zbružovi a několik dalších kiláků jsme se sólově naháněli. Do toho furt vedro. Paradoxně to bylo horší v lese, kde se vzduch nehl, zatímco na loukách aspoň trochu pofukovalo. V jednom lesním údolí jsem se chtěl zchladit v potoce, ale mrcha voda odtekla kamsi pryč, a tak v místech, kde dříve býval most přes potok, nyní, poté co tudy prošel Olaf během značení trasy (teda aspoň tak jsem to pochopil), už byly jen trosky mostu přes vyschlý koryto. A tak jsem zase sušil hubu, xicht a hlavu.
Divočáka jsem měl chvílema na dohled a kdesi na sluncem zalitých polích u Hejnice jsem v dáli za sebou zahlédl rychle se pohybující postavu, což byl zjevný turecký útok. Divočáka jsem pak dohnal při seběhu po hřebínku Kozince a dál jsme pokračovali dolů do dědiny. Málem mě omyli, když jsem zjistil že je to zase ta Písečná, ve které jsme byli před 2 hodinama. Jenže nebylo moc čím, byl tam sice rybník, ale to byl omyl, voda nepoužitelná, tak mě omyl Divočák svou vodu, které měl nějak navíc a mně navíc stačila jen trocha na omočení šátku. To byla koneckonců v těchto fázích má hlavní metoda, jak přežít - namočit nákrčník z BVVŠ a dát si ho na hlavu. Ani jsem netušil jak se taková věc bude hodit. Čepici jsem sundal, protože byla černá a hlavně protože z ní trčely konce silonových vláken, který fungují jako kartáč a při jednom zmáčení a otírání obličeje jsem si s ní dobře podral xicht.
Vystoupali jsem na kopec a lesem se sochama lesních zvířat jsme dorazili ke sjezdovce pod níž čekala kontrola Dluhoňovice ve složení Hans Sedlák, Václav Jindra a Filip Smetana, jenž měl na starosti zvěčnit naše unavený xichty na fotkách. Unavený bohužel nebyly jenom naše obličeje, ale hlavně nohy a zejména Divočákovo kopyto, přesněji achilovka. Když jsem viděl, jak ji má nateklou, bylo mi víceméně jasný, že s tímto pokračovat dál by byla žádanka na pohotovost. Dotáhl to jakožto původní Žamberák na nejlepší místo, kam mohl, asi 3 km od Žamberka. Než se rozhodl to tu zabalit, já jsem se občerstvil a opět se tu setkal s mnohými následovníky, včetně Turka. Udělali jsme společnou fotku a rozloučili se a nechal jsem Turka valit za Janou. Prý se mají potkat na 100. km, to bylo ještě daleko, měli jsem za sebou něco přes 70.
Na kontrole jsem přesedlal z kofoly na pomerančovou vodu, někdy se změna hodí, ale nesmí toho být moc. Měl jsem s sebou sušený ovoce, který bylo kyselý, ionťák ve velbloudím vaku, taky trochu kyselej, a teď mě nevím proč napadlo dát si kyselý pomerančový pití. No kousek za kontrolou to letělo ... ale jinak dobrý. Ale já pak letěl taky, Turka jsem dostihl za asi tak kopec a půl, když se chladil v potoce, předal jsem mu mezizubní niť, kterou Jana vytrousila cestou, aby jí ji předal, jenže jsem mu utekl do kopce a pak zase naháněl on mě a takhle jsme se naháněli a předávali tu věc jako štafetu.
Kilometry plynuly, vedro bylo furt stejný, nebo ještě horší, asi 32 stupňů, až jsme konečně začali po dlouhé době klesat do údolí Divoké Orlice, na kontrolu do Litic. Na ni jsem dorazil společně s Pavlem Kozou, se kterým jsem se viděl po asi 60 kilometrech.
Byla tu i Jana, předal jsem jí ten štafetovej kolík, už ho ale nepotřebovala. Příliš si to neužívala a potřebovala se někde zchladit, ale zrovna v Liticích to údolí Orlice na koupání moc nebylo. Od Reného, jenž tuto kontrolu vedl, jsem se tu dozvěděl, jak si vedou ostatní a další zajímavý informace o průchodu touto a dalšíma kontrolama. Odešel Dušan, Metoděj, Jana a další a tak jsem se taky zvedl a vydal se je stíhat. Do cíle zbývalo skoro 40 km, ale člověk to mohl brát tak, že už je to jen kousek, protože už byla na cestě jen jedna občerstvovačka. To je vzpruha podobná, jako když se onehdá zdravotním sestrám v listopadu za vrcholného covidu slibovalo, že už se jen dvakrát vyspí a budou Vánoce.
Vydal jsem se z kontroly sám, tak jako z té předchozí. Jenže bacha, na kontrole jsem letmo koukl do mapy v mobilu, že se má přecházet řeka, ale u mostu chybí šipka. A je to tady - chybějící značení. Ňákej vůl to postrhával a teď aby člověk najednou začal koukat do mapy, když se bez toho celou dobu obešel? Jednou kouknout stačilo, zase tolik křižovatek tu nebylo, aby se to nedalo zapamatovat a bylo jasný, že se za řekou půjde do kopce. Samozřejmě do pořádnýho kopce, ono to údolí je pěkně zaříznutý do krajiny. Debil, co postrhával značení, měl ale sílu jen tak na jeden kilometr, takže tu práci za něj bude muset někdo dokončit po pochodu. V lese jsem někde pak dostihl a předstihl Kateřinu a pak Janu, se kterou jsem dorazil do Potštejna. Tam jsem se byl kouknout, jestli tam nepotkám Rose, jenž měl údajně být účastnen jako pozorovatel z přilehlé hospody, ale nakonec hlavním výsledkem zastávky byla jedna bezinková voda (logické řešení situace neboť další občerstvovačka byla až za nějakých 15 km) a chvilka posezení, na což Jana nečekala a pokračovala dál. Následoval úsek přes hradní vrch pod hradem Potštejn, pak sestup k Orlici a další suprový vykoupání, po němž m(n)ě zase předešlo a uteklo několik lidí včetně Turka.
Zastávka ve vodě měla svůj důvod, věděl jsem co mě čeká, 3 roky zpátky se šlo téměř tou samou cestou přes tři zuby: Modlivým dolem vzhůru a po louce na Kapraď a dolů, pak na hrad Velešov a dolů a pak to nejlepší, Roviny a už skoro jen roviny. První výstup byl docela v pohodě, pěkný údolí, předešel jsem jednoho borce, chtěl jsem vychválit, jak je tam hezky, ale ten zjevně neměl náladu, aby mi to odkejval. Je fakt, že letos tam moc vody neteklo a tak tam nebyly ani moc vodopády jako dřív.
Zato výhledy z "náhorní" roviny byly krásný, i když tam vlastně nic zajímavýho nebylo vidět. To z vyhlídky Kapraď byl výhled rozhodně úchvatnější - hloubka údolí Divoké Orlice, za ní hrad Potštejn, za ním kopec Chlum nad Liticemi, od nějž jsme se k Potštejnu přiblížili, a vzadu kdesi daleko Kraličák, kde jsme byli nějakých skoro 16 hodin zpátky.
Tímto hodně nadzemním výhledem se tu kochala i Pavla Podzemná s parťačkou, který šly šedesátku. Cestou dolů jsme si povykládali, ale zvládal jsem to jen chvíli, protože jsem si už od minula pamatoval, že tady na ten sestup byl i můj muflon krátkej. Tehdy to ale bylo tím, že už jsem tu měl za sebou přes sto kiláků, teď to ale bylo teprve nějakých 92, takže na kilo v nohách jsem se ještě vymlouvat nemohl. Rozloučii jsme se s Pavlou a nějak to seskákal dolů, abych to vzápětí otočil zase nahoru na druhý z obávaných zubů. Muflon ještě jakštakš fungoval a oska v hůlce kupodivu stále držela. Ale abych to nepřechválil, párkrát se mi stalo, že jsem z hole vyrval rukojeť. No prostě hůlky Crossroad ze Sportisima nejsou úplnej vrchol kvality, ale vzhledem ke stylu použití jsou to asi furt ty nejlepší, protože se mi nechce vrážet tisíce do něčeho, co potom v prvním seskoku zlomím.
Jakejsi můj rádoby odhad byl, že co zub, to půl hodina - s tím, že po třetím zubu na rozhledně ve Vrbicích budu někdy v půl desáté, kdy snad bude ještě něco vidět. Problém byl, že mi nějak začínaly docházet síly. Na začátku výstupu na Velešov jsem potřeboval zastavit a odpočinout si. Nalil jsem do sebe tygra, kterýho jsem si šetřil buď na nejhorší, nebo na závěrečnej útok do cíle. K tomu bylo ještě daleko, zato k nejhoršímu bylo blízko. Zejména proto, že tygr vůbec nezabral. Ploužil jsem se nahoru jak šnečí sliz a pomalu se blížil ke Káčku na zřícenině.
Tam jsem tentokrát potkal šedesátkaře, jenž bojoval s nedostatkem vody. Na mapě jsem našel, že za asi 3 km je Vrbická studánka, ale současně jsem mu říkal, že je to až za Rovinama. A to je ta vražda naproti... Trochu se vyděsil, když viděl kam ukazuju a dál už o jeho osudu nevím. Seběhl jsem dolů a vydal se obávaným Rovinám napospas. Zatímco před třema rokama jsem nevěděl, do čeho jdu a nějak jsem to zvládl, teď jsem si připadal psychicky připraven, že vím co mě čeká, ale jaksi to ten kopec menší neudělalo. Zkrátka, co si budem povídat, několikrát jsem tam málem vypustil duši. Došlo mi, že slova "odrovnat se" a "Roviny" jsou od stejnýho základu. A ono ne jenom že je to prudký, ono je to i slušně nekonečný. Cestou jsem si uvědomil, že ani tady tygr vůbec nezabral a akorát mně z něho bylo blbě. Až když jsem konečně dorazil na vrchol, tygr se probudil a já jsem si na lesy zařval. Uvolnilo se to ve mě a valil jsem, už nyní pohodovou vrstevnicovou cestou.
Už se stmívalo a já chtěl pomoct chodičovi za sebou pomoct najít studánku. Byla k ní papírová šipka, ale radši jsem k ní přidal odrazku a šel se taky osvěžit. Sice moc netekla, ale trochu se z ní napít dalo. Pak jsem se vrátil na cestu a mířil k dalšímu Káčku u rozhledny. Denního světla ubývalo, šel jsem mezi polama a nahlas si zpíval Queeny a Metalliku. To jsou moje projevy tygra - když pořádně nezabere do noh, aspoň je to slyšet široko daleko. I ve vsi ve Vrbicích si mě poslechli, když jsem procházel, ale mně už to bylo víceméně jedno.
K rozhledně jsem dorazil před půl desátou podle plánu, i když už toho moc vidět nebylo. Bylo tu spousta z těch, co mi utekli, holt po dlouhé době tu byla příležitost si něco dát, neboť tu bylo i otevřený bistro. Michal jen varoval, že neberou karty, ale jen hotový. Což o to, hotovej jsem byl dost, ale vody jsem se před chvílí napil, tak jsem tuto příležitost utratit vynechal. Tomu se divila Jana, protože ta byla u studánky možná trochu víc za světla a soudila, že ta studánka určitě pitná nebyla, když viděla, co tam plave za bordel. No, nějak jsem to přežil.
Rozhledna byla sice hezká, ale výhled bych z ní docenil asi přecejen za lepší viditelnosti, neboť jsem tu měl pocit, že je vidět tak maximálně na Orlický hory na severu a jinak na nic. Ale udělal jsem jim tu zápis do knihy, jak se sluší. Zbývalo něco přes 20 km a na trase jsem byl asi 20 hodin. Vzpruhu dávala blížící se poslední občerstvovačka u Kostelce nad Orlicí. Jí předcházel sestup už s čelovkama do nížiny a ještě pár, jak to Jana nazvala, pidikopečků. Jo, ale trasoval to tu Jirka Učík, takže ty kopečky jsou tak pidi, že z nich padají lidi. Byla to zase jeho oblíbená spádnice v prachu tak, aby člověka přešly jakýkoliv pocity naděje, že už to nejhorší má za sebou. Protože tady člověk neví, co ho ještě čeká, a kdy se v lese objeví nově vykopaná propast, kterou bude potřeba překonat. Naštěstí takových překážek do kontroly už moc nebylo, dorazili jsme tam někdy před půl desátou. Tu ošéfoval přímo Jirka, takže hned zatepla schytával pochvaly na svoji trasu. Všechno zlo trasy zde ale mohutně vyvažoval skvělou nabídkou občerstvení. Až na to, že mi teda trvalo, než se břicho rozhodlo, co chce. Hlavní bylo, co chtěl můj zadek, a to byla židle. Napřed jsem jen seděl, pak jsem se i napil a pak po nějaké době i trochu najedl. Měli jsme něco přes 100 km za sebou a do konce zbývalo 17,5 km. Prej to Hanka stihla za 2:10. Výborný, když se takový zombie jako my mají porovnávat s čarodějnicí na turbokoštěti, která v poslední době vyhrává jeden závod za druhým. Turek měl jasno, dá to do 24 hodin, tj. zmákne zbytek do 3 hodin. Nastartoval nohy a my mu jen z povzdálí zafandili, ať to dá. Jana sice během pochodu taky cosi plácla o tom, že by se to dalo dát pod 24 hodin, ale teď už to dávno pustila z hlavy. To jsme si radši poseděli a občerstvili se, někteří polívkou, jiní palačinkama. Od Učíka juniora jsem si nechal zvlhčit šátek a vydal se na cestu. Jirka ovšem předeslal, že kolem 23 h, tj. za necelou půlhodinu, má přijít déšť, nějakých pár kapek, takže to zvlhčování možná nebylo potřeba.
Někdy v 22:40 jsem vyrazil za zvuků místního koncertu. Když kapela hrála píseň Unchain my Heart, vyšlapal jsem na kopec, kde jsem to pak za zvuků Highway to Hell stylově nakopl a stíhal vzdálivší se Janu. Tu jsem potkal u Káčka Kamenec, kam se vracela a nasbírala tak metry navíc. Vylezli jsme z pole a přesně podle plánu začalo kapat. Ono těch kapek ale bylo trochu víc párů a už výhledy do dáli dávaly jasně najevo, že se blíží pořádná bouře. Naštěstí nás to hlavní minulo, slejvák z toho ale byl docela slušnej. Ovšem do jisté míry byl za něj člověk rád, protože dosud bylo furt vedro a ochlazení se opravdu hodilo. Navíc jsme měli štěstí, že když se rozpršelo pořádně, byli jsme v lese. Přecejen nechat se durch promočit někde na poli 10 km před cílem by nebyl úplně nejlepší závěr akce. I když jsem věděl, že k tomu může dojít, proti dešti jsem si nic nebral, věřil jsem, že to přijde až později v neděli. No v tom jsem se trochu sekl. Stejně tak v tom, že vydržím v nových botách bez puchýřů. Něco takovýho se mi udělalo na pravé šlapce a začínalo to být nesnesitelný, tak jsem musel zastavit a zalepit to a aspoň psychologicky to zesnesitelnit. Tím jsem Janu poslal vpřed a sobě dal zdravotní pauzu pod stromem, kde tolik nepršelo. Nějak jsem se s tím popral, šlo to blbě, náplast nedržela, ale nějak jsem na to narval ponožku a botu. Cítil jsem to jinak, ale určitě nemůžu říct, že bych tu bolest úplně odstranil. Nicméně jít se s tím nějak dalo a když už jsem měl po ruce náplasti, ošetřil jsem si i nehet na ruce, kterej mi slízal od Lazovky a rozhodl se, že se mi - s kusem živé tkáně - urve právě tady, v závěru Týnišťských šlápot.
Déšť se stupňoval. Koukl jsem na meteoradar, abych zjistil, že by to mělo kolem půlnoci přejít, na což jsem měl asi 40 minut. Ale les, kudy se šlo, měl ještě asi 4 km, takže to dávalo naději, že déšť strávím právě tam. Přitom jsem se určitě nechtěl flákat, když už jsem udržel Janu doteď, tak jsem ji chtěl ještě před cílem dohnat. Naopak ale zezadu začalo dorážet jiný světlo. Byla to Kateřina, která taky nasazovala k cílovému trháku. Tím, jak jsme postupovali na západ, jsme šli dešti naproti a pršet díky tomu přestalo o něco dřív. To bylo štěstí, protože jsem společně vylezli z lesa na jakousi příšernou prašnou cestu, údajně koňský závodiště, po které se nedalo jít ani za sucha ani po dešti a člověk radši šel promáčet boty do pole vedle. Jen co jsem to udělal jsem málem minul Káčko - poslední před posledním přechodem Orlice.
Dál bude popis přecejen trochu podrobnější, pro uložení vzpomínek, fotit už jsem nestíhal. Do cíle chybělo 12 km a bylo asi třičtvrtě na půlnoc. Jsa matematik, nějak jsem to blbě spočítal, že když půjdeme 6 km/h a poslední kilák poběžíme, že by se to do těch 24 h, tedy do nedělních 1:30 vlastně dalo stihnout. Co hůř, strhl jsem tím i Kateřinu a přidali jsme do kroku. Už se šlo po asfaltce a po chvíli jsme už byli v nížině u Orlice. Mně to po rovině moc neběželo, tak jsem jen turbohůlkoval ale i tak jsem Kateřině napřed trochu a pak už úplně zdrhl. Když jsem přecházel Orlici, byla půlnoc a do cíle to bylo 10,6 km. Janu jsem před sebou ale furt neviděl, tak jsem seznal, že do toho šlápla a chce to ještě stihnout. Já jsem věděl, že je to téměř nereálný, ale dokud to jde, tak půjdu. A tak jsem šel a v kopci Chlum za Česticí/ema jsem Janu dostihl. Prej ale vůbec nějaký snahy o to dojít to do 24 h nemá. Že se už plouží a mele z posledního. Nechápal jsem, jak mi teda mohla takhle zdrhnout. To mě moc nepovzbudilo, nicméně už jsem byl rozjetej vlak, kterej nešlo zastavit (dokud mu nedojde palivo). Janě jsem utekl a v sestupu k předposlednímu Káčku pod Chlumem jsem byl v půl jedné, tj. 23 h od startu. Do cíle zbývalo 7,4 km, odškrtl jsem Káčko, a vydal se na výstup zpátky. Další asi 200metrovej pidikopeček (tj. zase jedna z Olafo-učíkovských prasárniček) jsem naštěstí nějak zvládl a pak už jsem konečně mohl začít zvyšovat rychlost na rovině. Teď už i roviny s malým r byly terénem, kde jsem, nejsa běžec, zkoušel běžet. Ve vsi Rašovice jsem byl v 0:45, před sebou 6 km. To je 8 km/h ... Vzpomněl jsem si, jak jsem na konci Otrokovické stovky zdeptal Turka, když jsem posledních 12 km běžel, jenže on to nebyl úplně jenom běh a taky jsem neměl za sebou takovou nálož jako teď, takže se od toho vlastně nedalo odvozovat nic. Tak jsem se jen snažil popobíhat od odrazky k odrazce až jsem v dáli uviděl záři čelovky jednoho z chodičů přede mnou. Když jsem ho dostihl, jen jsme si ujasnili, že to do 24 hodin nestihnu, ale pokračoval jsem dál. Přešel jsem silnici a v rovném úseku za ní se objevily další čelovky, tentokrát to byl Dušan a Metoděj. Dušana jsem minule předstihl už někde u Čestic, tentokrát jsem si to nechal až závěr. Společně jsme se shodli, že to nejde stihnout. Ale nečekal jsem a vylezl jsem na poslední Káčko na písečné duně. Jakejsi odhad, co jsem si v duchu udělal, byl, že být tu do 1:10 tak je ještě jakási teoretická naděje.
Bylo 1:10, tak jsem to zkusil. Moc velká naděje to teda nebyla, 3 km za 20 minut. Těch lesních rovinek je tam ještě několik a už jsem neměl na to souvisle běžet, tak jsem vždycky jen popoběhl a zase kráčel a takhle dál. Už jsem to vzdal, bylo 1:20 a já byl kdesi v lese. Koukl jsem na mobil a vidím, že su tak v půlce mezi dunou a cílem. Za chvíli v dáli jakási jiná odrazka, byla to dopravní značka cyklostezky, takže silnice na dohled - že by naděje? No tak jsem do toho zase zkusil šlápnout, poslední odbočka z lesní cesty kamsi na pěšinu. 1:26 probíhám kolem nově vysázeného porostu, vidím světla města. 1:27 vybíhám na parkoviště na kraji města. Jenže tady teprve začíná ta dlouhá silnice, 1:28 běžím po Družstevní, ale už to nedávám. Kašlu na to, kráčím. Vidím tam jakejsi pohyb člověka v oranžovým triku. Popoběhnu. Míra Habel, jen se pozdravíme, je 1:29 a vidím cílovej barák. Ždímám poslední turbo, ve vchodu otevřený dveře, uvnitř je volná cesta až na to, že tam stojí Turek, posledních pár mufloních skoků do místnosti, Turek uhne, nechápe, čip ke čtečce u Olafa, potlesk. Čas 23:59:58. Hotovo. Nebylo to TOP 5, ale mezi muži TOP 15, tak snad jsem v Pavlíkově vestě neudělal ostudu. Díky ještě jednou za půjčení.
Pochválil jsem Turkovi a opodál sedící Petře, jakou to vymysleli šílenost dát to 24 hodin (to byla ale kravina :) ), ale prostě jak jsem utekl Janě, tak už by mi to bez tohoto výsledku nedávalo smysl. Chvíli slávy jsem využil i k díkům Olafovi, jakou spolu s parťákama udělali trasu. Spacák se teda nakonec hodil na netriviálně dlouhou dobu, přes četné chrápače v místnosti jsem se možná i trochu prospal, i když jsem to pak ještě musel dospat doma.
Hlavní výsledek ale byl až v neděli dopoledne, kdy v 11 h do cíle dorazil i Tomáš Zágoršek a mohl jsme tak společně oslavit naše padesátky.
Cesta domů pak proběhla pod vedením Pavly Andrlové, která Šlápoty taky krásně zvládla navzdroy tomu, že to byla její první Olafovina. Trochu se prospala a pak mě a Turka a Metoděje zavezla do Brna.
Na závěr jsem se ještě od Radka Viziho dozvěděl, že jsem si při své padesáté účasti při CSUT udělal rekord, co do bodovýho hodnocení. Tak uvidíme co bude dál. Nabízí se otázka, jestli se nemá v nejlepším přestat...
