Z Drahanské vrchoviny na Praděd a na Ostružnou

Grenarova stovka je pochod, jenž se chodí na Praděd z Horního Štěpánova u Brodku u Konice na Drahanské vrchovině. Akce je to organizovaná minimalisticky, kde není daná pevná trasa, pouze seznam doporučených a povinných postupových bodů a kde veškerá organizace spočívá v převozu zavazadel účastníků. Tím, že se ale vezou na všechny kontroly, je pro každého zajištěno jídlo a všechno, co si člověk s sebou nabalí. Trasu jsem si naplánoval tak, aby mi dala sto kilometrů, což znamenalo vzít nejkratší cestu protaženou mezi postupovými body a prodloužit si ji o nějakých 8 km. To mi umožnilo trasu si upravit, aby vedla minimem asfaltu a maximem zajímavých míst.

Ve čtvrtek 4.7. v 18h se houf asi 80 chodičů vydal silnicí na sever, zatímco jeden z účastníků to vzal hned od startu do kopce na východ do luk a lesů. Hned na první terénní vlně této pěkné přírodní trasy se ukázalo, jak dokonale mám připraveny hůlky. Teda hlavně jak dokonale je mám složeny. Zkušenost z předchozích pochodů mi říkala, že je třeba zkontrolovat příčný šroub/drát v upevnění pásku hole,což jsem udělal a v tom problém nebyl. K tomu, že bych měl mít problém s rozložením holí jsem příznaky neměl. Ovšem přesně tak se stalo, jedné z hůlek zajel jeden díl dovnitř a nešel vytáhnout, ať jsem se snažil jak jsem chtěl. To bych zkrátka nebyl já, aby se něco nepodělalo. 

Vyšlapal jsem na první kopec a na severu byl hned vidět náš cíl - Jeseníky i s Pradědem. Zde si člověk krásně představil, jakou štreku má před sebou. Ten člověk si ale taky hned uvědomil, že ta hůlka je celkem průšvih. Ale nebyl bych to já, abych si nějak neporadil. Muflon přece nedrží nohy před sebou, ale stojí na nich, tj. má je pod sebou. Stačí teda mít hůlku dost vysokou, aby se o ni dalo opřít shora, na což dva díly při troše dobré vůle a úpravě pásku stačily. A tak se dalo docela úspěšně zmuflonit první kopec dolů, na konec vesnice, a pak i všechny další. Překvapivě jsem se tu potkal ještě s jednou skupinou z pochodu, jejím členem byl dokonce docela mladý hoch. Nešel jsem s nima ale dlouho, neboť oni pokračovali po silnici a já jsem šel cestou optimalizovanou.

Cesta vedla přes kopec, les, pěšinama rozličných kvalit skýtající mnohá úskalí, čímž byly všudypřítomné maliny a jelikož jsem si tuto cestu zvolil sám, nebylo, kdo by je spásal přede mnou, a tak jsem břímě tohoto úkolu musel unést sám. Patřičně jsem se tak zdržel, že už jsem tím z dosahu ztratil i ostatní případné spoluchodiče. 

Sám jsem tak postupoval přes další louky, lesy, pole, vsi. Zajímavý je, že v podstatě celá trasa se udržela v jediném, a to Olomouckém kraji, tudíž v povodí Moravy. První zajímavější místo byla Sládkova skála - trempiště ve starém lomu, zatopeném (bohužel) krásně zeleně kvetoucí vodou. 

V obci Jesenec se překonala železnice a údolí Romže, což byl tak významný veletok, že jsem si vůbec nevšiml, když jsem ho překračoval. Co jsem ale rozhodně neminul, byla alej třešní (spíš bych měl napsat třešňoní) začínající hned za domovem důchodců v místním zámku. I zde jsem nabyl dojmu, že tudy přede mnou nikdo nešel, neboť dolní patra stromů byly až nehezky neorvaný a to bylo třeba napravit. Nemohl jsem se ale cpát dlouho, časový limity u povinných postupových bodů byly dost neúprosný, jakoby moc nepočítaly s tím, že se to jde, nikoliv běží, jen na limit 24h a že nejde o závod. První kontrolní bod byl ale ještě dost daleko v Javoříčku, cestu k němu jsem si zpříjemnil cestou přes místní malý a nepříliš profláklý kras. Napřed vedla cesta jen po náhorní planině s výhledy do dálky od Kraličáku až k Velké Javořině a pak, s odcházejícím denním světlem, se tu začaly objevovat první vápence a další krasové jevy jako jeskyně Průchodnice, vývěr potoka Andělíčka, skalní útvar Zkamenělý zámek a na závěr, už dávno potmě, vstup do Javoříčských jeskyní.

Na kontrolu (22 km) jsem dorazil jako jeden z posledních někdy po 22 h, patřičně se občerstvil, vzal si ze svých zásob i bundu, protože se dle radaru chystal déšť. Za vesnicí Střemeníčko jsem se ještě rozloučil s krasem u zříceniny vápenky, vstupu do jeskyně a velkolepým, avšak vyschlým Rachavským vývěrem.  Následujících asi 7 km jsem šel konečně po značce, takže jsem se už nemusel tolik obávat, zda mě cesta zavede do bahna, kopřiv či neprošlapaného pole, jako to bylo doposud na cestách, jež se v některých případech vyskytovaly pouze v mapě. Během tohoto úseku jsem došel do Měníka, kde jsem o půlnoci ještě stihl otevřenou hospodu, což bylo nutno využít k uhašení žízně a doplnění zásob - je fakt, že po stránce tyčinek a dalších pochutin tohoto typu jsem byl trestuhodně nevybaven a tudíž nucen to při každé příležitosti napravovat.

Na vršek s vyhlídkou do tmy nad Měníkem jsem dorazil už chvíli po půlnoci v pátek, 5.7., tedy na den Cyrila a Metoděje (to se pamatuje tak, že napřed sem tito dva přinesli křesťanství a až pak kvůli němu upálili Husa - obrácené pořadí by tudíž nedávalo smysl). U místní kaple zasvěcené těmto dvěma Makedoncům jsem byl ten den tedy nejspíš jako první a tuto skutečnost jsem oslavil nasazením bundy v mírném dešti. Sestupil od kaple byl na delší dobu poslední. Následovala údolní niva Litovelského Pomoraví, kterou jsem z části překonal lučními cestami poskytujícími dostatek vláhy mým botám a jejich obsahu. Promočenej jsem pak byl rád, když jsem dorazil na asfaltku v Doubravici, kde jsem poprvé za celou cestu došel nějakou skupinu, s níž jsem pak i kousek pokračoval. Bylo to ale opravdu jen na kousek, hned v další obci Moravičanech byla kontrola, tedy občerstvovačka, kde jsme se zastavili. 

Něco jsem pojedl, ale moc dlouho se mi tam sedět nechtělo, neboť zvláštností tohoto pochodu byl velký počet kuřáků, jak v řadách účastníků tak orgů, a v některých místech, jako třeba tady, mi pomohli se na kontrole radši vůbec nerozsedět a rychle vypadnout. Ale jak jsem si předem udělal plán, nepočítal jsem, že kontrolní stanoviště bude už na začátku vesnice. Moje trasa tudíž vedla zdánlivě nelogicky dál do vsi (šel jsem po ní, abych dal stovku) zatímco ostatní se vraceli a mířili kratší, zato lepší cestou na značku. Mohl jsem si ale aspoň zvenku prohlédnout zámek a poslední metry řeky Třebůvky před jejím ústím do Moravy. Dostat se k ní pak sice znamenalo další průchod mokrým neprošlapaným polem, ale jinak to samozřejmě stálo za to.  Všici se mnou přijduvší na kontrolu už teda byli dávno kdesi vpředu, ale teď už jsem byl nadobro na značce (a po pár metrech i za vodou) a tu jsem nemínil opustit po dalších 40 km. Konečně jsem do toho trochu šlápl, z pozice možná posledního jsem začal stíhat světlušky před sebou. Jednou z prvních takových skupin byla rodinka s dříve zmíněným mladým klukem. Nečekal jsem, že ještě na 40. km bude přede mnou. Ovšem jeho fotr i v tomto krásným lese, navíc v CHKO, hnusně hulil, že to smrdělo všude kolem. Tím mi dodal na tempu, a ačkoliv se tu nečekaně lezlo do kopce (kdo by to v Pomoraví čekal?), prosvištěl jsem kolem a stíhal další skupiny. Postupně jsem jich takhle popředcházel několik, až jsem se dostal do Úsova. Nevolil jsem nejkratší, nýbrž turisticky zajímavou a méně asfaltovou cestu (takže stále po značce) vedoucí kolem úsovského zámku. Byl docela zajímavej, ale v důsledku návštěvy jeho blízkého okolí jsem před sebe zase pustil některé chodiče, neznámo v jakém počtu. 

U obce Klopina, kde už se má cesta opět spojila s pravděpodobnou cestou ostatních, se začalo rozednívat. Těšil jsem se na další kontrolu v nedaleké Lipince a přemýšlel, zda je v mých silách stihnout východ slunce na Bradle, které bylo asi 2 km za kontrolou. Dorazil jsem na ni kolem čtvrt na pět (poté, co jsem v lese sešel ze značky a přes bažiny se dobrodružně dobrodil na silnici). Stejně jako i na jiných kontrolách jsem se tu potkal s dalšíma lidma, z čehož jsem si vždy udělal představu o tom, kolik lidí mám před sebou a za sebou a vždy mi z toho plynulo, že za mnou jich moc není, ovšem přede mnou jich bylo taky čím dál míň. Holt je to pochod, kde člověk nezaplatí moc, takže to jde prostě zkusit a takových zkoušičů bylo docela dost. Ale taky tu bylo dost takových, co chodí pravidelně pouze tento pochod a mají s ním už svoje zkušenosti. Mezi ně jsem rozhodně nepatřil, nicméně, když pominu své dávné návštěvy Javoříčska, Bradlo byl jeden z prvních bodů trasy, který jsem znal, neboť tudy vedla kdysi trasa Pradědovy stovky. Tehdy jsme na něj vyšlapali kdysi za ranního šera. Nyní to vycházelo podobně, že bych zde mohl stihnout východ, pokud do toho šlápnu. Tak jsem tak učinil a za 20 minut od Lipinky jsem byl nahoře. Čas východu jsem sice stihl, ale slunku se vylízat nechtělo, svým svitem ale aspoň vybarvilo ranní mraky, takže i tak bylo na co koukat.

Když jsem pak přešel kolem studánky Běžinka (s výbornou vodou) k další skále Tři kameny, slunko už pořádně svítilo a konečně jsem tu udělal pořádný fotky. Musel jsem se tu trochu pokochat přírodou, protože jsem byl moc rychlej, a to i přesto, že jsem byl úplně pomalej a v podstatě poslední. 

Pokud bych býval držel tempo a nezpomalil, byl by se mi rozsypal dokonale promyšlený plán, spočívající mimo jiné v podvečerním posezení na Ovčárně a následné cestě na Jelení studánku. Ovšem na blízké kontrole ve Václavově se ukázalo, že to celý bude nejspíš úplně jinak. Zatímco se tu orgové snažili za každou cenu udělat jasno, kdo končí a komu vezou bágly dál, já jsem se jen letmo zeptal, jak to bude s těma báglama v cíli. Nutno zmínit, že v informacích k pochodu nebylo nic o noclehu v cíli. Ony totiž žádný informace k pochodu nebyly - všechno, co jsem se dozvěděl, bylo od propagátora pochodu Filipa, kterej oznámil tuto akci na FB CSUT. Od orgů jsme na startu dostali jen seznam postupových míst s jaksi nesmyslně přiřazenýma kilometrama, který byly asi tak o 10 km nad délkou i té mé prodloužené trasy. Bylo ale zřejmé, že bágly se vezou s nama a že cíl je do 18h na Pradědu. Ovšem zde jsem se najednou dozvěděl, že bágly NA PRADĚD NEJEDOU! Co hůř, nejedou ani na Ovčárnu, ale pouze na Hvězdu. To mi bylo užitečný jak Barák proti Turkům. Určitou naději mi ale orgové dali v tom, že mi to líp vyjasní org, co bude na další kontrole, na Skřítku. Tam jsem to měl svou cestou asi 20 km. 

V půli tohoto úseku byl Rabštejn a můj dílčí plán byl dorazit tam v 10 h, kdy tam otvírá hospoda, dát si snídani a pak dorazit na Skřítka v obědočasu, než to tamní kontrola zabalí (což mělo být kolem 13h). Musel jsem ale trochu zvolnit, protože jsem z kontroly vyrážel kolem půl osmé, což je trochu brzo na 10 km. Cestou přes dědinu Třemešek jsem ještě potkal pár lidí z pochodu, za vsí jsem ale už opět pokračoval sám. Postupoval jsem krásnou krajinou už v CHKO Jeseníky a čas pak trávil focením vodopádů na Dlouhém potoce a pak výstupem dál do kopce k rabštějnské louce a turistické chatě. 

Můj žaludek lačnící po párku s chlebem se upínal k naději, že by hospoda mohla mít otevřeno třeba i dřív, zvlášť když skutečně nebylo zavřeno. Jenže kuchyně rozhodně neotvírala dřív než v 11. Jakousi naději mi dala pinglica, že by polívka mohla být kolem desáté, tak jsem si zatím šel vylézt na rabštejnskou skálu. Od minula, co jsem tu byl - už je to pár let - se změnila přístupová cesta, nejspíš tu někdo zařval a kvůli bezpečnosti se teď skála obchází a leze se na ni z jihu. Tak či tak, závěrečnej výstup po žebříku už byl stejnej jako dřív, stejně tak i výhled - jen tentokrát jsme si ho víc užil, protože i směrem na jihozápad jsem rozpoznával kopce, kudy jsem prošel.

Když jsem se vrátil k hospodě, napřed jsem asi 5 minut čekal, než tam někomu natočí pivo, pak asi 5 minut než přijde odpověď ohledně tý polívky. Odpověď pak navíc byla zamítavá, tak jsem si dal aspoň kofolu, když už jsem tam tak dlouho prostál, akorát jsem na ni vlastně vůbec neměl chuť, ale už jsem ji holt musel dopít, když už jsem tam byl. Odcházel jsem pak zklamanej a s částečně rozhozeným břichem. 

To se naštěstí trochu srovnalo cestou na rozcestí Hvězda pod Kamencem. Na ten jsem se nechystal, měl jsem totiž o metr vyšší cíl, Černé kameny, neboli nejvyšší vrchol jižní části CHKO Jeseníky, kterou geomorfologové z nepochopitelných důvodů řadí k Hanušovické vrchovině (tvarově to vůbec nesedí). K němu jsem musel po dlouhé době (a na pochodu naposledy) odbočit ze značky a vystoupit na hřebínek s několika zajímavými skalními útvary Skály, Bílé kameny, Černé kameny a Bílý kámen. Paradoxně nejvyšší místo hřebene ve výšce 956 vůbec na skále nebylo. Jeho hledáním jsem zabil asi 10 minut a opět jsem si úspěšně promočil boty ve vysoké trávě, aniž bych našel něco, co by připomínalo kótu. Lokální maximum tu jakýsi bylo, tak jsem si ho uznal za vrchol a pokračoval přes další skály dál a pak dolů na Skřítka.

Sem jsem došel chvíli po dvanácté. Dočkal jsem se zde jak vytoužené česnečky, tak nevytouženého potvrzení, že bágly skutečně na Praděd nejedou, protože se orgovi nepodařilo zajistit povolení k vývozu. A na mou žádost, že by mi bágl poslal kyvadlem na Ovčárnu vůbec nereagoval. Já měl na další den v plánu fotodokumentaci knihy na Ostružné (fotodokumentace vrcholových knih totiž byla hlavním důvodem této výpravy do Jeseníků), tak jsem teda zvážil možnosti a ukecal orga (asi to byl ten Grenar, podle nějž se ta stovka jmenuje), aby když není schopen mi vyvézt bágl na Ovčárnu, tak ať mě pak aspoň sveze autem do Rýmařova. Tak teda že jo, ale moc ochotně se netvářil (to že by se to měl snažit vyřešit on, to tu jaksi nebylo na pořadu dne...).

Zpakoval jsem se pro závěrečný úsek, pojedl a vyrazil. Teď už jsem byl zaručeně poslední, skupinu mladých chodičů z pochodu jsem pak dostihl na Ztracených kamenech. Byla to parta od Prostějova a Horního Štěpánova, s pochodem už měli zkušenosti a byli zvyklí, že na Praděd jim něco bágly vyveze a že je pak hodí ještě sveze dolů. To se tentokrát nekonalo.

Cestu po hřebeni nemá smysl jakkoliv hlouběji rozepisovat, prostě klasika po rozvodí na Pecnýho a přes Jelení studánku, kde jsem zdokumentoval vrcholovou knihu (Jelení hřbet), pak na Vysokou holi, kde jsem vyměnil tamní vrcholovou knihu za novou, a pak až na Ovčárnu. Tam jsem si ověřil, že by bývala vhodnou pro účely mých plánů, jenže org mi do toho hodil vidle. Furt mi v hlavě šrotovalo, jestli jsem to neměl vymyslet nějak jinak, ale už jsem s ním byl domluvenej, tak to holt nebudu měnit. V těchto úvahách jsem šlapal nahoru na Praděd. A spěchal jsem, protože jsem měl mobil těsně před vybitím a chtěl jsem na něm naměřit trasu. Zvládl to skoro celý (s pomocí powerbanky), zdechl až těsně před vrcholem (naměřil necelých 104 km). To jsem se stihl ještě potkat s Jirkou Hofmanem, kterak se ještě s jednou chodičkou vracejí z Pradědu dolů a snaží se do toho šlapat, aby byli do 18h na Hvězdě, protože nestíhají kyvadlo o půl paté. Nechápal jsem moc, proč to řeší, mě zajímalo v tu chvíli hlavně dorazit do cíle. To se mi podařilo někdy kolem 16:30, přesně jak jsem si naplánoval. 

Co jsem teda ale v plánu neměl, bylo, že zde nenajdu nikoho z pochodu. On tu totiž nikdo z pochodu nebyl! Mým cílem tu ale bylo něco jinýho: udělat konečně fotodokumentaci vrcholové knihy a vybrat tak novoroční prémii. K tomu jsem ovšem pořeboval foťák, tedy nabitej mobil. Nabíječku mi naštěstí půjčili u baru, chvíli jsem proto poseděl v restauraci a popíjel a nabíjel, a pak fotil a stále nabíjel. A že bylo co fotit - kniha nebyla focena jak je rok dlouhej, celkem 116 dvoustran. Než jsem dofotil, dorazili mladí Prostějováci, kteří stejně jako já nechápali, jaktože tu nikdo není. Společně jsme se zapasli do knihy a řešili, jak dolů. Bylo něco po 17h a kyvadlo v 17:30 už bylo nestihnutelný. Určitou naději dávala půjčovna koloběžek pro sjezd na Ovčárnu, ta ale už nepremávala. Takže jsme byli odkázaní na pěší sestup. Přitom jsme se snažili dovolat hlavnímu orgovi a vyjasnit si situaci. Zprvu to nebral a až když jsme byli už na cestě dolů mi zavolal zpátky a zachoval se jako totální ... no čtenář posoudí. Když jsme se ptali, co máme dělat, když nahoře  nikdo není, zdrbal mě, jak to, že ještě nejsme na Hvězdě, že tam máme být do 18. To nevím, kde vzal, když cíl byl na Pradědu do 24h od startu v 18h, což jsem mu připomněl. On mlel cosi o tom, že to neplatí, protože nedostal povolení. Tak jsem mu vysvětlil, že to přece není naše věc, načež místo, aby se omluvil, že ten závěr takhle zprasil, na mě vyhrkl "Tak a jdeš dom pěšky, nikam tě nepovezu!" Frajer, takhle to vyřešit, když něco nezvládá.

Nicméně, mě to akorát dovedlo k řešení situace. Vzhledem k tomu, že parta od Prostějova měla jakýmsi způsobem zajištěnej odvoz, domluvil jsem se s nima, že sjedou kyvadlem dolů, tam mi hodí bágl do autobusu jedoucího nahoru, kde si ho za hodinu vyzvednu. Do té doby jsem konečně mohl realizovat svůj plán: dát si na Ovčárně jídlo a sednout k fotbalu ESP-GER a dobíjet mobil. Když přijel bágl, vyzvedl jsem ho a dokoukal druhej poločas. V plánu akorát nebylo, že Němci to se Španělama minutu před koncem vyrovnají a pošlou západ do prodloužení. I tak už jsem se musel zvednout a jít. 

Šlapal jsem, teď už na těžko, zpátky na Vysokou holi. Překvapivě mě po té stovce vůbec nebolely nohy. Ještě za světla jsem chtěl dorazit na Jelení studánku a tam přespat. Jenže výhledy na zapadající slunce kdesi za Kraličákem a Krkonošema byly příliš silným magnetem, než abych si jen tak prošel hřebenovku. Fotil jsem o sto šest a přitom jsem ale o sto sedm sledoval závěr prodloužení na tom samým mobilu. Když jsem došel na Vysokou holi, drama vrcholilo a scenérie západu slunce gradovala. Frekvence přehazování režimů se zvyšovala a já nevěděl, co dál. Vše směřovalo k penaltovému rozstřelu mezi Německem, Španělskem a Králickým Sněžníkem. Vše zachránil Mikel Merino minutu před koncem prodloužení, a všichni jsme se mohli rozejít svým směrem - Španělsko do semifinále, Němci domů (což z Německa neměli daleko) a já na Jelení studánku (poté, co jsem se dokochal zapadajícím sluncem). 

V boudě u studánky bylo plno šesti lidí, navíc chrápajících, takže jsem dovnitř nelezl a zabral si jedno z mála volných míst u chaty. Pro hygienu po stovce nezbytnou posloužil vydatný zdroj studánky (pro tyto účely by se ale hodilo něco termálnějšího) a zalezl do spacáku. Protože docela fučelo a já jsem měl jen lehkej dekáč, zabalil se do něj i do všeho, co jsem našel v báglu včetně celty a překlepal noc do východu slunce, na nějž jsem spolu s dalšíma podširákovačema vstali. 

Nejhezčí výhled by býval asi z Pecnýho, ale tam jsem nešel, ovšem vystačil jsem si s Břidličnou horou - výhled byl krásnej, mimo jiné na Drahanskou vrchovinu, odkud jsem předchozí dny šlapal. Následně jsem dospal, pobalil se, udělal zápis do knihy (a spočítal, že v chatě a okolí dohromady přenocovalo asi 22 lidí), slezl do Mravenčího sedla a pak vystoupil na Ostružnou a vybral tamní prémii. Tady to nebyl jedinej cíl, na Ostružné je vždy cílem být tam, protože moc hezčích míst není. Ale o tom ostatní vědět vlastně nemusí...

Pak už jen stačilo sejít na autobus do Žďárského potoka. Měl jsem na nějakých 6 km asi hodinu, no musel jsem trochu pohnout, zvlášť s báglem a v sandálech to úplně na běh nebylo, navíc furt s jednou zkrácenou hůlkou. Až když jsem nastupoval do autobusu a chtěl ji zkrátit, hůlka se uvolnila a vzorně rozložila na tři díly, o což jsem se celou cestu snažil.