Valašské kilo 2024

Týden po uspořádání propršeného BVVŠ jsem se vydal poprvé na Valašské kilo. Základna pochodu byla ve škole (jak jinak než základní) ve Valmezu, odkud se v pátek 7.6. v 20:40 vyráželo autobusem na start na neznámém místě. Děti se mi podařilo udat k příbuzným ve vedlejší vesnici a chvíli před 20h jsem dorazil do školy, kde jsem se zaregistroval posetkával s více i méně známými, navečeřel a částečně sbalil, zašel na hromadnou rozpravu o pochodu v tělocvičně. Ta se ukázala být mnohem delší než jsem čekal, takže místo abych pak 20 minut věnoval dobalení a rozmýšlení u auta, co vezmu s sebou do batůžku a na sebe, musel jsem tyto úvahy a jejich realizaci stihnout za nějaký 4 minuty v podstatě cestou přes parkoviště na autobus. Stihl jsem víceméně vše potřebné, včetně přezutí do jediných sportovních ponožek, co jsem doma našel, který ještě nebyly prošlapaný mýma superbotama z Dekáče za 4 kila. Jak jsem ale zjistil, skutečnost byla taková, že byly prodřený jinýma botama, tudíž neměly díru na patě, ale na prstech. Bál jsem se, který ponožky tentokrát odsoudím k likvidaci a ono se to vyřešilo celkem snadno - jako za starých časů: vyrazit už v děravých, aby jich pak nebyla taková škoda. Před startem jsem se spíš obával slunečních brýlí, měl jsem jedny - tenký kovový a dost nevhodný na takovou akci. Snahu dokoupit si lepší cestou na start přes Holešov mi zhatili Vietnamci, kteří když zjistili, že se blížím, pozavírali svoje kšefty asi půl hodiny předem, aby mi zpestřili poslední chvíle příprav. Nečekaně jsem pak v kapse jednoho báglu v autě našel svoje brýle, co jsem asi týden hledal.  Čas ale běžel jako dav lidí kolem mýho auta na odjezdiště autobusu, tak jsem rychle jsem pobral věci, zaběhl k busu, vrátil se k autu pro hůlky, znovu zaběhl k busu a napodruhé už jsem do něj i nastoupil. Ze dvou alkoholických vozů jsem si vybral ten bez živé hudby, takže tu do trojice sex + drogy + rock'n'roll scházelo o jednu položku víc než u sousedů. Tím pádem jsme se všichni mohli  o to víc soustředit na to, kam že nás to autobus veze. K tomu nám v tom vedru chladil mozky průvan, takže tam ve výsledku byla pěkná kosa.

Přijeli jsme do Střelné u Horní Lidče, kdesi na jižním Valašsku, kde jsem to vůbec neznal. Tato oblast se ale dala očekávat, vzhledem k tomu se celá akce měla odehrát na konkrétní mapě Beskyd a Javorníků. První fáze ovšem mířila do Bílých Karpat. Proběhlo oficiální vyčurání na parkovišti a foto skupiny všech stovkařů s Olbryšem (jedno po druhým). Sice se to jmenovalo Foto s vítězem a prozradím, že jím se Olbryš nestal, na fotku ale přišel poslední, přinesl si židli a posadil se na ni hned do první řady, takže si ho nešlo nevšimnout.

(oficiální Foto s vítězem, foto Martin Hlavica)

S úderem 22. hodiny jsme dostali karty s prvním seznamem kontrolních bodů, tzv. krpálů. Na stolech jindy užívaných k venkovnímu hospodskému posezení nyní proběhlo sdílené slídění v mapách, v mém případě to bylo spolu s partou Evy z Olomouce. Společně jsme učili 7 míst v pro nás neprobádané oblasti. Ty bylo třeba napřed navštívit a následně se vrátit na místo startu a pokračovat do další části.

Člověk si mohl zvolit cestu sám, jen aby to nebylo vyloženě proti pravidlům pohybu v rezervacích. Pastvina s krávama se do toho jistě nepočítá, takže jsem to hned na začátku švihl napříč mírně vlhkou loukou na kopec. Evině partě jsem se tak ztratil do tmy a dál už jsem ji neviděl. Na konci louky jsem se setkal s jinou partou lidí, co to obešli po cestě, furt ale dost kratší cestou, než po které vedla červená značka a kroky většiny ostatních účastníků. Mířili jsme na hranice se Slovenskem na rozcestí na vrcholu Končitá (to jsem si přejmenoval na Končistá, abych si to líp zapamatoval a měl lepší pocit z dosažení vrcholu). Postupně z nás byla jen čtveřice, což byl kromě mě Aleš z HK a týmová dvojice Zuzana s Kajmanem. Jinak se to kolem nás hemžilo pouze měkkýši, ať to byl šnek, hlemýžď, slimák, plzák nebo jinej plž jako například místní endemit modranka karpatská, o jejímž původu se dočtete v knize Neskutečné příběhy pro kaBrňáky. 

Postupovali jsme po červené na nejjižnější místo povodí Bečvy hledat další kontrolní bod zvaný Požár. Na vrcholu jsme ho nenašli, o kousek dál bylo ale jasno, když se na kraji louky objevil oheň, u něhož seděla rodinka s dětmi překvapená z nečekaných návštěvníků. Sice v CHKO, ale když už oheň, tak aspoň tam, kde ho budou moct hasiči snadno najít podle mapy. Kromě místních táborníků jsme tu potkali i pár závodníků, kteří ovšem zvolili jiné pořadí a výstup na Konči(s)tou měli teprve před sebou a navíc i další postup zvolili jinak, takže jsme stále proráželi tmu sami. Nyní jsme postupovali na jih po pohraničním hřebeni severních Bílých Karpat, jedním z mála úseků, kde tu hranice odděluje povodí Váhu a Moravy. 

Předpověď počasí nám slibovala sucho, ale kolem nás se začalo blýskat a blížící se bouře osvětlovala vzdálené obzory. K jejímu zahnání tentokrát ale stačila moje protidešťová bunda, která se mnou absolvovala celou trasu, aniž bych ji použil (podobně jako gatě, který takhle nosím už několik stovek). Holt slejvák na BVVŠ předchozí týden mě nenechal tuto možnost podcenit, a tak jsem byl tentokrát připraven a nepřekvapen. Samozřejmě nejen díky této zátěži jsem ale neudržel tempo zbytku skupiny, přestal jsem si přestal hrát na běžce a vrátil se do role pravověrného popobíhače. Světla čelovek dalších členů skupiny si mi postupně vzdalovala a udržet je na dohled bylo čím dál obtížnější.

Šlo se přes lesy a louky po nezpevněných cestách. Ač jsem nebyl první, moc lidí přede mnou nebylo a zde jsem poznal úskalí s tím spojené. Na louce byla rosa, za kterou by se nemuseli stydět ani v pořadu Dobré ráno Rusko, jestli něco takovýho existuje. Těch pár lidí přede mnou cestu zatím moc nevysušilo, a tak jsem boty postupně provlhčoval. Blížil jsem se po mírně vlnité cestě k jednomu z nejjižnějších míst trasy, kontrolnímu bodu Nad Okršliskem (tak divnej název, že zapamatovat si ho dokážu jen pokud pár písmen vyhodím a pár přidám a vznikne třeba slovo "nevím"). V lučních úsecích, zvlášť těch do kopce se postup zpomalil a viděl jsem jak vzdálené čelovky před sebou, tak i takové, co se mě snažily dostihnout zezadu. Říkal jsem si, že se nedám jen tak a že mě nedoženou, než dojdu ke kontrolnímu bodu. Při jednom z výstupů už mi skoro dejchali na záda, ale když mě nedostihli cestou do kopce, tak z kopce už neměli šanci; přecejen muflon zatím fungoval správně. Věděl jsem sice, že mě stejně dřív nebo později doženou, ale měl jsem i tak motivaci být v cíli co nejdřív. Když jsem večer sdělil malýmu Jášovi, že s ním v sobotu u tety nebudu, přijal to dost nelibě a  obraz jeho smutných očí mi teď pomáhal držet tempo, abych byl v cíli co nejdřív. 

U kontrolního bodu jsem si cvakl kleštěma kontrolu a pokračoval po žluté směrem na Brumov, kamsi do povodí Vláry a Váhu. Trasa nevedla příliš dolů a na rovinatých úsecích jsem byl konečně dostižen. Ovšem navzdory mým předpokladům se jednalo o mě dobře známého Kajmana se Zuzanou, kteří se kdesi ztratili a nechali se mnou předběhnout. Po chvíli mi zdrhli a já pokračoval zase sám. Vystoupil jsem na celkem nevýrazný, za to však nejvyšší bod trasy Průklesy převyšující svými 837 metry celou Vysočinu. Opět jsem se přiblížil ke světlům vpředu i za mnou. Koukání do mapy v mobilu se sice nezakázalo, ale hlavní myšlenkou bylo jít podle papírové mapy, kterou se mi ale nechtělo furt vytahovat, takže jsem si tak nějak zapamatoval směr a valil dolů, chvílema po žluté značce, chvílema mimo. 

Chvíli před 1:00 ranní jsem někdy po 20 km dorazil do Brumova, kde mě po delší době konečně předběhl někdo jinej než mí společníci Z+K. Tentokrát to byli dva borci, se kterýma jsem vyšlápl ke kontrolnímu bodu u potemnělého hradu Brumov. Kontrolu jsem si sice cvakl první, ale po chvíli jsem zvolil nesprávnou pěšinu pro postup dál, takže borci utíkali vpřed, zatímco já jsem se prodíral houštím. Pokračoval jsem sám, tu a tam se ale začali objevovat protisměrní chodiči, kteří si zvolili opačný směr jižního okruhu. Prvním z nich byl Tom Zágoršek, zpravodaj o počtu předešlých, od nějž jsem se dozvěděl, že su 11. (takže mi asi 6 lidí uteklo hned na začátku).

Postupoval jsem přes rozcestí Matka ke Stráni a šlo se mi čím dál pomaleji. Pociťoval jsem, že bude potřeba se posilnit a když to nepomůže, tak i na chvíli zastavit - první občerstvovačka měla totiž být až znovu na startovišti ve Střelné, což vycházelo na necelých 40 km. Teď po nějakých 25 km jsem cítil, že jsem začátek přepálil a bude potřeba to řešit. Zjevně tak jednou do roka se mi taková věc stane, tak je dobrý, že pro letošek už to mám za sebou. Ale tady na pochodu jsem si to musel trochu protrpět. Někde u rozcestí Stráně jsem se potkal s Jirkou Hofmanem v protisměru a nechal se dojít další skupinou zezadu. Pak jsem pustil z kopce muflona a za chvíli byl v údolí Brumovky u Valašských Klobouků. Cítil jsem se ale dost bez energie, proto jsem si na chvíli sedl na obrubník a vydýchával. Po asi minutě se tu ale v protisměru objevily dvě baby, tak to jsem najednou vstal a dělal jak su v pohodě a jak valím dál. Předstírat pohodu se mi ale moc nedařilo, po chvíli mě dostihly další světla, což byli Zuzana s Kajmanem, už potřetí. Kajman se někde cestou rozsekal na šutrech a pádil dál s odřenou paží, nyní ale mnohem rychleji, než co jsem byl schopen. 

Udržel jsem se jich jen chvíli kolem přechodu pod dráhou, kde se doporučovalo nejít po značce, ale po neznačené cestě. Potřeboval jsem si na chvíli sednout a nabrat síly, Z+K jsem proto nechal jít dál. Po chvíli jsem se zvedl, že budu pokračovat v domnění, že cestu snadno najdu. Snadno jsem ale akorát našel, jak se z lesa dostat na mokrou louku s metr a půl vysokou trávou. Brodil jsem se jí až ke stromu s výhružným nápisem o soukromém pozemku a fotopastech, z čehož jsem vytušil, že tudy asi doporučená trasa nepovede. Abych se od tam vymotal udělal jsem pár kroků svahem a najednou jsem stál u železnice. Mohl jsem jít podél ní, až dojdu ke své cestě, ale to bych musel vědět, kterým směrem. Byla tma a asi polojasno, ale a moc hvězd na obloze pro orientaci. Naštěstí jsem našel Velký vůz, nebo aspoň kus jeho oje, zbytek jsem si domyslel i s Polárkou a určil, že bude potřeba přejít koleje. Tento úkon mi nedělal vůbec radost, na některých pochodech se za to diskvalifikuje. Tady to pravidlama výslovně zakázaný nebylo, ale i tak jsem měl z toho blbej pocit. Dostal jsem se ale díky tomu z dost nepříjemné situace na cestu, po které jsem brzo uviděl putovat další světlušky, a že jich teď bylo. Cesta ale vedla jaksi divně z kopce navzdory tomu, že dalším cílem byl vrch Královec, pro mě Korálovec.  Jedovatej byl dost, při výstupu jsem se cestou málem poblil, a nahoře pak vypustil duši skoro úplně. To, že se ke kleštím muselo vylézt na rozhlednu mi vadilo ze všeho nejmíň, naopak jsem se trochu povzbudil pěkným výhledem, to ale fungovalo jen opravdu krátce. Předešel mě tu celej houf vytrvalců včetně Jirky Barana, Yetti a Květy a dalších, který jsem nechal utéct a pomalu se ploužil dál, po hřebeni zpátky k Požáru. 

Energetická krize tu ale dosáhla maxima, kdy mi už nepomáhaly hroznový cukry, magnézka, energel a  nevyřešil by ji ani tygr, který jsem si nesl, neboť jsem měl v pytli trávení (teda co se týká mýho pytle, tak bylo zatím vše v pořádku). Ale už i nakopávací vzpomínka na mnou opuštěné plačící dítě se transformovala do fáze "jen ať si mladej zvykne..." Prostě jsem potřeboval na chvíli pauzu. Nebylo ale kde, na asfaltce kolem vysílače nebylo vhodný místo na sednutí, a tak jsem musel vydržet až na kopec Ploščiny skýtající vyhlídkovou lavičku. Sice byla asi tak pro jeden a půl zadku, já jsem se tam ale na chvíli položil a dělal, že nejsu. Věděl jsem ale, že to není pravda, do zad mě tlačil šlauch od velblouda, co jsem si zapomněl sundat, ale po chvíli jsem se vypořádal i s ním a vypnul skoro úplně. 

Probral jsem se, když okolo procházeli nějací chodiči a krajině při rozednívání se začala vracet barva. Jestli jsem tam ležel 3 minuty nebo půl hodiny, to nevím a ani jsem se to zjistit nesnažil. Fakt je, že mi to ale trochu pomohlo, zhasl jsem čelovku, chvíli jsem se však musel rozejít, ale další asi 3 kiláky k Požáru už jsem tak nějak zvládl. Cestou mi ale hlavou probíhala myšlenka, jestli to stejně není zbytečný, když za přechodd trati dostanu DQ. A protože hlavní org Krumpy vzýval na startu fair play ve stylu bonz není vlastně bonz a podobně, říkal jsem si, že bych asi měl svůj přechod kolejí řádně nahlásit. Ale není to zbytečný hrát si na Mirka Dušína, když už jsem tu protrpěl 30 kiláků? Toto dilema mi hlavou vrtalo celou cestu. Ale kdo mi měl poradit? Nikde nikdo, byl jsem v tom sám, kolem jen les a na cestě občas ňákej ten plž. Plzák! Ten přece radí "zatloukat, zatloukat, zatloukat"! Tak bylo jasno. Nebo ne? To bych pak o tom nemohl napsat ani sem...

V těchto úvahách jsem dorazil na Požár, kde teď už stály jen stany poblíž spáleniště. Vzal jsem to kolem vrcholu a dolů po neznačených cestách. Seběh to byl vydatnej, pro kolena záhul, ale nebýt návleků, byl bych býval už dávno vyřízenej někde v Brumově. Ale nasazovat/stahovat je při každým skopci/dokopci  je taky docela opruz.

Níže pod svahem už jsem se přiblížil ke Střelné a otevřel se mi výhled na zamlžené údolí. V dálce za lesem právě vycházelo slunce. Paprsky se rozsvítily velice prudce, že mi přišlo škoda ještě neudělat pár snímků z mlhy, tak jsem utíkal z kopce do mlhy, návleky nenávleky (toto slovo se doufám brzo ujme). 

Na občerstvovačku ve Strážné jsem dokráčel někdy chvíli po 5:00. Na záznamových hodinkách jsem měl asi něco přes 40 km, ale zrovna jsem je dobíjel z powerbanky, takže jsem se na ně nekoukal. Jednou z prvních koho jsem tu potkal byla opět Zuzana, která se sem vracela pro hůlky. Tentokrát jsme se potkali už naposledy. Je úžasný, že ve dvojici s Kajmanem, přes ty všechny zmatky pak zabrali a zvítězili v kategorii dvojic. To já jsem takový cíle neměl, momentálně jsem se potřeboval žaludečně srovnat, k čemuž mi pomohl mátovej čaj (tím si u mě tato akce hodně šplhla) a dýňová polívka; na výběr toho ale bylo mnohem víc. Pobyt zde se nedal nějak výrazně uspěchat, protože jsme dostali kartu s dalšíma 10 bodama, který bylo nutno najít v mapě a zvolit si postup (smysl ale dávalo jen jedno pořadí). Díky tomu jsem se tu potkal jak ještě s partou z rozhledny, tak i s lidma, co jsem jim zatím úspěšně unikal jako Radomír Šnevajs, Honza Vocásek, Petr Komžák, Tom Zágoršek a další. A protože jsem na sebe přechod železnice práskl a orgům to nevadilo, mohl jsem pokračovat dál.

A tak jak jsem sám přišel, tak jsem taky odešel. Postup mě vedl do kopců na sever, tentokrát do Javorníků. Slunko už svítilo naplno a já jsem začal chápat situaci. Zatímco proti dešti jsem byl skoro dokonale připraven, tady jsem byl nepřipraven a překvapen. Totiž sluneční brýle, který jsem slavně objevil před odchodem v autě jsem tam taky nechal. A bez nich nedám ránu, a to ani takhle po ránu. I když slunko ještě nebylo tak hrozný, kšiltovku jsem si narazil tak, že jsem skoro nic neviděl. To ale nebyl důvod následného bloudění ve vesnici, za to mohl blbě otočenej rozcestník. 

Tak či tak, nějak jsem nakonec správnou cestu našel a mířil, teď už se dvěma parťáky, k Pulčínským skalám. Tak jako u jižního okruhu kolem Brumova, ani tady jsem ještě nebyl. V další vsi Francova Lhota jsme překročili valašský veletok Senici, o kterým jsem asi ani nikdy neslyšel (stále je co se učit) a postupovali dál na severozápad. Bohužel můj mozek asi trochu ještě spal a nepřemýšlel nad cestou, a proto jsem šel celou cestu po značce vedoucí po silnici a nadával na to, že jako blbec šlapu po silnici, místo abych se koukl do mapy a vzal to souběžně lesem. To mělo za následek taky to, že mi trochu víc opuchla noha a bota začala tlačit (co by člověk chtěl za 4 kila). To se mi už při předchozích pochodech stalo a vždycky to nějak odešlo. Teď jsem tomu musel trochu pomoct, napřed tím, že jsem vysypal botu a zjistil stav svých ponožek (když jsem to viděl, tak jsem nohu radši zase rychle schoval do boty) a hlavně pak povolil tkaničky a noze tak ulevil od tlaku a mohl se tak pokračovat dál. 

Dorazil jsem k Pulčínským skalám, který se procházely po jednosměrném okruhu, na jehož vstupu jsem se potkal s Yettiho partou a pak se dal na výstup. Nebylo to velký, ale bylo to hezký, pískovcový. V Číně jsem nebyl a věřím, že tamní skály musí být super, když toto byly jen jejich půlky. Na vyhlídce nahoře mě došel Radomír s Katarínou a společně jsme pak hledali a posléze i našli kontrolní bod. A po slezu z kopce jsme pak našli i cestu krásným údolím po modré značce, která byla bohužel v dolní fázi zase asfaltová. 

Začalo se dělat nepěkný vedro, tak člověk nepohrdl zastávkou u studánky k osvěžení. Společně s Radomírem a Katarínou jsme pak opustili Javorníky, prošli údolím Senice a kolem nádherné Čertovy skály začali stoupat do další části našeho putování, jíž byly Vizovické vrchy. Už v roztrhané formaci  jsme se vyškrábali každý svým způsobem na vrch Kopce k dalšímu kontrolnímu bodu.

Další postup už čím dál víc poznamenávalo vedro. Odtrhl jsem se od skupiny a vzal to zkratkou po hřebeni mimo modrou značku a pak po žluté směrem ke kontrolnímu bodu Trubiska. Závěrečný úsek byl špek opravdu olafovské úrovně, když asi kilák cesty vedl z kopce po cestě zasypané volně nasypanýma šutrama velikosti pštrosího vejce. 

U rozcestí Trubiska nebylo kromě záznamových kleští zajímavýho téměř nic, ovšem svoji popularitu si toto místo zajistilo blbě otočenou šipkou na rozcestníku. Četnost průchodů tímto místem se tak zvýšila s každým odchodem a návratem ze špatného směru, jako se to podařilo nám s Katarínou a jedním černě oděným borcem, kterej se tím nechal napálit ještě o několik minut dřív a vracel se z mnohem větší dálky.

Společně i s Radomírem a dalšíma jsme něco po 10. hodině dorazili do Pozděchova. Jak název napovídá, nestihl jsme otevřenej kšeft, takže naděje dokoupit nějaký chlazený pití umřela při pohledu na otvírací dobu do 10h. A umřela pak ještě několikrát, když se šlo kolem hospody, občerstvení nebo cukrárny a vše bylo zavřeno. Situace nebyla vůbec dobrá, čekalo nás asi 14 km mimo civilizaci po modré přes rozhlednu Vartovnu do Vsetína a kdo měl málo vody (brzo jsem zjistill, že se to týká i mě), tak měl v tom vedru docela problém. Já jsem v tu chvíli ale hlavně řešil, že černá vesta není do toho slunečna to pravý ošacení. Provizorně jsem si ji sundal a přicvakl karabinou na báglík, nebylo to ideální, ale aspoň na chvíli to pomohlo. Pak jsme konečně vešli do stínu, vydali se lesní cestou údolím a bylo líp. Teda jen do té doby, než jsme zjistili, že celá skupina asi 5 lidí (které utekl Radomír někam napřed) jdeme blbě. Vrátili jsme se na rozcestí a řešili co dál - shodli jsme se, že je potřeba se vrátit až na asfaltku a po ní  jít do kopce. To jsem musel rozdejchat tak, že jsem si sedl, a půl hodiny pak přepakovával vestu do batůžku a krmil se zásobama, co se mi tam nevešly. Bohužel voda mi tam moc místa nezabírala, takže bylo nutno ji co nejdřív doplnit. Ještě než jsem se zvedl, na toto místo mimo ideální trasu dorazil Vocásek a ještě jeden další maník, kterým jsem oběma musel sdělit stejnou blbou zprávu, že jdou blbě. Na modrou značku jsem se pak vrátil sám a došel k samotám Vrchy. U jednoho baráku tekla voda a ještě než jsem se zeptal místního kluka, jestli je pitná, tak už se ptal on mě, jestli chcu dolít vodu nebo napít. Nakonec mi přinesl flašku s vodou, přelil jsem část do velblouda, část na sebe vylil, dal jsem mu za to tyčinku a úplně znovuzrozen pokračoval dál. Tento hoch, Pavel, si zaslouží velkou pochvalu. 

Od té chvíle už bylo vše víceméně v pohodě, teda až na to vedro. U rozhledny jsem někdy v poledne potkal Vocasa, kterak řeší kudy to vzít dolů. Nabízela se bahňácká varianta po modré a asflaťácká údolím přes Liptál po silnici. Já jsem měl o svým postupu jasno, bahno nebahno, nesju masochista abych dobrovolně běhal po asfaltu na slunku, když můžu sestupovat lesem ve stínu. V klidu jsem si proto ještě vyšlápl na rozhlednu a občerstvil se v místním kiosku. Výstup teda stál za to, rozhledna to byla opravdu obří a výhled z ní byl na celý Valašsko. Akorát Lysá hora navzdory popiskům k výhledům vidět nebyla, zrovna před ní vyrostl Smrk.

Sestup do Vsetína pak už byl taky docela v pohodě, bahna nebylo tolik, že by se to mělo kvůli tomu brát jinudy a chvíli po 14 h jsem byl na občerstvovačce v pivovaru Valášek, kam jsem se v tom vedru už fakt dlouho těšil. Nejvíc na kofolu, ale ještě před ní jsem strčil hlavu do umyvadla, abych se zchladil. Přesto jsem se tu ale moc dlouho zdržovat nechtěl, ale když člověk dostane vývar a guláš a utopence a frgál a meloun a já nevím co všechno ještě, tak pak není divu, že tam stráví asi třičtvtě hodiny.

A zatímco jsem při mým příchodu byli v hospodě jen dva chodiči, když jsem odcházel, bylo tam celkem plno. Odešel jsem ale celkem zbrkle, takže jsem si ještě u benzínky nechal polít čepici a nákrčník vodou. Následoval výstup do Vsetínských vrchů, který začínal asfaltovou sluneční výhní. Bylo nutno ho překonat co nejdřív a schovat se do lesa. Stoupalo se na vrch Klášteřiska a pokračovalo po červené k rozcestí Nad Kotrlým - pramen. Vodu jsem měl sice nabranou, ale i tak každej pramen po cestě trochu zvýšil naději na přežití. Ovšem tady to bylo velký zklamání, pramen byla jen uzavřená studna a vodu tady člověk viděl leda v podobě pár mraků na obloze. Nebylo jich ale zatím dost na to, aby poskytly dostatečnej stín, takže na touze po vodě, stínu a chladu se nic neměnilo. A aby toho nebylo málo, ještě se přidaly problémy vlčího charakteru, které by se daly upřesnit tak, že to bylo dost na pytel a příště si asi vezmu nějakou mast; víc bych to nerozmazával.

Ač jsem šel většinu této cesty sám, na dohled jsem měl chlapy jak před tak za sebou a všichni jsme se sešli u dalšího kontrolního bodu pod vysílačem na vrcholu Páleniska. Následovalo poslední větší dobrodružství: sestup neznačenou cestou do Bystřičky. Každý jsme si zvolili svoji cestu a protože v režimu s vestou sbalenou v báglu jsem mapu neměl úplně po ruce, nějak jsem si zapamatoval pěšiny, a snažil se jít po nich. Fungovalo to jen než cesta došla na otevřenou louku, kde nejen, že pražilo slunko, ale taky nebyla moc prošlapaná cesta tím správným směrem. Na rozdíl od parťáka, se kterým jsme tuto variantu zvolili, se mi ale nechtělo příliš uhýbat ze směru, a tak jsem nakonec sestupoval volným terénem trávou pasekou houštím lesem strání úbočím kopce cestou necestou údolím polem nepolem silnicí neželeznicí až k vlakové zastávce Bystřice, kde jsem podešel dráhu, přešel Vsetínskou Bečvu a vydal se po zelené značce dál.

Až tady mě napadlo propíchnout si plastovej futrál od mapy karabinou a pověsit si ji na pás od báglu, takže jsem měl najednou dobře dostupnou jak mapu, tak i mobil, kterej se v tom pak nesl taky. Následoval poslední výstup do posledního, už pátého pohoří, Hostýnských vrchů. Cestou jsem se nechal zlákat na kofolu v hospodě Za Vodů, pak už jsem se ale už moc nezdržoval a mazal dál. Bylo chvíli před šestou, když jsem stoupal nahoru z civilizace směrem k pomníku TGM u lípy. Pak už mě čekal jen poslední krpál Plíšková, tedy Píšková, ale to se tak dobře nepamatuje. Měla svůj kontrolní bod u rozcestí s červenou značkou, kam jsem dorazil chvíli po půl sedmé. Cíl stihnout to do cíle na základnu do 19 h už byl zjevně mimo realitu, ale přecejen, proč to nezkusit. Muflonem jsem seskákal dva a půl km do nížiny Bečvy za 12 minut, bohužel měl ale ještě čekal stejně dlouhý úsek do cíle po asfaltu podél řeky, přes most a městem do cíle. Tam jsem nakonec dorazil 10 minut po 19, asi 28. z nějakých 97 lidí na startu. Celkem jsem nechápal, kam se všichni ztratili, ale i Katarína i borci, se kterýma jsem se cestou potkával, dorazili až chvíli po mě. Akorát Radomír mi nandal víc jak 2 a čtvrt hodiny, to je borec! Hodinky mi naměřily asi 107 km, tedy o nějakých 9 víc, než byla předpokládaná nejkratší trasa. Zvládl jsem to nakonec bez větších následků, na noze to byly pouze mírné otlaky a jeden malý puchýř kvůli blbýmu nehtu.

Akci jsem pak další den zakončil už s děckama účastí na tombole, kde sice vyhráli skoro všichni kromě mě, ale to se holt stává. Díky orgům, že mi umožnili dát si krásnou stovku na Moravě, kde jsem z trasy neznal téměř nic. Takových možností postupně ubývá a zvlášť na Moravě jich už moc není. Zde nás trasa provedla rovnou 5 vrchovinama, no kdo toto má? Občerstvovačky sice jen dvě ale super, akorát v cíli nebyla černá voda, jinak si nemám na co stěžovat. Snad se zase někdy na ValKilo vrátím, už se těším.