V půlce září přišla do střední Evropy tlaková níže Boris, která nahrnula nad Jeseníky mrak, z něhož na severní úbočí vyždímala během třech dní takový množství vody, který by pokrylo tuto oblast do výšky půl metru. To samo o sobě není moc přijemný, ale voda nestojí, nýbrž teče. Takže to, co ze svahů odteklo, objevilo se zanedloho v údolí. A čím větší povodí toto údolí má, tím víc vody se do něj přihrnulo. A protože se většina z těchto srážek spustila během soboty (v Pomezí u Lipové dokonce rekordních 28 cm), hrnulo se to docela rychle. Řeka Bělá z pod Pradědu tak spláchla část stejnojmenné obce, a když se k ní v Jeseníku přidal od západu potok Staříč, bylo zaděláno na katastrofu. Povodňová vlna smetla Českou ves, Písečnou a Mikulovice a pak se vrhla do Polska. V těchto oblastech napáchala ještě větší škody než v památném roce 1997. Záběry odtud obletěly republiku (nejen tu naši) a člověk v suchu domova v Brně mohl jen žasnout, co se to na severu Moravy nebo spíš českého Slezska děje. Centrem mnoha reportáží byla právě Česká Ves. Když jsem pak po pár dnech na FB uviděl video, jak ředitel školy Filip Worm, (mladej šikovnej borec, vyloženě chlap na svým místě) představuje katastrofu, jakou jim voda do školy přinesla a jak žádá o pomoc, hned jsem začal spřádat plány, jak se zapojit do boje proti následkům povodně. Během následujícího víkendu se ale dobrovolníků na úklid ve škole a celé oblasti nabídlo tolik, že by to silnice a oblast jako celek těžko zvládla, a proto se musel jejich příval zastavit a větší pomocí bylo poslat prachy.
A tak až na další víkend jsem se přihlásil přes organizaci Maltézská pomoc a zařadil se mezi dobrovolníky pro odklízení následků povodně. S vědomím, že to nejhorší už se ve škole uklidilo, jsem nechal volnost tomu, kam mě pošlou. Shodou okolností to ale bylo přímo do České Vsi. Ona to ale nebyla taková náhoda, vytvořilo se v ní centrum pomoci pro celou oblast a škola fungovala jako zázemí pro dobrovolníky. A i když jsem se snažil ulovit nějaký spojence pro tuto akci, nakonec jsem v pátek večer do Jeseníků jel sám. Trapně autem, protože se mi skrz Malťany nepodařilo domluvit se na společné cestě s jinými dobro(-volnými -druhy). Navíc autobus, kterým jsem případně mohl přijet, nabral už v Brně takový zpoždění, že bych býval zůstal viset v Olomouci. Takže jsem toho využil, vykašlal jsem se na bus, vzal jsem auto a i syna Jindru ke švagrovi do Olomouce a dál už jel do Jeseníku sám. Dle pokynů jsem se měl hlásit v 8 u obecního úřadu České Vsi a tak jsem chtěl být na místě už večer předem.
Už někde v Rapotíně mě varovaly značky, že jedu do slepé ulice. A skutečně, pro někoho, kdo v oblasti Jeseníku nebydlel a nejel tam ani pomáhat, to byla cesta slepá, protože pod Červenohorským sedlem ve Filipovicích policajti podobně jako předchozí víkend kontrolovali, kdo další se chystá zacpávat tamní komunikace. Zjevně chtěli předejít situaci, která nastala po tornádu na Jižní Moravě 3 roky zpátky, kdy se silnice zaplnily autama dobrovolníků a přes ně se pak nemohly dostat náklaďáky, aby poodvážely vzniklý trosky. Tady byl nyní zatím klid, páteční večer kolem 21 h a po cestě do Jeseníku jsem jen ze světel auta mohl odhadovat, jak prostředí kolem silnice vypadá.
Od ředitele mám mailem potvrzeno, že tam můžu dorazit kdykoliv. Správnej vchod do školy nacházím až na několikátej pokus, napřed to zkouším z naprosto liduprázdné strany odkud to působí jako škola duchů. Pak ale z druhé strany budovy vidím lidi, hasiče a lidí je čím dál víc, u vchodu se čile žije a najednou chápu, že jsem lezl dovniř blbě. Hlásím se lidem, posílají mě do místnosti, což byla původně docela velká klubovna zvaná "Íčko". Nyní se tu nacházelo, vnitřní centrum všeho dění s hromadama jídla pití a dalších zásob, kde se sedí, stojí, pije, žere a kecá. Hledám místo spaní, prej v jídelně nebo ... víc mě nezajímá - mířím rovnou jídelny. Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale přímo u klavíru na mě čeká neobsazená matrace. Zabírám ji, ještě se projdu kouknout do tělocvičny, která je už z toho nejhorší venku a vracím se do Íčka, přidávám se k sezení a pití (v mým případě čaje), později proběhne i hraní na kytaru, kterou jsem pro tyto účely přivezl, někdy po půlnoci pak jdu spát.
Ráno jsem zjistil, že elektrika tu sice nejde jako v celé obci (škola má pouze generátor na pár světel, rychlokonev a zásuvky pro nabíječky), není tu pitná voda, ale aspoň užitková voda teče. Poučen předem jsem si dovezl vodu a jídlo, ale toho tolik potřeba není, z humanitární pomoci je toho tu nad míru, na to mě koneckonců připravoval Šáfa, co tu byl makat o týden dřív. Hodil jsem na sebe maskáč a gumáky, zapsal se k mapě evidence všech dobrovolníků ve škole a šel se ohlásit na úřad.
A v obou případech na mě dolehl ten stejnej pocit. Kdy člověk vidí katastrofu, která dokáže spojit lidi. Působilo to až idealisticky. Jedu sem makat zadarmo, dostanu věci na tu práci zadarmo (nářadí tu bylo spousta na výběr), spím tu zadarmo a jídla je tu mraky taky zadarmo. Svět bez peněz. Asi by to nefungovalo dlouho, ale tady člověk vnímá hlavně to, jak si všichni chtějí pomáhat. Teda člověk jako já, co sem přijel a za dva dny se zase vrátí do pohodlí domova. Ti, co tu makají už dva týdny, o tom možná smýšlejí jinak. A jinak to asi taky vidí ti, kteří přišli o všechno a na pomoci ostatních jsou závislí. Sice jim to může udělat radost, ale co je to ve srovnání s barákem na zbourání...
Dal jsem se dohromady s dvojicí Romana a Rafael z Prahy (a Francie) a trojicí odrostlých skautů od Konice (Vláďa, Míša, Erik). Nafasovali jsem rukavice, kýble a lopaty a vydali se ještě spolu s místním Markem do jedné místní firmy vyklízet sklep. Cestou jsme to vzali autem po nábřežní cestě, projet se nám podařilo, i když v jednom místě byla silnice urvaná a podemletá, že jsme to následně zvážili, že to opakovat už nebudeme.
Když jsme přišli ke sklepu, koukám na schody dolů do tmy zanesený hnědým bahnem. Svítím čelovkou dolů, kde vidím světle zaprášenou podlahu. Ptám se majitele objektu, co se teda po nás chce, on říká, že potřebuje vyházet to bahno ven. Říkám si, proč kvůli deseti schodům najímá 7 lidí, tak se jdu podívat, co v tom sklepě vlastně je. Pár kroků blatem po schodech, šlápnu dole na podla... hu!. Stojím skoro po kolena v bahně! To není podlaha, to je jen světlý vysychající bahno. Jakou má hloubku, nikdo neví. Než jsem došlápl na dno stačil jsem nohu vytáhnout, aby mi ji bahno nestihlo sežrat. Svítím do místnosti a koukám, že je to tu velký jako menší byt, několik místností, všechno zalito stejnou vrstvou, jen u dvou průhledů ven jsou kužely bahna, který vrstvu zvyšují o víc jak metr. Takže zábava na víkend je už jasná. Nešel jsem na stovku (mohl jsem jet na Slovenský SUX), kde si člověk často užívá bahenního pochodování. Tentokrát je to bahno soustředěné do jedné velké díry. Jde se těžit.
Zkoušíme různé techniky, střídáme se, odbahníme schody, kde se vytváří řetěz rukou, po němž putují plný kýble nahoru a prázdný dolů. Postupně zjišťujeme, že plnýma si brzo odrovnáme záda, takže množství optimalizujeme. Konečně se nám podařilo prokopat ke dnu na původní štěrk, bahna je asi 60 cm, tři místnosti mají každá řádově 3x5 metrů + chodba. Svrchní bahno je suchý, o to sesedlejší, takže spíš připomíná horninu a je těžší než dolní mokrej sajrajt. Když ho hodím do kýble víc, ostatní řvou. Člověk musí zohledňovat role ostatních. Nejhorší pro mě bylo být na konci řetězce, tam člověk musí projít s kýblem několik metrů, zvednout ho nad hromadu, otočit, vysypat a vrátit se pro další. Proces se zastavuje jen na chvíle, kdy přijede bagr/bobek, aby hromadu odhrnul a udělal prostor pro další usazeniny. Venku je trochu větší zima než dole, kde je to naopak postupně na vyslíkání. Nejlíp mi jde kopání nebo role přebírače kýblu v podzemí, kde s ním musím udělat pár kroků a předat ho osobě na schodišti, většinou je to skautka Míša, využívám sílu noh a nebolí od toho tolik záda.
Kolem poledne máme hotovou první místnost a v druhé jsem se prokopal do rohu, kde jsem našel kus nohu žáby a pak druhou celou, živou. Přemýšlel jsem, jak se mohla žábě urvat při povodni noha a taky jak zde ta druhá žába přežila dva týdny. Sice se v bahně občas objevil brouk nebo žížala, ale jako nejlepší vysvětlení mi teď přijde, že prostě ta jedna žába je kanibal a sežrala tu druhou, aby přežila. Vytáhli jsme ji ven a šli na oběd.
U úřadu fungoval stánek s nápisem JÍDLO ZDARMA. Byli to Poláci s rychlým občerstvením, dávali smažený kuřecí s hranolkama, vedle byla gulášová polívka, jinde zase zapečený tousty. Sešlo se tu lidí dost, ale i tak to odsejpalo, že jsme se jako celá parta brzo najedli. Člověk tu viděl, že se sem jdou nacpat jak dobrovolníci všeho druhu, tak i vojsko nebo vězeňská služba, ale i prostí místní lidi, co neměli kde a jak si pořídit pro sebe jídlo.
Najedli jsme se a mohli pak zas pokračovat v práci. Makali jsme do nějakých 18 h. Ač jsem počítal jen s jednodenní akcí, podařilo se mi domluvit se švagrem, že tu můžu zůstat až do neděle a můžu teda ještě pomoct další den ráno. Bylo zjevný, že se sklepem v sobotu hotoví nebudem a že budeme rádi, když se to celý za ten víkend podaří. Co se nám ale podařilo už v sobotu bylo docela slušně si odrovnat záda. Mně se to povedlo už někdy kolem 16 h, to jsem se pak musel pověsit (zatím jen za ruce), abych se protáhl. Trochu se to zlepšilo, jen jsem trochu musel změnit techniku přenášení kýblů a rozhejbalo se to. Holky v řetězu na tom taky nebyly kdovíjak slavně a šichtu jsme proto ukončili už chvilku před 18 h. Jejich situaci byla tak zoufalá, že ji nezachránily ani moje slovní hry.
Přesunuli jsme se proto zpátky na základnu, tedy do školy. Byla tu možnost sprchy v TOITOI buňce, toho jsme využil. Ale ještě před tím jsem si konečně splnil svou touhu - zahrát si na klavír v jídelně. Ono klavírů ve škole bylo víc, ale ty ostatní schytaly vodu. Jídelna byla naštěstí oproti zbytku vyvýšená, takže se jí tyto problémy vyhly. Naštěstí se jí ale nevyhl Francouz Valentin, který si sem taky přišel zahrát. Tak jsem spolu chvíli jamovali, pak ale seznal, že mě od klavíru asi jen tak nevyžene a tak radši odjel zpátky do Francie.
Později večer pak místo klavírní produkce přišla ta kytarová, neboť organizátoři (jestli jsem to pochopil, tak tu pár takových bylo) udělali u školy pro všechny dobrovolníky táborák. Mohl jsem si tak otestovat různé způsoby z nedávno zveřejněného seznamu, jak se ztrapnit s kytarou u táboráku, což se mi samozřejmě velmi dařilo. Ovšem vzhledem k tomu, že přibývajícím časem přibývalo i množství alkoholu v krvi táborákového osazenstva, bylo čím dál víc jedno, že člověk pořádně neumí hrát. A kromě toho se tu konečně taky našli jiní, co se kytary nebáli, na chvíli se jí chopili a něco zapěli. Co mi až tak jedno nebylo, bylo, že tu bylo zastoupeno taky velké množství kuřáků - asi to je dáno tím, že spousta z nich byli hasiči, kteří musí vědět, kdy přestat. Já su zjevně zvyklej na jinou skupinu, v níž se normálně vyskytuju. I tak to byli ale vesměs milí lidi (neznal jsem tu vůbec nikoho). Nemění na tom nic ani to, že se tam chlastalo o sto šest a ráno jeden z orgů musel uklízet poblitej hajzl.
Ráno jsem se teda už konečně sbalil, ještě na rozloučenou zahrál ostatním budíček na klavír (to aby měli radost, že jedu domů), nasnídal se a vypakoval se do auta. Vzhledem k plánovanému časnému odchodu jsem za sebe potřeboval sehnat náhradu. Našli se tři dobrovolníci, kteří se k nám přidali. Byla mezi nima tělocvikářka Helena, která sem přijela pomáhat až z Chomutova a Michal, student fyziky na Přírodovědě v Brně. Spolu s nima a skautem Vláďou jsme pak vyhazovali písek a později bahno novým způsobem z větší sklepní místnosti, tentokrát jsme využili průhledy, kam jsem podával nižší kýble k nohám skauta a dobrovolného hasiče Erika, jenž je řetězem posílal na novou bližší hromadu a cyklus se tak výrazně zkrátil. Rafael ale tím pádem zůstal mimo proces, proto se pustil do práce vedle a po určité době se k němu přidala i parta vojáků, kteří se tu objevili nevím odkud. Když jsem se v 10 hodin se všemi loučil, byly hotový asi dvě třetiny sklepa.
Žádné komentáře:
Okomentovat