Od mé poslední stovky v Pováží uplynula doba tak dlouhá, že mi stihly slézt a odpadnout nehty na obou dolních palcích, tak bylo na čase nohám zase trochu naložit, aby se neflákaly. Příležitost nám k tomu dal Nerv - Martin Hlaváč, který se ujal organizace nové zimní jihočeské akce Motanice na hromnice, jejíž trasa by ještě přesněji odpovídala názvu Motanice za hranice. Motanice to ale byla každopádně už od pohledu na mapu. Vyráželo se z Vyššího Brodu na tři etapy: okruhy Hvězdný, Medvědí a Jelení, přičemž každý z okruhů se sám skládal z ještě mnoha dalších smyček, takže fundamentální grupa celé trasy by byla volná grupa nad mnoha generátory. Tím se ale Nerv zjevně nenervoval, prostě byla trasa dána a až v jejím průběhu jsem postupně pochopil, co že se to po nás ve skutečnosti chce.
Posledního ledna jsem se vydal z Brna autem s Evou Strnadovou. Cestou jsem jí vložil do rukou jehlu a zodpovědnost za moje boty, v nichž zelo více děr než by se slušelo od bot, s nimiž jsem se chystal na zimní kilo. A vzhledem k tomu, že předpovědi hlásily páteční přechod fronty, déšť a od vyšších poloh sněžení, chystal jsem se do mokra. To, že se nakonec předpověď změnila a ani nekáplo a úseky s mokrým podkladem by se daly spočítat na prstu jedné ruky (pokud bych ho mohl použít víckrát), to bylo spíše příjemným překvapením. Bohužel se Eva zhostila šití tak obětavě, že za chvíli zela díra i v její ruce, takže tuto zábavu přenechala mně na dobu, kdy už jsme se v tělocvičně vyšobrodské školy chystali na start. Během této přípravné fáze jsem se v tělocvičně potkal se spoustou známých stovkařů a zjistil, že nejen, že nemám běžeckou mikinu, ale taky že jsem ve spěchu doma zapomněl velbloudí vak. Do báglu jsem proto dal petku s přihořčíkovanou vodou. Tato skutečnost se ukázala jako docela zásadní. Stejně jako možnost na základně ve škole si ponechat některý věci jako nesmeky a při dalších průchodech se přepakovat.
Nedlouho před startem jsem s odebral s ostatníma před školu. Ještě než Nerv s Olafem oficiálně akci zahájili, uvědomil jsem si, že jsem v tělocvičně, kde jsme si nechávali věci před odchodem, neviděl svou dokladovou brašnu a v panice jsem se vydal ji hledat do školy. V 23:00 bylo odstartováno a já se ještě motal ve škole. Až po chvíli jsem brašnu našel na topení na záchodě (pověšenou poté, co jsem si tam nabíral vodu). Na trasu jsem proto vyrazil až ve chvíli, kdy už byli všichni pryč a před sebou jsem neviděl vůbec nikoho. Když jsem se pak koukl na mobil na trasu, uvědomil jsem si, že orientovat se podle toho bude téměř nemožný, protože od startoviště vedlo asi deset čar a než jsem poznal, která je tam správná, zvolil jsem náhodně jednu a až místní lidi u cesty mi určili směr, kam před chvílí běželi ostatní.
Vydal jsem se na stíhačku do první smyčky na vrchol s kostelíkem Maria Rast a za chvíli už jsem dostihl Vocasa, jak nezouval mačky. Já jsem se cítil zatím celkem v pohodě, i když terén byl pravda místy celkem dost kluzký. A nejen to, Nerv chtěl, abychom si ho asi celkem brzo zapamatovali a tomu odpovídal terén. Přesto někteří při výstupu houštím na dálku nadávali Olafovi. Taková nespravedlnost vůči Nervovi. Takhle se to jevilo, že zase si všechnu slávu odnese Olaf. Přitom Nerv musel zapojit opravdu velké úsilí do přípravy této akce. Nejspíš si objednal dron se zásobou samolepících reflexních šipek, který se z něj pří průletu nad lesem sypaly a náhodně zachytávaly na kmenech dřevin v hustých porostech. Jak jinak by bylo možné umístit šipky do míst, kam před námi, rozuměj asi 60 účastníky, ještě lidská noha nešlápla? Přímo přede mnou těch noh bylo samozřejmě spousta, prodíral jsem se ze zadních pozic vzhůru předbíhaje mnohé muže, ženy a Tomáše Zahálku.
Až jsem předešel i Maďarskou partu a dorazil k fixové kontrole u kaple Marie, dostihl jsem i Evu. Nedlouho poté jsme se opět zanořili do lesa, tentokrát plného klád a po žuchnutí z jedné z nich došlo k tomu, čeho jsme se báli - Eva si zrušila hůlku. Už v Pováží to bylo s jejíma hůlkama na pováženou, ale tehdy jsme se ještě osudu vzepřeli a hned na startu zaseklou hůlku zprovoznili. Tady se ale hůlka nadobro přervala, takže všechny pokusy o její opravu by byly zbytečný. Paradoxně to ale Evu akorát zrychlilo, takže po zápisu kontroly na vyhlídce u obelisku kolem se otočila a svištěla dolů.
Snažil jsem se svištět za ní, ale holt muflon není svišť a hlavně, muflon není polární zvíře. Tudíž se mým nohám příliš nelíbilo na ledu. V nižších partiích tohoto "zahřívacího okruhu", kde člověk zejména poznal, jaká je venku zima, už byl sklon cesty menší, že se dalo použít kontrolovaný skluz, kterým jsem ušetřil pár kroků a dokonce tak předjel i pár lidí. Dole u školy ve Vyšším Brodě, kam jsem dorazil přesně o půlnoci, jsem ale situaci vyhodnotil tak, že se v další části budou hodit hroty na boty. Neměl jsem běžné nesmeky, ale pradávné řemínkové alpinky, ne až tak lehké a o to méně praktické.
Po tomto krátkém mezipřistání jsem zase vyrazil dál nechav se předběhnout mnohýma z těch, co jsem je předklouzal v předchozím úseku. Nyní už jsem vyrážel na nejdelší úsek směrem k jihu, na konec Čech. Cesta to byla celkem nezáživná, šel jsme ji po většinou sám, jen občas jsem se došel/předešel s některým Milanem - Pohlem nebo Mikuláškem či Jirkou Kerlikem nebo dalšíma světlonošema, co se občas vynořili ze tmy. Kdesi takhle za poslední vesnicí, Studánkama, najednou vidím světla v protisměru. V nich jsem rozpoznal Evu s parťákem, kteří ve vsi minuli kontrolní bod a asi 2 kiláky se museli vracet. To jsem jim moc nezáviděl, nicméně Eva měla rychlost, že i kdyby se vracela na start, tak by mě pak hravě dostihla. Mně se nešlo příliš dobře a na pohodě mi nepřidal ani pád na ledě na zadek, pod kterej jsem si ještě stihl dát pravou ruku. Bolelo to jaxviňa a na chvíli mě to úplně vyřadilo z rytmu, že jsem o nějakým rychlejším tempu nemohl vůbec uvažovat. Následně mě proto dostihli Milani a v závěsu za nima jsem dokráčel k jednomu z nejvýznamnějších míst trasy, jižnímu "pólu" České republiky. Sice jsem tu byl jen pár měsíců před tím, tentokrát ale potmě a v úplně jiné sestavě. Zde, na dalekém jihu, kde zjihl nejeden seveřan (se mnou tu byli konkrétně Milan Mikulášek a Míra Habel), či Milan [Pól] (Pohl), nás konečně dostihla i Eva. Udělali jsme několik fotek u pamětního kamene a začaly se sem hrnout další chodiči, tak jsme vypadli a uvolnili místo.
Můj výpad byl ale o mnoho pomalejší než ten Evin, jejíž světlo jsem viděl vzdalovat se po cestě mířící do hloubi Rakouska, zatímco já jsem se ještě stavoval u pomníku kanónů z Třicetileté války. U nich zaujal polohu ležícího dělostřelce nějakej čundrák poširákující ve spacáku. Ten určitě o setkání se mnou nestál (neboť ležel), tak jsem na něj zbytečně neplýtval fotonama a pokračoval v cestě. Moje ruka už byla celkem v pohodě, ale měl jsem celkem hlad a těšil se na občerstvovačku. Ta nejbližší a jediná mimo základnu ve Vyšším Brodě byla někde pod nejvyšší horou na trase, rakouským Sternsteinem, ale bylo to k ní ještě asi 6 km do kopce. Málokdy mi moje soustavný zapomínání přinese víc než hloupou příhodu do výletopisu. Tentokrát mi ale zapomenutej velbloudí vak pomohl zachránit situaci. Nebýt něj, nejspíš by mě nebylo napadlo vzít si místo něj na pití obyčejnou PETku, načež byl bych ale v pytli, protože hadice od vaku by stoprocentně zamrzla. Leda že bych si teda do něj načepoval slanou vodu, líh nebo rovnou fridex. Pak by to byly asi o poznání větší zážitky, ale nevím, kdo by je za mě potom psal... Ono už takhle, když jsem pil z flašky nesené v běžeckým báglu jsem do sebe lil vodu o teplotě blízké nule, což tělu úplně nepřilepší. Ale pít se musí, takže jsem to čas od času holt musel podstoupit, jen mi pak vždycky trvalo, než jsem rozhejbal zkřehlou hubu a krk.
Tak či tak, na živou kontrolu s občerstvením jsem se těšil a cestu jsem si ukrátil při pokecu s Jirkou Kerlikem a dvojicí Zachodilů, s nimiž jsem probíral rodinné a pracovní vytížení, teorii čísel, nový světový řád a prostě tyto obvyklý stovkařský témata. Do kopce k hospodě Waldschenke, u níž byla kontrola jsem ale už mlčel a leda tak funěl. Někdy kolem třičtvrtě na tři jsem na kontrolu dorazil. U ní si Nerv a Olaf užívali radostí venkovní zimní občerstvovačky. Dal jsem si mrazem vysušenej půlkrajíc chleba, salám a okurek. Ten byl nakrájen na tácku, na kterým jsem zpozoroval zcela zvláštní jev: zatímco okrurky na straně u Olafa byly zmrzlý, ze strany od Nerva byly ještě měkký. Moje vysvětlení bylo, že Olaf stál na straně severní a Nerv jižní. To by samo o sobě nemuselo stačit, ovšem klíčem k pochopení tohoto jevu bylo, že jsme se tu na pár kilometrů ocitli nečekaně v povodí Dunaje. A jakožto obyvatel tohoto povodí vím, že zde většinou platí takový zásady jako že sever je nahoře a jih dole. A když se v zimě spojí vrch a sever, je z toho ještě větší zima. A tímto pravidlem se řídil i tácek s okurkama. Alena, zvyklá ze Slezska, že sever je dole, tuto změnu nečekala a ze své severní strany si neuváženě vybrala kvalitní okurkovou zmrzlinu, zatímco já jsem si pochutnával na zelenině z jihu. 
Zda i dál na jih bylo tepleji nebyla možnost víc odzkoušet, protože se cesta stáčela zpět na ledový sever. Olaf prochlazený několikahodinovým stáním na svojí straně toto počasí vychvaloval "Počasí nám pěkně vyšlo, co?" což doprovodil záchvatem kašle a na to se dalo říct jen "Je to pravda." Počasí opravdu krásně vyšlo, byla jasná noc a pro nás, co jsme se pohybovali, se dala celkem dobře přežít, ale kluky na kontrole jsem celkem litoval.
Mezitím mi utekli mí spoluchodiči a od teď už jsem šel až na pár úseků po zbytek cesty sám. Nyní jsem musel vyšlapat na jedinou tisícovku trasy, Sternstein. Cestou jsem se zahřál v podstatě na celým těle kromě ruk. Těm trvalo trochu dýl než zbytku těla než rozmrzly a dal jsem jim proto dvojitou dávku rukavic. To trochu zbrzdilo ztrátu tepla, ale naopak urychlilo ztrátu času, když jsem bojoval s jejich sundáváním při snaze na vrcholu zapsat Káčko (teda v tomto případě Háčko). Zde na zalesněném vrcholu ve výšce 1125 m n. m. stála rozhledna, bohužel toho času nedostupná, takže jsem se musel spokojit s výhledem na její temnou siluetu a pokračoval dolů.
Měl jsem tušení, že cesta dolů nebude tak jednoduchá jako výstup a očekával jsem o dost víc ledu. A taky jsem se dočkal - po chvíli jsem došel na začátek ledového úseku. Na toto jsem byl vybaven svými nesmeky, přesněji alpinkami. Zde se ale taky ukázalo jejich hlavní úskalí, které poznamenalo celý tento můj pochod. Nebyly to špatný mačky, kdysi jsem v nich dokonce vylezl na Kebnekaise, ale pro urychlení pohybu na této akci to opravdu nebyla nejlepší volba. Jejich hlavním problémem je spousta možností, jak řemen poprovlíkat asi deseti okama a nanejvýš jeden z nich je správnej. Když ho člověk netrefí, mačka na noze pořádně nedrží. Takže po půlhodině navlíkání, když se mi to konečně správně podařilo, jsem s nima asi za minutu seběhl zmrzlej úsek cesty a pak je zase mohl sundat. Během toho mě samozřejmě předešlo spousta lidí. Takže místo obvyklého mufloního sestupu, kdy při seběhu dotahuju ostatní, jsem teď klesal mnohem rychleji hlavně pořadím.
Jak skončil led, konečně jsem se trochu rozpohyboval a znovu jsem dostihl jsem pár borců, co mě předešli během mého boje s alpinkama. Ani jsem pak pořádně nezaregistroval, že jsem překročil státní hranici zpátky do ČR, to protože jsem v těch místech místo koukání po cedulích koukal, kde jsem ztratil rukavici. Naštěstí jsem ji brzo našel a podobně jsem ustál i další pokusy o ztrátu rukavic během cesty. Trasa teď vedla dál furt po vozové zaledněné cestě, kde spíš než muflona můj pohyb připomínal vrávorajícího tučňáka.
Pronásledován Zdeňkem Rajnoškem, Tomem Zahálkou a Petrem Komžákem jsem dorazil na rozcestí Pod Martínkovským vrchem, nacházejícím se ne až tak daleko od Vyššího Brodu a vzdušnou čarou asi půl km od kaple Maria Rast, kterou jsme navštívili na začátku cesty. Jenže tady se začal projevovat hlavní záměr celé akce - totálně nás doblbnout. GPX trasa z tohoto bodu vedla na různé směry, ale ta naše nyní nevedla směrem do města, ale na opačnou stranu. A to ještě tak, že po velké ploše zaledněného rozcestí bylo potřeba projít tam a zpět, aby člověk zdvojnásobil šanci, že si na něm rozbije hubu. Já tuto možnost ani tak nevyužil a pokračoval dál. Cesta mě dovedla na pasečnatý svah pod vrcholem s příznačným názvem, kterej jsem si za celou cestu nebyl schopen zapamatovat; napřed mi to v hlavě utkvělo jako Vysekanka, ale tak úplně to nebylo. Každopádně na rozcestí na jejím vrchu vedla trasa dolů na druhou stranu, pak k rozcestí červené a žluté, kde byl další kontrolní bod, ovšem tentokrát se mě na Hvězdném okruhu netýkal. Přemýšlel jsem, co se tím sleduje, že procházíme přes kontrolní bod, který nemáme zaznamenávat a tak usilovně jsem nad tím přemýšlel, až jsem sešel po louce za kopce na špatnou stranu. Pak jsem musel řešit, jak se dostat zpátky na červenou značku, ze které jsem sešel. Asi za to mohla moje čím dál míň svítící čelovka. Naštěstí stačilo uhnout doleva do lesa a po chvíli prodírání se houštím jsem byl na značce. Hlídal jsem si, abych nepřešel rozcestí Pod Kapličkou, kde byl kontrolní bod.
Seběhl jsem po celkem dost lední cestě až dolů k rozcestí, kde jsem po delší době zahlédl světla čelovek hemžících se v podezřele velkých houfech a navíc v divným směru. Koukám se, kde je kontrolní arch a on nikde. Koukl jsem teda i do mobilu na mapu a až teď jsem pochopil, kde je pravda. Šel jsem blbě asi jeden a půl kiláku a po červené se vůbec jít nemělo. Musel jsem se proto vydat do protisměru, abych se dostal ke kontrolnímu bodu. Nekoukl jsem na měřítko a tak jsem doufal, že to nebude daleko. Když jsem ale na tomto úseku začal potkávat lidi, kteří mi zdhrali už před hodně dávnou dobou, začal jsme tušit, že to nebude záležitost hodna podcenění. Postupně jsem se tu posetkával s mnohými včetně Jirky, Milana, ale pak i Zdeňka a Tomáše. Každý mi říkal trochu jiný odhad toho, jak daleko ještě musím jít. Nakonec jsem narazil i na Michala Turka. Zatímco většina z nás jela na tento pochod užít si jižní Čechy, Turek se zaměřil hlavně na jižní Češky a jedné z nich dělal doprovod na trase a úvod proto pojal, jak je jeho zvykem, pozvolna. Na rozdíl od ostatních, kteří mi optimisticky dávali odhad, že mě čeká asi tak půl kiláku, on to viděl tak na dva. Tím mě nepotěšil a donutil mě přehodnotit situaci.
Uvědomil jsem si, že už notnou dobu jdu ledovým korytem, po kterým by se určitě líp šlo v nesmekách. Tak jsem nasadil (po asi 5 minutách snahy) alpinky a pokračoval dál. Samozřejmě že po pár metrech led skončil a začal normální lesní terén, měl jsem však na paměti, že se tudy budu za chvíli vracet, a tak jsem si nechal ty krámy na nohách. Chůze v nich po kořenech byla taky položkou na zápis do dlouhého seznamu podělávek na tomto pochodu, připadal jsem si v nich jak lenochod na parketách. Nevím, jestli má pan Murphy nějaký pravidlo na nesmeky, ale pokud jo, tak tady to samozřejmě platilo. Možná by mohlo znít: "Led končí maximálně N metrů od místa nasazení nesmeků a začíná stejně tak daleko od místa jejich sundání," přičemž konstanta N určuje, jak moc má situace člověka naštvat. Zde to bylo kolem 10 metrů. Tak či tak, na hrotech jsem došel ještě asi půl kiláku lesem bez ledu ke kontrolnímu bodu Pod kapličkou. Cestou jsem se potkal i se skupinou Maďarů, kterou uzavíral Mark Lutring a ještě za nima s Lucii Čechalovou. Oba jsem je poslal napřed, protože jsem seznal, že je blbost zase několik set metr chodit na hrotech lesem, takže jsem zase věnoval čas sundávání maček. Mezi tím Lucie zabloudila kamsi mimo cestu a až když jsem šel kolem, tak jsem ji navedl na trasu. Pak jsme konečně došli k začátku ledu a připravil ji na to, že teď začíná úsek, kde se vyplatí nasadit nesmeky. Zatímco jí se to podařilo celkem rychle, já jsem tím zase proseděl dlouhé minuty, ale asi jsem toho proseděl málo, protože mi jedna alpinka seděla trochu a druhá vůbec a měla tendenci padat z nohou. V tom se jít nedalo, tak jsem si jednu sundal a pokračoval ve stylu curlistů, co mají každou botu jinou. Jednou se dá zakopnout a na druhé uklouznout. Mezitím se rozednilo a začal jsem zvažovat výhody tohoto zdržovacího postupu, zda třeba budeme někde za světla, kde by to stálo za to. Žádný jsem neobjevil. Výhledy tu zase tak bombézní nebyly, aby kvůli tomu mělo smysl se takhle zdržet.
První přirozenou zastávkou byl ale až Vyšší Brod - ovšem nikoliv škola, ale jen brána kláštera. U ní se cesta zase stočila dolů, tentokrát to vzala přes Vltavu k nádraží a pak na Kraví horu. Úsek od nádraží po vrchol tohoto místního Monte Bú bylo jediným úsekem trasy, který jsem navštívil i na jiné stovce. Teď ale vedla trasa k vrcholu z druhé strany a trvalo mi to tak dlouho, že se zatím Země otočila a vyšlo slunko. Na vrcholové vracečce, kam jsem zavítal naposledy během oslav 100 let Československa při BLKu 2018, jsem po delší době spatřil několik účastníků z Uherska a dalších částí dávno zaniklé monarchie.
Na vrchol jsem ale vylezl zase sám, abych se pokochal výhledem níže na Vyšší Brod. Tam na mě čekala občerstvovačka na 49. km, k čemuž mi zbývaly 4 km. Ve snaze dorazit do tohoto mezicíle do 9 hodin (tj. mít zhruba 50 km za 10 h), spustil jsem se se z kopce muflonem. Nebyl tu led, tak jsem to nemusel moc brzdit a ... samozřejmě když to člověk nejmíň čeká mi pod nouhou vyrostl kořen, o kterej jsem zakopl. Byl docela haluz, taková smrková, že jsem se jí chytil a uchránil se před pádem rovnou na hubu. Co jsem ale neuchránil byla hůlka, kterou jsem tím přerazil na dva kusy. A tak jsem dopadl podobně jak Eva, tedy pár km před základnou jsem si nesl kusy hůlky s sebou.
Boj o včasný příchod do školy jsem nakonec vyměnil za snahu opatřit si nějakou náhradu, ale ač je Vyšší Brod plnej vietnamských prodejen, jako na potvoru žádná se nezaměřovala na turistický hole. Tak jsem dorazil do školy pár minut po 9 a unavenej zasedl na matraci a nacpal do sebe snídani z vlastních zásob. Polívku ani nic dalšího z kontrolní občerstvovačky jsem si teď nedal, stačilo mi hlavně si chvíli odpočinout a mohl jsem pokračovat. Pozdravil jsem se tu mimo jiné s pražskými Pavlíky, kteří si přijeli dát denní Fünfzig, což byla v podstatě šedesátka.
Druhý okruh byl Medvědí a měřil o něco víc jak půlka toho prvního, tj, asi 26 km a vyrazil jsem do něj s jednou hůlkou. Začalo to všechno velmi optimisticky, protože v první fázi se šlo k potoku Menší Vltavice kolem krásných vodopádů Sv. Wolfganga. Zde jsem dostihl opět Maďary, zejména Bálinta, který nemohl vynechat příležitost k focení, ovšem já tímto nešvarem trpím taky, takže se náš odstup příliš nezmenšoval, teda přesněji řečeno právě naopak - poté, co jsem našel místo u opravovaného mostu, nechal jsem je nadobro pláchnout.
Jakmile jsem dofotil, vydal jsem se je stíhat, ale celkem bez úspěchu, úplný turbo se mi tu nahodit zatím nepodařilo a zbytečně jsem netlačil na pilu. Jak jsem dorazil k rozcestí Pod Martinovským vrchem, seznal jsem, že tady už jsem v noci byl - a taky že jo. Zde začínala jedna z několika dlouhých opakovaček. Tady jsem to ještě bral jako pozoruhodný výstřelek Nervova trasování. I když nějak jsem nepochopil, proč se mělo jít na vrchol Vymlátilky opakovaně tou samou nesmyslnou pasekou, když kolem se dalo jít po značce daleko hezčí cestou. Inu, ne všechno je nutný pochopit. Aspoň pro odlišení se tu tentokrát lezlo na vrcholovou skálu, která byla velmi pěkná. Opět jsem se tu potkal s Maďarama a dalšíma, jež jsem viděl, jak u rozcestí řeší, kterou cestou pokračovat.
Vyšplhal jsem na skálu, zapsal kontrolu a po jejím slezení jsem se ve snaze skupinu přede mnou trochu stáhnout rozběhl z kopce dolů - směrem, kam jsem předpokládal, že mí předchůdci šli. Ne, že bych se předem koukl, kam že se má jít doopravdy. Teda ona tam trasa vedla, ale z mapy nebylo poznat, že v opačným směru. Mohl jsem si teda dát kolečko asi 18 km obráceně, ale to mi přišlo jako trochu příliš velký znásilnění trasy a bůhví, co by na to pak Nerv říkal, tak jsem to to od rozcestí, kde jsem si už podruhý nezaznamenal kontrolu zase vylezl nahoru a teď už správně po hřebeni pokračoval dál, kolem Cigánského hrobu k Medvědí skále. Od ní se začalo klesat do údolí Vltavy. Potkal jsem se tu s dvojicí chodičů, který jsem pak ještě párkrát zahlídl cestou dolů.
Postupně se objevovaly skalky a na jednu z nich, Čertovo kopyto, vedla přímo lana , po nichž bylo nutno vyšplhat (bez nich to šlo celkem těžko). To si u mě Nerv šplhl, že tam toto šplhání zařadil. Teda jen do chvíle, než jsem zjistil, že to je omyl, na trasa nahoru nevedla a na vrchu žádná kontrola není, tedy jsem tam šplhal "zbytečně". Samozřejmě mi to bylo úplně jedno, protože jsem nahoru lezl hlavně kvůli tomu, abych se tam podíval, ale tím pádem mi bylo jasný, že mi ostatní zase trochu poutekli. Až když jsem sestupoval zledovatělou cestou přes paseku a minul odbočku k Poustevně, ozvali se ze spodu lidi, že ji přešli taky a tak jsme se vraceli všichni. Poustevna byla další pěkná skála a od ní jsem se už spustil z kopce dolů.
Sestup to nebyl úplně ideální, přecejen zledovatělej terén není prostředím, kde by byl třínohej muflon úplně doma. Dolů jsem se ale nakonec nějak dostal. A hle, Lipenská hráz. Prošel jsem po ní s výhledem na zamrzlou hladinu. Škoda, že část trasy nevedla po ní, na bruslích by to jelo celkem slušně, jak bylo vidět v dálce na vyčištěné bruslařské dráze. Ovšem, to by zajisté bylo proti pravidlům, pokud Nerv, jako já, zakazuje užití snižovačů tření.
Musel jsem se teda spolehnout na svoje boty a v nich jsem kráčel směrem k vlakové stanici Lipno. U ní se nacházela další kontrola a za ní ukazovala trasová šipka kamsi doleva. Stejně tam se stáčela i cesta, tak jsem po ní pokračoval podél celého nádraží až na konec, kde jsem najednou zjistil, že jdu blbě a nádraží se vůbec obcházet nemělo. Vrátil jsem se, abych zjistil, že šipka doleva byla myšlená jako nahoru, ale jako úplně hodně doleva nahoru, prostě fakt úplně smrtelně vážně dovrchu. To že tam nevedla žádná cesta ani nic co by ji aspoň vzdáleně připomínalo, byla věc se kterou bylo nutno se smířit už během prvních pár metrů. I když jsem toho všeho měl už celkem dost, toto mě až tak nerozhodilo, přecejen bylo potřeba nějak se dostat nahoru a nutno říct, že se šlo krásnou sutí a kamenným mořem. Takže se šlo o to hůř, ale bylo to pěkný.
Vystoupalo se až kamsi k jakési vesnici, od ní ještě dál do sedla, kde se cesta stočila na jih a pokračovala na vrchol Luč. Na něm jsem po delší době dostihl Petra Kotláře a Honzu Vocáska, kterej tu taky bojoval s nesmekama. Bylo vždy otázka, nasadit nebo ne. Ti co si je nevzali, byli v pohodě, protože to nemuseli to řešit - touto taktikou jsem se onehdá při kalamitě řídil ohledně sněhových řetězů a šlo to. Ani tady jsem to nemusel řešit, protože na tuto část trasy jsem nechal hroty na základně.
Bylo odpoledne v plném proudu, když jsem procházel kolem skály s vyhlídkou na Lipno. Vylézt se sem mělo až při dalším okruhu (což samo o sobě znamená, že se sem šlo nesmyslně ještě jednou), naštěstí mě ale napadlo si tam vylézt hned, dokud bylo hezky. Výhled byl krásnej, počasí nádherný, skály taky takže mi představa, že sem půjdu ještě jednou nějak nevadila. Koneckonců zanedlouho jsem viděl už několikero rychloborců, kterak valí do kopce a několikero fünfzigařů, kteří se snažili o totéž, neboť je sem trasa zavedla taky. Kopec jsem nějak seskákal dolů do Loučovic, kde jsem přešel železnici a Vltavu (mimochodem, Vltavu jsme celkově přešli suděkrát, ale tuto železnici lišekrát, zvláštní to jev :). Ale to předbíhám.
V Loučovicích a v následujícím protikopci jsem pak potkával další rychlochodiče, kteří už byli na třetím okruhu. To že nyní šlapali v našem protisměru mě začínalo vést k úvahám, co že tím Nerv vlastně sledoval. Že se trasa motá jak tasemnice ve střevech bylo jasný už při pohledu na gpx na mapě. Ale nebylo z toho patrný, kolikrát se některý úseky opakují. Až teď mi to začalo docházet, že Nerv ve stylu Iskeho zkouší, co jsou chodiči ochotni podstoupit. No ale když už se do toho člověk dal, tak nešlo uhnout, nebo couvnout. To by mohl taky skončit na nějaké jiné části trasy a nadobro zacyklit. Naštěstí jsem měl svůj směr a opět přes Vylámanku jsem přelezl do povodí Menší Vltavice.
Jakmile jsem ji překročil Pod Martinovským vrchem, začalo se konečně stoupat chvíli jinou cestou než dosud. Ale žádná výhra to opravdu nebyla. Byla to vozová cesta celá pokrytá ledem. Ani jsem na ní nezpozoroval, že se z ní mělo odbočit a ke kontrole u Kaple Marie jsem se kousek vracel, tou nejvíc zledovatělou cestou.
Na vrcholu jsem potkal rodinku vyhlížející na Petra Kotláře, kterej bojoval někde za mnou. Já jsem už vyhlížel sestup po ledu. Chvíli sjezd po nohách, chvíli v dřepu a většinu doby po zadku. Gatě to zvládly bez úhony a jakmile jsem se na posledních metrech zvedl a šláp na jedno z posledních zledovatělých míst, hodil jsem hubu, za kterou by se nemusel stydět ani Chaplin v nejlepších letech.
Ale mě to příliš nerozhodilo, měl jsem to nejhorší za sebou a mířil na občerstvovačku na 76. km. Byl jsem dokonce tak v pohodě, že jsem se cestou po loukách odhodlal k něčemu nebývalému. Vyřídil jsem jeden domněle nepříjemnej telefonát, ke kterýmu jsem se nemohl odhodlat posledních několik měsíců (už na Pováží jsem o něm přemýšlel). Celou cestu jsem si říkal, že bych to mohl zkusit a přemítal jsem si v hlavě, jak by mohl proběhnout. A tím jak jsem byl unavenej a současně uvolněnej, úplně se mi rozvázal jazyk a v pohodě jsem záležitost vyřídil. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem vůbec nevnímal, že jdu blbě a do města jsem došel po úplně jiné cestě. To mi ale bylo jedno, od teď už bylo všechno v pohodě, teda skoro.
Pohodu podpořila polívka a šnycl na základně, pokec s přáteli, kterých se tu objevilo o to víc, že někteří už měli po šichtě. Těmi byl například Sucháč, kterej už zvládl celý kilo, nebo Míša, který byla naopak už v pohodě po šedesátce. Oba mi vyloženě přišli do rány. Vzhledem k nefunkčnímu nebo dosluhujícímu vybavení jsem si od Sucháče půjčil jeho nesmeky a čelovku, neboť v té mé už dosvítily náhradní baterky a od Míši jsem si půjčil hůlky. Poprvé jsem tak měl příležitost zkusit si projít se s jinýma než těm svýma těžkýma vhodnýma na zahánění prasat. A ukázalo se, že i lehký hůlky můžou být dost pevný, že dokážou udržet i muflona. Nesmeky jsem si vzal hlavně přímo na Sucháčovo doporučení, že mě čeká jeden dost šílenej úsek podél železnice u Vltavy.
Vzal jsem to na vědomí a už za šera se vydal na poslední okruh. Už jsem byl i psychicky připraven absolvovat už poněkolikátý ten hroznej úsek přes Marii a Vyklestilku (tak se to jmenuje!). Nevím, jakým hnutím mysli to takhle Nerv sestavil, ale působilo to, jako by v okolí žádný další cesty nebyly a snahou bylo znechutit nám tuto jinak krásnou oblast. Ale já jsem se nedal! Nasadil jsem hroty na boty a šlapal zpátky na Marii. Cestou jsem se pozdravil s Čapínem a jeho partou a zjistil, že jdu blbě a ostatní to jdou v protisměru, teď mě to ale tolik netrápilo. Jedním ze členů této party byl i Míra Souček, kterej správně odhadl, že se už při druhým okruhu bude hodit čelovka. A teď už byla zase tma.
Do správnýho směru jsem se napojil cestou do Loučovic až poté, co jsem překonal ten kopec podivného jména, pod kterým jsem to už jednou zblbnul. V protisměru jsem potkával jak vychutnávače, co se teprve vraceli do cíle druhého okruhu jako byla Lucie a později Blanka, Pavlína, Jirka Hofman a další, tak i s některýma z těch, co už jsem potkal před tím a teď už to hrnuli do cíle, např. Starý Čakrt s novým robotickým kloubem, Krušnohorká Mirka a další. Ve svém směru jsem potkal Marka Kůse, který šel správnou dolní cestou a jehož jsem asi o třičtvrtě hodiny předběhl záměnou směru na první smyčce. Okruh měl totiž topologii brýlí, kde se jedna smyčka dala (neoficiálně) obrátit a nikdo by si toho nevšiml. Měl jsem proto před sebou ještě druhou smyčku a delší část té první. Tím jsem si pomohl trochu se propracovat vpřed a začal jsem potkávat lidi, co byli před tím nedostižně vpředu. V Loučovicích jsem takhle předstihl Dana Martona s kámošem Atilou. Byl jsem zrovna v ráži, nahodil jsem turbo a utekl jim do kopce na Luč. Netrvalo to až tak dlouho a za chvíli jsem byl nahoře pod skálou s vyhlídkou. A nebyl jsem tu sám, ze skály právě slízal Milan Pohl s parťákem Pavlem.
Byv na skále už odpoledne jsem se tam už zbytečně nezdržoval, i když výhled na Měsíc spolu s Venuší by za chvíli klidu určitě stál. Valil jsem dál, až jsem kluky dohnal a pak jsme šli kus cesty spolu. Po dlouhé době jsem si mohl s někým chvíli pokecat, než jsem mu zdrhl z kopce. Přecejen jsem musel využít funkční nesmeky a hůlky a čelovku. Tato kombinace fungovala tak dokonale, že jsem dole na rozcestí na kraji lesa odbočil tak, že jsem se musel pro úspěch vrátit. A vzhledem k tomu, že to bylo rozcestí, z něhož vedlo asi 6 cest, vyzkoušel jsem napřed skoro všechny než jsem našel tu správnou. A to už byl Milan s Pavlem daleko před mnou. Sešli jsme se až za rozcestím v sedle Pod Lučí. Hodil jsem do sebe kousek večeřobuchty, co jsem si nesl na svačinu, a vyrazil dál, dolů na sever. Když jsem procházel vesnicí Dvorečná, měl jsem co dělat, abych to na ledu nenapálil do auta, který bylo naštorc zaparkovaný na zledovatělé cestě. Vědom si upozornění, že mě čeká hodně ledu, nasadil jsem nesmeky pro sestup a zase je po pár desítkách metrů sundal a tak furt dokola.
Zatímco nesmeky fungovaly, pokud tomu prostředí nasvědčovalo a s hůlkma jsem vůbec problém neměl, horší to bylo s čelovkou. Ta mi v údolí pod Lučí začínala vypovídat službu. Měl jsem ještě záložní baterku, kterou jsem naládoval v naději, že bude svítit líp, ale moc dlouho to nefungovalo. Přitom jsem se snažil jít rychle, abych byl do 11 nebo aspoň do půlnoci v cíli. Podle informací od svých předchůdců zde právě měl začínat nejledovatější úsek. Podle jejich varování jsem si to představil, že se Vltava, která tekla kdesi ve tmě podél trasy, rozhodla vytéct o několik metrů výš na cestu a tam zmrznout. Úplně se mi tomuto scénáři věřit nechtělo a taky to tak asi nebylo. Žádná ledem pokrytá cesta se nekonala. Jen pár úseků dlouhých zase jen tak na to, aby se člověk zdržel nesmekama - nandáváním, sundáváním a případně ještě nadáváním, což ale zkušený stovkař jako já zvládá v pohodě za chůze. I tak ale rychlost 7 km/h, kterou jsem potřeboval, abych stihl být v 11 v cíli byla mimo moje možnosti a radši jsem se proto soustředil kam šlapu.
Kolem 22h jsem došlapal jsem do Loučovic, tentokrát už naposledy, a vydal se, taky naposledy, do svahu pod Vymýcenku, nebo jak se to jmenuje. Na rozcestí pod ní, kde jsem byl toho dne taky už asi podesátý jsem si chtěl zapsat kontrolu. Šmátrám po papíru a papír nikde. Nevím, kdy a jestli vůbec se mi toto už někdy před tím stalo, nejspíš to byla v tomto smyslu premiéra, ale zkrátka jsem svůj kontrolní arch ztratil - asi 10 km před cílem. Prošel jsem ještě louku, jestli se tam někde ten kus papíru neválí, neválel, a tak jsem pokračoval s vědomím, že mě Nerv možná diskne. Stočil jsem svoje nohy na červnenou značku, tentokrát už oficiálně. I když v tomto směru se tudy jít nemělo, já to už měl odzkoušeno z předchozí noci. Ne že bych tu teď něco víc viděl. Ale na rozdíl od předchozí noci, kdy mi už začínala dosluhovat moje čelovka, teď mi začínala dosluhovat čelovka Sucháčova. A vzhledem k tomu, že jsem v ní měl už náhradní baterii, moje vyhlídky byly černý jako les, kterej se marně snažila osvětlit.
Část cesty jsem naštěstí už znal, v jednom místě se ale trasa odpojila doleva od předchozí cesty a zamířila z kopce k Čertově stěně. Tady už jsem opravdu bloudil naslepo, protože se mi čelovku dařilo přesvědčit čím dál míň, aby spolupracovala. Bez světla jsem byl celkem v pytli, teda aspoň tomu odpovídala tma, ve které jsem se nacházel. Nějak jsem se z lesa vymotal na silnici. Po ní by se v krajním případě dalo dojít do Vyššího Brodu, ten případ by ale musel být opravdu hodně krajní, protože by na mě v případě střetu s autem svítily akorát reflexky. Předejít těmto situacím jsem se pokusil zanořením se do lesa a nabráním kurzu ke kontrolnímu bodu na Čertově stěně. Podle mapy v mobilu, kterej ještě úplně vybitej nebyl, k ní vedla podél silnice cyklostezka, což zdánlivě řešilo situaci - stačilo k ní přejít asi 50 metrů lesem. Zde se ukázalo jako docela haluz, že jsem zrovna sem udělal během přechozího léta výlet s rodinou. Jak se tam prodírám lesem směrem ke stezce, na mysli my vytanula vzpomínka, že podél cyklostezky vedl jakejsi docela hlubokej příkop. A taky že jo. Stál jsem na jeho hraně a ještě krok do tmy by znamenal pád z asi 5 metrů do jakýhosi vodního kanálu. Cyklostezka byla pochopitelně až za ním, tak jsem udělal čelem vzad a zase se prodral lesem zpátky na silnici. Po ní jsem šel opravdu hbitě, abych dobu svého výskytu na ní minimalizoval, musel jsem ale dávat bacha, abych se držel na asfaltu, protože za krajnicí to taky úplně schůdný nebylo. Najednou jsem zahlídl v protisměru blížící se světla. Začal jsem se děsit, že mě to přijíždějící auto sejme jak prase v Podyjí, a tak jsem se snažil prchnout, když tu najednou koukám, že ten pohyb světel úplně auto nepřipomíná. Taky že to auto nebylo, byl to jeden z chodičů na pašedesátce, kterej se tam podobně jak já vymotal nějakým záhadným způsobem a stejně jako já měl namířeno k čertovi na jeho stěnu. Nějak mě vybudil k pokusu vymačkat ještě něco málo z předchozí baterky a hle, čelovku se mi podřilo přimět vydávat světlo.
Zapsal jsem si kontrolu aspoň na itinerář, vyfotil se a za občasného přísvitu čelovky se vydal na poslední úsek, směr cíl. Bylo asi čtvrt na dvanáct a zbývalo mi asi 4,5 km. Rychlým krokem se to určitě stihnout dá, tak jsem se jen letmo pozdravil s protjdoucí Pavlínou a Blankou a dalšíma proticestnýma a chvílemi po ledu chvílemi v nesmekách vyrazil k cíli.
Na začátek Vyššího Brodu jsem dorazil asi ve třičtvrtě na půlnoc. Zbývalo ještě projít ke Kamenné lávce, kde jsem toho dne už dopoledne šel, a od ní na ulici a do cíle, celkem necelý 2 km. To by se stihnout dalo, kdyby měl člověk pořádně svítíci světlo a znal místní cesty. Teda některý cesty už jsem tu znal dokonale, ale tuto zrovna jsem ještě nešel a vzhledem k tomu, že jsem to bral v protisměru, nemohl jsem ani doufat, že uvidím někde nějakou trasošipku. A když se k tomu přidal blbej signál GPSky v mobilu, bylo o potíže zaděláno. Napřed jsem sešel z cesty, přesněji spíš sešla ta cesta beze mě, takže jsem se na trasu vedoucí po dně údolí musel dostat na divoko střemhlav lesem z prudkého kopce dolů. To se mi sice po chvíli podařilo, tím ale problémy nekončily, protože nebylo vůbec jasný, kde je ta má poslední kontrola, ke které jsem se snažil dostat. Bloudil jsem v lese asi čtvrt hodiny, během níž jsem se rozloučil s prvním únorem a nadějí být v cíli do půlnoci.
Hlavně jsem ale měl blbej pocit, že jsem to úplně nezvládl, jak jsem doufal, zbytečně jsem se první část prozdržoval a pak už to pořádně nedohnal. Teď zpětně ale už prvotní naštvání opadlo a převládají dobré dojmy z cesty krásným prostředím za pěkného počasí. A to bylo dobrý, stejně jako jinak pěkně připravená akce. Takže díky Nervovi a Olafovi za organizaci, Nervovi, že mě nediskl, Milanovi, že podal potřebné svědectví a hlavně Sucháčovi a Míše, za zapůjčení výbavy. Bez ní bych to ... asi ušel taky, ale kdo ví.
Žádné komentáře:
Okomentovat