Stejně jako tomu bylo u mnohých jiných pochodů, s ohledem na nejistotu všeho možného okolo jsem až tak moc předem neřešil, jestli půjdu nebo nebo ne a svou účast jsem jako obvykle ponechal na náhodě. Několik týdnů před akcí jsem na FB objevil Jaroslava Jiskru naděje, že se zúčastním, neboť se on potřeboval zbavit svojí registrace. Převzal jsem tak jeho pochodeň a pak už bylo jen na mě, jakou mu udělám na Šlápotách svou účastí ostudu (už z rozdílu výkonností nebylo otázkou zda, ale jak velkou). Málem nejos(t)udnější šlápotu jsem ale otiskl už týden před akcí do trávy kdesi v dolnorakouských Alpách, když mě do nohy nejspíš bodla nějaká potvora, což zamaskovala pocitem téměř stejným jako šlehnutí kopřivou. Na noze mi další den vznikl červenej flek velikosti amerického pětidolaru, když byl ještě v podobě mince (ten pětidolar, ne flek). Měl jsem proto asi 3 dny na to, abych se ho zbavil (fleku, ne pětidolaru). A navíc to oteklo a taky docela bolelo a tak jsem 3 dny před akcí začal zlehka panikařit a shánět po kámoších, jestli se náhodou zrovna někdo nepotřebuje jet o víkendu zrušit do Orlických hor. Naštěstí to nikdo z oslovených nepotřeboval, a tak jsem se musel spolehnout na jakousi mast a kapky, který jsem si k tomu dával ve stylu feny. A ku podivu, otok zmizel a flek pozvolna taktéž. Takže mi pak už skoro nic nebránilo přicpat se do auta k Robertu Dubjelovi a Vaškovi Glosovi a svézt se s nima na start do Týniště.
K překážkám účasti nepočítám nevyzpytatelnost počasí, neboť ještě dva dny zpátky to vypadalo, že se domluvil Olaf s Poseidonem, nebo kdo tomu šéfuje, že se celá přicházející fronta vyždíme přímo do Orlických hor, a to v době, když tam budem. Někteří se těšili, že to bude super a chystali gumáky a ploutve, jiní ale ocenili, že to druhej den vypadalo už jen jako shluk nepředvídatelných bouřek, který to území možná úplně minou.
A tak jsme se dovezli na základnu, skočil jsem na chvíli do pizzerie, kde furt neberou karty, na což vždycky zapomenu, v tělocvičně jsem se setkal s mnohými známými, shlédl jsem část vyhlášení CSUT z loňského roku, popakoval jsem se a převezl se s ostatníma autobusem do Jedlové v Orlických horách, kde byl nedaleko rybníka Start start.
Na trasu jsme vyrazili 11 minut po půlnoci v sobotu. Had čelovek se plazil do kopce po sjezdovce, pak dál nad ní furt nahoru. Nebýt toho, že jsem se předem koukl na mapu, byl bych se nechal odrovnat hned prvním kopcem, takhle jsem ale naštěstí věděl, do čeho jdu, nebo spíš lezu. Cestou jsem se tak zvládl ještě popozdravovat s mnohými, s nimiž jsem to nezvládl v Týništi ani cestou busem. Ne teda se všemi, někteří to vzali i do kopce celkem běžecky a potkal jsem je, až na první vracečce pár km po startu, kde jsme si navzájem čelovkama svítili do xichtu.
Navzdory předpovědím z předchozích dní to nyní dávalo naději, že větší déšť by se nám mohl vyhnout. A vzhledem k tomu, že kosa tak moc být neměla, vyrazil jsem v krátkým vrchu i spodku a dlouhou jsem měl akorát bundu a cestu před sebou. Druhá jmenovaná mě zavedla do Luisina údolí, kde jsem první jmenovanou hodil na sebe, protože už tam mi začala být trochu kosa, teda zejména jsem měl s ohledem na plány pro následující týdne obavy, abych to pak neodnesl s ňákým významnějším nachlazením, zápalem plic nebo dokonce rýmičkou.
Stoupalo se na Velkou Deštnou jen s krátkým zastavením zaúčelem smočby rtů ve studánce. Na vrchu byla kontrola tradičně na rozhledně - od dob, co je tu postavena to snad ani nejde jinak. Díky své vášni vyfotit kohokoliv, kterak zápolí na rozhledně s zaznamenáváním kontroly ve snaze neztratit dekl od fixy jsem se tu trochu zdržel a trochu promíchal své spoluchodiče.
Od rozhledny dál jsem pokračoval s Drahou Mírou (dále jen DM), přesněji řečeno s Drahomírou Faktorovou. Náš společný sestup severní stěnou Velké Deštné nebyl dost dlouhý na to, abych patřičně rozvinul teorii o matematickém významu jejího jména a stačil nanejvýš na vysvětlení teorie mufloního skoku včetně pár praktických lekcí. DM se ukázala jako docela šikovná učednice a hned napoprvé zvládla muflonem předskákat dokonce i Ivanu Bohoňkovou (samozřejmě jen na chvíli). V jednom prudším svahu jsem jí ale prchl, čímž můj výklad skončil a dál jsem nechal DM užívat si ticha.
Seskákal jsem sjezdovku až do údolí Divoké Orlice a následně až k této řece. Není mnoho řek, které vymezují naši republiku svým korytem, zvlášť v Čechách je to celkem výjimka a tou je právě Divoká Orlice. Není proto divu, že jsem tuto vyjímečnost této řeky hodlal patřičně zdokumentovat, proto jsem tu tak radši počkal na někoho s pořádným světlem, abych viděl, jak to tu ve skutečně vypadá a mohl to vyfotit. Moje bludička totiž měla energii tak akorát na to, aby mě provedla cestou - nebudu s sebou přece tahat zbytečný fotony. Díky svým kolegům jsem tak mohl spatřit hrůzu nahánějící rozbouřené vody této nezkrotné horské řeky.
Přešel jsem do Polska a nedaleko za hranicí u obce Lasówka na nás čekala občerstvovačka pod vedením Pavla Kozy a jeho parťáků. Neměl jsem úplně hlad, tak jsem do sebe jen něco málo nalil, nechal se předběhnout několika běžci a pokračoval dál.
Stoupal jsem do mírného kopce spolu s Králičákem, ne teda se Sněžníkem, ale borcem z města Králíky. Probrali jsme historii a zeměpis a nechal jsem ho běžet napřed. Až pak mi došlo, že jsme spolu přešli rozvodí Labe - Odra, což jsme v našem rohovoru trestuhodně opomněli oslavit. Následně jsme sešli do mělkého údolí Bystřice. Tento polský malotok, jenž se v části své pouti chová jako sestra Divoké Orlice, jsme překročili a přešli další hřeben po něm pojmenovaného pohoří Bystřických hor.
Už jsem toho začínal mít tak akorát, abych si dal pauzu a na chvíli se posadil. Bylo by pro to ideální dojít k občerstvovačce, odpočinout si a nabrat energii. K té následující to bylo jen kousek, ale byl v tom trochu háček. Trasa nevedla k ní přímo, nýbrž bylo nutno absolvovat největší olafovinu celé cesty: sestoupit o nějakých 400 metrů dolů a zase to vyšlapat zpátky, celkem takhle obkroužit asi 8 km a zabít půl druhé hodiny. To se zdá trochu moc, ale v mém případě to tak skutečně bylo. Na rozdvojce jsem se stihl pozdravit s Hankou, nejrychlejší to ženou, která právě okruh dokončovala. A jelikož má cesta nyní vedla z kopce, dalo se doufat, že rozbalím muflona. Jenže hromady větví v bahně, po kterých cesta vedla téměř veškeré muflonění znemožnily. A tak místo abych své předchůdce a nedávné spoluchodiče, kteří mi během poklesu tempa prchli, doháněl, postupně mě předcházeli další. Když jsem sešel do nejnižších partií okruhu, mohlo se zdát, že jsem na dně, ale brzo se ukázalo, že budu klesat mnohem níže, aspoň co se týká pohody. Tady mi ji ještě trochu pomohl zlepšit náznak svítání na severní obloze, což jsem se snažil vyfotit. Bohužel, výsledek odpovídal nepříliš dobrému (roz)položení mě i mobilu, kterým jsem fotil.
Kousek nad obcí Stara Lomnica se trasa stočila zpátky na jih a do kopce. Pocítil jsem křeč, ze zásobníku (což byla ještě předchozí den obyčejná krabička uvnitř kindervajíčka) jsem vyňal tabletu s šumivým hořčíkem a jal se jej vložit do úst. Před udávením bublinama mě zachránila trubka vodou - což jsem vyhodnotil optimisticky jako pramen (a jestli to byla nějaká stoka, tak to radši nechci vědět) - a do kelímku jsem se nabral vodu, abych v ní tabletu vykoupal. Pak se mi sice šlo hůř díky kelímku a hůlkám v ruce, ale na problém s křečí jsem tím pádem zapomněl, tudíž tableta přinesla účinek. Přinesla ale navíc i jeden nechtěný efekt a to, že mi pak začalo bublat v břiše a to navíc cestou do kopce.
V ranním příšeří jsem spíš náhodou nepřehlídl kontrolu, u níž jsem se nechal dojít JirKou a Honzou Hiršem, pak jsem se ale na chvíli rozešel do kopce. Ten byl prudkej a i přesto celkem dlouhej. Břicho stávkovalo, síla mi najednou úplně chyběla a na dodání energie v podobě nějaké potravy jsem pořádně neměl pomyšlení. Byly to ty chvíle dna, kdy jsem si říkal, že už asi moje tělo takový věci nepotřebuje. Trvalo to nevím, jak dlouho, ale jakmile jsem vylezl z lesa na louku, nálada se začala rychle zlepšovat. Zejména proto, že se z louky otvíraly krásné výhledy na Kladskou nížinu i Soví a Bardské hory.
I přesto jsem nelezl o moc rychleji jak slunko, který se mělo co nevidět objevit nad obzorem. Podařilo se mi, spolu s Honzou, vydrápat se na horní louku, odkud byl výhled parádní. To zjevně usoudila i dvojice mladých v autě, kteří si v něm upravili ležení, aby v něm mohli trávit romantické chvíle mimo jiné i koukáním na východ slunce. Nevím zda došlo i na to jiné, protože jim tam poslední dvě hodiny někdo chodil kolem auta. Takže se tu asi moc nevyspali (což možná ani nebylo v plánu, třeba chtěli koukat na noční oblohu). Když jsme procházeli kolem, už ani nevypadali naštvaně, ale spíš smířeni s osudem. To já jsem byl v tuto chvíli smířen s tím, že je mi tak blbě, že dřív či později budu blít. Naštěstí se tak nestalo, když jsem kolem auta procházel, i když bych jim ten zážitek opravdu učinil nezapomenutelným. Místo toho jsem s Honzem dorazil na spojnici, kde jsem se pozdravil s Tomem Zágim, jenž měl celý okruh právě před sebou, jen ho letmo zpravil o následujících vydatných 8 kilometrech a vydal se k blízké kontrole. Ještě před ní byla na cestě jakási zřícenina, v mapě u ní byla i skála, což mi dávalo naději, že by z ní mohl být výhled na kýžený východ slunce.
S odhadem jsem se netrefil, přesto jsem nebyl zklamán. Ještě než jsme se zanořili do lesa ke zřícenině se před nama zjevila Jana H., která sice nešla naproti nám, ale vstříc vycházejícímu slunci a stála v jednom z mála míst, odkud bylo vidět. Hlavně nám tím ale zvěstovala, že občerstvovačka je nadosah, protože ji měla na starosti právě ona. Aby tu nebylo úplně přejanováno, přidal se k nám JirKa, který však záhy zmizel v lese hledaje vrchol pro Horobraní. My ostatní jsme probloudili zříceninou (hodně zřícenou, tj. moc toho z ní nezůstalo) a dorazili konečně ke kontrole.
Na ní byl Libor Pavlík se synem, kteří tu spolu s Janou nachystali pohoštění všeho druhu. Moje břicho bylo ale ve stavu, že co by do něj přišlo, to by se tam otočilo a šlo by zase zpátky. Jedinou mojí záchranou byla máta, kterou mi sem Jana přivezla, Liborův vařič, na němž vykouzlili suprový mátový čaj. Proseděl jsem tu asi třčtvrtě hodiny, prošly kolem mě celé generace chodičů a já tu furt seděl, pil mátovej čaj a jedl ostružinovou buchtu, co Jana předchozí den upekla. Břicho se mi tím stabilizovalo, přestalo bolet a dál už bylo jenom líp. Teda aspoň po nějakou dobu.
Odešel jsem spokojen, i když s trochou pochybností ohledně počasí. Doteď bylo hezky, ale dalo se čekat, že to tak nevydrží na furt. Sešel jsem z kopce, kde jsem opět předběhl některé předchůdce, mezi něž patřili DM, Ondra Plašil a Václav Jindrů, kterej si zapomněl vzít hůlky a celou cestu na to nadával, ačkoliv je vždycky nosí jen jako výztuž batohu. Podařilo se mi zmuflonit kopec opět dolů k Bystřici. Zde už se jednalo o mnohem hlubší údolí a i do protisvahu mě čekal o dost prudší kopec. Ještě před tím jsme se zašel kouknout k vodopádu, což jsem ale celkem rychle prokoukl, že byl podvrh z naskládaných šutrů, takže se jednalo o rukou člověčí vytvořený jez na řece.
Zklamán z trochu zbytečných kroků po asfaltu vydal jsem se stoupat do obávaného kopce. Ač jsem to nejhorší měl za sebou, i tady jsem si potřeboval na chvíli odpočinout, během čehož mě došla skupina s DM a dalšíma. Nějak mě to nakoplo a rozpohyboval jsem se vzhůru s celkem ukecanou dvojicí v zádech. Trochu jsem jim zdrhl, ale pak jsem se někde zasekl focením a nasazováním sluchátek a pustil je před sebe. V duchu předchozích dní jsem si pustil nedávno zesnulého Ozzyho, což ostatně na tomto pochodu nebylo poprvé.
Prošli jsme přes louky u vesnice Spalona s výhledy na hřeben Orlických hor. Chůze se sluchátkama mi ale moc nevyhovovala, tak jsem je sundal, což možná nezaregistrovala dvojice spoluchodičů, takže jsem si vyslechl, co jsem možná ani vyslechnout neměl, nicméně čísla kreditních karet ani podobný informace to stejně nebyly. Podstatný bylo, že jsme víceméně společně dorazili na další občerstvovačku. Nějak jsem nebyl připravenej na to, něco do sebe cpát, tak jsem se jen napil, pozdravil se s Nervem a Radkama (s jednou na kontrolující a jednou kontrolovanou) a putoval dál.
Cesta vedla na nejvyšší kopec Bystřických hor. Nejsou to ale opravdové hory, nejvyšší Jagodna Pólnocna, tedy Severní Borůvková Nehora má jen 985 metrů. Byly tu borůvky a pro Čechy, co si to blbě přeloží, se tu našlo i pár jahod (teda byly tam ráno, nevím jak o půlnoci).
Ale hlavně tu byla rozhledna. Zde jsem dostihl Zachodilovy, kteří mě, stejně jako spousta dalších, předstihli na kontrole u Jany a Libora a teď mi soustavně utíkali. Inu, nabušeni z červencového MUMu byli zvyklí maratony běhat. Tady jsme měli právě jeden za sebou, trvalo nám to necelých 8 a půl hodiny. Tedy nic, čím by se měl člověk chlubit, pokud by to byl celej výkon. Ale nás čekaly ještě skoro dva další.
Díky soustavnému horobraní jsem se nějak dostal před Jirku Kerlika, který mě vystřídal na rozhledně poté, co jsem se na ní vyfotil, kterak tuto krajinu začala halit mlha. Bylo to nejméně slunečné počasí za téměř celou cestou. To mi ale až tak nevadilo, důležitější bylo se hnout kupředu. Cesta byla nudná a liduprázdná. Začal jsem přemítat, zda sem do horních partií vůbec někdo chodí - kdo by to taky čekal v zemi takovýho undergroundu, kde nakupovat se chodí do sklepa a místo cest mají drogy. Navíc tato byla z asfaltu a vedla dolů, bylo tak na snadě pustit dolů muflona a pokusit se své předchůdce, tedy Zachodilovce a Vaška alpinistu dohnat. Ale ať jsem muflonil, jak jsem chtěl, ani jsem je nezahlídl. Už jsem si říkal, jestli jsme se nějak neminuli, ale prostě jsem byl jen proti jejich vycvičeným nohám pomalej.
Seběhl jsem do sedla pod Jagodnou, rozloučil se s povodím Odry a sestoupil přes křoví, maliní a kopřivy k Orlici. To taky není úplně běžný, aby kousek od rozvodí tekla taková řeka, výjimkou je snad akorát Vltava na Šumavě.
Hraniční řeku jsem přešel do vsi Neratov, o níž jsem se předchozí den doslechl, že zde mají kostel kříženej se skleníkem. Kromě toho tu v půl desáté startovala kratší trasa. Blbě jsem se koukl do papíru a marně jsem zde doufal i v občerstvovačku, z čehož jsem se musel jít vzpamatovat až do věže kostela, odkud byl na celý kostel s prosklennou střechou krásný výhled. Nutno říct, že k tomu mě ponoukla Míša, kterou jsem tu taky po dlouhé době (jen na pár chvil) dostihl. Tato zastávka rozhodně stála za to.
Pokračoval jsem dál, po asfaltce do kopce směrem k bunkru Hanička. Až k němu se nešlo, ale cesta nás zavedla k místnímu bistru, kde byla konečně občerstvovačka. Zde to měli pod palcem Honza Podháj a Marťas Fojťas. Dostihl jsem tu Míšu a pár dalších lidí, dostal jsem pití a polívku. Podobně jako na většině takových míst jsem se tu nechtěl vůbec zdržovat, ale zase jsem tu zasekl na půl hodiny. Dokonce mezi tím stihl přijít Yetti a a vysvobodit ze spárů baru podobně zaseklou Míšu.
Zvedl jsem se, až když Jirka Kerlik, jenž mě tu taky dohnal, začal hrozit zvednutím své kotvy. Vyrazili jsme víceméně spolu, já jen o pár kroků napřed, což se v důsledku všelijakých vnějších a vnitřních vlivů následně změnilo na několik desítek, možná i set metrů, kdy už jsem naopak na nulu snížil ztrátu na duo Míša a Yetti. Ač to zní jako nabídka nanuků, byla to dvojka, se kterou se mně šlo celkem dobře.
Teda hned, co jsem je došel, jsem jim na pár set metrů zdrhl, ale zase jsme se sešli, když jsem pak vysypával bordel z boty u autobusové zastávky u osady Horní Rokytnice. Zde jsem neměl spády k úprku vpřed. Začala mě bolet noha. Lýtko jsem měl jak v železu a byl jsem rád že lezu. Jak kdyby mi ta noha chvílema nepatřila. Zvláštní pocit. Hlavně bylo blbý, že to trvalo třeba půl hodiny, kdy jsem vážně zvažoval, jestli je moudrý se v tomto stavu vydávat dál, protože jsme na dlouhou dobu opouštěli civilizaci a následovala skoro 20kilometrová hřebenovka Orlických hor. Svým parťákům jsem se svěřil, sice taky úplně nevěděli, co s tím, ale nějak jsme to zakecali a drža Yettiho tempo do kopce jsem to po pár kilometrech nakonec rozchodil.
Nefunkční lýtko byl naštěstí poslední větší zádrhel a pochybnost nad dokončením. Jakmile bolest opadla, šlo se mi už dobře, postupně jsme vylezli po hřebenovce kolem bunkrů až na Annenský vrch. Na vrchu místní rozhledny, kam jsme samozřejmě museli vylézt ke Káčku, jsme sešli opět v naší trojici, následováni JiKou a Milanem Mikuláškem, který se tu taky z ničeho nic zjevil.
Kromě něj se tu teda zjevilo i mnoha dalších lidí, mimo jiné těch, co šli zkrácenou trasu, ale taky spousta lidí, co s naším pochodem neměli nic společného. Z rozhledny jsem odešel trestuhodně zbrkle, že místo abych se pořádně rozkoukal, řešil jsem, jak se rozpoložit k zábradlí, aby nás tamní fotič dobře dostal na fotku.
Odešel jsem tudíž jako první z celé party a od jedné šedesátkařky jsem získal odhad, kdy ji předešli mí předchůdci Zachodilovi s Václavem. Šel jsem furt rovně, cesta byla celkem jednotvárná po hřebeni lesem a tak jsem se pustil do výpočtů a odhadů, kdy asi tak můžu dostihnout toto trio mílařů, jak si říkají absolventi 1000 mil přes Československo.
Přitom jsem dospěl k zajímavému paradoxu. Vyšel jsem ze situace, kdy stíhám skupinu, která má na mě neznámý náskok, ale postupuje přibližně stejně rychle a já se snažím zjistit, jaký ten náskok je. Pokud předejdu osobu, která mi sdělí, před jakou dobou skupinu potkala, a z odhadu, kolikrát rychleji než tato osoba se pohybuju já, vypočtu, jak daleko je skupina přede mnou. Zdánlivý paradox spočívá v tom, že čím rychleji vůči této osobě jdu, tím víc zaostávám za stíhanou skupinou. To mě tak překvapilo, že jak jsem došel na rozcestí na Pěticestí, musel jsem zasednout u bufetu ke hroznové vodě, nebo co to bylo, čímž jsem samozřejmě všechny výpočty zbořil a dál se o ně nepokoušel. Neseděl jsem tu sám dlouho. Teda přesněji, seděl jsem tu sám nedlouho, navíc to "sám" vztahuju pouze na své spoluchodiče a to ještě ty, o kterých jsem věděl. Zkrátka po chvíli dorazili oba Jiří (JirKa a Yetti) a Míša. A po další chvíli sezení se přidal i Milan. Po Milanovi pak přišel déšť a mohli jsme vyrazit dál, teda jen ve složení já, Milan a déšť, i když se domnívám, že poslední jmenovaný dělal společnost i těm třem sedičům déle zdrživším se na pěticestí.
S Milanem jsme za lehkého pršení a velmi zajímavých rozhovorů pročvachtali kolem Kunštátské kaple a dál na Tetřevec. Od mé minulé návštěvy těchto končin na Týnišťských šlápotách před x lety se toho moc nezměnilo, fauna byla stále chudá, jen tu ceduli, co o tom pravila, jsem tentokrát už nenašel. Na následujícím kopci, Homoli, byla ale kromě kontroly i populace malin, takže jsem toho využil k doplnění vitamínu M, nebo co v nich je (biochemie nikdy nebyla moje silná stránka, ale extrapoluju to ze vzpomínky, že citron obsahuje vitamín C).
Probrodili jsme se ještě jedněma bažinama a byli jsme na rozcestí Pod Homolí. Zde se tentokrát občerstvovačka nenacházela, zato tu byla asfaltka, která k jedné mířila. Museli jsme ale po ní urazit několik kilometrů a ještě si přidat jednu echt true olafovinu, tj. výlez kilák do kopce, kde nic není a zpátky stejnou cestou. Než k tomu došlo, seběhli jsme po asflatu asi 4,5 km ve snaze trochu snížit ztrátu na uvažovaný časový plán mířící k dokončení trasy do půlnoci. Bylo 15:50, když jsme odbočovali na žlutou vracečku a v 16:04 jsme se už točili dolů.
Muflonit dolů byla celkem příjemná kratochvíle, jen pohled JirKy teprve stoupajícího nahoru mně provrtal díru do hlavy. Já ale spěchal, protože jsme se zase trochu přiblížil svému dílčímu cíli - dostihnout trio mílařů. A skutečně, když jsem dorazil na občerstvovačku ve v hospodě ve Zdobnici, kterou měli pod palcem Petr a petr (a ještě junior od petra), potkal jsem se tu ale konečně i s touto stíhanou skupinou, kteří ale jak mě viděli, vstávali rychle pomalu od nedojezených jídel a prchali, protože ještě nebyla ta správná chvíle na to, abych je dostihl.
Ta přišla nedlouho poté, co jsem do sebe hodil gulášovou polívku, vedle sebe hodil sladkej rohlík nebo co to bylo (vůbec se to k polívce nehodilo a jen Milan to zachránil před úplným vyhozením) a rozloučil se se všemi Petry nad Zdobnicí a Braněm, jenž si tu dával šedesátku. Vystoupil jsem lesem na louku a pak dlouho klesal, s mírným mufloním nádechem. Skupinu Alena a její Vašci, čili mílaře, neboli trio MUMáci a alpinista, tedy manžele Zachodilovy a Václava Jindru, zkrátka všechny tyto lidi jsem dohnal kousek před Rampuší na 85. km, což bylo přesně po dalším maratonu od minulého setkání. Tento nám trval asi o čtvrt hodiny míň.
Další maraton už se do délky trasy nevešel, takže už jsem se nemusel držet vzadu a pokračoval jsem spolu s nima dál. Společně ještě s Milanem jsme putovali lesmo a lučmo až jsme se dostali do následující vsi Liberk, kde nás čekala občerstvovačka Lenka PP a s ní i hlavní občerstvovač Hans Sedlák, kteří nám nachystali gulášovou polívku a supermeloun + spoustu dalších pochutin. Nechtěl jsem pokoušet osud, takže jsem se moc nepřeplácal.
Časový plán byl nemilosrdný, nemohli jsme se tu rozsedět a museli jsme zase trochu pohnout vpřed. A hlavně dolů, z kopce, kde bylo záhodno předvést, zač je toho mufloní sudokopyto. Nicméně cesta pak vedla opět lesmo, potažmo potočmo. Tohoto úseku označeného jako "dobrodružný" jsem se obával, přecejen nás Jirka Učík varoval, že si zmáčíme nohy a já měl ještě stále v paměti, jak jsem tu na jedněch z minulých šlápot vzdal vyzouvání a brodil potoky v botách a pak mi v nich 40 kiláků čvachtalo. To jsem opakovat nechtěl, nicméně brody byly tentokrát milosrdné k nám hůlkařům. Václav J. měl trochu smůlu a v místě, kde to jinak v podstatě nešlo, hodil jsem mu svoje náčiní, takže holé ruce vyměnil za hole v ruce. K mé smůle do potoka během mé fotodokumentace nespadl, jak by se na oplátku za půjčku slušelo.
Proběhli jsme zbytek údolí až do Panské Habrové, překročili Kněžn(o)u poprvé, pak v Rychnově podruhé a u nádraží potom i potřetí. Cestou jsme hledali, zda se najde cestou nějakej kšeft nebo hospoda, kde by člověk dokoupil pití a jako na potvoru se trasa všem podobným zařízením vyhýbala, že měl člověk pocit, že se ony vyhýbají nám. Ale naštěstí nebylo takový vedro a zas nebyla žízeň tak veliká, cesta nám utíkala a nechala nás příjemně jít. Zvlášť když jsme s Milanem obnovili náš předchozí rozhovor o mnohých tématech z vědy a techniky a tentokrát jej rozšířili i na ostatní členy skupiny. Člověk se pak nesoustředil na to, že už má přes 80 km v nohách a spíš řešil problémy typu, jak se vyměňují koleje u vlaku nebo jaká je nejvyšší hora Horní Lužice.
Cesta nám ubíhala pod nohama a po mírném znejistění ohledně směru trasy v polích na Synkovsku-Slemenovsku jsme nakonec chvíli před 21 h dorazili na poslední občerstvovací kontrolu. Zde vládl Jirka Učík se svou rodinou za významné asistence Libora Pavlíka přemístěného sem z Polska.
Kontrola byla typicky v Učíkovském stylu. Nechybělo vůbec nic a přebývaly jen ty kilometry, který člověk měl ještě před sebou. Kdyby jich bylo nula, tak se tam rozsedím a žeru ještě dnes. Vyhlídka na dalších asi 14 km mě brzdila v sezení a popoháněla v jezení. Ještě jsem napsal jakejsi duchaplnej zápis do místní návštěvní knihy (stylistické výtvory sypané z hlavy po sto kilometrech v nohách jsou pak zajisté vděčným objektem následné psycho-grafoanalýzy). Krátce po našem příchodu z kontroly odešel jeden ze stovkařů, Michal Spáčil, jehož jsem potkal na první občerstvovačce v Polsku a od té doby se držel kdesi přede mnou. A zatímco já jsem tu do sebe hrnul polívku a psal vysoce intelektuální teze do knihy, Zachodilovi a pak i Vašek zvedli kotvy. Jen já s Milanem jsme si to tu odseděli poctivě a společně pak odešli.
Bylo kolem deváté večerní, když jsme místo opouštěli. O stihnutí do půlnoci už jsme moc nepochybovali, dal jsem si proto jiný cíl. Stejně jako loni se na zkrácenou trasu vydala i Lenka Rosová, kterou jsem ale loni stíhal marně, neboť to cestou zabalila. Letos se však držela celou svoji štreku přede mnou a bylo proto mojí snahou ji konečně dostihnout. Dle informací od Jirky a Libora vyrážela asi 20 minut před nama. To nám s Milanem dalo podnět jak ke zrychlení, tak k počítání. Vzhledem k tomu, jak dlouho nám unikala jsme se snažili odhadnout její rychlost a dobu, za jak dlouho bychom ji měli dohnat. Nasadili jsme proto ostřejší tempo a vydali se do poslední etapy.
Cestu nám mělo zpříjemnit brodění řeky, u níž vše začalo, tedy Bělé. Ovšem Jirka Učík nakonec zprovoznil úžasnou lávku, čistě pro naše účely, takže se brodění nekonalo. Asi to bylo škoda, na druhou stranu by to nejspíš vytěsnilo všechny ostatní zážitky z cesty. Takhle jsme suchou nohou přešli vodu a brodili jsme se pak dál už jen přesličím.
Přešli jsme kopec a na louce při sestupu dolů jsme už uviděli siluety Zachodilových, kterak se blíží do vesnice Hoděčín, kde v souladu s názvem probíhaly nějaký hody, nebo zkrátka nějaká vesnická pařba. Už společně jsme se k ní přiblížili zrovna v době, když hráli 1000 mil. My jsme v nohách sice měli jen 108 kiláků, ale i tak jsme vyhlíželi , kdy se za zatáčkou objeví starej známej bílej dům v Týništi U Dubu. Ale k němu jsme měli ještě nějakých 8 kiláků, takže jsme odmítli pozvání na jídlo a spěchali, aby nám Lenka neutekla. Spolu s Milanem jsme trochu poutekli zbytku a vydali se na stíhačku. Se vzpomínkou na předchozí rok, kdy jsem posledních asi 10 kiláků stihl za něco málo přes hodinu jsem tentokrát šel o trochu víc na pohodu, ale i tak jsem do toho šlapal, co to šlo. Až na rovince vedoucí k pískovně, tradiční poslední zastávce na tomto pochodu, jsem zahlídl světlo před sebou. A dokonce byly dvě. Překvapivě to celkem i sedělo s našima odhadama, kdy bychom Lenku měli dostihnout. Lenka kráčela spolu s Michalem, co nám taky celou dobu utíkal.
Na pochodu jsme se potkali po dlouhé době a asi poprvě, od našeho prvního setkání před 11 lety na mé první akci CSUT, jíž byla tato stovka. Tehdy, ani později Lenka do cíle nedošla a proto byla teď ráda, že se jí to konečně podaří. A podařilo, společně jsme do cíle dorazili chvíli před třičtvrtě na půlnoc, ovšem spolu s Milanem jsme si ještě počkali asi minutu na příchod Aleny a Vašků a do cíle tak dorazili společně v této 5členné sestavě.
Díky všem orgům, značičům, odznačičům, občerstvovačům, občerstvovačkám a dalším, že pro nás vytvořili zase krásnou akci.
Žádné komentáře:
Okomentovat