Po několika letech jsem se zase vydal na Červenokosteleckou stovku. Do poslední chvíle jsem nevěděl, zda mi to umožní rodinná situace a částečnou jistotu jsem získal až někdy v pátek brzo po poledni daleko na Moravě v oblasti bez signálu, odkud jsem musel napřed udělat rundfár po Hané, abych se zbavil dětí a něco po 16h teprve vyrážel z dědiny u Prostějova. Můj závod tak začal mnohem dřív než v určených 20, kdy byl oficiální start stovky. S variantou, že to nestihnu jsem tak trochu počítal předem a o této variantě jsem organizátory informoval. I tak jsem se ale snažil dorazit co nejdřív, ovšem bouřka v Drahanské vrchovině mi moc urychlit nepomohla a když jsem někde u Svitav zjistil, že nezapojeným káblem se mobil moc nenabije, spěchal jsem radši bez navigace, abych do mobilu stihl aspoň něco nasypat. Nakonec jsem se dostal až do České Skalice a kousek za ní, asi 12 km před cílem, tedy startem a mi najednou začala svítit kontrolka oleje. V servisu mi onehdá říkali, že mi to úplně netěsní, ale že se to prej nevyplatí vyměňovat - asi za cenu takových překvapení jako tady. Naštěstí od té doby vozím flašku oleje, takže jsem dolil a kdo maže, ten jede, tak jsem jel. Na start jsem se promotal kolem chystaného festivalu ale zkrátka asi 5 minut po osmé jsem byl na místě. Rychle jsem se zaregistroval, vyfasoval dres s číslem 40, na sebe hodil bágl, do ruky hůlky, do sebe trochu energeťáku a něco po čtvrt jsem vystartoval na stíhačku.
Vyrazil jsem jen s malým 8l batůžkem kam jsem naložil velblouda, do něj 1,5l vody, pak jen pár drobností a bylo to plný... Hlavně jsem ale na něj navěsil protidešťovou bundu a sluneční brýle. Na kartu pro sběr razítek jsem nedostal fólii, a tak jsem si ho dal jen složenej do ledvinky. Vyběhl jsem z Kostelce a mířil cestou přes pole do Rtyně v P. Na jejím začátku jsem potkal první chodiče. Nebyli to běžci a myslím, že něco přepakovávali. Nejspíš podobně jako já koukli na oblohu, aby seznali, že nás čeká něco hodně... nezapomenutelného. 
Proběhl jsem kolem Jirky Hofmana, Víti Randýska a Milana Mikuláška a kdesi dole ve městě přišly první kapky. A jak přibývalo lidí, co jsem předběhl, tak přibývalo i těch kapek, i když tam byl ten nárust možná i exponeciální. Ještě jsem se stihl zastavit pod stromem a vytáhnout bundu a hodit ji na sebe, jinak ale během chvilky kolem mě zuřila večerní bouře. Prchal jsem dál s nadějí, že v lese bude líp. K tomu bylo třeba probojovat se přes pole k železnici a dál. Mezi účastníky zde byla patrná díra, utekl jsem chodcům a začal jsem stíhat běžce, tedy polem jsem běžel sám jak mokrý voják v poli. Další lidi jsem potkal až v podchodu pod železnicí, kteří v něm čekali až dohřmí. Jen jsem se s nima letmo pozdravil a šel dál. To je tak nějak vyhecovalo udělat totéž, do té doby se báli, že je sejme blesk. Ale teď měli pocit, že před nima běží hromosvod, tak vylezli z díry a stejně jako já pokračovali do Malých Svatoňovic. Blesk netrefil ani je ani mě, bouřka to totiž, když nás viděla, vzdala a dala se na ústup. Obešlo se to bez obětí na životech, škody ale napáchat dokázala.
Jelikož kontrolní karty nebyly dodány ve folii, nebyl jsem jedinej, kdo pak místo karty z kapsy lovil jen zmuchlanej nacucanej rozmočenej chuchvalec, což pak orgové vyhodnotili jako nepoužitelné a na karty se přestalo hrát. Déšť ale taky dost významně poznamenal moje boty. Že to odnesou ponožky, to by mě nepřekvapilo, i když to v tomto případě byly supersportovní fusky vyrobené pro letošní BVVŠ. Tady jsem je měl ale poprvé na pořádné akci a zdálo se, že i naposledy. Horší ale bylo, že boty z Decathlonu, ve kterých jsem odchodil posledních 5-6 stovek zde konečně ukázaly své slabé místo: v dešti se prostě rozpustily. Vložka se uvolnila a pod ní vloženej klínek se odlepil. A když jsem sbíhal z kopce, shrnulo se mi to doprostřed pod chodidlo. Kousek před náměstím, kdy už jsem dobíhal další velkou skupinu lidí, jsem seznal, že je to potřeba řešit a zastavil, sundal boty, vylil z nich vodu a hlavně srovnal podpatní klínek a vložku. Zdržení 4 minuty. Nevadí, hlavně že je líp. Asi tak na minutu. Pak už se to zase začalo shrnovat, ale jak jsem šel do kopce, tak to tolik nevadilo.
Postupně jsem docházel známá záda Martina Kreidla, Nerva, Míši, Kristýny a dalších. Někteří byli překvapení, že jsem se tam zjevil, aniž bych byl na startovní listině. V této společnosti jsem vyšlapal na první větší kopec Žaltman, kde byla jako obvykle kontrola u rozcestníku. Na rozdíl od dřívějška tu byly razítka, ovšem z výše uvedených důvodů bylo jejich použití dosti problematické, ne-li nemožné. Ale nějak jsem zkusil natisknout to na ten zmuchlanej kus promočené celulózy, která ještě před hodinou byla mojí identifikační evidenční kartou.
Déšť odcházel, mraky se trhaly a vzhledem k tomu, že ještě nebyla tma, měl jsem jedinečnou šanci konečně vidět něco z místní rozhledny. Nikoho dalšího jsem k její návštěvě nepřesvědčil a tak jsem na ni vylezl sám, abych se pokochal výhledem na Sněžku ozářenou pozápadovým světlem. A tmu všude jinde. Ale jo, bylo to pěkný. Akorát, když jsem se pak vrátil na trasu, to samý jsem viděl z paseky na hřebeni. No dobře, tak jsem to viděl dvakrát.
A tak přišel seběh. Teď už s čelovkou k Jestřebí chatě, kde nás pozdravili místní (trochu mě to mátlo, působilo to jako oficiální občerstvovačka) a pak už hurá dolů. Postupně jsem postahoval ztrátu a docvakl předchozí skupinu spoluchodičů. Pak přes Radvanice, les, kopec a trávou, která bývá mokrá i za sucha dolů do Janovic u Trutnova. Zde na nás čekala první kontrola. Kofolu stihli z velké části vychlastat běžci vpředu, aniž by pochopili, že byla na příděl. Přitom jsem tu byl asi tak 24. příchozí. Asi se nečekalo, že nebude stačit ta voda shora. Zato chlebů tu bylo ještě dost a to s různýma pomazánkama (já se držel jen té ze škvarků a sádla, která mi přišla nejbezpečnější).
Po chvíli jsme pokračovali, tentokrát novou cestou, úsekem, který byl hlavním tahákem celé stovky. Doteď jsem vždycky smutnil, že trasa obchází rezervaci Adršpašsko-Teplických skal. Tentokrát byla ale trasa vedena přímo jejich nitrem. Nádhera. Poté co člověk poladil boty a čelovku, mohl si užívat krásných skal a rozmanitostí lesní stezky, která vedla chvíli nahoru chvíli dolů, chvili po šutrech, chvíli bažinou, prostě abych musel každou chvíli seřizovat vložky do bot.
Vše vyvrcholilo průchodem přes Adrspašské jezírko a vodopády, jež nám Nerv pomohl pěkně nasvětlit svým světlometem. Jakmile jsme spolu s ním, Míšou a Kristýnou dorazili k Milencům, nejvyšším místním skalám (možná nejvyšším skalním věžím u nás celkově) posvítil už na ně jen letmo a zdrhl s Míšou dál, zatímco já jsem to vzal s Kristýnou prahnoucí po vodě ne až tak záměrně po nesprávné zelené až ven ze skal a dál pak k domělému zdroji vody, ze kterého se však vyklubala obyčejné kaluž v bažině. Teda skoro, ve skutečnosti to bylo nebeské jezírko, tj. takové, které má spodní přítok, rozhovor o teorii nebe jsme však radši v této situaci neotvírali a hleděli co nejdřív se v Adršpachu napojit na trasu. Obsah vody se nám tak zvýšil akorát v botách, nicméně mohli jsme pokračovat dál. Nyní se z Adršpachu pokračovalo na sever, směrem, kudy jsem to neznal, což ovšem vzhledem k mému předchozímu zazmatkování asi moc velký rozdíl udělat nemohlo. Zas tak těžká orientace tu ale nebyla, šlo se furt po žluté značce kolem Křížového vrchu do Zdoňova, kde jsme hledali další kontrolní razítko a nalezli jej až na samotném konci. Bylo hodně pozdě v noci, když tu z jednoho baráku vykoukl chlap: Nepotřebujete něco? Kristýna, již po několikero kilometrů živořící na pár posledních doušcích vody už téměř smířená s krutým osudem, že mne bude muset požádat o vodu najednou, jakoby polita živou vodou začala ze sebe coby farářka sypat chvalozpěvy na chlapovu ochotu. Já těm jejím kostelním rituálm nerozumím, ale vůbec bych se nedivil, kdyby poté, co si ona a několik dalších lidí doplnilo zásoby, chlapovi z kohoutku tekla už jen svěcená voda.
Následoval výstup na hřeben, kde bylo naopak na místě obřadně zkropit půdu lesa vodou roztékající se do dvou moří - zpátky do Severního, vpřed do Baltu. (Víc už se tu o vykonávání potřeby rozepisovat nebudu.) Z rozvodí jsme, stejně jako skupina našich předchůdců, k níž jsem se následně taky připojil, zvolili tu správnou z asi 8 cest až na několikátý pokus. Toto místo bylo navíc na státní hranici, po níž trasa pokračovala z kopce dolů, aby pak na pár kilometrů zabočila do vnitrozemí našich přímořských sousedů. K moři to ale bylo daleko, k promočení bot v bažinách a mokrým houští to bylo mnohem blíž. Cesta byla značena odrazkama a z lesa nás vyvedla na silnici přicházející říčku Stěnavu (v místech ještě než vteče k nám) a železnici. Pak kousek po poli do vsi a skrze ni zase zpátky do Východních Čech, kde jsme po pár kilometrech dorazili do Vižňova, kde nás po 40 km čekala 2. občerstvovačka. Zde jsme se potkali mimo jiné opět po delší době s Nervem a Míšou a dalšími účastníky krmícími se opět chleby, kapalinami ruznych barev a složení a několika málo druhy pochutin. V tom jsme je krátkodobě napodobili a pokračovali dál.
Začaly kopce. Cesta dál totiž zamířila na pohraniční hřeben Walbřišských neboli Javořích hor. Vyšlapali jsme do místa na hřebeni, kde nás duševně povzneslo moudro dne: Každý kopec jednou skončí, aby začal jiný. Z pohledu matematické analýzy je to celkem napadnutelné tvrzení, neboť by bylo nutno si napřed vyasnit, co se myslí tím kopcem a co tím, že končí. Z mého pohledu se jednalo pouze o sedlo, tj. kde je sice tečná rovina vodorovná, ale existují odtud cesty jak dolů, tak nahoru. A to druhé byl pochopitelně taky náš směr. Výstup se zastavil až na skutečném vrcholu Kozina, kde se začalo klesat, aby se po chvíli zase začalo stoupat. Zkrátka vlnovitá hřebenovka. Na tom by nebylo nic hroznýho (kromě toho, že se Poláci s tím až tak nemažou a posílají značený cesty rovnou po spádnici, což některým neohůlkovaným účastníkům a účastnicím dělalo trochu potíže). Jenže já už asi 30 km bojoval s rozlepenýma vložkama v botách a s přibývajícími sestupy se snižovala tolerance mých noh k těmto nepohodlnostem.
Po pár kilometrech jsme takhle dolezli na Ruprechtický špičák, nejvyšší místo naší trasy. Právě se rozednívalo, čas přesně vycházel na východ slunce, ale příležitost jít ho pozorovat z rozhledny jsem tentokrát vynechal, protože by to znamenalo sdílet rozhlednu nejen s mlhou halící celej kopec a okolí, ale taky s bandou Poláků, který si tam při východu slunce udělali diskošku. Za to mi výstup kus mimo trasu a hlavně pak sestup v tlačících botech nestál. Stačil sestup do sedla. Tady už jsem věděl do čeho jdu, následující část už jsme měl přecejen nachozenou víc jak tu západní část, neboť se zde trasa potkávala s trasou dřívější Červenokostelecké stovky. Bolest při došlapu na shrnutou vložku mi to ale příliš nesnížilo. Po pár takových sólo sestupech jsem se nechal dojít partou a společně jsme pokračovali ještě dalších asi 10 km.
Občas mlhou problesklo slunce a občas jsme se koukli do mapy, že jdeme blbě. Jako například, když jsme se všichni shodli, že máme jít po modré, ale vydali jsme se po žluté kamsi dolů do Polska. Někteří to řešili návratem zpátky a zacházkou po hřebeni, jiní svýma nohama vysušili pár polských luk než se dostali zpátky na trasu. Časově to vyšlo víceméně nastejno. Pak už konečně začal sestup na českou stranu, do Rožmitálu. Zmuflonit tento kopec bylo vždy příjemným zpestřením, tentokrát to bylo spíš utrpením a když jsem dorazil dolů na silnici, koukal jsem, jestli se někde ve škarpě neválí nějaký zapomenutý trepky, co bych si nazul místo těch svých už nepoužitelných bot Q z Decathlonu. Dopajdal jsem na konec vsi na kontrolu.
Tím, že to byla náhrady za dřívější kontrolu v hotelu Vyhlídka s vyhlášeným drůbežím vývarem mi přišlo trochu chudý, že nám nabídli zase ten samej chleba a vodu, ale i to pomohlo, když si k tomu člověk dal třeba pomeranč nebo meloun. To jsem sice dost zariskoval, meloun většinou s ostatním jídlem nemíchám. Ale když jsme pak došli do Broumova k otevřenýmu kšeftu, pro jistotu jsem to ještě zajedl buchtou. Ten hlavní obchod jsem ale ještě hledal. Nějakou dobu už sem měl mobil napíchlej na Kristýninu powerbanku a teď sem jej odpojil a zapnul abych našel, kde se v Broumově prodávají boty. Našel jsem v podstatě jedinej nadějnej obchod, zamířil k němu a hle, dovolená. V sobotu. To je bordel toto. Prošel jsem se po náměstí a vidím vietnamskou prodejnu textilu, bot a další veteše. Nebylo nad čím se rozmýšlet, prostě tu musím něco ulovit, v těch botech to už dál nešlo. Napřed jsem musel sundat ze sebe nejen ty hnusný, bouřkou a hnusným bahnem rozmočený, hnusný smradlavý rozpadený hnusný boty, ale ještě hnusně páchnousí a hnusně rozrhaný (kdysi krásný) ponožky z BVVŠ. Nohy jsem otřel kapesníkama, nazul na ně náhradní fusky, co jsem si mimořádně vzal s sebou a mohl začít zkoušet. Všecko malý. Po asi 15 minutách jsem odcházel v tom jediným, co mi na noze jakštakš sedělo, v gumákách.
Bývaly by se sice víc hodily v té páteční bouřce, ale to teď nebylo tak podstatný. Zvažoval jsem, co se starýma botama, ale seznal jsem, že i když jsou v Dekáči vůči reklamacím celkem vstřícní a boty byly rozlepený, což být určitě neměly, ale asi bych neukecal, že jsem se v nich byl jen projít po parku, na což byly púvodně určeny. Takže jsem jim zvolil místo posledního odpúočinku u kontyšu s tím, že bych si k nim ještě teoreticky mohl udělat výlet, ale vzhledem k tomu, že stály asi tři kila, tak to nemělo smysl. Vyhazoval jsem je tak s vědomím, že z každé koruny do nich investivané jsem vytěžil aspoň tak dva kilometry. No řekněte, kdo toto má? Bosého Zahálku nepočítám.
Otázkou bylo, jak se mi v nových botách půjde. Můj nový vzhled typu kocour v botách sice budil údivy a úsměvy, ale já jsme se v tom musel napřed naučit chodit. První sestup z hradeb sem v nových v nich trochu protrpěl. Hned mi tam totiž napadal bordel a jakmile se byť jen malej kamínek dostal do boty na nárt, bylo to jako by mi tam právě někdo zarazil hřebík a jakejkoliv pohyb nohy ho zatlačoval níž. Bylo potřeba to něčím vytáhnout, protože než bych vytáhl nohu, měl bych v ní vyrytou památku na věky. Za astistence Martina Kreidla jsem se s botama trochu sžil a následně se rozešel na výpadovce k Broumovským stěnám. Když jsem si dával bacha na kamínky padající ze země vzhůru do otvoru boty, což by se ve slušném světě stávat nemělo, šlo se v nich celek v pohodě. Pustil jsem se tak do stíhačky svých předchozích parťáků. Udělalo se hezky slunečno, tak jsem z báglu vytáhl protisluneční zrcadlovky. Ovšem ani ty páteční bouři nezvládly. Tradiční vietnamská kvalita se projevila trvanlivostí zrcadlové vrstvy, která zůstala spláchnutá někde v polích u Svatoňovic.
Rovinatou částí Stěnavské kotliny jsem prokráčel celkem rychle, občas vysypal bordel z gumáků a pokračoval k hospodě Amerika a vzhůru na Hvězdu. Už jsem to šel několikrát, tak jsme věděl, co mě čeká, takže jsem ještě trochu přitlačil na pilu v naději, že Jarka nebo Kristýnu uvidím někde ve stráni nad sebou. Ale marně. Dorazil jsem na vrch s vědomím, že když jsem je nedostihl doteď, už se mi to asi ani nepovede, protože sem netušil, jak se mně bude v gumákách muflonit z kopce. Na rodzdíl od dřívěší kontroly v podobě počítání schodů zde bylo zase úkolem narazit si razítko na rozcestníku. U něj jsem našetěstí potkal stovkaře, jehož jsem se celkem beznadějne zeptal, jestli neviděl dvojjici, kterou jsem stíhal a on mi odpověděl, že právě oba sedí u stánku opodál. A opravdu, už na mě mávali, když jsem šel kolem, aniž bych si toho všiml. Byli z toho taky trochu v šoku, v čem jsem to ta dolezl, nicméně občerstvil jsem se s nima a pokračovali jsme pak už společně, akorát Jarek se hned na začátku odpojil, že půde na před a už jsme ho nedohnali.
Prošli jsme jako skalní městem a sestoupili do Kovářovy rokle. Cestou jsem konečně mohl vyzkoušet, jak se v gumákách mufloní. Bylo by to celkem v pohodě, kdyby se mi nezasekla hůlka mezi šutrama. Měl jsem ji týden od akce v Alpách, takže to trvalo asi týden, než jsem jí ulomil špici. Ale dalo se s tím jít i tak, furt lepší než seskákat z kopce bez ní. Červená značka nás pak vyvedla kolem studánky a rybníka přes kopec do Police nad Metují. Až tam jsme si všimli, že trasa letos vedla jinudy a mělo se přijít po jiné cestě. Ale to bychom minuli obchod, kde se vždycky stavuju, takže mi to vlastně vůbec nevadilo. Zvlášť protože začalo být pěkný vedro a člověk si tu mohl koupit i něco chlazenýho. Nejlevnější byl energeťák, jenž jsme koupili hlavně jako chladící médium pro vnějších ochlazení. A jelikož to byla správná vietnamská večerka, měli tu všechno včetně slunečních brýlí, takže jsem už pak nemusel mžourat do slunka jak zbrklá sova. S krásnými mušími brýlemi na očích jsem pak mohl pokračovat k další kontrole, která se nacházela za Policí, odkud tentokrát vedla trasa novou cestou a mířila do údolí Metuje.
Po návštěvě kontroly a velmi střídmém občerstvení jsme tedy pokračovali dál. Údolí bylo krásné, řeka vyzývala k vykoupání, nebo aspoň k brodění, k čemuž jsem byl nyní náležitě vybaven a taky toho využil, dokud jsem si nenabral vodu shora. Došli jsme do Maršova, odkud už jsme pokračovali po staré známé cestě přes kopec do údolí Dřevíče a na další výstup. Slunko pálilo, šlo se do kopce, Kristýna bez hůlek byla čím dál víc naštvaná, že se nechala oblbnout, že to bude lehká stovka a postupně ji přestávalo bavit poslouchat i moje blbý kecy.
Na vrcholu Turov byl ale krásnej rozhled, chvíli před tím, než se zatáhlo a začalo podruhé za cestu pršet. Seběhli jsme ještě v suchu, ale veškerá snaha negumákových chodičů o vysušení bot přišla vniveč jakmile jsme se dostali k bunkru Turova a nastoupili na louku kolem lesa. Značka se schovala kamsi do houští a já, kterýmu mokro teď samozřejmě nevadilo, jsem zamířil po zvyku (možná si to blbě pamatuju) po louce kolem lesa smerem ke Chlívcům. Tama se jít sice nemělo, ale neviděl jsme v tom problém. Tento postoj úplně nesdílela Kristýna, která mě následovala v důvěře, že to tam znám. Ve chvíli, kdy zjistila, že jsem ji zavedl někam doprostřed louky úplně mimo trasu už ke mě téměř metala blesky a přešel jsem do režimu "radši držet hubu nebo ještě jednu schytám". Namířil jsem to tedy nejkratší cestou k lesu a na cestu vedoucí ke kontrole. Tam bylo pití, kterým se tak nějak aspoň trochu věci daly do pořádku, t.j. farářka přestala proklínat svět a lidi okolo sebe a mohl jsem doufat, že mne ušetří ještě dodatečného shůry seslaného trestu.
Pršet už totiž přestalo a pokračovat na Švédský vrch už bylo celkem bez problémů. Ještě jsem nadohodil pár lingvistickosociologických teorií, načež sem se doslechl vyhodnocení, že se vlastně na ty pochody chodím vykecat. Což je možná někdy i pravda a tady se to úplně nesešlo s naším společným tempem a Kristýninou touhou poslouchat ticho. Na ticho ani kecy ale už nebylo moc prostoru (toho jednorozměrného po trase, tj. délky) a tím pádem ani času, protože jsme do toho z kopce šlápli a ve snaze dorazit do cíle do 17 jsme proběhli přes okrajovou část Rtyně, kde jsem opět nevynechal možnost zazmatkovat a blbě odbočit a pak se projít další zarostlou loukou. A pak už jen po značce zamířit do Červeného Kostelce. Do cíle jsme dorazili chvíli po 17h. Na moje boty předem upozornil Jarek dorazivší asi půl hodiny před nama. Gumáky tudíž v cíli vzbudily velký ohlas, orgové si nás fotili, protože toto tam ještě neviděli. A já vlastně taky ne. Ale těch 35 kiláků v nich rozhodně nebyla taková hrůza, jako těch 65 předtím. Celkově to ale byla pěkná stovka, i když si s nama počasí pěkně pohrálo.
Žádné komentáře:
Okomentovat