Co mě vedlo (k účasti na pochodu) Jarním Šluknovskem

3.- 4. 4. 2015

Už několik týdnů dopředu jsem měl o tomto víkendu jasno: pojedu do Jeseníků, stále je tam několik nevybraných novoročních prémií v rámci fotohry Brněnské výškovnice, tak to tam pojedu vymést. Ovšem s blížícíma se Velikonocema se začala v předpovědích počasí zvyšovat četnost výrazů jako srážky, sníh, déšť, vichr, zima a podobně, což mé jasno o plánech změnilo přes oblačno v totální zataženo. A teď do toho přišel Olaf s poslední výzvou k přihlášení na Jarní Šluknovsko. No je sice fakt, že Šluknovsko, přesněji Děčínsko, kterým trasa vede, zahrnuje i to nejnižší, co naše současná vlast nabízí, takže o nějakých 1400 m níž než jsou vrchy v Jeseníkách, to ale ještě neznamená, že by se ona divoká předpověď této oblasti netýkala. Ale přecejen je poslední šance se přihlásit. A do této oblasti v česko-německým pohraničí už se mnoho měsíců chystám (teda aspoň o tom celkem často kecám). Tak jsem se rozhoupal, že do toho jdu, Jeseníky počkají. Registruju se minutu před uzávěrkou v 23:59 a převodem platím startovné.

Ráno vyrážím do práce v botech pořízených na pochody, konkrétně před Pražskou stovkou, kterou jsem sice kvůli puchýřům nedorazil, ale tehdy jsem měl boty plný bahna a vody, což určitě nebylo tím, že byly nový. Teda to jsem si aspoň myslel, ovšem pravda je, že teď po návratu z práce a asi 5 km chůze zjišťuju, že mám na patě plnohodnotnej puchýř. Takže takhle to asi nepůjde - v těchto botech se nedá chodit a navíc mám už teď nepoužitelný nohy. Chodit su schopen akorát v prestižkách, ale v nich se zase těžko můžu vydat do oblastí, kde Olaf a Egon vydávají zimní varování (odkaz: Insania, album Crossfade). Navíc jsou tu požadované nesmeky, což je pravý opak toho, co by na kluzké skále udělaly moje boty. Taky venku je 2 dny po sobě pěkně hnusně a z různých stran se nechávám, přesvědčit, že je to prostě blbost se tam vydávat a že dobře udělám, když se na to vykašlu. Proto se odhlašuju z pochodu. Snad se mi podaří ty prachy, když už ne dostat zpátky, aspoň na někoho přesměrovat. Ovšem z mých známých to buď už všici zaplatili, nebo, což je mnohem častější případ, si spolehlivě našli nějakou svoji výmluvu, proč se akce neúčastnit. Já su nakonec rád, že budu moct v klidu koukat na Kometu v dalším klíčovém utkání s Litvínovem.

V pátek 14 h, končím s výukou v Brně na FSI, přesouvám se na oběd a kladu si otázku, jestli je ta má noha opravdu v tak hrozným stavu, že nemůžu jet, když je venku tak krásně. Ale hned si nacházím oporu v rozhodnutí, přece budu koukat na Kometu, nanejvýš tak se přesunu na chalupu, abych to měl pak další den blíž na Suchej vrch a Jeřáb, což bych mohl vzít jako náhradní program. Sedět doma by mi v tomto krásným počasí přišlo fakt blbý. Nebo půjdu na stopa a pojedu za manželkou do Berlína.... No a jak tak rozvíjím ty myšlenky, čekám, až bude dost pokročilá doba, abych si byl jistej, že už to do těch Severních Čech nestíhám. Je 15 h a sedím v práci a brouzdám po netu. Na FB právě někdo vystavil fotky z přípravy pochodu. A vidím, o co jsem se připravil tím, že jsem se z pochodu odhlásil. Krásnej výhled z Růžové vyhlídky na Labe, jen pár fleků sněhu. Ještě jednou koukám na mapu.cz a hledím na Děčínskej Sněžník, nejvyšší místo celé trasy. Už na mapě je to nádherná stolová hora, co teprve ve skutečnosti ... Ještě si čtu diskuzi o nutnosti nesmeků. V tom se mi zablýská - doma mám alpinky, řemínkový mačky. Noha už vlastně vůbec nebolí.

Zlom. Balím věci, sedám na kolo, jedu domů, na nákup není čas. Ze skříně beru alpinky nepoužitý od výstupu na Kebnekaise před 13 lety a zkouším je nazout na prestižky před barákem za dohledu a vlezlých otázek nudícího se přihlížejícího. Mačky drží i za běhu, sundávám a valím se sbalit. Beru velkej bágl, do něj nahážu menší bágl, hadry a spoustu věcí, co se válí po bytě a u kterých v pár vteřinách usuzuju, že by se mohly hodit. V 10 minutách vařím tepelnej sáček (kterej později lupnu v kapse) a stahuju mapy do GPS. Ovšem baterky mám slabý, proto to jistím papírovýma mapama, který naštěstí nacházím v rozumně krátkém čase. Zbývá poslední krok: koupení lístku na autobus. Ještě hledám na idosu šalinu, která by mě mohla včas zavést na nádr, naštěstí tam ještě jedna je, ale už nesmím meškat. 16:05 kupuju poslední místo v autobusu, co jede za 25 minut, valím na šalinu, jedu na bus. Překvapivě stíhám.

Jedu do Prahy s vědomím, že jsem se rozhodl udělat něco, o čem jsem předchozí 2 dny přesvědčoval sám sebe a všechny okolo, že je totální blbost. A kromě toho je tu oběť: Kometa. Utkání s Litvínovem mi nakonec pomáhá sledovat spolusedící na mobilu, kterýho to ale vůbec nezajímá. Jede do Egypta, tak si na Florencu vzájemně popřejem pěkný vedro - zimu a jedu do Holešovic, kde už na nádru potkávám chodiče. Ve vlaku se konečně dostávám k přepakování báglu a zjištění, co jsem s sebou pobral za krámy a co jsem nechal doma, nicméně v zásadě je má výbava dostatečná. V Ústí nad Labem přestupuju do osobáku, setkávám se Vítkem, od nějž se pak dozvídám tu hlavní a nemilou zprávu, že Kometa právě dohrála. Nemění to ale už nic na tom, že se právě dostávám na start v Dobkovicích. Při registraci už jen vysvětluju, že jakýmsi hnutím mysli došlo k tomu, že jsem přijel poté, co jsem se odhlásil. Setkávám se s Divočákem Honzou Týčem, zdravíme se a loučíme s vyhlídkou setkání v cíli.

22:00, start. Vyrážím spolu s ostatníma do kopce a Olafoviny začínají hned při přelízání plotu nad vesnicí a pokračují prolízáním popadaných stromů na kopci. Cesta ale probíhá krásně, užívám si jasné oblohy ozářené úplňkem a výhledů na Děčín, údolí Labe, vysílač na Bukové hoře a kopce Českého středohoří. Těším se ze svého rozhodnutí se na cestu vydat. Jen trochu se mi radost zakalí zjištěním, že jsem při přepakování krámů nechal sole v báglu mobil. Proto nemůžu volat, poslouchat hudbu a hlavně fotit. O to víc musím otravovat ostatní - první obětí je Eliška, která je hned po ruce, zkouším přes ni komunikovat s orgama a doufám, že najdou můj mobil, ale bez úspěchu. Poté to ještě zkouším z telefonu Milana. Elišku ještě párkrát nenápadně vybízím k tomu, aby tu nádheru kolem fotila, ale zjevně na ni moc tlačím, že mi při první příležitosti prchá. Ale pak se rozběhnu taky, z kopce to jde místy i takovýmu neběžci jako jsem já. Navíc to jde krásně bez čelovky, měsíc svítí tak silně, že vrhá stíny a oslňuje. Postupuje se ale hlavně vzhůru přes Javory na bezlesý zasněžený Javorský vrch. Had čelovek přede mnou značí, kudy vede cesta. Bohužel měsíční svit není dostatečný na rozlišení podkladu, aby si mohl člověk vybrat, jestli půjde blátem nebo loužema. Nakonec ale jdeme sněhem, zavěšuji se za Andreu, zkušenou to chodičku a sběratelku stovek. Na cesty z kopce poprvé natahuji nákoleníky a běžím s ní a dalšíma napřed sněhem a poté bahnem. Pak si skupinu nechám utéct při dalším štelováním futrálů na kolena, což je můj obvyklý problém při kolísavém profilu cesty. Výstup na bývalou sopku Chmelník je pěkná fuška, cestou už doplňuju energetickej cukr s přísadama kofeinu a dalších sajrajtů, nemá to na mě ale větší dopad než obyčejnej bombón. Z vrcholu rychle sestupuju na okraj Děčína na první živou kontrolu. Setkávám se s Olafem, kterej nechápe, co tu dělám, když jsem se mu před pár dnama odhlašoval. Opět vysvětluju nevysvětlitelné, piju čaj a pokračuju dál. Zanedlouho cesta překračuje údolí Jílovského potoka, končí čediče a začínají pískovce a stoupám na Děčínský Sněžník.

Jdu zprvu poměrně svižným tempem sám, ale po nějaké době v lese se ukazuje, že něco není v pořádku. Předchází mě Eliška, která mě na každým pochodě přesvědčovala, jak jí to do kopců nejde. Mizí v lese a to pro tento pochod už v podstatě na furt. Chybí mi síly, sedám na šutr. Je kosa, ale únava vítězí - do hlavy mi vstupují myšlenky na mou předchozí večerku, kterou jsem měl celkem pozdě s vědomím, že na pochod nejdu ... Z mikrospánku mě probouzí kroky, je to Milan, kterej mi předtím pomohl s mobilem a teď jsem se díky němu probral a nezmrzl. Díky, že je tu, i když už mizí dál a já se jen pomalu zvedám. Zvažuju použití poslední záchrany - energeťáku Tigra. Ale přecejen je to teprve 25 km a možná bude ještě daleko hůř. To zvládnu i bez tygra. I když pomalu, jde to nahoru. Nakonec les houstne, že to chce i přísvit čelovkou, ale vejšlap je to hroznej. Konečně inflexní bod, pozvolné snížení rychlosti růstu, skály, rozhledna. Už dlouho jsem nebyl tak rád, že mám výstup za sebou. Ovšem ke kontrole se musí po vrcholové plošině, ze skal dolů a po silnici dál. Vidina hospody mi dává sílu, že se rozbíhám a strhávám s sebou i ostatní aktuální spoluchodiče. Kontrola, polívka, krev do žil!

V hospodě posílám od Ondry (díky mu) smsku manželce, že su v pořádku (v tu chvíli to už skoro byla pravda) a ať mi nepíše, protože není kam, ale může mě sledovat na netu, což už bylo odzkoušeno na předchozích pochodech. Setkávám se tu s Vítkem, se kterým pak pokračujme většinu další cesty. Obecně vzato po nás už mnoho lidí na trase není, jen asi tak 20. Návrat k rozhledně si užívám a přesvědčuju Vítka, aby na chvíli zhasl a vychutnal si taky tu nádheru bez přísvitu. Fakt to stálo za to. Na rozhlednu se bohužel nedá, tak ještě jednou vzdávám na fotce hold poražené Kometě a valíme z kopce dolů. Cesta nám krásně ubíhá, až příliš. Zabředáváme do rozhovorů o hudbě, sci-fi a politice, že najednou zjišťujeme, že jsme asi před 2 km minuli kontrolu. A tak se vracíme asi 200 výškových metrů po hnusné asfaltce dobré leda tak na to seběhnout ji cestou zpátky a rozhasit si při tom kolena. Naštěstí se tak úplně neděje, ale já se po takové události musím vzpamatovat a za svítání na předměstí Děčína neutralizovat všechny nasnáze jogurtem. Je pravda, že kdybych si nebyl zapomněl spolu s mobilem v báglu i lžičku, mohlo být vše jednodušší ...

Přelez přes Pastýřskou stěnu byl krásným úvodem pro vstup do Děčína, který pokračoval přechodem přes Labe, návštěvou právě otevřené Billy a doplnění zásob a výstupu ke kontrole s hromadou zásob, který jsem v Bille nemusel kupovat. Začal den a s tím i nejkrásnější úseky cesty. Průchodem po červené značce přes vyhlídky na kaňon Labe se mi splnilo přání konečně navštívit tyto končiny, který jsem znal zespodu s údolí z vlaku nebo z auta. Teď ovšem ani silnice, ani dráha ani Labe vidět nebyly, vše bylo pod mlhou válející se v údolí jak pěna ve vaně. Byla tak hustá, že zakrývala všechny známky lidské civilizace a při pohledu z Labské stráže jsem měl pocit, jako bych koukal na tepui v Jižní Americe (ne že bych tam někdy byl). Teď jsem byl spokojen, lepší už to být nemohlo. Nádherný místo, počasí, parta lidí, se kterou jsem šel a ještě spousta zajímavých míst před náma. Šlo se mi příjemně, i když se sestupovalo a pak zase lezlo nahoru, přes další vyhlídky na dalších skalách. Po asi 10 km cesta klesla do údolí Labe k přívozu v Dolním Žlebu. Zde byla další kontrola a bylo mi docela líto orgů, kteří na ní museli tvrdnout od nočních hodin, kdy byla docela kosa. Pokračovali jsme dál, cestou jsem si zpíval svoji oblíbenou pochodovou Wherever I May Roam od Metalliky, a tentokrát jsem k tomu ani nepotřeboval nadopovat Tigrem. Náhdera ale nekončila, naopak pouze změnila svoji tvář ve skalnaté údolí Suché Kamenice. Tato říčka nebyla dost silná, aby si vyhloubila kaňon, proto jí muselo pomoci Labe, a proto se gravitací postupně pod korytem zřítila masa horniny do údolí a výsledkem je skalnatá soutěska s množstvím jezírek a vodopádů, podél které vedla naše cesta. Spolu s Braněm ze Slovenska jsme tu spředli plány, jak zvládnout trasu za 24h. Prvním cílem byla kontrola v Janově. Braňo zde ale mínil vynechat zastávku, proto jsem přiostřil tempo, ale byl jsem tam jen o chvíli dřív a tak mě Braňo s Vítkem dostihli. Nedlouho po nich přišli i Petr a Katka, se kterýma jsem se potkával už od Děčína. Spolu ještě s Pavlem a s chlapem v červeném (bohužel nevím jméno) jsme se postupně přesunuli do Hřenska a dál do Německa. Zde nás počasí uvítalo deštěm, ale to bylo jen pro postrašení, jestli se nebojíme za hranice. V Hřensku sice měli slunční brýle, hadry, chlast, cigarety a sádrový trapslíky, ale pohlednici jsem u silnici nesehnal, tak jsem využil možnosti stánku ve Schmilce vedle tajné kontroly před výstupem na Grosser Winterberg 556. Výstup to byl kvalitní, ale na Sněžník to přecejen nemělo, i když se teď stoupalo z nejnižšího místa naší trasy nějakých 120 m n. m. Pak ale začaly krásy NP Saské Švýcarsko. Zejména teda pro běžné výletníky to byly krásy, pro nás se 70 km v nohách už to taková kráse nabyla, když měl člověk po žebříkách vyšplhat Heilige steige. Ale výhledy, kterýma jsme byli odměněni za to stály, teda aspoň dle mě. Cesta na Schrammstein byla pak sice docela dlouhá a furt kolísavá, nakonec jsme ho ale zdolali. Nádherný výhledy, bohužel se mi ale nepodařilo přesvědčit skupinu k hromadné fotce, takže jsme část vrcholové pauzy strávili dohadama, kdo bude fotit a kdo bude na fotce. Hlavně ale když byly na fotce skály, ty byly krásný. Naše skupina se rozdělila a pokračoval jsem s Vítkem a Pavlem. Sestup nebyl příliš náročný, ale chvíli to trvalo, než jsme se přesunuli mimo národní park. U Lichtenheinu Vítek nadhodil, že tam určitě bude tajná kontrola a měl pravdu. Náš plán, který jsme mezi tím přehodnotili na udržení základního standardu 100 km /24h nepočítal s delší zastávkou. Ovšem proti guláši se těžko hledaly argumenty, v takovou chvíli jdou časový plány stranou. Fakt byl dobrej, ale nechtěl jsem to vzdát, takže jsme pak vyrazili dál a já se rozhodl, že zkusím jít rychlým krokem napřed. Se stmíváním jsem teda opustil kluky a vyrazil směrem na Sebnitz. Tempo bylo dobrý natolik, že jsem měl šanci stovku za 24 opravdu stihnout, i když to už mnohokrát cestou vypadalo beznadějně. Teď už stačilo jen ze Sebnitzu vystoupit na Tanečnici a přes Tomašov dojít k Waldhausu.

V Sebnitzu vidím rozcestník se žlutou značkou mířící na Grenzübergang, Tomášov a Waldhaus, nepochybuju, že je to má cesta. Pochybnosti mám pouze o jejím směru, protože Němci se s tím značením zase tolik nepřehánějí. Navíc v mapě vidím kromě žluté i žlutou přerušovanou, kterou jsem do teď chápal jsou žlutý puntík. Ovšem při výlezu z města se mi žlutá trochu schovává. Na některých rozcestnících je žlutá se zelenou, na některých je už jen zelená a na dalším jsou pak zase obě. Že by to byla ta přerušovaná, když přeručují to značení? Ne, takhle blbě by to snad ani tady neudělali. Nicméně cesta vede dál směrem do Čech na Tanečnici. Jenže to krajinově nesedí, tady se dá jít za měsíčního svitu krásně po poli, ale podle mapy bych měl být někde v lese. Je to divný.

Váháním ohledně značek jsem ztratil spoustu času a ta nejistota mi taky moc tempa nepřidá. Přícházím k hospodě. Waldhaus. Gde Proboha Su? Možná bych tu GPS mohl nakopnout, protože už jsem skoro na hranicích a česká mapa by mohla sahat až sem, ale na papírové mapě brzo rozeznávám, co se stalo. Šel jsem po jiné žluté značce, která v mapě není!!! Tato na Tanečnici nevede! Mám se vracet? Nebo to střihnout na tu správnou? Najednou vidím na cestě v protisměru světla čelovek. Jsou to chodiči z pochodu. Mám velký štěstí, zrovna oni ví, co jsem udělal za chybu, protože ji udělali taky. Radí mi, ať to vyřeším stejně jak oni, v protisměru přes Tomášov na Tanečnici a zpět. Činím tak, i když je jasný, že tím jednak ztratím spoustu času a dvěk se mi trasa o kus prodlouží. Cestou potkávám lidí, který jsem se snažil dohnat a říkám si, vole, kdybys šel s nima, takhle by to nedopadlo. Na vrcholu Tanečnice su přesně v 22h, tj 24h od startu. Sice to není 100. km trasy, ale když k tomu přičtu opakovaný výstup na Děčínský Sněžník, tak to to kilo asi dá. Ale ke spokojenosti bych tu potřeboval najít kontrolu. Na dveřích rozhledny hledím a vidím jen svítící oči jejích obyvatelek - koček. Vydávám se na jejich území a šlapu točitým schodištěm nahoru. Prohledávám ochoz a ... nic. Žádná kontrola. Aspoň se teda koukám na výhledy po Šluknovském výběžku a jdu dolů. Až po prošmejdění celého vrcholu vidím, že K visí srabsky u rozcestníku. To jsem tady Olafa přecenil :). Mezitím se tu ještě setkávám s chlapem neznámého jména a sestupujeme do Tomášova do hospody. Potkávám se tu se zbytkem skupiny včetně Braňa, kterej tu ale trpí krizí a nedostatkem polívky, protože mu právě zavřeli kuchyni. Zatímco ostatní už pokračujou, já a Brňo, kteří jsme z naší skupiny měli nejvyšší časový cíle tu tvrdnem dál. Nakonec ale tu ale nechávám Braňa, snad se nějak do cíle doplazí a vyrážím s chlapem v červeným dál. Při výstupu nad Saupsdorf mu do kopce utíkám, ovšem o běhu se tu opravdu mluvit nedá. Za chvíli nás ještě dochází další skupina, se kterou už potom procházím pohraniční hřeben až k rozcestí se žlutou (cestou se při kráčení po vlhkých schůdkách dostávám za celou cestu nejblíž k tomu, abych hodil hubu, ale nestane se tak - prestižky drží celou cestu i bez maček). Čelovka už mi nesvítí, jedu na náhradní baterku, která mi náhodou zůstala v bundě, když jsem v pátek slez z kole. Cyklosvítilnu upevňuju na hůlku a jde se s ní dobře. Ovšem únava už dělá své, je 1:30 a já v blouznění špatně čtu řádky v popisu trasy a snažím se přesvědčit spoluchodiče, že poslední kontrola má být u křížku. Naštěstí jsou dostatečně tvrdohlaví a nenechají se mnou zmást a dovedou mě až ke kontrole na Hanlově vrchu. Odtud už je to jen 800 m do cíle. Snažím se tam být před 2:00, což se mi i přes seběhnutí kopce a vyvinutí asi největší rychlosti za celý pochod nepodaří. Do cílové hospody dorážím v 2:04, tedy 28 h a 4 minuty po startu.

Setkávám se tu s Vítkem, Pavlem, Milanem a dalšíma, Olaf mi předává pamětní list a v rádiu hraje Alice Cooper - co víc si přát :). Jen nás ještě čeká přesun do školy, naštěstí Milanovým autem, (DÍKY MOC, po CÍLI už odmítám někam CHODIT! :) ), sprcha a nakonec i nocleh.

Ráno v 7 po nepříliš vydatním spánku vstáváme, balíme a spěcháme na vlak. Cestou se setkávám s Divočákem, podle dohody až v cíli, kterej si to celý v pohodě zaběhl, že tu byl už za světla ... no hrůza. Ovšem vlak už se blíží, tak si zamáváme a s dalším chodičem nasazujeme sprint s plnou polní asi 100 m k vlaku. Naštěstí je zde plno dalších chodičů, kteří by vlak zajisté dle potřeby zdrželi, protože nastupování do vlaku není zrovna disciplína, která by člověku po 110 km šla nějak hladce; ovšem, nakonec zdržení nebylo nutné.

Jízdou vlakem končí společná pochodová část víkendu, většina míří domů. Ale když už jsem se sem v ten pátek vydal, tak by bylo škoda se ještě trochu nesvézt. A tak to beru do Brna přes Berlín. Ale to už je zase jiný příběh.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem orgům, že dali dohromady tuto super akci, hodnotím ji jako zatím mou nejkrásnější stovku, co jsem kdy šel. A že jsem jich zas tolik nešel :). Olaf a spol zase krásně naznačkovali trasu. Občerstvovny fungovaly výborně, u mě vedl guláš a česnečka, ale nejvíc mi pomohla polívka pod Sněžníkem. A na závěr děkuju spoluchodičům, hlavně Vítkovi že mi byl rovnocenným parťákem, a pak všem co jsem je donutil k nějaké fotce či telefonátu :-). Dík moc!