Týnišťské šlápoty od tělocvičny ke koupališti

Jak jsem se vydal na pochod

Zážitky z letošních Šlápot byly natolik silné, že jsem se jal je zaznamenat písemnou podobou, protože v podobě ústní lidové slovesnosti by se pravděpodobně moc dlouho neuchovaly. Přeskočím tentokrát dlouhé úvodní kecy o tom, jak jsem se na akci dostal, shrnu to do jedné věty snad jen tak, že má několikadenní cesta vedla autobusmo z Brna přes Prahu (kde jsem v buse při vystupování nechal hůlky), přes Berlín a zpátky Prahu (kde jsem hůlky nenašel na ztrátách a nálezech) a Náchod, kde jsem poté, co zavřeli pokladnu na nádraží, nastoupil do vlaku směr Meziměstí s dalším houfem chodičů, který si pak průvodčí odpustil kontrolovat, takže jsem měl cestu zadarmo a aspoň mírnou náhradu za ztracený hole (ještěže jsou dnes ty dráhy tak drahý a hole levný - teda aspoň ty z Lidlu ...). Na startu jsem se setkal s více i méně známými tvářemi a jejich majiteli, pobalil si svoje saky paky, přesněji řečeno jeden minibaťůžek na pončo, triko a pár dalších věcí (náhradní čelovku, mapy, lékárničku, jogurt poslední záchrany, energeťák apod) a vestu, do které jsem narval všechno ostatní (hlavně velbloudí vak s 2l vody, což bylo nutno vyvážit dalšíma krámama typu GPS, tatrankama a podobně. Hlavně jsem ale na tuto druhou stranu navěsil foťák. Prostě jsem si po zkušenostech ze Šluknovska říkal, že už jsem se naotravoval lidi dost (a s Eliškou se tu stejně nepotkám :) ), tak je teď možná na mě, abych taky něco nafotil.

Vyrazil jsem 22:30 s Divočákem Honzíkem a Róbertem Frohnem, kterej mě ale zmátl svým tempem, protože jsem nečekal, že se zrovna s ním budu na trase potkávat, hned to ale vysvětlil, že jeho posláním je tentokrát daleko zásadnější úkol než překonávání vlastních rekordů, a totiž dovést co nejdál přítelkyní Míšu (teda doufám, že jsem jméno nespletl). S Divočákem, kterej na posledních pochodech docela zvlčil (jestli se to o divočákovi vůbec dá říct) a poslední stovky už skoro jenom běhá, jsem si dal za cíl držet se až na hranice Polska. Naštěstí to nebylo daleko, ale jakmile se začalo stoupat, upláchl mi a víc jsem už viděl jen svítící flek, kterej se postupně vzdaloval.

Javoří hory

Cesta vedla do chráněné oblasti polských Valbřišských Sudet, do Suchých hor, což je polská a hlavní část pohoří u nás zvaného Javoří hory. Odvíjela se následujícím způsobem: [[prudký stoupání pár set výškových metrů prachem a kamením, vrcholová fixová kontrola s krátkým užíváním vlahého proudícího vzduchu, sestup ještě brutálnějším sklonem s prachem a kamením]]-opakuj asi 4x. Nejdivnější na tom bylo, že to byly ve skutečnosti turistický značený cesty, Poláci zřejmě považují svislici za tu správnou cestu. A Olaf samozřejmě taky. Někde mezi tím se nacházela první živá kontrola, zdroj vody (která zrovna došla, když jsem tam dorazil), coly a tuším piva, to byla koneckonců standardní trojkombinace nabízená na všech kontrolách.  Dorazil jsem na ni, když jsem docela bojoval s žaludečníma problémama a měl jsem potřebu napít se čaje, kterou jsem tím pádem nemohl uspokojit. Napil jsem se místo toho koly, zajedl to chlebem s nutelou - suchej bohužel nebyl k mání - a málem to vše šlo ze mě ven hned kousek za kontrolou. Musel jsem se chvíli vzpamatovávat. Místo aby mi kontrola pomohla jsem pokračoval úplně vyřízenej. Zachránil mě další vejšlap, tentokrát na nejvyšší místo celého pohoří i naší trasy, Waligoru 933 m. Cestou jsem zase rozkmital žaludek do té správné frekvence a do sluchátek si pustil Lordi, který jsem pro sebe objevil zcela nedávno a teď jsem na nich jel část pochodu. Chvíli před 4h a před rozedníváním jsem dolezl na rozhlednu Ruprechtický špičák, což bylo asi 22 km od startu, tj. průměr 4 km v hodině ... a to teprve mělo začít bloudění. První přišlo hned při sestupu. Poté, co jsem se na vrcholu setkal s chlapem ze Slovenska v červenooranžové bundě, až příliš jsme si vzali k srdci, že máme jít kousem zpátky po žluté - místo pár metrů k rozcestníku jsme zamířili úplně blbým směrem, přesto ale i po žluté, kamsi do Čech. Zjistili jsme to až kdesi v půlce kopce, že to asi nebude ono, takže jsme si to dali k rozhledně ještě jednou - prostě abych si ji mohl vyfotit už za lepšího světla. Takže dobrá půhodina ztráty z toho byla. Při sestupu jsem nechal spoluchodiče jít napřed, přecejen jsem bez těch hůlek z kopce dost pomalej a v jednom místě jsem to dokonce sjel po zadku, ale tím jsem teda moc času neušetřil. Z pohraničního sedla pod Javorovým vrchem jsme se rozloučili s Javořími horami a na dlouhou dobu i s Polskem a cesta šla do údolí a českého vnitrozemí.

Ranní břichoboj ve Stěnavské kotlině

Pokračoval jsem sám pohodovou asfaltkou a kdesi u Hynčic se objevila tajná mezikontrola. Na ní jsem se setkal s Vítkem, Ondrou a Kryštofem a 2 slečnami organizátorkami. Jejich nabídka tekutin byla bohužel stejná jako na minulé kontrole, místo chleba jsem tu ale zkusil jablko. To nevím, jetsli jsem měl dělat, ale vzhledem k tomu, že bylo ráno a organismus se vzpamatovával z probdělé noci a chtěl něco uklidňujícího, tak kyselý jablko asi nakonec nebylo to nejlepší. S klukama jsme vyrazili společně, ale hned v prvním (dost brutálním) kopci, jsme se roztrhali a zatímco já s Kryštofem jsme fotili, Vítek s Ondrou do toho šlápli a už jsme jen z dálky pozorovali, jak nám mizí někde v polích. Otevíraly se zde však konečně pěkné rozhledy na Broumovské stěny, kam jsme měli namířeno. Kryštof se pak zastavil ve vesnici, kde měl domluveno rande se svou holkou a už jsem ho dál neviděl. Pokračoval jsem sám, ovšem břicho si začalo dělat, co chtělo, moje zdravotní obtíže se kterýma se už pár let potýkám, se naplno projevily, zablokovalo se mi trávení, nešlo to nahoru, dolů, sednout, lehnout, leda tak se pověsit ... No tak daleko jsem sice nedospěl, ale na dobrou půlhodinu jsem se s tím zasekl a nějak to dál nešlo. Šnečím tempem jsem dolezl do sedla na kraji Broumovských skal a s vyhlídkou, že mě za pár km čeká hospoda Amerika a v ní snad i mátový čaj, jediná věc, která na to snad může pomoct. 

 

Broumovské stěny a splněný americký sen

Na Broumovsko jsem se těšil, ještě jsem tam nebyl, chystám se tam od začátku devadesátých let a proto jsem se taky vydal na Šlápoty - a teď si ty skály nevužiju, protože je mi blbě. To je teda smůla. Za chvíli mě předchází velká skupina, o které bych čekal, že je poslední, což sice popírají, ale i tak mám pocit, že jdu tak pomalu, že už za mnou nikdo nemůže být. Abych vůbec dolezl na kontrolu v hospodě, dávám si jogurt poslední záchrany, který překvapivě zabírá. Cesta mezi skalama je hned veselejší, navíc koukám, že fakt nejsu poslední, protože mě předchází Robert s Míšou ... no předchází mě, takže už zase možná poslední su. Ale není tomu tak, to se ukazuje v hospodě Amerika, kam se musí slézt z hřebenu, což po mě ještě zopakuje několik dalších lidí. Hlavně tu ale mají mátovej čaj, což pak zásadně mění celej průběh pochodu :). Napřed ale zažívám mírné zklamání, že krásné venkovní posezení obsadili uřvaní chlastající důchodiví cyklisti místo aby ji přenechali nám, ušlechtilým chodivým pěšákům, kteří se na žádnej velkej kravál už nezmůžou. Sedět v přístřeší nebo čekat až vypadnou se mi nechce a tak si dávám čaj venku na trávě a pak i polívku a vyrážím spolu s Richardem zpátky, vzhůru na skály, kde ještě odpočinkovou fázi završujeme v občerstvení. Následuje nádherná procházka skalním městem s úžasnou vyhlídkou Skalní divadlo a poté sestup do Kovářovy rokle. Postup pod skalama jde docela dobře, Richardovi možná tolik ne, ale drží se, co to jde. Stoupající teplota vzduchu je ukončena příchodem bouřky kolem 13h. Oblíkám pončo pod převisem, Richard volí jako převlíkárnu přístřeší chaty, pak ovšem vyrážíme dál a splečně mokneme cestou mezi skalama a při krátké pauze na kládě pod převisem. U skalního okna, kde je další kontrola se opět setkáváme s několika chodičema. Když se snažím fotit Míšu na Robertovu poptávku hodím hubu šikovně rukou s foťákem rovnou na kořeny. Odnesl to naštěstí jen loket mírnou odřeninou a fotka nakonec nějak taky dopadla.

Sestup a Signál

Následoval sestup k Junácké vyhlídce. Protože bylo po dešti, začala se dělat pěkná viditelnost a výhled na polský Stolový hory byl překrásnej. Ovšem představa, že to vše máme před sebou, když už bylo skoro 15h a my ještě byli furt v první půli .. hrozný pomyšlení. O to horší bylo, když jsem se nechal zblbnout dvojicí chodičů, která si to střihla po zelené k Zabitému a já je následoval asi 500 m zpátky k rozcestníku, kde jsem si uvědomil chybu. Pěkně mě tím naštvali, protože jsem tím ztratil čas a taky kontakt se skupinou, což se pak projevilo zanedlouho. Správná cesta totiž vedla přes bludiště na Signálu. Na ten jsem se už taky léta těšil, ale teď jsem si to bludiště užil tak, jak jsem ani sám nedoufal - zabloudil jsem v něm :). Způsobilo to totiž přehlídnutí značky při psaní smsky (chtěl jsem využít, že su konečně na Signálu!). Pak následovalo hledání správné cesty a když jsem zahlídl lidi, co šli shora vydal jsem se cestou v jejich směru a po asi půl km jsem se dostal k rozcestníku, kde jsem byl asi před půl hodinou. Ti lidi totiž nešli dolů ale nahoru, což mě ale úplně zmátlo, protože su zvyklej, že z kopce se chodí dolů (teda aspoň u nás na Moravě to tak funguje) a ne nahoru a navíc jsem si byl skoro jistej, že patří k pochodu. Ale to by museli zabloudit ještě víc jak já. Sestoupil jsem teda kolem Sovího hradu až k Zabitému a následovalo největší zklamání cesty: místo aby se trasa už jen otřela o hranici a zamířila spořádaně do Machovské Lhoty, musela ještě vyšlapat až kamsi do oblohy na jakousi zbytečnou horu. Tam jsem po dlouhé době došel Richarda a shodli jsme se, že 62 km v Machovské lhotě je rozumná míra pro ukončení. Už jsme neměli vodu, tak jsme to co nejrychleji slezli dolů a byli v cíli noční 60.

 Jak jsem to nezabalil ve Lhotě

Na kontrole jsem se odčipnul a dostal papíry na druhou půlku. Nechtěl jsem si je brát, vymlouval jsem se, že už to nestojí za to, že už stejně není čas, ale místní org byl neústupnej, tomu se nedalo vzdorovat. Prostě jsem tak nějak musel pokračovat. Skutečnost byla taková, že bylo asi 17h a přede mnou asi 70 km. Kdo by odolal ...? Stejně poslední spoj do Týniště, kam jsem měl převezený věci, právě ujel, tak bylo potřeba se tam přesunout pěšky :-). Naštěstí většina nesnází z předchozího úseku pominula při snězení bramboračky a hlavní problém s přicházejícím druhým večerem, tj. vybitý baterky do čelovky, mi pomohly vyřešit zde končící holky - Míša od Roberta a ještě jedna (bohužel nevím jméno), oběma ještě jednou děkuju.

Hlavně by se mi ale těžko vyráželo dál, kdybych šel sám, ale byli tu i další takoví dobrodruzi, Michal a Mirek z Prahy, se kterýma jsem hned po startu do druhé půle začal šplhat po další svislici přímo na Krásnou vyhlídku na Boru. Tady se ukázalo, jak výborně jsme zvolili tempo první části :). Být tu o několik hodin dřív, věřil bych, že uvidíme jen opar, ale teď byl nádherně jak na dlani celej Broumovskej výběžek a to až od Krkonošů po Soví hory. A nejen výhled, ale i umístění vyhlídky bylo dost zajímavý, akorát člověk musel doufat, že skalní řícení před 90 lety, které odhalilo vyhlídkové skály, se nechystá teď pokračovat. My jsme ale pokračovat museli, minuvše Katrin, jednu ze častých účastnic pochodu. Během focení mi ale kluci prchli a tak jsem šel pak několik dalších km sám. 

 

Stolové hory

Cesta vedla po sestupu do úbočí kopce po krátkém vodorovném traverzu znovu kolmo nahoru, do Polska. Nešlo to jinak, trasa vedla na stolovou horu Skalniak na jejímž západním konci jsou proslulé Bludné skály, ze kterých jsme ale viděli akorát tak parkoviště a pár šutrů v podskalí. Nicméně vrch stolové hory byl rozhodně pozoruhodný. O tom vypovídaly tabule na zastaveních nauční stezky (zase ale ne že bych si je četl). Zvlášť rašeliniště a pak výhledy na jih při mírném sestupu z kopce při večerním slunci mi z tohoto úseku udělaly asi jeden z nejpříjemnějších na celé trase. To ale jen do chvíle, než se i naučná stezka začala poolafovsku motat nahoru dolů, což naštěstí ale nemělo dlouhého trvání a za chvíli jsem dorazil k YMCA, kde se nevím jak objevila Katrin. To jsem pochopil tak, že se příliš flákám a valil jsem dál, dolů lesem, do vsi a pak na další ze takových těch ne úplně nutných kopců, kde na vrcholu nebylo moc víc než jen K a číslo, tentokrát 20. Zde jsem došel kluky, teď i včetně dalšího Michala, čímž tvořili trio 3 Mi. Ten měl ale trochu problém s kolenem, tak jsme to částečně vyřešili obinadlem.  V Danczově jsme už byli potmě a čekala nás tu druhá mezikontrola - se standardním vybavením. Hoši sedli na zem a nějak se mi nechtělo jim zdrhnout. Tak jsem čekal ... až se trio roztřetilo, Mirek to zabalil a využil blízkosti nocležiště své přítelkyně (to se to pak končí ... :) ), Michal se trhl napřed a Michal šel se mnou. Cesta pokračovala přes Přeleč Lewinskou (to se aspoň dobře pamatuje :) ), kde jsem utekl Michalovi a vydal se stíhat Michala přede mnou a následnou kontrolu. Hrozilo totiž, že bude zavřená hospoda. Z Lewina Kladského už vedla cesta do kopce, šlo se mi dost těžce, na chvíli jsem se musel položit. Překvapivě se mi pak podařilo vstát a šlo se o dost líp. Když jsem vystoupal na vrch kopce, bloudil jsem kdesi ve tmě v polích, ale furt dle GPS správně, ovšem vůbec nechápu, jak sem se dostal do ČR. To by se dalo nabídnout převaděčům, i když se nečekám, že by si někdo po cestě ze Sýrie dal ještě dobrovolně Olafovy Šlápoty. 

 

Česká noc

Vynořil jsem se ve vsi Borová asi v 0:30 v neděli a v pouličním světle zahlídl chodiče na rozkopané ulici. Ovšem hned mi to bylo divný, proč by se někdo tahal s takovým podivným nákladem. Nebyli to zjevně chodiči z pochodu, ale místní prostě jen rozkrádali materiál pro stavbu silnice. Byl jsem z toho tak zmatenej, co mám dělat, že jsem minul odbočku a došel až k obecnímu úřadu. Tak jsem jim tam bonznul na papíru do schránky, co jsem viděl, a pokračoval už na správnou cestu do údolí. Cesta byla celkem v pohodě, až na to, že jsem začínal ztrácet ponětí o čase, prostoru, rychlosti a celou dobu jsem doufal, že mě z toho všeho vyléčí hospoda, která bude ale s největší pravděpodobností zavřená. Brutální vejšlap na kopec před kontrolou jsem nakonec nevím jak vylezl, ale tam mě čekalo nemilé zjištění, že hospodu skutečně zavřeli - ale jen asi tak před hodinou. Zde se ukázala nedokonalost principu kontrol bez časových bran, přitom by stačilo do papírů napsat, do kdy je třeba polívka k mání. Naopak ale musím pochválit kontrolu. Byla tu Lucka (teda snad si správně pamatuju jméno - byly 2 ráno! :) ) , která mi už na mezikontrole u Hynčic nedala čaj a teď ho taky neměla, za to mi nabídla svoji vlastní svačinu! Chudák, přitom musela, stejně jako ostatní orgové, protrpět celej víkend na kontrolách a pořádně se nevyspat. K nim mám fakt respekt, to jsou hlavní hrdinové akce. Nevím jak to Olaf dělá, že je ukecá, aby byli třeba 12 h na jedné kontrole a pak jeli na další, ale tuto schopnost bych chtěl mít - zvládout tak zorganizovat a zajistit pochod v nějakých 7 lidech. Nebo možná by ale na druhou stranu bylo dobrý vědět, jestli oni jsou z toho taky tak nadšení. Obávám se, že asi moc ne ... Ale taky z vlastní zkušenosti vím, že se pomocníci blbě loví. Ono to holt není taková zábava jako se procházet po kraji.

Smskou jsme si s Michalem za mnou dali vědět, že zabivakuje v Borové v zastávce, což byl taky docela odvážný čin s ohledem na kleasjící teplotu. Na kontrole jsem se jinak setkal ještě s dalšíma chodičema, Petrem a Milanem, který jsem od Ameriky neviděl, Michalem a taky Ivanou a Radkem, se kterým jsme se vídali výhradně na kontrolách. Tato se nacházela u Sendraže, což je název, kterej věřím, že si nezapamatuju, ani když ho sem vlastnoručně píšu. Nad ní byla rozhledna s další fixovou kontrolou, vylézt tam ale chtělo jednak teple se oblíct a nemít závratě. Vzhledem k tomu, že moje teplé oblečení sestávalo z trika s dlouhým rukávem, ponča a šátkočelenky, nebylo to ideální a když se k tomu přidá vítr na rozhledně a moje ospalostí způsobený motání hlavy, výstup po točitým schodišti vzhůru do tmy byl docela šílenej. Výhled do tmy byl pěknej, bohužel navrchu se mi větrem tak kmital foťák, že se mi toho moc vyfotit nepovedlo, ale pak jsem byl rád, že jsem se od tam dostal dolů bez újmy. 

 

Ranní údolní halucinace

  Sestup z kopce byl následován cestou do dalšího údolí, kterých čekalo ještě několik. Po pravdě, v té tmě se mi to slilo dohromady, že už nedovedu říct, co kdy kde bylo. Jen si matně vzpomínám, že jsem tam potkal bandu lidí u táboráku se slečnou močící do potoka za doprovodného chorálu High Hopes od Pink Floydu (teda aspoň to jsem v tom rozeznal - bůhví, co to bylo ve skutečnosti). Další zajímavostí byl sestup k dalšímu Káčku po svislici, kde už si to ani nehrálo na to, že tam někdy ňáká cesta vedla, ale pak následovalo pěkné skalnaté údolí a překvapivě krásná přehrada. To už se naštěstí začalo dnít a bylo i něco vidět. To bych ovšem musel mít oči v pořádku. Ty ale už fungovaly skoro 2 dny v kuse a tomu odpovídaly i obrazy, který pak společně s mozkem vytvářely. Značky se najednou začaly objevovat i tam kde nebyly, stromy se začaly hýbat, cesta křivit ... Naštěstí jsem z lesa vylezl na pole a v dáli se objevila Dobruška. Někde kousek za ní už je Opočno, jak jsem cestou zjistil, je to cíl "denní" 50, tam dolezu a bude to tak akorát. Zbývajících 20 km je totiž jen na dolezení do Týniště a natažení na 135 km - prostě něco, co nepotřebuju :). Ovšem do Opočna se dostat nebylo vůbec snadné.

Napřed mě trasa po dlouhé polní cestě dovedla do dlouhé nudné vesnice, ze které cesta místo směrem na Dobrušku vedla zas kamsi na druhou stranu do údolí. Tam už na mě začali jít mrákoty, motal jsem se po cestě od kraje ke kraji a připomínal jsem si svoje stovkařské začátky, tehdy jsem taky takhle nevládl. Nevím jak jsem se doplazil ke hřbitovu, to byla konečná, tam jsem padl. Probral jsem se, protože tam už nade mnou stála s kosou, teda pocítil jsem hlavně tu kosu. Tak jsem vybalil pončo, abych se do něj zabalil ... a hle TIGER poslední záchrany. Tento energeťák už mě několikrát zachránil a věřil jsem, že to zvládne i tentokrát. Měl jsem fakt kliku, že jsem si ho nedal cestou dřív třeba na začátku Broumovských stěn, protože teď už bych neměl čím nastartovat. Ale stačilo pár loků abych přestal usínat. Když jsem ho do sebe vyklopil celýho, zvedl jsem se a pokračoval. Sice už byl den a já zachumlanej do ponča jsem působil na kolemjdoucí dojmem magora, ale to mi bylo jedno, při průchodu Dobruškou jsem nakonec moc lidí nepotkal. Hospodě na náměstí, ze které vyřvávali ožralci odrhovačky, jsem se ale radši oklikou vyhl, mimo jiné s ohledem na jejich repertoár zahrnující chvalozpěvy na Spartu a mou fanouškovskou příslušnost k brněnským klubům. No nakonec se mi podařilo se zdárně vymotat z města a po mírném oteplení i z ponča. Pohodovou chůzí jsem vyšlápl na Chlum a kousek za tamním kontrolním bodem jsem nečekaně došel 2 chodiče - Milana z Třince a Petra z Olomouce.

 

Z Opočna do Týniště

Myslel jsem, že už se s nikým nikde nepotkám, ale do Opočna jsme nakonec došli společně a navíc se tam potkali i s další částí na kontrolách se setkávající skupiny - Ivanou, Radkem a Michalem. Odčipnul jsem se o spícího orga, u uklízečky v bistru jsem si nechal udělat čaj a párek v rohlíku (po tom jsem taky prahl pěkně dlouho) a začal zvažovat co dál. Byl jsem připravenej, že to tu ukončím, ale nepočítal jsem s tím, že tu nebudu sám, a že k tomu budu muset hledat vysvětlení pro ostatní. Tygr ještě fungoval a do cíle by mě ještě skoro jistě dotáhl, s tím problém nebyl. Časově to bylo horší, bylo 9 h a do Týniště to bylo 22 km, takže asi 4-5 h cesty. A její charater byl docela zásadní: už loni jsem byl na závěr cesty akorát naštvanej z posledních 20 km, který se šly nudnou rovinou na konec ještě vyšprkovaný úsekama v bažinách a kopřivách. Letos to dle mapy vypadalo podobně, navíc s velkou dávkou asfaltu. No a to hlavní bylo, že jsme měli za sebou 113,5 km, což považuju za plnohodnotnou míru, i když to z pohledu tohoto pochodu nebylo celý, ale jen "noční" 60 + "denní" 50. Neměl jsem potřebu přidávat k tomu cokoliv víc, byl jsem s tím spokojenej a víc už by tomu těžko něco pomohlo. A tak jsem po zjištění i názoru ostatních, jestli to náhodou nevidí podobně, ukončil trasu v Opočně spolu s Michalem. Ten po telefonu obvolal zbytek skupiny 3 Mi, který nás spolu se šoférující záchránkyní Zuzkou - přítelkyní Mirka, vyzvedl a zavezl do Týniště kam ještě dlouho docházeli chodiči. My jsme dostali od Olafa pamětní diplomy za ušlapané km, díky mu za tento přístup, a převezli se do Pardubic na vlak. Ještě jednou velký dík všem 3 Mi a Zuzce.

Děkuju taky Olafovi, že to krásně vyznačkoval a všem orgům za nasazení na kontrolách. Ale pro příště bych zauvažoval o změně cíle, protože mi přijde 135 zbytečně moc na takovou horskou trasu (časy nejrychlejších vypovídají o náročnosti) a ten závěr je fakt o ničem (potrzeno od chodičů, co to došli). To by mi určitě pomohlo v rozhodnutí, abych šel příště zase :).