Hostýnská stoosma s přídavkem

Hostýnská Osma byl pro mě do roku 2021 nepoznaný pochod či závod, který mě lákal, neboť Hostýnské vrchy jsem pořádně neznal a vrcholy jako Kelčský Javorník, Jehelník či Čerňava jsem znal pouze z mapy jako body s velkou inverzní výškovnicí (oblastí významu), zejména proto, že převyšují Českomoravskou vrchovinu. Tento rok se konal 10. ročník této akce a byla proto otevřena i stovka H108, která měla 105 km. Vzal jsem auto, nasypal do něj několik neoficiálních členů neoficiálního Brnogangu (Majku, Petru a Michala) s příměsí Jihlavy (Janu) a vyrazili jsem vzhůru na Rajnochovice. Místo startu už se hemžilo lidma a bylo vidět, že se tu chystá opravdu velká akce. Vzhledem ke kovidovým opatřením se nenocležilo v tělocvičně, a proto na velké travnaté ploše u startu vzniklo stanové městečko. Brzo po rozbalení zavazadel jsem začal zjišťovat, co všechno jsem zapomněl. Tím, že jsem vzal auto, jsem se nebalil standartně do Gemmy, ale na poslední chvíli před odjezdem jsem si porozděloval věci do menších zavazadel, co se v případě potřeby rozmístí po autě. Díky tomuto vychytralému kroku jsem zapomněl několikero věcí, co jinak automaticky vozím na každej pochod, ať už je to povinná výbava izofolie+kelímek nebo třeba powerbanka nebo kubíkový kapsičky na jídlo. Naštěstí jsem ale jednu záložní izofolii našel v autolékárně a místo kelímku jsem si vzal krabičku na špunty do uší (ty jsem překvapivě nezapomněl).

Náš gang postavil svoje vlastní náměstí, jehož nejvýznamější stavbou byl velkolepý dóm pro Michala s Janou, o něco větší než rakev pro dva. Tato dvojice se přednedávnem dala dohromady a nyní spolu testovali, co všechno jsou spolu schopni absolvovat. Za sebou už měli asi 600 km ve skandinávské tundře a nyní postoupili do dalšího levelu: pokusit se přespat v Michalově stanu. Navzdory svým zvyklostem tentokrát ani jeden z nich nezapomněl spacák, což ovšem nebyla úplně vítaná skutečnost, protože po nafouknutí matrací se do jejich stanu už téměř nic nevešlo. Nicméně nepohrdli jsme ani my ostatní a zúčastnili se společného posezení před startem.  

Na stovku se rovnou o půlnoci z pátku na sobotu vydalo asi 111 účastníků, mezi nimi spousta mých přátel a známých xichtů z jiných stovek.  Čekalo nás nejen mnoho kilometrů délkových, ale i několik výškových – orgové jich vypočítali dokonce 5, což je ale vzhledem k neurčitosti definice této veličiny jen jakýsi doprovodný údaj vyjadřující, že si naše kolena docela užijou.

Vzhledem k tomu, že z Brnogangu jsem stabilně tou největší brzdou, při plánování odjezdu domů jsem rovnou předeslal, že povezu jen ty, co tam vydrží, až se vyspím poté, co někdy v neděli nad ránem dorazím do cíle. Abych ale moc nezdržoval, snažil jsem se pro jistotu trochu pohnout už od začátku, aby se pozdní odjezd co nejvíc zbrzyl (zajímavý slovo, za povšimnutí stojí odvození od vyjmenovaného „brzy“). Do úvodního kopce jsem se proto snažil držet skupiny svižně se pohybujících vytrvalců. To ale neměnilo nic na tom, že mi Petra tentokrát nadobro utekla a už jsem ji neviděl, o Majce nemluvě – obě holky pak skončily na bedně ve svých kategoriích, Majka dokonce celkově. I další Brnogangster Roman se svojí svěřeneckou skupinou se přede mě dostal někde za první kontrolou kolem 10. km Sice jsem je ještě na chvíli stihl doběhnout z kopce muflonem, toho jsem si ale v prvních kilometrech moc neužil, trasa byla příliš běhatelná a to já neumím. 

Vedla po hřebeni směrem k Valmezu, který pod nama místy svítil. Shora se naopak nad nás měly snášet Perseidy, moc jsem jich ale za celou cestu díky mírné oblačnosti neviděl. Daleko větší pozornost přitahoval Jupiter, který nás celou noc doprovázel nad jižním obzorem. Až když se klesalo do údolí Vsetínské Bečvy, mohl se muflon naplno rozběhnout. Teda kdybych nezblbnul značku. Trasa byla celou dobu krásně značená červenýma odrazkama, ale tam nevím proč jsem se prostě vydal po bílých, který jako by ukazovaly „pojď tudy, je to tu super, akorát úplně mimo trasu“. Dole v údolí byla druhá kontrola, na níž jsme se potkal s Honzou Vocáskem a společně jsme pak i z údolí vyšlapali nahoru. Na hřebeni mně pak zdrhl, to mi nevadilo, šlo se mi krásně samotnýmu, zvlášť ve tmě se zhasnutou čelovkou. Až pak mě někde kousek před další kontrolou došel Martin Zbruž. Opět jsem s ním trochu zrychlil, ale zkrátka už bylo asi 20 km, tak jsem potřeboval trochu doplnit energii. Pořádně mě nakoplo až jezení studentské směsi a pití energeťáku. Tradičního tygra jsem tentokrát neměl, místo něj jsem se vybavil neodzkoušeným Semtexem. Zvlášť doplňková informace ve smyslu "less sugar, more cannabis" dávala tušit, že můžu čekat úplně cokoliv a stejně to bude jinak. A tak to taky bylo.

Občerstvovačka u Malé Lhoty byla vyloženě ve stylu B7: banány, melouny a sůl. Tuto kombinaci jsem pro tentokrát vynechal a dal si jen meloun. Ten mě z kopce nakopl, že jsem se s Martinem rozloučil a už ho neviděl. Sestup do údolí Bystřičky byl první delší úsek, kde muflon mohl pořádně zaúřadovat a předskákal jsem tak mnohé z těch, co mi před tím pláchli na rovinatých úsecích první části.

Od přehrady na Bystřičce se stoupalo překvapivě zase nahoru. Šlo se lesem po naučné stezce a docela se mi dařilo držet tempo, že světlušky za mnou, když už mě dostihly, se po nějakou dobu držely vzadu. Pak mě na krátkou dobu u další kontroly předstihly, jenže pak zase cesta stočila sklon dolů a muflon se rozběhl. Po nějaké době jsem se takhle dostal na dohled vesnice, do níž vedla asfaltka, furt prudce dolů. A zase se stalo to, co se mi začalo dít už na Šlápotách, zapíchalo mě u srdce, tak jsem jsem radši zvolnil. Ono to teda dost dobře nejde, ale dal jsem si prášek hořčíku a pokračoval. Na chvíli to přešlo, patrně ne tím hořčíkem, ale prostě už ta rychlost asi byla moc velká, že jsem dosáhle nějakýho prahu, přes kterej bych neměl chodit. Dorazil jsem do vsi Rúžďka, kde jsem po delším úseku dostihl běžce. Byl to vytrvalec Tomáš z Otrokovic a cestou dál jsme se povídali o jeho dřívějších výkonech, dokud nebyl otcem a běhal skyrunning, triatlon a další drsňárny. Společně jsme se tak dostali přes kopec do Jablůnky a opustili tak z pohledu tohoto pochodu Zábečví. 

Rozednilo se, čelovky zhasly a my pořád ještě v tandemu stoupali na vrchol Páleniska. Cestou se otvíraly výhledy na ranní mlhy v údolí, tak jsem focením nechal Tomáše poodběhnout. Sestup z kopce byl po louce s mokrou trávou, kde se mi podařilo trochu promočit boty, ale nic hroznýho, přecejen z předchozích akcí znám více stupňů promočení bot a toto byl jeden z těch nejnižších. 

Sešli jsme se pak až ve vsi Kateřinice, kde byla pod vedením Petra Horsáka a jeho družiny občerstvovací kontrola na 40. km. Už nevím, co jsem si dal, ale podstatnou dávku energie mi dodali AC/DC vyhrávající z repráku. Setkal jsem se tu s Divočákem a Alešem, kteří mi utekli už kdesi před 20 km. Divočák se divil, co tam tak brzo dělám, ono bylo něco po půl šesté, tak ten údiv byl docela na místě. A podobně se divila Jana, která na kontrolu dorazila chvíli před mým odchodem, prej že Michal je ještě za ní. No to jsou věci... Tak jsem se tu dlouho nerozsedával, využil jsem energii dodanou střídavým a stejnosměrným proudem a šlapal dál, táhl ke všem čertům do kopce. To že už bylo ráno mi ale nemusel připomínat Michal Tučný (nevím, proč toho do toho tahám, když ten tam vůbec nehrál), stačilo se podívat za sebe na vycházející slunce. 

Držel jsem se úderné skupiny s Tomášem, Alešem, Divočákem a pár dalšíma, kterých jsem se nestačil zeptat na jméno. Došli jsme do místa, kde se zprava, připojovala zkrácená nebo spíš neprodloužená trasa šedesátky H8. Do setkání s šedesátkařema ale bylo ještě daleko, neboť ti ještě ani nevyrazili z Rajnochovic (to mělo nastat až v 8 ráno, tedy asi za půldruhé hodiny). Spolu se skupinou rychlíků jsem se udržel kousek pod vrchol Bludný, kde moje střeva daly pokyn nohám, abych to urychleně stočily do lesa. Po čtvrthodině jsem už pokračoval sám. 

Vrchol Bludný byl krásný odlesněný s výhledy do daleka. Na této trase odlesněnost neznamenala nutně krásu, ale zrovna zde tomu tak bylo. Setkal jsem se tu s ostříleným stovkařem Radomírem a vytrvalkyní Olgou, ti mi však ještě stihli pláchnout, než jsem pofotil krajinu kolem. Pokračovalo se napřed po tvrdé asfaltce, kterou brzo v lese vystřídalo měkký bahno. Blbě se šlo po obojím, nicméně z kopce tou bahenní cestou se mi přecejen podařilo po delší době pustit muflona. Překonali jsme údolí a nastoupili do příkrého protikopce, následovala osada Vičanov a pak už výstup na Tesák. Chvíli před ním jsme byli asi 52,5 km od startu a to právě po 8 hodinách. To bylo na neběžce, jako su já, hodně rychlý. Důvod to ale mělo, předpověď hlásila vedro, tak bylo záhodno toho co nejvíc urazit než to naplno vypukne.

Na kontrole na Tesáku jsem se proto zatím jen mírně ovodil zvenku a trochu víc zevnitř – doplnil jsem ionťák, pojedl čokoládu a chleba se šqarkovou pomazánkou a docela bodla i polívka. Zkrátka aby člověk nabral sílu na dalších asi 40 km, což nebyla délka trasy do cíle, ale do druhé návštěvy tohoto místa. Ta totiž tvořila nejednoduchou uzavřenou křivku. Asi to mělo připomínat tvarem osmičku, ta má ovšem na rozdíl od této trasy tvar lemniskáty, což je křivka, která sama sebe protíná právě v jednom bodě. A to byl problém této cesty. Ta se totiž protínala v celým úseku – a jakým! V následujících asi 4 km vedla trasa na Čerňavu, klesla do sedla a pak vystoupala na Jehelník. Dva ze tří nejvyšších kopců vyšly zrovna na tuto opakovanou spojku. No někde se ty výškový metry nabrat musí … 

Ještě spolu s Alešem jsme vyrazili na Čerňavu. Šlo to, prudce, pomalu, ale jakštakš plynule a za chvíli jsme byli na hoře. Výhled zde byl, ale zde odlesnění kráse rozhodně neprospělo. Kopec potkalo stejně jako velkou část Hostýnských vrchů brutální odlesňování, patrně z důvodu kůrovcové kalamity. A tomu pak odpovídaly i cesty, po kterých se chodilo – byly to místy bahnitý, ale vesměs kamenitý tankodromy (nebo možná jen traktorodromy). Rozhodně to nebyl žádnej velkej požitek se po nich projít. Z Čerňavy jsme sestoupili do sedla a pak hurá na Jehelník. Bylo asi 9, takovej čas na snídani, tak jsem nepohrdl nabídnutým koláčem od místních kontrolnních orgů – prej jsem byl první takovej. Tak aspoň v něčem, když už se to bere jako závod. 

Až po chvíli postupu po hřebeni kolem Nekelčského Javorníku jsem vyvinul  závodní rychlost na úseku cestou dolů do Chvalčova. Ten leží hluboko, téměř na úrovni rovinaté Podbeskydské pahorkatiny v údolí Bystřičky, ovšem jiné, než kterou jsme překračovali v noci. Jak jsem se tak řítil muflonem, tak jsem na tamní kontrolu dorazil úplně uřícenej a totálně usmaženej vedrem, který se spustilo. Jako první pomoc jsem ze sebe shodil bágl a vestu a strčil hlavu pod sprchu. Trochu to zabralo, tak jsem pak ještě do sebe nalil kofolu. Na jídlo jsem moc nastavení neměl a tak jsem si jen chvíli odpočinul a pokračoval dál, na Hostýn.

Obával jsem se ho, protože představa stoupání dalších 300 výškových metrů v tom vedru mě docela děsila. Nebyla to ale zdaleka taková hrůza, po chvíli se zalezlo do lesa a v něm se zůstalo. Šlo to sice pomalu a jediným zpestřením cesty byli první šedesátkaři, kteří se prohnali kolem. No to bylo trochu jiný tempo. Přesto jsem se ale nahoru vydrápal, navíc mi pomohla studánka kousek pod vrcholem. Pak jsem vystoupal pár schodů po schodišti mířících k chrámu a najednou, co to? Organizátorky nás směrují, že nahoru ne, teď už dolů. Aby vytrvalci nenarušovali nábožný klid kolem stánků s kdečím, museli se vyhnout chrámu jak čert kříži. Taky aby ne, když začínalo být pěkný peklo. 

Připravil jsem se na to zalepením pravé paty. Ukázalo se totiž, že problém ze Šlápot, tedy, že se mi na patě dělá otlak, nebyl důsledkem soustavného přebíhání přes rozvodí, ale že jde čistě o problém bot. Ty jsou tak pohodlný, protože netlačí a proto má noha kolem sebe dost místa propustit k sobě kamínky a další bordel z venku. A tomu se pak líbí nejvíc právě pod mojí patou. A to se zase nelíbí jí. Fyzikálně bychom to zdůvodněný měli, ale co s tím? Leda zalepit páskama, co jsem si nesl, ale ty na zpocené patě stejně nedržely. Vznikl tak akorát další hrb, kterej místy pomáhal a místy přidával další otlaky. Ty se samozřejmě zvětšovaly s námahou, která se zvětšovala mírou muflonění. A toho přibývalo při sestupech z kopců. Takže bylo hůř a hůř. 

Vedro bylo ale čím dál nesnesitelnější, a tak jedinou strategií pohybu bylo pohnout, abych dobu na slunku co nejvíc minimalizoval. Obzvlášť tomu napomáhaly právě ty odlesněné úseky, kde člověk nevěděl, zda se smaží, vaří nebo peče. V jednom z nich jsem se potkal s Evou Konszkou, chvíli jsme postupovali společně, pak jsem ale viděl jak mě předbíhají šedesátkaři. V tom se ve mě probudilo mé mufloní já, které se s takovou skutečností nechtelo jen tak smířit a tak jsem seběhl dolů a předběhl všechny v dohledu. Za mnou povlával jeden z nich (oni to byli celkem turboběžci).  Dole jsem byl sice dřív, ale to bylo tak všechno, na další běhání nejsu, tak jsem jen vyslech chválu nad tím, jak jsem pěkně přitopil pod kotlem a dál už jen sledoval jeho záda. Přitopil jsem ale nejen pod kotlem ale taky pod černou vestou, která musela okamžitě dolů, jinak by asi začala hořet. Musel jsem vyřešit, co s ní, ale bylo zřejmý, že dál v ní neujdu ani krok. Ona je to velice praktická věc, ale ne do těchto podmínek. V takové situaci pak člověk musí vymyslet, jak přeorganizovat svůj náklad, aby ho nějak unesl. Nějak se mi to nakonec metodou pokusu a omylu podařilo. Významnou roli sehrála malá ledvinka, kterou jsme obdrželi hned na startu, do níž jsem narval mobil, což byla vzhledem k focení nejčastěji užívaná položka z vesty. Pití jsem měl na šlauchu, přičemž frekvence srků se postupně zvyšovala, jinak jsem ale potravu moc nepřijímal a kontroly jsem si značil do karty pověšené na ledvince. 

Vyškrábal jsem se do dalšího kopce a nechal se opět předejít Evou a zase se zavěsil za jednoho z šedesátkařů a spolu s ním seběhl do dalšího údolí ke kontrole v Rusavě. První cesta zde vedla hned pod sprchu, jen jsme si sundal bágl a mobil, jinak jsem se zkropil s tričkem, kraťasama a čepicí. Boty jsem úplně promočit nechtěl, i když by si to nohy chvíli užily - ale následujících asi 35 km by byla dost hrůza. Tak jsem si tu dal asi trojitou zulukolu, chvíli se pozdravil s Evou, kterou jsem ale nechal poodejít a už ji nedohnal. Potkal jsem se tu i s algebraikem Mírou Kolaříkem, který tu ve své kategorii udělal slušný výsledek a dotáhl to na bednu. Já jsem takový cíle neměl, mně stačilo doplazit se do cíle, ale to co nejdřív, abych se zvládl trochu zchladit někde ve stínu. S postupujícím časem se zvyšovala jak teplota, tak počet šedesátkařů kolem, a snižovala se jak moje radost z pohybu, tak úrověň hudby na občerstvovačkách (od AC/DC, přes M. Jacksona po jakýsi nudný disco). 

Rozestupy mezi kontrolama se ještě víc znepravidelnily. Po dvou nepříliš dlouhých úsecích přišlo asi 14 km do Ráztoky (jinak asi tak 3 km vzdálené). Napřed se vystoupalo na hrad Křídlo a následně dlouhou více i méně kopcovitou cestou vystavenou jižnímu slunci postupovalo na východ. Cestou mě stále předbíhali šedesátkaři. Normálně se se spoluchodičema zdravím jako rovný s rovným, zde to ale tak nebylo, tito hoši a holky k nám, co jsme měli červeným číslem označeno, že jdeme kilo, vzhlíželi jako elitě a téměř se nám klaněli, nebo aspoň pochválili, jak jsme dobří. Pravidelnost, s jakou tyto pochvaly přicházely, dávala dojem, že se to předem naučili, na což jsem ale já připraven nebyl. Má univerzální odpověď na "Seš dobrej, parádní výkon!" se pak ustálila na něčem ve smyslu "Díky, ale to vedro nás stejně zabije všechny!", na což často následoval rychlý úprk souputníků vpřed. 

Jen Olga, s níž jsme se opakovaně potkávali, se se mnou opakovaně potkávala i nadále, neboť coby stovkařka tento rozhovor se mnou nevedla, teda aspoň jeho první půlku. Společně jsme se doplahočili až na Ondřejovskou hřebenovku, za níž už to nebylo daleko ke skalám, od nichž to nemělo být daleko na občerstvovačku. Bohužel relace blízkosti, případně nedalekosti, není tranzitivní, takže toto sice platilo, nicméně  do Ráztoky to byla furt štreka jak sviňa (ňáká hodně dlouhá sviňa) a nevypadalo to, že bychom to měli přežít. 

Když tu náhle přišel mrak. Skutečně tam něco takovýho plulo po obloze a podařilo se mu na chvíli zastínit nás před slunečním svitem. Vzdoroval mu sice jen chvíli ale přecejen nás to aspoň o pár minut oddálilo od smrti úžehem. Ve stinném lese byl jeho účinek sice trochu menší, ale i tak to dávalo naději že se blíží předpovědí slibovaná bouřka. Na oslavu toho jsem ze zásob vylovil energetický gel. Bylo to balení prý pro jednu ruku. Myslím, že mi snaha se dobrat k obsahu víc energie vzala mi dodal samotný obsah balení. To se vážně nevyplatilo. Když jsem konečně pochopil jak to mám přehnout a zmáčknout, z plastového obalu vytekly asi tak 3 kapky a to bylo vše. Daleko víc mě povzbudilo vědomí, že jsme se konečně posunuli k Ondřejovským skalám, kde se nacházel kontrolní bod, který nebyl daleko od vysněné občerstvovačky. A co víc, k ní to bylo víceméně dolů. Z kopce jsem nasadil skopce, nebo spíš muflona a dorazil k silnici. Od ní podél přehrady lesní cestou až ke kontrole. 

U ní se konal obří houf lidí. V něm jsem po chvíli poznal Michala Turka. Prej se snažil dostihnout aspoň Evu, když už mu zdrhla Jana. Myslel jsem, že ta je furt za mnou, ale nejspíš se dostala přede mě už asi před 40 km a teď jsem se navzájem naháněli, neboť nás oba hnala touha zahrát si spolu nějakou slovní hru (kecy, ale je to pěkná představa). Michal po chvíli pokračoval, ani se tu dlouho neohřál. To koneckonců nebylo asi ani jeho cílem, mým teda rozhodně ne, využil jsem sprchu, naplnil velblouda vodou, dal si meloun a vydal se Michala dohnat. On sice vyhrožoval, že mi uteče, ale na rozdíl od něj se mi podařilo líp se melounem nakopnout. Celkem brzo jsem ho dostihl a v kopci mu utekl. 

Vystoupali jsme na svah Pardusu, kde bych se za jiných okolností kochal krásou louky. Nyní tu ale byla opět slušná pražba. Taková, že jsem silně, téměř bezodkladně zatoužil se svlažit ve vodě. To by nebyl problém v údolí, kde vždycky tekl ňákej potok, ale tady na vrcholu to byla čirá utopie. Ale to neznamená, že je to nemožný. Najednou se u cesty zjevila studánka s naplněným hrnkem vody. Kolem probíhalo dost lidí, ale nikdo se netvářil, že by umíral žízní, tak jsme to na sebe vylil, jako by to byla živá voda. Je teda pravda, že jsem se tu zachoval ve stylu "po mě potopa", to ale znamená, že ti za mnou o vodu mít nouzi nebudou. Pak sice dorazil další z chodičů, ale když viděl tempo, jakým to kape do hrnku, tak ani se ani nezdržoval. Tím jsem mu zachránil lepší čas, takovej su na lidi hodnej. 

Z kopce jsem opět spustil muflona, překonal jsem sedlo s krávama a vrátili jsme se do povodí Bystřičky (Hostýnské), což se vlívá do Malé Bečvy jako její levý přítok na rozdíl od té "Valašské", která je přítokem Bečvy zprava, přitom obě tečou vícemně od východu na západ. Následoval obávaný výstup na Obřany a zpět. Bylo to sice do kopce, ale řekl bych, že to byla oproti ostatním kopcům sranda, takovou pozornost si to vůbec nezasloužilo, aby se ho člověk obával člověk několik hodin předem a možná i potom, jak někteří strašili. 

Naopak jsem zde ocenil, že jsem se zde ještě jednou potkali se starýma známýma spoluchodičema jako byla Eva a další, kteří ale teď byli tak 10 minut přede mnou. Tuto dobu se mi stáhnout nepodařilo, protože jsem po sestupu musel trochu doštelovávat nohu a taky využít vodu z kolemtekoucího potoka. Tuto chvíli jsem si asi užíval až příliš, neboť mě během ní dostihl Michal. Spolu jsme ale moc dlouho nešli, stále pokračoval s výhružkama, že do toho šlápne a že mi zdrhne, protože už se prej zchladil větrem (to nevím kde, možná si dovezl ještě nějaký větry ze Švédska a teď je v pravou chvíli vypustil, jinak jsem si žádnýho zvýšenýho proudění vzduchu nevšiml). 

Při brodění potoka se ale tak jako tak zastavil na svlažení, tak jsem mu ještě poodešel údolním úsekem cesty. Podle tvrzení některých znalců už to nejhorší máme za sebou a od Obřan už budou jen docela pohodový 4 kilometry k Tesáku, kde už jsme jednou byli. Dva z nich jsme už odkrojili cestou dolů a mělo následovat pohodový stoupání. Když jsem se podával na mapu a viděl nahuštěný vrstevnice a vrchol Kyčera, pojaly mě obavy. Když jsem se pak podíval před sebe, kde vrchol vyčníval, obavy se změnily v hrůzu. Ta ochromila celý tělo a vzhůru jsem se začal sunout šnečím tempem. Nebylo divu, že větrem a vodou osvěžený Michal se kolem mě prohnal jak zajíc v říji kolem hibernujícího lenochoda. Smutně jsem sledoval, jak se zvětšuje poměr mezi naší vzdáleností ku jeho vzdálenosti do cíle. A když bylo nejhůř, zase z lesa vykoukla prokletá Kyčera! Pak jsem si ale říkal, že je divný, že tam není cvakací kontrola, protože by se to dalo snadno zkrátit rovnou na Tesák. Ale přece nebudu zkracovat trasu, třeba tam bude tajná kontrola. Ale v kartě žádný pole na tajný kontroly nejsou ... Bylo to tak divný, že mi to úplně odvedlo myšlenky, na to, jak blbě se mi kráčí. Vystačilo mi to až k rozcestí, kdy se naše značená trasa stočila doleva, tj. od Kyčery pryč. Tady jsem se konečně na mapu koukl pořádně, abych zjistil, že Kyčera je úplně mimo trasu a na Tesák se leze tou nejjednodušší cestou. To jsem si oddychl, i když pořádnej průchod oddychu jsem dal až na kontrole. 

Jackson tu už nehrál, patrně proto, aby se tu lidi vůbec slyšeli, bylo jich tu asi tak stokrát víc jak ráno, když jsem tudy procházel. Časový rozdíl byl asi 8 a půl hodiny na asi 40 km. To ještě nebylo tak zlý, spolu s předchozí rychlou půlkou jsem byl furt nakročenej k dost rychlýmu času a hlavně poměrně brzkýmu cíli. Jen toto vědomí mi ale nestačilo, abych šel dál, musel jsem se opět osvěžit, občerstvit a chvíli odpočinout. Michala jsem nechal pláchnout a chvíli tu pokecal s Pavlou. Ta měla chudák ještě celou štreku před sebou, neboť sem dorazila teprve poprvé. Ale protože to už někteří stihli kvůli vedru vzdát, brala to celkem na pohodu, že ji to možná taky potká, neboť se nesmí zničit, když chce jít za týden dvoustovku 100MKMK. A to já si o sobě někdy říkám, že mám šílený nápady ...

Jako třeba nalít do sebe ještě jednu kofolu. Tělo si říkalo o vnitřní chlazení, ale nestálo příliš o takovej nával bublin do žaludku. Ten to chudák nějak nedal. Připomněl mi to hned v onom úseku, který už se jednou šel. Nebýt jeho, byl bych celej pochod zvládl bez větších útrap, ale toto byla hrůza. Asi orgům pro příště připomenu, jak vypadá osmička, že ta se protíná jen v jednom bodě, ale na v celým úseku přes Čerňavu. Spíš mi to připomínalo ležatý písmeno B, nebo rovnou brejle, který jsem toho měl už opravdu plný. Moje tempo se tu dost rychle blížilo 0, tudíž jsem konečně začal chápat, jak to s tou osmičkou je doopravdy. Není to normální osmička, vždyť je to (až teda na ten společnej úsek) ležatá osmička, takže nekonečno! To byl nyní můj časovej odhad.

Místo kráčení si moje tělo říkalo o pauzu a blití. To druhý jsem zvládl za chůze, to první jsem se snažil tělu namluvit, že už bylo. Přece bych to takovej kousek před koncem nezabalil, zbývalo už jsne za Jehelníkem vylízt na Kelčskej Javorník a sestoupit do cíle. Prostě jen nejvyšší horu a největší sestup. A před tím ty dvě o něco nižší. No nebude jednodušší hodit si tady někde na větvi mašli? Nebylo lano, takže mašli nikoliv, zato šavli, tu se mi hodit podařilo, ale to tu nemusím úplně rozepisovat. Trochu se mi tím uvolnilo břicho z křečí a mohl jsem se posunout aspoň do induktivního pohybu, tj. ve stylu: "Když jsem dal ten předchozí krok, tak dám ještě jeden." Takhle jsem vylezl na Čerňavu. Neměl jsem už eneregeťák a místo abych tu nasadil turbo, bylo to jako tlačit před sebou auto se zataženou ruční brzdou. Vzpomínal jsem na Týniště, kde jsem závěr proběhl jakousi kosmickou rychlostí. To se tentokrát nekonalo, moje forma se v tom vedru úplně roztekla. 

Není divu, že mě zde předstihli snad všici šedesátkaři, a pak opět i Olga. Sice se mi podařilo ze sebe ještě vymáčknout předposledního muflona a předběhnout ji v sedle pod Čerňavou, ale pak do kopce už jsem příliš nevládl a nechal ji dojít, předejít a odejít. Já jsem se vyškrábal na Jehelník a u pomníku válečné oběti padl k zemi. Trochu jsem se vzpamatoval, přečetl si pár povzbuzujících smsek a pokračoval dál, už to bylo fakt kousek. Navíc na Kelčáku jsem ještě nebyl a byla na něm rozhledna, to přece nemůžu vynechat. Tak jsem se zase rozpohyboval, dolezl na vrchol. I zde místní orgové, kterých bylo podél trasy asi sto nabízeli vodu a buchty. Tentokrát jsem si dal pití a vylezl na rozhlednu. Krása. A zase dolů, moc dobrá viditelnost bohužel nebyla a výhledy na oškubaný kopce byly spíš smutný. A na jednom z nich jsem právě byl. 

Cesta dolů nebyla vůbec tak snadná, jednak se opět ozval žaludek se svými výlevy (hodně knižně řečeno) a pak taky rozpohybovat nohy nebyla žádná sranda. Nakonec se mi to jakštakš podařilo. Nicméně pak mě předběhl jeden šedesátkař. Jeho rychlost by snad překonala i tu mufloní, takovej sprint z kopce jsem snad ještě neviděl a doteď vůbec nevím, jak to dělal, že se nezabil, vůbec totiž neměl hůlky - pro mě něco nepochopitelnýho. No nakonec jsem ho stejně dostihl, protože ho to v půlce kopce přestalo bavit. 

Klesání se vleklo a zvlášť poslední, odlesněná část byla dost nepříjemná. A to už jsme měli slunko celkem dole, bylo kolem půl sedmé, ale jít tu o pár hodin dřív, ještě by si to tělo mohlo na poslední chvíli rozmyslet, že člověka do cíle prostě nedonese. To se mně ani nikomu okolo naštěstí nestalo. Když už jsme byli dole, zase značená trasa mě ještě párkrát provokativně vyvedla nahoru a zase dolů. Najednou za sebou slyším, jak mě někdo předbíhá. Ochotně ho pouštím před sebe jako ostatní šedesátkaře. Jenže on to byl stovkař! Tak to teda ne, to půjdem do cíle hezky spolu, jo? Šláp jsem do toho a společným rychlým krokem jsme se dostali až na asfaltku do Rajnochovic. Závěrečná cílová rovinka a zatáčka teda byly pěkně dlouhý, málem jsem ho neuvisel, ale už jsme se dohodli, že to dáme spolu, tak jsme taky spolu do cíle dorazili. A to v docela pěkným čase pod 19 hodin, konkrétně 18:47. Ještě před dvouma rokama by to pro mě byl asi rekord, takže to furt můžu brát jako dobrej výkon, ač podle očekávání z celýho Brnogangu nejpomalejší. Ale já si to zase umím užívat. 

Hlavně ale potok! Na říčku Juhyni tekoucí kolem tábořiště jsem se těšil snad celou cestu a teď jsem se konečně dočkal. To byla úplná slast. Ne že by to bylo nějak teplý, ale když se tam člověk ponořil, dalo se pod jezem i několik temp plavat. A to nebylo vše. Orgové pro nás připravili velkolepou poakci. V rámci startovného jsme totiž měli v podstatě i účast na rockovém festivalu. Hrály na něm sice jen dvě kapely, z toho jedna večer (taková rocková všehochuť) a druhá ráno (taková naše Apocalyptica - Arrythmia), ale i to krásně přispělo k atmosféře. Doteď jsem nevěděl, zda se dá pochod nějak skloubit s živou hudbou, jak jsem si vždycky přál a tady jsem to konečně viděl. No ne že by se u toho dalo usnout, ale nakonec člověk ráno díky špuntům do uší vstal docela odpočatej. Naštěstí se Brnogangsterům nechtělo moc pogovat, takže sportovní pohybový výkon končil dosažením cíle, následující aktivity sestávaly z jídla, poslechu hudby a slovní hry.  Tímto večerem se celá akce posunula na úplně jinou úroveň a moc za to (i celou akci) orgům děkuji. Bylo to super. Jen je škoda, že ze spousty fotografů, co byli po cestě na webu nevidím ani fotku...

Neděle se v rámci překopání plánu odehrála v mírně regeneračním režimu. Odpočinek proběhl v noci a po ranním koncertě a vyhlášení vítězů jsem to spolu se švédskou dvojkou Michalem a Janou, lidma podobně trhlýma jak já, vzal ještě přes Jelení studánku v Jeseníkách, kde bylo nutno vyměnit vrcholovou knihu Brněnské výškovnice. Tam jsme si konečně užívali, že je slunečno, neboť na rozdíl od Hostýnských vrchů to neznamenalo tak vražedný tepoloty. A po sestupu na Skřítka a jídle a přejezdu půlky Moravy do Brna naše dobrodružství skončilo.