Když Olaf někdy na jaře zveřejnil nástřel výškového profilu trasy pro Týnišťské šlápoty, hned mě tím zaujal. Dva nejvyšší kopce o výšce kolem 1000 m naznačovaly, že se půjde přes Jeřáb a Suchý vrch (dále jen Sucháč). Věděl jsem tedy, že pokud se okolnosti příznivě sejdou, sejdu se já s ostatníma na startu, a to právě v den, kdy má začít o rok odložená olympiáda v Tokiu. A tak se taky stalo, olympiáda nakonec skutečně začala, ale naštěstí se mi podařilo se od jejího programu dostatečně odstřihnout, že jsem jej během pochodu nevnímal a nemusel kvůli němu upravovat tempo pohybu. Stejně jako loni jsem vzal za vděk autodopravě Anny Korobkové, která na cestu vypravila svůj velký vůz. Z loňské sedmičlenné sestavy jsme sice zbyli ještě spolu s Petrou Smočkovou jen tři, ostatní čtyři chybějící účastníci zájezdu byli téměř plnohodnotně nahrazeni mými židlemi a bednami, které jsem vyslal s Annou na její kontrolu. Ona Anna se totiž letos neúčastnila závodu, spolu s Janou Hájkovou obsadila kontrolu a nechala tak možnost vyhrát jiným.
Ještě před vlastním startem jsme se ale sešli v pizzerii, tradičním místě poslední večeře stovkařů před pochodem. Vzhledem k rezervacím ostatních stolů se u jediného stolu postupně vystřídalo hned několik turnusů stovkařů. Pořád byl ale ještě čas dojít do tělocvičny v cílové základně, přepakovat se a pozdravit se s těma, co se s nima člověk v hospodě minul nebo tam vůbec nestihli zajít kvůli předávání cen za předchozí rok. V půl jedenácté jsme se nasáčkovali do autobusů a vyrazili do výchozího bodu pochodu, do Výprachtic. Myslel jsem, že zkusím spát, ale vedle Vítka jsme se pořádně nevešli na dvojsedačku, a tak ve snaze ať se vyspí aspoň on, jsem přešel vedle k Radce. Celou cestu jsme prokecali, takže se Vítek ani ostatní v okolí asi stejně moc nevyspali.
Chvíli před půlnocí jsme dorazili na místo. Bylo jasno, krásně svítil úplněk a v údolí byl trochu chlad, takk akorát pro pohyb. Olaf nás srovnal do řady a vyrazili jsme. Teda ještě před tím jsem si připravil hůlky - dolní díl jedné z nich se vysunul tak, že nešel zasunout zpátky, aniž by zase vypadl ven. Zapeklitý problém hned na začátku. Vyběhlo se do kopce proti toku Moravské Sázavy a já furt v ruce marně šteloval hůlku. Bylo jasný, že bez ní to nepůjde, všechny moje plány byly na holích postavené, tak to bylo třeba řešit. Mechanismus vnitřního upevnění byl ale příliš důmyslný, než abych se ho snažil za cesty potmě pochopit, natož opravit. Došlo teda na jednoduchý řešení, zasunout a trochu ohnout - a hůlka už byla zase funkční, i když stejně jako při mnoha nedávných pochodech připomínala spíš tureckou šavli. Díky frontě lidí přede mnou trvalo nějakou dobu, než přišla potřeba vytáhnout čelovku, i když se šlo lesem. První úsek jsem absolvoval s Milanem Pohlem, probrali jsme Island a za chvíli jsme byli na prvním kontrolním bodě na Bukové hoře. Výhledy z luk a sjezdovek byly i v noci krásný, měsíc vše osvětloval skoro dokonale, akorát mobil byl tak chytrej, že věděl, že to nestačí, aby z toho byly nějaký kloudný fotky.
Následoval první sestup přímo dolů, pod lanem vleku. Muflonem jsem utekl Milanovi a cestou do Čenkovic předskákal některé z těch, kteří mi cestou nahoru utekli. Nečekaně ale už zde mě zabolela pravá pata, jakoby mě tam něco zapálilo, pak to ale naštěstí přestalo. Na sobě jsem měl už dva týdny zpátky stovkou prozkoušený boty, o to větší překvapení to tudíž pro mě bylo. Musel jsem ale dál. Dole to naštěstí trochu bolet přestalo. Čekal nás tam Olaf a Peter s Janou ze Slovenska, odškrtli mi tajnou kontrolu a šlo se zase nahoru. Před sebou jsem stále měl dlouhý proud čelovek. Zavěsil jsem se za jednu z nich, tuším, že to byl to Aleš Palásek, který určoval strojové tempo a já se ho snažil uviset (to on možná ani nevěděl), což se mi skoro podařilo. Po několika rovinatých krocích na hřebeni jsem nasadil muflona z hřebene směrem na Moravu do Červené Vody a předskákal nejen jeho, ale i spoustu dalších, které normálně na stovkách nepotkávám, neboť bývají několik hodin přede mnou. Pro mnoho z nich to proto bylo první setkání s mým muflonem. Jestli jsem je vyděsil, tak se dodatečně omlouvám, zkrátka ale gravitaci jsem využil téměř na maximum a dolní úsek kopce jsem tudíž probíhal už úplně sám. Jen dvě světlušky se v dáli před mnou objevily, aby i ty byly záhy dostiženy. Poslední z nich byla Petra. Ta se na startu se mnou loučila stejně jako minule s tím, že se uvidíme. No tentokrát jsem se musel teda hodně zmáčknout, protože zde už jsem popobíhal po rovině. A po rovinách já běhat moc neumím (to se pak cestou potvrdilo ještě jednou). Společně jsme ale ještě proběhli Mlýnský dvůr, dolní část Červené vody. Jak jsme přešli potok Březnou, cesta začala nabírat výšku, bylo zjevný, že ač Petra říkala, že není kam spěchat, akorát bych se s ní odrovnal, jak se mi to podařilo loni (tehdy to ale byla jiná ... situace). A tak jsem ji na konci obce pustil z Vody k lesu a dál šel vlastním tempem. Nikoho jsem teď nepotřeboval stíhat a i do kopce se mi šlo docela dobře, teda až na to, že se cestou člověk musel protáhnout pod větvema lesního porostu.
Mé zvolnění s sebou přineslo neodkladnou jistotu, že budu dostižen, vybral jsem si k tomu proto místo s výhledem, kde jsem si vysypal bordel z bot. Postupně mě začalo předbíhat dost lidí, tak jsem se vydal po loukách za nima. Zde se krásně šlo bez čelovky. Postupně se otevřel i výhled na severovýchod na Přírodní park Jeřáb, přes nějž tento úsek pochodu vedl. Ještě jsem tudy dřív nešel, takže jsem konečně viděl Jeřáb od jihu. Za svitu měsíce to mělo úžasnou atmosféru.
Má pata sice trochu namítala, že není úplně v pohodě, zanedlouho na ni i zbytek mého těla v Písečném čekala občerstvovačka, ke které jsem zlehka kulhavým krokem domuflonil. Šéfoval jí Egon, dostal jsem možnost dát si kofolu, čímž jsem nepohrdl a chvíli si s ní sedl. Přitom jsem konečně při světle zpozoroval, s kým vším jsem se potkal. Byli to vesměs běžci, co znám ze startu a pak coby řádky výsledkových listin někde vysoko nad tím mým. Teď ale mnoho z nich ještě dodatečně pělo chválu na mýho muflona, neboť něco tak divnýho na stovce ještě neviděli. Zvlášť Divočákův popis jako "slyším dusot, pak kolem něco prolítlo, odrazilo se to párkrát od stromů a letělo to dolů kamsi ze svahu" byl všeříkající. Ještě bude třeba ho pořádně zaškolit.
Před odchodem jsem si ještě zalepil puchýř na patě a pokračoval dál. Šel jsem s Milanem Mikuláškem, kterýmu jsem napřed zdrhl já, aby pak zase v protějším kopci zdrhl on mně. V následujícím úseku mě pak doběhli Martin Čakrt a Honza Černocký a pak šli v této sestavě několik kilometrů po hřebeni. Martin, obeznámen z mých předešlých reportáží o nevyhnutelném hraní slovních her a řešení hudebních hádanek mými spoluchodiči, držel se pár kroků přede mnou a Honzou, aby byl ve střehu, kdyby z mé strany přišla nějaká hádanka a on se mohl rychle zdejchnout - zjevně si na ně nevěřil. Témata rozhovorů se točily ale okolo úplně jinam a tak nám ubíhalo stoupání po hřebeni na Kamenec. Honza měl za sebou nějakých 190 km z předchozího týdne, tak šel jen na pohodu, takže jsem se s ním udržel asi 5 km, na víc to asi nebylo. Po mírném seběhu z Kamence jsem už lapal po dechu a nechal oba jít. Martin, v domnění, že se na něj muflonem dotahuju, do toho taky šlápl a ztratil se ve tmě. Tichem lesa se nesla jeho poslední slova: "Jen žádný kvíz!"
Trochu volnějším tempem jsme vystoupal na nejvyšší bod tohoto hřebene, Boudu, první místo tohoto názvu na trase. Na jejím vrcholu, kterýmu se cesta a tudíž i všici účastníci asi o 5 metrů vyhli, jsem místo boudy objevil schránku - že by vrcholová kniha? Někdo se nechal inspirovat sousedním Jeřábem a na tyčku od kóty sem přimontoval plechovou schránku, jen velikosti asi tak A6. Obsah knihy mě docela překvapil - kniha byla prázdná. Ne že bych čekal, že se sem budou zapisovat běžci a chodiči přede mnou, ti to mají samozřejmě na háku, ale že budu úplně první, to jsem nečekal (bůhví komu to bylo určeno doopravdy). Ke knize byly přiloženy 2 propisky, jednu jsem vložil do schránky a druhou napsal nějakou duchaplnost do knihy. Pak jsem zjistil důvod názvu tohoto místa! Celý to s tou knihou byla bouda, past! Když jsem chtěl dát knihu zpátky do schránky, zavazela mi tam odložená propiska. Z úzké schránky ji ale nebylo možno vytáhnout. Obrátit schránku nešlo, byla připevněna k tyči. Co teď? Přece tu knihu nenechám válet venku! Po několika minutách boje se mi podařilo vytáhnout propisku tužkou, vložit obě do sáčku s knihou, zavřít tu pitomou schránku (ponechat pro další oběť) a mazat od tam.
Mezi tím mě samozřejmě zase předešlo spousta lidí, který jsem cestou dolů zase předmuflonil. Trasa vedla dolů po hřebeni na červenou značku a po ní opět z kopce do míst, odkud se začalo stoupat k Severomoravské chatě. Cestou jsem došel Milana Mikuláška a společně jsme chvíli po 4 hodině dorazili na vytouženou kontrolu u Svaté trojice (26. km). Tam na nás a všechny ostatní už čekal Sucháč s Kačkou a Hansem. Navzdory původním předpokladům jsem se zde těšil víc na pití než na jídlo. Kačka mi neustále nabízela, ať si něco dám, měli toho tam spoustu, tak jsem si dal pomeranč, ňákou černou vodu a chleba s okurkem a ředkví. No nevím, zda to byla nejlepší kombinace, nicméně poseděl tam asi 20 minut a nadobro nechal zdrhnout některé běžce, co se mi furt přimotávali do cesty.
Následoval konečně pro mě dobře známý úsek přes Jeřáb. Cestou vzhůru jsme se sešli s Milanem M. a Nervem H. Já s kelímkem černé vody, Nerv s plechovku piva. Do pořádného pohybu jsem se dostal, až jsem to vypil a mohl se opřít do holí. Slunce mělo vyjít chvíli po páté, tak jsem doufal, že by případně z jeho východu něco mohlo být vidět ze severní paseky. Ovšem ta severní paseka je spíš severozápadní, slunce teď už vycházelo přecejen víc na východ a hlavně, i kdyby jednou udělalo výjimku a vyšlo na severu, vidět by nebylo. Ona totiž ta paseka s výhledem už je spíš les bez výhledu. To bylo docela zklamání, ovšem stejně jsme tam byli ještě moc brzo, takže bůhví, kde to slunko vlastně ten den vyšlo.
Nicméně určitě vyšlo, ale ještě než se tak stalo, vystoupili jsme na Jeřáb. O zajímavostech této jediné tisícové hory trasy už jsem se rozepisoval mnohokrát, takže teď jen zmíním, že jsme se spolu s několika dalšíma zapsali do vrcholové knihy brněnské výškovnice a Nerv vylil zbytek piva do povodí Labe. Začali jsme klesat, nic jinýho se tam taky ani dělat nedalo. Seběhl jsem po cestě, ale opět jsem pocítil nepříjemnost na pravé patě a trochu zvolnil. Milan s Nervem mě dostihli před výlezem z lesa a spolu jsme putovali až na louky s krásným výhledem zpátky na hřeben Písečného. Už jsem tu byl mockrát, ale tentokrát jsem si to úplně neužil, neboť si mé tělo začalo žádat o odklad. Ten jsem ale odložil a ještě se s chlapama pustil z kopce dolů.
Nervovi v báglu cinkala plechovka, jako by měl na sobě kraví zvon, muflonem jsem ho však před sebou hnal jak nadutou kozu. Dorazil jsem ke Křížové hoře v naději, že tam bude záchod. Ten tam sice byl, ale jen zavřenej. Jak ve zlým snu. Krizová hora. Další možností byla benzínka, která otvírala někdy za půl hodiny. Tak dlouho se odklad odkládat nedal, proto jsem nechal borce běžet dolů, ustoupil z cesty kamsi do křoví a co se tam dál dělo, bych radši víc nerozmazával.
Během této akce mě předběhla Radka, Honza Vocásek a další. Odlehčen jsem je hravě dostihl (kecám, prostě zase muflon z kopce), ovšem dole v Červené Vodě jsem zahl k právě otevřené benzínce a nechal zase všechny pláchnout. Potřeboval jsem ale trochu srovnat trávení mátovým čajem. Paní prodavačka po mé žádosti litovala, že nenatrhala mátu, tak jsem použil svůj záchranný sáček čaje a nechal si k němu jen uvařit vodu do svýho kelímku. Paní po mě ani nic nechtěla a byla ráda, když jsem odešel.
Další metry, dekametry a hektometry jsem trávil s kelímkem v ruce. Po asi kilometru jsem tuto disciplínu ukončil a vydal se na výstup na Sucháč. Přesněji řečeno na vytouženou kontrolu za Janou a Annou a jejich židlema. Teda ony byly moje a zejména na jednu jsem se vyloženě těšil. Na místo jsem dorazil něco po sedmé a dle plánu se zde pustil do snídaně. I když teda ne že bych se přežral, to už jsem teď radši neriskoval. Pokud teda nepočítám pomstu Martina Čakrta. Z jakési mouky, do které se mu nejspíš dali brouci, napekl krásné pečivo a nabídl je na tuto kontrolu. Varován, že jde o hmyzí mouku, jsem se s chutí zakousl do jednoho kousku "cukroví". S cukrem to teda nemělo do činění nic - možná by ten pekařský výkon mohl jeho pekař pocukrovat, případně pocukrovat něco jinýho, čím se krmí ty potvory, ze kterých to upekl. Dobrý to sice nebylo, ale člověka to pak přimělo vážit si všeho ostatního. Hrdinně jsme sežral celej jeden kus, chroustal jsem ho asi 5 minut, přičemž jsem řešil, čím vším to pak zajím. A tak jsem zde pak spočinul o něco déle, než bych býval plánoval. I když se mi odtud vlastně vůbec nechtělo, ale přecejen jsem se musel taky někdy odpíchnout. Nestačilo, že mě tu předešla Andy, Jarda Přikryl a další. Až když dorazil Milan Pohl a odpočal si, rozloučil jsem se se svýma židlema, Janou a Annou a chvíli před osmou jsme vyrazili dál, na Sucháč.
Napřed na vrchol, kde však k mému nemilému překvapení nebylo nic moc vidět ani z kovové konstrukce. Nejen kvůli oparu, ale i zde byly na vině hlavně stromy. Ty mrchy zde vyrostly tak, že nebylo nic moc vidět. Už by stálo za to na ně poslat holiče. A tím nemyslím ty, co se toulali po okolí s kýblama a holili borůvčí od borůvek.
Udělal jsem aspoň fotodokumentaci vrcholové knihy a vydal se dolů kolem chaty přes Bradlo dolů k dělostřelecké tvrzi Bouda. Tu jsem zvládl projít bez většího zdržení, do žádné pasti jsme se tu nechytil. Kousek za ní, u převráceného řopíku, jsem došel Attilu a Andráse z Maďarska a Milana, s nímž jsem pak pokračoval mnoho kilometrů. Přešli jsme Vysoký kámen a údolí Tiché Orlice. Za Mladkovem v Petrovičkách pro nás Olaf připravil řádnou lahůdku, když vedla trasa vzhůru po sjezdovce. Bylo dopoledne a do svahu se celkem opíralo slunko, ovšem ještě míň jsem záviděl těm, co tam půjdou v pravé astronomické poledne, do něhož ještě scházely skoro 3 hodiny. Vyšlapal jsem kolem Maďarů a jak jsem vylezl do horní části sjezdovky, otočil jsem se. Výhled byl opravdu krásný, že by snad i člověk řekl, že to stálo za to (kdyby člověk neměl za sebou asi 50 km a kdyby nebylo takový vedro a kdyby nevímco). Jak jsem tak fotil, došel mě jeden z Maďarů (Milan už byl někde výš a obhlížel místní bunkry), který mě upozornil na to, že se chystám jít blbě. Měl pravdu, já byl nakročenej na další louku, ale cesta vedla do lesa a jím kolem Milana a dalšího bunkru dál.
A tak jsem šel dál opět s Milanem, teď už po červené značce s krásnými výhledy na jihozápad. Člověk tak mohl tipovat, kudy cesta povede. Tady jsem se docela netrefil - trasu jsem úplně neměl v hlavě a očekával jsem, že jedinej výraznější kopec tím směrem nemůže zůstat mimo trasu. Byl to Chlum nad Liticí, ale naše trasa zde procházela po levé straně Orlice a tomuto kopci se trestuhodně vyhýbala! Bez ohledu na to, výhledy do západních dálek, který měl člověk každopádně projít, aby se dostal do cíle na kraj Polabské nížiny, působily dost nekonečně.
Kilometrově jsme na tom taky nebyli bůhví jak slavně, někde za padesátkou jsme se teprve pomalu blížili k půlce. Urychlení nám poskytl průchod kolem včelího úlu. Víc jak jeden nám ale Olaf podél cesty nestihl rozmístit, a tak naše rychlost opět klesla. Mírně vzrostla až když jsme my klesali do následující dědiny, jíž byly Vlčkovice. S tím ale zase vzrostla (aspoň pocitová) teplota, neboť to tu nebylo příliš chráněno před sluncem. Dalším záchytným místem byla kontrola pod Studenským vrchem. V názvu bylo něco studenýho, tak jsme neotáleli a šlapali, abychom tam byli co nejdřív. Znamenalo to ale napřed onen vrch přejít. I když jsem tudy už před lety šlápotoval, nějak to trvalo dýl než jsem si pamatoval a v tom vedru to byl obzvlášť záhul. Zdržení tu navíc způsobovaly všudypřítomné maliny. A co víc, kontrolní bod zde nebyl na vrcholu ani na vyhlídce, ale až kdesi pod ní, kam se muselo slízt a pak zase po skále vyšplhat zpátky. Prostě bylo třeba si toho místa užít a ne ho jen odfláknout jedním pohledem ze skály.
O to víc jsme se pak těšili na kontrolu. Seběhli jsme k ní celkem rychle, její stanoviště bylo v přístřešku u rozcestí. Pěkný místo, ve stínu lesa, ale studenýho tu nebylo nic. Já měl ale i hlad. V nabídce občerstvení zde bylo spousta možností, ovšem, co do chleba, nic z toho, co bych si dal. Vše ovšem zachránila hojnost lineckýho, kterou jsem svou potřebu jídla zahnal. Využil jsem toho, že dle údajů z kontroly zase tak moc lidí za nama už není, a tak jsem se v této pastvě nemusel příliš krotit - jaká to výhoda být vzadu :). K tomu kofola, doplnění vody a byl jsem spokojen. Na rozloučenou jsem ještě trefil hlavou střechy přístřešku a přidal tak čárku do statistik, za což jsem obdržel tubu energeťákovýho gelu. Následně nám kontrolovači popřáli, ať nám to utíká (člověk si mohl vybrat, co že nám to vlastně přejí) a vyrazili jsme.
Cesta vedla do Údolí v údolí Divoké Orlice, přímo u nádrže dolní Pastvinské přehrady. V místní chatové kolonii mě jedna z šipek vyznačujících trasu nasměrovala doleva, což byl směr kamsi na trávník u baráku. Najednou jsem se motal kdesi mezi chalupama a už to vypadalo, že budu muset přelízt plot, což se mi vůbec nechtělo. Už to vypadalo, že budu muset projít někomu barákem a při té příležitosti se nechat pozvat na oběd, nakonec se ale našla otevřená branka plotu, kterou jsem se pak dostal na cestu, po níž opodál procházel Milan. Tomu jsem ale trochu prchl, měl jsem totiž skutečně v plánu se stavit někam na jídlo, ovšem ne zas jako úplnej somrák. A tak jsem do toho trochu šlápl a hladovým algoritmem vyhledával nejbližší hospodu. V obci Nekoř Olaf sliboval automat na jídlo, což mi trochu bralo naději, že by zde fungovala hospoda Vinárna, kde byla kdysi občerstvovačka. Naštěstí byla v provozu i teď, tak jsem si dal polívku a pokračoval.
To už ale dorazil i Milan a tak jsme společně přešli Divokou Orlici, na čas opustili její údolí a přešli do údolí její Tiché sestry, konkrétně do Letohradu. Někde tam jsme přešli do druhé půlky trasy. Na náměstí jsme se osvěžili zmrzlinou, prošli zámek a vystoupali přes vyhlídku nad město a pokračovali po dál červené značce. Ta nás vedla celkem pohodovou cestou do vsi Žampach. Koneckonců, tady v poorlické pahorkatině jsme už nic moc jinýho než pohodu nečekali (to byl pěknej nesmysl). Ovšem Žampach sám o sobě vyčníval nad okolí jako želva ukrytá pod kobercem. Tomto kopci jsme se samozřejmě nevyhli, předcházela mu však ještě kontrola u občerstvení na hřišti. Tu měl pod palcem Petr a jeho parta. Dorazili jsme sem i spolu s Maďarama, setkali jsme se tu však i s krušnohorskými Mirkou a Danem. Říkal jsem si, jestli si sem už bežci stihli zajet z cíle, ale prej ne, zabalili to tu a teď čekali na bus. A nebyli jediní - vedro udělalo své a spoustu výkonných vytrvalců to odrovnalo. Osobně mi to tak hrozný nepřišlo, ani mě to nedonutilo sundat si černou vestu. To se mi stalo letos jen jednou, v závěru dvojboje na BVVŠ Rh+, teď to ale taková hrůza nebyla. Zvlášť když se po polívce a odpočinku vlezlo do lesa na slibovaný kopec Žampach. Člověk sice lezl s vyplazeným jazykem, ale na vrcholu se prošel dokonce i hradní zříceninou přes jakýsi sklepení, kde byl asi na 5 metrech chládek - no co víc jsme si mohli přát.
Něco po 16 h jsme zde na vyhlídce zapsali 16. kontrolu. Tento soulad času a čísla kontroly jsme drželi už docela dlouho a toto byl poslední případ, kdy se mi to takhle sešlo. Zbývalo jich ale ještě 20, což trochu naznačovalo něco o rozmanitosti následující trasy. Cestou dolů jsem nasadil muflona a Milanovi utekl. Už když jsem se párkrát před tím rozběhl z kopce, pro jistotu jsem se s ním rozloučil. Teď jsem to neudělal a mrzelo mě to, protože tentokrát jsem mu po asi 8 hodinách a 40 kilákách společné cesty nadobro zdrhl. Běžel jsem dál a níž, dokud měl muflon z čeho brát. V dědině jsem předstihl Maďary, nasadil tempo, do uší Kalmah a začal razit do vrchu, až jsem i je ztratil z dohledu.
Lezlo se na jakejsi zvláštní hřeben Kozinec, pak dolů a zase trochu nahoru a zase dolů. Les se začal hemžit umělýma sovama a objevovat se v něm další a další kopce. Sakra, kde se to tu bere? Nějak jsem nečekal, že se jich tu ještě tolik najde. Ona představa, že po Sucháči už kopce v podstatě končí a druhá půlka bude placatá, byla úplně mimo - v druhé půli to teprve naplno začalo. Vejšlap střídal sešup. Pak přišel hang, následoval krpál a svislice a na závěr vertikála. A znovu... A k tomu vedro. Nějak mě to při jednom z výstupů všechno dohnalo. Na chvíli jsem si sedl, vysypal boty a narval do sebe gelovej energeťák. Nemám s ním moc zkušeností, ale aspoň jako placebo to na chvíli zabralo. Následovalo místo Mokrá louka, kam se člověk těšil, aby se osvěžil. Ale houby, byla to jakási díra, kde nebyla pomalu ani ta louka, natož aby byla mokrá - jen pár baráků a za nima pole krásně vystavený slunci.
Když jsem se vyškrábal na další kopce, byl jsem zralej na další energeťák. Tygra jsem s sebou tentokrát neměl, zásobil jsem se obyčejným Firebirdem, jednoho jsem si nesl a druhýho nechal zavézt někam náhodně na některou kontrolu. Nevím, jak moc zabral, nicméně po chvíli oddechu a telefonátu s rodinou jsem se pustil zase dolů z kopce. I když už byl ten den asi stočtyřicátej, furt nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo. A dokonce můžu říct, že by se mi to líbilo. Dokud držely kolena a pokud se neozývala pata, tak to šlo. Ovšem čím dál víc jsem vyhlížel, kdy že má být kontrola. Ta byla ale ještě daleko, od té předchozí skoro 20 kiláků. Nyní se přešlo přes jakousi (Pro)Kletnou a další kopec dolů do údolí Divoké Orlice. Zde, poblíž Litice nad Orlicí, jsem byl přešťasten, že nemusíme až na dno údolí, natož trmácet se do protikopce na Chlum. Díky Olafe a Jirko, že jste na nás byli tak hodní.
Trasa vedla dál po levé straně údolí až k tovaryšskému potoku. Zde jsem se konečně dočkal Olafem předeslaného šperku celé cesty - úseku korytem potoka k dalšímu Káčku. Bylo sice vidět, jak to většina mých předchůdců prošlapala podél vody po suchu, já zde ale aspoň měl možnost využít impregnace bot, a docela obstála. Cesta potokem mě vyvedla přes les kamsi do pole. Slunko už začalo klesat, ovšem na kontrolu v Sopotnici (kolem 95. km) jsem chtěl dorazit ještě za světla, znamenalo to projít rychle ještě asi kilák vesnicí. Cestou mě ale zdržovaly třešně a chvíli před kontrolou se jima cpát nebyl vůbec dobrej nápad.
Na kontrolu jsem dorazil chvíli před půl už nevím čeho. Setkal jsem se na ní s Danem a jeho parťáky Kubrichtovými. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl jediný účastník, vrhli své občerstvovací úsilí na mě. Zvolil jsem kombinaci halušků a bulguru, k tomu černou vodu a ještě energeťák s sebou. Nečekaně mě zde ale po asi 10 minutách dostihl Pavel Ponomarev, řečený Karel, se kterým jsme se předháněli už od kontroly u J/An(n)y a židlí. Trochu mě překvapil, čekal bych Milana nebo chlapy z Maďarska. Vyrazil jsem ale dál sám s tím, že mě třeba ještě dojde. Od Dana jsem se dozvěděl, že nejdelší úsek mezi kontrolama už mám za sebou, na další kontrolu je to jen asi 11 km. Ale že budou kopce...
Tak jsem do nich vyrazil. Ještě ve vsi u mě zastavilo auto s dotazem, jestli jdu taky podle těch modrých šipek. Potvrdil jsem, načež následovala nabídka, jestli chcu, že mě někam hodí. Já mu říkám, že je to pochod a on, že to nevadí, jestli chcu, že mě někam posune, že na tom přece není nic špatnýho. Připomnělo mi to jak Trump přesvědčoval soudce, že přihodit pár hlasů vlastně není nic špatnýho. Přesvědčování přišlo vniveč i tentokrát, v mým případě však místo útoku na Kapitol přišel útok na bezejmenný kopec. V uších mi hrál Ozzy a příjemně mě doprovázel až k Modlivému dolu, kde právě rodinka dělala večerní táborák. Prohodil jsem s nima pár slov, nechal se pochválit, jak su dobré a utekl do kopce. To jsem už dávno křížil krážil les s čelovkou a v následujícím úseku jsem trochu litoval, že nevidím víc, než kam její světlo dosáhne, vypadalo to tam moc pěkně. Cesta vedla rezervací vzhůru podél potoka, chvíli bahnem, chvíli jeho korytem, zkrátka jak by řekl Jiří Žáček, přes kameny škarpy drny skákali jsme jako srny. Nebo jak bych řekl já, přes šutry tak jako loni, skákali jsme jak mufloni.
K básnění ale vyzývala hlavně další část cesty, pro mě jedna z nejlepších. Vylezl jsem na pole na náhorní plošině. Vítr zde příjemně pofukoval a kdesi vzadu na východě vycházel měsíc. Popíjel jsem černou vodu, co jsem si načepoval na kontrole a bylo mi krásně. Jen jsem teď litoval ty, co tu byli ještě za světla, hlavně toho slunečního (to jsem byl i já, protože jak dnes už i upíři ví, měsíční světlo je vlastně odražené sluneční a hojně při něm proto umírají; zdroj internet), byl to totiž otevřenej asi kilák polem bez možnosti se někam schovat. Stín, tedy les přišel až na kopci Kapraď na vyhlídce na uměle osvětlený hrad Potštejn. Z ní následoval, jak jinak, sestup. Zde se ukázala omezená vydrž muflona. Fungoval prvních 100 kiláků. Teď to bylo sto a půl a pravá noha už to přestala dávat. Ne že bych si ji odrovnal muflonem, ale zkrátka tento pohyb už jí nyní nedělal dobře, musel jsem proto vícmeméně celej sestupovej pohyb odtáhnout ostatníma třema končetinama, tedy další zadní nohou a předníma dvouma hůlkama. Bolelo to, ale jinak to nešlo. Hlavou mi proběhlo - znamená to, že to už nepůjde vůbec? Napadlo mě, že to už zabalilo spousta lidí, ale že já mezi ně zatím patřit nebudu, tak strašně na tom ještě nejsu. Jen jsem pak na pravým koleni nechával futrál i při výstupu a o to blběji se mně šlapalo, ovšem bolest se tím ale skutečně potlačila.
Dál se stoupalo na zříceninu Velešov. Cestu nám, co jsme se tam motali v noci oživil hýbající se spacák kousek pod vrcholem. Při prvních setkáních z toho byl ještě notně zmaten, proč tam v noci chodíme, a nedávalo mu to spát (hlavně jak mu každej svítil do xichtu), myslím, že ale po takových 5-10 samostatných návštěvnících proložených chvílí dřímoty už musel prozřít a pochopit, že dálkový pochody jsou ta správná cesta. Protože takovej zasvěcovací rituál, jakej jsem mu poskytli, by přesvědčil i toho největšího lenocha. Mě naopak přesvědčil vrchol Velešov, že ani v této nadstovkové části Olaf a Jirka se svýma nápadama oživení trasy nepřestanou, na vrchu totiž nebylo nic než schody a křoví.
A co víc, bylo hůř. Následovaly podle itineráře už jen jakýsi roviny a pak kontrola, takže pohoda. Byl to ve skutečnosti největší špe(r)k, nebo možná olafovina, či v tomto případě největší učíkovina celé trasy. Takhle prudkou rovinu jsem ještě nešel, na výšku měla asi 150 metrů vzhůru necestou. Bylo to hustý jak vrstevnice, přes který vedla. V půlce jsem musel zastavit a dát si další energeťák, teď došlo na ten ze Sopotnic. Byl to jakejsi Colossus z Lídlu, ještě jsem to nepil. Ale lepší než nic. Ne že by to hned nějak zabralo, ale postupně jsem se sunul vzhůru. Vrchol kopce si už moc nevybavuju už ani hlava moc nefungovala. Když jsem pak vylezl z lesa, vlastně mi nějakou dobu trvalo, než jsem si uvědomil, v jaké oblasti že to vlastně su. Český Středohoří? Šumava? Okolí Prahy? Jo vlastně Orlicko ...Ono už přecejen bylo kolem půlnoci, tedy 24 pochodu, a dohromady třeba 40 hodin beze spánku. Ale sunul jsem se dál a ke kontrole ve Vrbici jsem dorazil právě ve chvíli, kdy už i sobota šla spát a službu přebírala neděle. V tamní hasičárně ale službu pevně držela Eva Kubrichtová a spol. Byli překvapeni, že jsem tu o půl hodiny dřív, než se čekalo. Nevím, kde se ten odhad vzal, já jsem v tomto úseku lezl tempem Vítkova zombie-walku a ještě si dal pauzu na energeťák. Asi se očekávalo, že cestou zdechnu a časový odhad už se vztahoval k pohybu funebráků s rakví.
Poté, co jsem se mírně občerstvil vnitřně a duševně povzbudil rozhovorem s lidma z kontroly, vydal jsem se dál. Očekával jsem, že už cesta v podstatě jen klesne lesem někam na úroveň údolí Divoké Orlice a pak už se bude víceméně udržovat, protože to nejhorší už mám přece za sebou. Zase úplně vedle. Ale mně už to bylo jedno. Zabral energeťák nebo ten gel nebo ty třešně z před sopotnické kontroly, nevím, zkrátka jsem se nakopl do neuvěřitelné pohody a nohy nastartovaly slušný turbo. Do uší jsem si pustil Type of Negative a mozek přešel do režimu "Mě nedostanou!" Opravdu mi už bylo jedno, co na nás Jirka Učík s Olafem v tomto úseku nachystali za prasárnu, já bych si tu asi užíval i kdyby to bylo brodění Orlice. To sice nepřišlo, zato cesta, která se jevila vcelku normálně, musela být vyšperkována stoupáním asi 50 m ve směru gradientu a po nějakých 50 m rovně, zase po největším spádu dolů na cestu. Samozřejmě, že se k tomu našel důvod, na cestě prý bylo bláto, kaluž, možná dokonce i do ní zasahovaly i kopřivy, no hrůza. To je pak jasný, že se musí udělat pořádnej obchvat. Ale jak jsem říkal, mně to nevadilo. Peter Steele pěl ze záhrobí Love You to Death a mně se pěkně šlapalo. Pak jsem ale zjistil, že už ho vlastně tak moc neslyším a do hudby alba October Rust se začaly mísit jiný, přesto povědomý tóny. To kapela Thin Lizzy přijela zahrát do Kostelce nad Orlicí a někdy v 1 v noci zde vybalila svou hitovku Whisky in the Jar - a to tak nahlas, že mi to prolezlo do uší přes sluchátka. Kecám, samozřejmě to nebyli Thin Lizzy, ale nějakej jejich revival, jakási Metallica nebo tak nějak. (Ten fór asi nikdo nepochopí, protože jak jsem si ověřil v hudebních kvízech, tak kapelu Thin Lizzy beztak nikdo nezná.) Hudba ve stylu blues rocku mě pak doprovázela po několik dalších kilometrů, ať to bylo Wild Thing nebo Cocaine či další. Když jsem vystoupal po křížové cestě a nad lesem zamířil do horní části Kostelce, zvuk se vytratil. Opět jsem proto nasadil svý sluchátka a valil dál.
A pak, v polích za městem se to stalo - zahlídl jsem pohybující se čelovky. To musel být Jarda Přikryl a Josef Smola, kteří byli na předešlých kontrolách vždycky chvíli přede mnou, ale pořád jsem nebyl schopen je dostihnout. Až teď jsem je zpozoroval, ještě celkem daleko před sebou, nicméně pohnul jsem a v lese v přírodním parku Orlice jsem je konečně dohnal. Když nepočítám krátké setkání s Pavlem na kontrole v Sopotnici, živého chodiče jsem neviděl od Písečné pod Žampachem, což bylo skoro před 10 hodinama. Teď, po asi 40 km jsem konečně došel nejen očekávané staré pardály, ale i mladší pumy. To že jsem po takové době někoho potkal, mi udělalo takovou radost, že jsem jim přes most přes Divokou Orlici hned zase zdrhl a po šipkách mířil do Častolovic. Zde se obezřetně dle besipu přešla železnice po silničním mostě, abychom pak dle pravidel týnišťských šlápot prolezli tím nejhorším křovím pod tímto mostem. Obzvlášť úchvatné byly šlápoty do hromady slimáků. Úchvatné tak, že mi to málem přilepilo botu, jindy se člověk po nich zase krásně svezl, často však ne úplně ve směru, kam potřeboval. Člověk měl opravdu pocit, že je sem buď navozil přímo Jirka Učík, nebo se zpráva o jeho blížící se občerstvovačce dostala i už i mezi tyto měkkýše, mezi nimiž vyvolala davové šílenství, hromadnou migraci a následný masakr podrážkou bot.
S nohama od slizu jsem dokráčel na silnici a jaksi oklikou se ze západu dostal na onu věhlasnou kontrolu v Pasekách, kde už na nás čekal Jirka s rodinou a Magda. Byl jsem si však vědom, že víc než jen o obyčejnou kontrolu se jedná o Učíkovu past. Místo oplývající jídlem a pohostinností vzdálené pouhých 11 km od cíle se nedá moc jinak nazvat. Člověk se zde po 120 km rozsedí, rozjí, rozpije, někdy i rozleží, rozespí, že je pak těžký to rozchodit, rozběhat a vůbec rozdýchat, aby to tu člověk rozkončil (což by mohl být opak od slova skončil). Vědom si těchto nástrah jsem se jen na chvíli posadil, abych něco málo pojedl, popil, popovídal, pofotil a pokračoval dál.
Vyrazil jsem do tmy sice s ještě jedním chodičem, hned z kraje jsem se mu ale omluvil, že mu míním zdrhnout, neboť jsem měl na paměti, že asi 20 minut přede mnou odsud vyrážel i Honza Karel Vocásek a že by bylo záhodno ho ještě dostihnout. Pustil jsem si Moonspell - Alpha Noir, což je k pochodům už osvědčená hudba. Šlo se mi krásně, kolem rybníka, lesem kamsi k vesnici u níž jsem v dáli v polích zahlédl pohyb čelovky. Navnazen blízkostí pohyblivého cíle jsem do toho šlápl a jal se cíl dostihnout. Ten však zmizel a mně nezbývalo než jej nahánět naslepo. Přešel jsem kopec, silnici a začal jsem se blížit systémem kolmých průseků k závěrečné perle. Perla, jak známo, je mlžem oslintané zrnko písku, a protože zde trasa byla navedena do pískovcového lomu, každý se ve svých zpocených botách odnášel základ pro stovky takových perel (jen byl je neměl před další stovkou vysypávat, aby z toho časem něco vzniklo... kdo ví).
Každopádně než jsem k tomto závěrečnému pískovému vyvrcholení došel, na jedné z rovných cest (radši už nepíšu rovinek, protože pod tím si už může člověk představit cokoliv) jsem zahlédl čelovku osoby. Chodiče jsem dostihl těsně před výstupem na písečnou dunou, kde jsem zahlédl dalšího, asi Honzu Vocáska. Ten šel přede mnou asi dost rychle, že dalším, koho jsem došel, nebyl on ale Andy Nováková. Se sdělením, že Honza je už někde vpředu jsem už hon vzdával. Když jsem ale ho ale v ranním světle zahlédle v dáli před sebou, šlápl jsem do toho ještě a kousek před cílem jsem ho dohnal. Dál už jsem nezávodil, s Honzem jsme do cíle dorazili společně na 28.-29. místě někdy ve čtvrt na šest, tedy v čase 29:13.
Díky Olafovi, Jirkovi a všem ostatním organizátorům a pomocníkům za moc pěknou akci, dokonale vyznačenou a pokrytou výborně zásobenýma občerstvovačkama. A děkuji Anně a Peterovi za dopravu tam a zpátky. Šlápoty 2021 zkrátka nezklamaly, budu na ně dlouho vzpomínat, odvezl jsem si z nich diplom, placku, ohnutou hůlku, dodělaný koleno a spoustu silných zážitků.
Žádné komentáře:
Okomentovat