Červenokostelecká stovka 2021

Na Červenokosteleckou stovku jsem se letos nechystal, přecejen jsem na ní byl loni a opakovat dvakrát po sobě stejnej pochod, no kam bychom přišli. No jo, BVVŠ … ale to je něco jinýho - to zase na dlouho nepůjdu, protože přece příště už to budu normálně organizovat (to jsem si říkal před rokem taky :-) ). Zvlášť po  výživných Brdech jsem neměl v plánu hned něco dalšího, vlastně jsem se ze Západních Čech mínil přesunout do Hradce Králové a tam pár dní pobýt. Ale když se pak ukázalo, že v HK bude žádoucí má přítomnost až do pátku, došlo mi, že se mi ČK100 prostě do toho plánu zařadí sama. Jenže jsem po Brdech vyhodil rozbitý boty a musel jsem si opatřit jiný, pokud jsem to nechtěl jít jako za starých časů v prestižkách. Prošel jsem několik kšeftů v Hradci a nakonec jediný boty, co mi sedly na nohu byly membránový Colmbie asi o číslo větší, než běžně nosím, ale pohodlný. Musel jsem si je ještě rozchodit, a tak jsem cvičně prošel placatej hradeckej les (příprava na Týnišťské šlápoty :) ). Koupil jsem si i nový hůlky, sbalil se minimalisticky a v pátek večer vlakem dorazil do Červeného Kostelce, kde už seděla plná hospoda stovkařů. Pojedli jsme, pokaceli, připravili se na start a přesně o půlnoci vyrazili.

Vzhledem k dalším plánům jsem tuto stovku mínil vzít trochu svižněji, loňskej čas kolem 18 h tuto myšlenku podporoval. Ale to jsem se tehdy zavěsil za Dušana znalého trasy, že jsem to s ním dal i bez čelovky. Ten ale letos nešel, místo toho jsem se na startu potkal s Petrou Smočkovou, popřáli jsme si hodně zdaru. Ona na to, že se ještě uvidíme, no to byla jen taková zdvořilostní fráze, přesněji vlastně domluva na srpnovou akci na hvězdárně, kde se doufám uvidím i s mnoha dalšími stovkaři (psáno náseldně po pochodu).

Rozběhl jsem se ulicí a se mnou Milan Pohl, když mi připomněl moje vlastní slova „na začátku máš ještě dost sil, tak nekecej a makej“. No tak jsem teda taky pohl a makal a Milana už jsem neviděl. Mýmu pohybu na této stovce nahrává, že celkem brzo začíná trasa klesat, stahoval jsem proto mufloním skokem další a další lidi. Někde ve Rtyni už byl přede mnou jen jeden oranžový běžec a před ním už velká tma. Byl to Ondra Plašil, se kterým jsme se pak probojovali polem až do Malých Svatoňovic. Dostihla nás dvojice Romča a Jirka, s nimiž jsem se udržel při výstupu na první kontrolní bod u rozhledny Žaltman. Zde, na krátké vracečce k vrcholu jsem skutečně potkal i Petru, jak předpovídala (nevím, jak to věděla, že se ještě potkáme). 

Výhled z rozhledny byl pěknej, ale byla tma. Slezl jsem a dvojici dostihl chvíli před občerstvovačkou v Jestřebí boudě, kde nás povzbuzoval čaj a David Kuneš. Prý bylo před nama 8 lidí. No to vypadá na slušně přepálenej start. Ale byl jsem zatím v pohodě, křeče se nekonaly, tak jsem do toho zase šlápl, nasadil muflona a zdrhl jsem lesem dolů. Dál jsem pokračoval sám, až mě Romana s Jirkou dostihli v lese za Radvanicema. Následoval ovšem další seběh, polem necestou a konečně taky ňákým bahnem, kde se mohla využít nepromokavost mých bot. Janovice jsme ještě proběhli společně, ale pak věda, že nás čeká dlouhá nudná asfaltka jsem začal chystat poslech hudby a instalovat dost nepraktickej systém pro zapojení sluchátek. Nechal jsem teda běžce běžet dál, jejich světlo se vzdalovalo celkem rychle a bylo jasný, že si asfaltku kolem Adršpašských skal budu užívat sám. Pustil jsem si k tomu Sabbath s Diem, abych ten asfalt moc nevnímal a kolem čtvrt na čtyři (dokonce 6 minut před loňských časem) jsem byl na občerstvovačce v Adršpachu. 

Zde Eva Kubrichtová a Jirka Učík nachystali velkolepý pohoštění, dal jsem si palačinku, meloun a pití a nechal se doběhnout Honzou Vocáskem, Ondrou a dalšíma. Od Ondry jsem zjistil, že úspěšnost na této stovce měří podle toho, kdy se nechá předběhnout Andreou Novákovou. V tomto jsem si o asi 2 km oproti loňsku polepšil, Andy mě i Ondru předběhla až za svítání u Bučnického pramene vody Toma, kde jsem doplňoval zásoby, zatímco loni to bylo už kousek za Adrem. S Ondrou jsme pokračovali do Teplic a dostihli nás ještě další dva běžci, Šárka a Honza z Poděbrad. Nová cesta do Teplic po modré se ukázala jako velmi příjemná změna, která ubírala asfaltu. Z Teplic jsem vyrážel sám. Přechod rozvodí jsem opět oslavil pokropením dvou úmoří současně, následně jsem byl ovšem dostižen (možná i přistižen) Šárkou a Honzou a víceméně společně jsme seběhli k Vernéřovické studánce. Vodu jsem ještě měl, tak jsem se tu ani ke studánce dostat nesnažil. Pokračoval jsem a brzo mě dohnal Martin z Kutné hory. Samí polabští Středočeši! Spolu s Martinem jsem pokračoval přes Meziměstí a po asfaltkách až do Ruprechtic. Načasovali jsme to tak akorát. Stejně jako loni zde byla kontrola, kde od 7 hodin měla být otevřena hospoda, do té doby bylo nachystáno jen občerstvení v mezidveří pro běžce. Toho jsem se ani netkl, jinak bych musel připustit, že jsem běžec. A jako běžec bych musel začít chodit běhat a na to nějak nejsu. To radši budu chodit chodit, nebo nanejvýš tak běhat chodit.

 

V dané situaci jsem ale řešil jiné potřeby, konkrétně jak se dostat na záchod, což se ukázalo jako snadno řešitelné, neboť hospoda byla ve skutečnosti otevřená, stejně jako loni. Ale na rozdíl od loňska už před 7 přišla obsluha a mohli jsme si dát čaj, kafe, nebo co kdo ráčil. Pobyl jsem tu tak 20 minut, během kterých se zde objevilo mnoho dalších, např. Jirka Kerlík, Míša, Iske, Dan, Yetti, nebo Pavel Příhoda. S ním a Ondrou a Poděbraďákama jsme pak vyrazili dál, zdolat Ruprechtický špičák. 

Zatímco ještě před 7. hodinou to tam vypadalo na mlhu, my jsme na vrchol lezli už za končícího mlžna a začínajícího pěkného slunečna. Výhledy z rozhledny byly parádní, nafotili jsme krajinu, sebe, ověřili, že počet schodů se od loňska nezměnil a pokračovali. Cesta po hranici je ideálním školícím terénem pro techniku mufloního skoku, čemuž se nedalo vyhnout, tak jsem vždycky seběhl a z protějšího svahu pak fotil a koukal na ostatní sestupující. Takhle jsem na ostatní občas počkal, abych měl na fotkách taky nějaký lidi. Loni jsem tento úsek už šel sám, což se po následujících mnoho kiláků moc neměnilo. Tentokrát jsem šel s Ondrou, Iskem a jeho parťačkou Hankou, Šárkou a Honzou a Pavlem v podstatě celej pohraniční hřeben až na kontrolu do Janoviček. 

Sem jsem se těšil už od loňska, neboť zde měli vyhlášenou polívku. Ta nezklamala, zase to byl prvotřídní hovězí vývar. K tomu ještě kofola, nalil jsem to do sebe a šlo se dál. Pokračoval jsem s Martinem, na dalším kontrolním bodě u Třípanského kamene jsme se ale pak sešli zase celá parta, ještě s Danem a Yettim. Hřeben pak začal mírně klesat a zatímco já jsem se krmil borůvkama, ostatní se vydali pozvolna na seběh. Asi by mi pak dalo víc práce je z kopce předstihnout, kdyby to nezblbli na jednom rozcestí, kde jsem pak už jen viděl, jak se vracejí zpět. Tím jsem skupině utekl a seběhl do Rožmitálu a broumovské nížiny. Její první část jsem překonal celkem rychle a v půl dvanácté jsem byl v Broumově. Zašel jsem do bistra k Vietnamcům pro kebab a najednou vidím, jak se kolem prohnala celá banda. Nedoběhli ale příliš daleko, když jsem pak procházel po náměstí s jídlem v ruce, viděl jsem je, jak pauzují u zmrzliny.

Pokračoval jsem dál nudnou asfaltkou, asi pro zpestření jsem cestou v kapse ztratil a pak zase našel itinerář. Už jsem myslel, že neexistuje pochod, kde bych něco neztratil a podezříval jsem se, že jsem ho nechal v Janovičkách v hospodě. Naštěstí to byla jedna asi 18 mých kapes, kterou jsem špatně prohlídl. Cestou za Broumovem dle očekávání nezklamaly třešně, ani nebylo nutno je složitě teleskopicky trhat hůlkama, kvůli čemuž jsem si nesl protisněhové terčíky. Přitom jsem ale ještě stále do sebe cpal kebab, takže jsem zpomalil, došel mě Jiří Yetti Linhart a společně jsme dorazili až k hospodě Amerika. A zatímco Yetti hoden své přezdívce pokračoval rovnou do hor, přesněji na hřeben Polických stěn, já jsem zde zabrzdil. Vtom mě dohnal Martin a společně jsme zamířili na jedno něco do hospody. Jen co jsme s tím zasedli, tedy těsně před odchodem, dorazil na místo i Iske, Dan a Roman. Poslední jmenovaný si to dal jako hurá akci s odjezdem autem z Brna v noci a ranním nástupem na trasu v Ruprechticích, asi 2 hodiny po nás. Šel nalehko a měl tudíž dost energie všechny povzbuzovat a kibicovat. 

Přišlo nám to ale vhod, z hospy jsme vypadli, zavěsil jsem se na něj a vyšlápl příkrou cestou na Hvězdu. Tam jsem se nepřidal k většinovému hospodskému posezení, zastávku v depu jsem měl právě za sebou, takže jsem okoukl vyhlídku a sám pokračoval nádherným skalním městem ke Kovářově rokli.

Až tam se začali trochu hemžit lidi, nahoře jsem neměl pocit, že by to bylo tak hrozný. Hrozný ale začínalo být vedro. Kde to šlo, smáčel jsem čepici a hrnul si vodu na hlavu. V rokli mě došel Yetti navrátivší se z hospody a dál jsme pokračovali společně. Přeběhli jsem přes lesy na louku před Policí, kde oproti očekávání vůbec nepražilo a naopak bylo slunko za mrakem a příjemně pofukoval – úplná slast. Tu jsme pak ještě dovršili návštěvou večerky ve Polici, dali se tam každej jedno plechovkový něco (já teda dvě, cocacoly) a šli jsme dál, ovšem tentokrát už s vyhlídkama na pořádnej pařák.

 

Cestou do Žďáru nad Metují jsem začal řešit dvě věci. Jednak čas – bylo asi třičtvrtě na tři a já chtěl být do šesti v cíli, zbývalo necelých 20 km. Dvěk to bylo finále Wimbledonu, kde právě měla nastoupit Ka.Plíšková proti Bartyové, světové 1. No ještěže ji potkala až ve finále. Svůj postoj k času jsem vyjádřil tím, že jsem se od Yettiho odpoutal a začal pomalu se zrychlujícím krokem popobíhat. Přes Žďár jsem propopoběhl poměrně hned, ale následně se ozvala noha. Prej že cosi v těch nových botách. Sundal jsem botu i ponožku, zalepil vznikající puchýře a pokračoval. Ne, že bych to moc zlepšil, ale už bych s tím stejně nic moc víc nespravil, tak jsem to nechal být a pokračoval dál, furt po asfaltu přes údolí Metuje až nad Dřevíč, kde se konečně přešlo na polní, následně luční, lesní a křovní cestu zakončenou brodem. Ten se však dal obejít po lávce, takže se to obešlo bez ztracených bot (teda aspoň u mě, Honza Vocásek ale šel kdesi daleko přede mnou a neviděl jsem ho, že by se vracel). 

Z obce Horní Dřevíč se stoupalo po otevřeným poli přímo na slunku, vedro na zdechnutí a stín nikde. A najednou kdesi nad sebou vidím lidi. Mírně jsem je stahoval, ale dostihnout se mi je podařilo až v chládku lesa. Byli to stejně jako loni manželé Klapkovi. Vyšlapali jsme spolu k rozcestí Pustiny a pustili se dál po zelené na Turov. Výhledy na okolní kopce byly krásné, na jednom místním seděla Eva, která se naopak kochala pohledy na nás, umírající chodiče. Krátce jsme pokecali – do míry takové, že jsem se nechal dohnat opět Klapkovýma a mohl s nima seběhnout část kopce. Z louky dolů se dalo docela obstojně natáhnout mufloní krok a po pár skocích byl člověk dole. Pak ještě jedna asfaltka a měl následovat rozhodující úsek kolem bunkrů. V souběžně hraném tenisu právě Plíšková vyrovnala na 1:1 na sety. Zajásal jsem. Měl jsem důvod k dobré náladě i jinak. Loni jsem tam chytil krizi a doufal jsem, že letos nepřijde. Nepřišla. 

Dorazil jsem na kontrolu v Chlívcích a zjistil, že v hospodě nemají nic pořádnýho k pití, takže to zachraňovala voda se sirupem od orgů před hospodou. Sešlo se nás tam zrovna docela dost a tak jsme pokračovali spolu s Romanem a Hankou. Chvíli před námi vyrazili Klapkovi, který jsme už definitivně předstihli při výstupu Švédský vrch. Roman do toho docela šlapal, Hanka se jej nefyzicky držela a já měl co dělat to uviset. A do toho třetí set a Plíšková prohravající už o 3 gemy … to nevypadalo dobře. Roman a Hanka mi zdrhli v hřebenových partiích Švéda, protože tam jsem zatím nemohl spustit muflona, zatímco oni už zvesela (hodně obrazně řečeno) odbíhali vpřed. Někde na Perném, těsně před sestupem Bartyová vyhrála mečbol a bylo po zápasu. Nebylo dál na co se šetřit a o tu špatnou zprávu jsem se potřeboval podělit s dvojící před sebou. Ta na mě už měla (neznámo jak) velkej náskok, ale bylo teď na muflonovi, aby ho smazal. Byl to seběh výškových skoro 200 metrů, což mi dávalo naději. 

Podařilo se mi to až po víc jak 2 kilákách, na asfaltkách za částí Rtyně. Dostihnout je, vyřídit špatnou zprávu, ne že by to nějak zvlášť ocenili, a to bylo tak vše. Vzhledem k tomu, že tamní část cesty už byla v podstatě rovina, kde muflon nemá šanci, neměl jsem šanci ani já. A tak už jsem zase sledoval jen jejich vzdalující se záda. To mi ale nevadilo, horší bylo vedro, při kterým se to odehrávalo. Naštěstí to do cíle už zbývalo posledních pár kilometrů. Cestou jsme se ještě navzájem povzbudili s rodinkou na dětské trase pochodu. 

Do cíle jsme pak dorazil v 17:36, což byl současně čas mýho závodu. Ten jsem tak od předchozího roku zkrátil asi o půl hodiny (jenže to jsem šel bez čelovky a navíc přes Supí hnízdo v Polických skalách). Tentokrát jsem se kufrovacíma a RH+ovýma zábližkama šetřil, ovšem to bylo spíš nevýhodou. Délka trasy totiž u této stovky je dle mapy jen 98,3 km. Abych z toho udělal kilo, vzal jsem to ještě pěšmo na vlak. Ten jel v 19:11 a tak jsem se po formalitách typu přebírání diplomů, focení se u značky invalidů, mytí noh a rozloučení se se všema, vyrazil spolu s Martinem na vlak. Stihli jsme to v 18:57, což byl skutečný čas mojí stovky na tomto pochodu. Akce to ale byla opět moc pěkná a děkuji orgům, že ji uspořádali. Taktéž Jirkovi a Evě za uspořádání občerstvovačky. Tam to chtělo kasu na příspěvky. Tak na Týništi …!