Brdské mokré hvozdy

Začátkem července se konečně konala normální stovka, které jsem se mohl i zúčastnit – Brdské hvozdy. Teda normální – za normální by se v případě této akce dala označit spíš zkrácená trasa B, nikoliv plná trasa A, která měřila aspoň 135 km a vedla kopcovitou krajinou vrchovinou Brdy, kde měl průměrný chodič našlapat aspoň 4 výškové kilometry. V této oblasti jsem ještě nebyl, teda když nepočítám jeden výlet kdysi koncem minulého století. Ale tehdy to ještě byl vojenský prostor a ke vstupu bylo třeba zvláštní povolení nebo zvláštní kus odvahy nebo nerozumu.

Ty časy už jsou pryč a většinu onoho území dnes pokrývá chráněná krajinná oblast, kam můžou v podstatě všichni, mezi něž jsme patřili i my, dálkoví chodiči. Zejména pak kvintet Martin a Vítek a Jan a Jan a Jana, což bylo osazenstvo auta jedoucího z Prahy na start do Spáleného Poříčí u Rokycan. Cestou jsme se ještě stavili v Losiné v hospodě u Větráku na jídlo. Už venku větralo tak, že to chtělo přioblíct, navzdory tomu, že jsem čekal příjemný letní dny a nic moc teplýho jsem si s sebou na oblečení nevezl (pokud jde o gatě, tak spíš nic nic). Nicméně, v hospodě to bylo jedno, tam vařili dobrý steaky (akorát Jan Vocásek řečený Karel, dále jen Honza, se nabídkou neuspokojil), šetřili solí (to neuspokojilo mě) a Španělé vyřadili ve fotbalu Švýcary na penalty (to neuspokojilo Vítka). Odjeli jsme ale zavčas, aby aspoň Martin a Jana odjížděli spokojeni.

Všichni jsme ale snad byli spokojeni, když jsme dorazili do Spáleného Poříčí na místo registrace na fotbalovém stadionu, v šatnách se připravili a v baru zkoukli část dalšího čtvrtfinále ME, kde Itálie porazila Belgii. To mi neudělalo radost, ale i tak jsme vyrazili chvíli před 23h do centra na náměstí a od tam za zvuku bubnů a kostelních zvonů přímo na trasu. Bohužel zrovna na sobotu vyšlo i čtvrtfinále ME, kde měli hrát naši s Dánskem. Vzhledem ke svým běžeckým (ne)schopnostem bylo nereálné stihnout celou trasu tak, abych mohl na zápas koukat v cíli. Naplánoval jsem si proto pochod tak, abych byl na zápas na kontrole na 96. km. Měl jsem na to 19 hodin cesty.

Ještě na startu jsme byli varováni, že nás čeká brod a bažiny. Na to jsem se nepřipravoval a před odchodem z domů jsem ve stylu „když nemá pršet, tak proč řešit vodu“ jaksi opomenul skutečnost, že několik dní před pochodem lilo skoro každej den a v některých případech to byly i deště hodně silný. Takže nebylo až tak divu, že jen co jsme vběhli do prvního lesa, lidi se začali štosovat u přeskoku prvního potoka. Já s hůlkama (kombinací dvou hůlek, co jsem ještě během BVVŠ nezlomil) jsem s přeskokem problém neměl, a tak jsem přecejen o něco rychleji opustili toto brzdící místo a vrhl se stíhat běžce. Držel jsem se jich napřed s Vítkem, pak s Martinem a pak s dalšími běžci. Vždycky se na startu snažím nebýt první, komu ostatní zdrhnou. Tak jsem se držel se dvojicí běžců až do lesa pod prvním kopcem Kokšínem.

Po nějakých 40 minutách od startu jsme byli přesně po 5 km u brodu přes Mítovský potok. O něm jsem nikdy před tím neslyšel, ale myslím, že někteří na něj hned tak nezapomenou. Byl to onen brod, před kterým jsme byli varováni a kde se doporučovalo vyzout se. Někteří se napřed snažili překonat potok po kládě mimo cestu, podařilo se to asi jen pár jedincům. Já jsem něměl zapotřebí něco riskovat, sundal jsem boty, ponožky a celkem v pohodě prošel na druhou stranu, i když nutno říct, že potok měl dost proud a s některýma lidma to mohlo dost zamávat. Proto jsem po překonání potoka odložil svý věci pod strom, vzal mobil a vrátil se do proudu fotit a natáčet ostatní a kecat jim do toho, kudy přecházejí. To mi docela šlo, postupně takhle prošlo spousta lidí, ale já si užíval příjemnou vodu bavil se vrávoráním ostatních. Než přišel Honza. Ten nejen, že to namířil úplně jinudy než všichni ostatní, ale dokonce ještě tak šikovně cestou zažongloval s botama, že jednu poslal k vodě. Bohužel ta byla tak rychlá, že se mi ji ani hůlkou nepodařilo chytit. A hledat v tom proudu ve tmě botu, to bylo dost beznadějný. Přesto jsme to ještě s Ondrou Plašilem a Vítkem zkusili projít, samozřejmě bez úspěchu. Honzu jsme tak poslali, ať jde zpátky na start bez ní a tam si vezme jiný boty a v nich se vydá za nama. My jsem ještě pomohli přejít Blance a s ní, Jirkou Hofmanem a místní rodačkou Pavlou Podzemnou se vydali dál cestou necestou na kopec Kokšín.

Z paseky nahoře bylo vidět zpátky na Poříčí, s Vítkem jsme se ale moc dlouho nerozhlíželi a pádili dál. Ve skutečnosti to byl teprve předvrchol a než se došlo ke kontrole na úbočí hlavního vrcholu, muselo se sestoupit o necelých 100 metrů. Seběh byl příjemnej, běželo se mi krásně lehce, jakoby ta vodní koupel člověka povznášela. Ovšem dole se začaly ukazovat Brdské hvozdy svou pravou tvář. Zejména v tom, že brod na Mítovském potoce byla jen taková ochutnávka. A že ti, co si v něm nesundali boty, možná udělali dobře. Doteď to nedokážu posoudit. Když jsem šel před rokem Týnišťské šlápoty, 40 km před cílem jsem se prošel potokem a pak toho s rozmočenýma nohama litoval. Tady jsem boty promočil durch i mimo brod, neboť se na cestě střídaly bažiny, močály, bahna, kaluže a potoky. Pokud náhodou někdy cesta vystoupila na něco co připomínalo pevninu (záměrně nepíšu souš), tak zamířila neomylně do houští, kde si člověk zmáčel i vše nad botama. Vítka jsem tady v tomto vodním světě nechal někde za sebou a přidal se do tandemu ke Kubovi Součkovi. Když jsme pak konečně došli na jindy nenáviděný asfalt, došlo mi, jak mi v botech čvachtá. To se mi nelíbilo, zvlášť s vyhlídkou na dalších 125 km v mokrých botech. Tyto myšlenky jsme pak radši zaháněli debatou o kartografii a výškovnici, což je osvědčené téma proti trudomyslnosti. Postupně jsme tak stoupali na první brdskou osmistovku Nad Maráskem 805 (nejspíš došlo během let ke zkomolení z názvu Nad marastem, což by jistě bylo přesnější). Zde jsme po delší době viděli světýlko kdesi vzadu (Vítek), kdesi vpředu Ondra a kdesi vpravo (těžba nočního dřeva). Všichni (kromě těch těžařů) jsme se pak seběhli v dalších bažinách cestou na následující kopec Třemšín.

Čas od času jsme zavzpomínali, kde asi zrovna bloudí Honza, a že je to fakt smůla vytáhnout si takhle kartu „Vrať se na start“, navíc vykonat tento příkaz v ponožkách. Úplně mi z toho vyhládlo, chtěl jsem si proto dát bombón. V tom jsem si uvědomil: Kde mám sakra ledvinu?! Ne, naštěstí jsem se neprobral ve vaně plné ledu, kde bych k tomuto zjištění dospěl, jak se to údajně kdysi kdesi stalo a kolovaly o tom hoaxy. Můj připad určitě nebyl tak závažný, aby dospěl k takové míře popularity, zato byl až příliš skutečný. Neměl jsem na sobě ledvinu – bederní kapsu, v níž jsem měl to nejdůležitější: lékárničku, šrajtofli s dokladama a čip pro evidenci na pochodu. Bez ní jsem byl zkrátka úplně v pytli. Vysvětlení ale bylo hned jasný – zůstala u brodu, kde jsem ji spolu s ostatní hodnotnou výbavou sundal, abych ji ušetřil před vykoupáním. Taky bylo tím pádem jasný, proč se mi pak tak lehce běželo, to nepovznášela koupel, ale zmizení zátěže na opasku. I Vítek potvrdil, že ji viděl, než jsem si ji dal na sebe (což ovšem trvalo stále). Nyní bylo třeba vyjasnit, jak se k ní dostat. Vracet se zpátky asi 13 km byla opravdu hrozná představa, ale nebylo jisté, že se najde jiná možnost. Když se nám podařilo dovolat se Honzovi s (bez)nadějí, že snad ještě bloudí před brodem, potvrdil nám, že už je dávno pryč a brodu se pro jistotu velkou oklikou vyhl a že už se tam vracet nebude (se nedivim). Kluky ale napadlo, že by mi snad mohli pomoct orgové a vzhledem k blížící se první živé kontrole pod Třemšínem to byl záblesk naděje, že by se mohl problém nějak vyřešit.

Kontrola byla v jakési víceúčelové kapli, která idálně posloužila pro občerstvení a evidenci účastníků. Sdělil jsem organizátorům svůj problém a ti pro mě udělali úžasnou věc, jeden z nich (Karel – ale nezaměňovat s Honzou řečeným Karlem) pro ni zajel autem, aby ji pak poslal na další kontrolu. Za jejich ochotu jsem mu i ostatním moc vděčný, pomohli mi tím pomyslně vytrhnout trn z paty. I průchod přes kontrolu u kaple se obešel bez postihu, zaevidován jsem byl na základě čísla.

Z časových údajů jsme zjistili, jak (blbě) si stojíme ve srovnání s ostatníma a jak daleko jsou před nama. Martin, Jana i Michal Turek byli víc jak třičtvrtě hodiny napřed. Dávali jsme to za vinu hlavně prostoji vzniklýmu hledáním boty, ale samozřejmě i mýmu zdržování s řešením ztracené ledviny. Vyrazili jsme dál, i když jsem měl pomyslný trn v patě stále, vylezli jsme na vrchol Třemšína 827. Sestup dolů po šutrech se neobešel bez mýho zabloudění a zmatení ostatních a následného štrejchnutí kolenem o skálu, která prostě neuhla, mrcha. Muflonění po šutrech s naraženým kolenem, to bylo opravdu něco, co si člověk nepřeje. Ale zde to byla v podstatě stále nejlepší varianta, mohl jsem být rád, že mám ještě pořád obě hole, i když jedna už byla značně, řekl bych ergonomicky, zahnutá – prostě jak turecká šavle. Takže jsem se dál belhal tmou lesním marastem s naraženým kolenem, promočenýma botama, ohnutou hůlkou a ztracenou ledvinou. Ale jinak v pohodě. Následujících pár kilometrů před rozedněním se mi v tomto stavu nějak vymazalo z hlavy, což je vlastně dobře, protože to znamená, že se během nich nic dalšího výrazně nepodělalo. Vše (teda aspoň něco) se v dobré obrátilo, když mi přišla smska potvrzující, že je ledvina byla nalezena, tudíž trn z paty byl vytržen. Zařval jsem nadšením a rozběhl se. Tempo udával Ondra, se kterým jsem se pak držel asi 20 km.

Kousek před osadou Teslíny se nám rozednilo, proběhli jsme kolem hromady vypitých flašek od vody a pokračovali dál. Cesta vedla kolem kopce, který si před lety užil slávu, když se na něm měl stavět radar a jeho odpůrci se zde připoutávali ke stromům. To už je dávno, nicméně dva borce na kládách jsme tu potkali. Připoutáni k nim sice byli pouze gravitací, ale hnout se odsud taky nechtěli – byli to ale dva běžci, kteří zde po 30 km pospávali. 

Sestoupili jsme k Padrťským rybníkům. Krásu místní přírody, na které by se ne jeden Mácha básnicky vyřádil, zde kazil jen smrad z naftového generátoru od srubu u lesa. Smrděl tak, že nás výrazně popohnal, aby nám zážitek úplně nezkazil, i tak se mu to ale do značné míry podařilo. Hlavně že CHKO …

Pro oko (i to mobilovo) to však bylo dosavadní nejkrásnější místo na trase. Podél mnohých potoků červeně zbarvených a zpěněných rašelinou se prošlo už podstatně schůdnějšími cestami než v noční fázi trasy. Při výstupu do kopce jsme se zastavili kvůli vysypávání bordelu z bot. Najednou mě do levýho lýtka chytila hnusná křeč, že jsem zařval, chytil lýtko rukou a nevěděl, co dělat. Jako bych se ho snažil vyrvat, to mi v tu chvíli jediný mohlo pomoct. Nakonec to přešlo a obešlo se to bez vyrvávání masa a dalšího vyřvávání, jen jsem dál pokračoval už výrazně opatrněji.

Naším cílem byla Praha. Ne že bychom přešaltrovali na někdejší trasu Pražské stovky, která tudy skutečně před pár lety vedla. Mířili jsme na kopec Praha vysoký 862, který je jen o pár metrů druhým nejvyšším vrcholem celé vrchoviny (podobně jako Brno naproti v Rakovnické vrchovině). Sem jsem se těšil, mimo jiné proto, že je zde jeden ze dvou meteorologických radarů u nás. Ovšem funkce Meteoradar v mobilu mi zde nefungovala – z věže radaru se datům přímo ke mně nějak nechtělo. A velká část Brdů je mobilně temný území, signál tu není ani pro telefon, natož pro internet. To je rozdíl oproti Skalkám na Drahanské vrchovině, kde se nachází druhý z radarů. Ale zatímco tam už jsem byl mockrát, tady jsem byl poprvé. Zajímavý je, že z obou věží je údajně za dobré viditelnosti vidět do Rakouska, možná i do Alp. Tentokrát však byla díky ranní mlze dohlednost stěží od paty radaru k jeho vrchu. 

Než jsme prošli k vrcholové mohyle, zapsali se do přeplněné knihy, odcvakli si kontrolu a vrátili se k rozcestí, mlha se velmi mírně protrhala a směrem na jihozápad bylo vidět i zpátky na Třemšín. Na vyhlídku na druhé straně jsme nešli, tam to mlha halila celkem beznadějně a na ostatní strany byl les. Jinak zde příroda připomínala něco mezi Žďárskýma vrchama a Orlickýma horama. Jen nutno uznat, že pražští pavouci staví neuvěřitelná archtektonická díla, to jsem jinde neviděl.

Cestou z vrcholu jsme potkali Vítka a pak i běžce vyrazivšího ráno na zkrácenou trasu 105 km. Ten nám zdrhl a nedoběhl jsem ho ani, když jsem se pak při sestupu ke kontrole v dědině Nepomuk pustil mufloním skokem dolů. Minul jsem ho až kousek od kontroly, když už se vracel. My jsem se tu potkali s Olafem, který postupně cestoval po kontrolách, aby nás povzbuzoval - třeba sdělením, že Michal s Janou už jsou několik hodin pryč, protože ti běží (kurňa, a co jsem teď dělal já?! :) ) S Ondrou jsme si zde doplnili vodu, já jsem se konečně shledal se svou ledvinou, po chvíli dorazil Vítek, vysypali jsme boty, doobčerstvili se a vydali se na cestu dál. Tedy zpět na kopec a pak lesem pořád dál mezi další osmistovkové Brdy. 

Vítek to zhodnotil, že je to furt na jedno brdo a na základě zjištění, že nemá smysl kohokoliv před sebou nahánět, jsem se rozhodli, že na běhání brdíme (Vítek byl drsnější, ten na běhání brdal). Přitom jsme spustili několikahodinovou šňůru hudebních hádanek, který jsem před měsícem zkoušel na Janě při BVVŠ a teď si je částečně slízl Vítek. Na Aerosmith se ale nechytl ani jeden z nich. Cesta vedla kolem vodní nádrže Pilská, kde měli svůj pochod policajti, tak jsme se tam radši nezdržovali a zdekovali se pryč, abychom jim nepřekáželi. Ono jít 70 km a přitom pomáhat a chránit nebude žádná sranda. My jsme tedy pokračovali přes další brd Třemošnou s krásným výhledem na Příbram a pak sestoupili směrem do Obecnice, kde byla další kontrola. Cestou jsme se stavili na třešních a já i do kšeftu (v podstatě jedinýho na cestě) pro baterky a došli jsme na kontrolu v místním rekreačním areálu, kde mimochodem pochod policajtů končil.

Na této kontrole jsme se konečně i teple občerstvili (i když jsem před ní prahl spíš po nanukovi), na výběr zde bylo spousta jídla v mnoha stáncích. Postupně nás tu došel Kuba, Ondra a než jsme odešli, dokonce i Honza! K oficiálním 60 si přidal ještě 10 z toho asi 5 bez boty. Dorazil sem v jakýchsi náhradních rozpadajících se botách, ale zase ne o tolik horších než v jakých jsem šel já (ty mý se rozpadaly od BVVŠ před měsícem). 

Vyrazili jsme dál na další Brdy ve trojici s Vítkem a Kubou. Cestou jsme si opět dávali hudební hádanky. Nečekal bych, že se tato zábava tak chytne, teda aspoň u mě. Ostatních se možná nechytla, ale stačilo, že šli se mnou, to už je holt úděl. Vítek se ale na jejich vymýšlení zdatně podílel a to nám pomáhalo krátit dlouhou cestu (spíš její vnímání). Příroda ale začala být zase o něco zajímavější, brdy skalnatější,  potoky vodnatější, cesty lidnatější a mýtiny vymýcenější. Obešli jsme oblasti dosud nevyčištěné od vojenské munice. Jednalo se o bývalé dopadové plochy užívané při cvičení vojenské střelby. Z plochy Jordán bylo krásně vidět na severní Brdy a Křivoklátsko, přehoupli jsme se přes kopec Houpák a po chvíli cesty lesem jsme vylezli na dopadovou plochu Tok.

Cesta vedla mírně vzhůru až na vrcholovou plošinu. Na ní se v místě cesty nacházelo veliké jezero, z něhož po cestě vytékal potok. Název Tok byl tudíž na místě. Jestli zde probíhal i nějaký ptačí či jiný tok, to také není vyloučeno. S Vítkem jsme vystoupili na místo označené jako vrchol, přitom se však jednalo pouze o umělou vyvýšeninu navrstvenou na umělém náspu podél umělé cesty. Jen ten kopec byl snad přirozený. Ale bylo to celý dost divný. Jakoby zde byla celá nespočetná množina nenulové míry, jejíž každý bod byl neostrým lokálním maximem (a současně globálním maximem na množině Středočeského kraje) výškové funkce. Moc dlouho jsme se tu na Toku netočili, jen jsme dalším turistům pověděli, že máme za sebou něco přes 70 a před sebou asi 60 km.

Trasa dál po chvíli začala klesat. Trochu se motala v lese, až nás vyvedla na Obecnickou cestu a brzo i na živou kontrolu. Stále více jsem sledoval čas, který běžel, zatímco my jsme jen kráčeli. Z Toku jsme to na předsunutý cíl ve Strašicích měli ještě asi 23 km a do začátku fotbalu to bylo něco přes 3,5 h. Bylo proto nutno pohnout a i tak to bylo dost beznadějný, že se to povede. Ale šlo se nám dobře a pěkná krajina a dobrá nálada nás nějak nehnala kupředu, takže jsem se už pomalu loučil s představou, že se to stihne. Zvlášť, když jsme asi o půl kiláku z kopce přešli odbočku na kontrolní bod na vrcholu Koruna.

Cestou zpátky na vrchol jsme se potkali s Tomášem Vrzáčkem, kterej nechápal, jak jsme ho předběhli, hned jsme si to vysvětlili a se sníženou mírou pohody zvyšovali svou potenciální energii vzestupem  vzhůru. Na vrchol jsme dolezli někdy kolem 16 h, byla to zase jen další vymlácená mýtina bez výhledu. Slunko pražilo a do Strašic to bylo furt asi 16 km, což bylo nereálné stihnout do 18, tak jsme u kóty 823 na chvíli poseděli, pojedli, popili, popěli písně a pokračovali v pochodu po pěšině zpátky dolů. Cestou jsme potkali Kubu a Honzu, kteří nadávali (hlavně Honza) na minutí odbočky taktéž. 

Z již známého kopce jsme se rozběhli a protože se jevil, že hned tak nekončí, rozloučil jsem se s Vítkem s tím, že to zkusím zmuflonit. Běželo se fakt krásně a dlouho, cestou, necestou bahnem, nebahnem. Za čtvrt hodiny jsem byl dole, pak k rozcestí 3 trubky a znovu dolů, tentokrát už po asfaltu předstíhán cyklisty a elektrokolisty. Trochu se divili, když jsem za chvíli předbíhal já je u loveckého zámečku. Tak nějak mě ten seběh nakopl, že jsem nehodlal jen tak zastavit a valil dál, nyní po žluté do kopce na třítrubeckou vyhlídku nad krásným kamenným mořem a pak už zase do kopce. Předešel jsem Tomáše a k odbočce pod Kamennou jsem dorazil někdy ve čtvrt na šest. 

 

Zbývalo 6 km do Strašic, neboť se ještě muselo vyšlapat na vrchol Kamenné. To dávalo teoretickou šanci ještě svůj stanovený cíl stihnout! Pro ušetření času jsem shodil vše zbytné včetně pití do křoví a vyrazil vzhůru. Byl ale fakt pařák, tak jsem si s sebou vzal aspoň pro sichr energeťák. Ledvinku jsem si tentokrát nechal, místo ní jsem ale v křoví zapomněl mobila. Cestu jsem si ale pamatoval, navíc byla popsaná v itineráři a hlavně byla důkladně doznačena na stromech. Ovšem na vrcholu, kde naštěstí nebylo co fotit, jsem se díky značení trochu zamotal, kontrolu jsem ale cvakl do archu a valil dolů. V křoví jsem opět pobral všechno odložené a už v plné výbavě pokračoval v seběhu do vsi. Tou už byly Strašice, obec je to ale dost velká a z jejího začátku k hospodě to ještě byly asi 2 kiláky. Na to jsem měl asi čtvrt hodiny. No byl to boj, ale nakonec se hospoda ukázala o něco blíž, než jsem čekal, takže jsem do svého cíle nakonec dorazil v čase za 6 minut fotbal, tj. v 17:54. 

V hospodě jsem vyslovil přání: kofolu a fotbal. Pán hned věděl, že právě doběhl ten, co předchozí den telefonicky ověřoval, zda se dá u nich koukat. Měl jsem radost, že jsem to stihl, ač jsem to považoval za nemožný a taky jsem doufal, že se něco podobnýho podaří i našim fotbalistům. Bohužel se jim podařilo během poločasu dostat dva góly, což už v druhé půli nedohnalo, ač se snažili a Patrik Schick snížil na 1:2. To však nakonec byl konečný výsledek. V hospodě se mnou druhou půli sledoval i Vítek, Tomáš, Kuba a další. Bohužel ani tito fandiči nestačili a zkrátka jsme to projeli a z turnaje vypadli. A tak jsme vypadli i z hospody a odpočatí a nejezení a plni odhlodání se vydali projít zbývající úsek cesty v délce přibližně jednoho maratonu. Už jsem to ale nemínil příliš hrotit, tak jsem počítal, že za nějakých 8 hodin, tj. kolem čtvrté ráno bychom mohli být v cíli. Cha! To jsem netušil, co nás čeká.

Úvodní úsek podél Klabavy byl v pohodě, šel jsem ho s mobilem v ruce, protože jsem furt řešil s dalšíma lidma, co se zbytkem víkendu. Odtržen od reality jsem došel Vítka s Honzem, kteří z hospody vyrazili o trochu dřív, když stoupali Pytláckou roklí po úbočí Žďáru. Na vrcholu tohoto kopce jsme se pak sešli i s Tomášem Vrzáčkem a Kubou Součkem, rozloučili se s denním světlem a už za svitu čelovek začali klesat k další kontrole v Kamenném újezdu. Chvíli před kontrolou mi zavolala Jana B., že už je v cíli a nabídla se využít můj toho času bezprizorní spacák a karimatku a zajistit mi tak, že jsem je nevezl zbytečně. To byl samozřejmě problém, se kterým bych si jinak nevěděl rady, proto jsem vzal za vděk její nabídkou a nechal ji v tom. Za to, co na pochodu předvedla, tj. víc než 135 km za necelých 23 hodin, dobře jí tak! Jen jsem se pořád držel představy, že poté, co jsme si odpočali ve Strašicích už žádný velký prodlevy nebudou a kolem 4 budem v cíli a pak se budem tahat o spacák. To ona mě zase povzbuzovala, že to už nemáme tak daleko, jen nějakých 27 km. To opravdu nezní jako nějaká štreka...

Na kontrole u Olafa jsme zkoukli už jen pozápasový rozbor utkání, kde Angláni smetli Ukrajinu a pokračovali tmou vzhůru kamsi na kopec Kotel. Cestou jsem ještě dodatečně s Olafem řešil zprávama přes mobil, že to, kam lezeme,  už vlastně nepatří k Brdům, tudíž jsem se ptal, co tam teda děláme, když procházíme nějakýmí nebrdskými hvozdy. Zjevně se tu ale na přesný hranice brdí … Každopádně na vrcholu byla rozhledna, na niž jsme s Vítkem vylezli a mohli si tak vychutnat pěknej výhled na tmu a světla Rokycan. 

Sestupovali jsem dál v pětičlenném družstvu čítajícím kromě mě s Vítkem ještě Kubu, Honzu a ještě jednoho chodiče, kterýho jsem se zapomněl zeptat na jméno. Fakt je, že s přibývající noci klesala nálada na společenskou konverzaci a moje útoky v podobě hádání sportovních či jiných osobností byly často tvrdě odráženy zarytým mlčením. Postupně jsme tak kdesi za vsí Raková začali usínat. Přecejen možná 25 hodiny pochodu, celkově třeba 40 hodin beze spánku udělá s hlavou své. Tomu odpovídají i vzpomínky na následující úsek. Divím se, kudy jsme to šli. Naštěstí to někdo z kluků neustále dokázal sledovat, kudy se jde, abychom sešli blbě. Z usínání nás vytrhla na chvíli jen zpráva, že naši košíkáři porazili Kanadu (ne celou, ale jen její košíkáře) v kvalifikaci na OH. Radost byla velká, ale ne zas taková, aby dokázala usínajícího člověka udržet na nohách. Já jsem zatím ještě docela zvládal jít, ale temno mysli pozvolna přicházelo i na mě. V zombícím stylu jsme dorazili pod hrad Lopata. Normálně jsem byl přesvědčen, že je to jen výplod mé fantazie, ale je to tak i v mapě, skutečně místo tohoto názvu existuje. Cestu nám ale kromě vlastního stavu komplikovaly poměrně časté polomy, které přímo zavazely na cestě. Byly to celkem čerstvé překážky, důsledky vichřice pár dní zpět. Pořád ale lepší, když to pomlátí stromy v lese, než když to v podobě tornáda smete několik vesnic, jak se to stalo pár dní před tím na jihu Moravy.

Na to jsem ale teď nemyslel a spíš jsem si uvědomoval, že s tímto tempem tam v ty 4 nebudem. A vzhledem k tomu, že na hradě Lopata jsme byli někdy před třetí, spíš se nabízel odhad někdy kolem 6 nebo 7. Radši jsem proto sebou hl kupředu a celkem brzo za mnou svit čelovek zeslábl, až úplně zmizel. Dál jsem tudíž bloudil sám, šlo se po jakési podivně naučné stezce. Ta se vyznačovala především tím, že jakmile se člověk trochu zorientoval, kudy má jít, stezka uhla ze směru někam pryč. Už nevím, co měla učit, ale mě naučila, že víc jak nějakých 44 hodin beze spánku při takovým výdeji energie nedám a hlava mě spolu s gravitací poslaly k zemi. Podařilo se mi to ukočírovat, že k tomu došlo napřed na kládě u cesty. Poté, co jsem asi 5 minut seděl a svítil si čelovkou do klína jsem se zvedl, popošel asi 100 metrů a skácel se na štěrk. Pod sebe jsem si ještě natáhl mikinu, pod hlavu si dal bágl a vytuhl. Zajímavý, že nohy jsem měl pod kraťasama holý, celkem se ochladilo, ale to mi v tu chvíli vůbec nevadilo. Vzpomínka na křeč pod Prahou nějak nepřišla, ona v té hlavě vlastně nepřišla ani myšlenka, natož vzpomínka.

Ležel jsem na štěrku v lese u cesty a čekal až přijde světlo. Netrvalo to dlouho a přišlo, na hlavě ho měli Kuba, Honza a Vítek. Kromě toho se ale začínalo skutečně rozednívat. Zvedl jsem se a přidal se ke klukům. Měl jsem za sebou max půl hodiny spánku, ale i to spolu s denním světlem působilo protispavě. Konečně jsme tak mohli překonat posledních pár desítek vývratů a polomů toho nekonečnýho lesa a vylézt na silnici mířící ke kontrole. Teda ve skutečnosti ne ke kontrole, ale k obci Mešno, za níž se poslední kontrola nacházela, 8 km před cílem. Jednalo se o týpí na louce, s trochu nadstandartní výbavou – pod jeho kostrou  stálo auto. To ale pro zachování tepla uvnitř mělo nastartovanej motor, proto podobně jako u Padrťského rybníka byla i zde atmosféra dost poznamenána smradem z výfuku. Vůbec jsem se zde proto nezdržoval a vydal se dál. Ač zde na poslední chvíli probíhaly změny na trasy, vůbec se nás to netklo a prošli jsme les až k silnici, která nás měla dovést do předposlední vesnice Lipnice. Jenže ouha, noha řekla, že ne. Najednou jsem pocítil ostrou bolest, musel jsem zastavit, poslal kluky dál a došlo na nejhorší – sundání ponožky. Potvrdilo se, že to nebylo jen tak nějakej problém. Nejednalo se o kamínek v botě, ale rovnou o celý pískoviště. Důvodem byla díra na boku boty, skrz niž se mi během pochodu do boty naneslo tolik zrnek písku, že z toho byl regulérní šmirgl, kterým se můj malíček prodřel až do krve.

3 km před cílem jsem tak musel řešit zdravotní problém. Nohu jsem si umyl v zaplavené škarpě (taková krásná čistá stoka) a pak potřeboval prost zalepit. Neměl jsem nic, čím bych odřízl náplast z role. Napadlo mě akorát, že jsem ještě nevyhodil plechovku od Tygra, kterým jsem tentokrát přidržel nad vodou Vítka. Plech z plechovky se ale pokládá za zbraň schopnou rozříznout ruku, tak proč ne náplast. Byl to boj, po asi čtvrthodině pižlání jsem skutečně odstranil zbytek role a mohl zalepit nohu. Dál už se mně šlo docela dobře, že jsem si na úseku po silnici prozpěvoval tak hlasitě, že se i Kuba, kterej už byl asi čtvrt hodiny cesty přede mnou, lekl, co se děje. 

Zbývalo jen projít dvojím elektrickým plotem kolem kraví ohrady a po jakési dětské stezce seběhnout do Spálenýho Poříčí. Stezky tam byly dvě, šipka žádná, tak jsem si vybral tu levou, která asi nebyla oficiální, ale délkově vyšla nastejno. Když jsem probíhal přes náměstí, kostel odbíjel 7 hodin. Asi 3 minuty poté jsem byl v cíli. Chvíli nato dorazil Vítek, kterýho jsem tak připravil o krásné 19. místo mezi muži a 24. místo celkem. Když jsem pak zesoukal boty z noh, na kterých vlastně nebyl ani jeden puchýř, umyl jsem je spolu se zbytkem těla a boty za odměnu za dobře odvednou práci vyhodil do popelnice.

Tak skončil pochod Brdskými hvozdy, na němž jsem se 32 hodin a 3 minuty motal na trase. Poblahopřáli jsme si i s Martinem, kterej dorazil těsně, asi 3 hodiny před nama, a Janou, která vyspávala ve spacáku celých 8 hodin. Takovej luxus jsme jí dopřáli svým 11hodinovým pochodem v závěrečný maratonu. Akce byla krásná a i když se ze začátku podělalo, co se dalo, celkově ji hodnotím jako velmi vydařenou a děkuji orgům za její uspořádání. A ještě jednou za nalezení a dovezení zapomenuté ledvinky.