Černohorské šlápoty

Když jsem se dozvěděl, že je únorová stovka Černohorské šlápoty zařazena do poháru ČSUT, neváhal jsem ani chvilku, že se zúčastním. Je to totiž brněnská stovka pořádaná KČT a není tolik příležitostí, abych se mohl odrovnat na domácím pochodu spolu se stovkařskými přáteli, aniž bych ho sám organizoval.

Cestou na start jsem se setkal s Olafem, jedoucím na pochod coby vrchní časoměřič. Jako místní jsem jel na start samozřejmě jako jeden z posledních, takže jsem se tu už mohl pozdravit se spoustou přátel ze stovek. Až po mě se tu ale objevily hlavní postavy ženské kategorie, Majka a Klára. A čím později na start dorazily, tím dřív pak dorazily do cíle. Druhá jmenovaná se totiž zvládla nejen během asi třech minut vypravit, ale pak za 11 a půl hodiny celej závod vyhrát - současně s mužským vítězem Václavem ze Slovenska. 

Pokud čtenář pojal podezření, že čtení proběhne podobně rychle jako šlápoty těchto vítězů a už nyní je v cíli, tak jej vyvedu z omylu, k takové změně v mé tvorbě zase nedošlo. Dokud si pochod pamatuju, tak ho zaznamenám, abych si pak mohl připomenout třeba těžko opakovatelné chvíle, kdy se chvíli po startu v 20 h po asi 100 metrech od startu Vítkovi urval popruh od báglu, nebo že mě po asi jednom a půl kilometru doběhla Majka (jev nebývalý) a Paťo (což už je jev i bývalý). V této společnosti jsme pak proběhli celej úsek podél Ponávky. S vědomím nebezpečí, které s sebou přináší zavěšení se ženskou jsem záměrně ubral a nechal Majku vláčet už jen Patrika, kterej to vzdal o pár set metrů dál poté, co s ní doprobral plány na všechny další možný akce (v jeho případě je ale možný úplně vše). 

Celkem rychle jsem se tak dostal na kraj Brna v "širším stovkařském" smyslu, tedy na trasu BVVŠ a po dalších pár kilometrů se jí drželi. V tomto případě to znamenalo vystoupit na most v České a zamířit na západ. Vzhledem k tomu, že jsem dosavadní úsek zvládl poměrně rychle nyní zpomalil, začalo mě předcházet velké množství účastníků a člověk mohl ve tmě jen hádat, o koho se jedná. Někdy to bylo snadný - když slyšel nadávání, bylo jasný, že se blíží Honza Vocásek, nebo když slyšel ženskou hlas, bylo pravděpodobný, že mě brzo dojde Michal Turek. Někteří se příliš nahlas neprojevovali, takže jsem se o přítomnosti Milana Mikuláška a Jirky Kerlika dozvěděl, až na základě zrakového vjemu podpořeného čelovkou. A pokud člověk spatřil holý nohy, byl to jasnej Yetti. Zhruba v této sestavě, ještě spolu s Majku vpřed pustivším Patrikem, jsme vstoupili do temných hvozdů Baby. Nikoliv přes takto zvaný kopec, ale přes přírodní park Baba. A když jsme u těch bab, tak nesmím zapomenout, že ženskou tažnou roli v naší sestavě zde zastávala Pavla, mírně zaskočená kvalitou místního bahna při výstupu na sedlo Pod Sychrovem. Dále už následoval první sešup a muflon směrem k Jinačovicím, kam jsme dorazili někdy po 21h. Zavzpomínali jsme u základů německé dálnice na natáčení videoklipu Běž a vydali se dál do Podkomorských lesů na Senařov. 

Tam jsme se odpojili od trasy BVVŠ a uhli na sever směrem do Moravských Knínic. V některých fázích postupovala naše skupina synchronizovaně tak, že vybraná osoba (která se vybrala sama) zapojila v zadní části svého těla raketový pohon. Osobu samotnou hnal vpřed reakční silou zatímco ostatní pudem sebezáchovy ve snaze zachránit se před nebezpečným plynem. Když už se to nedalo vydržet, spustil jsem s muflona pronásledovaného Turkem. Cesta nás vyvedla z lesa a následně mezi polema se skláněla dolů kolem kapličky dál do vsi. Tu kapli mi tam byl čert dlužen. Nejen, že jsem tam jejím pokusem o focení zabil několik minut času, že mi pak skupina nenávratně zdrhla, ale co hůř, ještě jsem během toho zlomil hůlku (naštěstí ale šla ještě sešroubovat a použít). Jedinej dobrej důsledek toho byl, že mě dostihl Vítek, kterýmu se podařilo vyřešit urvanej popruh vysomrovanou sichrhajckou a spolu jsme tak mohli nadávat na osud a současně se přibíjet se, kdo je větší MacGyver.

Ještě spolu s Jirkou Kerlikem, jenž se taky někde zdržel, jsme dorazili do Moravských Knínic a pokračovali dál po tělese staré dráhy směrem do Bítíšky. Následně jsme se opět zanořili do Podkomorských lesů a po celkem nekonečné cestě podél obory došli až k odboče u 3 křížů. Po sešupu ke studánce přišlo zklamání, že voda není k pití, proto celkem omezené zásoby občerstvení musely být řešeny jinde. První (a na dlouho i poslední) takovou možností byly hospody ve Veverské Bítýšce, kam se mělo dojít cestou podél řeky, což jsme trefili až napodruhý, zacházka to ale nebyla moc velká a o to větší byla radost, když jsme v hospodě pak viděli spoustu spoluchodičů, jak těch, co nás během předchozí cesty nechali za sebou, tak i takových, co vystartovali o hodinu  před nama - Blanka, Ivana, Pavla a Radek a Radek. Kromě toho se tu o zábavu staralo kytarové duo spolu se zpěvačkou. Dali jsme si utopence, pití a na přání nám k tomu hudebníci zaimprovizovali blues a na závěr nás Klusem vyhnali do klusu.

Nedlouho poté jsme dohnali Jardu Přikryla a Standu Koláčka (dalšího, co to šel v kraťasech) a po chvíli i Jiřího Valu, který to šel jen tak mimo soutěž, neměl to asi zapotřebí, když těch stovek už našlapal přes 400. Pak jsme se pustili do postupu údolím Svratky směrem do Tišnova. Šlo se dobře, až na to, že se cestou zčista jasna (ale v souladu s předpovědí) spustil docela slušnej slejvák. Naštěstí netrval dlouho a když jsme došli k Herolticím, už nepršelo. Až někde v místech největších bažin na závěr lesního úseku údolí jsme došli skupinu Ivany a spol. Spolu s nimi jsme se pak prošli přes Březinu a s nimi v závěsu dorazili na 34. kilometr do Tišnova, kde byla první a současně předposlední živá kontrola na trase. 

Nachystáno tu bylo občerstvení, ale zatímco ostatní se cpali chlebama, banánama, čajem a kdví čím dalším, já jsem hledal papír pro evidenci. Prošel jsem několikrát všech asi dvacet kapes, kde by mohl být, a nic. Olafovi jsem tudíž zahlásil ztrátu, nafasoval náhradní, ale doslechl jsem se, že někdo hned na začátku nějakej papír našel. Nejspíš mi vypadl díky mé šikovnosti hned po startu. Vítek na mě čekal, až se teda zkontroluju a občerstvím, posílal jsem ho napřed, ale nakonec jsme vyráželi na cestu dál společně. Ta vedla stále podél Svratky na severozápad přes ústící Besének až do Štěpánovic. Ač by se dalo říct, že nebylo kde blbě odbočit, nám se to podařilo několikrát a aby se to využilo, tak to bylo vždy ve společnosti několika dalších lidí, s Jardou a Standou a Blankou a spol s nimiž jsme cestou několikrát setkali i rozetkali. Když jsme se přiblížili do Štěpánovic, zahlédli jsme v dáli před sebou světla čelovek vzdálenějších chodičů. 

Opustili jsme údolí Svratky a šlapali do kopců Svratecké hornatiny. Když už jsme měli většinu výstupu za sebou, dostihli jsme Patrika. V sestavě s ním, Vítkem, Jardou a Standou jsme pak prošli krásnou oblastí Veselské lady. Krásná byla i teď v hluboké noci, sice tu docela fučelo, ale otevíraly se výhledy do dáli Vysočiny na vzdálené svítící vesnice za údolím Svratky. Moc jsem to tu neznal a zpětně to byl pro mě jeden z nejhezčích, ač nefotitelných úseků trasy. Následoval po dlouhé době první seběh, do Lomnice, kde jsem na náměstí dostihl kráčející nohy jak Járy Cimrmana na začátku jeho naučné stezky, tak i  Václava Jindry. Zatímco na Malohanácké 100 jsme spolu zmákli závěrečnou část, tentokrát jsem ho zastavil jen na chvilku, aby mi půjčil trochu alpy na vypálení huby (podrobnosti asi vynechám, neboť na to, že mě celou cestu bolela kvůli aftě dáseň se zapomenout nedá - i po 25 letech od jiné noční cesty okolím Tišnova s podobným problémem mám tyto vzpomínky stále živé). Pak už Václav práskl do koní a spolu s Jardou a Standou (to nejsou ty koně) mi prchl, zatímco já s Vítkem a Patrikem jsme doplňovali zásoby z předchystané vody, co jsem si předem ukryl v květináči u velké kašny s morovým sloupem. 

Na cestu jsem vytáhl svačinu, jedinej rohlík, co se mi kromě velbloudího vaku, termotrika a ponča vlezl do minibaťůžku. Sice jsem měl hlad, ale na to abych se cpal nebyla úplně vhodná situace. A to ať se šlo dolů veřejným půjezdem zakázaným nebo nahoru soukromým průchodem povoleným. Buď mi v ruce zavazely hůlky nebo jsem se jídlem dávil cestou dovrchu. Nakonec jsem to do sebe nějak nasoukal při jedné z terénních vln při výstupu po červené značce k Rašovu. Cesta se po pár kilometrech vynořila z lesa na náhorní pole s krásnými výhledy. Obloha se postupně rozjasnila, že byly krásně vidět hvězdy, výrazná byla Kasiopea, Velký vůz a Sýkoř, což sice není hvězda, ale vysílač na této nebližší sedmistovce k Brnu svítil taky, navíc červeně. A to tak krásně, že jsem to neponechal bez pokusu o vyfocení. Kluky jsem požádal, ať si dají chvilku pauzu a zapózují, ale po nekonečné době stavění foťáku do stabilní polohy v dost silným větru už byli dávno pryč, zatímco já se furt snažil zavěsit foťák na poutka hůlek. Nakonec jsem musel na fotce přistihnout sám sebe, abych na ní měl i nějakou stopu čelovky, výsledek ale stejně stál za zlomenou lasturu. 

Pak jsem se vydal svižným krokem vpřed, abych kluky dohnal přes kilometrovou polní cestu. Dostihl jsem je odpočívající těsně před Rašovem, kde jsem podnikl pár dalších nepříliš úspěšných pokusů o focení, zatímco kluci právě sváděli boj s únavou a tasili proti němu energeťáky. Paťo se přecejen zvedl o něco dřív s tím, že si možná ještě ve vesnici na chvíli sedne. Pak jsme se zvedli s Vítkem i my a sestoupili do vsi. V Rašově jsem se na kousek cesty napojil na trasu své lednové padesátky, a tak jsem věděl, že se musí projít přes další soukromý pozemek, tady však na rozdíl od Lomnice cestu opatřili rovnou cedulí se zákazem vstupu. Ze strany od silnice ji někdo šikovně otočil, aby nepůsobila tak odpudivě a dalo se projít bez větších výčitek svědomí, hromada dřeva natruc nasypaná majitelem pozemku na cestu přesto působila poněkud znejisťujícím dojmem. Tak znejisťujícím, že jsem se vůbec nedivil, že tu někdo před nama zastavil a při rozmýšlení opřel hůlky o sloup a pak je tu zapomněl. S vědomím, že totéž se před časem stalo Jardovi Přikrylovi na Veselím rozcestí (to není hrubka, tak se to tam jmenovalo), poradil jsem Vítkovi, aby hůlky vzal s tím, že třeba jejich majitele dojdem (já už jsem na rozdíl od něj jedny měl). Až po půlkilometru Vítek přišel s hypotézou, že to jsou hůlky Paťovy, kterej si je tam opřel zatímco vytuhl někde uvnitř autobusové zastávky. Abychom tuto variantu vyloučili, snažili jsme se ho kontaktovat, ovšem nikdo z nás na něj neměl telefonní číslo. Zavolali jsme proto ústřednu, tedy Olafa. Ten nejspíš nečekal, že ho bude někdo v půl paté ráno otravovat s podobnýma dotazama, tak Vítkovi žádost o telefon odkejval a tím pro něj záležitost skončila. Myslím, že se pak ráno divil, že má v seznamu od nás přijatej hovor. 

Bez naděje na kontaktování jsme teda šli po červené přes občasné polomy až k silnici a křižovatce u Kozárova. Zde, v jednom ze nejchladnějších míst trasy jsme se odpoutali a vyrazili ještě dál a výš, na skutečný vrchol, kam se odvážili jen ti nejstatečnější a nejhladovější, což jsme byli my, neboť jsem nám k tamní rozhledně předem zavezl zásoby občerstvení. Cesta přes pole byla sice větrná, ale byl z ní a z vrcholu (oproti lesnaté minulosti) nádherný výhled, jak na západ na Sýkoř, či na východní Boskovickou brázdu tak zpátky na jih, kde v dáli zářilo Brno. Zde člověk viděl v plné kráse těch 50 kiláků, co má právě v nohách. Na dlouhý kochání ale někteří neměli čas a jiní náladu a tak jsme se posunuli k rozhledně, udělali rychlozápis do vrcholové knihy (jedná se o vrchol Brněnské výškovnice) a u chaty se pustili do konzumace občerstvení. 

Po chvíli se k nám od východu přiblížilo světlo. Byl to samozřejmě Patrik, ten jako jeden z mála pochopil, že bez výstupu na Babylon by nebyl tento výlet jaksi úplný. A samozřejmě ho taky nalákala zásoba pití a to málo jídla, co jsem sem nachystal. Ještě tam po nás i něco zůstalo pro případ, že by někdo další dorazil, což se ale myslím nestalo. Nemohli jsme tam tvrdnout příliš dlouho, byla kosa a za chvíli by z nás byly rampouchy. Poslal jsem kluky napřed, dopakoval se a už sám seběhl cestu východním směrem do Kunčiny vse. Cestou jsem původně ještě chtěl fotit výhled, ale začalo se rozednívat, a v tu chvíli nebyly pořádně vidět ani obrysy krajiny a ani světla vesnic, takže jsme nakonec vyfotil akorát flek sněhu u cesty a běžel k silnici na oficiální trasu, kde ho bylo ještě trochu víc. 

Ve vsi jsem potkal opět Jiřího Valu a u kontrolního rozcestníku Patrika a Ivaninu partu. S Paťem jsme se pak vydali na seběh do údolí Býkovky stíhat Vítka. Kamzíkovi Paťovi jsem se muflonmo utrhl a po chvíli jsem už spatřil světlo Vítkovy čelovky. A nejen jeho. Zacházkou a zdržením na Babylonu jsme se v pořadí dostali za mnohé naše zachůdce, z nichž se tak stali předchůdci. Dalším takovým byl Marek Ondra, se kterým se teď Vítek brodil bahnem. Co do jeho množství bylo údolí Býkovky asi nejlepší, i když mu některé pozdější úseky taky dělaly slušnou konkurenci. Markovi jsme uprchli a přes mnohé brody a popadané stromy jsme se nakonec dostali do Býkovic. Už dlouho před tím se dalo jít bez čelovky a kousek za vesnicí nám vyšlo slunce. 

Vzhledem k tomu, že se pochod jmenoval Černohorské šlápoty, bylo zřejmé, že se půjde přes Černou horu. Zavzpomínal jsem, jak jsem v létě potkal ultratrailisty při tréningu v Durmitoru; tam ale tento pochod nevedl a museli jsme se nyní spokojit s Černou Horou na kraji v Boskovické brázdy. Jak jsme se k tomto městu blížili, čím dál víc jsem váhal: vzhledem k našemu tempu bylo pravděpodobné, že stihneme být v ČH před 8h, což byla doba, kdy se otvíral stánek s místním nealkopitím stvořeným v místním pivovaru. Pro tento případ jsem si i zde nachystal flašku s pitnou vodou pro doplnění zásob. Dorazili jsme sem s Vítkem jen asi 10 minut předem, doplnil jsem zásobu a pak jsem se (i když bylo ještě před osmou) dobyl do obchodu, abych si tu koupil černou černohorskou Grenu. Na ni jsme se těšil, že bych byl i počkal ty asi 4 minuty do 8h. Pro Vítka to byla neznámá chuť a povzbudila nás natolik, že nás za chvíli v kopci za městem došel Marek. 

S výhledy zpátky na Boskovickou brázdu a Drahanskou a ČM vrchovinu jsme šlapali na masív Jedle a Bukovce. Cesta byla zpestřena úsekem polomů, jinak se ale šlo docela dobře, počasí bylo sice chladné, ale částečně slunečné. Jak jsme vystoupali na hřebenovou asfaltku, zrychlil jsem z kopce a oběma parťákům jsem se na chvíli vzdálil. Po chvíli jsem dostihl Poláka Stanislawa, jehož jsme už několikrát předešli. Nedlouho potom, mě opět dostihl Vítek a spolu jsme pak absolvovali nesmyslnou odbočku směrem na východ. Byl to jeden z úseků trasy, kdy měl člověk pocit, že trasa prošla během plánování rukama Olafovi: sice delší, za to horší. A jelikož se nám vůbec nelíbila, není nad to si ji ještě prodloužit tím, že člověk mine odbočku. Takhle jsme zmátli nejen sebe, ale i Stanislawa. Po sem jsem si věřil, že mám tempo, kterým můžeme ještě někoho před sebou dostihnout, ale tím jak jsme se tu zasekali jsem této myšlence dával čím dál menší naději. 

Tu mi pak nedalo moc ani zjištění, že se nejde do Blanska přímo po modré, ale po červené po asfaltce přes Hořice. Což o to, cesta míjí hospodu, ta ale byla zatím zavřena a vzhledem k tomu, že jsme byli spíš v poslední čtvrtině co do pořadí účastníků, většina z nich se tudy prohnala ještě za časného koňořehtání (kuropění, se tady, na koňském ranči, asi moc nekonalo) a mohli jsme tak obdivovat jen zavřený dveře. Zmuflonil jsem do Blanska, přes řeku a mířil kolem nového mostu ke kontrole. 

Plán být tu v 10h jsem o pár minut nestíhal, nicméně dozvěděl jsem se, že se sem žene sněhová bouře a radši jsem chtěl pohnout a mít to co nejdřív všechno za sebou. Vidle mi do toho hodila hned šipka na mostě u nádraží, jejímž jediným úkolem bylo potvrdit chodičům, že jsou blízko kontrole, efekt byl však úplně opačný, neboť mě zavedla na opačnou stranu řeky, odkud jsem mohl na kontrolu jen smutně koukat. Tak či tak, na kontrole stejně měli jenom pro mě nepoužitelný potraviny, takže jsem si tu jen převlíkl triko a ... dorazil Vítek. Bylo mi blbý zdrhnout, ale než se občerstvil a zalepil si zničenou patu, uplynul nějakej ten čas. V době, kdy do cíle dorazila Majka, jsme my vyrážali dál, kolem ústí Punkvy do Svitavy, pak do Klepáčova a dál do lesa. Cestou jsem Vítkovi už přecejen zdrhl a dál postupoval sám ve snaze dohnat někoho před sebou. Cítil jsem, že mám tempo, že to bude jen otázka chvilky, než někoho dojdu. Jenže za celej úsek lesem přes vrch Pokojná bylo v lese stovkařuprázdno.

Až když jsem míjel Olomučany, všiml jakési dvojice stoupající do lesa naproti. Dle zvěstí z předchozí kontroly a zveřejněné časomíry byli někde přede mnou Eva Konžská s Markem Kusem (omlouvám se jim za zkomolení jmen, ale nikdy si asi nezapamatuju, jak je to správně, tak jsem to rovnou napsal blbě). Přidal jsem turbo, abych je dohnal a zjistil, jestli jsou to skutečně oni. Ale ve chvíli, kdy jsem je už měl téměř nadosah, vidím, jak u rozcestníku odbočují z červené značky doprava a mizí za zatáčkou. Došel jsem k rozcestníku, jenž ukazoval, že Máchův památník je doleva. Nenechal jsem se zmást a pokračoval po červené na vrchol k památníku. Konečně jsem se jednou nenechal strhnout svými předchůdci a jen jsem se zamyslel nad tím, že bůhví kam bych došel, kdybych tuto dvojici slepě následoval a nekontroloval rozcestník. 

Když jsem vylezl k památníku, potkal jsem tu chlapa, co mě ochotně vyfotil. Byl to Milan Šima jdoucí naproti bráchovi Radkovi, jenž se nacházel ještě dost daleko za mnou. Vyfotil jsem ještě výhled na údolí Svitavy, Brno, Pálavu a rakouské Leiserberge a vydal se na mufloní sestup. A jak tak pádím, najednou přede mnou kdosi sedí na kládě ... Vítek! A co hůř, právě ho míjí Stanislaw. WTF?! Nechápal jsem. Co tu dělají? Vždyť jsem Vítka nechal už před hodinou někde daleko za sebou? Tady se ukázalo, že jednak moje představa o rychlém pohybu byla docela mylná, dvěk že Vítek s Polákem nejsou vůbec tak pomalí. A hlavně, třik, že se přes Máchu vůbec jít nemělo! Teda aspoň podle gpx trasy v mapě. Takže proto, že se mi nechělo vytahovat každou chvíli mobil, protáhl jsme si trasu přes vrchol - ovšem vůbec by mi nedávalo smysl se připravit o nejzajímavější místo této části trasy. 

S Vítkem a Stanislawem jsme se rozběhli po asfaltce směrem k Novému hradu. Cestou začalo konečně sněžit - byla to typická aprílová přeháňka, která donutí člověka zabalit se do všeho co má, aby to mohl zase za 3 minuty všechno sundávat. A to vše za běhu, neboť Stanislaw se mi držel stále v patách. A to i v úseku po hradem, kde už jsem konečně dostihl Marka s Evou. Byli to skutečně oni, ti, co u rozcestníku zahli správně a kterých, kdybych se byl držel (a pak pustil), byl bych býval asi tak o 2 kiláky dál. Se Stanislawem jsme seběhli do údolí, podešli železnici a podél ní okolo dvojtunelu číslo 8 a klikatící se Svitavy došli k mostu, po něm přes řeku a hurá do kopce.

Teda já jsem si "hurá" zrovna neříkal, postupně se mi líbil čím dál míň, a to i v místě, kde se trasa stočila na víceméně vodorovnou štěrkovou cestu klikatící se nad údolím Šebrovky. Jenže o co vodorovnější ta cesta byla, o to dýl trvalo, než se po ní vylezlo na hrb oddělující povodí Svitavy od povodí Ponávky. Do něj jsme se dostali až těsně před Vranovem, kam jsme dorazili někdy před půl druhou. Šlo se mi hrozně, zjevně se dostavila v současné době často zmiňovaná energetická krize. A taky se o ní píše, prej že ustupuje - k tomu ale bylo potřeba něco dostat do břicha. Stanislaw měl zřejmě podobný touhy a jakmile spatřil, že u konečné autobusu mají hasiči nějakou akci, kde něco vaří ve venkovních kotlech, bez rozpaků k nim zamířil s cílem vysomrovat nějaký jídlo. Že neuměl česky mu v tom vůbec nevadilo, nicméně vysvětlil jsem mu, že tam pro nás nic nemají a že budeme muset na polívku do hospody. To bylo to, na co jsem se poslední asi 3 kilometry těšil. 

Zapadli jsme do hospody Na Gruntě k česnečce. Moje dáseň nebyla schopna styku s tak horkou kapalinou, takže než jsem se do polívky pořádně pustil, Stanislaw ji do sebe hodil a zmizel. Mezi tím kolem nás prošli Marek a Eva a dorazil Vítek. Ten si dal kromě polívky ještě Hofmanovu trojkombinaci: pivo, kafe, rum. Než to všechno do sebe dostane se ale zase nechtělo čekat mně, a i když jsme se ještě na chvíli zakecali s pinglem Martinem, absolventem cyklistických ČS 1000 mil, nakonec jsem kolem 14h zvedl zadek v naději, že se snad pomalu rozpohybuju směrem  cíli.

A kupodivu to docela šlo. Docela dobře se mi kráčelo a hlavně jsem si děkoval, že jsem do hospody zašel, což jsem ještě v oblasti Máchova památníku považoval spíš za zbytečnost. Do cíle teď zbývalo 11 km a ve snaze být tam do 16h jsem se snažil se neflákat.  Naštěstí byla cesta v první fázi víceméně z kopce, neboť vedla po trase BVVŠ kolem Jelínka a po zelené na jih, u křížové cesty však neobočila doprava, ale přes lesácké bahenní rejdiště pokračovala lesem dolů do údolí Ponávky. Tu jsem překročil u odbočky na Ořešín, kam posléze trasa vystoupila. To byl poslední kopec, když nepočítám samotné Řečkovice, kam to bylo ještě asi 5 a půl km. Jenže Ořešín, ač je z něj krásný výhled, bolí asfaltem. Nasadil jsem tlapky na hůlky, zapnul muflona a za pár minut jsme byl v údolí Rakovce pod Ořešínem a ani to tak hrozný nebylo. V tu chvíli jsem už tak nějak tušil, že to stihnu a nemusel jsem úplně tlačit na pilu. 

Do cíle jsem dorazil chvíli před 16, ale jen co jsem se zapsal, už tam byl i Vítek. Byl jsem docela hotovej, většina stovek v poslední době mi sedla líp. V cíli mi Olaf předal diplom a můj ztracený arch, který mu chvíli před mým příchodem předal Marek Ondra, jenž dorazil asi půl hodinu přede mnou. Vůbec jsem to nechápal, jak se to mohlo stát, ale nejspíš ten papír putoval jako štafeta mezi lidma a předával se vždy poté, co ho někdo vytrousil z kapsy. Příště asi požádám, ať se mi tam lidi aspoň podepíšou, ať z toho mám aspoň památku na ty, co mi arch nesli cestou. Cestou Černohorských šlápot, která sice někdy ne úplně dávala smysl, ale v celku byla velice pěkná a taky náročná. Nevím jestli to bylo asfaltem nebo bahnem, tady na té trase vlastně nebylo nic moc mezi tím, takže to byla záležitost pro plnohodnotné AsfaltoBahňáky. Úhrn kladných zážitků na ní však byl vysoký - díky za to orgům z KČT a všem pomocníkům, co akci připravili.

Malohanácká stovka 2023

Tuto akci jsem absolvoval už v letech 2017 a 2020. Některé místní zajímavosti jsem už nyní nezmiňoval a pro kontext a porovnání doporučuju přečíst i tyto předchozí články.

Naše brněnská parta čítající kromě mě Kurdějovanku Majku, Jihlavanku (tím nemyslím to kafe) Janu a jednoho Středoevropana Turka dorazila autem do Velkých Opatovic necelou hodinu před startem, což bylo akorát tak na to zaevidovat se u orgů, pozdravit se s nimi a spoustou známých a přátel a neznámých (a nepřátele jsem tu myslím žádný nepotkal) připravujících se na start, trochu se přepakovat, zjistit, co jsem při hektickým odjezdu zapomněl a co mám naopak několikrát, přišít pásek od návleků urvanej na Pražské stovce (samozřejmě, že doteď na to nebyl čas), něco málo zdlábnout (indickej naan s arabským hummusem, zkrátka takový typický hanácký jídlo), hodit na sebe jégry, elasťáky, 2 tlustý trika, vestu, bundu, rukavice, čepici, čelovku, nákoleníky, boty, návleky a malej bágl a poslechnout si hromadný pokyny, vyfotit se a vyrazit s ostatníma ven před sokolovnu na start. 

Oproti předpovědi, která po pátečním dešti slibovala slabé srážky až v druhé půli noci, možná s mírným sněžením, a od rána pak mráz beze srážek, pršelo ještě na startu, což nebylo příliš povzbudivý, ale co už. Hlavní org Dušan nás vypustil v 20:10 na trasu. Tak jako si někdy přihlížející plácají se závodníky rukama, mě si vybrala u cesty stojící dodávka a plácla si zrcátkem s mým loktem. Znám teda i příjemnější způsoby povzbuzování než urazit si paži hned na prvních metrech, ale po chvíli běhu houfem jsem se už musel soustředit na výstup a bolest zmizela. Trasa byla vedena 2 okruhy. První, jižní, měl necelých 60 km. Po chvíli jsme z města vyběhli na pole a do lesta, počáteční asfalt byl tak vystřídán bahnem a následně lesním podkladem. 

Vystoupali jsme k pískovcovým skalám pod Opatovickým hradiskem, kde jsme si do archů zaznamenali první Káčko a pokračovali dolů. Cestu jsem zmuflonil poměrně rychle a dostal jsem se do dědiny Velká Roudka, kde se na chvíli cesta začala zvedat. Zde jsem se dozvěděl od Ondry Plašila, že prý někdy viděl i muflona skákajícího do kopce. Snažil jsem se ho přesvědčit, že ho určitě vyplašil, tudíž muflon trochu poskočil, zkrátka jsem se napodobování tohoto pohybu vybudit nenechal, neboť jsem se nechtěl hned na začátku odrovnat. I tak jsem na to ale měl celkem dobře založeno, protože jsem se furt podezřele dlouho držel mnohých běžců, s nimiž se během pochodů moc nepotkávám a spíš pak o nich jen čítám v cílových tabulkách daleko nad mým řádkem, neboť jsou v dobách mého cílování už dávno někde doma. 

Jako například Dušan Kolesár, se kterým jsme se chvíli zakecali a už jsme byli mimo cestu. Bylo nás takových víc, celkem rychle jsme se vrátili na správnou cestu a tak jsme s ním a Honzem Vocáskem mohli pokračovat dál. Tempo na mě už bylo ale příliš ostrý, nechal jsem je jít, ještě jsem zaznamenal Honzovy stížnosti, že se značka nedrží vozové lesní silnice a zbytečně kamsi uhýbá. Po cestě se totiž běžcům  docela dobře běželo a někde kolem Kamenné svatby jsem nechal běžet i jeho. Nebyl zase tak úplně důvod se odrovnat, cestu jsem si dokázal i užívat, neboť se rozjasnilo a kraj osvětloval měsíc v téměř úplňku. Měl sice namířeno k mikroúplňku, což ale na radosti mnohé neubralo a když nebyly mraky, na otevřených pláních před Kochovem jeho světlo plně nahrazovalo čelovku. Následovala nudná cesta po silnici, kterou mi zpříjemnila mezinárodní skupina: Aleš Palásek (CZ), Dušan Miezga (SK) a Jméno Příjmení (PL). 

Zavěsil jsem se na ně proběhl s nima až do Kladorub. Pak cestou dál jsem udělal (nepříliš úspěšnej) pokus o pár fotek noční cesty, zatímco mi ostatní zdrhli a dál jsem tak pokračoval sám, přes les do Vísek, kde byla první živá kontrola. Potkal jsem se tu s Martinem Zbružem (díky za pití) a po chvíli i s trojicí, která mi zdrhla, ale dala si ještě nějakou procházku po vsi nad rámec pochodu. Navíc po chvíli dorazil i Libor Pavlík, Jirka Kerlik a Yetti Linhart, takže tu bylo najednou celkem plno, že jsem vypadl a pokračoval do tmy a teď už i zimy. 

Tu člověk pociťoval zvlášť v kontrastu s teplem kamen, na který ale musel hodně rychle zapomenout. Naopak nezpomenout jsme měli sledovat mapu, protože po sestupu do údolí najednou začala celá skupina stovkařů zmatkovat. Jedni proto, že teprve tu zjistili, že přešli kontrolu a hledali cestu zpátky, jiní, kam jsem patřil i já, pouze volili ze třech cest jako cestu dalšího postupu tu špatnou. Zjistili jsme to po zacházce podél potoka, následoval návrat na rozcestí a vyhodnocení situace, že naše značka by měla jít jakousi čtvrtou cestou, nebo spíš necestou, kamsi do svahu a pak mezi stromama, pomalu hustníkem, křovím až na opravdovou cestu s opravdovou značkou. Následně jsme seběhli Bačovem z kopce, kde jsme si už naplno mohli začít užívat krásy hlavního a nevyhnutelného prvku každé Malohanácké stovky – Boskovické brázdy. Sice teda oproti roku 2017 se tudy šlo podstatně kratší úsek (v protisměru), poslední část ale vedla polní cestou s bahnem takové kvality, že by se za něj nemusel stydět ani Olaf na Pražské stovce. 

Skupina se trochu roztrhala, šel jsem s Martinem, s nímž jsem už delší dobu neměl možnost si pokecat, protože jsme se na pochodech už asi rok míjeli. Jeho plánovaná rychlost byla výrazně nad mýma možnostma, ale doma slíbil, že se příliš neodrovná a teď ocenil mou společnost, protože při ní se mu to ani stát nemůže. Zatímco on teda na pohodu kráčel, já jsem se ho snažil uviset. Jakmile jsme vyšlapali do prvních kopců Drahanské vrchoviny, v rovinatých pasážích mi poodběhl a párkrát jsem ho ještě dostihl muflonem z kopce, ale o něco později už mi nadobro zdrhl. Nešlo se mi moc dobře, nejspíš jsem ten začátek trochu přepálil a teď mi to dávalo na vědomí především břicho. V Melkově v údolí Bělé jsem aspoň nohám mohl chvíli ulevit od všudypřítomné břečky a rozbředlýho sněhu smísenýho s bahnem, cesta zde totiž přešla na chvíli na jindy proklínaný asfalt a mohl jsem proto doufat v oddálení stavu promočení bot – návleky to zatím docela držely. Příchod na asfalt vždy nutno oslavit nasazením gumových ťapek na hůlky pro zvýšení tření. Při jejich nasazování nehledím na cestu – co by se na asfaltu mohlo stát – a najednou past! Levá noha do kaluže. Sakra, rychle ven, okamžitě jsem uskočil doleva, ovšem tato past spočívala v tom, že vedle byla ještě kaluž další, hlubší, kde jsem nohu vykoupal a tentokrát už v botě plnohodnotně začvachtalo. Už ani na asfaltu si nemůže být člověk jistej … Ostatní mi mezi tím trochu poodběhli, že se mi ztratily z očí i jejich světla a znejistěl jsem, jestli jsem neminul kontrolní bod. 

Naštěstí jsem zanedlouho došel Dušana, kterak si jej právě zaznačuje a pak jsme spolu pokračovali údolím. Bylo to pěkný, potok měl hodně vody, ale fotit jsem se to nepokoušel, teď jsem byl radši, že mám parťáka a držel jsem se aspoň chvíli jeho tempa. Když jsme došli k silnici, kde se trasa stáčela do kopce, Dušan mi utekl a já se pomalu nechal dojít dalšíma světlonošema. Prvnímu jsem ještě poodběhl neboť následoval seběh k Šebetovu, předběhnout jsem se nechal až u kapličky, kterou mi Jirka Kerlik, druhý z těchto luciferů, pomohl při focení posvětit. A hlavně mi pomohl trochu se zase chytit. 

Dědinu jsme prošli až ke žluté znače po níž jsme začali stoupat zpátky do kopců a mířili k další občerstvovačce v Pohoře. Na ni jsem se těšil opravdu hodně, břicho potřebovalo do sebe dostat nějakou polívku nebo párek něco takovýho, čím by se spravilo. Sníh byl cestou docela hluboký a rozbředlý, šlo se v něm blbě a začali nás docházet další, prostě žádná sláva tady ten úsek. Nicméně do vsi jsme dorazili někdy ve třičtvrtě na 2 a po chvíli bloudění a dobývání se do hájenky jsme našli i hasičárnu, kde byla kontrola. Tam nic z toho, na co jsem se těšil, sice neměli, ale nejvíc ze všeho mi pomohlo si chvíli sednout a odpočinout. Nalil jsem do sebe trochu ovocnýho čaje, trochu kofoly, dal si těstovinovej salát, pozdravil se s mnohýma dalšíma po a asi půlhodině pokračoval dál. 

Odcházel jsem sice zklamanej z toho, že šance na teplý jídlo je až za 25 km v Opatovicích, občerstvovačka mi ale přecejen pomohla dostat se do pohody a jako odhad jsem si dal, že bych se k polívce mohl dostat někdy mezi 6 a 7 ranní. Byla kosa, že jsem na sebe navlíkl všechno včetně sluchátek, ty teda hlavně pro znovunastartování pohody. A ještě než jsem si do nich pustil – v duchu svých špinavých bot – Cradle of Filth, dostihl mě Michal Turek. Toho jsem nechtěl jen tak pustit a chtěl jsem se s ním chvíli pobavit, než mi zdrhne, takže zase sluchátka ven, pak ale přišel sešup, muflon a Michal byl kdesi vzadu. Takže jsem zase pokračoval sám, konečně teda i s hudbou, kterou mi přerušil tentokrát opět Jirka svou přítomností. Společně jsme prošli USO-Brno a při výstupu dál dostihli Václava Jindru. S tímto zkušeným alpinistou (Alpa je na pochodech jeho dobrý kamarád) jsme vyšlápli k dalšímu káčku.

Pak následovalo to, co slibovala předpověď: přišel vítr a začalo sněžit. Musel jsem se různě pozabalovat a borci mi zase trochu zdrhli a při výstupu z dalšího údolí se mi jejich světlo ztrácelo. Najednou jsem byl sám v polích u Šubířova, vítr mě liskal sněhovou vánicí a já se snažil držet toho, co před nějakou dobou byly stopy od traktoru. Když člověk svítil, osvětloval pouze útok bílých jehliček proti svým očím, zatímco když zhasl, mlhavě rozlišoval tvary cesty. Očekával jsem velmi mírné srážky, ale ne toto! Snažil jsem se co nejrychleji pole přejít, tady ztrtait orientaci by se mi nechtělo. Když jsem konečně došel k prvnímu stromu, koukám, hledím, svítím, nevidím – kde je značka? V takových chvílích člověk, jak se jednou zakuklí, tak dělá vše pro to, aby nemusel tento stav měnit, natož sahat třeba po mobilu. Nezbývalo než tuto nepříjemnou činnost provést a zjistit, že jsem o pár set metrů přešel odbočku. Vracet se v tom poli? To se mi vůbec nechtělo. Nebo jít dál, dojít na asfalt do Šubířova a vesnicí pak zpátky? To by bylo zase prodloužení. 

V tomto stavu mi mozek fungoval ve nějakým zvláštním režimu, takže jsem z těchto dvou možností udělal jakousi kompromisní superpozici a namířil to přes pole do vesnice přímo. Samozřejmě že to byla ta varianta neblbější – nejen, že byla díky několika plotům nejdelší, ale taky jsem se brodil nejhlubším sněhem a celkově v poli strávil asi nejvíc času. Mezi tím mě předešla další skupina světlušek, co jsem v průběhu svého polního dobrodružství viděl kdesi daleko za sebou. Nyní jsem byl sám ve vánici, ale aspoň už ve vesnici a mohl jen doufat, že cesta brzo zahne do lesa, kde mi nebude tolik fučet do xichtu. Cesta sice do lesa zahnula, zavátý stopy mých předchodičů ale způsobovaly, že jsem musel zase občas lovit mobil a kontrolovat, jetsli jdu dobře a hlavně jestli jsem neminul další kontrolní bod. Ten se měl nacházet pod Proklestem. 

Když jsem dorazil takto nazvanému rozcestníku, kontrola nikde. Vyfotil jsem rozcestník i sebe u něj a začal se zamýšlet, jak to mohlo být myšleno jinak. Když člověk vezme v potaz tranzitivitu relace uspořádání „býti pod“, pak pod Pod Proklestem je stále pod Proklestem, tedy i kontrola mohla být i kdekoliv níže. Intenzita mého hledání se ale snížila po přečtení doplňkové informace, že se má arch nacházet přímo u rozcestníku, tudíž nemusím šmírovat každej keř a můžu zvesela spustit muflona dolů. O to se ale zase zvýšila rychlost větru a intenzita sněžení. Podlezl jsem padlej strom přes cestu (nejspíš padl během tady toho vichru) a cestou s obříma kalužema vylezl na pole opět bičované sněhovou vichřicí. Tentokrát byly jistým vysvobozením nedaleké Jaroměřice. 

Sníh houstl, kdyby ho vítr neodfoukával, byla by to úplná zimní idyla. Užívat si ji ale moc nešlo, tady měl člověk v nohách 50, bylo něco před pátou ranní a bylo počasí, že by tučňáka nevyhnal. Takže spíš horor než pohádka. Při výstupu ke Kalvárii jsem se po delší době potkal s někým z chodičů, tentokrát to byl Radek Šnevajs a další, se kterýma jsem dorazil k dalšímu u rozcestí Branisko dole na silnici. 

A zde začínal nejobávanější úsek, tradičně jedna ze dvou nejzáludnějších část této stovky – napříč Boskovickou brázdou do Opatovic. Napřed po silnici a pak po poli. Už v prvním úseku si člověk říkal, co tu sakra dělá – do xichtu mu vítr metal sníh, přes kterej vůbec neviděl, kam vlastně jde a jak to ještě dlouho bude trvat. Prostě jako kdyby člověk šlapal na místě a vůbec se neposouval. Jen občasnej průjezd auta zasněženou silnicí ho probral do reality. Až po asi 2 kilometrech přišla konečně obočka na polňačku, která dávala naději na zlepšní, díky mírné změně směru, tudíž se zde mohl čekat trochu jinej úhel dopadu sněhu a větší šanci, že nebudu mít omrzlej xicht. Ale jak po mě tak ten vítr metal sníh, tak jsem usoudil, že metal bude to hlavní, co mi podaří přežít další úsek cesty – nekonečnou polňačku do Opatovic. 

Ony jsou to necelý dva kiláky, ale pokaždý je to hrozný a pokaždý z jinýho důvodu. Tentokrát jsem se zakuklil a pustil do hlavy pokračování COF a valil vpřed. Nějak se to tím podařilo zvládnout na kraj města, odkud to ale ještě další skoro 2 kiláky člověk musel dorazit, aby došel do vytouženého cíle, ovšem zatím jen první části. Do sokolovny jsme dorazili spolu s Radomírem kolem čtvrt na sedm, takže nakonec víceméně podle plánu, zhruba po 10 hodinách od startu. 

Moje rozmočený nohy se už nemohly dočkat, až z nich sundám všechny ty zaprasený vrstvy návlekama počínaje a ponožkama konče. Naštěstí jsem byl připraven na tuto situaci, takže jsem si vyměnil jak fusky, tak i boty. Kdybych měl náhradní nohy, tak možná vyměním i je, chvíli jim trvalo, než si zvykly, že jsou zase v suchu a teple a nepřijímají další vodu.  Zato já jsem šel přijmout trochu vody v podobě vytoužené polívky, což byl vývar, no už jsem jedl i lepší, ale aspoň se tu člověk tolik nezdržel. Podobně na tom asi byli i ostatní, kteří zvedali kotvy ještě než jsem já pořádně zasedl –  švédský stoly se tak úplně nekonaly, holt tu nebyla Magda. Zato tu byla Alena, organizátorka, se kterou jsem se už dlouho znal asi pětadvacet, možná víc let, ale kdyby se ke mě nepřihlásila, tak nemám šajnu, o koho jde. Už večer před startem jsme pár slov prohodili, teď to bylo trochu více párů, ono když se člověk s někým potká po tak dlouhé tak době, tak se zakecá docela snadno. Minuty ovšem běžely a já musel taky - čekal mě ještě severní, asi 42kilometrový okruh. Ze sokolovny jsem vypadl asi 7 minut po sedmé. Naštěstí mi ale Alena pomohla vyřešit problém blbýho počasí a tmy, protože když jsem vyrážel, tak obojí už bylo pryč.

Šel jsem sám, ale po chvíli jsem na konci Opatovic došel Lenku Paláskovou s malým Danem, kteří vyráželi na padesátku. Osmiletej kluk na padesátce! Pro mě něco neuvěřitelnýho, ale pro něj ne, už měl za sebou bahenní lázně loňské Pražské stovky, takže tato padesátka ho nemohla zaskočit. S Lenkou jsem se taky už pár pochodů (či spíš let) nepotkal, takže jsem se zase zakecal, kromě obvyklého společného tématu hudby, to teď byla i výchova dětí k pochodům. Přešel jsem s nima hráz zamrzající přehrady a vydal se vpřed. Předpověď nelhala, skutečně začalo mrznout, což bylo po té strašlivé noci vysvobozením, žádná břečka, kaluže, bahno, nic takovýho, prostě pevnej podklad a příjemně tvrdej sníh, po kterým se šlo úplně v pohodě. Pak jsem došel Olafa, kterej si dával třicítku, ale v tomto úseku jsme měli společnou trasu, takže jsem se pro změnu zakecal s ním. Šlo se mi dobře, mimo jiné i s vědomím, že jsem si tentokrát nezapomněl vzít energeťák. Dušan Kolesár (nutno rozlišovat Dušany na tomto pochodu) jenž mě před pochodem obdaroval hned dvěma (jako koncentrovaná splátka mnoha kofol najednou – díky ještě jednou), tak jsem měl na výběr. A zatímco v noci jsme se bavili s Dušanem o babách, s Olafem jsme se bavili o pochodech a o bahně. Sice to v tu chvíli nebylo úplně aktuální téma, ale taky to byla velice zajímavá debata... 

Ukončil ji až Václav, kterej nás tu došel a se kterým jsem pak Olafovi odešel. Zde bych měl dodat pro upřesnění, že jednou, už jsem něco takovýho psal, před třema rokama, jsem část tohoto okruhu šel taky s Václavem, ovšem to byl Strnad z Brnogangu, jenž to tehdy chtěl v Opatovicích zabalit, ale tentokrát jsem ho na trase nepotkal. Nyní to byl opět Václav Jindra, s nímž jsme se potkával kus cesty v první půli a teď jsem se s ním taky nepotkal naposledy. Společně jsme vystoupili na pláně Šnekovského vrchu. Počasí se umoudřilo natolik, že se místy objevila modrá obloha a slunce  nám sem poslalo dokonce i pár přímých paprsků. Ač to byly na nějakou dobu taky paprsky poslední, hned to člověk povzbudilo a mohl jsem kámošce Dáši z nedalekého Šnekova pochválit, jak krásné to tu na Šnekovsku mají. 

Následoval sestup zbytečně po silnici a pak zase výstup vesnicí na kopec, kde bylo hradisko, káčko a Polák, kterej si ho zaznamenával. A taky místy i rozhled a terén pro muflona. 

Seskákal jsem lesem dolů xilnici a qracečce ke Křenovu, kde jsem po delší době potkal některé známé tváře, bundy a bágly. A zatímco oni už měli za sebou kontrolu, mě teprve čekal asi půlkilák k hospodě a zpátky. 

Po zkušenostech z minula jsem tu nic moc nečekal, ale kdybych býval chtěl, byl bych se tu mohl najíst. Jenže já jsem tak nějak zrovna nechtěl. Jen jsem přikoupil černou vodu, vyměnil čepici za teplejší a pokračoval dál. Václeva jsem nechal za sebou, naopak Poláka před sebou a Olafa s Paláskovýna přicházejícíma k hospodě jsem minul v protisměru. Zkrátka jsem šel od teď nějakou dobu sám. Výhodou bylo, že jsem tudy už šel a věděl, tak do čeho jdu. Polák do toho šlápl a než jsem ho dostihl aspoň na dohled, pustil jsem si další Cradly, nějak mi ten den celkem dobře sedli. 

Mezi tím jsem se ale po Messengeru dozvěděl od Majky, že končí, už dál nejde, nikoliv však proto, že by to vzdala, ale  prostě proto že je už v cíli. To ještě nebylo 10 hodin, takže jí to trvalo míň jak 14 hodin (pro mě nepředstavitelnej výkon). Sice teda skončila na bedně žen těsně pod vrcholem obsazeným Klárou Burdovou (ta podala výkon ještě o hodinu nepředstavitelnější), ale teď musela ještě neznámo jak dlouho (ale asi dost) čekat, než se do cíle dostanu taky, aby se mohla svézt do Brna. Optimistickej odhad říkal, že tak někdy nejdřív za 5 hodin - do cíle jsem měl ještě asi tak 25 km. Do hry jsem se snažil proto ještě zatáhnout Divočáka, kterej ale hlásil, že si právě užívá výstup na Hušáka, a hned tak se s ním taky počítat nedá. Tak nezbývalo, než abych do toho šlápl, aby se tam na mě v cíli nečekalo - a to nešlo jen o Majku, ale i o Janu, která prchajíc před Turkem udělala taky výkon hodný zápisu do kronik, aspoň těch malohanáckých. To vše, zatímco já se teprve šinul na sever směrem k místu Peklo. 

Z této severní točny jsem poslal ostatním pozdrav (což se ani Fryštenskýmu nepodařilo), v místní hospodě jsem se jen nechal razítkem zkontrolovat, a potkal jsem tu taky Pavla Příhodu a Radomíra. Zařadil jsem se tak nějak mezi ně a díky zvětšujícím se rozestupům jsem pak dál šel dost dlouho sám. Opět, jako dříve, cesta vedla kolem magora, co mu na zahradě rezaví ruský tanky a možná tak drží basu se svýma ruskýma kámošema na Ukrajině. Tentokrát mě to jen příjemně pobavilo a zbytečně jsme se tu nezdržoval a pokračoval před Pacov do útoku na Hušáka. Tento zlý kopec byl při minulé MH100 zdrojem mých hlavních nesnází a útrap. Teď jsem si na něho, Guštáva, dal bacha, protože vím, čeho je schopnej. 

Snažil jsem se držet trasy v mapě na mobilu, která mě zavedla kamsi do stráně, kudy  jsem pravděpodobně šel jako první člověk nejen na tomto pochodu, ale možná od dob, co tudy zamalovali starou turistickou značku. Přesto tudy trasa v mapě vedla, touto cestou jsem mírně stoupal a po chvíli došel na současnou cestu a zelenou značku, po níž se ke mě blížil Václav a Pavel. Vyšlapali jsme na cestu, kde jsme opět potkali Lenku s malým Danem. Tentokrát jsem se už tolik nezakecal, ale moc jsem nepochopil, kudy je tam cesta z protisměru zavedla, když šli ještě delší štreku. Ale nepátral jsem po tom, to spíš jsme museli za chvíli s Václavem pátrat  po správné cestě. 

Kolem Holubí studánky jsme vystoupali velikou mýtinou na lesní cestu, po které se k nám v protisměru blížil Jméno Příjmení, tedy Polák, se kterým jsem šel část cesty v noci. Teď tu zmateně bloudil a snažil se najít správnou sestupovou trasu z Hušáka. Nahoře už byl, ale zamířil zpátky blbě. Tak jsem mu v mapě ukázal, že když půjde po cestě dál a nebude z ní uhýbat na vrchol, tak z ní pak bude moct uhnout na zelenou značku doprava směrem na Jevíčko. Nevím, jestli to pochopil, každopádně jsme pak vyrazili společně stejným směrem, ovšem zatímco on šel nyní dobře, my jsme svoji odbočku přešli, aniž by nás Jméno upozornil, že na vrchol se jde jinudy. Holt někdy ta naše slovanská česko-polská komunikace nefunguje úplně dokonale. 

S Václavem jsme to vyřešili výstupem přímo vzhůru po nějaké lesácké traktorocestě, zatímco Pavel blížící se z povzdálí se kousek vrátil a našel si cestu svoji. Lezli jsme docela hlubokým sněhem a byl jsem rád, že jdu ve vysokých zimních botách, jinak už bych mrznul v ponožkách plných sněhu. Husáka i s jeho kontrolním bodem jsme překonali někdy chvíli před 13 h. Už cestou nahoru Václav nadhodil, že by byl rád v cíli do 15h, já jsem se snažil své plány mírnit po zkušenostech z minula, kdy byl celej kopec jedno velký utrpení a doufal jsem tak v 15:10, nicméně teď jsme byli nahoře, já byl v pohodě, počasí nám přálo, tak nebyl důvod to trochu nerozběhnout a nezmuflonit dolů. Do Jevíčka to bylo 7 km a dál asi 4 a půl. 

Dolů se skákalo krásně do měkkýho, ovšem nikoliv rozbředlýho sněhu. Na cestě jsem pak předstihl pochodnice na kratší trase, jednou z nich byla Kamila z BVVŠ, týmu Los Conejos (dalšího člena Libora jsem potkal na startu taky), zakecat jsem se nechtěl, ale i pár vět stačilo na to, abych se ještě potkal i s Olafem, kterej se nořil z lesa po zase ještě jiné cestě. Další zdržení jsem si nechtěl dovolit, tak jsem prchal jak od Babiša, dolů na asfaltu, kde jsem po delší době potkal taky nějaký stovkaře. 

Byli to mimo jiné Dušan Miezga a Yetti; nečekal jsem, že je ještě dostihnu. Vísku u Jevíčka jsem nějak prolítl a za ní najednou vidím další známou tvář - Ivoš Manoušek z BVVŠ týmu Whismátí. Spolu s přítelkyní Helenou šli jen některou z kratších tras a zrovna fotili výhledy do kraje, když jsem se přihnal já a přinesl jim sněhovou vánici. Utekl jsem radši rychle pryč, směr Jevíčko. 

Ne že bych běžel, ale nasadil jsem takový turbo s hůlkama s plným vytížením obou paží, který dokážou většinou udržet nebo předstihnout jen běžci. Ale najednou koukám, za mnou se vynořil Václav. To jsem nečekal, myslel jsem, že jsem mu muflonem z Hušáka nadobro zdrhl, ale on se nevzdal, a tady na těch asfaltách v polích mě dohnal. Přitom si nesl hůlky v báglu, to aby to neměl asi tak jednoduchý. Zdůvodňoval to nějak rukavicema, ale moc jsem to nepochopil, každopádně se mě ale chytil a zbytek cesty už jsme dorazili spolu. 

Kontrola v Jevíčku byla jen pro zastavení v hospodě a spěchali jsme pokračovat dál, vstříc cíli po nové asfaltce v polích. Ta se táhla jak anakonda po níž se jako termiti šinuly malé skupinky vzdálených chodičů, k nimž jsme se postupně blížili, až jsme je v Opatovicích dohnali. Václav už byl dávno spokojenej s časem, neboť už bylo jasný, že to do 15h dáme, když jsme ale chvíli před půl došli do města, ještě jsme se hecli a dorazili do cíle v 14:30 přesně, tedy 18:20 od startu.

Tam už na mě čekalo celý osazenstvo auta, spolu s mnohýma dalšíma (kteří sice nečekali na mě, ale nadšeně vítali). Dostali jsme diplom, medaili a konečně jsem si sedl do sektoru pro stovaře –  k vítězným dámám Kláře, Majce a Janě a Václavovi S., kterej se k nim vmíchal, poté, co zde dovršil první okruh a splnil to, co před třemi lety slíbil (viz 2020), tedy že druhej okruh už nepůjde (jen mu to teda trvalo 3 roky). Dostali jsme cílovou polívku, pokecali jsme (nikoliv polívkou), pak jsem se přepakoval, nalil do sebe tygra a v podobné sestavě jako v pátek, kde jen Janu vystřídal Maďar Zoltán, jsme dojeli do Brna.

Dík patří právě Zoltánovi, kterej jako jedinej (kromě mě) dokázal neusnout a udržoval mě rozhovorem ve stavu bdělosti. Dík ale patří rozhodně i Dušanovi Machourkovi za uspořádání této akce, která je pokaždý náročná, ale má i své krásy. Pokud to nebyl poslední ročník, tak se možná zase po třech letech do Opatovic podívám, abych si užil Boskovickou brázdu a výstup na Hušák.