Podzimní víkend na stovce Podkrkonoším a v Jeseníkách

Po delší době jsem se vypravil na stovku. Předchozí pokus byl už hodně vzdálenej jarní Den cesty, kterej jsem vzdal kvůli zničené achilovce v poměrně nových botách a od té doby jsem se i možná z obav, že by se to opakovalo k další takové akci nerozhoupal, takže mou poslední "vydařenou" stovkou byla protrpěná Malohanácká v zimě. Během léta jsem boty ale na menších akcích rozchodil a když už jsem chtěl vyrazit z Brna do Brna, zaveleli doktoři, že chtějí můj žlučník, a tak jsem šel místo pochodu pod kudlu. Takže jsem teď vyrážel na pochod necelej měsíc od operace, což se projevilo zejména snahou držet celkem přísnou dietu. Snahou ...

Na Stovku Podkrkonoším jsem se celkem dlouho těšil nejen kvůli pěkným a pro mě nepříliš navštěvovaným končinám, ale i na spousty přátel z pochodů, kteří se chystali taky. Pár dní před akcí jsem se ale dozvěděl, že má být možná jako jeden z posledních podzimních víkendu fakt pěkně a že v Jeseníkách je potřeba vyměnit vrcholové knihy - tedy ideální podmínky udělat si tam výlet s rodinou do Jeseníků. Podkrkonoší jsem ale kvůli tomu rušit nechtěl a byl jsem naštvanej, že se to tak sešlo, dokud jsem nevymyslel, že se to prostě zvládne obojí - sobota Podkrkonoší, neděle Jeseníky. Fakt super nápad vzhledem k nejistotě mýho stavu...

Takže jsem se sbalil na tuto dvojakci a svezl se se Zbyňkem, Jarou a Romanou z Brna autem na start do hotelu Pod Zvičinou. Proběhla příprava na trasu, přebalení u Pražáků na chatce číslo 3 se srdcem a start pod hotelem. Všici přede mnou se rozběhli, tak jsem si říkal, že se pokusím netrhat partu a coby neběžec jsem vyběhl s nima. Po chvíli cesty v lese jsme byli na sjezdovce a už stoupali na vrchol Zvičiny, jednoho z nejvyšších kopců trasy. Tam byla, hned asi po 2 km, nultá občerstvovačka, ale skoro všichni téměř bez zastávky pokračovali dál, dolů po asfaltce. Cestou přes blativé pole mě mezi mihotajícími světly čelovek rozpoznal Zbyněk, nechápal, jaktože běžím, když nejsu běžec, a co na to můj nežlučník apod. Tak jsem mu ještě na chvíli utekl a pak ho někde u vsi Kal (s příhodným názvem, zvlášť když tam prošly naše zaprasený boty) spolu s dalšíma běžcema nechal frnknout před sebe. Měl jsem za sebou asi hodinu běhu, tak bylo na čase přejít do úspornějšího režimu, ve kterým bych byl schopen zvládnout delší štreku. Potřeboval jsem se totiž hlavně úplně nezničit, abych zvládl i neděli. To znamenalo buď to jít celý na pohodu nebo pohnout a stihnout se vyspat. Jít ale 115 km na pohodu, to fakt asi ne, takže jsem se snažil moc se neflákat. Dalším důvodem byla nejistota, jak se dostat potom z cíle, což pak sehrálo docela důležitou roli.

Nejzápadnějším místem našeho putování byla Pecka, kde byla na hradě kontrola. Orgové ho nechali nasvítit a byl to opravdu úžasnej zážitek, zvlášť to občerstvení, moc jsem si pochvaloval perníkovou buchtu, která byla skoro na všech kontrolách. Na tomto hradě jsem už kdysi byl, asi tak před 35 rokama, ale vůbec jsem si to nepamtoval, možná to tehdy ještě nebyla zřícenina. Z tehdejšího pobytu v Pecce jsem si pamatoval jenom náměstí a že jsme tam někde bydleli. No a jak tak potom jdu cestou potemnělým městečkem spolu s běžcem Pavlem, najednou koukám, že jsme na tom náměstí ... přesně, jak jsem si ho zapamatoval, včetně hotelu a hospody. Tak jsem zajásal, že to znám, až jsme z toho úplně zabloudili a Pavel musel lovit gpsku. Naštěstí jsme jsme si moc nezašli a brzo se napojili na správnou cestu, po které jsme kousek za Peckou došli na tajnou kontrolu. Bylo mi líto, že jsme ji vyčerpali tak brzo a tím pádem člověk nemohl doufat, že by dostal ještě nakrmit jinde, než kde se to slibuje, ale co už. Pavla jsem pustil napřed do lesa a pokračoval čím dál pustším lesem, ovšem dokonale značenou cestou, takže se zabloudit víceméně nedalo. V jednu hodinu jsem byl někde za hájenkou u Mostku, což odpovídalo 21 km a rychlostí 7 km/h, což bylo na mě docela hodně a málo, v tomto pořadí, a věděl jsem, že stejně jednou zvolním.

Cestou na vrchol Bradlo mě předběhla mě Romana, což se dalo očekávat, spíš jsem myslel, že už je někde dávno přede mnou. Na vrcholu jsem se konečně na pár (asi 4) minut zastavil a napil se čaje, co jsem si nesl v termosce, posilnil se a vyrazil po cimrmanovsku vzhůru dolů. Prošel jsem obcí, nebo dokonce předměstím nevím čeho a začal stoupat do kopce. Za ním už bylo údolí Labe a tak jsem se při klesání dolů už těšil, že se zase nad Labem. A místo k tomu nemohlo být lepší než Hostinné. Byla to zase opravdová hostina, kde jsem se pěkně nadlábl. Nejvíc mě potěšil těstovinový salát ve stylu udělej si sám, s možností přidat si živou bazalku a olivový olej no prostě výborná věc. Potkal jsem se tam s Dalimilem, kterýmu se zrovna na stovku nechtělo, tak mrznul na kontrole, pomáhal s občerstvením a povzbuzoval ostatní. Byly 3 ráno, když jsem zamával jemu a pohostinnému Hostinnému a vyrazil dál do kopců. Cestou jsem se potkal s jedním z téměř mých bývalých studentů Milanem, se kterým jsme snad poprvé za celou cestu viděli i něco z Krkonošů - opravdu černou Černou horu. To bylo po stránce krkonošení na této cestě žel skoro vše, což mě docela zklamalo. Tady za to mohla spíš jen tma a terén, později i počasí. To bylo v noci dobrý, jen k ránu už začala být trochu kosa a nelitoval jsem, že s sebou nesu bundu a rukavice. Nejsevernější místo trasy bylo kousek od skalního hradu Břecštejn, kde byla jedna z pár neobsluhovaných kontrol na cestě. Už sám s hudbou v uších jsem prošel dalším lesem k Trutnovu, kde už začalo svítat a já to omylem vzal přímo k silnici a pak kolem Tesca. Nakonec jsem kolem půl osmé dorazil na kontrolu v centru města v obchodě se zdravou výživou. Okamžitě se tam o mě začala starat Hanka, která se nevydala na trasu, a místo toho mi uvařila čaj a namazala chleba s marmeládou, nebo spíš dala vrstvu marmelády podloženou chlebem. Po této kalorické bombě jsem se stavil ještě do kšeftu doplnit zásobit na cestu a vydal se na cestu dál.

Cesta vedla kolem místního špitálu, tak jsem si připomněl, jak jsem tam strávil tejden před 20 rokama se zlomeným frňákem (a ukončil tehdy svou sjezdařskou kariéru). Když jsem pochodoval další vsí, začínali mě předbíhat šedesátkaři vyrazivší z Trutnova. Měli za sebou zatím nějakých 5 km, takže se na rozdíl od nás, stovkařů s asi 55 km v nohách, byli rozlišitelní na první pohled - zatímco šedesátkaři měli ještě v nohách energii a celkem snadno se pohybovali, stovařům se už z velké části transformovala v hmotu ulpělou na botách. Nebo prostě ti, co nechápou rovnici E=mc², tak tu byly dvě skupiny chodičů: jedni rychlí a čistí a druzí pomalí a od bahna. Cestou přes Pisčitou výšinu jsem čuměl po kravinách a minul kontrolu a musel jsem se asi 300 m vrátit. Potkal jsem zde dvojici mladých rychlých čistých lidí, se kterýma jsem se pak nechal trochu rozběhnout cestou z kopce a doběhl s nima až do Bohuslavic. Zde jsme vstoupili do Záúpí (což je část trasy za Úpou a nejspíš jediný český slovo obsahující 2 dlouhý samohlásky hned za sebou), kde jsme to omylem vzali po značce místo po trase kolem nádraží, bylo to delší, za to strmější. Pak se začlo šplhat do kopců, kde se začaly vyskytovat pískovce. Nejprve to byly Čížkovy kamey, kde jsem si na chvíli dal pauzu a pustil před sebe několik houfů rychlých a čistých. Po posilnění jsem zrychlil i nad úroveň některých z nich (ovšem k čistotě mi pauza nepřispěla vůbec) a dostihl jsem čtveřici chlapů z Orlicka a s nimi vystoupal do Jestřebích hor a na Jestřebí chatu. Posilnil jsem se čočkovou polévkou a pokecal s šedesátkařkama Kamilou a Evou, který mi pak zdrhly a já pokračoval zase s chlapama dál. Už jsem nějakou dobou řešil, jak budu večer řešit odjezd. Potřeboval jsem buď přejet ještě večer do Olomouce k části rodiny, nebo přespat do rána v Podkrkonoší ale pak se zbavit báglu se spacákem a dalšíma věcma, který se mi nebude chtít nosit po další den Jeseníkách. Proto jsem hledal někoho, kdo by mě večer hodil na vlak do Pardubic na vlak, a otravoval tím koho jsem potkal.

Dalším cílem byl nejvyšší vrch celé trasy, Žaltman 740, skalnatý vrchol s rozhlednou. Vylezl jsem na její vrch, kde byla kontrola a při pokusu o vylovení fixy, došlo k jejímu gravitačnímu výletu přes větve stromu až kamsi do listí na zem. Nutno říct, že byla hnědá a tudíž naprosto nenaleznutelná, takže jsme po asi 5 minutách hledání vzdali a přispěl jsem propiskou vlastní. Z rozhledny toho bohužel kromě stromů nebylo vidět moc víc než mlhu, takže jsme zvesela mohli začít sestupovat. I když teda zvesela ... po překročení podivného místa Bílý kůl (s nepříjemnou spoustou houbařů, dětí, kuřáků a dalších) začal sešup a to dost neveselým způsobem prostě přímo kolmo na vrstevnice asi 300 výškových metrů na půldruhým kiláku. Rozběhl jsem to skákavým způsobem o hůlkách a zastavil až na náměsti nějaké vesnice na krajiny kotliny pod Jestřebíma horama. Pokračoval jsem přes ni a opět začal stoupat, tentokrát na kopec nad Úpicí a dál dolů do tohoto města proslaveného Menšíkovou scénkou s oslovováním diváků dle místa. Prvním Úpičákem, kterýho jsem potkal, byl romský mladý muž postávající u domu. Nemůžu popřít, že se ve mě ozvaly předsudky (založené na některých dávných zkušenostech) a tento skrytý rasista ve mě mi říkal, že mám co nejrychleji projít kolem a radši si ho nevšímat. On mě však slušně pozdravil a zeptal se co to máme za akci. Tak jsem mu řekl, že jdu stovku a mám za sebou asi 75 km. Tak se podivil a řekl, že mi bude držet palce. Poděkoval jsem mu a rozloučil se a cestou dál jsem si uvědomil, jak jsou některý ty předsudky zbytečný - byl to prostě úplně normální borec (teda aspoň se tak choval) a ten špatnej jsem tu byl já (ale choval jsem se k němu taky slušně, takže to on neví). Přechodem přes most přes Úpu jsem opustil Záúpí a došel na náměstí, kde se nacházela kontrola, kterou obsluhovala se dvěma chlapy i jedna hrdá Úpičačka. Nechtěl jsem se tu moc dlouho zdržovat a měl jsem v plánu chytit se stovkařky, se kterou jsem se tu potkal, ale nakonec jsem tu zase zkejsl asi čtvrt hodiny, po kterou jsem do sebe ládoval dávku těstovinovýho salátu, kterýho mi dopřál jeden z orgů plnou misku. Mezi tím mě dokonce předešli chlapi z Orlicka, teď už bez Jirky, což byl doprovod v páskových sandálech a bez ponožek.

Vyrazili z kontroly sice jen asi o 2 minuty dřív, ale trvalo mi to asi tři kiláky než jsem je došel. Šlo se na jihozápad rozbahněnou polní cestou a když už jsem borcům trochu poodešel, pokoušelo se nás na ní předjet auto. Uvnitř to museli být opravdu inteligenti, rozrývali už tak rozbitou cestu místo aby udělali pár kroků pěšky. Vysmál jsme se jim, když to s ostudou vzdali dřív než se ke mě stihli přiblížit. Smích mě ale přešel, když se kleslo do další obce, Maršova, kde se pak půldruhýho kiláku šlapal asfalt. Vylezl jsem ze vsi, pak lesem přes kopec do další vesnice, kde mě předběhl druhej dech chytnuvší stovkař. Kousek za vsí jsem naopak já došel stovkařku Blanku, se kterou jsem až na pár výjimek šel skoro do cíle. Napřed jsme ale společně někde nad Běluněm popletli cestu, pak klesli na dno údolí abychom pak asi 7 km strávili na asfaltu na silnicích přes Vyhnánov Kohoutov a Kohoutov. Nejvíc mě to zklamalo, když jsme konečně po dlouhé době odbočovali ze silnice, ale odbočka v mapě vypadající jako polňačka byla ve skutečnosti asfaltka. To už Blanka psychicky nedala a nechala mě jít napřed. Já jsem to tolik nevnímal, protože se udělalo krásný počasí a hlavně jsem řešil, jak se dostanu domů a po telefonu otravoval Divočáka, kterej už si v té době válel šunky v cíli. Tempo jsem v tu chvíli neměl zlý, držel jsem 6 km/h a spočítal jsem si, že pokud bych se na další kontrole moc nezdržel a našel někoho, kdo mě pak z cíle hodí do Jaroměře, mohl bych teoreticky stihnout večerní, nikoliv noční, spoj do Olomouce.

Když jsem se blížil do Dolních Vlčkovic, otevřela se krajina s výhledy na hřbet, po němž následovala cesta za obcí Kux (což se někde, třeba v Kuxu, píše s ks). V ní byla vytoužená kontrola, na kterou jsem se ale nesměl moc těšit, protože jsem měl v plánu tam skoro nezastavovat. Ale to moc nešlo. Bylo krásně, všude plno turistů mířících do zámku a já zmožen jsem dolezl do hospody a tam jsem se na chvíli zastavil a domluvil se s organizátorem Jakubem, že mě může pak večer hodit do Pardubic, což mi vlastně mělo zajistit odvoz do Olomouce a celej problém, co mi celou cestu šrotoval v hlavě, tím byl teoreticky vyřešen. Pro mě stačilo, abych byl někdy do 21h v cíli, abych stihl, kdy přijedou z kontroly po jejím odhadovaným konci někdy před devátou. Tak jsem to oslavil polívkou a jak jsem se tak rozseděl, nebyl jsem schopen se zvednout a trvalo mi dost dlouho než jsem se rozhejbal. Inu, za sebou jsem měl 97 km, takže nebylo až tak moc čemu se divit. Když jsem ale přešel Labe a stoupal k Hospitalu, uvědomil jsem si, že jsem na kontrole zapomněl bundu a foťák. Naštěstí jsem po chvíli potkal chlapy od Orlice, kteří kontrolu přešli a vraceli se, tak jsem po nich poslal zprávu, ať se mi ty věci někde neztratí, což se nakonec naštěstí stalo. Než jsem ale vylezl na kopec, došla mě opět Blanka, která na rozdíl ode mě už měla krizi za sebou a teď jsem byl já rád, že se mám koho držet v závěsu. Tak jsem se trochu rozešel a místy si i užíval výhledů, bohužel bez foťáku. Konečně byla vidět i Sněžka a dokonce Stolový a Orlický hory. 

Kousek nad Pod Betlémem jsme dovršili 100 km, bylo 17:35, tím jsem možná o 5 minut snížil svůj rekord na stovku. Nebyl to ale důvod k oslavě, protože to bylo do cíle ještě asi 16 km a navíc už se brzo začalo stmívat. Kolem velmi zajímavých pískovcových soch Betléma vysekaných do skály jsme pak prošli naštěstí ještě za světla, ale tma pak přišla během pauzy u Krkonošské vyhlídky. Z ní by asi stejně nebylo moc vidět, protože se tak jmenovalo rozcestí v lese, potřeboval jsem tu ale na chvíli zastavit, dát si pár loků čaje a energetickou tyčinku (ta fakt bodla). Blanka tu se mnou držela basu a počkala na mě, za což jsem jí vděčen, moc slavně to se mnou v tu chvíli nevypadalo, nicméně počítal jsem s tím, že do těch 21 budu v cíli ať chcu nebo ne.

Cestou dál temným lesem rozléhal se poslední křik ptáků před tím než uvolnili svůj prostor sovám a nočním dravcům, zatímco v záři našich čelovek se v nepravidelných intervalech ze tmy nořily bledé oči upřeně civící na nás, podivná individua kráčející ještě podivnějším krokem. Není divu, že pak došlo i na písně proti přicházející trudomyslnosti. A do toho vstoupil vodník, teda předbíhající chodička Jitka, jejíž vlasy ho svou barvou celkem věrně připomínaly. Její čelovka však jen na chvíli rozjasnila temno noci a zase byl klid.

Před sedmou jsme prošli někde kolem vlakové zastávky u Dvora Králové, do cíle bylo víc jak 10 km, tak pomalu začínal i boj s časem. Někde u rozcestí se silnicí jsme ještě předešli další chodiče, ale to už se chýlila osmá hodina a my byli furt asi 7 km před cílem. Musel jsem teda udělat nepříjemnou věc, opustit parťačku, abych stihl být do 21h v cíli a zvládl přesun na vlak. Na rozdíl od ní jsem neměl v nohách 5BV z minulýho víkendu a tak jsem si věřil, že to ještě nějak půjde. A šlo, nějak jsem se probral a šlápl do toho a dalších 5 km na kontrolní bod Pernou jsem zvládl za 40 minut, cestou jsem předešel vodnici i dalších chodiče. Z Perné zbývaly 2 km, jeden dolů a druhý nahoru k hotelu. Seběh dolů už jsem nějak seskákal a dostihl Martina a Lucii, spolu s kterýma jsem chvíli před devátou už dokráčel do cíle. Chvíli po nás dorazila vodnice Jitka, Blanka a další.

Na euforii z dosažení cíle jsem ale neměl až tak úplně nárok, musel jsem v první řadě řešit odvoz. Ukázalo se, že v Kuxu je problém, kontrola ještě nekončí a vyrazit do Pardubic se bude moct až za dlouho. Ještě nějakou dobu mi trvalo, než mi to skutečně došlo, že tato cesta je pro mě zabitá a to už bylo pozdě hledat jiný možnosti, i další spoje už byly pryč. Byl jsem naštvanej, že jsem se hnal do cíle zbytečně, ale prostě to byl důsledek toho, že jsem se snažil toho do víkendu nacpat až příliš mnoho. Organizátorům se omlouvám, že jsem v cíli působil nepříjemně, ale prostě jsem z toho neměl dobrou náladu. Hodně se mi ji snažil zlepšit Dalimil, když mi nabízel ranní cestu do Olomouce, ale bylo zjevný, že by nám to přineslo ještě větší utrpení. Nakonec se jako nejlepší ukázalo řešení to, se kterým jsem vůbec nepočítal - Zbyněk, kterej už měl být dávno v Brně, se rozhodl vyrazit na cestu až po odpočinku někdy kolem 23h. Takže jsem si na něj spolu s Romanou, která dorazila asi hodinu a půl přede mnou, počkal a  svezl se s ním. Naštěstí působil velmi odpočatě, takže jsem se nebál to zalomit a trochu se prospat. Někdy kolem půl třetí jsme byli v Brně. Po stránce pochodu jsem teda měl hotovo a mohl být spokojen, moc děkuju Tomášovi z organizaci akce, dokonalé vyznačkování a úroveň občerstvení na kontrolách, moc mi vyhovovalo. Akorát ten mátovej čaj tam nebyl … :). Taky děkuju Zbyňkovi za odvoz a dovoz přímo k baráku a spoluchodičům za podporu, zejména Blance, se kterou jsme šli skoro čtvrtinu celé štreky a které se zpětně omlouvám, že jsem jí zdrhl.

Dobrodružství ale mělo svoje pokračování, protože jsem se potřeboval dostat do Olomouce, odkud jsme měli s maželkou Janou a malým Jindrou vyrážet ráno busem do Jeseníků. Doma jsem se rychle přepakoval a ve studené vodě osprchoval (některou špínu fakt moc smýt nešlo, ale nebyl čas … ) a zkontroloval spoje na nádraží a podle toho nastavil budíky na hodinu před odjezdem a zalehl. Byl jsem docela jetej, byly 3 hodiny a autobus mi jel v 6:30, na spánek jsem měl teda asi jen 2 a půl hodiny. Zazvonil budík, vylezl jsme z postele a začal zrychleně provádět ranní úkony, abych vše stihl. Ale najednou jsem zjistil, že některý z budíků vlastně ještě nezvoní a hned tak zvonit nebude. Měl zvonit v 5:40 a ono bylo teprve 4:45. Prostě jsem v tom polomrtvým stavu jeden z budíků nastavil o hodinu dřív. Z toho šoku jsem vzpamatoval až po chvíli, kdy jsem byl v podstatě připraven vyrazit. Vědomí, že jsem ale spal jen zhruba hodinu a půl a  předchozí noc jsem nespal vůbec, mě zavedlo zpátky do postele lehnout si aspoň na tu hodinu, co mi zbývala. Budík tedy zazvonil v 5:35, ale protože už jsem byl z větší části nachystanej, ještě jsem se nevykopal vstát. Najednou jsem se probral, bylo 6:05 a začala panika. Vystřelil jsem z postele, dooblíkl se, dobalil s tím, že spoje jedou v :13 a :23. Než jsem ale pobral všecky věci, bylo 5:11, což už moc naději na stihnutí toho dřívějšího nedávalo. Vystartoval jsem na zastávku (asi 300 m), kde právě projel troleják a šalina nikde. Až pak mi došlo, že to měl být ten spoj, na kterej jsem šel a hlavně, že žadnej další už mě tam nedoveze (prostě jsem se při usínání blbě koukl na mobil). Na nádraží jsou to asi 3 kiláky a šalina tam jede asi 14 minut. Už jsem to viděl ztraceně a v hlavě mi proběhla celá posloupnost událostí posledního dne, která k této situaci vedla a o co všecko právě přijdu, když ten autobus nestihnu. Nakonec mě napadlo, že bych to mohl zkusit na kole - to byla poslední naděje. Sprint zpátky domů, výměna hůlek za kolo a bundu a valím na nádraží. Přijíždím tam v 6:29, autobus tam ještě stál, akorát šofér nechápal, co tam chcu s tím kolem. Má jednoduchá odpověď byla, že ho zamknu k plotu, což se mu sice nelíbilo, ale hlavně nebyl čas to řešit jinak, tak jsem to zamkl a doufal, že ho ještě někdy najdu a nastoupil do busu a v něm konečně na chvíli s klidem usnul.

V Olomouci jsem se setkal s Janou a Jindrou, dovezl jsem se spolu s nima na Hvězdu, kde už čekaly mraky lidu na kyvadlo na Ovčárnu, ale naštěstí jsme se do něj (na rozdíl od některých jiných) vmáčkli. Jindříšek se tak poprvé dostal do Jeseníků. Vystoupili jsme s ním na Vysokou holi, čímž si vytvořil výškový pozemní rekord a vyměnili tamní vrcholovou knihu. Počasí bylo nádherný, modro a viditelnost na západ dost slušná, z Krkonošů jsem toho viděl víc jak za celou sobotu. Pak jsem se oddělil, rychlým krokem zamířil na Jelení studánku a zpátky, zatímco Jana s Jindrou sestoupila k Ovčárně a vyrazila na Praděd. 

Dostihl jsem je až na vrcholu, kam toho dne vyrazila asi půlka Evropy, takový davy lidu tam nepamatuju. Počasí ale k tomu vyloženě vyzývalo, tak jsme tomu taky přispěli svou přítomností. Jindra zde opět překonal svůj pozemní rekord, já jsem zfotodokumentoval vrcholovou knihu a okolí vysílače a sestoupili dolů. Potřebovali jsme se nacpat do jednoho ze dvou autobusů, ale houf člověků byl horší než ten na václavským Václaváku, takže jsem to viděl úplně beznadějně. Měli jsme ale kliku, autobusy vysvítily nápisy s místama cílové stanice a spoustu lidí zmátlo oznámení jednoho, že jede do Bruntálu a přesunla se k autobusu s nápisem Karlova Studánka. Podařilo se nám teda do prvního uvedenýho nacpat a dojet do přes Hvězdu do Bruntálu, odkud jsme vlakem přes Olomouc dorazili do Brna. Poslední nejistotou víkendu bylo, jestli ještě najdu svoje kolo u autobusu. Naštěstí se tak stalo a tudíž vše dobře dopadlo.

Nemám teda zpětně na co si stěžovat, vše vyšlo jak mohlo a vlastně ani nemohlo moc líp. Je teda fakt, že jsem byl docela vyšťavenej. Koneckonců bylo to

135 km pěšky/během

6 km na kole

350 km autem

175 km autobusem

165 km vlakem

celkem 831 km …

Akorát na letadlo a loď nedošlo. Snad příště ...

Malohanácká stovka 2017 aneb hypochondr na pochodu

Na Malohanáckou stovku jsem se vydal, protože to není daleko od Brna a už jsem se nějakou dobu pořádně neprošel; toto navíc byla pěkná příležitost si to vyzkoušet v pravých zimních podmínkách. Bylo to týden před Ledopádovou stovkou, která měla mít délku víceméně rovnou stovku, což jsem taky považoval za lákadlo, ale jestli dám tento dvojboj jsem si nebyl úplně jist. Týden před tím jsem si sice přivezl z Beskyd docela slušnou rýmu, ale to mě přece nemohlo zastavit. Ale jako základ pro další problémy to nebyl špatnej.

Ovšem na to, že byla zima, bylo docela dost sněhu, a nechtěl jsem se proto vydat do akce bez hůlek. Problém byl ale, že jsem je, jak je mým dobrým zvykem, zapomněl na poslední stovce, loňském Loučení, a od té doby plnily roli exponátu Olafova mohutného depozitáře zapomenutých předmětů. Do Prahy jsem se kvůli tomu nechystal, a tak jsem využil schopností svých přátel a po trase Olaf, Mirek a Eliška se vydaly hůlky na Malohanáckou stovku taky.

Tak jsem se sešel v pátek 3. 2. 2017 večer v sokolovně ve Velkých Opatovicích s Eliškou, hůlkama a dalšími účastníky pochodu, včetně Michala, který mi poskytl více než malé množství indulony na nohy. Vzhledem k tomu, že jsem takhle ryzí zimní stovku ještě nešel, napakoval jsem si bágl teplým oblečením a zásobama občerstvení s tím, že rozhodně bude třeba si ho spoustu vzít s sebou. Ale až pak jsem začal studovat trasu a uvědomil jsem si, že se vlastně dají nechat věci v sokolovně. A tak jsem naopak nakonec vyrazil úplně "na lehko" - mým jediným zavazadlem byl foťák a hůlky a všechno ostatní včetně termosky s čajem, jídla, lékárničky a základního náhradního oblečení jsem měl různě po kapsách. Ovšem co se týká obuvi jsem na lehko nešel, na rozdíl od většiny ostatních jsem měl boty nad kotníky - a za celou cestu jsem toho nelitoval.

Proběhlo hlavním orgem sparťanem Dušanem organizované startovní foto na pódiu, odkud jsem mu vyslal jasný pozdrav svojí komeťáckou šálou a v 20 h se vyrazilo na trasu. Ta vedla po turistických cestách přes 3 kraje a severní částí Boskovické brázdy a vrchovinami v jejím okolí. Z Vekých Opatovic nás zavedla brzo do lesa a když se procházelo kolem přehrady Smolná, začala se mi mršit jedna věc za druhou. Napřed mi, chvilku po první zapnutí, vyplivlo světlo - zrada, špatné baterie. Takže jsem jel hned od začátku na náhradní čelovku, kterou jsem se ale radši snažil šetřit a kde to šlo jsem ji měl zhaslou. To ale vůbec nevadilo, šlo se bez světla dobře. Horší bylo, že v prvním kopci, kde jsem se pokusil použít hůlky, jsem zjistil, že nepůjdou úplně rozložit jak potřebuji a tak jsem se musel celou cestu ohýbat asi o pár stupňů víc, než by bylo zdrávo (náhradní hůlky s sebou zatím nenosím), což se v půlce taky projevovalo. A bylo mi jasno, že průšvihům není konec, ale na ten hlavní jsem si musel ještě nějakou cestu počkat. Po menších zmatcích na Červeném kopci jsme sestoupili znovu do nížiny, kde jsme prošli pod mostem, o němž jsem se mylně domníval, že je železniční. Přitom to byl most staré německé dálnice, kterých jsme za cestu podešli několik. Tento prvek sloužil na trase jako úkryt před případným deštěm nebo sněžením, což se ale zatím nekonalo, pouze byla nízká oblačnost a mlha, jejíž hustota se v průběhu cesty měnila.

Cestou jsem se potkával s mnoha chodiči. Kousek za Jevíčkem jsme se sešli s Karlem, Jarem, Petrem a ještě dalšíma a zatímco se kecalo, postupně jsme se zanořovali mimo civilizaci do hloubi lesa. Šlo se nám dobře, aspoň teda mně, ale i ostatní na to vypadali, protože se dobrá nálada neztrácela ani ve chvíli, když jsme zjistili, že jdeme mimo značku, blbým směrem, cestou zapadanou kládama neprošlapaným sněhem do úplně zbytečnýho kopce. Ale přece se nebudeme vracet. A tak jsme se dostali trochu oklikou zase na značku, kde jsme si zase zvolili každý své tempo a už v roztrahané sestavě jsme dorazili na 1. kontrolu v Chornici.

Kontrola zde spočívala pouze v orazítkování archu hospodským v docela zahuleným pajzlu. Ale nalil jsem tam do sebe jednu kofolu a pokračoval. Z hospody jsem vyrážel současně s Eliškou, která se rozběhla a nechala mě daleko za sebou. Ale neutekla tak, abych ji nemohl z pozvdálí sledovat a hlídat si směr další cesty. Obec Chornice jsem znal dosud jen jako železniční výhybku a nedlouho poté, co jsme minuli toto velevýznamné místo jsme se už zanořili do tmy polí rozléhajících se na severním konci Boskovické brázdy. Po kilometru mého stopování mlhavé bludičky rozbředávajícím sněhem pokrytou blativou cestu vedoucí necivilizovanou pustinou se v mlžné polní tmě najednou přede mnou vynořil sněhulák. Nepůsobil příliš důvěryhodně, a tak jsem se s ním radši příliš nevybavoval a pokračoval dál přes další ves a po značce nahoru do lesů Zábřežské vrchoviny. Cestou do kopce jsem už Elišce začal dýchat na záda a to asi příliš nahlas, že se radši zastavila s tím, že už ji to nebaví a že mám mazat napřed. Do teď se mi šlo krásně bez čelovky a najednou bylo na mě, kudy se půjde. Sice jsem měl GPS, která úplně nesouhlasila, ale přece nebudu prošlapávat stopu sněhem, když vidím, že všichni šli cestou rovně do kopce. Tak jsem se opět dostal na kopec, kde se jít nemělo (tentokrát to byla Plánivá). To mi ale tolik nevadilo, aspoň jsem si víc užil chvilku odpočinku na kládách a teplého mátového čaje a vydal se na sestup. Potřeboval jsem ale vyřešit problém příliš teplého čaje, abych nemusel vždycky čekat než vychladne. Tak jsem vymyslel, že to lze a ještě ho při tom ušetřit: naplnit kelímek termosky sněhem a dolít ho čajem. Tohle byl můj (tvůrčí) vrchol a dál už to se mnou šlo z kopce.

Napřed se zklesalo do Nové Rovně, kde by mohl být za pěkné viditelnosti dobrý rozhled, (tak někdy příště, za světla ...) a následně po žluté značce lesmo až do údolí Třebůvky. Nedaleko nejsevernějšího a současně nejnižšího místě trasy (což je na moravské poměry docela výjimečná shoda!) u Balatkova mlýna se nacházela živá kontrola, kde nás čekal Dušan a jeho skupina a kde se zase sešla víceméně celá sestava, se kterou jsem se v průběhu posledních 15 km potkal. Nabídli nám oplatky a pití všeho druhu. Nebylo mi sice zima, ale stejně jsem si z té nabídky vybral čaj, na ostatní jsem neměl příliš chuť. A byl fakt dobrej, že jsem si ho dal ještě párkrát přes kopírák. A vzhledem k tomu, že ho tam měli dost velkou zásobu, nechal jsem si jím i dolít termosku. Z kontroly jsem se pak vydal sám stíhat chodiče vyrazivší chvíli přede mnou. Šlo se údolní cestou, svítit nebylo potřeba a ještě tak 1-2 km jsem si věřil, že bych mohl čelovky v dálce před sebou dohnat. Někdy za rozcestím Hamerky to ale přišlo, hlavní průšvih cesty - žaludek začal hlásit poplach: předávkování kofeinem (theinem). Už několik let nepiju kafe a černý čaj prostě proto, že můj žaludek ho špatně snáší (i když nevím, jaktože zvládám pít energeťáky). Dneska jsem si ale nějak věřil, že to půjde, ale on se prostě nenechal oblbnout. Vše se najednou pokazilo, bolelo mě břicho, nohy, potřeboval jsem si odpočinout a hlavně se napít. Jako vhodný protijed na všechny tyto stavy u mě funguje právě mátový čaj. Jenže ten jsem si právě na kontrole doplněním termosky spolehlivě otrávil. A tak jsem byl v dost zlé situaci - v údolí nebylo, kde si sednout, kde zastavit a začala se vyplňovat předpověď Dušana, že to údolí je sakra dlouhý. Jo, je. Začaly se mi vybavovat vzpomínky na údolí Bobravy při raných pokusech na BVVŠ, který je taky podobně nekonečný. Toto bylo taky takzvané "údolí popravy", které člověk prostě musí projít nebo tam zdechnout. Teče jím potok Věžnice, měří dohromady skoro 8 km a po celou dobu to byl furt ten samý les bez jakékoliv změny, snad s výjimkou jedné lesní chalupy u rozcestí u mlýna. Kousek za ním už jsem fakt nemohl, sedl jsem na žebřík od obory a chvíli vydechl. Uvědomil jsem si, že zde se ukazuje v plné síle hlavní potíž zimního pochodu - tady si člověk nemůž dovolit jen tak někde vytuhnout, protože by už to mohl těžce odskákat se zdravím, případně by mohl vytuhnout už být na furt. Prošel kolem mě chodič, co nemluvil česky, tak už ani nevím, co přesně jsem s ním prohodil za hlášku a nechal ho jít napřed. Pak jsem se ale vzchopil a plazil se umrlčím tempem dál. Bylo mi jasný, že teď bojuju o to, abych se od tam vůbec nějak dostal, na pokračování pochodu jsem vůbec nemyslel. Po chvíli mě došla Eliška, která když viděla, jak se tam šnečím tempem snažim posunovat vpřed, slitovala se a vyhověla mé prosbě o vodu. Stačilo trochu a hned bylo líp. Po nějaké době se podobná situace opakovala, když mě došel Michal. Chvíli i obětoval své tempo a šli jsme spolu až na konec údolí do obce Kladky. Tam jsem se s ním rozloučil a rozvalil se na lavici u obchodu. Snědl jsem oplatek, čímž jsem doplnil cukr a najednou tělo zase začalo fungovat. Skoro znovuzrozeně jsem vyšlápl na horní konec a v přítomnosti dalšího chodiče jsem seběhl do údolí Nectavy.

Zde jsme opustili Zábřežskou vrchovinu a vstoupili do Drahanské, pokud jsem správně pochopil, kudy vede hranice. No rozdíl v tom moc nebyl. Snad jen v tom, že tu byla neoficiální kontrola tu v pozdních nočních hodinách byli bdělí lidé - ptali se, co tam děláme a zvali nás na čaj. Vysvětlil jsem, že bych jim dal víc než všechno bohatství světa za vodu. A co je víc než všechno bohatství světa? Nic. Tak mi ji dali za nic, tedy zadarmo. Musel jsem však pro vyprázdnění termosky obětovat svůj teplý a výborný mátovokontrolní čaj. Nedokázal jsem se s ním ale rozloučit bez pár loků, který se pak bezodkladně připomněly cestou do dalšího kopce. U odbočky na hrad jsem zajásal, že to není Olafova stovka, protože teď se mi na něj fakt šlapat nechtělo. Nicméně při výstupu jsem si opět musel udělat pauzu, při které mi utekli dočasní spoluchodiči. Jedním z nich byla Jitka, která když zjistila, že jsem zase někde vytuh cestou, ještě mi nechala flašku se svou vodou pro jistotu u cesty. Ale za chvíli jsem vstal, přecejen vyhřívaný pařezy v tom lese neměli, a lezl jsem dál. Následovala cesta přes hory doly a Zálesí do Jaroměřic, kde jsem mírně zlbnul cestu, v důsledku čehož mě došli hoši z Maďarska. Následoval výstup křížovou cestou ke kostelu, což byl po dlouhé době úsek, kde jsem se pořádně rozhejbal, utekl Maďarům a došel Jitku. Spolu s ní jsme pak došli dalšího chodiče a v této sestavě jsme doputovali na silnici, asi 6 km před koncem první půle v Opatovicích. Najednou vidím čelovku jdoucí v protisměru - byl to chodič jdoucí už druhou půlku. To ve mě vyvolalo zděšení, přesněji řečeno přesvědčení, že druhou půlku nejdu. Už jsem toho měl fakt dost a přece se nebudu vracet takovou štreku, navíc v mlze, tmě, po asfaltu a nudným polem! Hrůzná představa.

Cesta prošla ještě kolem cedule hranice krajů. Vysvětleme si něco o oblastní politické vlastivědě: zatímco Velké Opatovice patří k okresu Blansko, tedy do Jihomoravského kraje a oblast Věžnice a Kladek ke kraji Olomouckému, Jevíčko, Chornice a Jaroměřice, což jsou samozřejmě taky obce hluboko na Moravě, jsou součástí kraje Pardubického. Přitom třeba z Jaroměřic je to blíž i do Zlína než do Pardubic (o Brně a Olomouci nemluvě)! Tady musí být místní za toto rozkrajování opravdu rádi ...

Cesta do Opatovic vedla polem a byla děsná, mlha houstla a přidalo se mžení. Konečně člověk viděl světýlka z obce, jenže to byl omyl, pouze jakesi mlýn asi kilák před opatovickým nádražím. Hlavní omyl pak spočíval v domění, že když už jsme u nádraží, tak máme vyhráno. Od něj vedoucí ulice Nádražní se ukázala být zhmotněným nekonečnem a mráz tomu přidal korunu, přesněji řečeno ledovou polevu, čímž tuto cestu z velké míry zneprůchodnil. Když jsem v protisměru potkal Michala jak svařepě vykračuje do druhé půle, v duchu jsem ho litoval, že nevyměkl. Ale zatímco jemu to šlapalo na pohled úplně v pohodě, já jsem s bolavým břichem, problémovýma kolenema, totální rýmou, rozmočenýma nohama a zádama bolavýma od blbě rozmístěné hmotnosti v kapsách a přehnaného předklánění k hůlkám (a to jsem tu zatajil ještě spoustu dalších položek svého bohatého aktuálního chorobopisu) byl žhavým kandidátem na hypochondra roku.

V tomto stavu jsem dolezl do sokolovny někdy v 5:45, zasedl mezi přede mnou doplazivší se mrtvoly, sundal mokrý boty, zalepil puchýře, vzal suchý fusky, dal si čočkovou polívku, čaj-nečaj, a obdržel mapu na druhou část s myšlenkou, že mám aspoň co na prohlížení na cestu vlakem domů. Když jsem ale viděl, jak postupně mrtvoly okolo mě ožívají a vyrážejí dál, nakonec jsem se nechal strhnout k pokračování taky, i když jsem většinu z těchto nemrtvých už dále neviděl.

A tak jsem v 7 h vyrazil do mrholení a náledí a té nekonečně nudné cesty napříč Boskovickou brázdou. Aby se to dalo přežít, pustil jsem si novej Kreator, což mě dokázalo dostatečně probudit, že jsem tuto část cesty celkem zdárně zvládl. Zima už nebyla, naopak bylo nad nulou a po mnoha týdnech mrazu a sněhu začala opravdová obleva. Kousek za Úsobrnem (tady asi žijí lidé s Úplným Středním Odborným vzděláním získaným v BRNĚ) jsem v kopci došel a předešel jednoho z chodičů. Cestou se mlha začala protrhávat a já už nelitoval, že jsem se na pokračování cesty vydal. Zvlášť když mi na kontrole v hospodě na Pohoře vyšli vstříc a dovolili mi, abych si tam dal jogurt, (díky jim!) čímž jsem svůj břišní proces s konečnou platností normalizoval a dál už bylo po této stránce vše v pořádku. Pohora byla prvním místem v povodí Svitavy na naší cestě, bylo třeba ale překonat její větší přítok, Bělou, která se už kousek za svým prameništěm zařezává celkem hluboko do krajiny. Přešel jsem údolí a vystoupil nad Kořenec, za ním kolem Paprče do Benešova, kde dokonce na chvíli vylezlo slunko a kde byla v hospodě další kontrola. Zde jsem si dal bramboračku a podobně jako v ostatních hospodách si vyžádal babišovskou účtenku kvůli údaji o času - když už se to tiskne, tak ať to taky k něčemu je. Pokecal jsem s dvojicí Slováků, co šli kousek za mnou a vyrazil dál, na Skalky.


Přes ně sice oficiálně trasa nevedla, ale uhýbala asi 500 m před nima, ale bylo by trestuhodný se nejvyššímu vrcholu Drahanské a celé Brněnské vrchoviny takhle vyhnout. Provedl jsem kontrolu a zápis knihy a vrátil se na cestu, přičemž jsem se potkal s dalším chodičem, co tam měl namířeno. Dál jsem šel dlouhou štreku až do Boskovic sám. Do Suchýho jsem znal dlouhou, nudnou, víceméně furt rovnou cestu, a musel jsem to pak chvilku rozsedět v zastávce než jsem se vydal na cestu do Velenova. Měl jsem ale problém s časem, spočítal jsem si, že asi nestíhám být v cíli do 19 h, což byla doba akorát na to, abych mohl sednout na autobus domů. A protože jsem si nevzal věci na přespání, byl to docela zásadní problém. Se svým zpožděním jsem se sice ještě pokoušel zabojovat sebíháním kopců, ale vzhledem k mýmu zdraví se musí každej lokální vrchol oslavit natažením futrálů na kolena před sestupem a dole pak zase sundat, což hrozně zdržuje, takže jsem toho až tak moc nenahnal. Do hospody v Boskovicích jsem dorazil někdy po půl třetí, opět jsem se sešel se Slovákama a rozjednal možnost jízdy s nimi na vlak nebo rovnou do Brna. Zabalil jsem proto možnost stíhání autobusu a upnul se k možnosti jízdy s nima. Horší ale byla skutečnost, že jsem měl před sebou strašidelnej úsek polem, před kterým mě varoval už jeden z chodičů kratší trasy v hospodě na Pohoře a zvažoval jsem dokonce, že bych to po případném schválení Dušanem obešel po silnici. Ale neudělal jsem to a vlastně jsem nelitoval, protože bez té hrůzy by to zkrátka nebylo ono. Před tím jsem si ale ještě v Albertovi opatřil náhradní baterky a jakejsi placebo energeťák - svýho Tygra jsem zapomněl na základně v Opatovicích.

Vyrazil jsem tedy z Boskovic s asi půhodinovým zpožděním za Slováky, takže jsem cestu po zelené značce podél železnice přes Boskovickou brázdu jsem šel sám. Už z mapy bylo vidět, že to bude na zastřelení, protože v těch polích ani není strom, kde by se mohl člověk oběsit. Tak to sice úplně nebylo, pár stomů se tam našlo, ale jinak to byla fakt docela síla. Několik km rovně, pak zase doleva, pak doprava, bloudil jsem v mlze snahem jak v kazašských stepích, kde jediným znakem člověčiny byly stopy v docela mělkém sněhu a hlubokém bahně pod ním. V půli takto podivné cesty se zjevila oáza - rozcestí s kaplí a ohništěm na táborák; asi si tady v těch polích dávají místní vícedenní puťák. Hrozná představa. Cestou kolem obřího stohu slámy jsem se vymotal na asfaltku - za jiných okolností bych ji proklínal, ale teď jsem byl velmi rád. Vzhledem k tajícímu sněhu už jsem měl ale v botech dost mokro a na silnici jsem pocítil krutou nevyhnutelnost puchýřů. Kousek za dalším z podjezdů pod neexistující dálnicí jsem si musel chvíli odpočinout, napřed na kousku rádobysucha u silnice, pak už ve skutečném sedišti v zastávce u odbočky. Nalil jsem do sebe energeťák, chtunal jak kyselina fosforečná, která chutná podobně jak kyselina citrónová, jen je trochu kyselejší. Ale zase jsem nějak aspoň duševně pookřál a vylezl přes Bačov do kopců vedoucích k obci Vísky, kde byla další kontrola. Chtěl jsem tam být v 17 h, což jsem nestihl o asi 20 minut, ale jak jsem si slíbil, tak čelovku jsem rožnul až po kontrole. Na ní jsem se tentokrát vůbec nezdržoval, snažil jsem se dostihnout Slováky, se kterýma jsem se potkal před kontrolou. Kdybych okolo toho podivnýho stavení tolik nebloudil a kdyby měli vchod jako normální fungující zařízení na straně k přístupové silnici, taky by mi to bývalo pár minut ušetřilo. A hodně minut by mi bývalo ušetřilo, kdybych býval v mlze a tmě nezabočil blbě ze vsi a místo jití po zelené opět neprošlapával stopy kolem jakýchsi soch sněhem do kopce kamsi úplně špatně. Ale to už mě nemohlo rozhodit, na cestu jsem se pak nějak napojil a lezl dál do kopce a z kopce dolů do Kladorub, což je sice malá obec, ale byl v ní automobilné provoz, jakej jsem snad za celou cestu nezaznamenal.

Následoval Kochov a cesta po červené ke Kamenné svatbě. Tudy jsem šel naposledy někdy před 16 lety, když jsme s kámošema šli jihoseverní přechod republiky, ale teď se mi to zdálo ňáký nekonečnější. Když už jsem myslel, že už jsem to musel přejít, objevilo se rozcestí, koukl jsem na GPS, šipka rovně, a tak jsem se vydal z kopce po cestě dál, než jsem po pár stech metrech zjistil, že scházím úplně špatně dolů z kopce a musel jsem se vrátit. Ve skutečnosti by to bývala docela dobrá zkratka, ale co už. Ke Kamenné svatbě jsem skutečně dolezl, ale ve tmě bylo vidět velký kulový, což ale, jak si pamatuju, odpovídá tvaru skal, který by byly vidět za světla.

Cestu dál jsem už příliš nevnímal, víceméně klesala, já se snažil jít, co to šlo, abych stihl Slováky a mohl se s nima svézt. Z toho důvodu jsem se snažil dovolat hlavnímu orgovi Dušanovi a přes něj se s nima nějak spojit, ale Dušan to nějak nebral, i když tu zrovna byl signál. Dolezl jsem do Velké Roudky, napil se u Františkova pramene a zděsil se že místo závěrečnýho klesání mě ještě čeká bonus, výstup na kopec. Tam se mi konečně dovolal Dušan, abych se se Slovákama domluvil, že mě nevezmou, protože už nemůžou čekat. Zklamaně jsem pokračoval dolů, sice špatnou cestou, ale nakonec přecejen po značce, až jsem se dostal do Opatovic. V 20:52, tedy 24 hodin a 52 minut po startu jsem byl v cíli. Vzhledem k tomu, že čas strávený v půli se do výsledného času neměl počítat, byl jsem v limitu 24h, nicméně víc jsem řešil, jestli je vůbec jak se od tam dostat. Už to vypadalo, že tam budu muset nějak přenocovat, ale nakonec mi pomohl kytarista Jarda z kapely Asi Tak, která právě a balila po vystoupení, takže jsem takto vychytal jak diplom, medaili a polívku, tak i převoz na vlak do Letovic.


Díky Jardovi, všem orgům za pěknou akci a všem co mi na cestě pomohli ... a že jich tentokrát bylo!

Dodatek: dva dny po akci jsem už natvrdo marodil s teplotama a tím jsem nadobro odpískal možnost účasti na Ledopádech. Dvojboj se teda z mé strany nekoná.

Loučení s ...

O akci s nevinně znějícím názvem "Loučení s turistickým rokem" jsem se před pár lety dozvěděl jako o extrémní akci, která svou celkovou délkou převyšuje 170 km a i když už jsem měl pár "nadstovek" nachozených, shodl jsem se s kamarády - normálními turisty - že taková akce už s turistikou nemá nic společného. Několikrát jsem ale od té doby jel po přerušené D8 do Německa úsek přes Středohoří mě moc lákal projít si to tam. Přesto ale téměř všechny mé dosavadní pokusy uspořádat sem nějakou výpravu ztroskotaly a toto území proto bylo pro mě stále oblastí, kterou jsem znal skoro jen z mapy.

A tak jsem se přihlásil na letošní ročník, který se možná z výše uvedeného důvodu už jmenoval pouze "Loučení". To sice už vůbec nedává smysl, ale zato si může každý vybrat, s čím se vlastně loučí. Jestli to bude zdravý rozum, jak to viděli lidi okolo mě, když jsem jim říkal, na co jsem se to přihlásil, nebo prostě zdraví, jak jsem to viděl dopředu já - to jsem se nechal překvapit. Ale vlastně jsem pořádně nevěděl, kam se půjde, jen jsem tušil, že to bude divočina. A hodně velká divočina to taky byla i pro většinu už zkušených loučičů, když byla trasa pár dní před akcí zveřejněna. Páteční 50 km trasa měřila 53 km a vedla přes východní část Středohoří. Sobotní trasa na 120 km (začínající ještě v pátek) začínala u Bíliny a pak vymetla 12 největší špeků (tj. sopečných kuželů) od Kaňkova, přes Bořeň, Milešovku až po Lovoš a pak se stočila na sever podél Labe a v různých výškových úrovních dorazila do Ústí, kde se délka krásně zarovnala na pěkných 100 km. To ale ještě NEBYLO VŠE! Následoval okruh 25 km po kopcích na pravém břehu Labe, čímž z toho zase vznikla slušná zabijárna končící v domě pionýrů v ÚnL a měřící dohromady 125 km.

Na páteční pochod se startovalo v pozdních nočních hodinách vlakem někdy ve 4 a bylo celkem vyloučeno, aby se člověk před tím plnohodnotně v podmínkách tělocvičny vyspal, což se mi bohužel ten týden nepodařilo už několik nocí před tím. S vědomím tohoto jsem šel ve čtvrtek do práce - učit na VUT v Brně matiku, kde jsem byl po 7 hodinách výuky úplně hotovej. V té době jsem se měl začít přesouvat hustým mrholením na autobus a dost jsem zapochyboval, zda mám v tomto stavu někam cestovat. Přehodnotil jsem situaci na "pátek nedám", přerezervoval si lístek na za 24h a šel se na to pořádně vyspat.

V pátek odpoledne jsem se vypravil Studentem do Prahy, kde jsem měl akorát 20 minut na přestup na vlak jedoucí z Masaryčky do Ústí. Jaksi jsem do toho nezapočítal koeficient náhodnosti při pohybu po D1. Ten bohužel v této situaci hrál hodně proti mě a dobu na přestup mi zkrátil asi o půl hodiny. Takže už cestou bylo jasno, že přestup a tím pádem i registraci v Ústí nestíhám. Domluvil jsem se s Olafem, že mě teda odbaví až v Želenici, což mi pomohlo celou situaci vyřešit, stihl jsem se tedy navečeřet u Vietnamců na Florenci a sedl jsem na vlak jedoucí za hodinu, kde jsem se přepakoval. Zatímco na svém předchozím pochodu Pradědově 100 jsem bojoval o první místo v soutěži o největší bágl, tentokrát jsem se rozhodl objem minimalizovat. To neznamenalo zmenšení počtu krámů s sebou nesených, ale jen jsem maximálně využil všech kapes na sobě a v běžeckém minibatůžku. Sice to nebylo pohodlnější, ale měl jsem skoro vše po ruce. V ÚnL už jsem se vmíchal do houfu natěšených chodičů jedoucích na start do Želenice. I když úplně jsem mezi ně nezapadl - s velkým báglem (připraveným na předání k Olafovi do auta) a v ještě stále čistých botách, které na rozdíl od většiny ostatních za sebou neměly páteční padesátku, to ani moc nešlo. Jeli jsme spolu s Vítkem, který mi povykládal, jak se jim šlo, ukázal na mobilu, jak bylo krásně, já mu pověděl, jak bylo v Brně hnusně, a nechal ho chvíli zdřímnout.

Na startu jsme vyřídili s Olafem formality (ještě jednou díky mu) i dodatečně jeho narozeniny, odstartovalo se a já měl hned od začátku problém, zda se mám držet s ostatními tempem, protože oni na tom byli přecejen kilometrově jinak. Na jednu stranu to byla pro mě výhoda, šel jsem začerstva, jenže zrovna mě to líp chodí až potom, co se pořádně rozejdu. Takže jsem si sice z pohledu normálního člověka mohl připadat jako jeden z mála rozumných (přecejen chodit 170 km, to většina lidí označí za duševní nemoc), ovšem tady jsem si mohl připadat spíš jako blbec. No ale zjistil jsem, že v tom nejsu úplně sám a po prvním kopci, kterým byl Kaňkov, se už nadobro smazaly rozdíly, přinejmenším v čistotě bot.

Následoval sestup do Bíliny k nádaží Kyselka. Těšil jsem se, že si naberu minerálku, ale místo toho nás tu čekala živá mezikontrola, aby mi sdělila, že pramen je schován mimo dosah veřejnosti do pěkné lázeňské budovy, což mě ale vůbec nepotěšilo. Pokračovalo se na vrchol Bořeň. Škoda, že byla tma, mohlo to být asi nejhezčí místo na celé trase, takhle z toho ale byl jen výstup lesem a poté i čedičovými skalami vzhůru. Cestou jsem potkal několik běžců, se kterými bych se coby prostý chodič neměl šanci potkat nebýt docela dlouhé vracečky. Na vrcholu nás uvítal Honza Sedlák se svoj zásobou flašek a krásným výhledem na noční Bílinu a středohoří. Z fotek, které jsem se tam snažil pořídit nebylo moc víc než ztráta asi 10 minut a tím i pořadí. O to mi jako chodci nešlo, ale i tak jsem se vydal trochu svižným krokem po cimrmanovsku vzůru dolů. Do uší jsem si k tomu pustil novou Metallicu, což rozhodně nedovolilo jen tak se někde ploužit. Když jsem dorazil na asfaltku, dostihl jsem Vítka, což nás oba překvapilo, protože jsem mu při předchozím setkání utekl. Nicméně Hardwired to Selfdestruct skutečně fungovalo jako doping, hrobové ticho Hrobic mi nahrazovaly kytary Kirka a Jamese, které naštěstí pomohly i přehlušit cvakání hůlek jedné spoluchodičky a tak jsem dorazil do Razic a pak ještě na konec asfaltky, kde jsem najednou vyčerpán odpadl ("selfdestruct" zafungovalo). Potřeba najíst se a napít se poprvé ozvala, ale během poslechu energického thrashmetalu to nešlo. A to jsem měl ještě v zásobě jiný páky.

Nechal jsem se zase dojít Vítkem, dal jsem si energetickou tyčinku a vylezli na Holibku a za ní čekali Olaf a Egon na první čipové kontrole. Zatímco v Bílině mě skoro pochválili, že su někde v přední třetině, teď už jsme byli kousek před koncem startovního pole, což samozřejmě víc odpovídalo mým schopnostem a předpokladům. Trochu jsme se občerstvili a pokračovali do dalšího kopce. I když se jednalo o druhý nejvyšší vrchol celého středhoří, Hradišťany 752 m, výstup na něj se mi nějak vymazal z paměti. Z vrcholové louky sice nebyl výhled, zato byla krásná noční obloha, přestože v severních Čechách se to moc čekat nedá. Zde nás dostihla a naposledy předstihla Magdalena, která to s medvědem na zádech dotáhla na 1. místo v kategorii žen (i včetně těch bez medvědů na zádech). Následovala Páková hora, která mě při sestupu donutila opět natáhnout nákolenní futrál. To bylo vždy takové malé znepříjemnění sestupů, protože přes 2 vrstvy gatí se to dělá fakt blbě. Další, už v pořadí 6. sopkou byla Lipská hora. Spoluchodiči mě varovali, že spolu s Milešovkou a Bořeněm patří mezi nejnáročnější výstupy a výstup to fakt nebyl snadný, i když jsem měl svého favorita jinde. Když už člověk myslel, že už se blíží k vrcholu a nad sebou vidí hvězdy, zjistil. že to nejsou hvězdy, ale čelovky chodičů. Fakt super ... Na vrcholu ovšem místní vrcholezci založili vrcholovou knihu, tak jsme ji poctili zápisy spolu s Vítkem a Honzou a Míšou, se kterými jsme se pak potkávali po celou cestu. Z vrcholové skály byl opět krásný rozhled, tektokrát hlavně na jih a východ, na nímž se vyjímal srpek couvajícího měsíce.

Seběhli jsme dolů vyšlápli na další kopce, Medvědický vrch, na němž bylo zajímavé zejména to, že za ním už byla občerstvovačka. To ale člověk už musel sklesat do Milešova. Zde jsme potkali vymrzlou skupinu orgů (Olaf, Egon a spol včetně Denisy, která si užila pátek natolik, že sobotu už dělala kontrolovačku). Už si nepamatuju, co tam všechno měli, jen vím, že tam nebylo kde sednout a tak mě pěkně štvalo, že tam všem svým zadkem zabírám jediné místo na várnice. Ale sezení bylo teď to, co jsem potřeboval nejvíc, nicméně i ten čaj bodl. Mezi tím průběžně Olaf hlásil, jak to vypadá se soubojem o Milešovku a že dvojice pronásledovatelů turboběžce Tomáše na Milešovce ztrácí už přes hodinu. Já jsem ale řešil jiné problémy, které do teď byly zejména nepodstatného rázu jako kdy se napít, kdy vytáhnout z kapsy tyčinku, natáhnout futrál na koleno nebo ho stáhnout a kde si sakra sednout. Začalo se rozednívat, byla kosa a následoval scénář podobný tomu z letošní B7, který taky začal vymrznutím na kontrole. Tehdy mě to vyprovokovalo k oblečení teplých spodků, které jsem hned po prvním výstupu zase sundal, dal do víka báglu a v cíli pochodu už jsem je neměl, přitom na trase se do teď nenašly. Na tuto situaci jsem si vzpomněl, když jsem tentokrát jsem poprvé za cestu vytáhl rukavice a sundal je cestou na vrchol Milešovský Kloc a říkal jsem si, že je hlavně nesmím ztratit. Výstup na tento vrchol byl mazec převyšující náročností vše před ním, stále to ale nebylo ten, kterého jsem se obával nejvíc. Nicméně na vrcholu jsem byl už za světla a přecejen jsem dal chvilku pauzu, abych se koukl do mapy a na GPS a tak jsem si sedl na kótu - zrovna zde jinej šutr nebyl - a pod zadek si hodil rukavice. To bylo naposledy, co jsem je viděl...

Pak jsem se dal spolu s Vítkem, který mě mezi tím došel, na sestup a cestu k dalšímu kontrolnímu bodu. Každý se při prvním seznámení s trasou obával něčeho, u někoho to byla Lipská hora, u někoho Vysoký Ostrý nebo Průčelská rokle, ale já jsem měl z mapy vytipovaného jiného koně a ve výsledku se to myslím ukázalo jako správná volba do soutěže o nejrozporuplnější výstup pochodu. Následoval totiž výstup na Pařez. Tento v podstatě bezvýznamný vrchol je zajímavý možná jen svými kruhovými vrstavnicemi v horních patrech a odkazuje tak na starý matematický vtip: "Proč pařez není strom? Protože obsahuje kružnice." (Ti kdo neprošli kurzem z teorie grafů, ať se nepokoušejí to pochopit.) Ovšem jeho západní svah má fakt sklon. Než jsem k němu dorazil, šlo se dlouho lesní rovinkou a jakmile jsem z ní odbočil směrem pod Pařez, všiml jsem si auta, co jede směrem ke mě. Zabočil po šipkách na trochu divočejší lesní cestu, ale auto jelo pořád za mnou mě až mě dostihlo, z něj vylezl hajný a prý jestli jsem neviděl pytláky a že je to nebezpečné se tam toulat takhle ráno. Tak jsem mu vysvětlil, že my, co tam jdeme pochod, opravdu pytláci nejsme, na což následovala reakce "Jakej pochod?". Já jsem mu říkal, že to je určitě nahlášeno lesní správě, ale on že nic neví a že bychom se tam neměli motat. Radši jsem už dál nevysvětloval, že nás právě čeká výstup na Pařez volnou sutí, protože to by ho asi trefilo. A to jsem ještě pořád nevěděl, že to opravdu bude stěna skoro maximálního sklonu volné čedičové suti schopné udržet trochu hlíny a stromy na ní. Nebylo divu, že s člověkem lezoucí vzhůru se opačným směrem vydávala spousta větví a kamenů. Vůbec jsem nedivil, že se ten lesák divil, protože kdyby tušili, že se má jít tudy, nejspíš by to zarazili hned. Ale jak jsem se pak po pochodu bavil se samotným velikým Petrem Malým, který celou akci organizoval, tak to prý vše bylo povoleno, jen si to asi neprohlédli v dostatečném měřítku. No budiž, to je koneckonců jejich blbost, ale nutno říct, že z takových výstupů, kdy člověk při výstupu shazuje kusy toho kopce dolů, dobrý pocit nemám, byl bych radši, kdyby tam po nás zůstala příroda ve stavu, v jakém byla před pochodem. Obaly od horalek vytrousené z kapes jsou samozřejmě taky dost špatným znamením a za cestu jsem jich nasbíral asi 10, ale dají se odstranit, nicméně ty šutry už na ten svah asi nikdo vracet nebude. Po stránce pohybu mi to v tomto terénu tolik nevadí, nahoře jsem byl celkem za chvilku, protože to je jeden z mála, kde dokážu někoho dostihnout, ale určitě bych to nepovažoval za idální závodiště. Ještě ale jednu blbou vlastnost měl Pařez - na vrcholu nebyla vyhlídka, takže člověk jen přes odlistěné stromy mohl tušit, jak se v údolí Bíliny drží mlha a z ní vystupují jednotlivé vrcholy. Další kopec na trase byl Zvon, na který nějaký dobrák strhl odbočku, a tak jsme si napřed trochu zašli než jsme ho našli. Navíc jsem si cestou vzůru roztrhal gatě, takže byl zážitek silný (ne nutně kladný). Ale výhled z vrcholové skály, i když  v mírném mlžnu, tentokrát byl aspoň na Milešovku, která byla naším dalším cílem. Výstup na ni začal v Černčicích ve výšce asi 500 m, takže nás čekalo něco přes 300 m, takže zase taková hrůza to nebyla, ale cestou se ozvalo břicho, že potřebuje zaplnit, takže jsem nechal zbytek skupiny jít napřed a posilnil se, abych pak nahoru v pohodě vyšlápl za chvilku.

A tak jsem se poprvé v životě dostal na Milešovku. Sice je to kopec vysoký jak Javořice nebo 9 skal, ale člověk má na ní spíš pocit jak na Ještědu, vysoko nad okolním terénem s opravdu krásným výhledem. Nicméně kvůli výhledům jsme tam nebyli a proto jsem byl možná jediný (každopádně první) ze všech účastníků, co vylezli i na rozhlednu. Sice teda viditelnost nic moc, ale furt lepší než drátem do oka ... V hospodě mezi tím proběhla kontrola, polévka a tichý boj proti Babišově EET se sdělením na ceduli, že od 1.12. kvůli tomu zavírají. Tak jsem jim ještě udělal kšeft tím, že jsem neevidovaně koupil vodu a panoramatickou pohlednici. Sbalil jsem se, nasadil návleky na kolena, do uší tentokrát pustil Rammstein a valil dolů. Protože jsem se tam rozhlednou zdržel o dost déle než ostatní, po následujících 16 km jsem šel sám. Cesta vedla přes jedno z mála mnou do té doby navštívených míst, a to silnici E55, kudy jsem mnohokrát projel. Tentokrát jsem ji přeťal kolmo a vystoupil na Kletečnou.
Zatímco Pařez byl zajimavý několika kruhovými vrstevnicemi, tak Kletečná byl čistý rotační kužel s vrchlíkem z rotačního paraboloidu, až mi přišlo škoda ho nabourávat naší necestou. Na vrcholu jsem se trochu rozdýchal a zase valil dolů ve snaze dostihnout někoho před sebou, protože jsem kdesi pod sebou zahlédl mihnout se bundu jednoho z chodičů. Na dlouho to byl jediný živáček, kterého jsem potkal. Seběhl jsem do Zbožné vsi, kde jsem si vyprosil vodu a do uší pustil Benzin, což mě výrazně popohnalo vpřed. Velemín jsem tudíž prošel bez zastávky a následným Oparenským údolím pod mostem nové dálnice D8 jsem se dostal až ke hradu Oparno. Ve stejnojmenné vsi pod ním mě už naladila na následující Lovošskou občerstvovačku hospoda s poutačem na vepřeozeloknedlo, ale zatím jsem si musel zajít chuť. Výstup na Lovoš navíc nebyl vůbec snadný po stránce orientace, protože se zde vzájemně neshodovaly rozcestník, barva značení, barva v mapě a trasa v GPS. K tomu jsem zjistil, že jsem někde ztratil itinerář, což mě mrzelo samozřejmě i z důvodu, že po mě někde na cestě válí papír. Pak následovala chvíli bloudění volným terénem ve svahu pod vrcholem zakončená návratem na jedinou možnou cestu. Brzo jsem ale zjistil, že přestože jdu správně, tak mě na vrcholu moc dobrého nečeká. Sice se otevíraly mlhavé výhledy na Lovosice, Házmburk a část cesty, kudy jsme prošli, ale bylo 15h a současně s námi tam měli cíl běžci do vrchu, a tak se ve vrcholové hospodě štosovaly desítky lidí. Byl z toho akorát totální chaos a místo toho, aby si člověk užíval dokončení "první půle pochodu" (61 km), tak byl nakonec rád, že si vystál frontu na sodovku, zdlábl párek a brzo vypadl. Sice se mi to podařilo až napodruhé, protože jsem tam pro změnu zapomněl šátek, ale zato jsem si od kontroly vyžádal ještě nový itinerář pro 2. půlku, což mě zachránilo.

Cestou dolů jsem doběhl Vítka a Pavla, se kterými jsem pak pokračoval celkem dlouho. Napřed jsme slezli do údolí Opárenského potoka a pak se vydali další dědiny. Vítek, který se na Lovoši nezmohl na stání ve frontě zatoužil po hospodě, ale naštěstí jsme ze vsi hned zase vypadli odložili naplnění jeho tužeb naneurčito, nejdále však do hospody na 79. km. Cestou na hřeben Porta Bohemica, který tvoří spolu s protějším břehem Labe Českou Bránu, se setmělo a tak jsme měli ze skal vyhlídku do tmy, ale i tak byla krásná. Cestou jsme potkali trojici chodičů se kterou jsme sestoupili do Litochovic. Zde se z kšeftu (měli překvapivě otevřeno) vynořil Míla, který se k nám přidal na dalších mnoho km. Společně jsme ve skupině 7 lidí pokračovali po asfaltce po mostě přes nový úsek dálnice do Dobkoviček. Zde se parta zase roztrhala a na další výstup jsme se pak už zase vydávali ve čtveřici s Vítkem, Pavlem a Mílou. Cestou jsem trochu bojoval s tempem do kopce, ale nějak jsem to uvisel a navrchu kopce už jsem stíhal a dokonce i ostatní nabádal ke zvýšení morálky společným zpěvem. Nakonec zůstalo u pár sólových pokusů z vlastní tvorby, což aspoň některým na chvíli převedlo na myšlenky jiné než na bolest nohou (třeba na bolest uší). S trojicí před námi jsme se opět setkali u rozhledny Radejčín, která mě potěšila kontrolou až na jejím vrcholu. Bohužel ale bylo vidět pouze tmu, takže jsme slezli a už se těšili do hospody.
Té jsme se konečně dočkali v Dubičkách v Dubici, kde byla čipová kontrola, výběr ze 2 polévek a výborný segedínský guláš a několik chodičů/běžců, o kterých jsem měl představu, že už je neuvidím. V průběhu večeře nás pobavila nepřehlédnutelná a hlavně nepřeslechnutelná dvojice manželů Hejkrlíkových (zkráceně Hej+Hej), kdy paní svým osobitým stylem "nabádala k urychlení přestávky" (prostě ho zdrbala, ať si pomalu ani nesedá, že se jí nechce vyslíkat a že hned zase půjde ...). Takových situací bylo ale za celou cestu spousta, protože jsme se s tou dvojicí míjeli mnohokrát. Ale ne vždy to bylo takhle komické.Z hospody jsme pokračovali k další skalní vyhlídce do tmy a k pěknému nočnímu vodopádu. Svým jménem se odkazoval na Moravu, ale klukům z Čech jsem vysvětloval, že na Moravě to vypadá jinak. On to totiž nebyl úplně moravský vodopád, ale jen vodopád Moravanského potoka. Tak či tak, slezli jsme do Zálezlů a tam Vítek vyhodnotil svůj stav nohou jako dále neúnosný, došel na nádr a zabalil to tam. Bylo mi ho líto, že se mu nepodaří zvládnout celou extremistickou kombinaci, ale prostě to nešlo.
Ze Zálezlů jsme vylezli do kopce až kamsi do dědiny Chvalov, odkud následoval dlouhý celkem příjemný mírně vlnitě klesající úsek lesem, svahem, chvílemi i podél skal, studánek, krtků, skřítků a dalších pohádkových bytostí do Vaňova, už zase na úrovni Labe. Zde jsem rozpoznal druhé místo, kde už jsem se někdy vyskytl, když jsem tudy kdysi objížděl zácpu na polabském hlavním tahu. Ještě kousek jsme tudy pokračovali společně v trojici s Mílou a Pavlem, než se druhý jmenovaný zastavil na krátkou pauzu s tím, že nás dojde. S Mílou jsme sice chvíli bloudili v pozdněvečerní vesnici (která už patří k Ústí) tak, abychom rozštěkali co nejvíc psů a na to je nejlepší způsob projít se tam a zpátky slepou cestou, pak jsme se ale už vydali zase vzhůru kamsi do výšin temného lesa. Pavel stále nikde, ale vzhledem k tomu, že vypadal, že je na tom nejlíp, čekali jsme, že se každou chvíli vynoří pod námi čelovka. Prvním znamením blížícího se živáčka byl opět štěkot psů a jeho četnost dávala tušit, že to nebude živáček jen jeden. A taky že ano, po chvíli se kdesi hluboko pod námi objevily světla ze dvou nebo 3 čelovek. Snažili jsme se ale jít svým tempem, i tak to vypadalo, že nás brzo dostihnou. V jednom místě kousek před dosažením vrcholu lesa si dal Míla pauzu a já ho tam nechal s tím, že půjdu dál a brzo se zase potkáme. To bylo naposledy, co jsem ho viděl a od té doby jsem šel sám dalších asi 10 km. Jen u další odbočky jsem potkal pana Heje staršího trpělivě čekajícího na svou ženu, až se mu vrátí od Milenců. Sestup k nim byl dlouhý, klesající, blátivý a celkově řekl bych zbytečný, trochu připomínající dřívější Olafoviny typu klesání 200 m do nikam a zpět. Milenci byla dvojice skal v lese, k jejichž rozpoznání v té tmě to chtělo fakt hodně velkou fantazii. Halucinace k tomu potřebné se zatím nedostavovaly, mozek mi navzdory probíhající druhé noci v bdělém stavu stále fungoval. Cestou zpátky jsem potkal Pavla a Honzu s Míšou, kteří taky nechali Mílu někde napospas lesu. Pak jsem se dozvěděl, že to Míla otočil dolů a vrátil se k autu. Netušil jsem, že má podél trasy rozmístěná auta, pro případ, že by to zabalil!

Pokračoval jsem tedy dál sám přes Podlešín a opět pěknou vlnovitou lesní cestou s občasnými výhledy do údolí nyní už zalitého mlhou. Tentokrát jsem si pustil do sluchátek Testament, pěkně mi to šlapalo, ale ozvalo se i břicho, že chce zaplnit, tak jsem si dal večeřosnídani (někdy kolem 2 ráno) za chůze, čímž jsem se nejen zaprasil, ale i zdržel, že mě za chvíli začaly opět dostihovat světla. Byl to opět Honza s Míšou, kteří to rozběhli, ale tentokrát sami bez Pavla, který zůstal někde vzadu a nevěděl jsem, jestli ho nechytlo chodidlo, se kterým měl občas problémy. Ale věřil jsem, že si umí sám poradit a že to zvládne. Já jsem měl první cíl dojít do ÚnL a tam se rozhodnout, zda podniknu i tu navícovou 25km šaškárnu. Honza s Míšou mi moc daleko neutekli, došel jsem je u kontrolního bodu Soudný vrch. Pro sebe bych ho přejmenoval na Osudný. Následující situace totiž vyvolala řetězec událostí vrcholící ... no vlastně nevím čím. Jednalo se o možná kdysi živou kontrolu, v těchto nočních hodinách o samoobčerstvovačku. Vzhledem k pokročilému stádiu pochodu už zde bylo pouze pití a trocha nakrájené syrové zeleniny. Nebýt toho, že jsem se chvíli před tím najedl, bylo by mi to možná i přišlo vhod, ale teď jsem byl čistě veden pudem nutností využití příležitosti - mám možnost doplnit zásoby, tak to musím udělat, další možnost nebude. Celou cestu jsem do teď jel na vodě s tabletami Mg s vitamíny v 1,5 l flašce s nasosávací hadicí vedoucí v případě potřeby rovnou do huby a záložním čajem v termosce. Pro pochopení dalšího dění je nutno vysvětlit, že mám problém s břichem, jen tak něco nestrávím a zejména mi dělá problém, když do sebe dostanu bublinkové pití, když zrovna nechci. Teď jsem sice neměl žízeň ani břicho moc o bublinky nestálo, ale s pitím jsem byl skoro na dně, tak jsem se jal ho doplnit, přičemž mě nenapadlo lepší řešení, než si do flašky dolít kofolu, které zde byl ještě skoro celý karton, zatímco vody jsem viděl už jen několik málo lahví. Tudíž jsem si čisté vody vzal jen půllitr do malé lahve z Milešovky do kapsy. Míša s Honzou se mi mezi tím ztratili v husté mlze a já neznalý končin Větruše jsem se vydal je stíhat. Nebyl jsme si ale jistý, po které barvě, protože zde vedla červená se zelenou, tak jsem se rozhodl situaci zkontrolovat v itineráři. Šmátrám v kapse a ... itinerář vidím, jak se válí na zemi. Tak šmátrám znovu, tentokrát pro jistotu po kontrolním archu - nejdůležitějším dokumentu, bez kterého to můžu rovnou zabalit - a nic. Tak se vracím hledat mlhou, přecejen nemohl být daleko, když jsem s ním byl před chvílí na kontrole, pátrám v listí, a bez úspěchu. Znovu si v hlavě projdu situaci a ... arch mi visí mezi vestou a bundou, chvíli před vypadením na zem. (Až o mnoho hodin později zjistím, že jsem se ve skutečnosti na kontrole nezapsal, takže můj předpoklad o omezeném úseku k hledání byl mylný!) Touto dramatickou vsuvkou jsem strávil zase nějakou chvíli, kterou jsem se pokusil dohnat běžmo, neboli spíš svým obvyklým mufloním skokem dolů k Větruši. Už cestou jsem však zjistil nemilou věc - od vody v kapse se mi zamočilo oblečení, mám od toho hlavně kapsu u kalhot. Fakt super si v mrazu zmáčet svůj ohoz. Takže flaška v kapse se neosvědčila, vylévám většinu objemu, aby to v ní tolik nešplouchalo a neproteklo špatným uzávěrem ven. Jenže po chvíli si uvědomuji, že všechno je jinak. To mi neteče voda z flašky, ale kofola z hadice! Řešení, za které bych si naliskal bylo, že abych upustil tlak z hadice, trochu jsem z ní upil, čímž jsem si do těla pustil všechnu tu napěněnou kofolu z pěkně rozskákané flašky. Bylo mi jasné, že tímto si říkám o bříšní průšvih. Mimo to samozřejmě jsem fakt nestál o to, být ulepený od kofoly a tak jsem zbytek čisté vody použil na opláchnutí ruk a kalhot. Takže jsem byl bez vody se spoustou nepoužitelné kofoly, kterou jsem mohl rovnou vylít. Mezi tím, jsem se někde zamotal v mlze u Větruše a při hledání cesty jsem si málem vypíchl oko o haluz. Haluz, že to bylo jen málem.

Byl jsem z toho všeho tak v pytli, že jsem si pustil zase Metallicu a sešlapal do města. Vůbec jsem teď neuvažoval to zabalit, i když mi v břiše bylo všelijak a jen jsem čekal, kdy to některým směrem vybouchne. Kousek za železničním mostem jsem opět došel Honzu a Míšu a s nimi pokračoval kolem nádraží Střekov ke hradu, který jsme v mlze vůbec neviděli. Dál cesta stoupala k Nové Vsi ale moje břicho se rozhodlo, že se chce nechat vypustit. I když v tu chvíli byl Honza s Míšou jedinou mojí nadějí na vodu, nechal jsem je jít napřed v naději, že se pokusím svoje břišní problémy vyřešit. Jenže abych se o to pokusil, musel jsem ze sebe poshazovat všecky vrstvy (bundu, šálu, vestu, mikinu), abych si sundal šráky, které byly až v druhé nejdolnější vrstvě. Následná akce ale stejně nebyla vůbec úspěšná, takže jsem předpokládal, že po nějaké době dojde na další. Z tohoto důvodu už jsem změnil pořadí vrstev a šráky jsem si dal nad mikinu. V tu chvíli vidím, jak se ke mě blíží světla, tak jsem se hned spakoval abych zjistil, že to jsou opět Hejkrlíci. Na dotaz, jestli tam hodlám přespat, už ani nevím, jak jsem zareagoval, nicméně zase jsme si vyjasnili, jakto že jsou za mnou, když měli být daleko vpředu. Každopádně jsem pak do toho šlápl a valil rychle zase vpřed. Důvod byl jasně doběhnout Honzu s Míšou, kteří mi přislíbili vodu, až budu potřebovat, věděl jsem, že si jí přecejen vzali dost na Osudném kopci. Jeho osud stále ještě nenabyl svého konce, protože v důsledku změny pořadí vrstev se mi nyní po nějaké době začalo jít nepříjemně a začalo mě tlačit břicho tím, jak jsem byl nepohodlně oblečen. Usoudil jsem, že takhle to nejde a za chůze jsem se rozhodl změnit pořadí vrstev zpátky. To byla patrně poslední chvíle, kdy jsem měl na sobě svoji šálu. Byla to pěkná šedá a hlavně hodně široká šála, která se dala použít jako deka. Že ji nemám, jsem zjistil až kousek za Novou Vsí, kdy jsem ji právě jako deku chtěl použít - právě jsem prožíval nejen břišní, ale i únavovou krizi a mít tu šálu, tak se tam někde do ní zabalím a vytuhnu. Ale to nešlo. Únavu jsem mohl odbourat energeťákem Tygrem, jenže to jsou bublinky a ty jsem v tuto chvíli nemohl, protože mi nefungovalo břicho. Ani čaj bych v tu chvíli asi nezvládl a tak jako záchranu v této situaci jsem vyzkoušel bombón Halls, který překvapivě pomohl s trávením. Když jsem došel k odbočce na děsivý Vysoký Ostrý, potkal jsem vracející se H+M, vyměnil si s nimi trochu vody za zbytek kofoly a od té chvíle už jsem si připadal zachráněn. Na vrchol jsem nějak vylezl a tam si dal chvíli klidu a koukání do údolí. Za chvíli mě zde došla paní Hej, která se tam jen otočila, zanadávala na manželovu čelovku a zmizela spolu s ním zase někde dole.
Potkávali jsme se pak během cesty po naučné stezce, kterou se sešelo až do údolí Průčelského potoka. Toto bylo jedno z obávaných míst, před kterým varoval nejeden znalý místních končin. Ovšem mě hlavně zajímalo, že zde byla kláda na sednutí, dal jsem si konečně čaj a buchtu a potom už konečně i tygra a byl jsem znovu v pohodě. V té naopak nebyl Honza, který se sem vrátil hledat ztracený mobil. Napadlo mě, že nejsem jediný, kdo na pochodu ztrácí věci, protože mě pořádt štvala ztráta rukavic a šály. Rukavice jsem měl náhradní, místo šály šátkočelenku, ale i tak mě to štvalo. Naštěstí mobil jsme brzo taky našli, a tak jsme sešli až do Brné nad Labem. Zde jsem se vydal trochu dřív nahoru a když jsem byl někde v půlce výstupu do Němčí, daleko za rozcestím Nad Kuželnou, vidím světlo čelovky. Že by někdo z orgů z kontroly v Němčí šel naproti? Nikoliv, byli to opět všudypřítomní Hejkrlíci! Usoudil jsem, že ti jsou schopni se zjevit kdykoliv a kdekoliv a dle jejich nadávání na značení, cesty, pochod, kopce a nevím co všechno jsem mohl být rád, že jsem to taky nakonec neschytal. Výstup nahoru za rozednívání byl ale výživný a v tomto ohledu to byla opravdu vcelku vydatná tečka, celkově od Labe to bylo skoro 500 m na výšku. Byl to skutečně poslední výstup zakončený občerstvovací kontrolou. Zde čekal Honza Sedlák se svým maskáčovým komandem, kteří celou noc (teď už den) udržovali oheň, a člověk se tak mohl aspoň na chvíli usadit v teple (z jedné strany). Trocha občerstvení bodla, ale po předchozích zkušenostech jsem to nechtěl přehánět. Hlavně ale bodla jiskra z ohně do mé nohy a propálila mi ponožku. No reklamovat pochod kvůli tomu asi nebudu, zvlášť když mi Honza Sedlák slíbil, že se pokusí ještě vypátrat mou ztracenou šálu. Během mého občerstvování na kontrolu dorazili H+M, a tak jsme se pak vypravili společně na posledních 12 km do ÚnL.
Byla docela kosa, foukal vítr, padal sníh, ale po chvíli se začalo dělat i modro, což byl na tomto pochodu zatím nevídaný jev. Cestou jsem se stavil ještě do kšeftu v Malečově, čímž jsem dokončil normalizaci stavu žaludku a pak jsme společně doputovali do Nad Olšinkami. Zde se stalo to, co už mnohokrát, turistická značená nebyla na rozcestí a tak jsme se vydali předpokládaným směrem po úbočí kopce, což jsme až po asi 10 minutách zhodnotili jako špatnou volbu a vrátili se na značku. Ale nebyli jsme tu už sami - zase tu byli Hej-ové. Vyjasnili jsme si, kudy že se tedy má jít správně a možná jim ušetřili další bloudění a společně se vydali už správnou cestou dopřes Olšinky do ÚnL. Spolu s H+M jsme do toho ale ještě šlápli a po chvíli jsme dvojici Hej-ů utekli. Sice se nám cestou udělal chvílemi slunečno, teď ale naopak začalo pršet. Už jsme to chtěli mít za sebou, tak jsme rychlým krokem zamířili k mostu a hle - před námi se opět objevili Hej-ové, kteří si někde střihli cestu (jinak by se tam nedostali). To nás docela naštvalo, tak k nim Honza naběhl a zdrbal je, jestli jim přijde v pořádku takhle zkracovat cestu kvůli pořadí. Mně a Míši se nechtělo kvůli tomu běhat, jen jsme nevěřícně koukali, že je skutečně možné, že někdo tímto způsobem zkouší bojovat o pořadí někde ve 4. desítce. Míši to nakonec nevadilo, protože v rámci EKUT jí to v součtu s pátkem stačilo na 3. místo a byla za to odměněna pohárem.

A pokud jde o mě, tak jsem taky nemusel smutnit, celé to byl boj jen v nějaké nižší kategorii. Startovní pole totiž bylo ve dvou kategoriích, 1. a 2. podle počtu pochodů na tomto Loučení. Ti v první kategorii měli při dosažení cile průměrnou délku pochodu 125 km a ti ve druhé jen necelých 90 a ještě se u toho víc nadřeli. Já jsem byl podle pořadí v cíli 9. v té první :). Ale vzhledem k tomu, že jsem chodič, nikoliv závodník, tak je mi to šumák, buřt, jedno a putna. Hlavně, že jsme se pěkně prošel a užil si krásné České středohoří a děkuji za to všem orgům a pomocníkům. Radši si nepředstavuji, co muselo být práce to vyznačit. Ale když to na nás ušili, tak si to snad užili. Jenom je mi líto, že to bylo takové mé soukromé loučení s šálou a rukavicemi ...

Pradědova stovka 2016

Na Pradědově 100 jsem byl před 2 rokama. Pochod se mi tehdy velmi líbil, i když byl docela dlouhý a na Rabštejně mě tehdy chytla docela krize. Ale bylo hlášeno, že na Pradědu je popsaná vrcholová kniha a na Vysoké holi chybí tužka, takže do Jeseníků to chtělo zajet. A když se na netu objevila registrace ke koupi, rozkejval jsem se a šel do toho. Přecejen Pradědova 120 km derniéra, navíc přes Smrk a Bradlo, kudy se tehdy nešlo a bez závěrečné asfaltky do Zábřehu, kudy se naopak tehdy šlo, to jsem si nemohl odpustit. Navíc mi Petr Martinovský měl předat lžičku, kterou jsem zapomněl na Šlápotách. Prostě mnoho důvodů se zúčastnit. Po několikadenním rozhodování spolu s Radkem Hrabčákem, zda a kdy pojedem z Brna jsme nakonec zjistili, že nejlepší bude jet vlakem. To by člověk nevěřil, že i k takovýmu řešení se dalo dospět. Nicméně ještě den před akcí jsem docela znejistěl, jestli se vůbec zúčastním, bolela mě noha od týden starého zásahu letícím střepem talíře, zjistil jsem, že musím řešit problém v pojišťovně a manželka po mě chtěla hlídat dítě (ano, už i takový problémy se vyskytly). Ale hned jsem si uvědomil, že už na jaře jsem byl přihlášenej na Jesenickou stovku a kvůli vlastnímu vytížení jsem to nezvládl. Tehdy jsem ale stěhoval bejvák, tak to fakt nešlo. A když jsem vyřešil problém s pojišťovnou a přehodil hlídání na pra/rodiče, najednou i noha přestala bolet a šlo to:).

Tak jsem v pátek sedl na vlak a jel do Bludova, odkud busem (náhradní doprava) do Jeseníku. Už cestou byla docela kosa, ale předpověď hlásila pěkný počasí s možností přeháněk. Tak jsem věřil, že to ňák půjde, zvlášť, když se vyráželo až ráno... Do České vsi jsem dorázil spolu s dalšíma chodičema v pátek večer, setkal se s mnoha více i méně známými chodiči, mimo jiné s Petrem M., který lžičku zapomněl doma. Tomáš Zágrošek mě zkásl o dalších 120 Kč za jídlo, který se objednal můj předchůdce, od kterýho jsem registraci koupil a o kterým jsem neměl tušení (večeři jsem už měl cestou). Připravil jsem vrcholové knihy (pro jistotu i na V. holi) a po večerním výkladu o výškovnici povětšinou organizátorům a jejich pomocníkům (většina chodičů už spala nebo se o to aspoň snažila) jsem taky zalezl do spacáku mezi všechny ty chrápače v tělocvičně, narval špunty do uší, ucpal to sluchátkama a doufal že usnu. Usnul jsem, ale po nějaké době mě probralo jakýsi vrnění. Když jsem vyrval z uší všechny tlumící prvky, zjistil jsem, že mi někdy v půl druhé v noc zvoní mobil, pečlivě zapakovaný ve vestě nachystané na pochod. Než jsem se vzpamatoval, všici už nejspíš byli vzůru a říkali si kterej vůl?! No to volala má žena, která právě vyhodila v domě pojistky a tím, že nebydlíme u nás doma ... ale to by bylo na delší povídání. Vytáhla mě tak ze spacáku a tělocvičny a jediným řešením se ukázalo být udělat ještě jeden budící telefonát, který po nějaké době problém skutečně vyřešil. To už jsem zase ležel ve spacáku, když mi přišla smska, že problém je vyřešen. Pak jsem zjistil, že jsem během té akce ztratil jeden špunt do ucha a s jedním se spí fakt blbě. No, nějak jsem to zkusil. A pak teprve přišel další telefon, tentokrát o tom, že už je to v pořádku. Kurňa, to jsem fakt potřeboval, aby mě kvůli tomu někdo budil...
Ráno tomu pak odpovídal stav mého vyspání. No nějak jsem se vypakoval a spolu s ostatníma asi 90 lidma vyrazil v 6 h na trasu. Tentokrát jsem tu neměl, s kým bych se aspoň na začátku snažil držet, tak jsem vyrazil svým tempem. Snažil jsem se držet za běžcema, aby nevznikla díra a po chvíli jsem je dostihl v kopci při výstupu do lesa a část jich cestou k prvnímu kontrolnímu bodu předešel. To bylo sice víceméně naposledy, ale kvůli závodění jsem tu nebyl. Už se rozednívalo a ze skály už byl pěkný výhled na údolí Bělé a na vzdálenou Biskupskou kupu. Při focení mi utekli lidi a po chvíli jsem ztratil z dohledu chodiče před sebou, který jsem znovu navázal, až když jsem došel chodiče, kteří váhali se správností směru.

Cestou k dalšímu kontrolnímu bodu vyšlo slunce a u Jitřního pramenu už krásně do červena barvilo kmenu stromů. Zde nás Honza Suchomel a Denisa Vlková obdarovali müsli tyčinkama, napil jsem se ze studánky a pokračoval dál. Na Studničním vrchu, 991 m vysokém nejvyšším vrcholu celého masívu plného pramenů a studánek, jsem shodil několik vrstev oblečiva a vydal se za občasného potkávání dalších chodičů (v tomto úseku spíš běžců) dolů. Cestu nám v jednom místě překřížilo stádo muflonů. Proběhli zleva doprava a když zjistili, že je tam plot, otočili to a valili zpátky. Jednoho jsme málem musel vymotávat z pletiva. Jejich způsob běhu mě ale pak inspiroval k seběhu některých kopců. Toho jsem využil zejména pak při pohybu z Medvědího kamenu, na němž sice byla vrcholová kniha, ale u kontrolního stanoviště chyběla fixa, tak se tu střídalo jedno sebefotící komando za druhým. Seběh dolů pak netrval dlouho, nicméně cestou mě beztak doběhl Martin Hlaváč, který mi u kontroly u jeskyně u Pomezí utekl a už jsem ho pak nadlouho neviděl. Posilnil jsem se a pokračoval dál. Kousek za vápenkou u Lipové Lázně jsem si na rovince tak pěkně kráčel a hodil držku (prostě se mi pod nohy přimotala hůlka, ještě jsem to nějak zvládl uřídit, ale pak mi tam vlítla ta druhá a to už jsem nedal a vyválel se v prachu). Pak se šlo po žluté, bylo krásně, občas jsem někoho potkal, ale výšlap na Lví horu jsem nakonec zvládl sám. Až na Smrku mě dohnal další chodič. Z tohoto placatého nejvyššího vrcholu Rychlebských hor pak následoval sestup, místy seběh (v mém podání spíš mufloní seskok) přes Klín až do Ramzové. Na tamní kontrole se nás zase několik chodičů sešlo, načerpali jsme vodu, kofolu, chleba se sádlem a s cibulí a šlo se dál. Jedním z mých častých spoluchodičů byl Eduard, se kterým jsem se potkával už od Studničního vrchu.

Z kontroly na Ramzové jsem ale vyrážel sám směrem k Vražednému potoku. A než se mi podařilo ho a další chodiče dojít, přidal jsem si kvalitní a mnohými dalšími účastníky prověřenou prodlužku doprava do kopce (před odbočkou zelené značky doprava z vozové cesty). Naštěstí jsem si včas uvědomil, že tudy se k poldru na Vražedném potoku opravdu nedostanu a po pár desítkách metrů jsem to otočil. Protože bylo krásný počasí, během výstupu k Obřím skalám se začali na cestě množit lidi - zvyšovaly se jejich počty a tento proces v úseku nad skalami ještě narostl. Na Šerák spousty lidí asi lanovkou a velká část tohoto davu se vydala od chaty vzůru dolů proti směru našeho pochodu - a podle toho to tam vypadalo. Vyvrcholilo to davama u chaty. Když jsem se tam vyplazil, neměl jsem sice potřebu jít tam na jídlo, ale i fronta na kofolu zabrala docela dost času. Nicméně příležitostí k doplnění zásob po cestě není mnoho, proto bylo potřeba každou takovou využít.

Po kofole jsem opustil dav u chaty a vyrazil na Keprník. Zatímco před 2 rokama jsem byl na Šeráku v 13:50 a na Keprníku v 14:22 (to si pamatuju, protože jsou to výšky těch kopců), letos to bylo i přes zdržení u chaty o asi půl hodiny dřív - ovšem tentokrát se na začátku pochodu nelezlo na Zlatý chlum, takže to není úplně srovnatelné. Letos však bylo daleko lepší počasí, ze všech mých dosavadních návštěv Keprníku asi nejlepší - bylo zkrátka nádherně. Totéž pak platilo i na Vozkovi a cestou k Vřesové studánce. Tam jsem po delší době došel dalšího chodiče, z Maďarska, ale vzápětí mě chytla krize, kterou jsem potřeboval chvíli u studánky rozležet, takže jsem pak pokračoval opět sám. Dal jsem si energetickou tyčinku, ta mě nakopla a z Červené hory dolů k sedlu už jsem pak nějak doklusošel.

Tam jsem opět došel pár chodičů a poprvé zkontroloval nohy. Šel jsem totiž v nových botech Adidas s pouhými 3 pruhy, takže žádnej nadstandard. Před pochodem jsem v nich šel jen asi 10 km, ale teď jsem byl celkem v pohodě, že jsem ani dovezené náhradní boty na Ramzové nepoužil. Ale už přecejen jsem cítil trochu puchýře, což jsem se pokusil řešit náplastí. Pak jsem se vypravil sám dál, ale nějak moc rychle mi to nešlo. Až když mě došel chodič Jirka. Pak jsem se na něj při výstupu na Jezerník zavěsil a posléze ho i předešel. Po nějaké době jsem opět došel Edu, utekl i jemu a vydal se kolem Švýcárny na Praděd. Zkrátka jsem se rozešel a zastavil až na vrcholu, výš už to nešlo. Nahoře jsem se konečně převlíkl z kratťasů do oblečení, co jsem si nesl v báglu, protože se docela ochladilo. 

Na Pradědu měla podle domluvy vyměnit Denisa vrcholovou knihu, ale ještě před ní to stihl přímo správce knihy v areálu, takže se jen zapsala, stejně tak i já. Po mě se totéž udělala skupina cyklistů, kteří přijeli na Praděd až ze Slavkova, takže se taky pěkně projeli. Já jsem tu měl za sebou necelých 60 km, takže něcelou půlku a trvalo mi to asi 12h. Hlavou mi proběhla myšlenka zvládnout celých 120 km za 24h, ale hned jsem si uvědomil, že to nejspíš nepůjde, protože následovala kontrola na Ovčárně s jídlem. To se taky stalo, Honza a Denisa přesunuvší se sem od Jitřního pramenu zde měli čipovou kontrolu a tak jsem tuto skutečnost oslavil borůvkovýma knedlíkama. Naštěstí tu byl i Martin Hlaváč, který zde hrdinně skončil, aby mi pomohl zbavit se posledního z knedlíků. Zde jsem si poseděl do 19h, vzal do báglu záložní knihy pro Vysokou holi a Jelení hřbet a vyrazil na horu. Na Vysoké holi výškovnicová kniha nebyla dlouho focená, tak jsem provedl fotodokumentaci, což mi zabralo nějakou dobu, za kterou mě předešlo několik chodičů. Pak jsem po hřebeni popoběhl k Jelení studánce, kde jsem navštívil tamní nocležníky, pověděl jim něco o BV a nafotil zápisy v knize. Tady to ale znamenalo asi 40 listů knihy, což zase zabralo asi čtvrthodinu. Ale co už, plán na 24h se už rozplynul, takže jsem už v podstatě nespěchal. I když to nebyla tak úplně pravda. Jak jsem se dal na další cestu, šlápl jsem do toho. Byla noc novu, ale šlo se krásně. U Pece jsem došel Hejkrlice, slavné to chodičky např. z B7. Při sestupu kolem Ztracených kamenů se ukázalo, jak blbě mi svítí obě čelovky, tak jsem si je dal na hlavu obě a s nima kopec seskákal až ke Skřítkovi. Místo něj mě tam ale docela děsivým způsobem - světlo kráčející mi vstříc - čekal Jirka, který se tu se mnou loučil a balil to tu a tímto způsobem děsil lidi. Ještě mi ale stačil poradit, že i v právě zavřené hospodě se dá stavit na kofolu, otestováno Jarem a jeho partou chvíli přede mnou. Tak jsem se tam taky stavil a pak pokračoval dál. Cesta dál vedla lesem a pak po kruté, asi 4kilometrové asfaltce až k Rabštejnu. Asi za třičtvrtě hodiny jsem byl na rozcestí u Rabštejnu. Po zkušenostech z minula jsem si dal energeťák Tiger, co jsem si s sebou nesl, první půlku jsem vypil ještě před výstupem a druhou nechal i s báglem v lese u rozcestníku. 

Na skalách jsem zase po delší době potkal Edu. Po sestupu dolů jsem se přesunul s báglem do hospody, kde orgové zajistili kontrolu s polívkou, což bylo super. Zde už odpočívalo několik chodičů, mimo jiné i Jaro a jeho parta, Maďaři a Ivana, která toho už měla plný zuby. Půlku nedopitýho tygra jsem si nechal zastrčit do vnější kapsy báglu a sám se vydal dál. Už jsem byl skoro u rozcestí Hvězda, když jsem když jsem si potřeboval natáhnout stahovací futrál na koleno, předklonil se a vylil zbytek tygra na bundu a gatě. Fakt super využití energeťáku pro ovonění svých hadrů. Ale vzhledem k tomu, jak jsem pak po několika hodinách zápolil s trávením jsem mohl být rád, že jsem to nevypil celý. Cestou pod Kamanec jsem zase chytl tak trochu krizi a ploužil se tempem umrlce. Když jsem ale za sebou zahlédl svižně se pohybující světla, byl jsem u úpatí Kamenného vrchu a do kopce mi to pak šlapalo podstatně rychleji. Nakonec se nás ale stejně několik světlušek sešlo na vrcholu u vrcholové knihy, rozhledny a kontrolního bodu. Jednou z nich byla Věra, se kterou jsem pak sestoupil přes Smrčník a Volyň. Někde mezi Mrtvým mužem a Dobrou náladou jsme došli Edu a ze zadu nás dorazil Jaro a Stano se vzchopivší se Ivanou. Společně jsme pak pokračovali směrem k Mladoňovu, kde jsem se z výše uvedených důvodů odpojil do zákeří a tuto skupinu už dále jako celek nepotkal. Akce totiž byla trochu na delší dobu a i po ní jsem neměl břicho úplně v pohodě a proto mi dostihnutí trvalo docela dlouho. Sám jsem dorazil na poslední živou kontrolu před Libinou, kde byl táborák, spousta pro mě v tu chvíli nepoužitelného jídla a pití a spící Ivana, která to zde definitivně zabalila. Po 5 minutách pauzy jsem pokračoval dál. Cestou se ke mě přidala černá kočka. Byla tak oprsklá, že se mnou šla další 3 km až do Libiny, kde jsem se jí konečně zbavil. Libina byla příšerně dlouhá a až na jejím úplným konci u nádraží jsem došel Edu a Věru. Spolu s nima jsem pak už za čím dál slabšího vnímání vyšlápl na Bradlo. Cestou jsem se snažil držet morálku hraním slovních her, ale zůstalo u jednoho chabýho pokusu a na víc ostatní neměli náladu. Na Bradlo jsem nuž nějak vylezl silou vůle a na stavu mi vůbec nepřidalo, že se začalo rozednívat. To je nejhorší část dne, tyto noční hodiny nemám rád, vždy si při nich uvědomím, že nestíhám. Tady to tentokrát tolik nevadilo, nicméně se blížilo 24 hodiny od začátku akce. Ještě dřív jsme ale překročili 100 km, čímž se tato akce u mě zařadila mezi ty úspěšné. Z Bradla už byl i výhled, ale v danou chvíli jsme si aleni nebyli jisti, na co že to koukáme. Jeden kopec, který jsem považoval za nějaký v Zábřežšké vrchovině, jsem hned zhondotil jako vhodný pro nějaký jiný pochod. Omyl, byl to ještě tento pochod - nebyla to totiž ještě Zábřežská vrchovina ale masív Bílých kamenů, které jsme měli ještě na trase. Jak se ale cestou rozednívalo, tak se současně zatmívalo před mýma očima a neměl jsem daleko k mdlobám. Zachránil mě nakonec hroznový cukr, nebo nějakej podobnej zázrak, nalezenej v kapse.

Prošli jsme dvě dědiny a po dlouhém úseku silnicí odbočili do kraví ohrady. V ní se kolem nás prohnalo stádo krav, chvíli to vypadalo na úprk před nima, ale toho bychom už moc schopni nebyli. Teda aspoň já, hned za ohradou jsem si na chvíli sedl, popil trochu mátového čaj z termosky, bez něhož bych se nemohl nastartovat. Eda s Věrou mi tak zdrhli a výstup do kopců jsem už musel zvládnout sám. Kopce to byly pěkný, zvlášť Trlina byla velmi zajímavá. Sestup z ní jsem pak pojal zase mufloním skokem a tak jsem byl po chvíli dola v Lesnici, kde jsem došel Edu s Věrou. Možná jsme z toho setkání byli všichni tak zaskočeni, že jsme asi předhlédli šipku, zkátka odbočku na louku jsme si museli vymyslet svoji, přes bránu soukromé louky a pak z ní ven, vzhůru k vysílači. Tam jsem už konečně objevili poslední K a seběhli dolů. Při výstupu z lesa pak jak když utne skončila vrchovina a začala nížina, severní část Hornomoravského úvalu. Překročení Moravy bylo už předzvěstí cíle, překročení železnice už téměř cílem a vkročení do sportovní haly cílem skutečným. Společně se tak stalo pár minut po 10h, takže po něco víc jak 28 h od startu a asi 120 kilometrech.

Zde jsem se dali trochu do hromady (sprcha, převlečení, jídlo), obdrželi ceny (diplom, medaile) a vydali se každý svojí cestou. Já jsem šel na stopa, a i když začínalo pršet, po asi 10 minutách jsem chytl auto do Olomouce. U nájezdu na dálnici směr Brno jsem pak stál asi 20 minut, než jsem chytil posun do Prostějova, kde jsem to z důvodu usínání zabalil, zašel na návěštvu k rodině a tu skoro celou prospal. Busem jsem se pak dostal do Brna někdy po 20 h.

Díky moc Tomášovi, Kamilovi a dalším, kdo se na akci podílejí, i kontrolním pomocníkům. Pokud to byla derniéra, pak byla myslím zdařilá a pokud by se orgové rozhodli v nějaké pozměněné podobě v Pradědovce pokračovat, rád se zase někdy zúčastním.